Žaloba na doplnění pasiv či také žaloba na odpovědnost za nedostatek aktiv je součástí českého právního řádu teprve od 1. 1. 2021, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“). Jedná se o institut převzatý z francouzského právního prostředí, jenž, zjednodušeně řečeno, umožňuje, aby člen či členové statutárního orgánu (současní, bývalí i faktičtí podle ust. § 69 odst. 2 ZOK) doplnili vlastními prostředky nedostatečný majetek obchodní korporace, jež je v úpadku, čímž se věřitelům dostane v insolvenčním řízení vyššího uspokojení. Vzhledem k tomu, že žaloba na doplnění pasiv ve smyslu ust. § 66 odst. 1 písm. b) ZOK je v českém právním řádu do jisté míry stále novum, je tento institut v praxi poměrně nevyužívaný, a i proto absentuje dostatečné množství relevantní judikatury a odborných článků.

 

Exkurz k právní úpravě účinné do 31. 12. 2020:

Úvodem je třeba poznamenat, že zákonné ručení členů statutárního orgánu při úpadku obchodní korporace obsahoval český právní řád již před 1. 1. 2021, když bylo obsaženo v tehdy účinném ust. § 68 ZOK (ručení členů při úpadku obchodní korporace) a v ust. § 62 ZOK (vydání prospěchu při úpadku – tzv. „clawback“, který je dnes upraven v ust. § 66 odst. 1 písm. a) ZOK). To však v praxi nebylo příliš využíváno, neboť vyvolávalo značné výkladové potíže.

Zákonné ručení členů statutárního orgánu ve smyslu ust. § 68 odst. 1 ZOK účinného do 31. 12. 2020 představovalo specifickou sankci za porušení péče řádného hospodáře dle ust. § 159 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), kdy toto zákonné „sankční“ ručení sice nebylo limitováno výší vzniklé újmy, ale zároveň nezakládalo neomezené ručení člena či členů statutárního orgánu za veškeré závazky obchodní korporace, ale toliko za závazek či závazky obchodní korporace ve vztahu ke konkrétnímu navrhujícímu věřiteli obchodní korporace, čímž mohl být obcházen kolektivní zájem věřitelů, který je inherentní součástí insolvenčního řízení. To umocňoval i fakt, že tuto žalobu mohl podat i věřitel, který svoji pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásil.

Toto zákonné „sankční“ ručení vznikalo až pravomocným rozhodnutím soudu o žalobě, k níž měli aktivní legitimaci věřitelé obchodní korporace a insolvenční správce, byť v právní nauce stran aktivní legitimace insolvenčního správce panovala značná nejednota[1]. Nejednalo se přitom ani o incidenční spor, což vedlo k tomu, že řízení mohlo skončit až dlouho po skončení konkursu, resp. zániku obchodní korporace, a i proto v praxi tuto žalobu insolvenční správci podávali spíše sporadicky a výjimečně.

Podle ust. § 68 odst. 1 ZOK ve znění účinném do 31. 12. 2020 vznikalo zákonné ručení členů statutárního orgánu (současných i bývalých s výjimkou těch, kteří „byli do funkce prokazatelně ustaveni za účelem odvrácení úpadku nebo jiné nepříznivé hospodářské situace obchodní korporace a svou funkci vykonávali s péčí řádného hospodáře.“) za kumulativního splnění dvou povinností tehdy, pokud:

1. bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, a současně

1. člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné.

 

Nejvyšší soud k ust. § 68 odst. 1 ZOK ve znění účinném do 31. 12. 2020 judikoval, že „Smyslem „sankčního“ ručení podle § 68 z. o. k. je kompenzovat zhoršenou dobytnost pohledávek věřitelů obchodní korporace, která je způsobena tím, že obchodní korporace je v úpadku a člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu nejednal s péčí řádného hospodáře, neboť neučinil vše potřebné a rozumně předpokladatelné, aby úpadek obchodní korporace odvrátil (ačkoli věděl, že korporaci úpadek hrozí anebo o tom vědět mohl a měl).“[2]

