Dne 18. 12. 2025 vydal Evropský soud pro lidská práva (dále „ESLP“) rozsudek, v němž konstatoval, že Česká republika porušila právo na důvěrnost komunikace mezi obhájcem a jeho klientem v trestním řízení.[1] ESLP se zásadně postavil na ochranu důvěrnosti této komunikace bez ohledu na to, jakým způsobem stát získá obsah komunikace. Přitom konstatoval, že právní řád ČR trpí absencí příslušné úpravy. Nejde tedy jen o věc individuálně napravitelnou, ale o systémovou vadu. Je na státu, jaký zvolí způsob nápravy, ale z podstaty věci přichází v úvahu přijetí nové zákonné úpravy. Přitom ESLP nutnost nápravy vnímá jako důležitou, proto na ČR vztáhl dozorový režim, kdy na provedení nápravy bude dohlížet Výbor ministrů zahraničních věcí Rady Evropy.[2]

Za zmínku stojí, že již před vydáním rozsudku ESLP ve věci obhájců Shahrama Zadeha, Černý a ostatní proti České republice, došlo v posledních letech k opakované a veřejné kritice ze strany České advokátní komory,[3] Unie obhájců[4] i orgánů Poslanecké sněmovny,[5] která směřovala proti nezákonným zásahům do důvěrné komunikace mezi obviněným a jeho obhájci. Tyto instituce zároveň vyjádřily vážné obavy z možného zneužití pravomocí ze strany Policie ČR, státního zastupitelství a Městského soudu v Brně, a to právě v souvislosti s tímto trestním řízením. Je přitom pozoruhodné a v judikatuře ESLP neobvyklé, že ESLP rozhodoval opakovaně o porušení základních práv téže osoby. Ve vztahu k panu Shahramu Zadehovi již ESLP rozsudkem ze dne 27. 6. 2024[6] konstatoval, že ČR porušila právo na osobní svobodu v důsledku nepřiměřené délky vazby v trvání 2 let, 3 měsíců a 2 dnů v řízení o nenásilném trestném činu, a to navzdory jedenáctinásobnému přezkumu Ústavním soudem. Toto trestní řízení bylo zároveň zdrojem pro stížnost Černý a ostatní proti České republice. Takové opakované uznání porušení práv ze strany ESLP svědčí o kumulaci nezákonností vůči jedné osobě, což je zarážející a vzbuzuje pochybnosti o férovosti daného trestního řízení i o možnosti zneužití moci ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Skutkové okolnosti

Dne 2. 12. 2016 policie provedla domovní prohlídku u Shahrama Zadeha, jenž byl obviněn ve dvou trestních řízeních. Při domovní prohlídce u obviněného zajistila Zadehův mobil a tablet.[7] Obě elektronická zařízení obsahovala mj. korespondenci mezi obviněným a jeho obhájci, návrhy podání soudu, poznámky k obhajovací strategii, poznámky k výslechům svědků a další materiály chráněné důvěrností komunikace obhájce s obviněným, ale i soukromé a rodinné fotografie z osobního života obviněného, včetně malých dětí a manželky. Korespondence s obhájci obsahovala nejen materiály obhajoby, ale též šlo o soukromou korespondenci vzhledem k tomu, že mezi některými obhájci a obviněným se během let vytvořil bližší vztah.

Dne 23. 11. 2017 Městský soud v Brně (předseda senátu Michal Kabelík)[8] uložil Kriminalistickému ústavu provedení znaleckého zkoumání obsahu těchto elektronických zařízení. Ústav byl požádán, aby z nich vytěžil veškerá data, včetně smazaných, jakož i veškerou elektronickou komunikaci odeslanou a přijatou prostřednictvím různých aplikací na těchto zařízeních. Dne 1. 12. 2017 podal obviněný u Městského soudu v Brně námitky proti vymezení zadání znaleckého posudku. Zdůraznil, že elektronická zařízení obsahují materiály podléhající advokátnímu tajemství. Namítal provedení znaleckého zkoumání v rozsahu stanoveného soudem, neboť by tím byla jeho obhajovací strategie a důvěrné materiály připravené jeho obhájci zpřístupněny všem spoluobviněným, včetně těch z druhého trestního řízení, jakož i státnímu zástupci. Soud na tyto námitky nereagoval. Obviněný námitky opakoval při ústním jednání dne 10. 1. 2018. Městský soud v Brně je bez odůvodnění zamítl.

