Následující článek pojednává o ocenění pro soudní účely a o tom, kdy je vhodné či správné i s ohledem na judikaturu a zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, ocenit jedním číslem a kdy je vhodné ocenit intervalem. V článku autor rovněž ukáže, jaké jsou důvody pro ocenění intervalem. Článek je reakcí na výslech znalce (posudek s doložkou dle § 110a tr. řádu) u soudu.

Zákonné požadavky na znalecký posudek 

Zákonných požadavků je samozřejmě mnoho. Ve vztahu k tomuto článku nás zajímají dva. Jedním z nich je zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, kde se v § 28 odst. 5 uvádí, že „pokud podklady nebo metoda neumožňují znalci vyslovit jednoznačný závěr, uvede znalec skutečnosti snižující přesnost závěru“, a dále vyhláška č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, která např. v § 58 odst. 2 požaduje, aby „pokud podklady nebo metoda neumožňují vyslovit jednoznačný závěr, znalec zformuluje odpověď na zadanou odbornou otázku s nejvyšší možnou přesností a zformuluje též podmínky správnosti závěru nebo jiné skutečnosti snižující jeho přesnost“.

Vliv typu soudního řízení na ocenění znalcem

V minulosti jsem poukázal na vliv typu soudního řízení na ocenění znalcem,[1] který vychází z rozdílných zásad trestního a civilního práva, a ukázal na rozdíly v ocenění. Kdy v civilním právu se neprokazuje nade vši pochybnost, kdy důkazní standard je nižší.

Zatímco v trestním právu se v případě důkazní nejistoty uplatní zásada presumpce neviny a z ní vyplývající in dubio pro reo, v civilním řízení je zjištění skutkového stavu závislé na procesním postavení stran, přesněji na rozložení důkazního břemene, zákonem stanovených právních fikcích a domněnkách. A to platí i u stanovení škody (majetkové újmy). V tomto případě není poškozený v rovném postavení s obžalovaným. Však také často je poškozený se svým (zbylým) nárokem odkázán na civilní řízení. Jednoduché příklady uvedu níže.

Objevil jsem dva trestní případy, které jsou judikatorně řešeny Nejvyšším soudem a jeden následně Ústavním soudem. V obou případech v rámci trestního práva znalec ocenil intervalem.

Judikát 5 Tdo 478/2018 z roku 2018

V roce 2018 Nejvyšší soud konstatuje,[2] že: „Soudy nižších stupňů pak při stanovení výše škody nevycházely z minimální hodnoty jednotlivých plnění, nýbrž ze střední hodnoty vypočtené jako průměr hodnoty minimální a maximální …. a právě v tomto postupu soudů obou stupňů Nejvyšší soud spatřuje pochybení“ (odst. 32).

„Ze znaleckého posudku … jednoznačně plyne, jak už bylo výše naznačeno, že cenu obvyklou za oceňované služby je možné stanovit pouze intervalem. Soudní znalkyně pak tento interval za jednotlivé služby stanovuje minimální a maximální hodnotou plnění – viz tabulky č. 2A a 2 B na str. 4 a tabulky č. 4 A a 4 B na str. 5 znaleckého posudku (č. l. 471 a 472). K těmto tabulkám soudní znalkyně uvádí, že cena obvyklá za tu kterou službu se pohybovala v rozmezí uvedeném v tabulce“ (odst. 33).

„Z toho je třeba podle Nejvyššího soudu dovodit, že obě krajní ceny (jak cena odpovídající minimální hodnotě, tak cena rovnající se hodnotě maximální) se stále pohybují v intervalu ceny obvyklé, a pokud by dané plnění bylo objednáno za kteroukoliv cenu pohybující se v tomto rozmezí, nebylo by možné považovat ho z pohledu trestního práva ze předražené“ (odst. 34).

