Ujednání o předávacím protokolu, jehož vyhotovení si strany (nejen) smlouvy o dílo standardně sjednávají, má dle ustálené judikatury dvojí funkci. Zjednodušeně řečeno, pokud je podle smlouvy podmínkou předání a převzetí díla podepsání předávacího protokolu, tvoří existence předávacího protokolu tzv. (hmotněprávní) podmínku předání a převzetí díla[1], anebo plní předávací protokol toliko funkci důkazní a jeho nevyhotovení nemá vliv na vznik nároku zhotovitele na zaplacení ceny díla[2]. Vzhledem k doposud přepjatě formalistické judikatuře Nejvyššího soudu bývá protokolární předání a převzetí díla objednateli často zneužíváno, a to s úmyslem oddálit okamžik vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny díla, byť se začínají objevovat rozhodnutí kritizující tuto konstantní rozhodovací praxi.[3]

 

Dosavadní rozhodovací praxe:

Dle konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu[4] platí, že není-li předávací protokol objednatelem z jakéhokoliv důvodu podepsán, nelze považovat dílo za provedené, pročež zhotoviteli nevzniká právo na zaplacení ceny, a to i tehdy, je-li dílo bezvadné, fakticky převzaté a objednatelem dlouhodobě užívané. Tím se objednateli dostává možnost ovlivnit nejen okamžik vzniku práva na zaplacení ceny díla, ale kupř. i počátek běhu záruky za jakost, byla-li sjednána.

Tyto závěry vydané ve vztahu k dřívější právní úpravě přejal Nejvyšší soud i za účinnosti občanského zákoníku, když uvedl: „Nebyl-li předávací protokol, tvořící hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla, podepsán všemi osobami, které ho podle smlouvy o dílo podepsat měly, není možné dílo považovat za předané a převzaté.“[5].

Jinak řečeno, v judikatuře Nejvyššího soud je doposud ustálen názor, že pokud si strany sjednají protokolární předání a převzetí díla jako tzv. hmotněprávní podmínku, představuje takové ujednání soluční smlouvu, a v takovém případě může k zániku závazku dojít jen a pouze oboustranným podepsáním předávacího protokolu, a nikoliv jinak. Absence podpisu objednatele na předávacím protokolu má proto dle názoru Nejvyššího soudu za následek, že dílo není provedené, a to až do chvíle, než objednatel předávací protokol podepíše, a to bez ohledu na to, že objednatel dílo fakticky užívá, či jej dokonce převedl na další osobu.

Snad již na první pohled je zřejmé, že jednání objednatele, kterému je předáno dokončené dílo, a jenž svévolně odmítá poskytovat součinnost s protokolárním převzetím díla, nebo kdy dílo objednatel fakticky (nikoliv však protokolárně) převezme a užívá, avšak odmítá uhradit cenu díla s odůvodněním, že dílo nebylo protokolárně předáno a převzato, je nepoctivé, a proto by mu v právním státě neměla být poskytována žádná ochrana.

Nejvyšší soud však doposud postupoval přepjatě formalisticky a nepoctivému jednání objednatele poskytoval ochranu, když tuto vlastní judikaturu zdůvodňoval, dle mého názoru nesprávně a nepřiléhavě, tím, že závěry z ní plynoucí jsou založeny „na základních právních zásadách autonomie vůle a pacta sunt servanda, zakotvených v ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) o. z., podle něhož soukromé právo spočívá na zásadě, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny.“[6]. Nejvyšší soud přitom zcela odhlíží od toho, že objednateli umožňuje těžit z neplnění vlastních povinností, které pro něj plynou ze zákona[7] i smlouvy, což je v příkrém rozporu s ust. § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), a i proto považuji odůvodnění zásadou pacta sunt servanda zakotvenou v ust. § 3 odst. 2 písm. d) OZ za nepřípadné, když naopak souladné s touto zásadou je, aby objednatel splnil svou smluvní i zákonnou povinnost a předmět díla protokolárně převzal.

