Tímto příspěvkem se snažíme reagovat na vznikající odbornou diskusi, která se v poslední době rozhořela především mezi experty na obchodní právo a která se soustředí na otázku účelu obchodní společnosti. Domníváme se, že k této diskusi, dosud převážně vedené z pohledu soukromoprávního, je vhodné připojit i pohled trestněprávní. Věříme totiž, že právě trestní právo – se svou schopností formovat mantinely pro chování právnických osob – může významně přispět k širšímu pochopení všech praktických dopadů diskuse o účelu obchodní společnosti.

Jak je u našich příspěvků pro Karlovarské právnické dny již tradicí,[1] i tentokrát se snažíme otevřít v oboru trestního práva nové téma a nabídnout řešení, která reflektují aktuální výzvy, jimž čelí – nebo v blízké budoucnosti může čelit – česká trestní justice. Představené názory a závěry se tedy nemohou opřít o široce sdílený konsensus v odborné literatuře ani v praxi, právě proto však považujeme za důležité je uvést. Snažíme se totiž trestněprávní diskusi podnítit, nikoli uzavřít. Toto téma se nám jeví o to zajímavější, že právě interdisciplinární debata mezi představiteli trestního a obchodního práva může vést k hlubšímu pochopení právního rámce fungování obchodních společností, a tím přispět nejen k právní jistotě, ale i k efektivnějšímu nastavení právního rámce jejich fungování a ochrany zájmů chráněných trestním zákonem.

Zvolená problematika je podle našeho názoru nejen teoreticky zajímavá, ale též prakticky významná. Dotýká se každodenního fungování obchodních společností (nebo i jiných právnických osob), odpovědnosti jejich statutárních orgánů i otázky trestní odpovědnosti samotných obchodních společností. Její řešení tak může mít reálný dopad jak na životy konkrétních osob, tak na fungování hospodářství jako celku.

K diskusi o účelu obchodní společnosti

Účel obchodní společnosti nabývá v současné době na významu nejen v akademickém prostředí, ale také v praktickém podnikatelském životě. Vzhledem k tomu, že obchodní společnosti plní v moderní ekonomice zásadní roli, objevují se požadavky na to, aby jejich fungování nebylo vázáno pouze na dosahování zisku, ale aby reflektovalo širší společenské hodnoty, zejména požadavky udržitelného rozvoje a společenské odpovědnosti.

Otázka, zda obchodní společnost slouží (pouze) k dosahování zisku, se proto stává předmětem odborné diskuse. Za všechny lze zmínit v České republice nedávný příspěvek Lucie Joskové,[2] v němž podrobně analyzuje právní povahu účelu obchodní společnosti, upozorňuje na tradiční vnímání obchodních společností jako entit založených za účelem podnikání a dosažení zisku a kriticky se vymezuje vůči novým tendencím chápat obchodní společnosti jako subjekty povolané mj. k naplňování veřejného zájmu (či v kontextu příspěvku přesněji „obecného blaha“). Ve svém příspěvku přesvědčivě argumentuje, že současné právní prostředí neukládá obchodním společnostem jako jejich účel naplňování obecného blaha, a tedy že z právní úpravy nadále vyplývá účel spočívající v dosahování zisku jakožto jediný účel (účel podnikatelský).

Aktuálnost odborné diskuse na toto téma potvrdil také kulatý stůl pořádaný Katedrou obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze dne 5. 2. 2024, který se uskutečnil v rámci projektu SVV „Obchodní korporace jako politický nástroj“. Zde příspěvek Lucie Joskové rozpoutal živou a podnětnou diskusi. Ta ukázala, že v oblasti účelu obchodních společností nepanuje jednotný názor ani mezi vzácnými kolegy specializujícími se na obchodní právo. Diskuse se soustředila zejména na otázku, zda má být účelem obchodní společnosti vedle dosahování zisku i plnění širších společenských cílů, a pokud ano, zda má být plnění těchto cílů právně vynutitelné.