Vytěžený obsah elektronických zařízení, včetně komunikace mezi obviněným a stěžovateli jako jeho obhájci, čítal přes 20 000 stran materiálu, které byly založeny do spisu vedeného u Městského soudu v Brně. Při ústním jednání dne 28. 2. 2018 předsedající soudce Michal Kabelík předal obsah elektronických zařízení spolu se znaleckým posudkem státnímu zástupci a všem spoluobviněným i jejich obhájcům na nosičích Blu-ray.

S ohledem na skutečnost, že obviněný byl stíhán vazebně, nastala absurdní situace, kdy rozsáhlý materiál, zahrnující takřka celou strategii obhajoby v souběžně vedeném trestním řízení, měly k dispozici ostatní procesní strany, příp. jejich právní zástupci, ale sám obviněný Zadeh nikoliv. Věznice totiž neměla vybavení na to, aby měl obviněný přístup k technice umožňující přehrání Blu-ray disku. Přitom vytištění předmětných dokumentů předseda senátu Městského soudu v Brně odmítl s odůvodněním, že se jedná o velký rozsah materiálů. Dne 25. 7. 2018 sice obviněný nahlížel u Městského soudu v Brně do spisu, ovšem opět mu nebylo umožněno seznámit se s obsahem Blu-ray disků, ačkoliv na rozdíl od věznice to technika na soudu umožňuje.

Dne 27. 3. 2018 soudce při ústním jednání uvedl, že dosud nebylo zjištěno, že by jakákoliv data vytěžená z těchto zařízení byla v řízení relevantní jako důkaz. Zároveň zamítl další žádost obviněného o odstranění materiálu ze spisu. Dne 1. 6. 2018 soudce na dotaz novináře uvedl: „Vydaná věc slouží jako důkaz, a tudíž mají všechny strany řízení právo se s ní seznámit. A pokud je tam nějaká komunikace, soukromá nebo s obhájci, tak je to úplně jedno, to není žádný odposlech.“[9]

Snaha o nápravu u trestních soudů a Ústavního soudu

Řízení na Městském soudu v Brně

Dne 31. 8. 2018 požádal jeden z obhájců obviněného, jehož korespondence s obviněným byla rovněž založena ve spisu, městský soud jménem svým a obviněného o odstranění materiálu podléhajícího advokátnímu tajemství ze spisu. V reakci na pokračující vedení dat ve spisu městským soudem požádal obviněný Ministerstvo spravedlnosti o zahájení kárného řízení proti předsedajícímu soudci Michalu Kabelíkovi. Stejnou žádost podala i ČAK, která vyjádřila obavy, že rozhodnutí ponechat data ve spisu vážně ohrožuje obhajobu obviněného a znemožňuje mu mít spravedlivý proces.[10]

Dne 4. 9. 2018 ministerstvo odpovědělo,[11] že kárné řízení nezahájí, protože soudce neporušil jasně formulovaný zákonný předpis; ani neporušil závazné stanovisko nadřízeného soudu; ani neoprávněně neodmítl dodržet ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Ministerstvo dále uvedlo, že v právní úpravě existuje mezera, neboť není stanovena úprava nakládání s komunikací mezi obhájcem a klientem, která byla zjištěna na zajištěných elektronických zařízeních. Ust. § 88 odst. 1 a § 158d odst. 1 tr. řádu zakazovala zakládat do spisu záznamy o zachycených komunikacích nebo sledovacích materiálech, které obsahovaly komunikaci mezi obhájcem a jeho klientem, a používat je u soudu, avšak tato ustanovení nelze dle ministerstva použít analogicky. Dne 18. 4. 2018 podal obviněný na soudce Kabelíka trestní oznámení. Dne 11. 9. 2018 reagoval okresní státní zástupce ve Vyškově tak, že trestní řízení nebude zahájeno, zároveň však vyjádřil souhlas s názorem ČAK, že jednání uvedená v oznámení mohou představovat kárné provinění soudce Kabelíka.[12]

 