 

Rozpor požadavku na protokolární předání a převzetí díla se zásadou poctivosti a zákazem zneužití práva:

Poctivost ve smyslu ust. § 6 odst. 1 OZ vyjadřuje objektivní standard chování, jenž lze vymezit jako požadavek, resp. povinnost, chovat se k ostatním v právním styku čestně, odpovědně a ohleduplně, tj. zejména zohledňovat očekávání, jež v ostatních jednající vyvolává a usilovat o naplnění účelu společného úsilí. Zásada poctivosti tvoří jednu ze základních zásad soukromého práva, jež prostupuje celý právní řád a byla jeho imanentní součástí již před účinností občanského zákoníku[8]. Tato zásada plní zejména funkci „interpretační, doplňující a korigující (či korektivní)“[9] a skládá se ze dvou složek, a to složky aktivní a pasivní. Aktivní složkou se rozumí vlastní (aktivní) poctivé jednání vůči jinému, jež lze blíže definovat jako „slušné, férové jednání prosté jakékoli snahy oklamat, podvést či poškodit druhého, se splněním všech informačních povinností atd.“[10]. Naopak pasivní složkou poctivosti se rozumí „stav, kdy subjekt očekává, že se ho druhá strana nepokusí uvést v omyl, oklamat, podvést, poškodit, že mu nezamlčí či nezkreslí skutečnosti podstatné pro jeho rozhodování atd.“[11]. Zásada poctivosti tak, zjednodušeně řečeno, ukládá všem osobám v soukromoprávních vztazích povinnost jednat poctivě, a zároveň zakládá právo každé osoby očekávat (vyžadovat) takové jednání od druhé strany. 

Ustanovení § 6 odst. 2 OZ představuje doplnění obecného principu poctivosti ve smyslu ust. § 6 odst. 1 OZ, potažmo jeho konkrétní projev, neboť normuje, že z vlastní nepoctivosti nikdo nemůže mít prospěch, když stanoví: „Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.“. Věta prvá citovaného ustanovení takřka doslova vyjadřuje římskoprávní zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest, jež zakazuje, aby někdo měl prospěch z vlastního nepoctivého jednání. Na roveň nepoctivému jednání jsou v občanském zákoníku řazeny rovněž protiprávní činy a protiprávní stavy, jež někdo buď vyvolal, anebo je sice nevyvolal, ale má nad nimi kontrolu. Jedná se tak o projev korigující (korektivní) funkce principu poctivosti. Jednání, jímž se někdo snaží těžit z vlastní nepoctivosti, se prolíná či překrývá se zákazem zneužitím práva podle ust. § 8 OZ, a proto se často řadí též mezi případy zneužití práva. Zákaz zneužití práva je přitom valnou částí právní nauky vnímán jako dílčí projev zásady poctivosti[12] a Nejvyšším soudem jako „institut ztělesňující korigující funkci principu poctivosti“[13]. 

Tenduji k tomu, že v poměrech protokolárního předání a převzetí díla bude rozpor se zásadou nemo turpitudinem suam allegare potest nabíledni, a to zejména v těch sporech, kdy zhotovitel předmět díla protokolárně předá a objednatel jej sice fakticky převezme a užívá, avšak protokolárního převzetí se nijak nedomáhá, a teprve v rámci soudního sporu se zhotovitelem objednatel vznáší požadavek na protokolární převzetí díla. Stejný rozpor může nastat i tehdy, když bude dokončený předmět díla objednateli protokolárně předán, avšak ten jej bezdůvodně odmítne protokolárně převzít. Takové jednání, jež bude objednatelem činěno v úmyslu oddálit svou povinnost hradit cenu díla, přestože předmět díla užívá, či jej dokonce zcizil na třetí osobu, bude představovat rozpor nejen s ust. § 6 odst. 2 OZ, ale rovněž se zákazem zneužití práva ve smyslu ust. § 8 OZ. 

Domnívám se přitom, že nic nebrání tomu ust. § 6 odst. 2 OZ aplikovat také v případech, kdy k protokolárnímu předání a převzetí díla nedošlo proto, že na tento smluvený způsob smluvní strany jednoduše zapomněly a objednatel tento požadavek vznáší až po delší době. A v neposlední řadě též tehdy, když strany v rámci obchodního styku i přes smluvně sjednanou podmínku protokolárního předání a převzetí díla tuto úmyslně ignorovaly a objednatel cenu díla vždy bez dalšího uhradil. Tím totiž nepochybně došlo k zavedení praxe mezi stranami spočívající v tom, že protokolární předání a převzetí díla se nevyžaduje, potažmo ke zrušení podmínky protokolárního předání a převzetí díla. Bylo by proto v rozporu s touto zavedenou praxí a očekáváním zhotovitele, které svým předchozím jednáním objednatel vyvolal, pokud by se v rámci poslední zakázky objednatel domáhal protokolárního převzetí díla, když po celý obchodní vztah na sepsání předávacího protokolu netrval a cenu díla vždy uhradil. Přitom je třeba vzít na zřetel, že převzetí předmětu díla je nejen zákonnou, ale též smluvní povinností objednatele, a proto mám za to, že bezdůvodné odmítnutí předmět díla protokolárně převzít představuje též porušení zásady pacta sunt servanda ve smyslu ust. § 3 odst. 2 písm. d) OZ.

