Velké jazykové modely hýbou nejen právnickým světem. Pojďme si ukázat, co AI dokáže během pár minut. Tento článek vytvořil ChatGPT 5 Plus. Promt naleznete na konci příspěvku, byl vytvořen za pár minut, generování článku trvalo následně 20 minut (podkladem byl můj wordovský soubor s cca stovkou zásadních rozhodnutí rakouského OGH týkajících se adekvátní příčinné souvislosti – i to by bylo možné vylepšit a nechat si od AI tato rozhodnutí stáhnout, to však nebylo v tomto případě potřeba). Nejdelší čas jsem věnoval ruční kontrole výstupu. Opravil jsem několik krkolomnějších vyjádření, tři chyby v označení spisové značky, ale jinak je vše v pořádku. Otázkou tedy je – má ještě dnes smysl trvat např. na psaní závěrečných bakalářských a diplomových prací?

I. Obecná kritéria adekvátnosti v judikatuře OGH

Problematika adekvátní příčinné souvislosti představuje klíčový filtr odpovědnosti v rakouském deliktním právu. Jakkoli je faktická příčinnost (conditio sine qua non) nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti, odpovídá škůdce pouze za takové následky svého jednání, které vykazují adekvátní kauzální vztah k jeho protiprávnímu jednání. Účelem této analýzy je na základě judikatury Nejvyššího soudu Rakouska (OGH) podrobně vyložit, jaká obecná pravidla a testy OGH používá k určení adekvátnosti příčinné souvislosti tak, abychom se v jeho přístupu mohli inspirovat v české praxi.

Rakouský Nejvyšší soud dlouhodobě zastává stanovisko, že škůdce odpovídá jen za takové následky, které byly jeho jednáním způsobeny adekvátně, tj. nejde o naprosto výjimečný, nepředvídatelný následek.[1] Jinými slovy, pouze zcela atypický následek nezakládá odpovědnost. Podle teorie adekvátní příčinnosti, kterou rakouská judikatura soustavně aplikuje, není rozhodující, zda jednání škůdce bylo jedinou či bezprostřední příčinou škody. I další okolnosti mohou spolupůsobit, aniž by tím byl vyloučen adekvátní kauzální vztah, pokud přispění další příčiny nepředstavuje něco, s čím by podle obecné zkušenosti nebylo vůbec třeba počítat.[2] Zásadně tedy ne každé vstoupení dalšího faktoru do kauzálního řetězce naruší adekvátnost: pouze takový další zásah, který je z pohledu běžné lidské zkušenosti zcela nečekaný nebo výjimečný.

OGH formuloval kritérium adekvátní příčinné souvislosti pozitivně tak, že jednání škůdce musí být objektivně způsobilé vyvolat škodní následek daného druhu alespoň v určité, nikoli zanedbatelné míře.[3] Nezáleží tedy na tom, že by pachatelovo jednání muselo škodu způsobit přímo či nevyhnutelně, postačí, že svou povahou a za daných okolností mohlo ke vzniku takové škody podstatně přispět. Např. v kauze způsobení výbuchu plynu neopatrným otevřením uzávěru plynovodu Nejvyšší soud zdůraznil, že takový čin zjevně vytváří nebezpečí exploze.[4] Skutečnost, že k výbuchu v daném případě došlo mimořádně rychle v důsledku specifické technické okolnosti (otevřený konec plynové přípojky v sousedním bytě), neznamená, že šlo o neadekvátní, zcela nepředvídatelný průběh. Naopak soud uzavřel, že i drobný únik plynu, se kterým bylo ještě spíše třeba počítat, by nakonec vedl k explozi také, pouze o něco později. Tento příklad ilustruje aplikaci obecných kritérií: jednání (otevření uzávěru) bylo svou povahou schopné podstatně zvýšit riziko výbuchu, a to bez potřeby jakéhokoli krajně nepravděpodobného řetězce náhod, tedy kauzální vztah byl adekvátní.

V judikatuře se používá též negativní vymezení (vyloučení) adekvátnosti. Platí, že pokud by ke škodě došlo teprve následkem zcela bizarní souhry okolností, přesahující hranice rozumné předvídatelnosti, pak příčinná souvislost není adekvátní a odpovědnost nevzniká.[5] Nastal-li škodní následek jen kvůli naprosto výjimečné řadě okolností, která z hlediska obecné životní zkušenosti činí původní událost pro výsledek vlastně irelevantní, pak se má za to, že mezi jednáním a škodou již není adekvátní vztah. K obdobnému závěru vede i situace, když do příčinného řetězce vstoupí svobodné, volní jednání třetí osoby natolik nečekaně, že s ním původce škody nemusel vůbec počítat. Soudy v takových případech hovoří o přerušeném kauzálním nexu.[6]

Je třeba zdůraznit, že posouzení, zda v konkrétní věci ještě jde o adekvátní následek, či již o zcela atypický průběh, je zpravidla otázkou posouzení individuálních okolností. OGH opakovaně judikuje, že to představuje obvykle nikoli právní, nýbrž skutkovou otázku, a v zásadě tedy nepodléhá dovolacímu přezkumu.[7] Jedině v hraničních či nových typech situací, když posouzení adekvátnosti může mít precedenční význam, připouštějí odvolací soudy dovolání k OGH (jak se stalo např. ve věci tzv. újmy ze šoku způsobené zničením věci, viz níže). Pro běžnou praxi však platí, že pouhá námitka (ne)adekvátnosti kauzálního vztahu zpravidla nezakládá „právní otázku zásadního významu“, neboť jde o aplikaci ustálených obecných kritérií na konkrétní skutkový děj.

