Po více než 10 letech od počátku účinnosti občanského zákoníku je možné vyhodnotit prvotní dopady adopce „německé“ koncepce obecných skutkových podstat odpovědnosti za škodu do o. z. Tyto obecné skutkové podstaty jsou doplněny o speciální skutkové podstaty, jejichž původ je eklektický. Následující článek nastiňuje alternativu k širokému pojetí objektivní odpovědnosti k náhradě škody, včetně dvou úvodních kapitol poskytujících přehled o BGB a jeho nedokonalé recepci v občanském zákoníku.

Obecné skutkové podstaty povinnosti nahradit škodu v BGB

Pojetí obecné odpovědnosti k náhradě škody v § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), v rámci konceptu jednotného civilního deliktu bylo vystavěno na presumovaném zavinění. Vyvrátil-li škůdce domněnku zavinění, zprostil se povinnosti nahradit škodu. Toto pojetí odpovědnosti platilo u nás již od dob ABGB.

Nynější zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), toto pojetí opustil a nedokonale přejal „německou“ koncepci dle BGB, která má místo jednotného civilního deliktu následující systém:

Deliktní odpovědnost je vystavěna na třech tzv. malých generálních klauzulích:

1. Porušení absolutního práva podle § 823 odst. 1 BGB: „Osoba, která úmyslně nebo z nedbalosti protiprávně způsobí jiné osobě újmu na životě, těle, zdraví, svobodě, majetku nebo jiném právu, je povinna nahradit této osobě škodu, která jí tím vznikla.“

Toto pravidlo je dále modifikováno – precizováno – v jednotlivých zvláštních skutkových podstatách povinnosti nahradit škodu, zejména pokud jde o presumpci zavinění nebo odpovědnost bez zavinění.[1]

2. Porušení ochranné normy podle § 823 odst. 2 BGB: „Stejná povinnost vzniká osobě, která poruší zákon, jehož účelem je ochrana jiné osoby. Pokud je podle obsahu zákona možné jej porušit i bez zavinění, vzniká povinnost k náhradě škody pouze v případě zavinění.“
3. Porušení dobrých mravů podle § 826 BGB: „Osoba, která způsobem odporujícím dobrým mravům úmyslně způsobí jiné osobě škodu, je povinna této osobě škodu nahradit.“

Porušení povinnosti ze závazku (závazkem je myšlen hlavně závazek ze smlouvy, ale i předsmluvní odpovědnost) je upraveno v § 280 odst. 1 BGB: „Poruší-li dlužník povinnost vyplývající ze závazku, může věřitel požadovat náhradu škody tím způsobené. To neplatí, pokud dlužník za porušení povinnosti neodpovídá.“

Nejen deliktní, ale i smluvní povinnost k náhradě škody má jako podmínku zavinění (§ 276 BGB). Objektivní odpovědnost se v rámci úpravy přímo v BGB dovozuje pouze v případě odpovědnosti za škodu způsobenou tzv. luxusním zvířetem.

BGB zachází se subjektivní, a tím spíše s objektivní odpovědností k náhradě škody šetrně, protože každé porušení zásady „náhodu pociťuje vlastník“ (casum sentit dominus) vyžaduje konkrétní důvod ospravedlňující přenos rizika běžného života na jinou osobu než poškozeného.[2]

Obecné skutkové podstaty povinnosti nahradit škodu v o. z.

Relevantní právní úprava náhrady škody v o. z. vykazuje vůči BGB určité odlišnosti:

• Ust. § 2910 věta první o. z. je nedokonalou adaptací § 823 odst. 1 BGB; místo „protiprávního způsobení újmy“, kdy v německém pojetí protiprávnost indikuje samotné úmyslné jednání poškozující chráněný právní zájem, a jde tak hlavně o zkoumání okolností vylučujících protiprávnost (teorie účinku – Erfolgsunrechtlehre), užívá o. z. slovní spojení „poruší povinnost stanovenou zákonem“ (teorie jednání – Verhaltensunrechtslehre).[3] Bez ohledu na nekompatibilitu obou teo­rií, o. z. duplikací podmínky „porušení zákonné povinnosti“ způsobuje konkurenci věty první a věty druhé § 2910, která se však má již týkat ochranné normy. Výklad § 2910 věty první de facto konformní s § 823 odst. 1 BGB za pomoci doktríny soudně vytvořených povinností opatrnosti (Verkehrs­pflichten) jako doplňku k příliš úzkému pojetí § 2900 o. z. navrhuje Melzer,[4] s čímž lze souhlasit.
• Ust. § 2913 o. z. je oproti § 280 odst. 1 BGB redukováno z porušení obligace na porušení smluvní povinnosti, a proto pod něj jazykovým výkladem nemůžeme podřadit např. předsmluvní odpovědnost, která by sem v německém pojetí spadala.[5]
• Ust. § 2913 o. z. je v souladu s důvodovou zprávou k o. z. všeobecně vykládáno jako objektivní odpovědnost,[6] a to i Ústavním soudem.[7] Tento výklad však neodpovídá německé koncepci a je z komparativního i historického hlediska neobvykle nevyvážený, hodící se možná do mezinárodního obchodu, nikoliv jako výchozí pravidlo pro celý právní řád.[8]