Vrchní soud v Olomouci pak v nedávné době posuzoval situaci, kdy věřitel dlužníka-obchodní korporace podal žalobu ve smyslu ust. § 68 ZOK ve znění účinném do 31. 12. 2020 vůči bývalým jednatelům a současně bývalým jediným společníkům obchodní korporace. Žalobce měl totiž vůči obchodní korporaci pohledávku ze smlouvy o nájmu podnikatelských prostor, která byla uzavřena a v důsledku prodlení s hrazením nájemného vypovězena a skončena v době, kdy trvalo funkční období bývalých jednatelů, důsledkem čehož obchodní korporace-dlužník přišla o jedinou výdělečnou činnost. Žalovaní-bývalí jednatele se však jen několik dnů po ukončení této nájemní smlouvy, téměř rok a tři čtvrtě před zahájením insolvenčního řízení (avšak v době hrozícího úpadku), coby jediní společníci, na valné hromadě dlužníka odvolali z funkce jednatelů a převedli své podíly na nového společníka a současně nového jediného jednatele, který byl v tu dobu jednatelem dalších přinejmenším 80 společnosti a bylo tak evidentní, že se jednalo o tzv. bílého koně.

Vrchní soud v Olomouci tento skutkový soud posoudil po právní stránce následovně: „Z hlediska založení ručení dle ust. § 68 z. o. k. je rozhodující, zda žalovaní jako jednatelé Společnosti učinili za účelem odvrácení hrozícího úpadku vše potřebné a rozumně předpokladatelné, a proto není významné, zda v době předcházející hrozícímu úpadku pověřili vedením Společnosti svoji matku či zda tato měla odpovídající schopnosti. Pro odvrácení hrozícího úpadku Společnosti žalovaní jako jednatelé neučinili vůbec nic. Jejich jedinou reakcí na hrozící úpadek bylo odvolání sebe samých z funkce jednatelů (žalovaní byli jedinými společníky), přičemž smyslem tohoto kroku rozhodně nebylo jmenování osoby, jejímž úkolem by bylo odvrátit hrozící úpadek. Důvodem odvolání se z funkce jednatelů byla vůle žalovaných odejít ze Společnosti, což je zjevné z jejich současně realizovaného rozhodnutí prodat obchodní podíly třetí osobě. Založení ručení tehdejších jednatelů za závazky Společnosti vůči žalobci, které mají základ ve smlouvě o nájmu nebytových prostor, jež byla uzavřena a jejíž účinnost skončila v průběhu jejich funkčního období, je odpovídající zásadnímu pochybení žalovaných, kteří pro odvrácení hrozícího úpadku nic neučinili. Jak v této věci již poukázal Nejvyšší soud, žalovaní se měli např. snažit o obnovení provozu v jiných prostorách, zajistit krizového manažéra či alespoň řešit s věřiteli jejich pohledávky. Oproti tomu žalovaní ze Společnosti pouze „utekli“.“

 

Žaloba na doplnění pasiv ve smyslu ust. § 66 odst. 1 písm. b) ZOK:

Vzhledem k tomu, že ust. § 68 odst. 1 ZOK ve znění účinném do 31. 12. 2020 nebylo v aplikační praxi příliš využíváno, a to jak ze strany věřitelů, tak ze strany insolvenčních správců, bylo zákonem č. 33/2020 Sb. (tzv. „Velká novela ZOK“) zrušeno a úprava dříve obsažená v ust. § 62 a 68 ZOK zrevidována a sloučena do stávajícího ust. § 66 ZOK, čímž byla do právního řádu ČR zavedena mj. právě i žaloba na doplnění pasiv.

Cílem této novelizace přitom bylo „zjednodušit a zefektivnit stávající řešení“[3] (což se, bohužel, zcela nepodařilo naplnit), a to nejen sloučením dvou skutkových podstat do jednoho ustanovení, ale zejména do jednoho typu řízení, které bylo nově koncipováno pro obě skutkové podstaty jako incidenční řízení dle zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve kterém aktivní legitimace náleží výlučně insolvenčnímu správci. Ten je tak žalobu oprávněn podat za předpokladu, že shledá zákonem stanovení podmínky za splněné, a současně podání žaloby za vhodné v kontextu přínosu pro majetkovou podstatu, avšak bez dalšího povinen tehdy, pokud o jejím podání rozhodne podle ust. § 66 odst. 2 ZOK věřitelský výbor dlužníka-obchodní korporace.[4]

Právní úpravu žaloby na doplnění pasiv tak dnes nalezneme v ust. § 66 odst. 1 písm. b) ZOK, jež zní: „Přispěl-li člen statutárního orgánu porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace a bylo-li v insolvenčním řízení již rozhodnuto o způsobu řešení úpadku obchodní korporace, insolvenční soud na návrh insolvenčního správce byl-li na majetek obchodní korporace prohlášen konkurs, může také rozhodnout, že tento člen je povinen poskytnout do majetkové podstaty plnění až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku obchodní korporace; při určení výše plnění insolvenční soud přihlédne zejména k tomu, jakou měrou přispělo porušení povinnosti k nedostatečné výši majetkové podstaty.“