Shrneme-li obecná východiska OGH, pak adekvátní kauzalita představuje objektivní hodnotící kritérium, jímž se filtruje nekonečný řetězec příčin a následků. Odpovědnost je omezena na takové následky, s nimiž bylo podle obecných zkušeností do určité míry zapotřebí počítat, zatímco za zcela nepředvídatelné, bizarní následky odpovědnost nenastupuje. Tím se zajišťuje, že odpovědnost „neopustí břehy“ (nepovede k „uferlosen“ odpovědnosti) a že původce škody neponese následky, které sice nějak souvisejí s jeho jednáním, avšak z pohledu společenského a hodnotového jsou mu již nepřičitatelné.

II. Standard požadovaných znalostí a „pozorovatele“ (objektivita posuzování)

Adekvátnost kauzálního vztahu je posuzována objektivně, nikoli podle subjektivního horizontu škůdce.[8] Pro úvahu, zda určitá příčina obecně může vést k danému následku, není rozhodné, co konkrétní škůdce věděl, chápal či předvídal. Posouzení se děje z hlediska abstraktního „rozumného pozorovatele“, který má k dispozici běžné lidské poznatky a zkušenosti, nikoli z omezené subjektivní perspektivy dané osoby.

Jádrem rakouského testu adekvátnosti je dvouvrstvé pojetí vyžadovaných znalostí. OGH při hodnocení vychází jednak z nomologické roviny, tj. z objektivního, dobově nejvyššího stavu lidského zkušenostního poznání o obecných zákonitostech („das zur Zeit der Beurteilung vorhandene höchste menschliche Erfahrungswissen“), a jednak z ontologické roviny, tj. z konkrétních okolností případu, které v době jednání byly škůdci nebo průměrně rozumné osobě v jeho postavení známé či rozpoznatelné („die zum Zeitpunkt der Handlung dem Verantwortlichen oder einem durchschnittlichen Menschen bekannten oder erkennbaren Umstände“). Nomologická vrstva se tedy posuzuje přísně objektivně, zatímco ontologická je omezena na to, co bylo ex ante poznatelné průměrně rozumnou osobou (plus na subjektivní vědění škůdce). Adekvátnost je dána tehdy, když jednání na pozadí objektivně daných zákonitostí a s ohledem na ex ante rozpoznatelné konkrétní okolnosti bylo způsobilé v nikoli zcela zanedbatelné míře napomoci vzniku škodního následku toho druhu, který nastal.[9]

Tento model přesně vystihuje i rozhodnutí k výbuchu plynu:[10] otevření uzávěru plynovodu je nomologicky nebezpečné (typově vede k úniku plynu a riziku exploze). Specifická ontologická okolnost, že v soustavě byla otevřená/nezajištěná trubka v sousedním bytě, pouze urychlila a zintenzivnila realizaci téhož typového rizika; nejde o faktor, který by ex ante vyváděl průběh mimo rámec běžné zkušenosti. Proto OGH výslovně uvedl, že tato zvláštnost pro posouzení adekvátnosti nehraje rozhodující roli: „Dass … das Ausströmen des Gases besonders rasch vor sich gegangen ist, weil das Gasrohr […] nicht abgedichtet war, spielt für die Frage der Adäquanz keine entscheidende Rolle.“ Nomologicky tedy platí, že otevření plynu může vést k explozi; ontologicky nebyly dány takové předem rozpoznatelné okolnosti, které by toto typové riziko vylučovaly. Následek proto zůstává adekvátně přičitatelný, ačkoli konkrétní technická závada urychlila jeho nastání.

Obdobně OGH postupuje i v jiných kontextech. Standardem je „průměrně rozumný člověk“ jednající v pozici škůdce, avšak posuzovaný s plným využitím obecně známých zkušeností a vědeckých poznatků. Soud tedy provádí jakousi objektivizovanou prognózu: ptá se, zda za tehdy známých okolností bylo podle nejlepších dostupných zkušeností představitelné, že daný následek nastane. Dlužno doplnit, že takový test neznamená požadavek přesné predikce konkrétního průběhu, neboť stačí, že dotyčný druh následku spadá do okruhu rizik spojených s jednáním. Zároveň toto kritérium brání přičítat škůdci takové následky, které by ani pro sebelepšího odborníka nebyly v době činu známé či rozpoznatelné. V konečném důsledku tak OGH vyvažuje objektivitu a spravedlnost: adekvátní je taková příčinná souvislost, která obstojí před soudem obecné zkušenosti a poznání, aniž by k ní musely přispět faktory pro pachatele absolutně nevypočitatelné.