Toto pojetí § 2913 o. z. podle mého názoru nepotřebně omezuje právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, když cíle právní regulace (primárně řádného splnění závazku ze smlouvy) lze dobře dosáhnout i bez objektivní odpovědnosti. Je také otázkou, zda přístup zákonodárce spočívající v podstatné změně obsahu institutu škodní odpovědnosti za porušení smlouvy je vůbec možný. Ústavní soud historicky judikoval, že v tomto ohledu má relativistický pohled na legislativní činnost své hranice omezené obecným právem[9] (výjimkou je z mého pohledu legitimní sociální inženýrství[10] typu antidiskriminačního práva).

Je podle mého názoru správně, když, v kontrastu k úpravě v o. z., podmínkou vzniku povinnosti k náhradě škody za porušení pracovní smlouvy ze strany zaměstnance podle § 250 odst. 1 zák. práce je zavinění. Zákonodárce je při tvorbě pravidel omezen zákazem libovůle (čl. 1 Listiny).[11] Není podle mého názoru v souladu s tímto zákazem, pokud škůdce ve srovnatelné pozici jako zaměstnanec (např. nájemce bytu) odpovídá za porušení smlouvy objektivně.

Ust. § 2913 je podle mého názoru třeba vykládat (ústavně konformně) jako odpovědnost za zavinění[12] s domněnkou nedbalosti, a to s ohledem na:

• § 2895, kdy v případě § 2913 odst. 1 zákon nic o odpovědnosti bez zavinění nestanovuje, a na
• § 2912, který nejméně v odst. 2 s aplikací na závazky zjevně počítá, když jedním z předpokladů vyvratitelné domněnky nedbalosti je „zavázání se“ škůdce k činnosti, tedy může typicky jít o obligaci.[13]

Ust. podle § 2913 odst. 2 o. z. upravující zproštění by mělo být vykládáno analogicky dle § 2911 a 2912 o. z.

Speciální skutkové podstaty povinnosti nahradit škodu v o. z.

Domnívám se, že důvodem pro nadměrné dovozování objektivní odpovědnosti je příliš široká interpretace § 2895 o. z., který zní: „Škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.“

Někteří autoři se domnívají, že vzhledem k tomu, že o. z. u jednotlivých speciálních skutkových podstat výslovně neuvádí, že „škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění“, má § 2895 o. z. smysl pouze tehdy, pokud se aplikuje i jindy než „v případech stanovených zvlášť zákonem“.[14] Jinými slovy: pokud zákon neuvádí důvod zproštění, uplatní se tzv. absolutní objektivní odpovědnost.

K této interpretaci tenduje i Nejvyšší soud,[15] který tak pokračuje ve své judikatuře vytvořené před účinností současného o. z. a existencí pravidla podle § 2895 o. z.[16]

Zákonodárce však podle důvodové zprávy zřejmě usiloval o opak: „V případech, kdy osnova neuvádí zvláštní liberační důvody (např. § 2932 nebo 2935), uplatní se možnost zprostit se povinnosti k náhradě podle obecných ustanovení.“ Ponechme stranou terminologii (liberace vs. exkulpace) – co znamená zákonodárcova instrukce v důvodové zprávě?

Nabízejí se v zásadě tři možnosti:

• zachovat dosavadní přístup – posuzovat absolutní objektivní odpovědnost tak, že kde zákon mlčí, není možnost se odpovědnosti zprostit;
• postupovat striktně podle důvodové zprávy – v případech, kdy zákon neuvádí zvláštní důvody, uplatní se možnost zprostit se povinnosti k náhradě podle obecných ustanovení o. z.;
• ad hoc vyhodnotit, které speciální skutkové podstaty vyžadují absolutní objektivní odpovědnost a které nikoliv. Tento přístup mi připadá nejvhodnější – vychází z respektu k vůli zákonodárce, ovšem není rigorózní. Nevýhodou je, že jednotlivá ustanovení vyžadují interpretaci nad rámec prima facie jazykového znění. Toto nepohodlí je však podle mého názoru třeba snést, neboť z dogmatických důvodů nelze svévolně dovozovat (v českém pojetí absolutní, v německém se tento přívlastek nepoužívá) objektivní odpovědnost tam, kde k ní není věcný důvod, navíc proti instrukci § 2895 o. z. Důvodem pro objektivní odpovědnost je obecně provozování určité dovolené (nikoliv protiprávní) činnosti, která je však nebezpečná (riziková). Z tohoto rizika osoba ovládající výši rizika zpravidla nějak profituje.[17] Pojďme výše uvedené stručně aplikovat na vybrané speciální skutkové podstaty. 

