Východiskem tohoto článku je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 29 ICdo 14/2020 (R 99/2023). Nejvyšší soud byl při rozhodování o odpůrčí žalobě v rámci insolvenčního řízení postaven před otázku, jakým způsobem je třeba vykládat pojem koncern ve smyslu § 240 odst. 3 insolvenčního zákona. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatoval, že „Podmínkou sine qua non k existenci koncernu je jednotné řízení, jehož zákonná definice je uvedena v § 79 odst. 2 z. o. k.“ Zároveň také konkretizoval, co se pod tímto jednotným řízením myslí a jaké skutečnosti tedy musí alespoň v základních rysech žalobce tvrdit, aby jeho žaloba mohla být úspěšná.

Cílem tohoto článku je proto ukázat, k jakým důsledkům vede, resp. by vedlo, pokud by byl pojem koncern vykládán zcela důsledně v souladu s tímto rozsudkem. Právě s ohledem na tyto důsledky pak článek ukazuje, proč by měl být obsah pojmu koncern za účelem jeho aplikace v insolvenčním řízení vykládán na základě § 3029 o. z. nikoli v souladu se zákonem o obchodních korporacích, nýbrž i nadále na základě zrušeného obchodního zákoníku.

Co je to koncern, určuje obchodní právo. Insolvenční zákon, který s pojmem koncern pracuje, tak na obchodní právo musí navazovat. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále též „ins. zák.“, však vycházel z obsahového vymezení koncernu tak, jak jej tehdy stanovil zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též „obch. zák.“). Co je to koncern, se však od 1. 1. 2014 zásadním způsobem změnilo. Podle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále též „z. o. k.“), už totiž neplatí, že „Není-li prokázán opak, má se za to, že ovládající osoba a osoby jí ovládané tvoří koncern.“ To, že je někdo ovládající osobou, tak už pro existenci koncernu nestačí. I v insolvenčním řízení tak podle Nejvyššího soudu platí, že „Podmínkou sine qua non k existenci koncernu je jednotné řízení, jehož zákonná definice je uvedena v § 79 odst. 2 z. o. k.“ Důsledky této interpretace mohou být fatální, neboť na rozdíl od předchozí konstrukce prakticky nebrání ovládajícím osobám vysávat prostředky z insolventních společností, aniž by za to mohly být hnány k odpovědnosti.

Cílem tohoto článku je tak polemika s právním názorem Nejvyššího soudu, podle kterého je obsah pojmu koncern třeba vykládat v návaznosti na platné a účinné obchodní právo, tj. tak, jak byl tento pojem vymezen do konce roku 2013 obchodním zákoníkem a od 1. 1. 2014 zákonem o obchodních korporacích.

Základní argument tohoto článku pak spočívá v tom, že Nejvyšší soud (dále též „NS“) zcela odhlíží ve své interpretaci od intertemporálního ust. § 3029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“¨), z jehož jazykového znění lze na základě argumentu a contrario dovodit zcela opačný závěr než ten, který učinil NS, tj., že i v současnosti by bylo možné vykládat pojem koncern na základě (jinak zrušeného) obchodního zákoníku. Jádrem článku je pak diskuse nad tím, zdali má být § 3029 o. z. skutečně vyložen jazykově pomocí argumentu a contrario, anebo má být dotvořen per analogiam legis, což by jedině umožnilo závěr, ke kterému NS dospěl.

Význam pojmu koncern v insolvenčním řízení podle NS 

V roce 2022 rozhodoval NS incidenční spor mezi dvěma společnostmi, které působily v ostravském regionu.[1] Jedna z nich se původně zabývala těžbou uhlí a jeho prodejem a stala se později insolventní (dál jen jako „insolventní společnost“ nebo „dlužník“), druhá se zabývala obchodem s realitami a zůstala solventní (dál také jen jako „solventní společnost“, „realitní společnost“ nebo „žalovaný“). Obě tyto společnosti byly přitom „součástí jedné struktury navzájem propojených společností“, a bylo tak možné předpokládat, že jsou ovládány totožnou osobou. Koncem roku 2014 mezi sebou tyto společnosti uzavřely smlouvu, na základě níž došlo ke směně nemovitostí, přičemž hodnota nemovitostí, které směňovala insolventní společnost, činila cca 60 mil. korun, zatímco hodnota nemovitostí jako protiplnění realitní společnosti činila cca 80 mil. korun.[2] Na straně realitní společnosti tak vznikl přeplatek cca 20 mil. korun. Tímto přeplatkem pak bylo zaplaceno formou zápočtu za nemovitosti, které již dříve v roce 2014 „prodala“ insolventní společnost společnosti realitní, aniž by však za ně reálně zaplatila. Za dva roky poté, v roce 2016, bylo zahájeno insolvenční řízení, kterým byla (mj.) povolena reorganizace insolventní společnosti, resp. dlužníka. V rámci tohoto insolvenčního řízení podal insolvenční správce v roce 2017 odpůrčí žalobu, kterou se domáhal určení neúčinnosti všech smluv, na jejichž základě došlo k převodu nemovitostí, a zároveň také požadoval, aby realitní společnost vydala do majetkové podstaty dlužníka částku 20 mil. korun.[3]

Soud první instance na tyto skutkové okolnosti aplikoval § 240 odst. 3 ins. zák., který stanoví: „Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.“ Vzhledem k tomu, že k zahájení insolvenčního řízení došlo po dvou letech od okamžiku, kdy byly dotyčné transakce uskutečněny, bylo k vyslovení neúčinnosti dotyčných smluv nutné, aby realitní společnost tvořila s insolventní společností koncern. Soud první instance v této souvislosti konstatoval, že „skutečnost, že dlužník a žalovaný byli v rozhodném období propojenými osobami, spojenými ve složité struktuře společností, které měly společné akcionáře ovládající tyto společnosti, neznamená, že spolu tvořili koncern. Koncern by mohli tvořit až tehdy, kdyby bylo tvrzeno a prokázáno, že dlužník a žalovaný byli dlouhodobě jednotně řízeni a měli společný zájem a jednotnou koncernovou politiku.“

Vrchní soud v Olomouci jakožto soud odvolací k tomu dodal, že „tvrzení o personálním propojení dlužníka a žalovaného není dostatečným tvrzením o existenci koncernu, … Proto nebylo povinností insolvenčního soudu provádět dokazování k nedostatečným skutkovým tvrzením žalobce.“ Z těchto důvodů odvolací soud také učinil závěr, že „žalobce neunesl břemeno tvrzení ve vztahu k rozhodné skutečnosti, že dlužník a žalovaný podléhali jednotnému řízení“.

Proti tomu podal insolvenční správce dovolání k Nejvyššímu soudu a namítal, že „… existence koncernu je v případě dlužníka a žalovaného dána strukturou vztahů, jak je popisují jím doložené důkazní prostředky, a to zejména účetní závěrky obou společností za rok 2014… Tyto skutečnosti dle dovolatele plynou ze zprávy o vztazích dlužníka za účetní období roku 2014, ale i ze zpráv o vztazích žalovaného. Z nich dovolatel ‚předpokládá‘ existenci koncernu, přičemž poukazuje na personální propojení společností …“. Zásadní otázka, před kterou tak byl NS postaven, zněla, zda žalovaná solventní společnost byla osobou, se „kterou dlužník tvořil v rozhodné době koncern ve smyslu § 240 odst. 3 ins. zák.“. Na tuto otázku pak NS odpověděl právní větou, jež byla také publikována v časopise Vybraná judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva:

„Podmínkou sine qua non k existenci koncernu je jednotné řízení, jehož zákonná definice je uvedena v § 79 odst. 2 z. o. k. Pro závěr, že určité podnikatelské seskupení dosahuje kvality koncernu (a není tedy ‚pouhým‘ ovlivněním či ovládáním), je nezbytné naplnění několika základních znaků jednotného řízení. Je to rozhodující vliv řídící osoby, vliv na činnost řízené osoby, dlouhodobost, prosazování koncernových zájmů, jednotná politika koncernu a koordinace a koncepční řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu…“[4]

Podle NS však insolvenční správce jakožto „dovolatel po celou dobu řízení ve svých podáních – dovolání nevyjímaje – tvrdil (tvrdí) pouze skutečnosti ohledně ovládání dlužníka a dovolatele mateřskými subjekty v celkové hierarchii propojených subjektů. … To je však pro závěr o splnění povinnosti tvrzení ohledně existence koncernu jakožto kvalitativně vyšší formě podnikatelského seskupení, jak je nastíněno shora, ve smyslu § 240 odst. 3 ins. zák., byť v rozsahu základních opěrných bodů, nedostačující.“ Insolvenční správce tak neunesl ani svoje břemeno tvrdit, že insolventní společnost spolu se žalovanou realitní společností tvořila v rozhodné době koncern. Žaloba insolvenčního správce tak byla zamítnuta.