Jelikož ani zásadu zákazu těžení z vlastní nepoctivosti nelze aplikovat paušálně, neboť vždy bude nezbytné důkladně zvážit a posoudit všechny aspekty dané kauzy, včetně zavedené praxe mezi stranami, pléduji k tomu, že ve vymezených typových případech je aplikace této zásady více než přiléhavá. Naopak, jednání objednatele odmítajícího předmět díla protokolárně převzít, jelikož dílo není způsobilé sloužit svému účelu, rozpor se zásadou nemo turpitudinem suam allegare potest nezaloží, neboť platí, že dílo, které není dokončené, nelze provést, a objednatel tak nemůže být povinen takové dílo převzít.

 

Rozpor požadavku na protokolární předání a převzetí díla se zásadou zákazu venire contra factum proprium:

Na nepoctivé jednání objednatele se bude vedle zákazu těžení z vlastního nepoctivého jednání ve smyslu ust. § 6 odst. 2 OZ a zákazu zneužití práva dle ust. § 8 OZ nepochybně vztahovat i zásada zákazu jednání v rozporu s vlastním dřívějším chováním (zásada zákazu venire contra factum proprium), jež je jednou ze složek poctivosti[14]. Zásada zákazu venire contra factum proprium dopadá na situace, kdy se jedna strana určitým způsobem chová (koná i nekoná) či jinak přivodí u druhé strany vznik určitého přesvědčení, druhá strana z tohoto přesvědčení vychází a sama podle něj v dobré víře jedná, neboť není rozumného důvodu, proč by se na něj nemohla spolehnout, přičemž následně se první strana začne chovat v rozporu se svým předchozím jednáním a způsobí tím druhé straně újmu. Proto jednání rozporné se zásadou zákazu nekonzistentnosti vlastního jednání nepožívá právní ochrany. Otázku, zda osoba mohla s ohledem na jednání druhé strany být v dobré víře a skutečně se na něj rozumně spoléhat, „bude nutno posoudit po důkladném zvážení všech okolností, včetně kupříkladu praxe, kterou si strany mezi sebou zavedly apod.“[15].

Přeneseno na poměry této věci, objednatel dílo fakticky převezme, užívá jej, avšak teprve poté, co jej zhotovitele upozorní na prodlení s úhradou ceny díla, mu objednatel sdělí, že nedošlo k protokolárnímu předání a převzetí díla, a tedy nárok na zaplacení ceny díla zhotoviteli dosud nevznikl. Zhotovitel se přitom s ohledem na předchozí jednání objednatele mohl důvodně domnívat, že mu nárok na cenu díla vznikl, neboť dílo provedl a objednateli předal, byť fakticky, proti čemuž však neměl objednatel žádných výhrad. V takovém případě by neměla být požadavku objednatele poskytnuta ochrana, neboť zhotovitel byl na základě jednání objednatele v dobré víře v to, že nárok na zaplacení ceny díla mu vznikl. Aplikace zásady zákazu venire contra factum proprium pak bude nabíledni zejména za situace, kdy je mezi stranami zavedená praxe, že se předmět díla (či jeho části) předává a přebírá bez předávacího protokolu a cena díla (či jeho části) je řádně hrazena, ač byla ve smlouvě podmínka protokolárního předání a převzetí sjednána, přičemž teprve dlouho po provedení poslední zakázky či po předání a převzetí poslední části předmětu díla objednatel požaduje sepsání předávacího protokolu a argumentuje tím, že do té doby není povinen cenu díla hradit.

Aplikace principu poctivosti je v těchto typových případech podle mého názoru přiléhavá tím více, že zhotovitel není povinen, ani schopen, předat předmět díla objednateli spolu s předávacím protokolem, jenž bude obsahovat také podpis objednatele. Navíc, ze smlouvy i ze zákona přeci vyplývá zřejmá povinnost objednatele předmět díla převzít, a tak lze takové nekalé jednání objednatele rovněž označit za rozporné se zásadou pacta sunt servanda ve smyslu ust. § 3 odst. 2 písm. d) OZ. Nejvyšší soud však tuto zásadu používá právě jako jeden z argumentů, proč jednání objednatele poskytuje ochranu, resp. proč trvá na protokolárním převzetí díla, což je ovšem naprosto absurdní a lichý argument.