Diskuse v rámci oboru obchodního práva se tedy vedou směrem k úvaze, jestli má mít obchodní společnost vedle podnikatelského účelu i účel veřejně prospěšný ve smyslu právní povinnosti spočívající v tom, aby aktivně naplňovala tento účel. Stejně tak se i shora citovaný příspěvek Lucie Joskové v podstatě věnuje otázce, zda má obchodní společnost jako svůj účel i dosahování obecného blaha, jehož nenaplňování by mohlo vést k uložení právní sankce.

S tímto „nepodnikatelským“ pojetím účelu obchodní korporace se neztotožňujeme a plně souhlasíme se závěry Lucie Joskové. Domníváme se, že povinnost jednat ve veřejném zájmu se soukromým osobám, včetně podnikatelů, v českém právním řádu tradičně ukládá primárně veřejnoprávními předpisy, a to nezávisle na povaze a účelu adresáta. Případné rozšíření účelu obchodních společností o obecně prospěšný účel by navíc pro svou vágnost v trestněprávní rovině nepřineslo žádnou zásadní změnu. Obchodněprávní hledisko ponecháváme stranou.

Přitom je namístě zdůraznit, že v případě jednání nejen podnikatelů trestní právo poskytuje již nyní ochranu veřejnému zájmu (či obecnému blahu, chceme-li), a to prostřednictvím vymezení skutkových podstat trestných činů ve zvláštní části zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“). K tomu lze odkázat pro ilustraci např. na hlavu VIII. zvláštní části tr. zákoníku, která obsahuje skutkové podstaty trestných činů proti životnímu prostředí.[3]

Z trestněprávního hlediska je možné již nyní dovodit povinnost obchodních společností chránit určité veřejně prospěšné hodnoty, nehledě na podnikatelský účel obchodní společnosti, vyplývá-li tato konkrétní povinnost z mimotrestních právních předpisů nebo přímo z trestního zákoníku. Taková povinnost není relevantní jen pro jednání formou konání, ale i pro opomenutí, a to za podmínek ust. § 112 tr. zákoníku ve spojení s ust. § 8 odst. 1, 2 zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů.[4]

Lze tedy shrnout, že vidíme významný rozdíl mezi účelem obchodní společnosti a konkrétní povinností obchodní společnosti chránit určitý veřejný zájem. Jde z našeho pohledu o pojmy nezávislé na sobě. Účel obchodní společnosti vnímáme primárně jako otázku obchodněprávní autonomie ve smyslu výkladu § 51 a násl. zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „z. o. k.“), tj. jde o výkladové kritérium, zatímco trestněprávní odpovědnost se váže ke konkrétním skutkovým podstatám trestných činů, přičemž žádná z nich nepostihuje nenaplnění účelu obchodní společnosti per se, ale trestní odpovědnost je vázána na jiné druhy následku (ať už na životě, zdraví, majetku, životním prostředí apod.).

Z trestněprávního pohledu se pak jeví probíhající diskuse o účelu obchodní společnosti jako významná z opačného důvodu než vyvození nové povinnosti: totiž kvůli otázce, jak právně kvalifikovat jednání člena statutárního orgánu obchodní společnosti, kterým sleduje naplnění účelu spadajícího pod „obecné blaho“, avšak činí se tak na úkor maximalizace zisku této společnosti. Je takové jednání protiprávní? Jde o zpronevěru části majetku obchodní společnosti nebo o jeho tzv. nevěrnou správu?

Trestněprávní implikace při odklonu od podnikatelského účelu 

Kontextuálně ziskové jednání

Nikoli každé jednotlivé jednání za obchodní společnost musí nutně bezprostředně směřovat k dosažení zisku. Nicméně hodnocení, zda je nějaké jednání „výhodné“ či „prospěšné“ z hlediska podnikatelského účelu obchodní společnosti, nemůže probíhat izolovaně, ale vždy se musí odehrávat v kontextu celé řady dalších jednání, jakož i v kontextu obchodní strategie dané obchodní společnosti.

