Konec první a začátek druhé dekády aplikace současné úpravy soukromého práva představuje příležitost k zamyšlení nad praktickým dopadem některých nově zavedených zákonných pravidel. A také některých pravidel již staronových, ale aplikovaných v nových podmínkách. Cílem tohoto příspěvku je pojmenovat několik otázek kolem dokončení a předání díla, jež ještě i nyní, po více než 10 letech od účinnosti nového občanského zákoníku, vyvolávají ve smluvní i soudní praxi výkladové obtíže. A zkusit nabídnout možná řešení.

Zhotovitel je v limitech smluvní úpravy určitým pánem nad prováděným dílem. A to do doby jeho provedení, tedy do dokončení a předání díla. Dílo je dokončeno, je-li předvedena jeho způsobilost sloužit svému účelu. Objednatel podle obecné úpravy převezme dokončené dílo s výhradami, nebo bez výhrad. Převezme-li přitom objednatel dílo bez výhrad, nepřizná mu soud právo ze zjevné vady díla, namítne-li zhotovitel, že právo nebylo uplatněno včas.

Na první pohled se tato úprava jeví jednoznačná a přehledná. Proč je ale potom v praxi tolik obtíží s konkrétním předváděním způsobilosti díla sloužit svému účelu a námitkami, že nebylo předvedeno? Nebo s odmítáním objednatelů převzít dokončené dílo s poukazem na jeho vady? Proč u zcela jednoznačné právní úpravy se objednatelé pořád brání, že sice neuvedli nějaké výhrady ke zjevným vadám, ale zhotovitel o jejich příčinách věděl, a tedy jako u funkčně stejné kupní smlouvy musí mít práva z vad zachována?

Jak je to tedy konkrétně s některými otázkami kolem dokončení a předání díla

I. Předvedení způsobilosti sloužit svému účelu jako zvláštní právní jednání?

II. Ztráta práva ze zjevných vad při neuvedení výhrad, i když zhotovitel věděl o příčině takových vad?

III. Povinnost objednatele převzít dokončené, ale vadné dílo, nebo právo je odmítnout (nejde-li o stavbu)?

IV. Nemožnost faktického předání díla, je-li sjednáno předání tzv. předávacím protokolem?

I. Předvedení způsobilosti sloužit svému účelu jako zvláštní právní jednání?

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“ nebo „občanský zákoník“), kromě dokončení díla po částech (§ 2606) a zvláštní úpravy dokončení složitých děl prováděním zkoušek (§ 2607), obecně upravuje, že dílo je dokončeno, je-li předvedena jeho způsobilost sloužit svému účelu. Úprava představuje zásadní změnu oproti zákonu č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále „obch. zák.“) (srov. § 554 odst. 1). Ten akcentoval „ukončení díla jako řádné“, tedy bez vad. Kromě jazykového zpřesnění (dokončení místo ukončení) došlo především k novému věcnému řešení předpokladů dokončení díla.

Řešíme tedy základní otázky: a) kdy dílo slouží svému účelu a b) zdali se vyžaduje nějaké zvláštní právní jednání – předvádění takové vlastnosti díla. Tu první se snad daří smluvní i soudní praxi nějak srozumitelně řešit. S tou druhou je to horší.

Zákon nestanoví bližší podrobnosti požadavku na vlastnosti díla, aby sloužilo svému účelu. Záleží vždy na povaze konkrétního díla, příp. na dohodě stran, jakým způsobem má být tento požadavek naplněn. Východisko pro vymezení, co má být naplněno pro požadavek způsobilosti díla sloužit svému účelu, mohou představovat závěry judikatury zaměřené již historicky zejména na funkční požadavky každého díla.[1] Velice zjednodušeně řečeno, nikoliv funkční dílo je dílo, které neslouží svému účelu.

K výkladu obsahu požadavku díla sloužit svému účelu se postupně vyjadřuje judikatura. Nejvyšší soud (dále „NS“) řešil spor[2] ze smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní jakožto zhotovitelkou a žalovaným jakožto objednatelem díla, jímž byla výměna a modernizace výtahu. Podle odvolacího soudu dílo nebylo provedeno, neboť bylo sice dokončeno a byla předvedena jeho způsobilost sloužit svému účelu, ale nebylo předáno, neboť žalovaný odmítl pro vady díla výtah převzít. Z provedeného dokazování, zejména ze znaleckého posudku, vyplynulo, že výtah zhotovitelem nainstalovaný neodpovídal svým provedením sjednanému dílu popsanému ve smlouvě o dílo (nosnost, druh a rozměry kabiny, příkon výtahového pohonu, ohrazení výtahové šachty, umístění madla, zadní strana výtahu, kabinové dveře) a neodpovídal ani příslušným požadavkům vládního nařízení a příslušným normám ČSN – absentovalo prohlášení o shodě, výtah nebyl označen značkou ES. Objednatel v dovolání namítal, že soudy nižšího stupně nezohlednily, že dílo (výtah) bylo zhotoveno v rozporu se smlouvou o dílo a trpělo vadami. NS posoudil dovolání jako důvodné a přípustné pro řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a to otázky výkladu § 2605 o. z., konkrétně otázky, zda v případě, že dílo, které bylo uvedeno do zkušebního provozu, i když bylo zhotoveno v rozporu se smlouvou a trpí vadami, je způsobilé sloužit svému účelu.

Vadné dílo zásadně nevylučuje, že dílo (již) slouží svému účelu. NS v dané věci[3] uzavřel, že skutečnost, že dílo trpí vadami, sama o sobě nemusí znamenat, že dílo nemůže být dokončeno předvedením jeho způsobilosti sloužit svému účelu. Musí však jít právě o vady takové povahy, které vzhledem ke konkrétnímu dílu nebrání dílu sloužit svému účelu. Posouzení, zdali dané vady brání dílu sloužit svému účelu, bude vždy záležet na konkrétním případu. V případě výtahů si lze představit např. takové vady, jež nebrání dílu sloužit svému účelu, jako chybějící zrcadlo, nesprávné označení pater, nepůjde-li o výtah sloužící např. nevidomým, absence hlasového potvrzení patra apod. Byla-li tedy v podmínkách dané věci zjištěna např. nesprávná nosnost výtahu mající vliv na počet dopravovaných osob, není tato vada slučitelná s účelem, jemuž má bezpečný provoz výtahu sloužit. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že dílo bylo uvedeno do tzv. zkušebního provozu. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že dílo bylo v projednávané věci dokončeno předvedením způsobilosti díla sloužit svému účelu, je jeho právní posouzení nesprávné. Rozhodnutí tak zdůrazňuje požadavek na funkčnost díla, přičemž takové vady, jež nebrání funkčnosti díla a jeho sloužení účelu, k němuž bylo provedeno, nebrání ani naplnění požadavku jeho dokončení předvedením způsobilosti sloužit svému účelu.

Některé vady však vylučují, aby dílo svému účelu sloužilo. V případě výtahu tak NS vyslovil, že konkrétní vada nesprávné nosnosti, jež ohrožuje základní bezpečný provoz výtahu, neumožňuje jeho sloužení požadovanému účelu. Podobně by zřejmě šlo např. o nedovírající se dveře, nefungující osvětlení uvnitř výtahu neumožňující ovládání výtahu, uvolňování zplodin dovnitř výtahu, vadnou ovládací elektroniku či nutnost přepravovaných osob před spuštěním výtahu v něm nadskočit.[4]

NS současně na řešeném příkladu výtahu demonstrativním způsobem uvedl takové vady díla, jež vzhledem ke konkrétnímu dílu nebrání dílu sloužit svému účelu (chybějící zrcadlo, nesprávné označení pater, nepůjde-li o výtah sloužící např. nevidomým, absence hlasového potvrzení patra). Na druhé straně i ona absence hlasového potvrzení patra, bylo-li sjednáno a má-li výtah sloužit pro nevidomé, bude vadou, která brání požadované funkčnosti díla a jeho sloužení požadovanému účelu. Jako další vady si lze představit např. neodpovídající barvu podlahy výtahu, poškrábaný lak apod.

Navazující otázkou je, zdali způsobilost sloužit svému účelu je docílená vlastnost, která sama o sobě naplňuje požadavek dokončení díla, nebo je vyžadováno určité zvláštní právní jednání, jímž nad samotné docílení této vlastnosti musí ještě zhotovitel objednateli tuto vlastnost, tedy tuto způsobilost díla sloužit svému účelu, tzv. předvést. A jak se to má stát.

Jazykové znění právní úpravy by svědčilo pro druhou variantu.

