Leges, Praha 2025, 182 stran, 480 Kč.

Odborné literatury ohledně počítačových programů najdeme v publikační praxi mnoho, většinou však vykazuje technicistní rozměr a autorskoprávní problematiku pros­tě opomíjí. Větší část populace snad ani nenapadne, že počítačový program je autorským právem vnímán jako autorské dílo, nikoli však jako vynález. Vznikla tak mezera, kde na jedné straně stojí technika (hmotná i nehmotná) a na druhé straně autorské právo, kde se k údivu mnohých na počítačový program nahlíží jako na dílo literární. Uvedenou jevovou dichotomii vyplňuje recenzovaná publikace vrchovatě. Je tak celistvá, čtivá a v neposlední řadě zajímavá.

Vychází v prvních kapitolách z vlastního popisu počítačového programu, tedy jak počítačový program a s ním i počítač vlastně funguje. Tato kapitola je důležitá také proto, že právníci vzhledem ke své profesi často nedisponují technickými znalostmi. Publikace pak končí analýzou tak složité problematiky, jakou je třeba open source software. I v tomto punktu je publikace srozumitelná, což je její velká výhoda snad i z toho důvodu, že se její téma vyznačuje vysokým stupněm složitosti.

Publikace je tak zcela zjevně i východiskem pro úvahy de lege ferenda, které jsou namístě i z toho důvodu, že rychlost vývoje digitálního světa, a tím i počítačových programů, „vítězí“ nad určitou setrvačností práva jako takového.

Publikace také může být východiskem pro případné zkoumání toho, jak vlastně je právní problematika počítačových programů v praxi frekventována, tedy zdali není obsoletní. Přiznám se, že v tomto smyslu o tom mám svoje pochyby. Na druhé straně smluvní pakty vytvořené poučenými a znalými právníky jsou často mnohostránkové, resp. nekonečně dlouhé. A kdo se v nich má potom vyznat, že? S recenzovanou publikací v ruce to snad půjde snadněji.

prof. JUDr. JIŘÍ SRSTKA, ředitel DILIA, pedagog Divadelní fakulty AMU v Praze