Řízení na Krajském soudu v Brně

Dne 20. 9. 2018 podal obhájce obviněného svým vlastním jménem Krajskému soudu v Brně návrh podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v němž žádal o stanovení lhůty, do níž by měl Městský soud v Brně odstranit materiály podléhající advokátnímu tajemství ze spisu. Dne 30. 10. 2018 podal svým jménem stejnou žádost obviněný. Krajský soud v Brně tyto návrhy zamítl.[13] Zdůraznil, že podle citovaného ustanovení může uložit soudu nižšího stupně lhůtu k provedení pouze takových procesních úkonů, o jejichž provedení již bylo rozhodnuto, příp. jejichž provedení je zjevné ze zákona a ze spisu. Návrhy však směřovaly k uložení lhůty k provedení procesních úkonů, které Městský soud v Brně odmítl provést. Současně ze zákona ani ze soudního spisu nevyplývalo, že by tyto úkony musely být provedeny. Odmítnutí městského soudu představovalo rozhodnutí, které spadalo do jeho diskreční pravomoci.

 

Řízení na Ústavním soudu v Brně

Dne 31. 12. 2018 podal obviněný, jeho sedm obhájců a jedna advokátní koncipientka, všichni zastoupeni moravským advokátem Zdeňkem Koudelkou, společnou ústavní stížnost, neboť všichni byli zasaženi založením dotčených mate­riálů do soudního spisu. Šlo o ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Namítali, že založením chráněných dat do spisu došlo k porušení několika jejich základních práv, včetně práva na respektování soukromého života a korespondence. Dne 22. 3. 2019 předložil soudce Kabelík jménem Městského soudu v Brně vyjádření k ústavní stížnosti. Uvedl, že není možné odstranit předmětná data analogickou aplikací § 88 odst. 1 tr. řádu, jelikož zajištěná zařízení patřila obviněnému, který nebyl obhájcem, a jejich obsah tudíž nepožíval ochrany advokátního tajemství. Dále dle něj Městský soud v Brně neměl oprávnění data třídit, vybírat z nich použitelné důkazy ani nařizovat odstranění části materiálů.

Dne 29. 5. 2019 podala ČAK návrh na připuštění vedlejšího účastenství v řízení, neboť věc měla dopad přesahující individuální zájmy stěžovatelů a dotýkala se postavení a ochrany práv obhajoby v trestním řízení obecně. Uvedla, že zachycování chráněné komunikace mezi klientem a jeho obhájcem je nezákonné, představuje porušení základních práv a je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Ústavní soud připustil účast ČAK, ale neoznámil to stěžovatelům. Dne 20. 11. 2019 Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelů dotčena nebyla, neboť právo na zachování důvěrnosti (privilegium) náleží klientovi, nikoliv advokátovi. Uvedl: „Právo na zachování důvěrnosti komunikace mezi obviněným a advokátem tedy není právem, které by svědčilo obecně advokátovi, ale je projekcí práva obviněného [srov. nález ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 2894/08 (N 191/54 SbNU 361)], podle kterého je povinnost mlčenlivosti ‚… základním předpokladem pro poskytování právní pomoci, a tím i nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Výkon profese advokáta vychází z důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem a z důvěry klienta v mlčenlivost advokáta. Nejedná se v žádném případě o jakousi výsadu advokáta, která by měla založit vynětí z obecně platného a závazného právního řádu, ale jde o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientů a pro jejich ochranu. V tomto smyslu také profesionální tajemství a jeho dodržování advokátem požívá příslušné ochrany, a to zejména v situacích, kdy tato povinnost advokáta může být ohrožena v případech, jako je domovní prohlídka u advokáta nebo v jeho kanceláři, prováděná podle ust. § 85b tr. řádu.‘ Nejde tedy o právo obhájce – advokáta, a tím spíše nejde o základní právo zaručené či chráněné Listinou nebo Úmluvou, k jejichž ochraně je Ústavní soud povolán především. Shora popsaným jiným zásahem orgánu veřejné moci tak nemůže být porušen zákaz zneužití práv či překročena možná omezení (čl. 17 a 18 Úmluvy), tvrzená základní lidská práva a svobody (čl. 7 a 10 Listiny, čl. 8 Úmluvy) ani právo na svobodnou volbu povolání (čl. 26 Listiny). Namítají-li tedy stěžovatelé – advokáti porušení svých práv shora popsaným jiným zásahem orgánu veřejné moci, je jejich návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.“[14]

Ústavní soud zcela ignoroval, že korespondence s obhájci obsahovala nejen materiály obhajoby, ale též šlo o soukromou korespondenci vzhledem k tomu, že mezi některými obhájci a obviněným se během let vytvořil bližší vztah. Též ignoroval to, že důvěrnost komunikace v rámci obhajoby svědčí oběma stranám této komunikace, tedy obviněnému i obhájci. Ústavní soud v zásadě k advokátům přistoupil tak, že nemají ústavní ochrany požívající práva. Vlastně jak kdyby advokát nebyl člověk.