Pro výklad úpravy smlouvy o dílo je klíčové přihlášení se zákonodárce k inspiraci smlouvou o dílo podle obchodního zákoníku. Podle důvodové zprávy úprava smlouvy o dílo v obchodním zákoníku představovala základ nové úpravy a byla částečně ovlivněna některými (v důvodové zprávě blíže nespecifikovanými) zahraničními úpravami. L. Klee s odkazem na K. Eliáše poukazuje na to, že současná úprava je výsledkem konzervativního přístupu, kdy nedochází k přílišnému odchýlení od předchozí úpravy, za případného doplnění o inovativní prvky a příp. za zobecnění některých detailních řešení. Z komparace úpravy v Německu, Švýcarsku, Nizozemsku a Quebecu vyšlo najevo, že úprava v obchodním zákoníku nevyžaduje velké zásahy a může být recipována i do nové kodifikace.[5]

Jakkoliv to není zřejmé z důvodové zprávy přímo ke smlouvě o dílo, přiznává zákonodárce u úpravy smluvních obligací tedy mj. inspiraci quebeckým občanským zákoníkem z roku 1991. Je zřejmé, že je tomu tak i v případě dokončení díla a „předvedení způsobilosti díla sloužit svému účelu“. Srov. konkrétně čl. 2110 CCQ.[6]

Bohužel však pravděpodobně došlo k převzetí tamní úpravy poněkud ve smyslu „ztraceno v překladu“.[7]

Podle čl. 2110 CCQ (v anglickém znění): „The client is bound to accept the work when work is completed; work is completed when the work has been produced and is ready to be used for its intended purpose. Acceptance of the work is the act by which the client declares that he accepts it, with or without reservation.“ Ve francouzském znění potom: „Le client est tenu de recevoir l’ouvrage à la fin des travaux; celle-ci a lieu lorsque l’ouvrage est exécuté et en état de servir conformément à l’usage auquel on le destine.“

Obě verze lze snad přeložit významově stejně: „Objednatel je povinen dílo převzít, jakmile je dílo dokončeno; dílo je dokončeno, jakmile je zhotoveno a připraveno k užívání k určenému účelu“ (nebo významově obdobně) „je ve stavu způsobilém k užívání v souladu s jeho určením“.

K čl. 2110 CCQ lze aktuálně (březen 2025) dohledat vybraných osm rozhodnutí odvolacího soudu a 17 rozhodnutí vrchního soudu.[8] Z těchto rozhodnutí nevyplývá, že by s dokončením díla byl spojen nějaký specifický institut „předvádění díla sloužit svému účelu“. Srov. např. argumentaci v rozhodnutí vrchního soudu Delsan-AIM Environmental Services inc. c. Lanart Rug inc.:[9] „Čl. 2110 CCQ definuje pojem dokončení díla. Objednatel je povinen převzít dílo po dokončení díla, které nastane, když je dílo provedeno a je ve stavu způsobilém k užívání k určenému účelu. Převzetí díla je úkon, kterým objednatel prohlašuje, že dílo přejímá, ať už s výhradami, nebo bez nich. Dokončení díla závisí na povaze a rozsahu díla. Co představuje dílo nebo jeho rozsah, závisí na smlouvě. Jakmile je tedy dílo stanovené ve smlouvě dokončeno, dochází k ukončení díla.“

Něco jako zvláštní institut se zvláštním právním jednáním „předvádění díla sloužit svému účelu“ přitom nenacházíme ani v jiných, výše zmíněných relevantních řádech Švýcarska, Německa či Nizozemska, které byly při přípravě koncepce smlouvy o dílo v občanském zákoníku z roku 2012 zvažovány.[10]

Má-li být výklad občanského zákoníku činěn v souladu s moderními trendy obligačního práva v některých inspirativních evropských úpravách, je třeba posoudit, zda lpění na možných specifikách „předvádění díla zhotovitelem objednateli ve zvláštním procesu“ má své opodstatnění.

Ve prospěch argumentace, že nemusí jít pro naplnění požadavku dokončení díla vždy jen o určité zvláštní právní jednání zhotovitele vůči objednateli, může svědčit zákonná úprava kontroly provádění díla (§ 2593 o. z.). Objednatel má právo ji vykonávat po celou dobu provádění díla až do jeho předání (tedy i při dokončení). Objednatel má právo kontrolovat, zdali provádění díla vede k jeho sloužení požadovanému účelu. Přesun další zvláštní povinnosti na zhotovitele bez zjevného důvodu tedy působí poněkud nesystematicky.

Smyslem a účelem úpravy dokončení díla podle § 2604 o. z. je zjevně snaha zákonodárce, aby (podobně jako v předobrazu dle CCQ) dílo bylo dokončeno, jakmile bude zhotoveno a připraveno k užívání k určenému účelu neboli bude ve stavu způsobilém k užívání v souladu s jeho určením.

Na zhotoviteli bude, aby v případě sporu tyto předpoklady prokázal. V navazujícím právním jednání při předání díla (převzetí objednatelem) bude potom na objednateli, aby dílo převzal s výhradami, nebo bez výhrad.

K obtížně obhajitelným závěrům by mohl vést výklad, podle něhož převzal-li by objednatel dílo, které objektivně „bylo připraveno“ sloužit svému účelu, a takové dílo dlouhodobě užíval, ubránil by se povinnosti zaplatit cenu díla podle § 2610 o. z. s argumentací, že dílo nebylo provedeno, protože nebylo dokončeno (nebyla zvláštním právním jednáním ze strany zhotovitele předvedena způsobilost díla sloužit svému účelu).

Zákon přitom u obecné úpravy dokončení díla podle § 2605 o. z. nestanoví zvláštní požadavky na součinnost objednatele. Zákon nestanoví přímo ani přizvání k takovému předvedení ze strany zhotovitele. Zvláštní právní jednání vyžadující určitou součinnost objednatele lze očekávat jen u složitějších děl (srov. § 2607, kdy se dokončení díla prokazuje provedením ujednaných zkoušek). U každého z děl je třeba nejprve posoudit, zdali se pro jeho dokončení a předání a převzetí uplatní obecná úprava § 2605 a 2608 o. z., nebo některé zvláštní podmínky, např. dokončení složitého díla provedením zkoušek podle § 2607 o. z., postupné provádění díla po částech podle § 2606 či specifika přebírání dokončené stavby podle § 2628 o. z. (srov. zejména rozdíl mezi údržbou a úpravou věci).

Uvažujme o několika typově odlišných případech díla – oblek ušitý na míru, kompletní renovace osobního vozidla, oprava plynového potrubí, rekonstrukce koupelny, výmalba (jako údržba, nejde-li o úpravu stavby) domu. V případě rekonstrukce koupelny půjde bezpochyby o předmět díla, jenž je stavbou. Použije se proto zvláštní úprava § 2628 o. z. Oprava plynového potrubí se řídí zvláštní úpravou § 2607 o. z. vyžadující provedení zkoušek. V ostatních případech se dokončení díla bude řídit obecnou úpravou § 2605 o. z.

Jaké vady si lze představit u těchto zbývajících děl, jež by nemusely bránit předvedení způsobilosti díla sloužit jeho účelu, tedy při zachování jeho funkčnosti? V případě kompletní renovace vozidla může jít např. o drobné vady laku. V případě obleku si lze naopak takovou vadu představit obtížně – nemůže jít o flek na obleku, špatný střih, snad jen např. o neodstřiženou nit u podšívky apod. Z uvedených příkladů je snad zřejmé, že nelze vnímat význam výkladu o vadném díle, jež může být dokončeno, jako nástroj umožňující zhotoviteli neplnit jeho povinnost řádného provedení díla. Situace, kdy dílo bude sloužit svému účelu a bude vadné, budou výjimečné. Půjde skutečně jen o drobné vady, které nenarušují funkčnost díla, jež je vlastní povaze daného díla (jiná je v kadeřnictví, jiná u obleku na míru, jiná u opravy auta, zahradních úprav, IT systémů). Tedy estetická nedokonalost nebránící funk­čnosti díla u kompletní renovace vozidla nebude akceptovatelná u prvních dvou příkladů.

Pro posouzení, zdali dílo bylo dokončeno, je tedy rozhodující posoudit účel toho konkrétního díla, jemuž má sloužit. Jaký je účel díla, kterým je potisk trička? Zjevně asi aby měl požadovaný vzhled, držel na tričku, neomezoval v nošení apod. Kdy slouží svému účelu, je-li potisk objednán přes e-shop a tričko doručeno objednateli? Vyjdeme-li tedy z výkladu, že dílo má být připraveno sloužit svému účelu, potom pro naplnění tohoto požadavku bude zpravidla postačující připojený „leták“ či „návod“, jak oděv prát a udržovat. Jak je v praxi předvedena způsobilost sloužit svému účelu u věcí z čistírny? Objednatelé je přebírají zpravidla v krycí fólii, někdy s papírovým lístečkem u poutka. Díla přebírají a následně je nosí. Zhotovitel obvykle objednateli ukáže vyčištěnou skvrnu při předání díla. Co když ale např. není oblek z fólie vytažen, objednatel o to nepožádá, může úspěšně namítat zjevné vady? Srov. dále vztah § 2618 a § 2112 odst. 2 o. z.