Zcela zásadní význam má přitom relativně nenápadné a na první pohled banální konstatování NS, že „slovní spojení ,osoba tvořící s dlužníkem koncern‘ je nutné vykládat způsobem vymezeným legální definicí tohoto pojmu v příslušných právních předpisech, tedy pro dobu před 1. lednem 2014 způsobem vymezeným § 66a odst. 7 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále také jen ,obch. zák.‘), a pro dobu od 1. ledna 2014 způsobem vymezeným § 79 z. o. k. … Skutečnost, že obchodní korporace jsou ve vzájemném vztahu osobami ovládanými a řízenými jednou fyzickou osobou, v poměrech zákona o obchodních korporacích sama o sobě nevede k závěru, že takové obchodní korporace jsou osobami tvořícími s ,řídící osobou‘, a tedy i mezi sebou navzájem, koncern.“

Vzhledem k tomu, že všechny transakce v naší kauze byly provedeny po 1. lednu 2014, tak bylo podle NS třeba aplikovat zákon o obchodních korporacích. Právě s ohledem na změnu právní úpravy Nejvyšší soud vytkl dovolateli (tj. insolvenčnímu správci společnosti), že „zjevně – nesprávně – zaměňuje, resp. dává na roveň, seskupení ovládaných osob (§ 74 z. o. k.) a koncern“.

Koncern jakožto ovládající osoba podle obchodního zákoníku 

Abychom viděli, jak zásadní změnu představuje aplikace pojmu koncern, tak jak jej vymezuje zákon o obchodních korporacích, je třeba se nejprve zastavit a vrátit se k předchozí právní úpravě. Představme si tak situaci, že by se celá transakce uskutečnila o rok dříve, za účinnosti obchodního zákoníku. Zároveň si také představme, že by žalobce, tj. insolvenční správce, tvrdil a na základě důkazů byl i schopen prokázat, že se „propojenost společností“ projevovala v tom, že jak v případě insolventní společnosti, tak v případě realitní společnosti bylo možné prosadit jmenování většiny členů jejich statutárních orgánů právě osobou, která stála na vrcholu pyramidy propojených společností. Pokud by tomu tak bylo, bylo by především možné na základě nevyvratitelné domněnky[5] stanovené v § 66 odst. 3 obch. zák. konstatovat, že jak insolventní společnost, tak realitní společnost jsou ovládanými osobami. V návaznosti na to by bylo třeba aplikovat, tentokrát vyvratitelnou, domněnku stanovenou v § 66 odst. 7 obch. zák., a sice, že „Není-li prokázán opak, má se za to, že ovládající osoba a osoby jí ovládané tvoří koncern.“ Zjednodušeně řečeno by to znamenalo, že by insolvenčnímu správci postačilo prokázat, že insolventní společnost byla osobou ovládanou, což by presumovalo, že se jedná o koncern, nebude-li (realitní společností) prokázán opak. Tato konstrukce se však od 1. 1. 2014 zásadním způsobem změnila.

Jak upozornil Bohumil Havel, zákon o obchodních korporacích „opouští předchozí pojetí ovlivněné německým právem a sleduje se modelově koncept odlišný (srov. důvodovou zprávu k zákonu). Zákon předpokládá tři základní stupně podnikatelských seskupení, totiž ovlivnění, ovládání a koncern s tím, že každé ovládání může být současně ovlivněním a každý aktivní koncern je současně ovlivněním, nikoli však vice versa.“[6]

V této souvislosti je však třeba vysvětlit, co se onou německou koncepcí vlastně myslelo. Zjednodušeně řečeno, německá koncepce rozlišuje tři druhy koncernů: faktický koncern, smluvní koncern a koncern založený na rozhodnutí o začlenění. Z našeho hlediska je důležitý tzv. faktický koncern, ve kterém, jak vysvětluje Stanislava Černá, „řídící moc ovládajícího podniku spočívá na většinové majetkové účasti vůdce koncernu v podřízených článcích. V okamžiku, kdy vznikne vztah ovládání, předpokládá zákon (jako vyvratitelnou právní domněnku) existenci koncernového uspořádání (§ 18, věta 3 AktG).“[7] Dělení faktického koncernu spočívá v tom, zda ovládající osoba své koncernové řízení prosazuje v zásadě jednotlivými izolovanými kroky – a pak se jedná o jednoduchý faktický koncern, nebo je naopak její vliv natolik komplexní, že jednotlivé projevy ovládání nelze izolovat, a pak se jedná o koncern kvalifikovaný. To, co jsme tak zejména konkrétně opustili, je koncepce „jednoduchého faktického koncernu“, který podle současné právní úpravy už žádným koncernem není, ale pouhým „ovlivněním“, které je důsledkem ovládání. To také vysvětluje, proč v zákoně o obchodních korporacích nenacházíme žádnou obdobnou vyvratitelnou domněnku, která by na základě existence vztahu ovládání presumovala koncern. V zákoně o obchodních korporacích totiž nalézáme pouze domněnky, které presumují, kdo je ovládající osobou (§ 75). Tím lze také ukázat, co znamená, že právní úprava podnikatelských seskupení je postavena na kaskádovité struktuře, jak to vysvětluje Jan Lasák: „Ovlivnění jako základní stupeň podnikatelského seskupení je zásadně obsaženo i ve vyšších stupních propojení, tj. v rámci ovládání, respektive koncernu. Jinými slovy, ovládající a řídící osoba jsou zpravidla též vlivnou osobou (z hlediska intenzity jejich vlivu), v případě ovládající osoby to však platí zásadně jen tehdy, pokud své možnosti uplatňovat rozhodující vliv ve společnosti využije, a to alespoň jednorázově. Pokud tak zákon v § 71 až 91 z. o. k. hovoří o vlivné osobě (viz například § 71 odst. 1 z. o. k.), rozumí se jí též ovládající osoba podle § 74 a 75 z. o. k. (využije-li svého rozhodujícího vlivu podle § 74 odst. 1 z. o. k.), respektive vždy řídící osoba podle § 79 z. o. k. A obráceně, pokud v těchto ustanoveních hovoří zákon o ovlivněné osobě, rozumí se touto ovlivněnou osobou též ovládaná osoba (využije-li v ní ovládající osoba svého rozhodujícího vlivu podle § 74 odst. 1 z. o. k.), respektive vždy řízená osoba (v rámci koncernu).“[8]

Díky výše rozebrané kauze můžeme vidět, že „totožná“ skutková situace by za účinnosti „totožného“ insolvenčního zákona mohla být rozhodnuta zcela odlišně v návaznosti na obsah pojmu, který jednou plynul ze zrušeného obchodního zákoníku a jednou z platného a účinného zákona o obchodních korporacích. Na základě citovaného rozhodnutí NS je přitom jisté, že faktické ovládání není dostatečné pro to, aby bylo možné tvrdit, že dotčené osoby spolu tvoří koncern. Zároveň je jisté, že pokud by NS vycházel z obsahu pojmu koncern, tak jak byl definován až do konce roku 2013, bylo by procesní postavení insolvenčního správce podstatně silnější. Jednak by mu svědčila nevyvratitelná domněnka ovládání podle § 66 odst. 3 obch. zák., zároveň ale také vyvratitelná domněnka existence koncernu podle § 66 odst. 7 obch. zák. Kombinace těchto dvou domněnek by ve svém důsledku znamenala převrácení důkazního břemene. Insolvenční správce by tak nemusel tvrdit, jak to po něm v současnosti požaduje NS, „rozhodující vliv řídící osoby, vliv na činnost řízené osoby, dlouhodobost, prosazování koncernových zájmů, jednotnou politiku koncernu a koordinaci a koncepční řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu“. Byla by to naopak realitní společnost, která by musela vyvracet, že se o koncern nejedná, resp. by musela vyvracet, že transakce, ke kterým došlo, nebyly způsobeny v důsledku ovládání obou subjektů z jednoho řídícího centra, a že tedy účelem takových transakcí skutečně nebylo vyvést majetek ze společnosti, u které hrozí riziko insolvence.