Právní zhodnocení důvěrnosti komunikace obhájce-klient

Právo na obhajobu je podstatnou náležitostí právního státu. Podstatným prvkem tohoto práva je jistota, že klient se svým obhájcem může hovořit otevřeně, nemusí se bát, že bude odposloucháván či že budou jinak ze strany státu bez jeho souhlasu získány informace z jeho komunikace s obhájcem, resp. když toto právo bude z různých důvodů narušeno, nebudou informace takto získané státem použity a budou zničeny.

Předmětem ochrany důvěrnosti komunikace obhájce-klient v trestním řízení jsou informace vyměňované mezi obhájcem a jeho klientem. Je jedno, jde-li o informace právě přenášené v reálném čase, anebo již v minulosti uložené. Rovněž není rozhodující, kde jsou uloženy. Právě proto, že předmětem ochrany jsou informace, nikoliv nosič této informace, je z pohledu důvěrnosti komunikace s obhájcem jedno, zda jsou uloženy u obhájce, či u klien­ta. Je rovněž jedno, zda se k nim stát dostane online např. formou odposlechu, nebo až vytěžením uložených informací ze zajištěných nosičů. Je též jedno, zda tyto informace byly uloženy na nosiči v držení obviněného, jeho obhájce či advokátního koncipienta anebo jiného zaměstnance obhájce činného v rámci obhajoby.

Hmotné právo chrání důvěrnost komunikace obhájce-klient. Jde o právo základní, protože je součástí práva na obhajobu a na spravedlivý proces, jež jsou zajištěny ústavně i v rámci mezinárodních závazků.[15] Procesní právo je prostředkem realizace hmotného práva. Pakliže k ochraně konkrétního hmotného práva nelze nalézt výslovný institut procesního práva, je použitelná zákonná analogie. Analogie v trestním právu procesním je přípustná.

Pakliže soudy nenalezly žádnou výslovnou úpravu, jak ochránit hmotněprávně chráněnou důvěrnost komunikace mezi obhájcem a jeho klientem, nebyl žádný důvod nevy­užít analogické úpravy trestního řádu týkající se skutečnosti, kdy při odposlechu obviněného je získána i jeho komunikace s obhájcem. Tedy Městský soud v Brně měl poučit znalce, aby při vytěžování zajištěných elektronických zařízení obviněného oddělil komunikaci s obhájci. Záznam této komunikace měl být zničen. V žádném případě neměl být zakládán do trestního spisu. Soud nemůže rezignovat na ochranu platného základního práva jen proto, že nenalezne výslovnou procesní úpravu cesty ochrany tohoto hmotného základního práva.

Přitom soud neměl takto postupovat jen vůči komunikaci s obhájcem, ale i vůči komunikaci a informacím soukromé povahy, které vůbec nijak s trestní věcí nesouvisely. To však Městský soud v Brně neučinil, když do spisu založil i ze zajištěných prostředků získané fotografie manželky obviněného v koupelně. Obviněný i jeho rodinní příslušníci mají základní právo na ochranu soukromí. Stát může toto právo prolomit za účelem vyšetřování trestné činnosti, ale vždy jen v nezbytném rozsahu. V dané věci šlo o údajnou trestnou činnost daňovou a související, s níž fotky z koupelny na první pohled a bez pochybností nesouvisely.

Náhrada škody v rámci odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci

Dne 21. 8. 2018 uplatnila část obhájců a advokátní koncipientka u Ministerstva spravedlnosti nárok podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a domáhali se omluvy a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem Městského soudu v Brně. Namítali, že soud zpřístupnil obsah jejich chráněné komunikace s klientem státnímu zástupci a spoluobviněným. Ministerstvo na jejich nárok nereagovalo.