„Soudy obou stupňů proto pochybily, pokud při zjišťování výše škody vycházely z průměrné hodnoty ceny obvyklé. Podle názoru Nejvyššího soudu měly soudy nižších stupňů za situace, kdy se nepodařilo jednoznačně zjistit přesnou výši ceny v daném místě a čase obvyklé, postupovat v souladu s pravidlem, v pochybnostech ve prospěch obviněného (in dubio pro reo)‘ vyplývajícím ze zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. řádu v návaznosti na § 2, odst. 5 a 6 tr. řádu a při stanovení výše škody vycházet z maximální hodnoty ceny obvyklé … Obviněnému totiž nelze klást za vinu že uzavřením smluv o dílo ze dne 7. 12. 2010 zavázal společnosti CS AUTOLADA, spol. s r. o., a KČ Invest, spol. s r. o., k plnění vyššímu, než je průměrná hodnota minimální a maximální ceny obvyklé, nýbrž pouze to, že tyto společnosti zavázal k plnění přesahujícímu i onu maximální hodnotu, po jejímž přesažení se již nejedná o cenu v daném místě a čase obvyklou“ (odst. 35). (Tučně vyznačeno autorem článku.)

Judikát 8 Tdo 1155/2023 z roku 2024 

Ve druhém judikátu Nejvyšší soud dokonce používá „dvojnásobné in dubio“, jak si ukážeme.

„Skutečnost, že se pozemky oceňovaly po téměř 20 letech, pak znalci také zrcadlili ve výsledné hodnotě, a to stanovením nikoliv pevných cen oceňovaných pozemků, ale jejich rozmezí, které se pohybovalo v ± 20 % od vypočtených hodnot. Soud pak zcela správně a v souladu s pravidlem in dubio pro reo vycházel z nejnižší možné hodnoty, pokud se jednalo o pozemek, který byl z vlastnictví města vyveden, a z nevyšší možné hodnoty, pokud se jedná o pozemek, který mělo město na oplátku nabýt.“[3] (Tučně vyznačeno autorem článku.)

To si vysvětlíme názorně na příkladu. Znalci např. ocenili první pozemek částkou 500 000 Kč, ovšem v intervalu ± 20 %, tedy v intervalu 400 000 až 600 000 Kč. A druhý pozemek částkou 300 000 Kč, ovšem opět v intervalu ± 20 %, tedy v intervalu 240 000 až 360 000 Kč. Došlo ke směně pozemků.

Při uplatnění střední hodnoty obou ocenění by rozdíl (500 000 – 300 000) byl 200 000 Kč. Při uplatnění zásady in dubio pro reo v rámci obou ocenění (ono laické dvojnásobné in dubio) by rozdíl (400 000 – 360 000) byl jen 40 000 Kč. Škoda by pořád vznikla.

Jiný příklad. Znalec ocenil jeden pozemek 700 000 Kč, ovšem opět v intervalu ± 20 %, tedy v intervalu 560 000 až 840 000 Kč. Druhý pozemek ocenil částkou 1 000 000 Kč, tedy v intervalu 800 000 až 1 200 000 Kč. Zde by při uplatnění zásady in dubio pro reo v rámci trestního řízení škoda nevznikla. Protože jeden pozemek mohl mít hodnotu i 840 000 Kč a druhý i 800 000 Kč. Intervaly mají průnik.

Zásada in dubio pro reo a interval 

A judikát pokračuje vysvětlením zásady in dubio pro reo ve vztahu k ocenění. „V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že stanovení výše škody, přestože již nelze zjistit na korunu přesnou hodnotu pozemků, které byly obviněnými směněny, není v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, jak tvrdili dovolatelé. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutné rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS XY/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). To však v případě jednotlivých okolností neznamená, že nemůže dojít k odsouzení obviněného, ale že v dané otázce, o níž jsou důvodné pochybnosti, se musí vycházet ve prospěch obviněného. V daném případě existuje pochybnost o tom, jaká je přesná hodnota oceňovaných pozemků v rámci stanoveného rozmezí…, proto soud v souladu s pravidlem in dubio pro reo vycházel z těch částek, které obviněným svědčí ku prospěchu.“[4] (Tučně vyznačeno autorem článku.)

Důvody pro interval

Je mnoho různých důvodů pro ocenění intervalem v trestním řízení. Taxativní výčet není možný. Protože jeden člověk si nemůže vzpomenout a vybavit všechny možné životní situace. Výčet je příkladmý.

Úvaha znalce

Základní metodou ocenění v trestním právu[5] je metoda porovnávací – viz výše, jak je uvedena v § 137 tr. zákoníku. Porovnávací metoda je založena na porovnání, tedy na analogii. Porovnání není totožnost. Podrobněji k tomuto tématu v literatuře.[6] V rámci analogie znalec uplatňuje svůj úsudek. Jiný znalec bude mít obdobný, avšak jiný úsudek. Různé úsudky znalců přesto mohou být v souladu s lege artis postupem.