Položme si proto otázku, jaká z těchto dvou variant je z hlediska naplnění účelu, ke kterému směřuje insolvenční zákon, vhodnější. Zcela konkrétně si pak lze položit otázku, pro koho je výhodné řešení, které plyne z aplikace současného zákona o obchodních korporacích. Ten, kdo u NS prohrál, byl insolvenční správce ochraňující společné zájmy věřitelů této společnosti. Ten, kdo v rámci incidenčního sporu prohrál, tak ve skutečnosti byli věřitelé insolventní společnosti. Ten, kdo u soudu naopak vyhrál, byla společnost, do které odplynul majetek (velmi pravděpodobně) právě v důsledku jejího ovládání. Ten, kdo v rámci incidenčního sporu skutečně vyhrál, tak byli akcionáři insolventní společnosti – ovládající osoby stojící v pozadí. Ve svém důsledku je tak současná aplikace insolvenčního zákona ve spojení se zákonem o obchodních korporacích výhodná pro akcionáře nebo společníky insolventních společností, neboť jim umožňuje vyvádět ze společnosti, u které hrozí insolvence, majetek na jiné propojené společnosti v rámci struktur, které fakticky ovládají.

Z těchto důvodů se mi jeví jako vhodnější ta varianta, která by plynula ze zrušeného obchodního zákoníku. Jestliže totiž pojem koncern zahrnoval tzv. „jednoduchý faktický koncern“, který však v současnosti z pojmu koncern vypadl a je pouhým „ovlivněním“, potom by koncepce zrušeného obchodního zákoníku zřejmě lépe naplňovala účel, ke kterému insolvenční řízení slouží. Tím se však již dostáváme k zásadní otázce, a sice, zdali Nejvyšší soud mohl (a měl) rozhodnout jinak v situaci, kdy z platného a účinného práva plyne, co se pod pojmem koncern rozumí.

Lex posterior derogat legi priori vs. § 3029 o. z.

Abych ukázal, v čem spočívá problém, musíme se vrátit k onomu banálnímu konstatování NS, podle kterého „slovní spojení ‚osoba tvořící s dlužníkem koncern‘ je nutné vykládat způsobem vymezeným legální definicí tohoto pojmu v příslušných právních předpisech, tedy pro dobu před 1. lednem 2014 způsobem vymezeným § 66a odst. 7 obch. zák., a pro dobu od 1. ledna 2014 způsobem vymezeným § 79 z. o. k“. Tato právní věta, kterou nalézáme v rozsudku NS, je svým charakterem intertemporálním ustanovením, které určuje, jaké ustanovení platného práva bylo třeba aplikovat na pojem koncern před 1. lednem 2014 a jaké je třeba aplikovat po 1. lednu 2014, tj. před a po účinnosti zákona o obchodních korporacích.

Intuitivně musí všem právníkům připadat tato věta jako správná. Naše předporozumění, ze kterého (také) vychází naše intuice, je totiž založeno na zásadě lex posterior derogat legi priori. Pokud jsme však ovlivněni pouze naší intuicí, může nám uniknout jeden důležitý detail. Konkrétně jde o to, že se tato zásada aplikační přednosti uplatňuje v situacích, kdy existují dvě platné a účinné normy, které jsou ve vzájemném rozporu. V takovém případě je skutečně namístě aplikovat normu pozdější. Posuzovaná situace se však liší v tom, že před sebou nemáme dvě platné a účinné normy, nýbrž jednu normu obsaženou v obchodním zákoníku, která byla zrušena, a druhou normu obsaženou v zákoně o obchodních korporacích, která je platná a účinná. Otázku eventuální pokračující aplikace zrušené normy, která byla obsažena v obchodním zákoníku, tak nelze řešit a priori na základě principů aplikační přednosti, nýbrž na základě přechodného ustanovení, které tuto situaci upravuje.

Z rozhodnutí NS (a všech soudů předchozích) to ale vypadá tak, že žádné takové přechodné ustanovení neexistuje, a soudu tedy nezbylo, než aby aplikoval princip lex posterior derogat legi priori. Ve skutečnosti tomu tak ale není, platné právo obsahuje v § 3029 o. z. přechodné ustanovení, které řeší i posuzovanou situaci. Upřímně řečeno, vůbec se NS nedivím, že toto ustanovení přehlédl. Není totiž obsaženo, jak by se dalo čekat, v zákoně, který nahradil obchodní zákoník, tj. zákoně o obchodních korporacích, nýbrž v občanském zákoníku. Důvodem je to, že obchodní zákoník nebyl zrušen – jak bychom opět intuitivně čekali – zákonem, který jej (také) nahrazuje, tj. zákonem o obchodních korporacích, nýbrž občanským zákoníkem. Proto je to občanský zákoník, a nikoli zákon o obchodních korporacích, který řeší situaci, jak postupovat v případech, pokud se jiné právní předpisy (např. insolvenční zákon) dovolávají ustanovení, která byla občanským zákoníkem zrušena. Ust. § 3029 o. z. pak konkrétně stanoví:

(1) Dovolávají-li se právní předpisy ustanovení, která se tímto zákonem zrušují, vstupují na jejich místo jim odpovídající ustanovení tohoto zákona.

(2) Nestanoví-li tento zákon něco jiného, nejsou dotčena ustanovení právních předpisů z oboru práva veřejného, jakož i ustanovení jiných právních předpisů upravujících zvláštní soukromá práva.

Co z toho plyne?

Jestliže se tak insolvenční zákon jakožto právní předpis výslovně dovolává obsahového vymezení pojmu koncern, které bylo zrušeno občanským zákoníkem, potom by na jeho místo mělo vstoupit tomu odpovídající ustanovení tohoto zákona, tj. občanského zákoníku. Občanský zákoník však žádné ustanovení, které by vymezovalo pojem koncern, neobsahuje. Z jazykového znění § 3029 o. z. lze dovodit, že namísto zrušených ustanovení obchodního zákoníku, kterých se dovolává insolvenční zákon, nemohou a contrario vstoupit ustanovení jiného zákona než občanského zákoníku. Jestliže tak občanský zákoník dotyčná ustanovení nenahrazuje, potom nemá na jejich místo ani co vstoupit. Jestliže nemá na jejich místo co vstoupit, potom tam zůstává to, co tam bylo. Obecněji řečeno, z gramatického výkladu § 3029 odst. 1 o. z. plyne, že pokud nejsou ustanovení zrušená občanským zákoníkem – což se vztahuje i na všechna ustanovení zrušeného obchodního zákoníku – nahrazena ustanoveními občanského zákoníku, potom, pokud se jich dovolávají jiné právní předpisy – jako je např. insolvenční zákon, je třeba tato zrušená ustanovení nadále aplikovat.

Pokud by NS vyšel z tohoto výkladu § 3029 odst. 1 o. z., potom by jeho právní věta musela vést ke zcela opačnému závěru: „slovní spojení ‚osoba tvořící s dlužníkem koncern‘ je pro účely insolvenčního řízení nutné s ohledem na § 3029 odst. 1 o. z. (a contrario) vykládat způsobem vymezeným legální definicí tohoto pojmu v § 66a odst. 7 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále také jen ‚obch. zák.‘) a to jak pro dobu před 1. lednem 2014, tak pro dobu od 1. ledna 2014“.

Co je správně: a contratrio, anebo per analogiam legis? 

Zároveň je však třeba otevřeně přiznat, že předestřený jazykový výklad § 3029 odst. 1 není jedinou výkladovou alternativou. Stejně tak je možné vyjít z § 2 odst. 2 o. z., a vyložit tak § 3029 nejen podle vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti, nýbrž také v souladu s jeho smyslem. Jinými slovy, na § 3029 odst. 1 se můžeme pokusit podívat z hlediska jeho účelu. I zde by nás již zmíněná zásada lex posterior derogat legi priori mohla zavést ke zjednodušujícímu závěru, že účelem § 3029 o. z. je nahradit zastaralé právo, které bylo zrušeno občanským zákoníkem, novým právem, které na sebe koncepčně navazuje. Jinými slovy by to znamenalo, že část věty „vstupují na jejich místo jim odpovídající ustanovení tohoto zákona“, tj. občanského zákoníku, by bylo třeba vyložit tak, že se tím rozumí nejenom „tohoto zákona“, ale např. i zákona o obchodních korporacích. Tvrdit, že ustanovení občanského zákoníku v sobě zahrnují i ustanovení zákona o obchodních korporacích, však nelze ani na základě toho nejširšího možného extenzivního výkladu. K tomu, abychom dovodili závěr, ke kterému původně dospěl NS, by tak bylo třeba dotvořit § 3029 odst. 1 na základě analogie.