Dne 22. 2. 2019 podali dotčení obhájci a koncipientka žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, v níž se domáhali omluvy a částky 100 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy. Dne 3. 12. 2020 obvodní soud rozhodl, že namítané jednání představovalo nesprávný úřední postup Městského soudu v Brně, a uložil ministerstvu povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 25 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy; ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Obvodní soud konstatoval, že tím, že Městský soud v Brně umožnil jiným osobám přístup k chráněné korespondenci mezi obviněným a jeho obhájci, došlo k porušení Úmluvy, Listiny základních práv a svobod i základních zásad trestního řízení (§ 2 tr. řádu). Proti tomuto rozsudku podalo Ministerstvo spravedlnosti odvolání.

Dne 13. 8. 2021 Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl nárok stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy, a současně uložil ministerstvu povinnost písemně se omluvit třem stěžovatelům. Městský soud v Praze potvrdil závěr soudu prvního stupně, že Městský soud v Brně postupoval protiprávně, když zpřístupnil obsah komunikace mezi advokátem a klientem státnímu zástupci a spoluobviněným. Odkázal přitom na Listinu základních práv a svobod, judikaturu Ústavního soudu a § 88 tr. řádu, z nichž vyplývá zvláštní ochrana komunikace mezi advokátem a jeho klientem. Dále však dospěl k závěru, že jeden stěžovatel, který se nezúčastnil ústních jednání před soudem prvního stupně, neprokázal vznik nemajetkové újmy, a proto nemá nárok na zadostiučinění. Rovněž konstatoval, že advokátní koncipientka nemá nárok na žádnou nápravu, neboť jako advokátní koncipientka zastupující obhájce činného v obhajobě neměla samostatný vztah ke klientovi, z něhož by vyplývalo tajemství obhajoby (advokátní tajemství). Městský soud v Praze uvedl, že písemná omluva představuje nejvhodnější formu zadostiučinění ve vztahu k ostatním stěžovatelům. Nikdo z účastníků nepodal dovolání.

Dne 16. 4. 2025 vydal Nejvyšší soud v řízení vedeném o dovolání klienta obhájců (obviněného v trestním řízení) ve věci náhrady nemajetkové újmy způsobené týmž protiprávním jednáním, spočívajícím v založení chráněných materiálů do trestního spisu Městského soudu v Brně, rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1849/2024. Nejvyšší soud vyhověl dovolání a vrátil věc soudu prvního stupně k rozhodnutí o výši náhrady. Nejvyšší soud konstatoval, že založení předmětných materiálů do soudního spisu bylo nezákonné. Před tím, než Městský soud v Brně přistoupil k jejich přezkoumání a posuzoval jejich případnou použitelnost jako důkazů v hlavním líčení, měl chráněné materiály uložit na oddělené datové nosiče a nezahrnout je do trestního spisu. Nejvyšší soud dále uvedl, stručně řečeno, že znalec přibraný k přezkoumání obsahu elektronických zařízení měl být v tomto smyslu výslovně poučen a instruován. Nejvyšší soud uzavřel: „(…) v případě zajištění nosičů dat a jejich obsahu zahrnujícího mj. i komunikaci obviněného s obhájcem a údaje, které nejsou zcela zjevně potřebné pro trestní řízení a neoprávněně zasahují do práva na soukromí a na informační sebeurčení poškozených, představuje nesprávný úřední postup soudu to, že soud nezajistil, aby se takové informace do spisu vůbec nedostaly“.

Řízení u ESLP

Obhájci, včetně advokátní koncipientky, podali jako stěžovatelé stížnosti ve věci Evropskému soudu pro lidská práva.[16] Ten jejich stížnosti přijal a spojil ke společnému řízení pod názvem Černý a ostatní proti České republice. Stížnostem vyhověl a jednomyslně konstatoval porušení Úmluvy.