III. Stupeň pravděpodobnosti a požadovaná míra očekávatelnosti

Jedním z nejdůležitějších kritérií adekvátnosti je pravděpodobnost či očekávatelnost následku. Ne každá teoretická možnost vzniku škody postačí – musí jít o možnost reálnou, nikoli zanedbatelnou, byť nemusí jít o jev běžný. Judikatura často zdůrazňuje, že adekvátní je příčinný vztah, pokud s daným následkem bylo nutné počítat „podle běžného chodu věcí“ alespoň do určité míry, nebo přinejmenším nejde o následek zcela vybočující z lidské zkušenosti.[11] Např. OGH formuluje (v kontextu více příčin), že „ein adäquater Kausalzusammenhang liegt auch vor, wenn eine weitere Ursache […] vorliegt und nach dem gewöhnlichen Lauf der Dinge dieses hinzutritt, als wahrscheinlich zuerwarten ist, jedenfalls aber nicht außerhalb der menschlichen Erfahrung liegt“.[12] Klíčové tedy je, zda daný následek spadá do okruhu typických či alespoň představitelných důsledků dané události. Nemusí jít o důsledek přímo obvyklý, stačí, pokud není krajně nepravděpodobný („wenn auch nicht gerade normal, so doch wenigstens nicht gerade außergewöhnlich ist“).[13]

Z opačného pohledu OGH uvádí, že neadekvátní (nepřičitatelný) je následek, který nastal až na základě souhry okolností natolik výjimečných, že škodní událost zůstává z hlediska výsledku v podstatě lhostejná.[14] Jinými slovy, pokud byla pravděpodobnost daného průběhu fakticky nulová či zanedbatelná, jde o řetězec mimo meze rozumného očekávání – škůdce za něj neodpovídá. Jak již zmíněno, judikatura používá výraz „außerhalb jeder Wahrscheinlichkeit“ pro označení tak extrémně nepravděpodobných dějů.[15] Např. v kontextu vstupu úmyslného činu třetí osoby OGH konstatoval, že pokud tento zásah „nicht außerhalb jeder Wahrscheinlichkeit lag“ (tzn., že nebyl absolutně nepravděpodobný), pak nenarušuje adekvátní souvislost.[16] Tím je stanovena laťka: pouze zásah skutečně „za hranicí veškeré pravděpodobnosti“ původnímu škůdci nepřičítáme.

Praktická rozhodnutí dokreslují, jakou míru pravděpodobnosti OGH vyžaduje. Z ustálených formulací vyplývá, že škodní následek nemusí být přímo „pravděpodobný“ (ve smyslu více než 50% šance), postačí, že nejde o následek absolutně neočekávaný. Např. ve věci investičního poradenství OGH poznamenal, že určité další vývoje (např. pokles hodnoty penzijních fondů) sice fakticky nastávají spíše zřídka, nicméně zcela vyloučit je nelze, tudíž pokud škoda vznikla tímto směrem, není to považováno za zcela nečekané překvapení, ale za riziko, se kterým se počítá.[17]

Naopak v případu tzv. újmy ze šoku způsobené zničením věci soud konstatoval, že takový následek je velmi neobvyklý a stěží očekávatelný. Odvolací soud výslovně uvedl, že „es stelle keine nach dem gewöhnlichen Lauf der Dinge auch nur einigermaßen zu erwartende Folge der Sachbeschädigung […] dar, wenn diese bei der Eigentümerin […] zu einer psychischen Schädigung geführt habe“.[18] Jinak řečeno, pravděpodobnost, že pouhé poškození věci vyústí v tak silnou psychickou reakci, je podle obecných zkušeností mizivá – takový následek překračuje hranice běžné očekávatelnosti, a je proto označen za neadekvátní (atypický). OGH se s tímto hodnocením ztotožnil a v dané věci (škoda způsobená zničením vozidla) nepřiznal vlastníkovi vozidla nárok za duševní útrapy, neboť by to znamenalo „unbegrenztes Ausufern von Schadenersatzpflichten“ bez opory v uznávaných pravděpodobnostních vztazích.

Z uvedeného plyne následující obecný závěr: K naplnění adekvátní příčinné souvislosti postačí, že škodní následek nebyl objektivně vzato zcela vyloučený či krajně nepravděpodobný – nemusí jít o následek běžný, stačí jeho představitelnost v rámci běžné životní zkušenosti. Naopak následky, které by nikdo při střízlivém zhodnocení okolností neočekával ani v nejmenším, se považují za „vypadávající“ z adekvátního rozsahu kauzality. Tato hranice je samozřejmě do určité míry hodnotová a OGH ji posuzuje pečlivě s ohledem na konkrétní souvislosti každého případu.

IV. Teorie ochranného účelu normy a její vliv na posouzení příčinné souvislosti

Vedle samotné (faktické) příčinnosti a její adekvátnosti po­užívá rakouské právo ještě další korektiv odpovědnosti – tzv. teorii ochranného účelu normy. Jde o doktrinální koncept, podle nějž škůdce odpovídá jen za ty škody, proti nimž mířila porušená právní povinnost nebo právní norma.[19] Ani splnění podmínek faktické a adekvátní kauzality tedy samo o sobě nestačí, je nutné ještě zkoumat, zda daný následek spadá do okruhu rizik, proti nimž měla porušená povinnost chránit.

Teorie ochranného účelu normy úzce souvisí s koncepcí protiprávnosti: zejména u porušení ochranných zákonů (§ 1311 ABGB) a u smluvních povinností se klade otázka, jaké zájmy a předvídatelné následky daná povinnost zahrnovala. Pokud je vzniklý následek zcela mimo tento rámec, pak se řekne, že chybí tzv. právní souvislost mezi protiprávností a následkem, a odpovědnost se omezí. OGH uvádí, že při porušení povinnosti škůdce „haftet […] nicht schlechthin für alle möglichen Folgeschäden“, nýbrž že „an Stelle der verallgemeinerten schematisierenden Betrachtung im Sinne der Adäquanztheorie tritt eine am konkreten Normzweck ausgerichtete individualisierende Betrachtung“.[20] Je tedy třeba posoudit konkrétně, zda porušený zájem a vzniklý typ škody spadá do ochranného účelu porušené normy.