Pro ilustraci lze uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu, které řešilo případ, v němž byl člen představenstva akciové společnosti, její obchodní ředitel a akcionář v jedné osobě obviněn z toho, že uměle navyšoval ceny vybraných zakázek jím řízené akciové společnosti, přičemž rozdíl mezi tržně dosažitelnou cenou a cenou skutečně realizovanou (cenou navýšenou) si ponechával prostřednictvím fakturací dodavatelům za zprostředkování, kterou činil ve prospěch své vlastní obchodní společnosti odlišné od jím řízené společnosti.[5] Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud však dovodily, že navzdory této skutečnosti byly provedené transakce v kontextu všech zjištěných skutečností pro řízenou akciovou společnost ekonomicky výhodné, protože ve svém důsledku zajišťovaly levnější dodávky a výsledně vedly k většímu zisku této společnosti, byť část ceny pokrývala provize pro obviněného (fakturované jako shora zmíněný rozdíl).

Přestože jednotlivá jednání mohla izolovaně vypadat nevýhodně, v kontextu celkové obchodní strategie přispívala k naplnění účelu obchodní společnosti. Rozhodující bylo, že nikdo na trhu nebyl schopen získat výhodnější nabídku než obviněný, a to počítáno včetně jeho přirážky. Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že „výsledkem předmětných smluvních ujednání totiž nebyla ekonomická ztráta … ani jiná nevýhoda zisku, … díky platbám provizí za zprostředkování. … vždy je samozřejmě nutné zvažovat a respektovat konkrétní okolnosti každého případu, které doprovázejí uzavírání třeba jen zdánlivě ‚nevýhodných‘ smluvních ujednání. … dohodám obviněného s novými dodavateli předcházela jím poměrně sofistikovaná příprava zejména technické a technologické povahy… Lze rovněž pochybovat o tom, zda v případě, kdy by akciová společnost zvolila možnost využít služeb jiné osoby, by byly její schopnosti a erudice v tak specifickém oboru vyšší, či alespoň srovnatelné s těmi, jimiž disponoval obviněný.“

Stejně tak bylo pro Nejvyšší soud rozhodné, že se prokázala předchozí shoda mezi akcionáři schvalující sporné jednání obviněného. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že „šlo mezi nimi spíše o určité vědomé a souhlasné ‚rozdělení‘ podílu na zisku z nově uzavřených obchodních ujednání“. Na základě těchto úvah Nejvyšší soud zamítl dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného.

Z citovaného případu je zřejmé, že posuzování výhodnosti a souladu jednání s účelem obchodní společnosti musí vycházet z celkového obrazu její podnikatelské strategie. Jednotlivý krok, který při izolovaném pohledu nevykazuje bezprostřední ziskový efekt, může ve skutečnosti při komplexním posouzení přispívat k dosažení podnikatelského účelu obchodní společnosti (např. udržení důležitých obchodních vztahů, dlouhodobé investice do značky, reputace apod.). V takovém případě nejde o jednání na úkor obchodní společnosti.

Mimořádný altruismus

Problém však může nastat v případech, kdy – ani při širším kontextuálním hodnocení – z jednání osob zastupujících obchodní společnost neplyne žádný přínos pro generování zisku. V podstatě považujeme za spornou situaci, kdy se osoba v zastoupení obchodní společnosti dopustí altruismu. Typickým sporným příkladem může být výdaj na dobročinné účely, který není v poměrech konkrétní obchodní společnosti využit v rámci marketingové strategie (může jít o příspěvek na výzkum léčení nemocí, podporu výsadby zeleně či dosahování tzv. zelených cílů, podporu školství, příspěvek na pořádání sportovních či kulturních akcí, podporu boje s chudobou, obětí trestných činů apod.).

Na první pohled může přicházet v úvahu kvalifikace takového jednání jako trestněprávně relevantního z hlediska skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, či dokonce trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Pro osobu jednající v zastoupení obchodní společnosti jde přeci jen o majetek cizí, nikoli vlastní,[6] přitom z podnikatelského účelu obchodní společnosti vyplývá povinnost jej spravovat za účelem dosažení zisku. Altruistické jednání pak tento zisk odčerpává (snižuje), tedy lze uvažovat o dovození porušení této povinnosti.