 

Právo na soukromí – porušení čl. 8 Úmluvy

ESLP konstatoval, že v projednávané věci byla chráněná data, včetně komunikace obhájců s jejich klientem, získána z elektronických zařízení klienta. To však nic nemění na tom, že stěžovatelé nepozbyli svého práva na respektování soukromí a ochranu korespondence jen proto, že existovala hypotetická možnost, že data, která zasílali na zařízení svého klienta, mohla být dále předána jiným osobám nebo získána orgány veřejné moci. Stěžovatelé měli oprávněné očekávání, že důvěrnost jejich komunikace bude respektována a chráněna.[17] Zvláštní ochrana zaručená komunikaci mezi advokátem a klientem by byla zbavena jakéhokoliv smyslu, pokud by se nevztahovala i na elektronickou komunikaci uloženou na zařízeních advokáta nebo klienta. Samotná vláda ČR nezpochybnila, že v projednávané věci došlo k zásahu do práv stěžovatelů.

ESLP poznamenal, že v dotčených řízeních dospěly vnitrostátní soudy k opačnému závěru. V řízeních týkajících se návrhů na odstranění materiálů ze soudního spisu shledaly Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně, že získání privilegovaných elektronických dat a jejich založení do trestního spisu v kontextu trestního řízení proti klientovi bylo zákonné. Ústavní soud neshledal důvod tyto závěry zpochybnit a konstatoval, že stěžovatelé jako advokáti nemají právo na zvláštní ochranu své komunikace s klientem v kontextu trestního řízení vedeného proti tomuto klientovi.

ESLP shledal, že právní úprava v ČR týkající se získávání dat ze zajištěných elektronických zařízení byla zjevně nedostatečně jasná a předvídatelná pro osoby, jimž byla určena, a neobsahovala dostatečné záruky a procesní ochranu důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem. Různé vnitrostátní orgány projednávající věc stěžovatelů, stejně jako vláda a stěžovatelé v řízení před ESLP, se shodly, že neexistovalo žádné právní ustanovení, které by jasně a výslovně zakazovalo nahlížení do privilegovaných dat obsažených na zajištěných elektronických zařízeních a jejich použití v trestním řízení. Ministerstvo spravedlnosti rovněž připustilo existenci mezery v právní úpravě a skutečnost, že situace nebyla jednoznačně regulována. ESLP proto konstatoval, že nebylo dostatečně jasné, zda existovalo vnitrostátní právní pravidlo zakazující nahlížení do privilegovaných dat získaných ze zařízení klienta advokáta, a pokud ano, jakým způsobem bylo aplikováno. Neexistovala tedy žádná vnitrostátní právní úprava, která by předvídatelným způsobem regulovala nakládání s chráněnými elektronickými daty. ESLP konstatoval, že absence jasné právní úpravy znamenala, že právo neobsahovalo žádný konkrétní a předvídatelný postup třídění dat a oddělení privilegovaných materiálů uložených na elektronických nosičích, který by odpovídal zásadám vyplývajícím z jeho judikatury.

Podle názoru ESLP nebylo právo v projednávané věci předvídatelné, neboť jeho rámec byl nejasný a chyběly dostatečné procesní záruky ochrany privilegovaných dat na zajištěných elektronických zařízeních. Právo tedy nesplňovalo požadavky, které by muselo naplnit, aby zásah mohl být považován za „v souladu se zákonem“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Došlo tedy k porušení čl. 8 Úmluvy.

 

Právo na účinný prostředek nápravy – porušení čl. 13 ve spojení s čl. 8 Úmluvy

Obhájci neměli k dispozici žádný prostředek nápravy, který by jim umožnil domoci se odstranění chráněných dat ze soudního spisu jejich klienta. ESLP uvedl, že účinný prostředek nápravy v případě tvrzeného porušení čl. 8, spočívajícího v založení chráněných materiálů do soudního spisu, musí umožňovat přezkum zákonnosti takového postupu a uložení odstranění či zničení chráněného materiálu, pokud je postup shledán nezákonným. ESLP konstatoval, že stěžovatelé takový prostředek k dispozici neměli. Návrh podaný k Městskému soudu v Brně nesplňoval kritéria účinného prostředku, zejména proto, že neexistoval jasný a předvídatelný právní postup vyžadující třídění dat a odstranění chráněného materiálu.