Pro názornost lze uvést případ, v němž OGH tuto úvahu detailně provedl: kauza kontaminace půdy vlivem vadné olejové přípojky (7 Ob 115/97f). V ní dodavatel porušil technické předpisy (použil nevhodný materiál potrubí), což vedlo k úniku oleje na pozemku objednatele. Tento bezprostřední následek byl kvalifikován jako adekvátní a spadající pod smluvní povinnost i předpis (norma mířila na zabránění takovým únikům, chránila majetek objednatele). Avšak další sekundární škody vznikly tím, že úřady mylně usoudily, že tentýž únik způsobil i vzdálenou kontaminaci na sousedním pozemku – v důsledku toho nařídily objednateli nákladná opatření. Tyto vzdálené náklady OGH označil za neadekvátní následek a mimo ochranný účel porušené povinnosti: „Es beruht nur auf einer gänzlich außergewöhnlichen Verkettung von Umständen, dass die Behörde […] den Schaden einem Dritten zuschrieb. Es liegt auch nicht im Bereich des Schutzzweckes […] daß [der dodavatel] für solche Folgen einzustehen hat.“ Soud vysvětlil, že účelem technických norem bylo bránit škodám z úniku oleje, nikoli chránit objednatele před chybnými úředními zásahy či omyly. Takový vzdálený důsledek byl navíc označen za zcela výjimečnou souhru (aby úřad spojil malou lokální škodu s cizím větším znečištěním), tedy inadekvátní i z pohledu kauzality. Oba filtry – adekvátnost i ochranný účel – se zde sešly a vedly k vyloučení odpovědnosti za druhotnou škodu.

Je vhodné podotknout, že adekvátnost a ochranný účel normy jsou sice odlišné doktríny, ale v aplikační praxi se často posuzují souběžně. OGH uvádí, že obě slouží k rozumnému omezení odpovědnosti.[21] Adekvátnost je obecným filtrem příčinné souvislosti, zatímco ochranný účel je normativním filtrem protiprávnosti. V mnoha případech vedou ke stejnému výsledku: co je extrémně nepravděpodobné, bývá i mimo záměr normy. Nicméně nelze je směšovat: teoreticky může nastat i situace, v níž řetězec byl sice adekvátní (dalo se s ním počítat), ale vzniklá škoda leží mimo chráněný okruh zájmů. V takovém případě OGH odepře náhradu pro nedostatek právní souvislosti, ačkoli faktická kauzalita adekvátní byla.

Příkladem může být známý případ, když neoprávněně vystavené žetony do novinových automatů byly zneužívány zloději k vloupání do automatů jiných.[22] OGH dovodil, že vydavatel žetonů zvýšil riziko drobné kriminality, a adekvátně tak přispěl k majetkovým újmám poškozených, přesto však nakonec zvažoval, zda cílem porušených norem bylo takovým situacím zabránit. V daném případě dospěl k závěru, že ano – že vydavatel vytvořil nepatřičné nebezpečí, proti němuž se vlastnická žaloba těší právní ochraně – a odpovědnost tedy aproboval.

Klíčové je, že OGH systematicky prověřuje jak adekvátnost kauzality, tak naplnění „ochranného účelu“. Sám v jednom rozhodnutí shrnul: „Wie sich die Rechtswidrigkeitszusammenhangslehre zur Adäquanz verhält, hat der Oberste Gerichtshof jüngst dahin beurteilt, daß die Frage der Haftung für aus der Verletzung einer Schutz­norm herrührende Folgeschäden nicht aufgrund der adäquaten Kausalität des tatsächlichen Schadensablaufs, sondern nach der Normadäquanz (modale Schadensentstehung) zu beurteilen ist; im Einzelfall sind in Form eines beweglichen Systems Risikoverteilung, allgemei­nes oder besonderes Lebensrisiko, Unrechtsintensität und Entfernung des Folgeschadens vom zuerst intendierten Ziel einer Haftung aus Verletzung des Schutzgesetzes miteinander in Beziehung zu setzen.“[23] Toto stanovisko potvrzuje, že hranice odpovědnosti jsou výsledkem hodnotícího posouzení: adekvátnost poskytuje prvotní „sítko“ a ochranný účel případně druhé, užší „síto“ pro velmi vzdálené následky.

Z praktického hlediska tedy v každém případě zkoumáme:

• 1. Byl řetězec příčin a následků fakticky nepřerušen a alespoň obecně očekávatelný (adekvátní)?
• 2. Spadá vzniklá škoda do okruhu rizik, před nimiž měla dotčená právní povinnost chránit?

Pokud jsou obě otázky zodpovězeny kladně, teprve tehdy je dána plná právní odpovědnost škůdce.