 

Podmínky pro uložení povinnosti podle ust. § 66 odst. 1 písm. b) ZOK členovi či členům statutárního orgánu jsou, lapidárně řečeno, následující[5]:

 

1. rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku obchodní korporace a o způsobu jeho řešení konkursem, a to bez ohledu na to, zda insolvenční návrh podal sám dlužník či věřitel;

 

2. porušení povinnosti členem statutárního orgánu, jež se stalo příčinou (případně jednou z příčin) úpadku obchodní korporace, respektive, v jehož důsledku nebyl (hrozící) úpadek odvrácen (ač při přijetí racionálního opatření odvrácen být mohl). Není tedy podstatné pouze to, zda úpadek nastal (či nebyl odvrácen) v důsledku jednání (konání či opomenutí) člena statutárního orgánu, ale také, zda člen statutárního orgánu tímto svým jednáním porušil péči řádného hospodáře. „Porušením povinností je třeba rozumět především porušení povinnosti spravovat záležitosti společnosti, případně povinnosti k obchodnímu vedení závodu – k tomu srov. § 159 odst. 3 OZ Při posuzování jednotlivých případů je přitom třeba vycházet ze standardu výkonu funkce kladeného na členy volených orgánu – péče řádného hospodáře.“[6]

 

3. podání žaloby insolvenčním správcem obchodní korporace, neboť soud toto řízení nemůže zahájit z úřední povinnosti;

 

4. přiměřenost sankce, a to s ohledem na princip proporcionality je jedním z obecných (ústavně)právních principů imanentních českému právnímu řádu, a proto I tehdy, kdy to zákon nestanoví výslovně, musí být sankce stíhající členy volených (tj. i statutárních) orgánů za porušení jejich povinností zásadně přiměřená významu povinnosti, již člen orgánu porušil, závažnosti jeho pochybení, jakož i všem dalším v úvahu přicházejícím okolnostem konkrétního případu tak, aby uložení této sankce bylo možné považovat za adekvátní (spravedlivý) důsledek předchozího porušení právní povinnosti členem orgánu.

 

Právní mocí rozhodnutí v řízení podle ust. § 66 odst. 1 písm. b) ZOK pak nastává nejen povinnost plnit do majetkové podstaty až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku obchodní korporace, ale ex lege i diskvalifikace žalovaného člena či členů statutárního orgánu podle ust. § 63 odst. 2 ZOK.

V řízení o vyloučení je příslušný soud vázán závěrem insolvenčního soudu o tom, že člen statutárního orgánu porušil svoji povinnost a že toto porušení přispělo k úpadku obchodní korporace. To znamená, že soudu rozhodujícímu o diskvalifikaci člena či členů statutárního orgánu zůstává toliko možnost a povinnost rozhodnout, na jak dlouhou dobu (s ohledem na okolnosti konkrétního případu) má být dotčený člen či členové statutárního orgánu vyloučeni z výkonu funkce.

Lze uzavřít, že žaloba na odpovědnost za nedostatek aktiv představuje významný právní nástroj, jehož účelem je poskytnout věřitelům obchodní korporace dodatečné prostředky na uspokojení jejich pohledávek, kterého se jim v důsledku porušení povinností člena či členů statutárního orgánu v rámci insolvenčního řízení nedostává, když plnění získané od člena či členů statutárního orgánu na základě pravomocného rozhodnutí insolvenčního soudu náleží do majetkové podstaty dlužníka, a proto s ním bude naloženo podle pravidel nakládání s majetkovou podstatou dlužníka.

 

Procesní aspekty řízení o žalobě na doplnění pasiv:

Ačkoliv z výše podaného výkladu je zjevné, že žaloba na doplnění pasiv skýtá pro věřitele zjevné výhody, v praxi není ze strany insolvenčních správců příliš využívána, a to nejen s ohledem na nedostatečné povědomí mnoha věřitelů, kteří coby věřitelský výbor disponují právem rozhodnout o povinnosti tuto žalobu podat, a některých věřitelů, ale zejména kvůli zásadě zákazu retroaktivity a přechodným ustanovením Velké novely ZOK.