Přestože vláda poukazovala na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu o dovolání klienta obhájců[18] jako na účinný vnitrostátní prostředek, který nebyl obhájci v rámci vnitrostátního řízení vyčerpán, ESLP uvedl, že tento rozsudek byl vydán až po podání stížnosti k ESLP a nemohl mít žádný vliv na skutečnost, že data stěžovatelů již byla založena do soudního spisu a zpřístupněna všem účastníkům trestního řízení proti jejich klientovi. V každém případě ESLP není přesvědčen, že samotný rozsudek Nejvyššího soudu mohl založit jasný a předvídatelný postup splňující požadavky judikatury ESLP a dostupný stěžovatelům, kteří nebyli účastníky trestního řízení, v jehož rámci bylo rozhodnuto o založení jejich dat do soudního spisu. Vláda nepoukázala na žádný jiný potenciál­ně účinný vnitrostátní prostředek. ESLP konstatoval, že stěžovatelé neměli v rozhodné době k dispozici žádný účinný vnitrostátní prostředek nápravy. Došlo k porušení čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 8.

 

Právo na spravedlivý proces – porušení čl. 6 Úmluvy

ESLP ve vztahu k žádosti ČAK o připuštění vedlejšího účastenství v řízení před Ústavním soudem konstatoval, že žádost obsahovala právní stanovisko Komory, které bylo stručně shrnuto v rozhodnutí Ústavního soudu, spolu s rozhodnutím o připuštění její účasti. Tímto rozhodnutím se ČAK stala vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem a její argumenty byly Ústavním soudem posouzeny, aniž by stěžovatelé měli jakoukoliv možnost se k obsahu intervence vyjádřit, jelikož jim ji Ústavní soud nezaslal. Žádost Komory o připuštění vedlejšího účastenství obsahovala argumenty, které nebyly dříve v řízení uplatněny ani projednány, a Ústavní soud byl prvním soudem, který se jejich podstatou zabýval.

Přesto Ústavní soud neuvedl žádné důvody, proč se rozhodl neposkytnout toto podání ostatním účastníkům k vyjádření. Ani skutečnost, že stěžovatelé měli možnost nahlížet do soudního spisu, nezbavovala Ústavní soud povinnosti účastníkům řízení o ústavní stížnosti podání Komory oznámit a umožnit jim se k němu vyjádřit. Respekt k právu na spravedlivé řízení, zaručenému čl. 6 odst. 1 Úmluvy, vyžaduje, aby účastníci měli možnost seznámit se s podáním advokátní komory a vyjádřit se k němu v řízení před Ústavním soudem. Došlo tedy k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Závěr

Založení a ponechání chráněných materiálů obhájců ve spisu trestní věci klienta je porušením Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je nedostatkem právní úpravy absence konkrétního a předvídatelného postupu pro prohlížení zajištěných elektronických zařízení za účelem třídění dat a oddělení chráněných materiálů. Nápravná individuální opatření musí zahrnovat odstranění chráněných materiálů ze spisu trestní věci. Nápravná obecná opatření mají uvést právní úpravu v ČR do souladu se zásadami ochrany důvěrnosti komunikace mezi obhájcem a klientem.

ESLP jednomyslně přiznal každému stěžovateli náhradu nemajetkové újmy 4 000 eur. Zároveň uložil ČR podle čl. 46 Úmluvy pod dohledem Výboru ministrů Rady Evropy obecná a individuální opatření, která mají být přijata ve vnitrostátním právním řádu za účelem ukončení porušení a poskytnutí úplné možné nápravy. Založení a ponechání chráněných materiá­lů ve spisu trestní věci je porušením Úmluvy.

 

Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D., působil do konce r. 2025 jako advokát a pedagog na Katedře ústavního práva a politologie PF MU v Brně, nyní je náměstkem ministra spravedlnosti pro legislativu.

Mgr. Anna Citterbergová, LLM., Ph.D., je advokátkou v Praze.

 

Ilustrační foto: AI (Copilot)

---

[1] Rozsudek senátu 5. sekce ESLP z 18. 12. 2025 ve věci Černý a ostatní proti České republice, stížnost č. 37514/20 a čtyři další. Ve věci se významně angažovala i Česká advokátní komora (dále též „ČAK“ či „Komora“), protože v něm šlo o práva advokátů. Tímto autoři děkují za aktivní hájení práv advokátů zejména Vladimíru Jirouskovi (předsedovi Komory v letech 2004-09 a 2017-21), Monice Novotné (místopředsedkyni Komory v letech 2019-25 a od 2025 předsedkyni Komory), Tomáši Sokolovi (místopředsedovi Komory v letech 2017-21) a advokátům Markovi Nespalovi a Lukáši Trojanovi.