Jde o to, že výklad účelu a smyslu právní úpravy by měl vést k rovnováze v postavení stran, v jejich zákonných právech a povinnostech, rovnováze při výkladu nároků na objednatele i zhotovitele při dokončení díla zhotovitelem i převzetí díla objednatelem. Tedy jednak v nárocích na zhotovitele „předvést, že dílo slouží svému účelu“ a jednak v nárocích na objednatele „uvést výhrady u zjevných vad“.

• První dílčí závěr: Zhotovitel dokončí dílo jeho zhotovením tak, že je připraví k užívání objednatelem k určenému účelu, tedy je ve stavu způsobilém k užívání v souladu s jeho určením.

II. Ztrácí objednatel práva ze zjevných vad, neuvede-li při převzetí výhrady, i když zhotovitel věděl o příčině takových vad?

Soud nepřizná objednateli právo z vadného plnění, neoznámil-li objednatel vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil nebo při náležité pozornosti zjistit měl, nejpozději však do dvou let od předání díla, a namítne-li zhotovitel, že právo bylo uplatněno opožděně (§ 2618 o. z.).

Srovnáme-li současné řešení v § 2618 o. z. s předchozí úpravou § 562 obch. zák., soud nepřiznal objednateli právo z vad díla, jestliže objednatel neoznámil vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce po předání předmětu díla nebo kdy mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče. Ust. § 562 odst. 3 obch. zák. však současně výslovně odkazovalo na úpravu kupní smlouvy, kdy se tato úprava měla použít obdobně na účinky soudního nepřiznání práva z vad díla objednateli. Podle § 428 odst. 2 a 3 obch. zák. se potom k účinkům nepřiznání práva z vad přihlédlo, jen jestliže prodávající namítl v soudním řízení, že kupující nesplnil včas svou povinnost oznámit vady zboží. Tyto účinky však nenastávaly, jestliže vady zboží byly důsledkem skutečností, o kterých prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží.

Tudíž, šlo-li o tzv. vědomé vady, tedy vady, jež byly důsledkem skutečností, o nichž zhotovitel věděl nebo musel vědět v době dodání zboží, potom podle obchodního zákoníku nebyl objednatel zbaven práva z vad, i když je uplatnil opožděně.

Dnes zákonodárce dle textace zákonné úpravy volí jiné řešení. Tedy jiné řešení u smlouvy o dílo než u kupní smlouvy. A i jiné než u obecné úpravy práv z vad. Otázka tak zní: vyžaduje smysl a účel zákonné úpravy smlouvy o dílo, aby postavení objednatele bylo odlišné (horší) než postavení kupujícího u typově obdobných vad? Tedy u vad zjevných při převzetí, o jejichž příčinách ale dodávající věděl (zhotovitel nebo prodávající).[11] Jde ze strany zákonodárce v § 2618 o opomenutí, nebo záměr, a je § 2618 v poměru speciality k § 1921 odst. 2, k § 2112 odst. 2 o. z. a § 2605 je speciální k § 2618 o. z.? Tedy, neuvede-li objednatel žádné výhrady, má být zbaven práva namítat práva ze zjevných vad díla, namítne-li zhotovitel, že výhrady prostě neuplatnil?

Řešení souvisí i s otázkou, bude-li nadále aplikovatelná judikatura NS o vztahu zjevných vad a vad tzv. vědomých (vad, jež byly důsledkem skutečností, o nichž zhotovitel věděl nebo musel vědět v době dodání zboží). Judikatura[12] zdůrazňovala povinnost soudu zabývat se otázkou vědomosti zhotovitele z úřední povinnosti v rámci úvahy o splnění předpokladů pro aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák. Podle NS pokud zjevné vady, pro něž měla notifikační lhůta běžet již od předání díla, odvolací soud vyhodnotil jako takové, jejichž existence je objednateli zřejmá na pohled, pak se měl zabývat též otázkou, zda je tu důvod, proč by nemohly být zřejmé na pohled rovněž zhotoviteli, nejen jako podnikateli v oboru stavebnictví vybavenému příslušnými odbornými znalostmi, nýbrž též jako osobě, která má povinnost provést dílo řádně, tj. bez vad, a to na vlastní náklad a nebezpečí. Přesněji řečeno, měl se zabývat otázkou, zda zhotovitel nemohl v době předání díla vědět o skutečnostech, jejichž jsou takovéto zcela zjevné (na pohled seznatelné) vady důsledkem; jelikož o vadě jako o právní kategorii lze hovořit až při předání díla, popř. při přechodu nebezpečí škody na zhotovené věci, vědomost zhotovitele, byť ji zákon vyžaduje k okamžiku předání předmětu díla, se z povahy věci vztahuje k příčinám vad, tedy ke skutečnostem, jež se týkají zhotovení díla a předání jeho předmětu předcházejí.

Vada zjevná je tedy v pojetí dosavadní judikatury zpravidla i tzv. vadou vědomou. Tedy vadou, o jejíž příčině zpravidla dodávající věděl. Je skutečně záměrem zákonodárce, aby požadavkem uvedení výhrad ke zjevným vadám vystavil objednatele riziku ztráty práv z nich v situaci, kdy zhotovitel o příčině takové vady věděl?

Podíváme-li se podobně jako u předpokladů dokončení díla na zahraniční předobraz této úpravy v občanském zákoníku Quebecu, ten v čl. 2110 stanoví rovněž povinnost výhrad objednatele při převzetí díla. V čl. 2113 potom CCQ navazuje, že objednatel, který dílo převezme bez výhrad, si nicméně zachovává právo uplatnit vůči zhotoviteli své opravné prostředky v případě nezjevných vad nebo nezjevně nekvalitního provedení.

Nejde tedy v podmínkách úpravy občanského zákoníku o zcela výjimečné řešení.

Ve prospěch závěru, že i nadále v případě smlouvy o dílo soud zhotoviteli nepřizná právo uplatnit námitku opožděného oznámení vady, je-li vada důsledkem skutečnosti, o níž v době odevzdání věděl nebo musel vědět, tak hovoří:

1. Závěry judikatury ÚS a NS[13] k principům uplatňování práva z vad, podle nichž je tzv. „vědomou vadou“ vada, které si zhotovitel musel být vědom (o které nemohl nevědět), pokud by postupoval s náležitou péčí, tj. v případě, že jde o profesionála, s péčí odbornou. Jen stěží si lze představit situaci, v níž by zhotovitel objektivně nemohl vědět, že dílo neprovedl ve smluveném rozsahu. Pokud zhotovitel neprovede dílo v celém sjednaném rozsahu a objednatel na tuto skutečnost poukáže, pak je evidentní, že zhotovitel o příčinách nedodělku „musel vědět“, a nesvědčí mu beneficium lhůt pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady. Opačný přístup ÚS hodnotově vyhodnotil jako zjevný formalismus neslučitelný se základními principy spravedlnosti.
2. Minimální funkční rozdíly kupní smlouvy a smlouvy o dílo ve vztahu k dílu a předmětu koupě z pohledu práv kupujícího a objednatele (srov. otázky rozsahu dopadu § 2615 o. z.). Podle judikatury NS[14] (byť v poměrech předchozí úpravy soukromého práva) součástí posouzení, zda jsou splněny předpoklady, za nichž nemůže být právo kupujícího z vad zboží, popř. právo objednatele z vad díla, přiznáno v soudním řízení, musí být též vždy úvaha, zda vzhledem k tomu, co vyšlo v řízení najevo, nejsou tyto vady důsledkem skutečností, o nichž prodávající, popř. zhotovitel, věděl nebo musel vědět v době dodání zboží, potažmo v době předání díla.
3. Argumentace části literatury. Např. Kubát poukazuje na to, že ani z důvodové zprávy nevyplývá záměr se od úpravy § 562 odst. 3 obch. zák. odchýlit.[15] Obdobně použití původního pravidla navrhuje I. Štenglová. Podle autorky zákon zhotoviteli nepřiznává právo uplatnit námitku opožděného oznámení vady, je-li důsledkem skutečnosti, o které v době odevzdání věděl nebo musel vědět. Podle autorky taková situace nastane, např. je-li vada důsledkem toho, že objednatel vědomě použil méně kvalitní materiál, než použít měl, nebo změnil technologický postup oproti tomu, který měl použít.[16] L. Klee řešení vidí v individualizaci jednotlivých případů, kdy bude nutné postupovat podle obecných principů (např. § 2 odst. 3 o. z.), zejména vyjde-li v průběhu soudního řízení najevo, že si byl zhotovitel existence skutečností, z nichž vady plynou, vědom. Zároveň však bude bezpochyby nutné zohlednit nejen pozici stran v rámci daného smluvního závazku a z ní vyplývající informovanost stran a stupeň péče, s jakou měly strany povinnost postupovat, ale také povahu díla (např. je-li výskyt určitých vad u díla obdobného typu běžný a obě strany si zákonitě musely být dané skutečnosti, v důsledku níž vada vznikla, vědomy).[17]