1. Škoda z provozní činnosti a škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným (§ 2924 a 2925 o. z.)

Ustanovení o škodě z provozní činnosti pochází z hospodářského zákoníku (r. 1950), odkud bylo přejato do obč. zák. č. 40/1964 Sb. a bylo nekoncepčně[18] vystavěno na přísné objektivní odpovědnosti. Ustanovení o škodě z provozní činnosti v nynějším o. z. obsahuje možnost exkulpace:[19] „Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.“ Tj. je vystavěno na obecném předpokladu zavinění s přenesením důkazního břemene na škůdce, čímž o. z. chrání poškozeného před možnou důkazní nouzí způsobenou neznalostí pravidel provozu škůdce;[20] obdobně čl. 4:202 PETL. Odlišně Nejvyšší soud, který pokračuje v pojetí objektivní odpovědnosti v hospodářském zákoníku, resp. obč. zák. č. 40/1964 Sb.[21] K objektivní odpovědnosti tu přitom není teoretické zdůvodnění. Provoz je chápán judikaturou velmi široce i jako činnost málo riziková (včetně instalace hudební aparatury před kulturní akcí[22]), čímž dochází k devalvaci primárního pravidla § 2910 věty první o. z., kde platí odpovědnost za zavinění.

Naproti tomu v případě ust. § 2925 o. z. upravujícího škodu z provozu zvlášť nebezpečného již objektivní odpovědnost význam má,[23] neboť se jedná o provoz dovolené činnosti, která je ovšem riziková, a osoba toto riziko ovládající z něj má prospěch. To odpovídá i historickému pojetí objektivní odpovědnosti[24] a pojetí čl. 5:101 PETL.

2. Škoda z provozu dopravních prostředků (§ 2927 o. z.)

Provoz dopravních prostředků per se je dovolený, ovšem provází jej zvýšené nebezpečí. V německé úpravě se proto jedná o objektivní odpovědnost.[25] Nikoliv však v české, která zjevně počítá se zaviněním, když umožňuje škůdci exkulpovat se, „prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat“.[26] Jedná se tedy o obdobnou situaci jako v případě škody z provozní činnosti podle § 2924 o. z., viz výše. Byť je tato subjektivní odpovědnost významně omezena zákazem exkulpace „byla-li škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu“ podle § 2927 odst. 2 věty první o. z. a je doprovázena povinným pojištěním odpovědnosti z provozu vozidla, stále se jazykovým výkladem jedná o subjektivní odpovědnost.

Nelze podle mého názoru říci, že se jedná o objektivní odpovědnost, s argumentem, že důvody pro zproštění jsou obdobné jako v případě škody způsobené provozem zvlášť nebezpečným, jako to činí Melzer.[27] Liberační důvody v § 2925 jsou naopak typické[28] pro objektivní odpovědnost – zejména vyšší moc (srov. čl. 7:102 odst. 2 PETL). Objektivní odpovědnost u § 2927 o. z. nicméně dovozuje i judikatura[29] a následuje ji i dogmatika.[30]

3. Škoda způsobená zvířetem (§ 2933 až 2935 o. z.)

Ust. § 2933 o. z., na rozdíl od úpravy v obč. zák. č. 40/1964 Sb.,[31] je konstruováno jako objektivní odpovědnost,[32] která reflektuje dovolenou, nicméně riziko zvyšující povahu činnosti spočívající v chovu tzv. luxusních zvířat (obdobně § 833 věta první BGB).

Naopak ust. § 2934 o. z. je konstruováno jako subjektivní odpovědnost, která umožňuje vyvinění vyvrácením domněnky zavinění nebo příčinné souvislosti.[33] Obdobně § 833 věta druhá BGB.

4. Škoda způsobená věcí (§ 2936 až 2938 o. z.)

V případě § 2936 (škoda způsobená vadnou věcí) je třeba souhlasit s Melzerem, že by toto ustanovení mělo být interpretováno co nejrestriktivněji, a to vzhledem k jeho cizorodé povaze ve vztahu k současné obecné úpravě.[34]

Obdobně v případě § 2937 odst. 1 o. z. (způsobí-li škodu věc sama od sebe[35]), který by se neměl interpretovat jako pravidlo stanovující objektivní odpovědnost,[36] ale jako pravidlo určující osobu povinnou k náhradě škody a upravující rozložení důkazního břemene,[37] ovšem za použití obecné úpravy, typicky zřejmě § 2910 věta první.