V. Klasifikace judikatury podle uznání či vyloučení adekvátní kauzality

Pro lepší pochopení toho, kde vede hranice mezi adekvátním a neadekvátním následkem, je užitečné se podívat na konkrétní rozhodnutí OGH a výsledek posouzení v nich. Níže jsou příklady rozhodnutí, v nichž byla adekvátní příčinná souvislost shledána, a naopak rozhodnutí, v nichž byla adekvátnost výslovně vyloučena. U každého případu je stručně popsána podstata věci a citováno klíčové zdůvodnění.

A) Případy, v nichž OGH shledal adekvátní kauzální nexus:

• OGH 1 Ob 150/13k (rozhodnutí ze dne 27. 2. 2014) – Vyvolání exploze plynu: Pracovník neúmyslně otevřel uzavřený plynovod při opravě bytu, plyn unikal netěsností a došlo k výbuchu. Soud potvrdil odpovědnost: jednání bylo typicky nebezpečné a výbuch představoval představitelný následek. „Das Fehlverhalten des Erstbeklagten ist somit für den eingetretenen Schaden als adäquat kausal zu betrachten.“ Adekvátnost byla dána i přesto, že konkrétní průběh (rychlost exploze) ovlivnila specifická okolnost – nešlo však o žádný nepředvídatelný jev, nýbrž o realizaci obecného rizika spojeného s manipulací s plynem.
• OGH 4 Ob 24/18k (25. 9. 2018) – Refinancování úvěru po jeho zesplatnění: Banka protiprávně vypověděla úvěr, klientka z obav před narůstáním dluhu raději refinancovala jinde, čímž jí vznikly náklady (např. musela předčasně zrušit životní pojistku). Banka namítala, že taková škoda není v adekvátní souvislosti. Soud ale konstatoval, že reakce klientky byla zcela pochopitelná a očekávatelná – refinancování úvěru po jeho výpovědi není ničím mimořádným. „Die Umschuldung eines Kredits stehe nach dessen Aufkündigung […] nicht außerhalb der allgemeinen menschlichen Erfahrung“ – proto rozhodnutí odvolacího soudu, jež uznalo kauzalitu, odpovídalo ustálené judikatuře. Banka tedy za vzniklý finanční následek odpovídá.
• OGH 1 Ob 253/01i (27. 11. 2001) – Neoprávněný zákaz provozu hotelu: Obec vydala protiprávní rozhodnutí, kterým zakázala provoz hotelu žalobce; ten musel ukončit nájemní smlouvu s provozovatelem a přišel o příjem z nájemného. OGH shledal, že protiprávní rozhodnutí bylo adekvátní příčinou ušlého zisku – takový následek je přesně tím, co lze očekávat, zakáže-li úřad činnost podniku. „Erscheint die Ursache eines Schadens ihrer allgemeinen Natur nach nicht als völlig ungeeignet […] und war die Verhaltensweise [zde vydání rozhodnutí] unter Berücksichtigung der […] bekannten Umstände geeignet, eine Schadensfolge […] in nicht ganz unerheblichem Grad zu begünstigen, dann wurde der Schaden adäquat herbeigeführt.“ V daném případě zákaz provozu objektivně vedl (a měl vést) k uzavření hotelu a ztrátě příjmů – šlo tudíž o předvídatelný a normou chráněný následek protiprávního aktu.
• OGH 1 Ob 296/98f (23. 3. 1999) – Žetony usnadňující krádeže: Společnost rozdávala reklamní žetony podobné mincím (k odběru novin zdarma). Zloději je však zneužívali k otvírání prodejních automatů a krádežím. Majitelé automatů žalovali společnost na zdržení se rušení vlastnického práva. Soud shledal, že žalovaná vytvořila zvýšené riziko drobné kriminality, a odpovědnost potvrdil. Uvedl, že chování třetích osob (zlodějů) sice bylo úmyslné, ale právě takovým jednáním dala žalovaná svým neuváženým počínáním průchod – nebylo to nic zcela nevídaného. „Die Ausgabe von Gutscheinmünzen […] kann […] als durchaus adäquat beurteilt werden, ist doch nach allgemeiner Erfahrung damit zu rechnen, dass sich selbst Personen, die sonst vor vorsätzlichen Straftaten zurückschrecken, dazu hinreißen lassen […].“ Jinými slovy, i následné úmyslné krádeže jsou přičitatelné původci, pokud ten vytvořil situaci, která podle zkušenosti takové jednání vyprovokuje.

B) Případy, v nichž OGH vyloučil adekvátní kauzální nexus:

• OGH 2 Ob 100/05b (12. 5. 2005) – Újma ze šoku z poškození vozidla: Žalobkyně utrpěla psychický šok poté, co viděla své vozidlo zničené při dopravní nehodě (sama v něm neseděla). Domáhala se náhrady nemajetkové újmy. Soudy však takový nárok zamítly – duševní útrapy vyvolané jen škodou na věci jsou natolik atypické, že je nelze považovat za adekvátní následek nehody. Odvolací soud to shrnul: „Es handle sich umeinen inadäquaten Schaden, dh um einen atypischen, ungewöhnlichen Geschehensablauf, der nicht als adäquate Schadensfolge aus dem Unfallgeschehen angesehen werden könne.“ Dovodit odpovědnost v takovém případě by podle něj vedlo k ne­únosnému rozšíření okruhu nároků. OGH tento názor potvrdil a zdůraznil absenci jakékoli zvláštní vztahové vazby mezi člověkem a vozidlem. Škoda v podobě šoku zde byla kvalifikována jako neadekvátní, neboť není ani vzdáleně běžným následkem poškození majetku.
• OGH 7 Ob 60/98v (22. 4. 1998) – Druhotné škody z kontaminace, omyl úřadu: Dodavatel způsobil únik oleje, za bezprostřední škody odpovídal. Nicméně úřad mylně spojil tuto událost s jinou kontaminací, což vedlo k dodatečným nákladům objednatele. OGH jasně řekl, že takový řetězec překročil mez adekvátnosti: „Es beruht nur auf einer gänzlich außergewöhnlichen Verkettung von Umständen, dass die Wasserrechtsbehörde […] den Schaden [mylně připsala].“ Současně shledal, že to nespadá do ochranného účelu povinností dodavatele. Vzdálené následky vyvolané nezávislým a nepravděpodobným pochybením třetí strany (úřadu) byly prohlášeny za neadekvátní a škůdce je nemusel hradit.
• OGH 1 Ob 296/98f (23. 3. 1999) – Mapa vedoucí cyklistu na zakázanou cestu: Vydavatel mapy vyznačil cyklotrasu přes lesní pozemek, kde ale ve skutečnosti platil zákaz vjezdu. Cyklista zákaz ignoroval a jel tam – vlastník ho žaloval. OGH však dovodil, že svévolné rozhodnutí cyklisty přes výslovný zákaz jet dál narušilo příčinný vztah. Mapa sice dala podnět, ale cyklista se musel sám rozhodnout překonat zákaz. „Entschließe sich indes ein Radwanderer trotz… Fahrverbotstafel dennoch zu fahren, so sei dieser Entschluss nicht mehr dem Hersteller der Wanderkarten zurechenbar.“ Soud navíc vysvětlil, že v těchto hraničních případech je třeba vždy hodnotit všechny okolnosti a provést „wertende Gesamtabwägung“. Zde převážilo, že vydavatel nemůže odpovídat za úmyslné porušení zákazu třetí osobou – příčinná souvislost byla prohlášena za neadekvátní a žaloba zamítnuta.
• OGH 1 Ob 177/19i (16. 12. 2019) – Následná investiční ztráta z mylné informace: Žalobce obdržel nesprávnou informaci od notáře v dědickém řízení, že smí použít prostředky z dědictví na stavbu domu. Později byl nucen dědicům vyplatit náhradu; tuto újmu mu stát nahradil jakožto škodu z nesprávného úředního postupu. Žalobce však požadoval ještě náhradu další újmy spočívající v tom, že mezitím musel prodat jiný majetek. OGH tento dodatečný údajný následek odmítl s tím, že jde o důsledek čistě ekonomického rozhodnutí žalobce, nikoli o přímý následek mylné informace. „Der nunmehr geltend gemachte Vermögensnachteil stelle keinen adäquat kausal durch die Auskunft […] herbeigeführten Schaden dar, und beruhe ausschließlich auf der Disposition des Klägers über die Verwendung des Schadenersatzbetrags.“ Jinak řečeno, žalobce se rozhodl naložit s vyplacenou náhradou určitým způsobem, a případná ztráta z tohoto nakládání již neleží v adekvátní souvislosti s původní chybnou informací. Tento rozsudek potvrzuje, že osobní finanční rozhodnutí poškozeného, která nejsou přímo vynucena protiprávním jednáním škůdce, mohou narušit adekvátní kauzální vztah.

VI. Vývojové tendence a zhodnocení judikatury

Z pohledu historického vývoje je patrné, že koncept adekvátní příčinnosti je v rakouském právu hluboce zakořeněn a jeho hlavní rysy jsou dlouhodobě stabilní. Již judikatura z první poloviny 20. století pracovala s myšlenkou omezení odpovědnosti na předvídatelné následky a v 50. a 60. letech se ustálily dodnes citované formulace.[24] Nejvyšší soud Rakouska tyto definice v zásadě přebírá beze změny napříč dekádami, což dokládá kontinuitu (v rozhodnutích z 90. let nalezneme tytéž obraty jako v rozhodnutích po roce 2020).

Určité upřesnění a precizace však nastaly. Zejména se zdá, že novější judikáty detailněji verbalizují onen „dvojí standard“ znalostí a pozorovatele – starší rozhodnutí hovořívala obecně o tom, s čím „se dalo počítat podle obecné zkušenosti“, zatímco v posledních 20 letech se v rozsudcích objevuje explicitní znění zahrnující „nejvyšší stupeň lidského poznání v době rozhodnutí“ a „okolnosti známé průměrné osobě k době jednání“. To lze chápat jako slovně preciznější vyjádření vždy implicitně přítomného principu: že adekvátnost je objektivní test s ohledem na tehdejší poznatky a dostupné indicie. Tato formulační změna nejspíš odráží vliv literatury či snahu o jednotné vyjádření v judikatuře, ale věcně nemění podstatu posuzování.

Další vývojový posun spočívá ve zdůraznění role ochranného účelu normy, zejména od 80. a 90. let. Rakouská judikatura postupně rozvinula koncepci Rechtswidrigkeitszusammenhang, aby řešila složité případy s dlouhými řetězci následků. Rozhodnutí z konce 90. let[25] se velmi podrobně zabývají metodologií: OGH tehdy výslovně formuloval, že u porušení ochranných norem je třeba hodnotit kauzalitu prizmatem „normové adekvátnosti“ a provést komplexní posouzení faktorů (riziko, vzdálenost následku, intenzita porušení apod.). Dnes je tedy pevně ustáleno, že i po splnění testu adekvátnosti se zvažuje druhý test – ochranný účel normy – a teprve průnikem obou vzniká odpovědnost. Tato dvoufázovost byla v dřívějších dobách méně zjevná, někdy splývala v jediné úvaze o „přičitatelnosti“. Dnes je soudy jasně deklarována a systematicky aplikována odděleně, což přispívá k transparentnosti rozhodování.