Naopak v neprospěch závěru, že i nadále podle občanského zákoníku v případě smlouvy o dílo soud zhotoviteli nepřizná právo uplatnit námitku opožděného oznámení vady, je-li vada důsledkem skutečnosti, o níž v době odevzdání věděl nebo musel vědět, hovoří:

1. Zcela jednoznačná zákonná úprava. Zákonodárce se obecně hlásí k inspiraci obchodním zákoníkem. Z důvodové zprávy se o jeho záměru přihlásit se i k tomuto principu či k jeho vyloučení nedozvíme. Je přitom otázkou, zdali lze takový účel nahradit výkladem oproti jednoznačnému zákonnému znění, které úpravu z obchodního zákoníku nepřevzalo. Judikatura NS řešila obdobnou situaci „k důvodům změny mlčícího zákonodárce“ v případě otázky, zdali má ručitel nadále právo započíst pohledávku dlužníka, kterou má za věřitelem. Obchodní zákoník, na nějž důvodová zpráva odkazuje, přitom v § 306 odst. 2 výslovně upravil, že ručitel mohl „použít k započtení pohledávky dlužníka vůči věřiteli, jestliže k započtení by byl oprávněn dlužník, kdyby věřitel vymáhal svou pohledávku vůči němu“. Za situace, kdy zákonodárce v občanském zákoníku, oproti zákoníku obchodnímu, výslovnou možnost ručitele neupravil, bylo třeba posoudit, zdali taková možnost kompenzačního právního jednání, tedy započtení, ručiteli svědčí v rámci obecné úpravy námitek podle § 2023 o. z., a NS dospěl i za použití výkladu teleologického, historického a např. i přeshraniční komparace k závěru, že takové právo zde nyní ručitel nemá.[18]
2. Vztah § 1921 odst. 2 k § 1918 a vztah § 1918 k § 2605. Lze namítat, že zákonodárce nejenže neupravil výslovně otázku nepřiznání práva uplatnit námitku opožděného oznámení vady v § 2618 o. z., ale především zásadně odlišným způsobem oproti obchodnímu zákoníku vyřešil i výše popsané předpoklady dokončení díla. Jestliže po dokončení díla objednatel převezme dílo bez výhrad, nepřizná mu soud právo ze zjevné vady díla, namítne-li zhotovitel, že právo nebylo uplatněno včas. Právo objednatele nezaniká (nejde tedy o prekluzi) v soudním řízení; byla-li však námitka zhotovitele uplatněna, není s úspěchem žalovatelné. Jde tak i o posouzení, zdali je § 2605 v poměru speciality k § 2618. Jde o to, zdali zákonné požadavky na zhotovitelovo předvedení způsobilosti díla jsou v celém procesu provádění díla natolik zásadní, že objednatel prostě musí namítnout, že zde je určitá zjevná vada, chce-li být se svým právem z takové vady v řízení případně úspěšný. Jinak „má smůlu“. A není rozhodné, že zhotovitel o příčinách takové vady taky musel vědět.

Argumentace pro jedno či druhé řešení má svou relevanci. Ať už převáží při posuzování účelu a smyslu této úpravy jakékoliv řešení, nelze oddělit požadavky na zhotovitele při dokončení díla a požadavky na objednatele při přebírání díla. Není přesvědčivé, budeme-li tedy izolovaně vykládat část dokončení díla v požadavcích na „předvedení způsobilosti díla sloužit svému účelu“, zvlášť důsledek neuvedení výhrad ke zjevným vadám ze strany objednatele a zvlášť i navazující otázku práva či povinnosti převzít (dokončené) vadné dílo. Zhotovitel má řádně provést dílo a předat objednateli, ten je má převzít a zaplatit smluvenou cenu. Jedním ze základních principů, byť nemusí být výslovně akcentován s odkazem na samotnou úpravu § 6 o. z. či jiných konkrétních vtělení tohoto principu v zákoně, je princip poctivosti. S tím, že zneužití principu poctivosti by nemělo vést k výhodě z takové obligace.

Zhotovitel, který má povinnost plnit bezvadně a předvést způsobilost díla sloužit jeho účelu, nemůže těžit ze skutečnosti způsobující vadnost, o které v takovém okamžiku věděl.

Při identifikaci smyslu a účelu § 2605 odst. 2 o. z. je třeba vyjít podle V. Kolmačky z maximy tzv. dvoustranného odůvodnění [Prinzip der relativen (zweiseitigen) Rechtfertigung], formulované a odůvodněné F. Bydlinskim. Podle ní nesmí odůvodnění soukromoprávních norem nikdy spočívat na jednostranně upřednostněném zájmu jednoho ze subjektů. V soukromém právu vždy vystupují dva rovnocenné subjekty, a proto právu (výhodě) jednoho koreluje povinnost (břímě) druhého. Normativně však musí být s oběma zacházeno rovnocenně. Každý konkrétní relativní vztah, ať již jde přímo o relativní právo, nebo právo absolutní, nesmí postrádat hodnotové odůvodnění, proč je jednomu uložena povinnost a druhému právo. Princip relativního (dvoustranného) ospravedlnění brání přitom tomu, aby se argumentace ospravedlňující soukromoprávní regulaci mohla vztahovat výlučně k jednomu subjektu dané relace, kdežto druhý ignorovat. Rozdělení právních pozic v dané relaci tak musí být vždy náležitě oboustranně odůvodněno. Platí to nejen ve vztahu k tomu, jemuž je přiřazena výhoda, nýbrž též k tomu, komu je uloženo břímě. Podle zde zastávaného názoru lze ospravedlnění shledat v zájmu na ochraně důvěry zhotovitele, kterou objednatel vyvolal svým chováním.[19]

K tomuto obecnému principu potom V. Kolmačka konkrétně specifikuje, že zhotovitel smí na základě chování objednatele oprávněně důvěřovat, že přebírá dílo takové, jaké je, a tudíž že jeho nárokům z vadného plnění za zjevné vady nebude pro futuro vystaven. Ochranu důvěry zhotovitele (a tedy i pojem zjevné vady) je třeba vykládat restriktivně. Podle V. Kolmačky objednatel převzetím díla bez výhrad vyvolává ve zhotoviteli důvěru, že dílo s těmito vlastnostmi (zjevnými vadami) pokládá za to, které mělo být dle smlouvy o dílo provedeno. Převezme-li objednatel dílo bez výhrad, mohou být vyloučena práva z vad jen ve vztahu k vlastnostem díla, u nichž zhotovitel směl rozumně očekávat, že objednatel o nich ví a chápe jejich význam. Jen tehdy mlčení objednatele (neučinění výhrady) vyvolá ve zhotoviteli ochrany hodnou důvěru, že objednatel nehodlá v budoucnu uplatnit práva ze zmíněných vad. V uvedeném lze s V. Kolmačkou souhlasit. Autor však současně dovozuje, že skutečnost, zda zhotovitel věděl nebo musel vědět o těchto nedostatcích, není rozhodující.[20]

Má-li být ale reálně významný dopad principu poctivosti, zhotovitel, který má povinnost plnit řádně bez vad a dokončit dílo tak, aby sloužilo svému účelu, by neměl těžit ze zjevné vadnosti díla v době jeho předání, o níž nebo o jejíž příčině v takovém okamžiku věděl (podobně jako u kupní smlouvy).

Nejvyšší soud aktuálně v NS 33 Cdo 1677/2024 u spotřebitelské smlouvy o dílo dovodil, že významné je naplnění informační povinnosti vyplývající z § 1811 o. z., kdy je třeba vždy ve spotřebitelském vztahu zohlednit, zda a jakým způsobem ji podnikatel vůči spotřebiteli splnil. Pokud by vyšlo najevo, že zhotovitel (podnikatel) uplatnil námitku podle § 2605 o. z. vůči objednateli, který je spotřebitelem, aniž ho předem řádně seznámil s tím, jaká práva (a z nich vyplývající povinnosti) mu náleží, pak je namístě zvážit, zda nesplnění uvedené předsmluvní informační povinnosti při současném uplatnění uvedené námitky nekoliduje s § 6 odst. 2 o. z.

Do metodologie výkladu občanského zákoníku zásadním (a závazným) způsobem v roce 2025 vstoupil ÚS,[21] jde-li o textací zákona přinášené změny, o nichž mlčí důvodová zpráva, které nějakým způsobem snižují (dle ÚS) úroveň ochrany práv dotčeného subjektu oproti předchozí úpravě.

Závěry tohoto nálezu tak nelze přehlížet i v otázce posouzení, zdali zákonodárce zamýšlel oproti předchozí úpravě snížit úroveň dosažitelnosti práv ze zjevných (pro zhotovitele současně vědomých) vad.