Trestní právo poskytuje ochranu mj. majetku obchodní společnosti a jeho řádné správě, trestněprávně relevantní je ale též ochrana zájmů dalších osob, tj. věřitelů, obchodních partnerů, spotřebitelů, zaměstnanců, a v neposlední řadě je trestněprávně relevantní též zájem na ochraně dobrých mravů v hospodářské soutěži. S tím vším se může altruistické jednání dostat do rozporu.

Na druhé straně bychom považovali za nešťastné, kdyby každé jednání, které se snaží podpořit „veřejný zájem“ na úkor zisku obchodní společnosti, bylo nutně pokládáno za protiprávní, nota bene dokonce za trestněprávně relevantní. Vždy ovšem musí platit, že statutární orgán obchodní společnosti není oprávněn svévolně měnit účel obchodní společnosti na účel veřejně prospěšný.

Jinými slovy, domníváme se, že jednání za obchodní společnost unese jen určitou míru dobročinnosti, která ve svém důsledku nepopírá podstatu generování zisku. Ve výsledku lze připustit, že sledování veřejného zájmu (obecného blaha) může mimořádně ospravedlnit následek v podobě nižšího zisku obchodní společnosti, vždy však musí jít o takové snížení, které je v celkovém souhrnu zanedbatelné, poměrně nepodstatné. Nikdy nesmí být toto jednání na úkor generování zisku, který je nižší než zisk obvyklý v rámci daného podnikatelského odvětví. V podstatě tedy vždy musí jít o jednání na úkor poměrně malé části hospodářského úspěchu obchodní společnosti; proto zde bude nominální hodnota altruisticky použitého zisku záležet na celkových hospodářských výsledcích dané obchodní společnosti a u každé obchodní společnosti bude jiná. V případě hospodářského ne­úspěchu obchodní společnosti je jednání na její úkor neobhajitelné.

Je také třeba striktně odlišit veřejně prospěšný zájem (dosahování obecného blaha) od soukromého zájmu člena orgánu nebo s ním propojených osob. V případě, že by jednání na úkor zisku bylo činěno v soukromém zájmu těchto osob, pak by takové jednání nemohlo být obhajitelné jako veřejně prospěšné (dosahování obecného blaha), ale při způsobení škody alespoň nikoli nepatrné by mohlo naplnit objektivní stránku trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku nebo subsidiárně trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku.

Při hodnocení, zda konkrétní jednání spadá ještě do přípustné meze dobročinnosti jednání za obchodní společnost, lze tedy podle nás využít několik vodítek. Za prvé, podpora veřejného zájmu na úkor výše zisku obchodní společnosti je přípustná pouze tehdy, pokud i tak obchodní společnost bezpečně dosáhne zisku, který je obvyklý. Za druhé, hodnota poskytnuté podpory musí být v minoritním poměru k celkovým hospodářským výkonům obchodní společnosti. Za třetí, nesmí zde být konflikt zájmů, tedy příjemcem části zisku nesmí být osoba propojená s osobou jednající za obchodní společnost, ledaže je tento střet aprobován postupem podle mimotrestních právních předpisů. Za čtvrté, i dobročinné aktivity musí být konány tak, aby nijak neohrozily plnění závazků obchodní společnosti (věřitele) ani jiné zájmy chráněné trestním zákonem.

Pokud jsou tato kritéria splněna, pak podle našeho názoru lze stále hovořit o naplňování povinnosti dosahovat podnikatelského účelu obchodní společnosti a dodržení mezí standardu péče řádného hospodáře. Účel obchodní společnosti vymezuje pouze převažující rámec jejího směřování (směr její činnosti, smysl). Není však důvod činit z něj dogma, kterým musí být izolovaně poměřováno každé konkrétní jednání za obchodní společnost, ve svém souhrnu se ale nesmí zpronevěřit podnikatelskému cíli. Lze uzavřít, že občasný příspěvek na veřejně prospěšný zájem může podle našeho názoru mimořádně spadat pod obhajitelný zájem obchodní společnosti ve smyslu § 51 odst. 1 z. o. k., protože řádné fungování společnosti jako celku je zájmem všech, a to obchodní společnosti nevyjímaje, neboť jsou její součástí.