Celkově lze zhodnotit judikaturu OGH k adekvátní kauzalitě jako konzistentní a propracovanou. Soud vyváženě aplikuje objektivní kritéria – na jedné straně neomezuje odpovědnost jen na bezprostřední následky, připouští i širší škody, pokud jsou výsledkem běžných rizik či očekávatelných souvislostí (včetně určitých následných jednání obětí či třetích osob, jsou-li běžné). Na straně druhé však důsledně střeží hranici, aby nedošlo k odpovědnosti za naprosté výjimečnosti či „osudové“ náhody, s nimiž jednání škůdce kromě řetězce podmíněnosti nemá podstatnou spojitost. Tím soudy zachovávají princip spravedlivé přičitatelnosti: odpovědnost má nést původce toliko za takové následky, které se v životní realitě jeví jako logický následek jeho činu – a současně jen za ty následky, proti nimž měla dotčená právní norma chránit.

VII. Závěrečná syntéza pravidel 

Na základě výše uvedené analýzy lze závěrem formulovat souhrn hlavních pravidel a zásad, které OGH uplatňuje při posuzování adekvátní příčinné souvislosti:

1. Požadavek adekvátnosti (předvídatelnosti) následku: Škůdce odpovídá pouze za adekvátně způsobené škody, nikoli za zcela atypické či bizarní následky. Jinými slovy, odpovědnost je dána jen za následky, které podle obecných zkušeností bylo třeba alespoň v hrubých rysech očekávat, nikoli za výsledek vzniklý řadou výjimečných náhod.
2. Kombinace nejlepších poznatků a tehdy známých okolností: Při testu adekvátnosti OGH vychází z maxima obecně dostupných zkušeností a poznatků (nomologických znalostí), avšak zároveň omezuje posuzování jen na okolnosti, které byly v době události objektivně známy či rozpoznatelné (ontologické znalosti). Tento postulát zajišťuje, že hodnocení reflektuje tehdejší úroveň vědy a zkušenosti, ale nezahrnuje zcela nepředvídatelné faktory, o nichž nemohl nikdo vědět.
3. „Zvýšení možnosti“ – kvantitativní prvek: Adekvátní kauzalita vyžaduje, aby jednání škůdce podstatně zvýšilo pravděpodobnost vzniku následku daného druhu. Nestačí čistá kondicionalita. Tím se vylučuje zodpovědnost za zcela marginální či nahodilé příspěvky – škůdce neodpovídá, pokud jeho jednání sehrálo roli jen zanedbatelnou a škoda by jinak stejně nastala prakticky stejným způsobem.
4. Pravděpodobnost a běžný běh věcí: Výsledek nemusí být běžný či častý, ale nesmí být „za hranicí veškeré pravděpodobnosti“. Adekvátní je příčinný vztah, pokud vznik škody nevyžadoval extrémně nepravděpodobnou shodu okolností. Jinak řečeno, co není alespoň v hrubých obrysech předvídatelné „v běžném chodu událostí“, za to se neodpovídá. Následek ležící zcela mimo zkušenost či pravděpodobnost je považován za nepřičitatelný.
5. Vícenásobné a zprostředkující příčiny: Skutečnost, že mezi jednáním škůdce a škodou se vyskytly další příčiny (jednání jiné osoby, okolnosti na straně poškozeného apod.), automaticky nevylučuje adekvátnost. Klíčové je, zda přispění dalšího faktoru bylo v mezích očekávatelnosti. Zejména následné jednání poškozeného (např. nezabránění šíření škody) nevyjímá škůdce z odpovědnosti, pokud i toto jednání bylo normální reakcí či běžnou okolností. V takovém případě může jít o spoluúčast poškozeného, ale kauzální vztah zůstává adekvátní (za splnění ostatních podmínek).
6. Přerušení kauzality svobodným úkonem třetí osoby: Pokud do řetězce vstoupí třetí osoba a vědomě a úmyslně způsobí škodu, platí opatrnost při přičítání takového následku původnímu škůdci. Judikatura však říká: úmyslný delikt třetí osoby přeruší kauzální souvislost jen tehdy, pokud šlo o čin naprosto nečekaný. Tím OGH stanoví, že původce, který uvede do pohybu nebezpečnou situaci, se nemůže zprostit odpovědnosti poukazem na zásah třetí osoby, pokud šlo o zásah sice úmyslný, ale na dané riziko navazující a pro danou situaci nikoli zcela překvapivý. Jen zcela extrémní, záměrně zlovolné a naprosto nepředvídatelné útoky třetích osob mohou přerušit adekvátní kauzalitu – běžná míra zásahů třetích osob (včetně nedbalostí či méně překvapivých úmyslů) se považuje za součást kalkulu rizik.
7. Teorie ochranného účelu normy jako dodatečný filtr: Po zjištění adekvátní kauzality OGH zkoumá, zda daný následek spadá do okruhu ochrany porušené právní normy či povinnosti. Pokud je vzniklá škoda mimo tento okruh (tj. norma takové riziko neřeší), odpovědnost odpadá pro nedostatek Rechtswidrigkeitszusammenhang. Adekvátnost tedy není jediným kritériem – musí být dále splněno, že škoda je výrazem právě toho nebezpečí, před kterým měla povinnost chránit.
8. Komplexní hodnocení hraničních situací: OGH zdůrazňuje, že posuzování adekvátnosti (a souvisejícího Rechtswidrigkeits­zusam­menhang) je do jisté míry hodnotové. V pochybných případech soud provádí celkovou úvahu o okolnostech a zájmech. Cílem je dospět k výsledku, který odpovídá smyslu práva a spravedlnosti v daném kontextu. Proto např. u extrémně vzdálených následků zvažuje i faktory, jako jsou rozložení rizika, obecná či zvláštní povaha rizika, intenzita protiprávnosti, řetězení dalších příčin apod. Tyto úvahy pak vyústí v rozhodnutí, zda je fér a rozumné přičíst konkrétní následek škůdci.