ÚS konkrétně v otázce odškodňování nemajetkové újmy právnických osob dovodil, že „… v důvodové zprávě zákonodárce nevyjádřil vůli se v tomto směru od předchozí úpravy odchýlit… lze se přitom důvodně domnívat, že zamýšlel-li zákonodárce takto významně snížit rozsah ochrany, v důvodové zprávě by na to přinejmenším poukázal…“. Nebylo-li prokázáno, že racionální zákonodárce vytvořil vědomou mezeru v zákoně, je třeba vycházet z předpokladu, že jde o mezeru nevědomou.[22]

Řešenou otázku lze považovat za jednu z nejobtížnějších při výkladu současné úpravy smlouvy o dílo. Z pohledu, kterému výkladu se přiklonit. Lze totiž nalézt přesvědčivé argumenty pro oba „kategorické“ výklady. Tedy jak pro funkční podobnost smlouvy o dílo se smlouvou kupní a jejich obdobný výklad, který však může svou případnou kategoričností učinit prakticky obsoletní zvláštní úpravu vytknutí zjevných vad při převzetí. Stejně tak jsou přesvědčivé argumenty pro výklad držící se jasné textace zákona, jež ale opět svou kategoričností by mohly vést k ochraně nepoctivého zhotovitele. Jde o jeden z příkladů, kdy při zjišťování účelu a smyslu normy je třeba zohlednit princip poctivosti a vzájemné rovnováhy v právech a povinnostech zhotovitele i objednatele.

• Druhý dílčí závěr: Požadavky na uplatnění výhrad ke zjevným vadám objednatelem nelze vykládat izolovaně, bez výkladu rozsahu požadavků na zhotovitele u předvedení způsobilosti díla sloužit svému účelu a požadavků na pojem zjevné vady.

III. Má objednatel právo odmítnout převzít dokončené, ale vadné dílo, nebo má povinnost takové dílo převzít?

Má objednatel právo či povinnost dílo převzít, trpí-li určitými vadami, které ale nebrání tomu, aby dílo sloužilo svému účelu?

Smluvní praxe takové situace již dlouhodobě dokáže ošetřit. Častým, a i pro současnou úpravu použitelným, je např. ujednání o povinnosti objednatele převzít předmět díla, pokud má pouze takové vady, které ani samy o sobě, ani ve spojení s jinými nebrání užívání předmětu díla, ani je podstatně neztěžují.

Pro řešený výklad obecné úpravy v § 2605 o. z. je namístě uvedené porovnat s úpravou zvláštní u stavby podle § 2628. V případě stavby je objednatel povinen ji převzít, jsou-li kumulativně naplněny podmínky: dílo má pouze ojedinělé drobné vady, samy o sobě ani ve spojení s jinými nebrání užívání stavby funkčně nebo esteticky a ani její užívání podstatným způsobem neomezují.

Argumentace ve prospěch práva objednatele dokončené dílo nepřevzít

U děl odlišných od stavby je argumentováno,[23] že objednatel nemá v případě vadného díla, byť by šlo jen o vady tzv. drobné, povinnost dílo převzít, protože úprava stavby je v poměru specia­lity k obecné úpravě. Je-li v případě stavby zákonem upravena povinnost dílo převzít v případě drobných vad (srov. předpoklady podle § 2628 o. z.), potom (a contrario) u ostatních děl jde o právo odmítnout převzetí. Podle obecné úpravy přitom platí, že dílo je splněno toliko řádně a bez vad.

Požadavek řádnosti vyplývá z obecné úpravy plnění podle § 1914 o. z. Nelze tedy nutit objednatele převzít vadné dílo neodpovídající smlouvě s odkazem na obecnou úpravu v § 1910 o. z. Požadavek na předvedení způsobilosti díla sloužit svému účelu, má-li být objednatel povinen dílo převzít, je splněn jen tehdy, pokud je dílo objektivně bez vad, neboť jiný závěr by vedl k následku dle § 2610 odst. 1 o. z., tedy ke vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny za dílo vadně provedené (což by bylo v případě, pokud by je objednatel nemusel převzít, závěrem absurdním).[24]

Argumentace ve prospěch povinnosti objednatele dokončené dílo převzít

Objednatel má povinnost převzít dílo, které je dokončeno. A to i v případě, trpí-li dílo vadami, jež však nebrání dílu sloužit svému účelu. Lze poukázat především na zřetelnou dikci zákona, podle něhož „je dílo dokončeno předvedením způsobilosti… poté… objednatel převezme“ – tedy má povinnost. Sousloví o následku „objednatel převezme“ vyjadřuje povinnost tak učinit, nastane-li předpoklad.[25]

Podpůrně lze argumentovat i tím, že např. v případě tzv. svépomocného prodeje (§ 2609 o. z.) nepřevezme-li objednatel bez zbytečného odkladu dílo poté, co mělo být dokončeno, tedy je-li toliko předvedena způsobilost díla sloužit svému účelu (i když má vady), může předmět díla zhotovitel na účet objednatele vhodným způsobem prodat. Ust. § 2609 o. z. přitom předvídá pouze požadavek dokončení díla, jež může být naplněn i v případě nikoliv bezvadnosti díla.

Dalším podpůrným argumentem potom je, že u složitějších děl vyžadujících i časově rozsáhlé provádění díla (rozsáhlý software, technologické celky, oprava flotily 30 aut apod.) by (ad absurdum) i drobná vada (např. škrábanec na laku) umožnila objednateli nepřevzít dílo a oddálit (vyhnout se) zatím placení ceny díla. Oproti tomu drobnější (i časově – např. půldenní) úprava stavby (oprava okapu, zábradlí) by znamenala pro objednatele v případě takové vady (škrábanec na laku) povinnost dílo převzít, neboť by nepochybně sama o sobě ani ve spojení s jinými nebránila užívání stavby funkčně nebo esteticky a ani by její užívání podstatným způsobem neomezovala (srov. § 2628 o. z.).

Podle starší judikatury k úpravě v obchodním zákoníku nebyla-li doba vzniku práva na zaplacení ve smlouvě sjednána, vzniklo právo zhotovitele na cenu díla jen při bezvadném plnění, neboť dílo, které bylo vadné, nebylo možné podle § 554 odst. 1 obch. zák. považovat za dílo provedené, a to ani tehdy, když je objednatel převzal.[26] S těmito závěry se (smluvní) praxe velice potýkala a řešila je výslovným ujednáním o povinnosti dílo převzít objednatelem, jestliže dílo trpělo drobnými vadami, které nebránily dílu sloužit svému účelu. Pokud je nyní argumentováno opět nikoliv povinností objednatele převzít dokončené dílo, má-li např. drobné vady, souvisí to opět se zásadním důsledkem, zdali je objednatel v případě díla, trpí-li drobnými vadami, povinen platit cenu díla. Judikatura přitom již dospěla k závěru, že i když má dílo vady, může přitom sloužit svému účelu.[27] Po jeho předvedení, příp. provedení zkoušek (§ 2607 o. z.), je lze považovat za dokončené. Je-li současně předáno (§ 2608 – předání jako u kupní smlouvy podle § 2087 až 2094 o. z.) a převzato objednatelem, vzniká zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla (v rozsahu § 2108 aplikovaného podle § 2615 o. z.). Je-li dílo vadné, má objednatel povinnost plnit cenu díla sníženou o rozsah odpovídající přiměřené slevě. K obdobnému závěru dospívala ostatně i pozdější judikatura k obchodnímu zákoníku,[28] podle níž snížili-li objednatelé o část ceny díla odpovídající výši slevy cenu díla, jde přitom o postup předvídaný § 439 odst. 2 obch. zák. Pro postup podle § 439 odst. 2 obch. zák. ve spojení s § 564 obch. zák. nebylo rozhodné, zda již dříve objednatel uplatnil u zhotovitele volbu nároku slevy z ceny díla, ale pouze to, zda mu toto právo skutečně náleží. V případě dokončeného díla, byť trpělo drobnými vadami, byl proto objednatel povinen dílo převzít i podle obchodního zákoníku.

Podle dřívější úpravy soukromého práva docházelo převzetím k transformaci obsahu závazku na práva z vad díla. K takové změně obsahu dochází i nyní. Převezme-li objednatel dílo, které je dokončené, a slouží tedy svému účelu, ale trpí určitými vadami, musí za zákonných podmínek vytknout bez zbytečného odkladu jeho vady. Z postupného vývoje judikatury NS k obchodnímu zákoníku je potom zřejmé, že dostál-li objednatel této své základní povinnosti po převzetí dokončeného díla, nemělo by být jeho postavení příliš oslabováno v jeho volbě, jak dospěje k užívání díla jako bezvadného ve vztahu ke zhotoviteli. Jde o nalezení rovnováhy v právech a povinnostech zhotovitele a objednatele v otázkách placení ceny díla, požadavků na dokončené dílo i požadavku na povinnost převzít dokončené dílo.

V případě možného výkladu objednatele odmítnout dílo, které slouží svému účelu, ale trpí drobnými vadami, by docházelo k ne­odůvodněnému posílení jeho postavení a zeslabení postavení zhotovitele. Ze strany objednatele může jít o obstrukční jednání oddalující povinnost zaplatit cenu díla.