Občanský zákoník analogii výslovně připouští v § 10, který stanoví: „Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího.“ Z toho plyne, že analogie je přípustná v situacích, kdy právní případ „nelze rozhodnout“. Na první pohled by se nám ale mohlo zdát, že to není ten případ, neboť právní případ rozhodnout lze, a to na základě již předestřeného jazykového výkladu s použitím argumentu a contrario. Jinými slovy, tím se dostáváme k otázce, zdali § 3029 odst. 1 obsahuje mezeru, kterou je nutné zaplnit analogií podle § 10 odst. 1, anebo mezeru neobsahuje, a je tedy možné případ rozhodnout na základě doslovného výkladu s použitím argumentu a contrario. K odpovědi je třeba nejprve ukázat, co všechno vlastně můžeme chápat jako mezeru v zákoně.

Jak uvádí Lukáš Hlouch a Filip Melzer,[9] „mezerou rozumíme nějakou neúplnost či nedostatek něčeho. K tomuto (faktickému) zjištění však ještě přistupuje hodnotový soud, totiž úvaha interpreta, že to, co zde není, zde vlastně být má. … Z pohledu subjektivismu je za mezeru považován určitý pocit interpreta, že text zákona není úplný, tedy že tam něco chybí. … Specifikem této situace je ovšem to, že normativní text zdánlivě odpověď vůbec neobsahuje, nebo pouze zčásti, anebo jde o odpověď, s níž se interpret nehodlá z dobrých důvodů ztotožnit. V této situaci jde o moment neakceptace interpretační alternativy z důvodu její neplausibility, nepřesvědčivosti či nespravedlnosti, tedy právní nepřijatelnosti (neakceptovatelnosti). Předporozumění interpreta tedy vytváří základ pro úsudek o nalezení mezery. Tam, kde jeden interpret vidí mezeru, jiný může vidět úplnou regulaci bez jakýchkoli nedostatků. V právní metodologii je však důležitý pohled intersubjektivní, tedy situa­ce, kdy interpret k úsudku o nalezení mezery dospěje v souladu s předpokládaným míněním většiny právního společenství.“[10]

K tomu, abychom se vyhnuli „právnímu subjektivismu“, jak nás oba autoři nabádají, je třeba se nejprve zamyslet nad tím, o jakou mezeru se v tomto konkrétním případě může jednat. V této souvislosti lze rozlišovat mezi tzv. pravými (logickými, zřejmými či technickými) mezerami, o kterých hovoříme tehdy, „pokud aplikace jedné normy nutně (‚logicky‘) předpokládá jinou právní úpravu, která však chybí. V tomto případě není dané pozitivní ustanovení bez doplnění vůbec aplikovatelné.“[11] Jak již bylo řečeno, tak tomu v našem případě není, neboť aplikovatelné pravidlo lze nalézt pomocí argumentu a contrario ve starém obchodním zákoníku. Tím jsme však neřekli nic víc než to, že § 3029 odst. 1 neobsahuje otevřenou mezeru v zákoně. Kromě otevřených mezer však současná doktrína připouští existenci i tzv. nepravých teleologických mezer, které se podle Lukáše Hloucha a Filipa Melzera liší tím, že „U teleologické mezery v zákoně již nejde o očividný rozpor s principem účelnosti, jak tomu bylo u pravých (technických) mezer. V tomto případě má soudce možnost, jak věc rozhodnout, aniž by zůstalo určité ustanovení z formálního hlediska neaplikovatelné. Soudce může rozhodnout podle doslovného výkladu uvedeného ustanovení, např. za po­užití argumentu a contrario.“[12] Zároveň však k tomu dodávají, že „užití analogie proto vylučuje mezi týmiž porovnávanými skutkovými podstatami z hlediska téhož právního následku argumentum a contrario a vice versa. Tento argument proto není z pohledu výstavby argumentačního řetězce zcela samostatným argumentem, nýbrž je závislý na přípustnosti analogie. Jeho užití tak vlastně implicitně vypovídá, že analogie v konkrétním případě není přípustná. Neexistuje tedy žádné ‚libovolné kyvadlo‘ mezi analogií a argumentem a contrario, jakkoli v právní praxi to tak někdy ve složitých případech zdánlivě vyhlíží.“[13]

Kdy tedy máme použít analogii a kdy argument a contrario? Tomáš Sobek v této souvislosti upozorňuje, že jak argument a contrario, tak argument per analogiam jsou si ve skutečnosti velmi podobné a oba mají teleologickou povahu.[14] Lukáš Hlouch a Filip Melzer se zase odvolávají na Karla Larenze, podle kterého o tom, zda je ve vztahu ke konkrétnímu právnímu problému přípustná analogie, či naopak argument a contrario, „musí interpreta dovést korektně provedený systematicko-teleologický výklad se zřetelem k účelům vloženým do právní úpravy historickým zákonodárcem“.[15] Z toho podle Lukáše Hloucha a Filipa Melzera vyplývá důležitý závěr, a sice, že „jelikož přípustnost analogie, alespoň v případě této logické mezery v zákoně, vyplývá z objektivně teleologické argumentace, není možné argumentovat pouze čistě formálními (například jazykovými) argumenty a odůvodnit argumentum a contrario pouze tím, že na posuzovaný případ se příslušné ustanovení z jazykového hlediska nevztahuje, je proto nepřípadné. Tento výsledek ještě nesmí být v rozporu s teleologickým pozadím právního řádu nebo musí být analogie z jiného důvodu vyloučena (například se jedná o odvětví, ve kterém je z důvodu právní jistoty dotváření práva vyloučeno). Jak správně připomíná Bydlinski, ‚patetické‘ odkazy pouze na znění určité právní normy či jasnost zákona tak pro řešení tohoto problému nepomohou, neboť znění zákona je překročeno při každé analogii.“[16]

Z těchto citátů lze dovodit, že odkaz na zákon s použitím argumentu a contrario by nebyl sám o sobě správným postupem, a tak bez ohledu na to, že před sebou nemáme otevřenou, ale skrytou mezeru, kterou by eventuálně mohl (ale možná ani nemusel) NS identifikovat, je třeba si položit otázku, jakým způsobem by takovou mezeru NS mohl korektním způsobem také zaplnit.

Vodítkem nám v této souvislosti může být nejen návod, který poskytuje Lukáš Hlouch a Filip Melzer, ale např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, který uvedl: „Soud… není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutné se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“[17]

K čemu lze dospět systematickým výkladem? 

K tomu, abychom mohli metodologicky korektně dospět k závěru, jaké řešení plyne ze systematického výkladu a jaké řešení z výkladu teleologického, nám může skvělým způsobem posloužit monografie Jana Wintra Metody a zásady interpretace práva, která se v roce 2019 dočkala již svého 2. vydání.[18] Jan Wintr vychází z předpokladu, že všechny argumenty používané při interpretaci práva lze smysluplně podřadit pod jazykový, systematický, historický či teleologický výklad.[19] Z hlediska posouzení našeho konkrétního případu mají zásadní důležitost jednak principy systematického výkladu, na které pak navazují principy výkladu teleo­logického. Začněme tedy nejprve systematickým výkladem, přičemž naším východiskem bude vnější systém práva, pod kterým můžeme rozumět systém práva tak, jak je seznatelný z jeho pramenů, tj. v našem případě z insolvenčního zákona, obchodního zákoníku, zákona o obchodních korporacích a občanského zákoníku.

Jedním z nejdůležitějších principů systematického výkladu je princip bezrozpornosti právního řádu,[20] který vychází z toho, že „logicky je vyloučeno, aby jeden právní řád obsahoval zákaz chování a zároveň dovolení (nebo dokonce příkaz chování) a případný takový rozpor mezi právními normami musí být odstraněn interpretací“.[21] V našem konkrétním případě se zdá, že NS implicitně uplatnil právě „zásadu zákazu interpretace vedoucí k rozporu s jinými právními normami“[22] (S6). Jestliže je totiž rozpor mezi obsahovým vymezením pojmu koncern ve starém a zrušeném obchodním zákoníku a v novém zákoně o obchodních korporacích, potom je v souladu se zásadou lex posterior derogat legi priori[23] nutné použít výklad, který nevede k rozporu, tj. vyloučit aplikaci ustanovení obsažených ve starém a zrušeném obchodním zákoníku.