Co se týče § 2937 odst. 2 o. z. (žaloba o vyhozeném a vylitém), zde nelze souhlasit s Melzerovým jednoznačným závěrem, že se jedná o objektivní odpovědnost za ohrožení, které spočívá ve vyšší nebezpečnosti předmětů padajících z výšky. Melzer přejímá názory starší rakouské dogmatiky,[38] ale nereflektuje „novější“ rakouskou judikaturu, na kterou poukazuje Bezouška.[39]

Předně – ABGB počítá pouze s odpovědností vlastníka bytu za jeho uživatele, kteří sami odpovídají podle obecných zásad.[40] Jedná se tedy o odpovědnost za obyvatele tohoto bytu – typicky nájemce.

V o. z. je konstrukce odlišná. Argumentaci rakouskou tak lze aplikovat na o. z. jen omezeně. Podle § 2937 o. z. odpovídá za škodu (i) kdo měl mít nad věcí dohled, jinak (ii) vlastník věci a solidárně s nimi (a) primárně uživatel nemovité věci a (b) subsidiárně vlastník nemovité věci.

Uživatel nemovité věci odpovídá za osoby, které se v jím užívané nemovité věci zdržují – např. za podnájemce. Zde se v podstatě jedná o culpa in eligendo, kdy se uživatel může exkulpovat (obdobně jako uvádí Reischauer).

Vlastník nemovité věci, nelze-li určit uživatele, odpovídá podle mého názoru rovněž za zavinění, např. za nedostatečné zabezpečení nemovité věci před vniknutím lidí bez domova.[41]

5. Škoda způsobená vadou výrobku (§ 2939 až 2943 o. z.)

Jedná se o notoricky známou transpozici směrnice 85/374/EHS. Simon dovozuje objektivní odpovědnost,[42] a to na podkladu recitálu směrnice. Ostatní komentáře se pak vyslovují rovněž pro objektivní odpovědnost – a to buď bez zdůvodnění (Pašek), nebo s odkazem na § 2895 o. z. (Bezouška). Opačně pak Mnichovský komentář: „V konečném důsledku se tedy ProdHaftG jeví jako kombinace elementů zaviněné a objektivní odpovědnosti, přičemž jasně dominuje zaviněná odpovědnost. To platí zejména pro chyby konstrukce a návodu, ale i odpovědnost za vady při výrobě přesahuje zaviněnou odpovědnost nanejvýš marginálně.“[43]

S náhledem Mnichovského komentáře souhlasím. Není podle mého názoru v rozporu s eurokonformním výkladem, pokud jsou příslušná ustanovení o. z. o zproštění odpovědnosti škůdce interpretována v souladu s jazykovým zněním čl. 7 a 8 směrnice, která skutečně je vystavěna na kombinaci obráceného důkazního břemene a vyvrácení implicitní domněnky (i) protiprávního jednání spočívajícího ve výrobě a následném uvádění vadných výrobků na trh [§ 2942 odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 o. z.]; (ii) zavinění – exkulpace [§ 2942 odst. 2 písm. e) o. z.]; (iii) příp. je vystavěno na argumentu způsobení škody samotným poškozeným (§ 2942 odst. 1 o. z.).

Podivný je charakter § 2942 odst. 2 písm. d), který předpokládá, že právní předpisy mohou být právem aprobovanou příčinou výroby a uvádění na trh vadných (tj. nebezpečných) výrobků. Takový důvod zproštění odpovědnosti pokládám za nepřijatelný, neboť právní předpisy nemohou žádným způsobem legalizovat uvádění nebezpečných výrobků na trh (ohledně obrany vůči směrnici viz čl. 277 SFEU). Co do výkladu je třeba vzhledem k úpravě obecných skutkových podstat povinnosti nahradit škodu v o. z. a k potenciálně vyšší úrovni ochrany poškozených, kterou tato ustanovení o. z. ve srovnání s ustanoveními o škodě způsobené vadou výrobku poskytují, ustanovení o škodě způsobené vadou výrobku vykládat tak, že nejsou speciální k obecným skutkovým podstatám, ale tak, že se obecné ustanovení uplatní analogicky.

6. Škoda na odložené věci a škoda na vnesené věci (§ 2945 až 2949 o. z.)

V případě škody na odložených věcech se podle důvodové zprávy přejímá dosavadní úprava. Ta byla vystavěna na objektivní odpovědnosti za škodu.[44] Podle Novotné se jedná o objektivní odpovědnost (shodně Bezouška, který navíc předpokládá absolutní objektivní odpovědnost[45]), přičemž se může jednat o smluvní i deliktní odpovědnost. Lze souhlasit, že ustanovení je objektivní a konkrétní případ může mít podle okolností smluvní i deliktní povahu. Podle toho z mého pohledu budou odviset i důvody pro případné zproštění odpovědnosti – a to podle jednotlivých obecných skutkových podstat k náhradě škody, ovšem pouze uplatní-li se právo po lhůtě podle ust. § 2945 odst. 2 o. z. a před koncem promlčecí lhůty dle § 636 o. z.