„Z výše uvedeného plyne, že znalci nepochybili, pokud při oceňování pozemku … vycházeli ze srovnávacích vzorků výše vyčtených pozemků. Především je pak nutné zdůraznit, že znalci se nesnažili za každou cenu učinit jakékoliv ocenění, které by snad mělo být k tíži obviněných. Naopak zvažovali jakékoliv možné odlišnosti od jiných porovnávaných pozemků, neopomněli, jak mohly být srovnávané pozemky využity, přičemž tyto odchylky našly svůj odraz v procentuálním odečtení při stanovení jejich hodnoty (- 10 % z ceny pozemku).“[7] (Tučně vyznačeno autorem článku.)

Dle Nejvyššího soudu je správné, že znalec používá svůj úsudek. V konkrétním případě znalec zohlednil rozdílnou kvalitu určité vlastnosti 10 %. Jiný znalec by možná zohlednil 5 % nebo 15 %.

Metoda porovnávací neumožňuje poskytnout přesný výsledek. K tomu viz výše zákon o znalcích, který v § 28 odst. 5 (a také v prováděcí vyhlášce – viz výše) uvádí, že „pokud podklady nebo metoda neumožňují znalci vyslovit jednoznačný závěr, uvede znalec skutečnosti snižující přesnost závěru.“ Zde se interval přímo vnucuje.

Konkurenční prostředí                 

Dalším důvodem je konkurenční prostředí. Nežijeme v prostředí, kde jsou ceny jednotné a administrativně stanoveny. Připomínám, že základní metodou ocenění v rámci trestního řízení je metoda porovnávací, jak uvádí § 137 tr. zákoníku: „Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává.“ Judikatura k tomu dovozuje, že se jedná o prodejní ceny v maloobchodě.[8] Stejnou potravinu v různých obchodech koupíme za různé peníze, např. čokoládu, limonády, různé druhy piva atd. Různé ceny nejsou jen u potravin, ale i u jiných věcí určených k prodeji. Pokud by např. měl znalec stanovit škodu v případě krádeže v maloobchodě, neměl by vycházet jen z cen uvedených v tom konkrétním maloobchodě. Znalec by měl zkoumat, zdali se jedná o obvyklou cenu. A obvyklá cena může být i nižší, pokud by ji např. zjišťoval v maloobchodním řetězci, který prodává za nižší ceny.

Např. kolo CTM Koyuk 2,0 2024 se dá pořídit dle www.heureka.cz ve čtyřech obchodech v cenovém rozpětí 28 490 až 33 999 Kč.[9] Pokud by znalec měl stanovit cenu tohoto kola, měl by minimálně poctivě říci, že v různých obchodech se prodává za různé ceny, anebo ocenit intervalem.

Různé cenové soustavy ve stavebnictví (různá data)

Jiným důvodem mohou být, obecně řečeno, rozdílná data, ze kterých znalec může vycházet při ocenění. Pokud nemůžeme ocenit metodou porovnávací, v souladu s § 137 tr. řádu se „vychází z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci“. Typickým příkladem je ocenění stavebních prací. Stavební práce se oceňují prostřednictvím cenových soustav ÚRS nebo RTS.

Cenové soustavy obsahují desetitisíce položek. Účelem cenových soustav není být podkladem pro stanovení škody v trestním řízení. Cenová soustava je určena primárně pro sestavení předpokládané hodnoty stavební zakázky ve všech fázích investičního procesu.

Použití jedné nebo druhé cenové soustavy nevede ke stejnému výsledku. Kdyby byly cenové soustavy stejné, čím by si konkurovaly? Metodika stanovení cen v rámci uváděných desetitisíců položek je rozdílná, i když nepatrně. Výsledky jsou různé. A není možné, aby výše škody v trestním řízení závisela na skutečnosti, jestli znalec použije data ze soustavy RTS, nebo data ze soustavy ÚRS. Přičemž použití dat z obou soustav je lege artis. Takže výsledkem lege artis práce znalců jsou rozdílné výsledky. Výše škody nemůže být závislá na použití jedné nebo druhé cenové soustavy. To by částečně záviselo na náhodě. Výsledek zde musí být ve formě intervalu. K tomu srov. odst. 33 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 5 Tdo 478/2018 – viz výše.