Závěrem lze říci, že OGH pojímá adekvátní příčinnou souvislost jako nástroj spravedlivého a racionálního omezení odpovědnosti. Kritéria, jež uplatňuje – objektivita, obecná očekávatelnost, vyloučení krajních náhod, zohlednění ochranného účelu –, slouží k tomu, aby škůdce nesl následky v rozsahu, který je systematicky ospravedlnitelný. Judikatura tak předchází jak nepřiměřenému rozšiřování odpovědnosti na absurdně vzdálené důsledky, tak naopak znemožnění náhrady tam, kde je škoda přirozeným důsledkem rizika vyvolaného protiprávním jednáním. Tento vyvážený přístup je v rozhodnutích OGH pečlivě aplikován a doložen řadou konstantních formulací, z nichž tato analýza vycházela. Z pohledu právní praxe představují výše popsaná pravidla pevný rámec pro argumentaci o příčinné souvislosti v deliktních i smluvních sporech v rakouském právním prostředí.

JUDr. Petr Bezouška, Ph.D., působí na Katedře soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci.

Ilustrační foto: Freepik.com 

---

[1] „Auf Schuldverletzung gestützte Schadenersatzansprüche setzen Adäquanz voraus. Nur ein atypischer Erfolg begründet keine Haftung“ (RIS‑Justiz RS0022606).

[2] „Ein adäquater Kausalzusammenhang liegt […] vor, wenn eine weitere Ursache für den entstandenen Schaden hinzugetreten ist und dieses Hinzutreten nicht außerhalb der allgemeinen menschlichen Erwartung steht“ (OGH 4 Ob 24/18k).

[3] Soud posuzuje, zda „das Verhalten […] geeignet war, eine Schadensfolge von der Art des eingetretenen Schadens in nicht ganz unerheblichem Grad zu begünstigen“ (OGH 1 Ob 150/13k).

[4] „Dass ein solches Verhalten gefährlich ist und letztlich zu einer Gasexplosion führen kann, erscheint keinesfalls ungewöhnlich“ (OGH 1 Ob 150/13k).

[5] Nejvyšší soud opakovaně cituje ustálenou definici: „Ein Schaden ist dann inadäquat, wenn nach allgemeiner Lebenserfahrung das schädigende Ereignis für den eingetretenen Schaden gleichgültig ist und nur durch eine außergewöhnliche Verkettung von Umständen eine Bedingung für den Schaden war“ (např. OGH 1 Ob 150/13k).

[6] OGH 2 Ob 79/98a.

[7] RIS‑Justiz RS0110361.

[8] „Die Adäquanz des Kausalzusammenhangs ist objektiv und nicht danach zu beurteilen, was dem Schädiger subjektiv vorhersehbar war“ (RIS‑Justiz RS0022940).

[9] RIS‑Justiz RS0022914.

[10] OGH 1 Ob 150/13k.

[11] RIS‑Justiz RS0022914, RIS‑Justiz RS0022918.

[12] RIS‑Justiz RS0022918, RIS‑Justiz RS0022546.

[13] RIS‑Justiz RS0022918.

[14] RIS‑Justiz RS0098939.

[15] OGH 1 Ob 296/98f, 1 Ob 313/98f, 2 Ob 275/97y, RIS‑Justiz RS0022940, RIS‑Justiz RS0022918.

[16] RIS‑Justiz RS0022940.

[17] OGH 9 Ob A56/16z.

[18] OGH 2 Ob 100/05b.

[19] Nejvyšší soud tuto zásadu výslovně potvrzuje: „Aufgrund eines rechtswidrigen Verhaltens [ist] nur für jene verursachten Schäden zu haften, die die übertretene Verhaltensnorm nach ihrem Schutzzweck verhindern sollte“ (OGH 7 Ob 115/97f).

[20] OGH 7 Ob 189/98i.

[21] „Der Haftungsbegrenzung dienen die Adäquanzlehre und die Lehre vom Schutzzweck der die Haftung begründenden Norm“ (OGH 7 Ob 115/97f).

[22] OGH 1 Ob 296/98f.

[23] OGH 7 Ob 60/98v.

[24] OGH 2 Ob 673/56.

[25] Např. OGH 7 Ob 115/97f.