V případě škody na vnesené věci se podle důvodové zprávy k o. z. jedná o úpravu obdobnou § 701 a násl. BGB. Jejím účelem je na prvním místě zabránit důkazní nouzi poškozeného.[46] V českém[47] (i v německém pojetí[48]) se dovozuje odpovědnost bez zavinění.

V případě škody na vnesené věci vyvstává otázka povahy této odpovědnosti – zda se jedná o odpovědnost deliktní, či smluvní.[49] Podle Mnichovského komentáře si může poškozený vybrat, zda bude postupovat podle ustanovení o škodě na vnesené věci, nebo podle ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti, pak ale musí prokázat zavinění.[50] Toto pojetí vychází patrně z myšlenky, že postup podle § 701 a násl. BGB je výhodou pro poškozeného, jeho právem, nikoliv povinností. Objektivní odpovědnost je na straně hostinského vyvážena limitací výše náhrady škody (§ 702 BGB), a tím i lepší pojistitelností jeho rizika.[51] V podmínkách o. z. je tato „vyvažující“ logika nepoužitelná, dokud bude § 2913 co do zproštění vykládán mnohem přísněji než jeho předobraz v § 280 odst. 1 BGB umožňující exkulpaci.

7. Škoda na nemovité věci (§ 2926), odpovědnost za škodu způsobenou budovou (§ 2938 o. z.)

Ani u jedné z nadepsaných speciálních skutkových podstat zákon neuvádí speciální důvod pro zproštění odpovědnosti.

V případě škody na nemovité věci je (v návaznosti na § 2895) dovozována absolutní objektivní odpovědnost.[52] Melzer (s ohledem na předchozí úpravu v § 420a odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. a odpovědnost za ohrožení) dovozuje i možnost liberace,[53] Bezouška nikoliv.[54] Melzer dokonce navrhuje celou úpravu § 2926 pro její nadbytečnost vypustit a kritizuje ji jako velmi problematický pozůstatek našeho (post)socialistického hospodářského práva. Lze souhlasit, že úprava je nadbytečná (vystačili bychom si i s § 2910 větou první). Provádění jakýchkoliv „prací“ není samo o sobě nebezpečná činnost a dovozování objektivní odpovědnosti zde nemá opodstatnění. Proto by ustanovení mělo být interpretováno jako variace na obecná ustanovení, která nemá vlastní normativní význam, a je proto obsoletní. Jinými slovy: § 2926 není nutné rušit, ale neměl by být vykládán nesystémovým způsobem.

Co se týče odpovědnosti za škodu způsobenou budovou, zde Melzer na základě § 2895 o. z. a odpovědnosti za ohrožení způsobené vysokými budovami dovozuje absolutní objektivní odpovědnost.[55] K pojetí absolutní objektivní odpovědnosti se přiklonil i Nejvyšší soud.[56] Bezouška podle mého správně uvádí, že se jedná o odpovědnost za presumované zavinění (§ 2911 o. z.).[57] Pašek Bezouškovi oponuje, že pokud by tomu tak bylo, bylo by možné vystačit si ve vztahu k vlastníku nemovitosti s obecnou úpravou § 2910 ve spojení s § 2911.[58] Co do vyvinění má Pašek pravdu, také to odpovídá vůli zákonodárce vyjádřené v důvodové zprávě.[59] Vzhledem k tomu, že nejsou splněny podmínky § 2895 a budovy v současné společenské realitě nepředstavují vyšší riziko než v době římské nebo v okolních státech, kde si vystačili se subjektivní odpovědností,[60] není oprávněné dovozovat v případě § 2938 objektivní odpovědnost. Je tak nutné souhlasit s Tichým, že jde o odpovědnost za zaviněné porušení povinnosti ochrany (péče) vlastníka jakožto příčiny stavu, jenž způsobil škodu.[61]

8. Škoda způsobená informací nebo radou (§ 2950 o. z.)

Obdobné ustanovení bylo u nás naposledy přítomné v § 1300 ABGB. Ovšem ani v ABGB, kde jinak obecně platil jednotný civilní delikt, nebylo dovozováno, že by se jednalo o objektivní odpovědnost, viz též NS ČSR Rv I 1177/27 = Vážný 8042. Šlo o odpovědnost subjektivní.

Problém § 2950 o. z. však je v tom, co naznačuje Bezouška, a sice, že je obtížné najít jeho vlastní normativní význam. To může být dáno jeho původem – Melzer dovozuje, že věta první byla převzata z pruského ALR, věta druhá byla obsažena v Koldínových Právech městských, tedy v podstatě pochází z obecného práva. Důvodová zpráva k o. z. uvádí pouze: „Jedná se o standardní úpravu, která je civilnímu právu vlastní už od dob římského práva.“ BGB, jehož konstrukci obecných skutkových podstat jsme do o. z. převzali, však obdobnou úpravu neobsahuje – byla by totiž nadbytečná.