Zhotovitel je tak ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu stavěn do pozice, kdy je de facto ponechán napospas objednateli, jenž podpisem předávacího protokolu ovlivňuje zejména, nikoliv však jen, vznik práva zhotovitele na zaplacení ceny díla. Pakliže objednatel v době přejímacího řízení např. nedisponuje dostatečnými finančními prostředky pro úhradu ceny díla, umožňuje mu ustálená judikatura Nejvyššího soudu předávací protokol bez závažnějších důsledků nepodepsat, neboť se dostává do prodlení toliko s převzetím předmětu díla, nikoliv však do prodlení s úhradou ceny díla, a tedy mu nevzniká ani povinnost hradit zákonné či smluvní úroky z prodlení.

Nepovažuji tak za přípustné a rozhodně ani spravedlivé, aby zhotovitel nesl negativní následky spojené s tím, že na předávacím protokolu chybí podpis objednatele. Zajištění podpisu objednatele totiž není nejen povinností zhotovitele, ale není ani v jeho schopnostech. I proto nelze v žádném případě aprobovat obranu objednatele, že předmět díla nebyl protokolárně převzat, když v typově vymezených případech bude taková obrana zjevně v rozporu s ust. § 6 odst. 2 OZ a zákazem nekonzistentnosti vlastního jednání. Pléduji proto, že pomocí zásady poctivosti by mělo být zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla přiznáno rovnou v rámci jednoho soudního řízení, a tedy bez toho, aniž by zhotovitel musel absolvovat řízení o uložení povinnosti, nebo nahrazení projevu vůle.

 

Argumentace nepoctivým jednáním objednatele v judikatuře:

Argumentace nepoctivým jednáním objednatele byla v rámci soudních řízení zhotoviteli uplatňována pouze sporadicky, a proto se jí Nejvyšší soud dosud blíže nezabýval.

Například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2399/2012 se podává, že zhotovitel v dovolání sice argumentoval mj. tím, že jednání objednatele, jenž bezdůvodně odmítl a stále odmítá dílo převzít, ačkoli za kompletní dílo již od generálního objednatele obdržel sjednanou cenu a dílo je několik let provozováno, představuje šikanózní výkon práva a výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, avšak Nejvyšší soud tento argument zcela ignoroval.

Dále lze z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 685/2021 vyčíst, že zhotovitel v dovolání vznesl dovolací otázku „dopadu účelového odmítání poskytnutí součinnosti ze strany objednatele na vznik nároku na zaplacení ceny díla“, kterou Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustnou, neboť byla údajně založena jednak na vlastních závěrech zhotovitele o skutkovém stavu, jednak na jejím řešení meritorní rozhodnutí ve věci údajně nespočívalo. Obdobně se v dalším řízení námitkou zhotovitele odmítl Nejvyšší soud zabývat z procesních důvodů, neboť ji zhotovitel vznesl poprvé právě až v rámci dovolání.[16]

V usnesení ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1546/2023 a usnesení ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 182/2024 pak Nejvyšší soud k argumentaci zhotovitele, že svévolné odpírání podpisu předávacího protokolu nemůže požívat právní ochrany, neboť je rozporné s dobrými mravy i zákazem zneužít práva dle ust. § 8 OZ, poznamenal, že požadavek na protokolární převzetí díla jako podmínce pro vznik práva na zaplacení ceny díla je založen na zásadě autonomie vůle a zásadě pacta sunt servanda zakotvené v ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) OZ, což jsou dle mého názory absurdní a liché.

Výjimku v tomto ohledu představuje pouze rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4988/2016, kde dovolací soud posuzoval žalobu objednatele na zaplacení smluvní pokuty vzniklé v důsledku prodlení zhotovitele s provedením díla za situace, kdy objednatel bezdůvodně odmítal podepsat předávací protokol, jenž zde představoval hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla. Nejvyšší soud proto judikoval, že „Je-li existence předávacího protokolu, jako tomu bylo v tomto případě, sjednána jako hmotněprávní podmínka převzetí díla a objednatel splnění této podmínky záměrně a bezdůvodně oddaluje, s cílem zvýšit smluvní pokutu a snížit tak (jejím případným zápočtem proti zhotovitelovým pohledávkám) cenu díla, může takový výkon práva vůči dlužníku být zneužívající.“, byť dále doplnil, že „Ze skutkových zjištění soudů však prozatím neplyne závěr o tom, že by žalobce takto postupoval a že s tímto záměrem bez objektivních důvodů zdržoval přejímací řízení.“.