Tento princip však stojí v kontrapozici hned s dalším principem systematického výkladu, principem vyloučení redundance, ze kterého pak plyne zásada nevytváření nadbytečných ustanovení (S11).[24] Jestliže je totiž na základě výkladu NS vyloučeno aplikovat ustanovení zrušeného obchodního zákoníku, potom se jedná o vytvoření nadbytečných ustanovení. Jsou však z hlediska systematického výkladu tato ustanovení skutečně nadbytečná?

K tomu, abychom odpověděli na otázku, zdali má v tomto konkrétním případě převážit princip zákazu interpretace vedoucí k rozporu s jinými právními normami, jehož projevem je zásada lex posterior derogat legi priori, nebo naopak zásada nevytváření nadbytečných ustanovení, je třeba nejprve objasnit, co je konkrétním projevem druhé ze jmenovaných zásad. Jan Wintr výslovně uvádí, že „velmi důležitou konkretizací zásady nevytváření nepoužitelných ustanovení je známá zásada lex specialis derogat legi generali (S12). Zvláštní úpravě musí být dána přednost před úpravou obecnou. Kdybychom totiž postupovali naopak, nezbyl by pro speciální pravidlo žádný aplikační prostor.“[25] Jako klasický případ použití této zásady potom Jan Wintr nabízí argumentaci Nejvyššího správního soudu v rozsudku 5 As 27/2006,[26] kde soud upozorňuje i na uznávanou přednost pravidla lex specialis derogat legi generali před pravidlem lex posterior derogat legi priori.[27]

V této souvislosti však vyvstává důležitá otázka: je možné považovat zrušený obchodní zákoník za „speciálnější“ než platný a účinný zákon o obchodních korporacích? Klíčem k odpovědi je uvědomění si toho, kudy cesta nevede. V obecné rovině je totiž tato otázka zcela nesmyslná. Smysl začíná dávat až v okamžiku, kdy ji spojíme s naším problémem. Otázka pak bude znít: který zákon je z hlediska insolvenčního řízení možné chápat jako speciální a který zákon je možné chápat jako obecnou právní úpravu? K odpovědi na tuto otázku je třeba především připomenout, že insolvenční zákon je účinný od 1. 1. 2008. Z toho plyne, že v době, kdy byl insolvenční zákon přijímán a kdy vstoupil v platnost, byla jeho konstrukce – právě pokud jde o odporovatelnost právních jednání – navázána a spojena s tehdy platným a účinným obchodním zákoníkem. Jestliže tak obchodní zákoník v době přijímání insolvenčního zákona zahrnoval také „jednoduchý faktický koncern“, na což pak navazovaly výše uvedené vyvratitelné a nevyvratitelné domněnky, potom bylo možné takto koncipovaný „koncern“ chápat jako „legislativní zkratku“, která byla obsahově souladná s účelem insolvenčního zákona. V okamžiku, kdy zákon o obchodních korporacích zásadním způsobem změnil obsah pojmu koncern tak, že již není v souladu s účelem insolvenčního zákona, potom se jedná o obecné ustanovení, které musí ustoupit zvláštní úpravě, která je v souladu s účelem insolvenčního zákona.[28]

V tomto konkrétním případě by tak měl převážit princip vyloučení redundance, ze kterého plyne, že by měla být aplikována ustanovení zrušeného obchodního zákoníku jako ustanovení speciální. Tím se však již dostáváme k zásadě nevytváření mezer v zákoně (S13),[29] jejíž konkretizací „je známý argument a contrario“,[30] přičemž i pro Jana Wintra jsou pro „konečné rozhodnutí, zda argument a contrario má být použit, podstatné teleologické úvahy“.[31] Jak ostatně upozorňuje i Katarzyna Žák Krzyžanková, „k tomuto postupu v oblasti občanského práva vybízí i samotný normotvůrce, a to, když ukládá, aby bylo dotvořeno právo ‚podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího‘ (§ 10 odst. 1 obč. zákoníku)“.[32] Tím se však již dostáváme k argumentaci založené na teleologickém výkladu.

K čemu lze dospět teleologickým výkladem? 

Úvahy nad tím, k jakým závěrům bychom mohli dospět na základě teleologického výkladu, můžeme zahájit tím, že slovy Jana Wintra vysvětlíme, co teleologický výklad vlastně vůbec znamená: „Teleologický výklad je výkladem právní normy podle jejího účelu a smyslu. V nejširším smyslu tak můžeme všechny dílčí zásady teleologického výkladu podřadit pod princip výkladu e ratione legis. Výklad práva e ratione legis, tedy podle účelu a smyslu zákona, klade větší důraz na hodnotovou koherenci právního řádu než na jeho jazykovou koherenci.“[33]

Jak je patrné, při teologických úvahách se pohybujeme na značně vysokém stupni abstrakce, tak vysokém, že nás to – jak připomíná Lukáš Hlouch[34] – ve skutečnosti může svádět k rozhodování na základě našeho předporozumění a intuice. Právě proto, aby naše rozhodování nebylo „ryze“ intuitivní a odkaz na teleologický výklad tak nebyl pouhým rétorickým trumfem, který už nelze ničím přebít, považuji za velmi inspirativní myšlenku Patrika Koželuhy, podle kterého by si v těchto souvislostech interpret měl klást otázky typu: „Proč zákonodárce přijal tuto úpravu? Jaké konkrétní cíle jí sledoval? Rozhodnu–li podle této právní úpravy i řešený případ, který jí není výslovně předvídán, přispěju tím k naplnění cílů sledovaných zákonodárcem? Je možné, že by nezahrnul výslovně do právní úpravy řešený případ vědomě? Existuje nějaký racionální důvod pro to, aby právo spojovalo s právem upravenou skutkovou situací určitý následek, zatímco s řešeným případem nikoli?“[35]

Jak je patrné, výše uvedené otázky míří především na zásadu zohlednění účelu právní normy. Touto zásadou se však teleologický výklad nevyčerpává. V návaznosti na další dílčí principy teleologického výkladu uváděné Janem Wintrem[36] se nabízejí i otázky další. V souladu s tím a v návaznosti na námi řešený případ tak můžeme zformulovat otázky, které nám mohou nejlépe pomoci posoudit, zda se „kyvadlo“ našeho rozhodnutí má vychýlit ve prospěch analogického použití pojmu koncern, tak jak plyne ze zákona o obchodních korporacích, anebo ve prospěch doslovného výkladu za použití argumentu a contrario, tj. konkrétně:

Proč zákonodárce přijal insolvenční zákon a proč přijal zákon o obchodních korporacích? Jaké konkrétní cíle má užití pojmu koncern v insolvenčním zákoně a jaké konkrétní cíle má užití pojmu koncern v zákoně o obchodních korporacích? Je pojetí koncernu tak, jak jej nově definuje zákon o obchodních korporacích, v souladu s účelem institutů neúčinnosti právních úkonů (právního jednání) upravených v insolvenčním zákoně? Jestliže rozhodnu posuzovaný právní případ tak, že budu pojem koncern vykládat v souladu se zákonem o obchodních korporacích, přispěji tím k naplnění cílů, které zákonodárce sledoval v insolvenčním zákoně? Je možné, že by zákonodárce učinil doslovný výklad § 3029 o. z. s použitím argumentu a contrario, který vylučuje aplikaci obsahového vymezení pojmu koncern v zákoně o obchodních korporacích, pokud by na tento případ vědomě pomyslel? Je účel normativní úpravy koncernu, tak jak jej obsahuje zákon o obchodních korporacích, v souladu se systematickým výkladem přechodného ust. § 3029 o. z.? Existuje nějaký racionální důvod pro to, aby se na základě doslovného výkladu § 3029 odst. 1 a contrario používalo pro účely insolvenčního řízení obsahové vymezení koncernu tak, jak to plyne z (jinak zrušeného) obchodního zákoníku?