Melzer za pomoci novější rakouské judikatury nachází význam § 2950 o. z. v dovození odpovědnosti odborníka, který nejedná nezištně, tj. jedná deliktně za (očekávanou) úplatu. Existence obligace v Melzerově pojetí není podstatná. Je otázkou, zda je taková situace vůbec možná. Melzer jako příklad uvádí poskytování informace v rámci reklamní kampaně nebo ohledně zboží a odpovědnost znalce ustanoveného soudem. I tyto případy by však bylo možné řešit např. pomocí § 2910. Souhlasím (do jisté míry, viz níže) s Melzerem, že v případě § 2950 o. z. se konstrukcí nejedná o speciální skutkovou podstatu (opačně Bezouška), nýbrž § 2950 obecné skutkové podstaty doplňuje, včetně umožnění zproštění odpovědnosti podle obecných skutkových podstat.[62] To však § 2950 ještě více vyprazdňuje a navádí k objektivní odpovědnosti, kterou dovozuje v případě věty první Pašek.

Vlastní normativní význam § 2950 je podle mého názoru možné najít pouze v kontextu věty druhé, a sice v tom, že škoda zaviněná z nedbalosti tím, kdo se neprezentuje jako odborník v dané oblasti, ale jehož „odborné“ rady poškozený použije, jako by se o odborníka jednalo, by neměla být vůbec nahrazována, protože není rozumné se takovými radami řídit.

Závěr

Úprava povinnosti k náhradě škody v o. z. odpovídá eklektickému přístupu, který se spíše podobá mezinárodnímu projektu vytvářejícímu hybrid z více právních řádů. Slabostí tohoto přístupu je obtížný výklad zákona, kdy využití dogmatiky i judikatury ze zemí původu konkrétního pravidla je reálně jen omezené.[63] Je tak třeba činit kompromisy mezi výkladem inspiračního zdroje a jeho parafrází v současném občanském zákoníku a jeho systému. To platí i pro úpravu převzatou z již neúčinných „tuzemských“ zákonů.

Vzhledem k řečenému přístupu zákonodárce a často úsporné důvodové zprávě je třeba zamezit sice pohodlnému, ale v důsledku nespravedlivému „paušálnímu“ dovozování objektivní odpovědnosti, které vedle toho nemá řádnou oporu v zákoně (§ 2895).

Při bližším pohledu na konkrétní ustanovení, ať už co se týče povinnosti nahradit škodu za porušení smlouvy, nebo v případě konkrétních speciálních skutkových podstat, je třeba vzít v úvahu, že řada z nich ve skutečnosti má povahu odpovědnosti za zavinění.

 

JUDr. Vladimír Kreiža je advokátem v AK Dentons a externím doktorandem na Katedře občanského práva PF UK v Praze.

 

Ilustrační foto: Freepik.com 

---

[1] K. Larenz, C.-W. Canaris (ed.): Lehrbuch des Schuldrechts, Bd 2., Halb­band 2., 13. völlig neuverfaßte Aufl., Beck, München 1994, str. 463.

[2] H. Koziol: Basic questions of tort law from a Germanic perspective, Civil law, Jan Sramek Verlag, Wien 2012, str. 2.

[3] Ohledně rozdílů mezi teorií účinku/protiprávního výsledku a protiprávního jednání viz např. P. Bezouška: § 2910 [Porušení zákona], in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2014, str. 1544, marg. č. 38-45.

[4] F. Melzer, P. Tégl: Občanský zákoník: velký komentář, Svazek IX, § 2894-3081, Komentátor, Leges, Praha 2018, str. 274, marg. č. 41.

[5] Uklouznutí zákazníka v supermarketu na listu salátu se v Německu posoudí jako zaviněné porušení předsmluvní odpovědnosti, tj. v režimu § 280 odst. 1 BGB (BGHZ 66, 51), v ČR jako škoda z provozní činnosti podle § 2924 o. z. bez zavinění (viz rozsudek NS 25 Cdo 227/2024).

[6] D. Elischer: K objektivní odpovědnosti právnických osob – několik úvah nad přičitatelností škodlivých následků, Jurisprudence č. 4/2018, str. 19.

