Každý, kdo denně přichází do styku s občanským soudním řádem, musí dojít k závěru, že jeho stávající podoba neodpovídá potřebám moderního civilního soudnictví. OSŘ je z roku 1963 a jeho základní architektura vychází z jiného společenského i právního systému. Byl konstruován jako procesní předpis laický, ale postupně se z něho stal předpis advokátský, aniž by politická reprezentace našla odvahu tuto změnu sdělit veřejnosti.

 

Přestože byl mnohokrát novelizován, nikdy nedošlo k jeho systematické rekodifikaci. Výsledkem je text, který je vnitřně nesourodý, plný výjimek, přechodných konstrukcí a kompromisů. Zákon tak nepůsobí jako promyšlený procesní kodex, ale spíše jako vrstvený soubor historických oprav.

Řízení podle OSŘ je zatíženo množstvím formálních pravidel, jejichž porušení může mít pro účastníky fatální důsledky, aniž by to mělo reálný vztah ke spravedlivému rozhodnutí ve věci.

Problémů, které jsou v OSŘ zakomponovány, je celá řada a níže uvádím ty nejzřetelnější.

Poučovací povinnost soudu je nejasná a judikatorně zcela roztříštěná. Systém odvolání, dovolání, žaloby pro zmatečnost a obnovy řízení je komplikovaný a pro běžného účastníka téměř nesrozumitelný.

Dovolání je dnes koncipováno jako mimořádný opravný prostředek s velmi úzkým filtrem přípustnosti, což vede k nahodilosti a nepředvídatelnosti rozhodování Nejvyššího soudu.

Nesmyslně je upraven i institut koncentrace řízení. Civilní proces má být především nástrojem spravedlivého zjištění skutečného stavu věci, nikoli soutěží ve zdolávání procesních překážek.

Koncentrace řízení posouvá těžiště rozhodování od materiální pravdy k formálním pravidlům a vytváří situace, v nichž soud vědomě ignoruje relevantní skutečnosti nebo důkazy jen proto, že byly uplatněny „pozdě“. Takový výsledek je obtížně slučitelný s ideou spravedlnosti, protože právo nemá sankcionovat pravdu za její opožděnost.

Dalším problémem je, že koncentrace často trestá poctivé procesní chování. Účastník, který reaguje na průběh dokazování, na výpovědi svědků či na argumentaci protistrany, se může ocitnout v situaci, kdy mu soud odmítne klíčový důkaz s odkazem na jeho opožděnost.

Proces se tak paradoxně stává hrou, v níž je výhodnější předložit vše hned a bez ohledu na relevanci, než vést spor věcně a s ohledem na to, jak se skutkový stav postupně vyjasňuje.

Je přitom iluzorní předpokládat, že skutkový stav je v plném rozsahu zřejmý již na počátku řízení. V mnoha sporech se podstatné skutečnosti objevují až v průběhu dokazování, vyplynou ze znaleckých posudků nebo vyjdou najevo až v reakci na obranu protistrany.

Požadavek, aby vše bylo tvrzeno a navrženo předem, je v takových případech nerealistický a vede k formalistickému odmítání pravdivých a relevantních tvrzení.

Koncentrace navíc zvyšuje riziko překvapivých rozhodnutí. Pokud soud v průběhu řízení aktivně nevymezí, které otázky považuje za rozhodné, a účastníky na to výslovně neupozorní, může se koncentrace stát procesní pastí. Takový postup je obtížně slučitelný se zákazem překvapivých rozhodnutí a s požadavkem předvídatelnosti soudního rozhodování.

Závažná je i změna role soudu, kterou tvrdá koncentrace implikuje. Odpovědnost za spravedlivý výsledek se přesouvá ze soudu na účastníky, jako by soud měl být pouze arbitrem procedury, nikoli garantem spravedlnosti.

Procesní pravidla pak začínají převažovat nad smyslem řízení a soud se ocitá v pozici, kdy sice formálně postupuje správně, ale materiálně rozhoduje nespravedlivě.

Koncentrace rovněž trpí nedostatkem proporcionality. Odmítnutí důkazu se často děje automaticky, bez zkoumání jeho relevance, významu pro rozhodnutí či dopadu na spravedlivý výsledek sporu. Takový formalismus může být sám o sobě nespravedlivý a vést ke kolizi s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Tyto problémy se nejvýrazněji projevují u skutkově a právně složitých sporů, u nichž se rozhodné okolnosti formují postupně.