Za souladné s pozdějším vývojem judikatury i se záměrem zákonodárce, vtěleným navíc výslovně k odstranění výkladových obtíží do konkrétní úpravy u díla, je-li jím stavba, je potom třeba považovat spíše závěry, že objednatel má povinnost dokončené dílo převzít. Je přitom však povinen platit jen cenu díla, jež odpovídá dílu bezvadnému, tedy celkovou cenu díla sníženou o část odpovídající právu na slevu z ceny díla.

Právo objednatele dokončené dílo odmítnout např. podle M. Plcha vyplývá z poměru speciality mezi § 2628 a 2605 o. z., neboť samotná skutečnost, že v případě staveb je objednatel povinen převzít dílo i s ojedinělými drobnými vadami, nehovoří nic o tom, jaká práva či povinnosti má objednatel v případě ostatních typů děl. Rovněž argument ust. § 1910 není důvodný, neboť právě na základě užití již zmíněné zásady lex specialis derogat legi generali musíme dojít k závěru, že § 2605 je speciální ve vztahu k § 1910 o. z., a tudíž znění § 1910 nemůže být důvodem, pro který by objednatel byl oprávněn odmítnout převzetí jiného díla než stavby, bude-li vykazovat vady nebránící užívání. Nebude-li to výslovně ujednáno, nemá objednatel právo odmítnout z důvodu vad či nedodělků převzetí díla (vyjma staveb), které bude způsobilé sloužit svému účelu, tedy které bude funkční (dokončené).[29]

Podle V. Kolmačky se ponechává stranou možnost zobecnitelnosti § 2628 o. z., který vylučuje právo objednatele odmítnout plnění pro drobné vady. Rozhodně není, dle Kolmačky, přesvědčivý „prostý“ systematický argument, podle něhož se ustanovení vztahuje toliko k dílu, které je stavbou. Rozhodující musí být hodnotové odůvodnění. Tím může být v poměrech stavby skutečnost, že jde zpravidla (typově) o dílo většího rozsahu, náchylné k rozličným nedostatkům, které jsou ve vztahu k celku nepatrností. Povinnost převzít dílo i s drobnými nedodělky reflektuje zájem zhotovitele na zaplacení ceny za dílo. Má tak být zabráněno tomu, aby ze strany objednatele bylo odmítáno placení, protože dílo nebylo ještě předáno, ergo v souladu s § 2610 odst. 1 o. z. provedeno. Zhotovitel však nemůže podle autora oprávněně počítat s převzetím díla tehdy, brání-li objednateli faktická překážka, se kterou by rozumná osoba v postavení zhotovitele musela počítat. Tak je tomu např. tehdy, je-li dílo předáno v obalu za účelem přepravy. Objednatel zde sice nabyl detenci, z toho ale bez jednoznačného chování objednatele, jímž dá najevo, že pokládá dílo za provedené, nelze na převzetí ve smyslu § 2605 odst. 2 o. z. oprávněně usoudit.[30]

K povinnosti převzít dokončené dílo se zjevně přiklání i recentní judikatura,[31] podle níž argument odvolacího soudu, že při výkladu smlouvy by byl objednatel jakožto spotřebitel nucen zaplatit cenu díla, a ještě by byl zatížen uplatňováním práv z vadného plnění, není relevantní, neboť stěží lze považovat výklad právního jednání, který v podstatě koresponduje se zákonnou úpravou, za výklad, který je v neprospěch spotřebitele.

Ve prospěch povinnosti převzít dokončené dílo (netrpí-li vadami, které vedou k tomu, že dílo neslouží vůbec svému účelu, tedy není dokončeno) svědčí i zahraniční srovnání (např. Německo, Švýcarsko).[32] Za zásadní lze však považovat především zjevný předobraz úpravy § 2605 v čl. 2110 občanského zákoníku Quebecu: Objednatel je povinen dílo převzít, jakmile je dílo dokončeno; dílo je dokončeno, jakmile je zhotoveno a připraveno k užívání k určenému účelu. Převzetím díla se rozumí úkon, kterým objednatel prohlašuje, že dílo přejímá, a to s výhradami, nebo bez výhrad.

Třetí dílčí závěr: Objednatel má povinnost převzít dokončené dílo, které slouží svému účelu. Hodnotově obdobně by měly být vykládány předpoklady pro povinnost převzít složitější díla (ať už jde o stavbu, nebo jiná složitější plnění).

IV. Ne/možnost faktického předání díla, je-li sjednáno předání tzv. předávacím protokolem?

Pro vznik práva na zaplacení ceny díla zákon nestanoví (bez dalšího) povinnost vyhotovit o předání díla zápis.[33]

Podle judikatury je-li způsob předání díla specifikován ve smlouvě, kupř. tak, že se dílo předává protokolárně, nebylo možné chápat oboustranně podepsaný protokol pouze jako jeden z možných důkazů o tom, že dílo bylo předáno, ale existence protokolu tvořila hmotněprávní podmínku[34] předání a převzetí díla.[35] Nebyl-li předávací protokol objednatelem podepsán, nebylo možné považovat dílo za předané a převzaté. Zhotovitel se mohl v takovém případě po objednateli domáhat pouze převzetí díla, nikoliv však doplacení ceny díla, ledaže smlouva o dílo stanovila jinak.[36]

Judikatura k současné úpravě soukromého práva přebírá a parafrázuje závěr, podle něhož, sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k předání předmětného díla může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoliv postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky.[37]

Lze přitom souhlasit s částí kritického zhodnocení závěrů judikatury o kategoričnosti „nemožnosti faktického předání v případě sjednaného protokolárního předání“ v literatuře.[38] Podle J. Flídra s úpravou § 564, 582 a 1758 o. z. je neslučitelný paušální závěr NS, dle něhož, sjednají-li si strany smlouvy o dílo protokolární předání a převzetí díla, nemůže být dílo předáno a převzato jiným způsobem. V závislosti na okolnostech konkrétního případu musíme posoudit, zda strany faktickým, neprotokolárním předáním a převzetím díla neprojevily vůli zrušit smluvní požadavek na protokolární předání a převzetí díla. Jestliže zhotovitel dílo dokončil a vyzval objednatele k převzetí díla, avšak objednatel dílo v přiměřené lhůtě nepřevzal, třebaže pro to neměl žádný smluvní ani zákonný důvod, nemůže se objednatel dovolat neprovedení díla s poukazem na to, že dílo nebylo protokolárně převzato. Zhotovitel se proto může domáhat zaplacení ceny díla a nemusí absolvovat řízení o uložení povinnosti protokolárního převzetí díla či nahrazení projevu vůle objednatele. Takový výsledek aplikace práva lze odůvodnit příkazem poctivého jednání, pravidlem o zmaření odkládací podmínky a doplňujícím výkladem smlouvy o dílo. Úpravě § 1963 odst. 2 a násl. o. z. potom dle J. Flídra odporuje rozhodovací praxe NS, dle níž se objednatel může vyhnout prodlení s placením ceny díla tím, že bezdůvodně odmítne dílo protokolárně převzít, a jež zhotoviteli ukládá se soudně domáhat protokolárního převzetí díla či nahrazení projevu vůle objednatele, aby se objednatel ocitl v prodlení se zaplacením ceny díla.[39]

S podstatnou částí této argumentace se lze ztotožnit. Rozhodující pro posouzení možnosti zhotovitele předat dílo tzv. fakticky, je-li sjednáno protokolární předání díla, je vůle stran a zjišťování obsahu právního jednání dle standardních pravidel podle § 555 a násl. o. z.

Nelze vyloučit, že strany skutečně chtěly sjednat předání díla „jen a pouze“ podpisem předávacího protokolu s vědomím všech důsledků, jež bude mít nepodepsání protokolu, ač smluvní podmínky pro jeho podpis byly naplněny. Např. včetně vzniklého práva na náhradu škody v důsledku nepředání díla. Pouhé převzetí formulace (např. ve formulářové smlouvě), že je sjednáno protokolární předání díla, však nemá za následek, že by k předání díla nemohlo dojít fakticky. Absurdně potom může působit obrana objednatele odmítajícího zaplatit cenu díla, užívajícího dílo již řadu let, protože dílo nebylo předáno, neboť nebyl objednatelem podepsán protokol o předání díla.