[7] Usnesení ÚS ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS 1872/19: „Nejde o deliktní odpovědnost (odpovědnost za porušení zákona), ale o odpovědnost za porušení smlouvy, která je postavena na objektivním principu, zavinění se nezkoumá.“

[8] Jak upozorňuje Bezouška: „Z pohledu nám blízkých jurisdikcí je to trochu nečekaný krok (rakouský, německý, švýcarský, nizozemský a částečně též francouzský právní řád počítají i v těchto případech se zaviněním). Je zde tak zjevná inspirace pravidly Vídeňské úmluvy o mezinárodní kupní smlouvě (CISG), Principy mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT a rovněž Principy evropského smluvního práva (PECL).“ P. Bezouška: § 2913 [Porušení smluvní povinnosti] in op. cit. sub 3, str. 1566, marg. č. 3.

[9] ÚS v nálezu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/2006, uvedl: „Ručení není přitom institutem, který by se vyskytoval toliko v daňovém řízení, ale je naopak obecným institutem celého právního řádu, jenž je detailně propracován především teorií a judikaturou soukromého práva, jehož kořeny sahají hluboko do dávno minulých let a jsou prosáklé římskoprávní tradicí, uchopenou a zpracovávanou různými směry a školami v průběhu recepce římského práva. Ručení tedy nemá původ ve finančním právu a už vůbec ne v českém daňovém řádu. Jednou ze základních zásad soukromého institutu ručení je, že ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník.“

[10] K. R. Popper: Otevřená společnost a její nepřátelé, Oikoymenh, Praha 1994.

[11] Nález ÚS ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 6/96.

[12] Částečně opačně Luboš Tichý, podle kterého se odpovědnost za zavinění hodí jen pro některé smlouvy o službách. L. Tichý: Neuspokojivé řešení smluvní odpovědnosti za škodu v o. z. (plaidoyer za předvídatelnost škody), online, Bulletin-advokacie.cz, 2018, dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/neuspokojive-reseni-smluvni-odpovednosti-za-skodu-v-o.-z.-plaidoyer-za-predvidatelnost-skody. [cit. 2025-08-19].

[13] Opačně F. Melzer, který „zavázání se“ chápe tak, že jde o výkon určité činnosti mimo smluvní nebo kvazismluvní závazky, kde se taková odborná péče v mezilidském styku obecně předpokládá. Je třeba poznamenat, že jednání, které se předpokládá, není závazkem. Op. cit. sub 4, str. 313, marg. č. 26.

[14] Např. M. Pašek: § 2895 [Náhrada bez ohledu na zavinění], in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, 2. vyd. (3. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2024, marg. č. 8.

[15] Např. rozsudek NS ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1080/2022.

[16] P. Bezouška: § 2895 [Náhrada nezaviněné újmy], in op. cit. sub 3, str. 1501, marg. č. 6.

[17] T. Riehm: Vorlesung Gesetzliche Schuldverhältnisse Sommersemester 2019, online, Universität Passau, 2019, str. 55, mar. č. 196, dostupné z: bit.ly/4fccY9i. [cit. 2025-07-24].

[18] Jak upozorňuje Melzer in op. cit. sub 4, str. 446, marg. č. 47.

[19] V § 421 odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. ve znění do roku 1991 se nacházela formulace „… organizace se odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že škodě nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na ní požadovat“ a v literatuře se uvádělo, že je to případ subjektivní odpovědnosti za škodu (Švestka, 1987, str. 481 a násl.). Viz P. Bezouška: § 2924 [Škoda z provozní činnosti] in op. cit. sub 3, str. 1603, marg. č. 15.

[20] Shodně op. cit. sub 4, str. 468, marg. č. 115.

[21] Rozsudek NS ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018.

[22] Rozsudek NS ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 776/2012.

[23] Objektivní odpovědnost dovozuje např. M. Pašek: § 2925 [Škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným] in op. cit. sub 4, marg. č. 1.

[24] Zajímavý historický exkurz podává Melzer in op. cit. sub 4, str. 443 a násl.

[25] Odpovědnost vlastníka motorového vozidla, § 7 I StVG; odpovědnost provozovatele dráhy, § 1 HaftPflG; odpovědnost provozovatele letadla, § 33 LuftVG.

[26] Obdobně viz § 8 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, kde se exkulpace, nikoliv liberace, dovozuje. J. Dědič: § 8 [Trestní odpovědnost právnické osoby], in P. Šámal, J. Dědič, T. Gřivna, F. Púry, J. Říha: Trestní odpovědnost právnických osob, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2018, str. 231.

[27] Op. cit. sub 4, str. 593, marg. č. 436.

[28] Typické liberační důvody přehledně shrnuje Lovětínský. V. Lovětínský: Pojem a vývoj objektivní odpovědnosti v českém deliktním právu a její inspirační zdroje, online, disertační práce, PF UK, Praha 2021, dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/148283/140091850.pdf?sequence=1&isAllowed=y. [cit. 2025-07-25].

[29] Rozsudek NS ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3073/2020.