[2] Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. (dále „Úmluva“), čl. 46. Výbor ministrů zahraničních věcí je složen z ministrů všech států Rady Evropy.

[3] Stanovisko ČAK k podezření na nezákonné odposlechy telefonických rozhovorů mezi obviněným a jeho obhájci ze dne 23. 2. 2017, dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/stanovisko-ceske-ad; dále též viz Předseda ČAK JUDr. Vladimír Jirousek podal podnět k zahájení kárného řízení se soudcem v kauze česko-íránského podnikatele S. A. Zadeha, ze dne 1. 6. 2018, dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/predseda-cak-judr.-vladimir-jirousek-podal-podnet-k-zahajeni-karneho-rizeni-se-soudcem-v-kauze-cesko-iranskeho-podnikatele-s.-a.-zadeha.

[4] Stanovisko Unie obhájců ze dne 23. 2. 2017, dostupné z:  Unie obhájců ČR podala trestní oznámení | Unie obhájců České republiky.

[5] Usnesení Stálé komise Poslanecké sněmovny pro kontrolu použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, použití sledování osob a věcí a rušení provozu elektronických komunikací (společně se Stálou komisí Poslanecké sněmovny pro kontrolu činnosti GIBS) ze dne 7. 9. 2017; usnesení Stálé komise Poslanecké sněmovny pro kontrolu použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, použití sledování osob a věcí a rušení provozu elektronických komunikací (společně se Stálou komisí pro kontrolu činnosti GIBS) ze dne 19. 9. 2017.

[6] Rozsudek ESLP z 27. 6. 2024, Zadeh proti České republice, č. stížnosti 35207/17. Judikát viz Evropský soud pro lidská práva: Nepřiměřená délka vazby, Právní rozhledy č. 18/2024, str. 610-611.

[7] Protokol Policie ČR o provedení domovní prohlídky ze dne 2. 12. 2016, NCOZ-7614/TČ-2016-417603.

[8] Trestní stíhání proti S. Zadehovi a spol. u nalézacího Městského soudu v Brně, sp. zn. 3 T 151/2017.

[9] J. Troníček: Advokátní komora žádá trest pro Zadehova soudce. Žalobce pustil ke strategii obhajoby, iRozhlas.cz 1. 6. 2018, dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/zadeh-soudce-karna-zaloba-komunikace_1806010600_pj.

[10] I. Chaloupková: Předseda ČAK JUDr. Vladimír Jirousek podal podnět k zahájení kárného řízení se soudcem v kauze česko-íránského podnikatele S. A. Zadeha, Bulletin-advokacie.cz, 1. 6. 2018, http://www.bulletin-advokacie.cz/predseda-cak-judr.-vladimir-jirousek-podal-podnet-k-zahajeni-karneho-rizeni-se-soudcem-v-kauze-cesko-iranskeho-podnikatele-s.-a.-zadeha.

[11] Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. 9. 2018, MSP-823/2018-OJD-DOH/5.

[12] Vyrozumění Okresního státního zastupitelství ve Vyškově ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 100/2018.

[13] Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 61 UL 26/2018-7, a ze dne 9. 11. 2018, sp. zn. 61 UL 27/2018-21.

[14] Odst. 23 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4342/18. Složení senátu: předseda senátu a zpravodaj Jaromír Jirsa, soudce Jan Filip, předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.

[15] Čl. 40 odst. 3 Ústavy č. 1/1993 Sb.; čl. 6 Úmluvy.

[16] Stížnosti z 18. 8. 2020 advokátů Adama Černého z Prahy (č. 37514/20), Pavla Čapčucha z Brna (č. 37525/20), Petra Kočího z Prahy (č. 37533/20), Ondřeje Lichnovského z Prostějova (č. 37546/20) a advokátní koncipientky P. Čapčucha Ilony Medňanské z Brna (č. 37555/20). Všechny stěžovatele zastupovali autoři tohoto článku.

[17] Rozsudky ESLP ze dne 13. 2. 20205, Macharik proti České republice, č. 51409/19, § 34; ze dne 5. 9. 2017, Bărbulescu proti Rumunsku [velký senát], č. 61496/08, § 73; ze dne 24. 4. 2018, Benedik proti Slovinsku, č. 62357/14, § 101.

[18] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1849/2024.