Průměrná či nejnižší cena není jediná možná obvyklá cena 

Jak jsem výše citoval judikát 5 Tdo 478/2018, „Obviněnému totiž nelze klást za vinu že uzavřením smluv o dílo ze dne 7. 12. 2010 zavázal společnosti CS AUTOLADA, spol. s r. o., a KČ Invest, spol. s r. o., k plnění vyššímu, než je průměrná hodnota minimální a maximální ceny obvyklé, nýbrž pouze to, že tyto společnosti zavázal k plnění přesahujícímu i onu maximální hodnotu, po jejímž přesažení se již nejedná o cenu v daném místě a čase obvyklou.“ (Tučně vyznačeno autorem článku.)

Pokud by byla cena stanovena průměrem jediným číslem, např. 12 669 428 Kč, pak je evidentní, že některé ceny se odchýlí směrem nahoru a některé směrem dolů. Zkrátka, některé ceny jsou pod průměrem a některé nad průměrem. To ale neznamená automaticky, že podprůměrná nebo nadprůměrná cena už představuje určitou škodu v rámci trestního řízení. To se týká i cenových soustav ve stavebnictví. Výsledkem jsou směrné ceny dle ÚRS nebo RTS. Tyto ceny by měly odpovídat reálným nákladům. Ovšem tyto ceny jsou směrné, nikoliv závazné. Vždyť kdyby se jednotliví uchazeči v rámci veřejné zakázky neodchýlili, pak by museli všichni uchazeči o zakázku nabídnout stejnou cenu. A to se v praxi neděje. Zakázka je obvykle přidělena uchazeči s nejnižší cenou. Ale to neznamená, že druhá nejnižší cena už není cenou obvyklou. Jak by situace vypadala, kdyby se uchazeč s nejnižší cenou soutěže neúčastnil? Např. proto, že by o soutěži nevěděl? Nebo by neměl zrovna volné kapacity? Pak už by druhá nejnižší cena nebyla druhou, ale nejnižší cenou.

Dlouhá doba mezi datem, ke kterému se oceňuje, a dobou, kdy se oceňuje

Znalecký úkol zadaný znalci v roce 2025 zní: „Oceňte majetek k datu 13. 1. 2012.“ Doba mezi datem cenění a datem, ke kterému oceňujeme, je také důvodem pro použití intervalu. Protože s delším časovým intervalem se snižuje povědomí znalce o dané době, ke které má oceňovat.

Dva způsoby tvorby intervalu

První způsob tvorby intervalu můžeme použít, když oceňujeme totožné zboží. Viz část Konkurenční prostředí výše. Totožné zboží se prodává ve čtyřech obchodech v cenovém rozpětí 28 490 až 33 999 Kč. A máme interval.

Druhý způsob tvorby intervalu můžeme použít, když oceňujeme podobné zboží. Typicky ocenění pozemků porovnávací metodou. Viz část Úvaha znalce výše a Judikát z roku 2024. Zjistíme střední hodnotu a stanovíme interval určitým procentem.

Literatura a zákon o znalcích

Literatura také hovoří o pravděpodobnostním závěru. Domnívám se, že pak se v trestním řízení musí řešit ona pravděpodobnost, a ta se v některých případech může řešit intervalem. „Nakonec zcela nová povinnost, alespoň po formální stránce, pak znalci vyplývá z ust. § 28 odst. 5 in fine nového zákona o znalcích…, neboť je v ní zakotvena povinnost znalce zkontrolovat celý svůj postup z hlediska okolností, které mohou snižovat přesnost závěru znaleckého posudku. Smyslem této právní úpravy je, aby bylo již ze znaleckého posudku zřejmé, zda, případně v jakých aspektech, jsou závěry znalce pravděpodobností (pravděpodobnostní závěr přitom sám o sobě nijak nezpochybňuje svou důkazní hodnotu; k tomu viz L. Křístek: Znalectví, Wolters Kluwer ČR, Praha 2013, str. 199) a zda je případná odchylka v závěrech znaleckých posudků způsobena odchylkou v odborných postupech či odchylkou v subjektivním znalcově hodnocení některých aspektech posuzované věci. (Jehož pomocí znalecký posudek, ovšem příliš zjednodušeně, definuje L. Ullrich in P. Ševčík, L. Ullrich: Znalecké právo, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2015, str. 216). Znalec tak mimo jiné musí od sebe výslovně odlišit části svého postupu založené na objektivních skutečnostech (evidence-based) od výsledků založených na svém subjektivním úsudku pramenícím třeba ze zkušeností (experience-based).“[10] (Tučně vyznačeno autorem článku.)