Pro úplnost lze dodat, že i v případě opačného výkladu, kdy by každé jednání za obchodní společnost, které nesměřuje k tvoření zisku, představovalo porušení péče řádného hospodáře, bychom za shora uvedených podmínek měli za to, že by bylo namístě ne­uplatnění trestní odpovědnosti s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nejde o jednání společensky škodlivé.

Převážné dosahování dobročinného účelu

V praxi existují obchodní společnosti, které jsou sice formálně založeny za účelem dosažení zisku, avšak jejich faktická činnost sleduje především poskytování veřejně prospěšných služeb. Typickým příkladem mohou být dopravní podniky založené územními samosprávnými celky, které jsou jejich akcionáři. Tyto obchodní společnosti vědomě provozují svou činnost se ztrátou, protože prioritou je zajištění dostupné a kvalitní veřejné dopravy, nikoli maximalizace zisku. Jde ale též o nemocnice nebo subjekty zajišťující jiné veřejné služby.

Pokud by tyto obchodní společnosti měly bezvýhradně či i jen primárně sledovat dosažení zisku, bylo by nutné dramaticky zvyšovat ceny služeb anebo snižovat jejich kvalitu (v dopravě např. četnost spojů a zastávek; ve zdravotnictví zase omezování méně rentabilních lékařských postupů s vyšší účinností léčebného efektu pro pacienta apod.), což bývá v přímém rozporu s vůlí jejich společníků.

Domníváme se, že pokud osoba vystupující za obchodní společnost jedná k její újmě za účelem dosahování veřejného zájmu se souhlasem všech společníků, nepředstavuje takové jednání zpronevěru podle § 206 tr. zákoníku či nevěrnou správu ve smyslu § 220 tr. zákoníku.[7] Konečným příjemcem zisku jsou totiž právě společníci dané obchodní společnosti, kteří se v takovém případě de facto vzdali svého nároku na zisk. Právě těmto osobám je působena tzv. reflexní škoda, tj. v konečném důsledku se takové dobročinné jednání promítá do jejich majetkové sféry. Souhlas všech společníků podle našeho názoru představuje okolnost vylučující protiprávnost, která není explicitně uvedena v trestním zákoníku, ale je obdobná svolení poškozeného podle § 30 tr. zákoníku. Souhlas společníků pak může být vyjádřen třeba formou pokynu týkajícího se strategického řízení obchodní společnosti.

Takové jednání by se tedy nemělo z hlediska trestního práva posuzovat jako protiprávní, pokud není ohrožen či porušen zájem jiných osob, především věřitelů. Zvážit riziko způsobení těchto následků je pak výlučnou odpovědností statutárního orgánu.[8] Právě ten musí posoudit souladnost strategického pokynu společníků s péčí řádného hospodáře. Strategický pokyn společníků k dosahování obecného blaha na úkor zisku obchodní společnosti řeší jen jeden aspekt problému. Stále je v takovém případě výlučnou odpovědností statutárního orgánu, aby při plnění uvedeného pokynu společníků vyhodnotil rizika z hlediska možné úpadkové situace obchodní společnosti, prověřil a zajistil ochranu věřitelů a jiných dotčených subjektů, jakož i zajistil, že jednání nebude mít za následek nežádoucí ohrožení či poruchu jiných právních statků chráněných trestním právem v závislosti na předmětu činnosti obchodní společnosti.

Pokud jsou dány adekvátní garance, že nedojde k poškození těchto zájmů, pak není namístě vyvozovat trestní odpovědnost osob jednajících za obchodní společnost jen na základě skutečnosti, že jejich veřejně prospěšným jednáním ušel zisk dané obchodní společnosti, jestliže jeho ztráta byla předem aprobována všemi společníky. To statutární orgán samozřejmě nezbavuje povinnosti v rámci veřejně prospěšného účelu usilovat svým jednáním o ekonomicky co nejvýhodnější provoz, tedy o minimalizaci ztráty spojené s pokynem společníků, ideálně o dosažení zisku, je-li souladný s takovým dobročinným pokynem.