Na rozdíl od Nejvyššího soudu však jednání objednatele odmítajícího podepsat předávací protokol shledaly jako zjevně nepoctivé jednání soudy nižších instancí, a to konkrétně Obvodní soud pro Prahu 4 v rozsudku ze dne 25. 3. 2024, č. j. 28 C 141/2020-280 a Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 1. 8. 2024, č. j. 29 Co 184/2024-311, které judikovaly, že „pokud bylo dílo bezvadně zrealizováno (fakticky žalobkyní) a protokolárně předáno [městu] (které po jeho předání nevytklo žádné vady díla) a žalovaná se až s odstupem několika let v rámci tohoto řízení dovolává toho, že mezi účastnicemi řízení nedošlo k sepsání předávacího protokolu, je tato její argumentace nepoctivým dovoláním se požadavku na protokolární předání díla, které je také rozporné s dobrými mravy a zásadou poctivosti jednání v právním styku (§ 2 odst. 3 OZ; § 6 odst. 1, 2 OZ). Takovéto jednání, které bezdůvodně oddaluje uspokojení žalobkyně, která dílo provedla bez vad, dle názoru soudu nemůže požívat právní ochrany (§ 8 OZ).“.

K témuž závěru se v recentním rozsudku ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2565/2024, implicitně připojil i Nejvyšší soud, který tak zásadním způsobem změnil svůj náhled na posuzování argumentace nepoctivým jednáním objednatele.

Konkrétně Nejvyšší soud ve specifikovaném rozsudku posuzoval situaci, kdy stručně shrnuto, žalobce jako objednatel odstoupil od smlouvy o dílo uzavřené se žalovaným jako zhotovitelem, kdy důvodem odstoupení bylo údajné prodlení zhotovitele s dokončením díla, a současně se domáhal vrácení již uhrazené části kupní ceny a uhrazení smluvní pokuty za porušení smluvních povinností zhotovitele.

Smlouva o dílo zahrnovala ujednání, podle něhož měl zhotovitel dokončit dílo nejpozději do 120 kalendářních dní od předání staveniště, kdy bylo současně ujednáno, že o předání staveniště bude vyhotoven předávací protokol, který obě strany podepíšou. Za den předání staveniště pak byl ve smlouvě o dílo označen den, kdy dojde k oboustrannému podpisu předávacího protokolu. V neposlední řadě je třeba upozornit, že smlouva o dílo zahrnovala v praxi často sjednávanou doložku písemných změn (tzv. no oral modification clause), podle níž jakákoli ústní ujednání, která nejsou písemně potvrzena, jsou neplatná, a smlouvu o dílo tak lze měnit či doplňovat pouze písemnými dodatky.

Objednatel po uzavření smlouvy o dílo emailem požádal zhotovitele o okamžité zahájení prací. Zhotovitel obratem zaslal objednateli harmonogram prací a dílo skutečně začal realizovat. Po uplynutí lhůty 120 kalendářních dní od e-mailové žádosti objednatel odstoupil od smlouvy o dílo s odůvodněním, že dílo nebylo do tohoto dne dokončeno. V soudním řízení pak bylo mezi účastníky učiněno nesporným, že zhotovitel pro objednatele skutečně v místě plnění v nějakém rozsahu dílo provedl, kdy v nějakém rozsahu došlo i k prostavění objednatelem složených záloh, avšak k písemnému protokolárnímu předání staveniště nedošlo, protože předávací protokol nebyl vůbec vyhotoven.