Rozdíl mezi variantním řešením a intervalem

Jsou případy, i když nejsou časté, kdy znalcova odpověď je alternativní (variantní). To se může stát, např. když v soudním spise jsou rozporná data (důkazy). Znalec má možnost buď některá data ignorovat a některá využít, nebo vypracovat odpověď alternativně. Např. znalec má ocenit 100% podíl v s. r. o. a obě strany sporu dodaly do spisu podnikatelský výhled společnosti. A ty výhledy se liší. Zde není prostor pro interval, ale pro alternativní řešení.

Bude pak na soudu, který z prvotních důkazů (např. podnikatelských plánů) bude pro soud určující. A podle toho bude pro soud určující i vybraná alternativa.

Závěr

Znalec má a priori ocenit samozřejmě jednou hodnotou/číslem. To platí nejen pro znalecké oceňování, avšak i pro jiné znalecké obory, kde výstupem je číslo. Pokud toho však znalec není z objektivních důvodů schopen, pak by neměl stanovit jednu hodnotu/číslo s tím, že dá výhradu (disclaimer) ohledně 100% jistoty správnosti. Tím se stává posudek objektivně slabším, či dokonce v trestním řízení nepoužitelným. Znalec by měl stanovit interval.

Objektivními důvody pro stanovení intervalu mohou být obecně metoda či podklady, takto hovoří i zákon o znalcích. Dalším objektivním důvodem může být čas, tedy značně rozdílný okamžik, ke kterému se oceňuje, od okamžiku, kdy se oceňuje.

V rámci oceňování je nejčastější metodou metoda porovnávací, která je založena na analogii, a proto nedává přesný výsledek, avšak výsledek jen pravděpodobný. Navíc v rámci analogie znalec do ocenění vkládá a musí vkládat svůj úsudek či úvahu. Jakýkoliv úsudek je subjektivní. Objektivní úsudek je protimluv.

V mnoha případech neexistuje jediná správná cena. V konkurenčním prostředí se konkuruje i cenou. A některý obchodník nabízí totožné zboží za vyšší a některý za nižší cenu. Takže ani podklady často neumožňují stanovit jediný správný výsledek. Průměrná cena není jediná možná cena. Ve stavebnictví se používají dvě cenové soustavy. Použití kterékoliv z nich je postupem lege artis. Použitím jiné soustavy neodstaneme stejný výsledek. Ani zde podklady neumožňují stanovit jediný správný výsledek. Bystrý čtenář nepochybně nalezne i další důvody pro stanovení intervalu.

 

JUDr. Ing. Lukáš Křístek, MBA, působí jako uznávaný znalec ve znalecké kanceláři BDO Valuation.

 

Ilustrační foto: AI (Copilot)

---

[1] L. Křístek: Vliv typu soudního řízení na oceňování znalcem, Bulletin advokacie č. 1-2/2019, str. 38 a násl.

[2] Usnesení NS ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 5 Tdo 478/2018, odst. 32 až 35.

[3] Usnesení NS ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 8 Tdo 1155/2023, odst. 31.

[4] Tamtéž, odst. 32.

[5] Ust. § 137 zákona č. 89/2012 Sb., trestní zákoník (dále „tr. zákoník“), je speciální k zákonu č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Zde vylučuji použití zákona o oceňování majetku. Trestní normy se na zákon o oceňování neodvolávají. Zákon není k trestním normám lex specialis. K tomu srov. i § 1 zákona o oceňování majetku.

[6] L. Křístek: Oceňování metodou srovnávací, Bulletin advokacie č. 3/2009, str. 29 a násl.

[7] Op. cit. sub 3, odst. 31.

[8] Usnesení NS ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1415/2014.

[9] https://jizdni-kola.heureka.cz/ctm-koyuk-2_0-2024/#prehled).

[10] F. Púry, M. Richter: Vliv nového znaleckého práva na zjišťování škody v trestním řízení, Bulletin advokacie č. 11/2020, str. 25.