Shora uvedeným se přitom nesnažíme nijak zasáhnout do obchodněprávní diskuse, kterou hodláme maximálně respektovat.[9] Spíše se ji snažíme rozšířit o trestněprávní pohled na situaci nezřídka se vyskytující v praxi, která je možná více problémem právní teorie, než že by tento dobročinný účel obchodní společnosti působil konkrétní škodlivé následky v praktické činnosti. Pro nás každopádně není přijatelná interpretace, která by v podstatě kriminalizovala dobročinné jednání statutárního orgánu obchodní společnosti (např. nemocnice, dopravního podniku), jímž je naplňován veřejný zájem (obecné blaho), a to jen z důvodu negenerování maximálního zisku, pokud s tím předem souhlasili všichni společníci jakožto koneční příjemci zisku a je zajištěn řádný provoz obchodní společnosti, tj. nezpůsobí se tím její úpadková situace, nezhorší se postavení jejích věřitelů a je-li zajištěna dlouhodobá kontinuita provozu společnosti.

Korelace s důsledky doktríny korporátního závoje

Jak vyplývá ze shora uvedeného, při právní kvalifikaci jednání za obchodní společnost, které nesleduje účel generování zisku, považujeme – stejně jako již výše citovaná judikatura – za jednu z významných otázek skutečnost, zda je dán předchozí souhlas společníků. Proto je namístě se též vyjádřit k souladu tohoto výkladu s tzv. doktrínou korporátního závoje či korporátní masky.

Podle vzoru obchodního práva je trestněprávní soudní judikatura sjednocena v závěru na nutnosti oddělovat majetek obchodních společností od majetku jejich společníků. Základním charakteristickým znakem právnických osob je i podle trestněprávního pojetí právě jejich majetková samostatnost. Právnická osoba se v právní nauce i v praxi považuje za samostatný subjekt práv i povinností, a to i pokud má jediného společníka. V důsledku přísného oddělení majetku společníka a obchodní společnosti tedy nelze ztotožňovat majetek obou těchto zcela samostatných subjektů, tj. fyzické osoby společníka na jedné straně a obchodní společnosti jako právnické osoby na straně druhé.[10]

Majetky obou těchto subjektů jsou si vzájemně cizí, není proto vyloučeno např. spáchání trestného činu zpronevěry fyzickou osobou, která je společníkem, ke škodě obchodní společnosti, v níž je např. i jediným společníkem.[11]

Považujeme za vhodné se k těmto závěrům k doktríně korporátního závoje zvlášť vyjádřit.

Předně je nutné si uvědomit, že chráněným statkem v rámci trestněprávního pojetí doktríny korporátního závoje není výhradně ochrana obchodní společnosti před způsobením úpadkové situace a ochrana věřitelů. Ochrana těchto zájmů je ostatně individuálním objektem trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku a trestného činu způsobení úpadku podle § 224 tr. zákoníku. Nedávalo by tedy smysl, aby se poskytnutím ochrany těmto stejným zájmům vyčerpala i v rámci pojetí tzv. nevěrné správy při výkladu trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, či jeho nedbalostní alternativy podle § 221 tr. zákoníku.

Shora zmíněné trestněprávní pojetí korporátního závoje má totiž v rámci výkladu tzv. nevěrné správy též za účel poskytovat ochranu dlouhodobému fungování obchodní společnosti (tj. její právní existenci) a dále chránit před zneužitím právní formy korporace, tj. její majetkové a odpovědnostní samostatnosti. O to však ve shora zmíněném případu naplňování veřejného zájmu (obecného blaha) nejde, a podle našeho názoru je tak tento – do jisté míry nový – koncept slučitelný i s citovanou judikaturou.

Na druhé straně se domníváme, že je nutné trestněprávní judikaturu k doktríně korporátního závoje neužívat na případy jednání, které se odkloní od účelu obchodní společnosti za podmínek představených v předcházející kapitole tohoto příspěvku.