Například již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 103 VSPH 735/2023, dovodil, že žalobu na doplnění pasiv lze úspěšně podat pouze tehdy, přispěl-li člen statutárního orgánu k úpadku obchodní korporace porušením svých povinností až po 1. 1. 2021, přičemž „S ohledem na přechodné ustanovení (čl. II bod 6 zákona č. 33/2020 Sb.) se podle § 66 může postupovat až v případě obchodních korporací, na něž byl podán insolvenční návrh (§ 97 InsZ) 1. 1. 2021 a později. Bylo-li insolvenční řízení zahájeno dříve, použijí se § 62 a 68 ve znění účinném do 31. 12. 2020.“[7]

Jinak řečeno, podat žalobu na doplnění pasiv ve smyslu ust. § 66 odst. 1 písm. b) ZOK, lze jen tehdy, byl-li vůči obchodní korporaci-dlužníku podán insolvenční návrh až po 1. 1. 2021 (je přitom nerozhodné, zda jej podal věřitel či sám dlužník), a současně k porušení právních povinností členů statutárního orgánu došlo rovněž až po 1. 1. 2021.

Skutečnost, že pro aplikaci ust. § 66 odst. 1 písm. b) ZOK není podstatné, zda byl konkurs dlužníka-obchodní korporace prohlášen na základě insolvenčního návrhu podaného samotným dlužníkem-obchodní korporací, či jejím věřitelem, potvrzuje i recentní rozsudek Městského soudu v Praze[8], jenž byl Vrchním soudem[9] v Praze potvrzen jako správný, v němž insolvenční soud dospěl k tomu, že „pokud jde o žalobu na doplnění pasiv, zákonodárce naopak podmínku věřitelského návrhu nezmiňuje. U tohoto institutu se zákonodárce v důvodové zprávě věnuje východiskám pro novou úpravu, a to jednak nahradit původní úpravu ručení členů orgánu obsaženou v § 68 ZOK a převzetí institutu známého z francouzského práva, tzn. žalobu na doplnění pasiv. Osobní působnost je zde však širší, neboť se vztahuje nejen na (bývalé) členy statutárního orgánu, ale i na tzv. faktické a stínové vedoucí. Jako jedinou podmínku týkající se insolvenčního řízení zde zákonodárce stanovuje, že úpadek dlužníka musí být řešen konkurzem. Soud tak uzavřel, že pokud by tak zákonodárce zamýšlel stanovit podmínku věřitelského návrhu i pro žalobu na doplnění pasiv, učinil by tak v zákonném textu § 66 odst. 1 písm. b) ZOK výslovně, stejně jako tak učinil v § 66 odst. 1 písm. a) ZOK nebo by ji jako společnou podmínku pro obě žaloby uvedl v uvozujícím prvním odstavci ustanovení.“

Ve vztahu k časové působnosti pak judikatura dochází k tomu, že „přestože se novela použije na insolvenční řízení zahájená po 1. 1. 2021, hmotněprávní předpoklad pro založení odpovědnosti člena statutárního orgánu nebude založen, přispěl-li porušením svých povinností k úpadku dlužníka před 1. 1. 2021.“[10]

Řízení o žaloba na doplnění aktiv je podle ust. § 66 odst. 3 ZOK incidenčním sporem ve smyslu ust. § 159 odst. 1 písm. h) insolvenčního zákona, pročež po skončení insolvenčního řízení v něm podle ust. § 159 odst. 3 insolvenčního zákona není možné pokračovat. To znamená, že pokud bude insolvenční řízení dlužníka-obchodní korporace skončeno, není možné iniciovat řízení o žalobě na doplnění pasiv, ale ani v něm nelze pokračovat.

Břemeno tvrzení a důkazní pak tíži insolvenčního správce, a to v tom směru, že je povinen uvést a prokázat, že jsou splněny všechny předpoklady pro uložení této povinnosti. Musí tedy tvrdit, v čem (v jakém jednání) spatřuje porušení povinností při výkonu funkce, a prokázat, že se člen/členové statutárního orgánu tohoto jednání dopustili, a dále musí tvrdit a prokázat, že toto jednání bylo jednou z příčin úpadku obchodní korporace, a v neposlední řadě, že jím požadované plnění představuje přiměřenou sankci vzhledem k okolnostem projednávaného případu. Naopak, v souladu s ust. § 52 odst. 2 ZOK platí, že žalovaný člen či členové statutárního orgánu musí tvrdit a prokázat, že při insolvenčním správcem vytýkaném jednání postupovali v souladu s péčí řádného hospodáře.

