Nová beseda, Praha 2025, 156 stran, 300 Kč.

„A jako lze kladivo využít ke stavbě katedrály i jím zbavit života, nejinak tomu je u systémů umělé inteligence.“¹

Ač by se mohlo zdát, že s publikacemi o umělé inteligenci, a to nejen v právu, se poslední dobou tzv. „roztrhl pytel“, ne každá přinese skutečně zajímavé myšlenky. To se naštěstí nedá říct o poslední knize advokáta Stanislava Mikeše, která letos vyšla v nakladatelství Nová beseda.

Autor na sebe volbou tématu bere nelehkou úlohu zachytit stav věcí v době, kdy každá novinka ze světa AI zastarává v řádů pouhých dnů či měsíců. Na pár desítkách stránek načrtává hned několik zajímavých úvah.

Hned v úvodu se poutavě zamýšlí nad tím, zda v případě autonomně jednajících agentů postačí fikce, podle které lze jejich jednání přičíst zastoupenému. Podle mého názoru to je jediná možnost, kterou současné právní řády připouštějí a bez extrémně rozsáhlé koncepční změny ve vztahu k AI i jediná představitelná.

Dále se pečlivě věnuje problematice definování umělé inteligence a inteligence vůbec. V této souvislosti Mikeš též uvádí, že obecná inteligence bude zaměřena na lingvistický nebo logicko-matematický aspekt inteligence a bude schopna řešit problémy obecně napříč odvětvími. V této souvislosti se osobně domnívám, že není tak podstatný druh inteligence jako spíš praktický výstup a jeho všeobecná využitelnost.

Po zamyšlení nad tím, co vlastně umělá inteligence vůbec je, autor zmiňuje některé relevantní definice zákona o elektronických komunikacích a také upozorňuje na fakt, že AI Akt je zaměřen především na generativní AI. Dokonce navrhuje, že přiléhavější by bylo hovořit o tzv. strojové inteligenci.

V kapitole věnované základním lidským právům a svobodám zcela správně uzavírá, že ochrana soukromí, případně i svoboda vyjadřování, je ve vztahu k AI a jejím dopadům na lidská práva zcela zásadní.

Autor se poměrně rozsáhle věnuje i konceptu elektronické osoby. Ten je sice do určité míry dnes překonán, ale přirozeně jej nelze opominout. Je však extrémně složité se v této souvislosti vyhnout vědeckým a novinářským senzacím. Jak ošemetné je to téma, se ukazuje i zde, kdy autor podle mého názoru příliš rozlišuje mezi riziky softwaru a hardwaru a pomíjí přitom skutečnost, že každý software pro svou funkčnost vždy potřebuje určitý hardware, byť může jít o vzdálené servery. Rozlišování je tedy možné pouze v pojmové rovině, a nikoliv v realitě.

Kontroverzní je i zmínka o přiznání základních lidských práv. Ač se plně ztotožňuji s tím, že podobné úvahy jsou nemístné a zbytečně „clickbaitové“, myslím, že zmíněná citace o neexistenci odpovědnostní mezery je až přílišnou zkratkou, a je škoda, že této oblasti se autor nevěnoval detailněji. Podobně jako v kontextu odpovědnosti chybí jakákoliv zmínka o pojištění, které se aktuálně jeví jako jedno z nejvhodnějších řešení.

Kapitola věnovaná datům zdařile rozvádí koncepty dat a informací v českém právu a otázku, zda regulovat spíše nakládání s nimi než např. majetková práva k nim. Ve vztahu k neosobním údajům nicméně kniha bohužel pomíjí nařízení EU Data Act. Bližší pozornost by si také zasloužila zmínka o tzv. bezpečných datových prostorech. Naopak úvahám o datech jako součásti lidského těla je přes jejich absurditu věnován velkorysý prostor. Myšlenka je to jistě zajímavá, ale podobně aplikovatelná by teoreticky byla např. na oblast duševního vlastnictví. Naopak poměrně velká pozornost je (a to zcela oprávněně) věnována metadatům.

Snad nejzajímavější pasáž knihy se věnuje dezinformacím v kontextu AI. Zde autor zdařile popisuje úskalí snahy dezinformace zcela zakázat a trefně upozorňuje na souvislost snahy tvořit „svět, jaký by měl být“ a zkreslených vstupních informací.

Významné je také upozornění na rozsudek sp. zn. 10 A 99/2023-73, ve kterém pražský městský soud došel k závěru, že ChatGPT ve své verzi 3.5 není spolehlivým zdrojem faktických informací, a proto jeho odpověď není důkazním prostředkem způsobilým k prokázání skutkového stavu. Závěr je to nepřekvapivý, nicméně rozsudku je dle mého názoru vhodné věnovat pozornost proto, že jde o jeden z prvních, který se tématem AI vůbec prakticky zabývá. Navíc Mikeš jej zdařile zasazuje do hlubších úvah o tom, zda kombinace generativní AI s lidským prvkem není tou správnou cestou.

Neméně zajímavá pasáž se věnuje aplikaci práva a AI, a to včetně otázek dokazování. Na zdařilém příkladu z oblasti hospodářské soutěže a nejednoznačnosti komunikace bez širšího kontextu se autor trefně dotýká úskalí spojeného s výkladem jazyka umělou inteligencí.

[Pozn. recenzentky: Mimochodem, na podobný problém naráží i snaha automatizovaně moderovat obsah či vyhledávat např. šikanózní obsah – u mnohých vyjádření je třeba znát širší kontext i obvyklý způsob vyjadřování zúčastněných, neřkuli specifika komunikace některých společenstev – např. emotikony či specifické výrazy u mladší generace. Kupř. pochopení ironie proto může být pro mnohé modely stále značně problematické.]

V této části Mikeš rozvádí nejzajímavější myšlenky celé knihy, a to o nejednoznačnosti vágních pojmů, jednotlivých způsobů výkladů právních norem, o hierarchii a vztazích mezi jednotlivými předpisy, neprokazováním notoriet apod. V několika větách načrtává pravděpodobně největší úskalí aplikace umělé inteligence na výklad práva a rozhodování sporů.

Pasáž uzavírá i dvěma lokálními praktickými příklady – pokutováním za dopravní přestupky a sporem ohledně uplatnění slevy z kupní ceny vadných vlakových vagonů.

Filozofické úvahy si autor ponechal až na závěr. Ač v daném rozsahu může chybět prostor pro jejich rozvedení, bohužel tím pomíjí některé nabízející se protiargumenty. Totiž např. při úvaze o humanoidních robotech upozorňuje na opotřebovatelnost hardwaru a nezohledňuje přitom přenositelnost softwaru do jiné fyzické schránky, což je u strojů oproti živým tvorům skutečně snadné. Podobně při úvaze o (možné) inteligenci zvířat hovoří o jejich taktice při lovu, přičemž výslovně nezmíní proces učení, kterého, jak se jistě shodneme, jsou do určité míry schopna jak zvířata, tak právě i pokročilé umělé systémy.

Přes tyto drobné výhrady se s autorem v jeho závěrech shoduji a též jeho optimis­tický postoj, aniž by bagatelizoval rizika, je sympaticky příčetný.

Kniha je proto povinným čtením pro všechny zájemce o četbu z oblasti AI bez zbytečného balastu.

JUDr. LINDA KOLAŘÍKOVÁ, podniková právnička