Závěr

Problematika trestní odpovědnosti při odklonu od podnikatelského účelu obchodní společnosti představuje komplikované a stále živější trestněprávní téma. V našem příspěvku jsme se pokusili vysvětlit, že téma účelu obchodní společnosti není z trestněprávního hlediska významné kvůli ochraně veřejného zájmu (ochraně obecného blaha). Trestní právo totiž poskytuje dostatečné nástroje k ochraně veřejného zájmu, aniž by bylo třeba redefinovat účel obchodních společností jako takových. Diskuse ohledně existence jiného než pouze ziskového účelu obchodní společnosti tedy podle nás není o tom, zda lze dovodit nové povinnosti chránit veřejný zájem (obecné blaho). Její význam shledáváme naopak v tom, abychom umožnili osobám jednajícím za obchodní společnost vystoupit ve prospěch veřejného zájmu (obecného blaha), aniž by takové jednání bylo bez dalšího právně kvalifikováno jako naplňující znaky některého z trestných činů postihujících tzv. nevěrnou správu cizího majetku.

Předně jsme se snažili upozornit, že otázku, zda jednání směřuje k dosažení zisku, je nutné vnímat kontextuálně, a to např. i ve světle strategických zájmů obchodní společnosti stejně jako její marketingové politiky.

Dále jsme chtěli vysvětlit, že ani altruistické jednání činěné za obchodní společnost podle našeho názoru bez dalšího nemusí být trestněprávně relevantní, jde-li o jednání mimořádné. Zároveň však upozorňujeme na hranice přijatelnosti altruistického jednání ve sféře obchodních společností, jejichž primárním účelem je generování zisku.

Zvlášť jsme se zaměřili na fenomén obchodních společností, které dlouhodobě volí strategii upřednostňující veřejný zájem před generováním zisku. Obecně máme za to, že takové jednání za obchodní společnost, které vybočuje z rámce podnikatelské logiky, nenachází oporu v předchozím konsensu mezi společníky, není jím řádně zohledněna ochrana věřitelů a jiných dotčených subjektů, nebo je zastřené a ve skutečnosti prosazuje soukromý zájem, může být podle našeho názoru trestněprávně relevantní a podle dalších okolností vést k závěru o naplnění znaků skutkové podstaty některého z trestných činů. Naopak, pokud jsou splněny podmínky rozebrané v příspěvku, zejména předchozí souhlas všech společníků, dlouhodobá hospodářská udržitelnost, ochrana třetích osob, nezpůsobení úpadku, stejně jako neexistence střetu zájmů, pak lze i veřejně prospěšné jednání považovat za jednání, které není trestněprávně relevantní, přestože se děje na úkor zisku obchodní společnosti.

Kriminalizaci dobročinného či veřejně prospěšně orientovaného jednání statutárních orgánů obchodních společností považujeme obecně za nežádoucí. Domníváme se totiž, že trestní právo by mělo být schopno reflektovat autonomii vůle obchodní společnosti přispívat k obecnému blahu, pokud se pro to relevantně rozhodne s respektem k právem chráněným zájmům.

 

JUDr. Martin Richter, Ph.D., působí jako advokát a odborný asistent na Katedře trestního práva PF UK v Praze.

JUDr. František Púry, Ph.D., je předsedou trestního kolegia Nejvyššího soudu.

Ilustrační foto: Freepik.com 

---

[1] Článek byl přednesen na XXXII. Karlovarských právnických dnech v červnu 2025.

[2] L. Josková: Může být účelem obchodní společnosti (pouze) dosahování zisku? Obchodněprávní revue č. 4/2024, str. 229 a násl.

[3] K jejich výkladu viz např. P. Šámal a kol.: Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2023, str. 3797 a násl.

[4] Přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 472/2023-II., publikované pod č. 31/2024 Sb. rozh. tr.

[5] Jde o případ, jehož se týká usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 325/2019.

[6] Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněné pod č. 18/2006 Sb. rozh. tr., nebo usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, uveřejněné pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr.

[7] Lze též odkázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 238/2022, které shledalo jako souladné s péčí řádného hospodáře vybudování ztrátového wellness centra na koupališti po předchozím schválení jediného akcionáře (města).

[8] Viz přiměřeně § 51 odst. 2 z. o. k.

[9] Viz např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016, publikovaného pod č. 88/2019 Sb. rozh. civ.

[10] Viz např. rozhodnutí citovaná v poznámce č. 6.

[11] Viz kromě rozhodnutí citovaných v poznámce č. 6 též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 3 Tdo 808/2022.