Odpověď na otázku, proč zákonodárce přijal insolvenční zákon, můžeme vyčíst z jeho § 1, který upravuje věcnou působnost tohoto zákona a stanoví: „Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje: a) řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, b) oddlužení dlužníka.“ Toto ustanovení je pak třeba doplnit ještě zejména o ust. § 5 písm. a), podle kterého „insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů“.

Z těchto ustanovení lze (velmi zjednodušeně a pouze pro účely našich úvah) vyvodit, že cílem insolvenčního zákona je řešení úpadku tak, aby nikdo z účastníků insolvenčního řízení nebyl nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo co nejvyššího uspokojení věřitelů. V případě zákona o obchodních korporacích (na rozdíl od insolvenčního zákona) nenacházíme obdobné ustanovení o jeho věcné působnosti. Zřejmě však lze z materie upravené tímto zákonem vyvodit (opět velmi zjednodušeně a pouze pro účely našich úvah), že účelem zákona o obchodních korporacích je regulace právní existence a aktivity „zdravých“ obchodních korporací. Jestliže tak zákon o obchodních korporacích vymezuje pojem ovlivněná osoba (§ 71), ovládaná osoba (§ 74) anebo řízená osoba, a pojem koncern (§ 79) v rámci svého dílu 8. „Podnikatelská seskupení“, potom cílem této regulace určitě není upravit práva a povinnosti obchodní korporace, která je v úpadku, a pro účely insolvenčního řízení. Účelem, který úpravou koncernu sleduje zákon o obchodních korporacích, je zřejmě především možnost udělovat v souladu s § 81 z. o. k. řízené osobě pokyny týkající se obchodního vedení.[37] Z takto koncipovaného účelu koncernu lze dovodit, že existence koncernu je jistou formou privilegia, které umožňuje zasahovat do samostatnosti jeho členů – formálně samostatných právnických osob.

Účel pojmu koncern v insolvenčním zákoně je však zcela jiný. Identifikace osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, zde má za cíl zabránit tomu, aby byl koncernový věřitel nedovoleně zvýhodněn, a to na úkor ostatních běžných věřitelů, kteří by tím byli naopak nespravedlivě poškozeni. Tuto zásadu pak naplňují jak procesněprávní instituty,[38] tak hmotněprávní instituty insolvenčního zákona. V tuto chvíli se omezím pouze na ustanovení insolvenčního zákona, která mají hmotněprávní význam. Konkrétně se jedná o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění podle § 240 ins. zák., vydání plnění z neúčinných právních úkonů podle § 237 ins. zák., neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů podle § 241 ins. zák., jakož i neúčinnost úmyslně zkracující právních úkonů podle § 242 ins. zák.

Už jen z těchto ustanovení je myslím patrné, že být v insolven­čním řízení „osobou, která s dlužníkem tvoří koncern“ rozhodně neznamená nějakou výhodu, ba naopak. Být členem koncernu s někým, kdo je v úpadku, znamená, že se na pohledávky vůči takto koncernově propojené osobě vztahuje vyvratitelná domněnka, jejímž důsledkem je neúčinnost dotčeného právního úkonu (právního jednání). Hlásit se tak ke koncernu v situaci, kdy je nějaký jeho člen v úpadku, je tak velice nevýhodné. Koncernové privilegium jakožto účel sledovaný zákonem o obchodních korporacích, ze kterého také plyne, že koncern je třeba s ohledem na jeho faktickou povahu prokazovat, je zcela v rozporu s účelem pojmu koncern v insolvenčním řízení.

Z toho se také podává odpověď na otázku, zdali tím, že bude pojem koncern vykládán v souladu se zákonem o obchodních korporacích, bude zároveň i naplněn účel, který zákonodárce sledoval v zákoně o insolvenčním řízení. Je zcela zjevné, že tento účel naplněn být nemůže, a plyne z toho i odpověď na další z položených otázek, a sice, že doslovný výklad § 3029 s použitím argumentu a contrario by zákonodárce s největší pravděpodobností učinil, pokud by na tento případ vědomě pomyslel. Tento závěr podporuje i systematický výklad § 3029 o. z., který nebere v úvahu pouze jeho první odstavec, nýbrž i druhý odstavec, který stanoví: (2) Nestanoví-li tento zákon něco jiného, nejsou dotčena ustanovení právních předpisů z oboru práva veřejného, jakož i ustanovení jiných právních předpisů upravujících zvláštní soukromá práva.“ Z tohoto ustanovení především výslovně plyne, že zákonodárce počítá s variantou, kdy ustanovení zrušovaná občanským zákoníkem zůstávají nedot­čena, pokud se to týká právních předpisů „z oboru práva veřejného, jakož i ustanovení jiných právních předpisů upravujících zvláštní soukromá práva“. Jinými slovy, zákon výslovně připouští výkladovou variantu, že v určitých případech působí (zrušovaná ustanovení) i nadále.[39] Chceme-li pak hledat racionální důvod pro to, aby se na základě doslovného výkladu § 3029 odst. 1 o. z. a contrario používalo pro účely insolvenčního řízení obsahové vymezení koncernu tak, jak plyne ze zrušeného obchodního zákoníku, můžeme vyjít z toho, že v okamžiku, kdy platný a účinný insolvenční zákon vycházel z koncepce zrušeného obchodního zákoníku, byl mezi těmito dvěma předpisy z hlediska jejich účelu soulad. Přijetím zákona o obchodních korporacích však tento soulad zmizel. Jestliže jsme tak postaveni před alternativu, jakým způsobem vyložit pojem obsažený v insolvenčním zákoně, a to při aplikaci insolvenčního zákona, potom bychom si měli vybrat tu alternativu, která je v souladu s účelem insolvenčního zákona.

Naše úvahy nad tím, k jakým závěrům lze dospět na základě teleologické argumentace, můžeme ukončit otázkou, která míří k zásadě zohlednění důsledků právní regulace[40] a vyloučení absurdních závěrů.[41] Tato otázka zní: K jakým důsledkům vede, pokud je pojem koncern vykládán v souladu se zákonem o obchodních korporacích? A jsou tyto důsledky souladné s účelem insolvenčního řízení, anebo jsou absurdní?

Odpověď na otázku, k jakým důsledkům vede výklad pojmu koncern v souladu se zákonem o obchodních korporacích, můžeme vyčíst z rozhodnutí NS v místě, kde je citováno vyjádření insolvenčního správce jakožto žalobce: „kdyby měl platit závěr soudů, že důkazní břemeno leží pouze na něm, fakticky by tato rozhodnutí představovala návod, jak vyvádět prostředky ze společností, aniž by mohly být ovládající osoby jakkoli odpovědné, neboť při nastavení shodném s touto věcí by žalobci nikdy nemohli prokázat protiprávnost/neplatnost a též neúčinnost právních jednání, jelikož by nebyli schopni prokázat existenci koncernu“.

Insolvenční správce tento spor prohrál zejména v důsledku toho, že mu nesvědčila ani domněnka uvedená v § 66 odst. 3 obch. zák., ale zejména také neměl k dispozici ani vyvratitelnou domněnku stanovenou § 66 odst. 7 obch. zák., která stanoví: „Není-li prokázán opak, má se za to, že ovládající osoba a osoby jí ovládané tvoří koncern“, která by způsobila převrácení důkazního břemene. Důsledek, který svým rozhodnutím potvrdil NS, je tak bohužel skutečně to, co ve svém vyjádření napsal insolvenční správce: Může to být návod, jak vyvádět prostředky ze společností, aniž by za to mohly být ovládající osoby jakkoli odpovědné. Domnívám se, že takový interpretační výsledek lze oprávněně označit jako absurdní, neboť je nejen v rozporu s účelem insolvenčního zákona, nýbrž i v křiklavém rozporu s hodnotou spravedlnosti.[42] Jestliže je tak podle Jana Wintra „zásada vyloučení absurdních závěrů, respektive její argument reductio ad absurdum, v soudní praxi používána hojně, a to i k postupu contra verba legis“, tím spíše může být použita pro argumentaci v souladu s jazykovým výkladem zákona za použití argumentu a contrario.

Závěr 

Východiskem této stati je rozsudek NS, který byl při rozhodování o odpůrčí žalobě v rámci insolvenčního řízení postaven před otázku, jakým způsobem je třeba vykládat pojem koncern ve smyslu § 240 odst. 3 ins. zák. V této souvislosti NS konstatoval, že „Podmínkou sine qua non k existenci koncernu je jednotné řízení, jehož zákonná definice je uvedena v § 79 odst. 2 z. o. k.“ Zároveň také konkretizoval, co se pod tímto jednotným řízením myslí a jaké skutečnosti tedy musí alespoň v základních rysech žalobce tvrdit, aby jeho žaloba mohla být úspěšná.