V konečném důsledku může koncentrace řízení podkopávat důvěru veřejnosti v soudní rozhodování. Rozsudek, který implicitně sděluje, že účastník měl pravdu, ale uplatnil ji pozdě, je pro většinu lidí těžko přijatelný. Právo tím ztrácí legitimitu a soudnictví přestává být vnímáno jako nástroj spravedlnosti, ale jako formalizovaný proces, v němž vítězí ten, kdo lépe ovládá proceduru.

Obdobně se to má s institutem naléhavého právního zájmu. Úprava naléhavého právního zájmu je problematická především proto, že v sobě spojuje několik metodicky odlišných rovin, aniž by je dokázala jasně oddělit. Institut, který měl původně sloužit jako jednoduchý procesní filtr bránící soudům rozhodovat akademické, hypotetické či zcela zbytečné spory, se v praxi proměnil v neurčité hodnoticí kritérium, jehož obsah není předem dostatečně předvídatelný ani pro účastníky řízení, ani pro samotné soudy.

Naléhavý právní zájem tak ztratil charakter jasné procesní podmínky a stal se vágním pojmem, jehož konkrétní význam se utváří až v judikatuře, často navíc nekonzistentně.

Zásadní slabinou úpravy je především směšování procesní a hmotněprávní roviny. Naléhavý právní zájem je koncipován jako procesní předpoklad projednatelnosti určovací žaloby, avšak soudy jej velmi často posuzují prostřednictvím hmotněprávních úvah.

Hodnotí se, zda by žalobce mohl uspět jiným typem žaloby, zda má jeho nárok „reálnou“ šanci na úspěch, případně zda by nebylo vhodnější domáhat se plnění. Tím však soud fakticky předjímá výsledek sporu ještě předtím, než se vůbec dostane k meritornímu projednání věci. Procesní otázka, zda soud může rozhodovat, se tak nenápadně mění v otázku, zda by měl žalobce pravdu, což je metodicky vadné a systémově nečisté.

Dalším problémem je značná míra soudcovské diskrece, kterou institut naléhavého právního zájmu v současné podobě umožňuje. Kritéria pro jeho posouzení nejsou stanovena dostatečně přesně, a proto se rozhodnutí často opírají spíše o obecné úvahy o „účelnosti“, „potřebnosti“ či „vhodnosti“ soudní ochrany než o jasně uchopitelná pravidla.

Výsledkem je situace, kdy v obdobných skutkových stavech mohou různé soudy dospět k opačným závěrům, aniž by bylo možné předem spolehlivě odhadnout, jak bude naléhavý právní zájem vyložen. Tato nepředvídatelnost oslabuje právní jistotu a zvyšuje riziko formalistického odmítání žalob.

Jestliže soud žalobu odmítne s odkazem na absenci naléhavého právního zájmu, aniž by se zabýval samotnou podstatou tvrzeného práva, dochází k situaci, kdy je účastník zbaven věcného posouzení svého nároku.

Institut, který měl bránit zneužívání soudní ochrany, se tak v některých případech stává nástrojem jejího odepření. To je zvlášť problematické tam, kde právní nejistota sama o sobě představuje zásah do právního postavení žalobce a kde určovací žaloba plní preventivní a stabilizační funkci.

Celkově lze shrnout, že úprava naléhavého právního zájmu je špatná nikoli proto, že by institut jako takový postrádal smysl, ale proto, že je konstruován příliš vágně a metodicky nečistě. Místo jasně vymezené procesní podmínky vytváří prostor pro hodnoticí soudy, které suplují meritorní rozhodování a oslabují předvídatelnost práva.

Naléhavý právní zájem se tak stává spíše nástrojem selekce žalob podle uvážení soudu než transparentním kritériem soudní ochrany, což je v rozporu se základními principy spravedlivého procesu.

Takto by se dalo pokračovat dál a dál. Nicméně hlavní slabinou občanského soudního řádu je fakt, že jde o historicky přežitý procesní rámec, který byl udržován při životě sérií novel místo promyšlené rekodifikace.

 

doc. JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D., advokát

Ilustrační foto: canva.com