Vady formy nepředání se pak nemůže dovolávat ten, jenž ji sám způsobil. Podle judikatury[40] o takovém zneužití lze uvažovat např. tehdy, kdy strana vlastním chováním vzbudí v druhé smluvní straně důvodnou důvěru v to, že jednáno bude bezformálně (resp. že toto jednání akceptuje), nebo tím, že bez výhrad přijme či poskytne plnění dle neformálně změněné smlouvy. V takových případech je nutné mít na zřeteli princip důvěry, podle něhož se poskytuje zásadně ochrana té osobě, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil.[41]

Rovněž v navazující judikatuře NS postupně opouští důraz na nemožnost faktického předání díla v případě sjednání jeho protokolárního předání. V rozsudku NS 33 Cdo 1260/2020 záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, zda pro závěr o dokončení a předání díla je určující jeho faktické dokončení a předání, nebo okamžik, kdy byl vyhotoven písemný protokol o předání a převzetí díla za situace, kdy smluvně nebylo sjednáno sepsání předávacího protokolu jako podmínka pro předání díla. Podle smlouvy o dílo si strany dohodly, že „jednotlivá plnění tvořící součást díla dle této smlouvy budou zhotovitelem předána objednateli bez zbytečného odkladu po jejich dokončení, přičemž jejich předání bude potvrzeno vyhotovením předávacího protokolu podepsaného oběma smluvními stranami“. Vyhotovování předávacích protokolů tak mělo být pravidelnou činností při postupném provádění díla. Z tohoto ustanovení smlouvy o dílo nelze podle NS dovodit, že by podepsaný protokol o předání a převzetí (části) díla byl hmotněprávní podmínkou předání a převzetí. Dospěly-li soudy nižších stupňů k opačnému závěru, je jejich právní posouzení věci nesprávné, neboť koliduje s judikatorními závěry NS. I když smluvní strany nesepsaly protokol o předání a převzetí zhotoveného díla, nelze vyloučit, že došlo k faktickému předání a převzetí díla.

Čtvrtý dílčí závěr: Pro posouzení předpokladů pro předání díla tzv. předávacím protokolem je určující zjišťování obsahu takového ujednání podle standardních pravidel výkladu právního jednání. Sjednání tzv. protokolárního předání díla ještě bez dalšího neznamená, nevyplývá-li to ze zjištění obsahu takového ujednání, že dílo nelze předat fakticky.

Závěrem

Odůvodnění soukromoprávních norem nemá spočívat na jednostranně upřednostněném zájmu jednoho ze subjektů. V soukromém právu vystupují dva rovnocenné subjekty, a proto právu (výhodě) jednoho koreluje povinnost (břímě) druhého. Normativně však musí být s oběma zacházeno rovnocenně. Každý konkrétní relativní vztah, ať již jde přímo o relativní právo, nebo právo absolutní, nesmí postrádat hodnotové odůvodnění, proč je jednomu uložena povinnost a druhému právo.[42]

Uvedené by mělo platit i pro výklad sporných otázek dokončení a předání díla. Zhotovitel má řádně provést a dokončit dílo a předat je objednateli, ten je má převzít a zaplatit smluvenou cenu. Nelze izolovaně vykládat část dokončení díla v požadavcích na „předvedení způsobilosti díla sloužit svému účelu“, zvlášť důsledek neuvedení výhrad ke zjevným vadám ze strany objednatele a zvlášť otázku práva či povinnosti převzít (dokončené) vadné dílo.

Jedním ze základních principů, byť nemusí být výslovně akcentován s odkazem na samotnou úpravu § 6 o. z. či jiných konkrétních vtělení tohoto principu, je princip poctivosti. Zneužití principu poctivosti by nemělo vést k výhodě ze sjednané obligace.

Z tohoto pohledu je nutné nahlížet na obranu objednatele bránícího se úhradě ceny díla s poukazem na jeho nedokončení zvláštním předvedením způsobilosti, bylo-li jím dílo převzato a např. dlouhodobě užíváno. Podobně je třeba nahlížet i na obranu objednatele poukazem na nepodepsání protokolu o předání s ohledem na větu ve formulářové smlouvě o tom, že „se sjednává protokolární předání díla“. Stejně jako na námitku pozdního uplatnění práva ze zjevných vad objednatelem pro neuvedení výhrad při převzetí v situaci, kdy zhotovitel věděl o příčině či projevu takové vady a objednateli ji nesdělil.

Pro účely tohoto příspěvku lze tak shrnout:

Zhotovitel dokončí dílo jeho zhotovením tak, že je připraví k užívání objednatelem k určenému účelu, tedy je ve stavu způsobilém k užívání v souladu s jeho určením.

Požadavky na uplatnění výhrad ke zjevným vadám objednatelem nelze vykládat izolovaně, bez výkladu rozsahu požadavků na zhotovitele u předvedení díla sloužit svému účelu a požadavků na pojem zjevná vada.

Objednatel má povinnost převzít dokončené dílo. Tedy takové dílo, které slouží svému účelu. Dílo, které netrpí „podstatnými“ vadami, jež by bránily takovému dílu sloužit svému účelu. Hodnotově obdobně by tak měly být vykládány předpoklady pro povinnost převzít složitější díla (ať už jde o stavbu, nebo jiná složitější plnění).

Pro posouzení předpokladů pro předání díla tzv. předávacím protokolem je určující zjišťování obsahu takového ujednání podle standardních pravidel výkladu právního jednání. Sjednání tzv. protokolárního předání díla ještě bez dalšího neznamená, nevyplývá-li to ze zjištění obsahu takového ujednání, že dílo nelze předat fakticky.[43]

 

JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D., je soudcem Nejvyššího soudu

 

Ilustrační foto: AI (Copilot)

---

[1] NS 23 Cdo 4100/2016.

[2] NS 23 Cdo 3512/2018.

[3] NS 23 Cdo 3512/2018.

[4] Srov. seriál Čtvrtá hvězda, Česká televize 2014.

[5] L. Klee in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala: Občanský zákoník. Komentář, Svazek VI (závazkové právo – druhá část), 2. vyd., Wolters Kluver, Praha 2021, str. 172.

[6] Toto konkrétní ustanovení identifikoval (dle autora tohoto příspěvku zřejmě poprvé v tuzemské literatuře) O. Klus, student PF MU ve své diplomové práci v roce 2025 pod názvem Předvedení díla sloužit svému účelu, dostupné na stránkách Právnické fakulty MU v Brně.

[7] Podobně jako u solidární odpovědnosti v § 2630 o. z. – srov. čl. 2118 až 2121 CCQ.

[8] Např. na stránkách https://ccq.lexum.com/ je průběžně aktualizována judikatura odvolacích soudů i vrchního soudu provincie Quebec k jednotlivým aplikovaným ustanovením.

[9] Delsan-AIM Environmental Services inc.c. Lanart Rug inc., 2023 QCCS 3040 (CanLII), 2023-08-07, body 16 a 17.

[10] Pro ilustraci pracovní překlady – čl. 367 švýcarského občanského zákoníku: „(1) Po předání díla je objednatel povinen, jakmile je to v rámci běžného provozu možné, zkontrolovat jeho stav a oznámit zhotoviteli případné vady. (2) Každá ze stran je oprávněna požadovat kontrolu díla odborníky a osvědčení zjištěných skutečností na své náklady.“ Při autorizaci díla srov. čl. 370: „(1) Jestliže dodané dílo bylo objednatelem výslovně nebo mlčky schváleno, zprostí se zhotovitel své odpovědnosti, s výjimkou vad, které nebyly v době převzetí a řádné kontroly rozpoznatelné nebo které zhotovitel úmyslně zamlčel. (2) Tiché schválení se předpokládá, pokud objednatel neprovede zákonem požadovanou kontrolu a oznámení. (3) Pokud vady vyjdou najevo až později, musí být oznámení provedeno bezprostředně po jejich zjištění, jinak se dílo považuje za schválené i s ohledem na tyto vady.“

Německá úprava převzetí v § 640 BGB: „(1) Objednatel je povinen dílo zhotovené podle smlouvy převzít, ledaže je převzetí vzhledem k povaze díla vyloučeno. Převzetí nelze odmítnout pro nepodstatné vady. (2) Dílo se považuje za převzaté také tehdy, jestliže zhotovitel stanovil objednateli přiměřenou lhůtu k převzetí po dokončení díla a objednatel v této lhůtě neodmítl převzetí s uvedením alespoň jedné vady. Je-li objednatelem spotřebitel, uplatní se právní důsledky podle věty první pouze tehdy, jestliže zhotovitel spolu s výzvou k převzetí informoval objednatele o důsledcích neoznámení převzetí nebo odmítnutí převzetí bez uvedení vad; informace musí být poskytnuta v textové podobě. (3) Převezme-li objednatel vadné dílo podle odstavce 1 věty první, ačkoliv o vadě ví, má práva uvedená v § 634 č. 1 až 3 pouze tehdy, jestliže si při převzetí vyhradí práva z vady.“ Srov. pro inspiraci i např. jednotlivé kazuistiky judikatury a popis v literatuře k dokončení děl v německém prostředí, např. in Voit: Beck BGB, Hau/Poseck, 73. vyd., stav: 1. 2. 2024, k § 642 BGB.