Nejvyšší soud dospěl k tomu, že „I pro výkon práva vznést námitku neplatnosti totiž platí, že nesmí být v rozporu s principy poctivosti. Je vždy na zvážení soudu, zda doložce písemné formy změny smlouvy přiznat plný účinek, a vyslovit proto neplatnost právního jednání, které mění závazek jinak než sjednanou formou, či zda této námitce právní účinky odepřít. Při těchto úvahách soudy musí na jedné straně brát zřetel k autonomii vůle stran, které mění závazek jiným než ujednaným způsobem (formou), a na straně druhé zohlednit účel a smysl sjednané doložky písemné formy změny smlouvy. Pravidelně jde o ujednání, které má za cíl zvýšení právní jistoty ohledně změny obsahu právního vztahu a potencionálně omezuje případné spory o obsahu změny závazku v soukromoprávním styku.“. Dále pak doplnil, že „V obecné rovině lze předpokládat, že závěr soudu o nemožnosti strany dovolat se neplatnosti změny závazku pro nedostatek formy přichází v úvahu zejména v případech zneužití (dovolání se) formy. O takovém zneužití lze uvažovat např. tehdy, kdy strana vlastním chováním vzbudí v druhé smluvní straně důvodnou důvěru v to, že jednáno bude bezformálně (resp. že toto jednání akceptuje), nebo tím, že bez výhrad přijme či poskytne plnění dle neformálně změněné smlouvy. V takových případech je nutno mít na zřeteli princip důvěry, podle něhož se poskytuje zásadně ochrana té osobě, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil.“

Nejvyšší soud tak v recentním rozsudku zdůrazňuje zásadu poctivosti a zásadu zákazu venire contra factum proprium, když z odůvodnění implikuje, že i pokud není dílo protokolárně předáno a převzato, přestože tak strany ve smlouvě o dílo původně sjednaly, s ohledem na okolnosti věci a zejména následně chování stran může být dílo považováno za provedené, tedy předané a dokončené, i bez předávacího protokolu, a objednateli tak může vzniknout povinnost hradit sjednanou cenu díla, byla-li její splatnost či vznik vázána na protokolární předání a převzetí díla i bez toho, aniž by došlo k podepsání původně sjednaného předávacího protokolu.

 

Závěr:

Je nabíledni, že obrana objednatele, jenž se vyhýbá své povinnosti hradit cenu díla s odůvodněním, že dílo není provedeno, neboť nebylo protokolárně převzato, nemůže obstát. To proto, že zpravidla bude představovat nepoctivé jednání kolidující s ust. § 6 OZ a ust. § 8 OZ, a to konkrétně pro porušení zákazu venire contra factum proprium, či zásady nemo turpitudinem suam allegare potest, což implikuje i recentní rozsudek Nejvyššího soudu. To platí tím více, že objednatel se ve smlouvě o dílo zavázal předmět díla protokolárně převzít, pročež bude takové jednání rovněž rozporné se zásadou pacta sunt servanda. Navíc je povinnost objednatele převzít dílo dána již ze zákona.

Objednatel by tak měl být povinen nejen k náhradě případně vzniklé újmy na straně zhotovitele způsobené tím, že bezdůvodně a protiprávně odmítal předmět díla protokolárně převzít, ale především by měl soud na základě ust. § 6 odst. 2 OZ zhotoviteli přiznat nárok na zaplacení ceny díla. Zhotovitel by tak již neměl být nucen vést separátní řízení na uložení povinnosti[17] či nahrazení projevu vůle[18], na které soudy zhotovitele doposud při zamítnutí jeho žaloby na plnění odkazovaly. To proto, že objednatelova obrana, že k protokolárnímu převzetí díla nedošlo, nemůže požívat právní ochrany. 

 

 

Tomáš Svoboda, advokátní koncipient

Foto: pexels.com

 

 

---

[1] Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3670/2023.

[2] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 996/2018.

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2565/2024 či nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. IV. ÚS 634/25.

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2399/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2379/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 334/2016.

[5] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 542/2018.

[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1546/2023 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 182/2024.

[7] SVOBODA, Tomáš. Převzetí předmětu díla – právo, či povinnost objednatele?. Obchodněprávní revue. 2025, č. 3, str. 177 – 181.

[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4476/2016.

[9] LAVICKÝ, Petr. § 6 [Poctivost]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 46.

[10] MELZER, Filip, TÉGL, Petr. § 6. In: MELZER, Filip, TÉGL, Filip a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1-117. Praha: Leges, 2013, str. 115.

[11] Tamtéž.

[12] PIPKOVÁ, Joanna Petra. § 8 [Zneužití práva]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. [cit. 2025-12-23]. Dostupné z: https://app-beck-online-cz.ezproxy.is.cuni.cz/bo/documentview.seam?documentId=nnptembsgrpw2nrql4zs443cl4zdamjsl44dsx3qmy4a.

[13] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 650/2025.

[14] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 820/2022.

[15] LAVICKÝ, Petr. § 6 [Poctivost]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Str. 49.

[16] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3670/2023.

[17] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 1342/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 660/2005 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016.

[18] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1733/2017-I. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 262/2023.