Nejprve jsem se proto zabýval otázkou, jaké důsledky má výklad NS pro naplnění účelu insolvenčního řízení. Pro výklad tohoto pojmu má zásadní význam konstatování NS, že pojem koncern pro účely insolvenčního řízení je třeba vykládat vždy v souladu s legální definicí podle práva účinného v dotyčné době – tj. do konce roku 2013 podle zrušeného obchodního zákoníku a pro dobu od 1. ledna 2014 podle zákona o obchodních korporacích. Za účinnosti obchodního zákoníku ale bylo procesní postavení insolvenčního správce jakožto žalobce v incidenčním sporu podstatně silnější. To se však s účinností zákona o obchodních korporacích zásadním způsobem změnilo. Rozhodnutí NS je přitom dokladem, že faktické ovládání již není dostatečné pro to, aby v insolven­čním řízení bylo možné tvrdit, že dotčené osoby spolu tvoří koncern. Ve svém důsledku je tak současná aplikace insolvenčního zákona ve spojení se zákonem o obchodních korporacích výhodná pro akcionáře nebo společníky insolventních společností, neboť jim dostatečně nezabraňuje vyvádět ze společnosti, u které hrozí insolvence, majetek na jiné propojené společnosti v rámci struktur, které fakticky ovládají. Děje se tak na úkor věřitelů v insolvenčním řízení. Hlavním cílem této stati tak bylo odpovědět na otázku, zdali NS mohl (a měl) rozhodnout jinak v situaci, kdy z platného a účinného práva plyne, co se pod pojmem koncern rozumí.

Z rozhodnutí NS je patrné, že vycházel ze zásady aplikační přednosti lex posterior derogat legi priori, aniž by se však jakkoli zabýval přechodným ust. § 3029 o. z., které se vztahuje i na posuzovanou situaci. Z jazykového znění § 3029 lze přitom dovodit, že na místo zrušených ustanovení obchodního zákoníku, kterých se dovolává insolvenční zákon, nemohou a contrario vstoupit ustanovení jiného zákona než občanského zákoníku. Občanský zákoník však ustanovení, která by obsahově vymezovala koncern, vůbec neobsahuje. Jestliže tak na místo zrušovaných ustanovení v jiných předpisech nemá co vstoupit, potom tam zůstává to, co tam bylo. Pokud by NS vyšel z tohoto výkladu § 3029 odst. 1 o. z., potom by jeho právní věta musela vést ke zcela opačnému závěru, tj., že „slovní spojení ‚osoba tvořící s dlužníkem koncern‘ je pro účely insolvenčního řízení nutno s ohledem na § 3029 odst. 1 o. z. (a contrario) vykládat způsobem vymezeným legální definicí tohoto pojmu v § 66a odst. 7 obch. zák., a to jak pro dobu před 1. lednem 2014, tak pro dobu od 1. ledna 2014“.

K tomu, abychom dovodili závěr, ke kterému původně dospěl NS, by bylo třeba dotvořit § 3029 odst. 1 o. z. tak, že se na jeho základě budou analogicky aplikovat též ustanovení zákona o obchodních korporacích. Pro rozhodnutí tohoto případu je tak zásadní odpověď na otázku, zda je namístě aplikovat jazykový výklad s použitím argumentu a contrario, anebo analogii legis. Aplikovat analogii legis je však možné pouze tehdy, pokud se díky ní zaplňuje mezera v zákoně. Přestože se ukázalo, že v ust. § 3029 odst. 1 o. z. není tzv. otevřená mezera – neboť právní případ rozhodnout lze –, i tak přichází analogická aplikace v úvahu. Nelze totiž a priori vyloučit, že § 3029 obsahuje tzv. skrytou (teleologickou mezeru). Současná doktrína se pak shoduje na tom, že aplikovat argument a contrario je možné pouze tehdy, pokud by aplikace analogie nebyla namístě s ohledem na hodnotové pozadí, tj. systematicko-teleologický výklad.

Z těchto důvodů jsem se nejprve zabýval otázkou, k čemu lze dospět systematickým výkladem. Dospěl jsem přitom k závěru, že v tomto konkrétním případě by měl převážit princip vyloučení redundance, ze kterého plyne, že by měla být aplikována ustanovení zrušeného obchodního zákoníku, který představuje ve vztahu k insolvenčnímu zákonu lex specialis.

Na základě teleologického výkladu jsem pak dospěl k závěru, že interpretovat pojem koncern v souladu se zákonem o obchodních korporacích je zcela v rozporu s účelem pojmu koncern v insolvenčním řízení. Podle mého názoru by tak zákonodárce dal přednost doslovnému výkladu § 3029 o. z. s použitím argumentu a contrario, pokud by na tento případ vědomě pomyslel. Důsledek, ke kterému totiž rozhodnutí NS vede, ve svém důsledku opravdu znamená návod, jak vyvádět prostředky ze společností, aniž by za to mohly být ovládající osoby jakkoli odpovědné. Takový závěr lze oprávněně označit za absurdní. Proto se domnívám, že by na základě § 3029 o. z. měl být pojem „osoby, která tvoří s dlužníkem koncern“ vykládán nikoli v souladu se zákonem o obchodních korporacích, nýbrž i nadále na základě zrušeného obchodního zákoníku.

Mám za to, že pokud by NS postupoval v souladu s jazykovým zněním zákona, jakož i s jeho systematickým a teleologickým výkladem, nemohl by dospět k jinému závěru. Z těchto důvodů lze označit toto sbírkové rozhodnutí NS nejen za rozporné se zákonným textem, od kterého nelegitimně odhlíží,[43] nýbrž i s pojmem a ideou práva, které je východiskem právního řádu ČR. Z těchto důvodů by tento judikát neměl být následován a soudy nižších stupňů by měly naopak vstoupit do judikatorní polemiky s Nejvyšším soudem. Tento článek jim jistě může poskytnout dostatečné argumenty, aby tak učinily.

 

Prof. JUDr. Karel Beran, Ph.D., je vedoucím Katedry teorie práva a právních učení PF UK a současně je členem Centra insolvenčního práva na téže fakultě.

Ilustrační foto: archiv AD

---

[1] Rozsudek NS ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 29 ICdo 14/2020 (R 99/2023).

[2] Skutkový stav vycházející z této kauzy je popsán velmi zjednodušeně a schematicky, bez ohledu na zcela přesný popis transakcí, ke kterým došlo. Detailní popis relativně komplikovaného skutkového stavu by byl z hlediska právních úvah obsažených v tomto článku zcela zbytečný.

[3] Insolvenční správce zřejmě považoval protiplnění realitní společnosti ve výši 80 mil. za nadhodnocené a přeplatek 20 mil., který tak vznikl realitní společnosti, za fiktivní. Převod nemovitostí, který se uskutečnil začátkem roku 2014, tak zřejmě považoval za „právní úkon bez přiměřeného protiplnění“ podle § 240 ins. zák.

[4] Vybraná judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva č. 10/2023, str. 669, uveřejněno pod pořadovým (publikačním) č. 99/2023.

[5] § 66 odst. 3 obch. zák. stanovil, že „Ovládající osobou je vždy osoba, která

[6] B. Havel: Komentář k § 71, in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk: Zákon o obchodních korporacích, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 238, marg. č. 1.

[7] S. Černá: Koncernové právo v Německu, Evropské unii a České republice, C. H. Beck, Praha 1999, str. 33.

[8] J. Lasák: Obecná charakteristika podnikatelských seskupení, in I. Štenglová, J. Dědič, J. Lasák, V. Pihera, D. Lála, L. Josková: Akciové společnosti, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2023, str. 175-176, marg. č. 602.

[9] K otázce dotváření práva se oba tito autoři samostatně vyjádřili ve svých monografiích, tj. konkrétně F. Melzer: Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2011; a Lukáš Hlouch: Teorie a realita právní interpretace, Aleš Čeněk, Plzeň 2011. V roce 2024 však oba tito autoři společně publikovali stať k dotváření práva v kolektivní monografii Právní argumentace editované Tomášem Sobkem. Tuto stať považuji za nejaktuálnější, a z těchto důvodů cituji především právě toto jejich poslední společné dílo.