[30] Pro objektivní odpovědnost se vyslovuje (bez argumentace) Pašek. Bezouška pochybuje, zda se jedná o objektivní či subjektivní odpovědnost s tím, že pravidlo je postaveno jako exkulpační, ale dosud bylo interpretováno jako objektivní odpovědnost. M. Pašek: § 2927 [Škoda vyvolaná zvláštní povahou provozu] in op. cit. sub 14, marg. č. 1; P. Bezouška: § 2927 [Provoz dopravy, provoz dopravního prostředku] in op. cit. sub 3, str. 1616, marg. č. 31.

[31] Rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 25. 5. 1979, sp. zn. 3 Cz 31/79.

[32] Rozsudek NS ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 972/2018-II. Shodně Pašek, Melzer i Bezouška.

[33] Shodně Pašek i Bezouška.

[34] Op. cit. sub 4, str. 704, marg. č. 28.

[35] Jedná se o pravidlo, které se v určité variaci vyskytovalo v § 350 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, § 145b zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, a Melzer a Bezouška dovozují i inspiraci čl. 1465 CCQ.

[36] Jako to činí rozsudek NS ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2342/2021.

[37] Op. cit. sub 4, str. 716, marg. č. 10.

[38] Tamtéž, str. 723, marg. č. 57.

[39] Rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Ob 584/88.

[40] Sedláček uvádí, že odpovědnost majitele bytu podle § 1318 ABGB nezávisí na zavinění, jde o odpovědnost přísnější než v případě § 1315 ABGB (upravujícího odpovědnost za nebezpečné osoby), což souvisí s původem žaloby, která byla v římském právu trestně-policejním opatřením, jež přihlíželo pouze k výsledku, nikoliv k zavinění. F. Rouček, J. Sedláček et al.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Díl pátý (§ 1090 až 1341). Reprint původního vyd. Komentáře velkých zákonů československých, Codex Bohemia, Praha 1998.

[41] Obdobně P. Bezouška: § 2937 [Škoda způsobená věcí samou od sebe, jejím pádem nebo vyhozením] in op. cit. sub 3, str. 1643, marg. č. 24.

[42] P. Simon in op. cit. sub 4, str. 754, marg. č. 1.

[43] MüKoBGB/Wagner, 9. Aufl. 2024, ProdHaftG Einleitung (Einl. ProdHaftG) Rn. 25, beck-online.

[44] M. Novotná in op. cit. sub 4, str. 780, marg. č. 4.

[45] P. Bezouška: § 2945 [Škoda na odložené věci] in op. cit. sub 3, str. 1666, marg. č. 2.

[46] MüKoBGB/Henssler, 9. Aufl. 2023, BGB § 701 Rn. 1, beck-online.

[47] Shodně např. Bezouška i Pašek.

[48] MüKoBGB/Henssler, 9. Aufl. 2023, BGB § 701 Rn. 4, beck-online.

[49] Novotná dochází spíše k deliktní povaze, Pašek dovozuje smluvní povahu.

[50] MüKoBGB/Henssler, 9. Aufl. 2023, BGB § 701 Rn. 40, beck-online.

[51] MüKoBGB/Henssler, 9. Aufl. 2023, BGB § 702 Rn. 1, beck-online.

[52] Rozsudek NS ze dne 19. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3704/2021; a M. Pašek: § 2926 [Škoda na nemovité věci] in op. cit. sub 14, marg. č. 1.

[53] Op. cit. sub 4, str. 515, marg. č. 32.

[54] P. Bezouška: § 2926 [Škoda na nemovité věci] in op. cit. sub 3, str. 1610, marg. č. 3.

[55] Op. cit. sub 4, str. 731-732, marg. č. 9, 13.

[56] Rozsudek NS ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1080/2022.

[57] P. Bezouška: § 2938 [Zřícení budovy nebo odloučení její části] in op. cit. sub 3, str. 1644, marg. č. 5.

[58] M. Pašek: § 2938 [Zřícení budovy a odloučení její části] in op. cit. sub 14, marg. č. 1.

[59] V případech, kdy osnova neuvádí zvláštní liberační důvody (např. § 2932 nebo 2935), uplatní se možnost zprostit se povinnosti k náhradě podle obecných ustanovení.

[60] Srov. § 836 odst. 1 BGB, § 1319 ABGB; obč. zák. č. 40/1964 Sb. tuto materii neupravoval.

[61] Shodně L. Tichý: Ke dvěma základním otázkám odpovědnosti za škodu způsobenou budovou, online, Advokátní deník, 2021, dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2021/10/10/ke-dvema-zakladnim-otazkam-odpovednosti-za-skodu-zpusobenou-budovou/#_ftn12. [cit. 2025-07-24].

[62] Op. cit. sub 4, str. 880, marg. č. 49.

[63] I. Pelikánová: Právní odpovědnost a její současné vývojové tendence s přihlédnutím ke zvláštnostem českého práva, Právny obzor č. 6/2012, str. 549-566.