Jelikož není sporu o tom, že žaloba na doplnění pasiv může směřovat proti vícero členům statutárního orgánu (respektive proti více pasivně legitimovaným osobám, pokud je členů statutárního orgánu více), kteří svým jednáním přispěli k úpadku obchodní korporace, soud v takovém případě, v souladu s ust. § 2915 odst. 1 OZ, zaváže žalované členy k doplnění pasiv solidárně, tj. společně a nerozdílně. Bude-li se však u jednotlivých žalovaných členů lišit míra, jíž porušení jejich povinností přispělo k nedostatečnosti majetkové podstaty, závažnost porušení jejich povinností, případně další okolnosti, jež soud posuzuje v rámci kritéria přiměřenosti, uloží každému ze žalovaných povinnost v odlišné výši, což se promítne i v rozsahu solidarity. Povinnost plnit společně a nerozdílně zpravidla nebude možné uložit ani tehdy, bude-li (některým) žalovaným ukládáno nepeněžité plnění.

Bude-li pravomocným soudním rozhodnutím uložena žalovaným členům statutárního orgánu povinnost plnit do majetkové podstaty, stává se takto vymožené plnění od členů statutárních orgánů součástí majetkové podstaty a rozděluje se mezi insolvenční věřitele podle pravidel insolvenčního zákona.

 

Závěr:

Žaloba na doplnění pasiv je institutem známým zejména z francouzského právního řádu, který byl do českého právního řádu zaveden před necelými 5 lety, přičemž jeho cílem je dosáhnout vyšší míry uspokojení věřitelů dlužníka-obchodní korporace v rámci insolvenčního řízení. Bohužel žaloba na doplnění pasiv není v českém právním prostředí příliš využívána, a to zejména s ohledem na relativně krátkou účinnost příslušné právní úpravy, nedostatečné povědomí věřitelů a některých insolvenčních správců, a v neposlední řadě i kvůli absenci dostatečného množství relevantní judikatury, která by některé výkladové nejasnosti odstranila.

Výhody žaloby na doplnění pasiv jsou přitom zřejmé, a proto lze její podání insolvenčním správcům a věřitelům ve věřitelském výboru, kteří mohou o jejím podání též rozhodnout, bezpochyby doporučit – to samozřejmě za předpokladu, že budou splněny zákonem stanovené podmínky a žalovaný člen či členové statutárního orgánu budou solventní, neboť v opačném případě, i přes naplnění zákonem předvídaných podmínek, nebude podání žaloby pro majetkovou podstatu vhodné a přínosné.

 

Tomáš Svoboda, absolvent magisterského studia Právnické fakulty UK v Praze
Ilustrační foto: pexels.com

 

---

[1] Ke kladnému závěru tendoval FLÍDR, Jan. Procesní legitimace insolvenčního správce podle § 68 ZOK. Obchodněprávní revue. 2018, č. 2, str. 33-42, opačně např. ŠUK, Petr. § 68 [Ručení členů orgánů při úpadku obchodní korporace]. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, HAVEL, Bohumil, CILEČEK, Filip, KUHN, Petr, ŠUK, Petr. Zákon o obchodních korporacích. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 195.

[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1319/2018.

[3] Důvodová zpráva k zákonu č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony [online]. 207/0. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, 2017 – 2021. VIII. Volební období. [cit. 2025-11-14]. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=8&ct=207&ct1=0.

[4] Srov. DOHNAL, Jan. Správa a řízení obchodní korporace v hrozícím úpadku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, str. 156.

[5]ŠUK, Petr. § 66 [Zvláštní povinnosti při úpadku obchodní korporace]. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, HAVEL, Bohumil, CILEČEK, Filip, KUHN, Petr, ŠUK, Petr. Zákon o obchodních korporacích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 227–228.

[6] Důvodová zpráva k zákonu č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony [online]. 207/0. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, 2017 – 2021. VIII. Volební období. [cit. 2025-11-14]. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=8&ct=207&ct1=0.

[7] ŠUK, Petr. § 66 [Zvláštní povinnosti při úpadku obchodní korporace]. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, HAVEL, Bohumil, CILEČEK, Filip, KUHN, Petr, ŠUK, Petr. Zákon o obchodních korporacích. 3. vydání. Str. 226.

[8] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 237 ICm 1546/2022.

[9] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 102 VSPH 141/2025.

[10] Např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. 101 VSPH 480/2024.