[10] L. Hlouch, F. Melzer: Dotváření práva, in T. Sobek, J. Kotásek, M. Hapla et al.: Právní argumentace, C. H. Beck, Praha 2024, str. 488-489.

[11] Tamtéž, str. 491.

[12] Tamtéž, str. 493.

[13] Tamtéž, str. 509.

[14] T. Sobek: Nemorální právo, Ústav státu a práva, Praha 2010, str. 333-343.

[15] Op. cit. sub 10, str. 509.

[16] Tamtéž, str. 510.

[17] Nález ÚS ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96

[18] J. Wintr: Metody a zásady interpretace práva, 2. vyd., Auditorium, Praha 2019.

[19] Tamtéž, str. 164.

[20] K tomu viz: P. Ondřejek: Koncepce práva jako systému, Wolters Kluwer ČR, Praha 2020, str. 172 a násl.

[21] Op. cit sub. 18, str. 87.

[22] Tamtéž, str. 89.

[23] Jan Wintr k tomu konkrétně říká: „Nejsou-li kolidující normy téže právní síly v poměru speciality, je třeba aplikovat zásadu lex posterior derogat legi priori a upřednostnit normu, kterou zákonodárce přijal později. Tuto zásadu ovšem řadíme k historickému výkladu, protože důvodem pro přednost novější normy je respekt k aktuálnější vůli zákonodárce, který má v demokratickém státě právo kdykoli a v zásadě jakkoli měnit zákony a přijetí zákona o rozporného s dosavadními zákony je třeba přes chybějící derogaci vykládat jako vůli zákonodárce, aby se právní úprava změnila.“ (Op. cit. sub 18, str. 88.)

[24] Tamtéž, str. 103.

[25] Tamtéž.

[26] Nejvyšší správní soud v kolizi dvouměsíční lhůty podle s. ř. s. a třicetidenní lhůty podle zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, jednoznačně dal přednost speciální úpravě ve služebním zákoně, tj. zvláštní právní normě stejné právní síly, „jež má přednost před úpravou obecnou, a to i tehdy, je-li obecná norma normou pozdější“.

[27] Op. cit sub. 18, str. 104.

[28] V této věci může být instruktivní též případ, který rozebírá Patrik Koželuha a kterým se zabýval NS v řízení ve věcech dětí mladších 15 let podle hlavy III. zákona o soudnictví ve věcech mládeže. (Usnesení NS ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1036/2017.) „V dané věci byl řešen případ dítěte mladšího 15 let, které tak nebylo trestně odpovědné a které své matce odcizilo šperky, které následně zpeněžilo pro svoji spotřebu. Matka vyslovila nesouhlas s jeho trestním stíháním. Policejním orgánem byla trestní věc odložena pro absenci trestní odpovědnosti z důvodu věku. Současně však bylo zahájeno řízení ve věcech dětí mladších 15 let a státní zastupitelství navrhovalo uložit dítěti výchovnou povinnost (bezplatné společensky prospěšné činnosti). Okresní soud řízení ve věcech dětí mladších 15 let zastavil, a to na podkladě analogické aplikace § 163 tr. ř., který nepřipouští trestní stíhání bez souhlasu poškozeného. Okresní soud argumentoval, že není možné, aby mělo dítě mladší 15 let horší postavení než dospělý delikvent nebo mladistvý, a proto je třeba užít analogie ve prospěch dítěte. Nejvyšší soud důvody pro užití analogie nesdílel, a to z toho důvodu, že spatřoval zásadní rozdíly mezi trestním řízením podle hlavy II. (na kterou se subsidiárně použije trestní řád) a řízením ve věci dětí mladších 15 let podle hlavy III. (na kterou se ostatně subsidiárně použije občanský soudní řád). Nejvyšší soud zdůraznil, že řízení ve věci dětí mladších 15 let má jinou podobu a řídí se specifickými pravidly, pokud jde o jeho průběh (podrobné prozkoumání poměrů dítěte) a cíl (sociální reintegrace dítěte). Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že z důvodu těchto odlišností není možné aplikovat § 163 tr. ř. analogicky na toto řízení a řízení je možné vést i bez souhlasu matky.“ (P. Koželuha: Užití analogie legis v judikatuře českých soudů, Právník č. 1/2023, str. 62).

[29] Op. cit. sub 18, str. 109-110.

[30] Tamtéž, str. 111.

[31] Tamtéž, str. 114.

[32] K. Žák Krzyžanková: K dotváření práva cestou analogie aneb jak zvýšit legitimitu a prosystémovost analogické argumentace v právu, Acta Universitatis Carolinae Iuridica č. 1/2021, str. 53.

[33] Op. cit. sub 18, str. 169.

[34] Op. cit. sub 9, str. 146.

[35] P. Koželuha, op. cit. sub 28, str. 52.

[36] Jako první dílčí zásadu teleologického výkladu Jan Wintr jmenuje zásadu zohlednění účelu právní normy (T1), na kterou pak navazuje zásada zohlednění účelu právního institutu (T2) a zásada teleologicko-systematického výkladu (T3). O další úroveň abstrakce výše je pak zásada zohlednění principů právního odvětví (T4), na kterou pak navazuje zásada výkladu v souladu s ústavními principy a hodnotami (T5) a zásada vycházející z hodnoty spravedlnosti chápané jako příkazu podobné případy posuzovat podobně a odlišné odlišně (T6). (Viz op. cit. sub 18, str. 169-186.)

[37] Tyto pokyny však lze udělovat, pouze jsou-li v zájmu koncernu. Zároveň pak platí, že újma, která z toho může v souladu s § 72 řízené osobě vzniknout, může být vyrovnána už jen tím, že řízená osoba používá prokazatelných výhod, které plynou z členství v koncernu.

[38] K tomu viz K. Beran: Procesně právní pojem koncernu v insolvenčním řízení, Právní rozhledy č. 5/2025, str. 153-157.

[39] Stejně tak by bylo zřejmě možné argumentovat i ve prospěch toho, že insolvenční zákon jakožto právní předpis minimálně zčásti spadá do oboru práva veřejného, a subjektivní práva regulovaná insolvenčním zákonem tak mají poněkud zvláštní režim.

[40] Teleologický výklad je podle Jana Wintra taktéž založen na účelnosti. Hodnotu účelnosti lze v nejširším významu chápat jako cíl celého teleologického výkladu. V užším smyslu lze však této hodnotě rozumět především jako interpretaci právní normy s ohledem na její sociální a ekonomické důsledky podle zásady zohlednění důsledků právní regulace (T9). (Op. cit. sub 18, str. 194.)

[41] V rámci teleologického výkladu pak Jan Wintr rozeznává i tyto další zásady, konkrétně zásadu in dubio pro libertate (T10), zásadu komparativního výkladu (T11), zásadu zohlednění standardů morálky a slušnosti (T12), zásadu poměřování kolidujících účelů principů a hodnot (T13), zásadu vyloučení absurdních závěrů (T14), zásadu vyplnění mezery v zákoně analogií (T15) a zásadu singularia non sunt extendeda (T16). (Viz str. 201-213.)

[42] K tomu viz Jan Wintr, podle kterého se zásada vyloučení absurdních závěrů nepochybně řadí k teleologickým zásadám, neboť „absurditou se totiž rozumí zvláště křiklavý rozpor mezi interpretačním výsledkem a některou právní hodnotou, typicky účelností, popř. spravedlností“. (Op. cit. sub 18, str. 214.)

[43] V této souvislosti se ztotožňuji s názorem Katarzyny Žák Krzyžankové, která „za legitimní proto považuje primárně taková rozhodnutí, která umožňují rekonstruovat a zpětně tak i přezkoumat celý postup, jenž vedl k určitému závěru přijatému cestou analogie. Mělo by být tedy vysvětleno, proč byla zvolena daná normativní konsekvence, resp. proč a v čem spočívá podobnost řešené věci a normativní hypotézy, která tento postup umožnila. V případě existence několika podobných normovaných skutkových podstat (neboť i tyto případy nelze v praxi vyloučit), by mělo být vysvětleno, z jakých důvodů bylo upřednostněno některé z v úvahu přicházejících řešení. V neposlední řadě by mělo být rovněž vysvětleno, co vlastně ad hoc rozhodlo o přistoupení k analogickému řešení případu.“ (Op. cit. sub 32, str. 41.)