Nizozemská úprava v čl. 7:758: „Dokončení a předání stavby: (1) Jestliže stavebník dal jasně najevo, že stavba je dokončena a připravena k předání, a příkazce v přiměřené lhůtě neprovede kontrolu a stavbu ani nepřevezme, ať už s výhradou, nebo bez výhrady, ani ji neodmítne s poukazem na určité vady stavby, má se za to, že příkazce stavbu mlčky převzal (ledaže měl příkazce důvody stavbu odmítnout). Po převzetí se stavba považuje za dokončenou a předanou. (2) Po dokončení a odevzdání je stavba na nebezpečí příkazce. Proto musí zaplatit cenu bez ohledu na to, zda stavba zanikne nebo se zhorší z důvodu, který nelze přičítat stavebníkovi. (3) Stavebník je zproštěn odpovědnosti za vady stavby, které měl příkazce rozumně zjistit v okamžiku předání dokončené stavby.“ Čl. 7:759: „Odstranění vad stavby: (1) Vyjdou-li stavební vady, za které stavebník odpovídá, najevo až po předání dokončené stavby, musí zadavatel umožnit stavebníkovi, aby tyto vady v přiměřené lhůtě odstranil, ledaže to od zadavatele nelze vzhledem k okolnostem očekávat, to vše bez újmy na odpovědnosti stavebníka za škodu vzniklou v důsledku špatného dokončení a předání. (2) Zadavatel může požadovat, aby zhotovitel odstranil vady stavby v přiměřené lhůtě, ledaže by náklady na opravu byly v nepoměru k významu těchto oprav pro zadavatele ve srovnání s jeho zájmem na získání finanční náhrady škody.“

[11] Podle obecné úpravy § 1921 odst. 2 o. z. nevytkl-li nabyvatel vadu včas a namítne-li zcizitel opožděné vytknutí, soud nabyvateli právo nepřizná. To neplatí, pokud je vada důsledkem skutečnosti, o níž zcizitel při předání věděl nebo musel vědět.

Podle úpravy kupní smlouvy (§ 2112 o. z.) potom neoznámil-li kupující vadu bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit, soud mu právo z vadného plnění nepřizná. Jedná-li se o skrytou vadu, platí totéž, nebyla-li vada oznámena bez zbytečného odkladu poté, co ji kupující mohl při dostatečné péči zjistit, nejpozději však do dvou let po odevzdání věci. K účinkům podle odst. 1 soud přihlédne jen k námitce prodávajícího, že vada nebyla včas oznámena. Prodávající však nemá právo na námitku, je-li vada důsledkem skutečnosti, o níž prodávající v době odevzdání věci věděl nebo musel vědět.

[12] NS 32 Cdo 2290/2014.

[13] I. ÚS 1052/10, NS 32 Cdo 2290/2014.

[14] NS 32 Cdo 2290/2014.

[15] O. Kubát in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, 2. vyd. (3. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2024, § 2618 1.

[16] I. Štenglová: Smlouva o dílo, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2010; I. Štenglová: Smlouva o dílo, C. H. Beck, Praha 2018, str. 126.

[17] L. Klee in op. cit. sub 5, komentář k § 2618.

[18] NS 23 Cdo 2475/2019.

[19] V. Kolmačka: Zjevné vady díla při převzetí (§ 2605 odst. 2 o. z.). Pocta k 70. narozeninám Josefa Bejčka, Právní rozhledy č. 19/2022.

[20] Tamtéž.

[21] Pl. ÚS 26/24.

[22] Srov. zejména body 115 a 121 nálezu Pl. ÚS 26/24.

[23] I. Štenglová: Smlouva o dílo, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2010; I. Štenglová: Smlouva o dílo, C. H. Beck, Praha 2018; O. Kubát in op. cit. sub 15, str. 2779.

[24] Op. cit. sub 15, str. 2779.

[25] Např. podle J. Šilhána u jiných děl než u stavby dle § 2605 o. z. platí, že dílo je dokončeno již tehdy, je-li předvedena jeho způsobilost sloužit svému účelu (což nutně neznamená, že nemá vůbec žádné vady). Objednatel má povinnost je převzít, byť by to bylo s výhradami. J. Šilhán: Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2015, str. 110-111. Podle J. Štandery zákon zvolil zcela nový přístup, kdy v zásadě ukládá objednateli povinnost převzít od zhotovitele dílo, které neodpovídá jeho požadavkům a ani smluvním závazkům a které by pravděpodobně podle dosavadní právní úpravy nepřevzal. Tuto právní normu lze podle autora jistě považovat za ne zcela šťastnou, neboť objednatele staví do nepříjemné situace, kdy, byť nespokojen a s případnými výhradami, ale i tak je nucen dílo převzít. J. Štandera: Smlouva o dílo v novém občanském zákoníku, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 80, marg. č. 3. K obdobným závěrům (i s dalším přehledem literatury) dospívá např. i T. Svoboda v příspěvku uveřejněném 15. 8. 2025 v Advokátním deníku pod názvem Převzetí předmětu díla – právo, či povinnost objednatele?

[26] Např. NS 29 Odo 11/2001.

[27] NS 23 Cdo 3512/2018.

[28] NS 23 Cdo 3945/2016.

[29] M. Plch: Odpovědnost zhotovitele za vady díla, Obchodní právo č. 10/2023.

[30] Op. cit. sub 19, str. 649-664.

[31] NS 23 Cdo 659/2022.

[32] V německé úpravě (§ 640 BGB) tak např. „(1) Objednatel je povinen dílo zhotovené podle smlouvy převzít, ledaže je převzetí vzhledem k povaze díla vyloučeno. Převzetí nelze odmítnout pro nepodstatné vady. (2) Dílo se považuje za převzaté také tehdy, jestliže zhotovitel stanovil objednateli přiměřenou lhůtu k převzetí po dokončení díla a objednatel v této lhůtě neodmítl převzetí s uvedením alespoň jedné vady. Je-li objednatelem spotřebitel, uplatní se právní důsledky podle věty první pouze tehdy, jestliže zhotovitel spolu s výzvou k převzetí informoval objednatele o důsledcích neoznámení převzetí nebo odmítnutí převzetí bez uvedení vad; informace musí být poskytnuta v textové podobě. (3) Převezme-li objednatel vadné dílo podle odstavce 1 věty první, ačkoliv o vadě ví, má práva uvedená v § 634 č. 1 až 3 BGB pouze tehdy, jestliže si při převzetí vyhradí práva z vady.“ Hodnotově obdobně srov. čl. 368 švýcarského občanského zákoníku, podle něhož: „(1) Má-li dílo tak podstatné vady nebo se jinak odchyluje od smlouvy v takovém rozsahu, že je pro objednatele nepoužitelné nebo že od něj nelze rozumně očekávat, že je převezme, může je odmítnout a v případě zavinění zhotovitele požadovat náhradu škody. (2) Jsou-li vady nebo odchylky od smlouvy méně podstatné, může objednatel provést z odměny srážku odpovídající snížené hodnotě díla nebo, pokud tím zhotoviteli nevzniknou nadměrné náklady, požadovat bezplatné zlepšení díla a v případě zavinění zhotovitele náhradu škody. (3) V případě prací, které jsou zřízeny na pozemku objednatele a které lze vzhledem k jejich povaze odstranit jen s nepřiměřenými nevýhodami, má objednatel pouze práva uvedená v druhém odstavci tohoto článku.“

[33] NS 32 Cdo 13/2009.

[34] Nad rámec zaměření příspěvku je potom rozbor zřejmě nepřesného označení odrazu autonomie vůle v obsahu ujednání termínem „hmotněprávní podmínka“. K otázce „podmíněnost smlouvy, nebo podmíněnost plnění“? srov. P.  Horák: Ten dluh Ti zaplatím, až mně zaplatí třetí osoba, Právní rozhledy č. 3/2019, str. 84-91.

[35] NS 23 Odo 1724/2009, 23 Odo 1724/2006, 23 Cdo 799/2009, 23 Cdo 1505/2013, 32 Cdo 1984/2007, 32 Cdo 358/2012.

[36] NS 23 Cdo 799/2009.

[37] NS 32 Cdo 3345/2018.

[38] Např. J. Flídr: Protokolární předání a převzetí díla jako hmotněprávní podmínka vzniku práva na zaplacení ceny – podnět ke změně rozhodovací praxe, Advokátní deník, 2023.

[39] Tamtéž.

[40] NS 23 Cdo 398/2020.

[41] Viz I. ÚS 342/09 či NS 28 Cdo 3158/2010. Podpůrně k možnosti soudu zohlednit následné jednání stran po nedodržení dohodou vymíněné formy je možné poukázat i na současnou úpravu občanského zákoníku, nálezovou judikaturu ÚS či principy evropského smluvního práva (DCFR II.-4:105 či PECL 2:106). Dopady neplatnosti změny smlouvy při nedodržení formy tak jsou omezeny zejména ust. § 582 odst. 2 o. z., dle kterého se nelze neplatnosti dovolat, bylo-li již plněno (k tomu NS 26 Cdo 3501/2019).

[42] Op. cit. sub 19, s odkazem na Bydlinského.

[43] Článek vychází z příspěvku předneseného v červnu 2025 na XXXII. Karlovarských právnických dnech; autor děkuje pořadatelům za laskavé svolení s publikací.