Následující článek se zabývá aktuálními otázkami uznávání a výkonu soudních rozhodnutí pocházejících z jurisdikcí common law (se zvláštním důrazem na Austrálii) v českém právním prostředí. Ústředním bodem je rozsah použití odepíracích důvodů procesní výhrady veřejného pořádku a „odnětí možnosti řádně se účastnit řízení“, a to jak ve smyslu § 15 odst. 1 písm. d) zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále „ZMPS“), tak v souvislosti s čl. 45 nařízení Brusel I bis, a v neposlední řadě v judikatuře Soudního dvora EU, to vše v souvislosti s vývojem rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Článek předkládá test restriktivního užití veřejnoprávní výhrady, akcentuje nezbytnost holistického posuzování průběhu cizího (původního) řízení a zdůrazňuje dopady na vnímání požadavku vzájemnosti a na právní jistotu.

Proces uznání a výkonu cizích soudních rozhodnutí z povahy věci vychází jednak z respektu k soudnímu rozhodnutí jako projevu cizí státní svrchovanosti a jednak, a to zejména, z ochrany základních právních principů (mj. procesních garancí) v dožádaném státě. Český právní řád dlouhodobě zastává spíše otevřené, „pro-recognition“ pojetí, přičemž důvody k odepření uznání podle § 15 ZMPS jsou vykládány restriktivně a hodnotí se primárně účinek uznání na právní vztahy v kontextu právního prostředí ČR, nikoli „správnost“ cizího rozhodnutí jako takového.[1]

V nedávné praxi se dostala do popředí otázka, jak naložit s rozhodnutími ze států common law (jmenovitě Austrálie), jejichž procesní pravidla (zejména rozsah poučení, režim doručování, účinky procesní pasivity) se mohou významně lišit od kontinentálního, potažmo českého standardu. To vyvolává dvě spojené otázky, a to, kde leží hranice procesního veřejného pořádku a co přesně znamená „odnětí možnosti řádně se účastnit řízení“ ve smyslu § 15 odst. 1 písm. d) ZMPS, jestliže cizí soud postupoval v souladu se svým právem, avšak poučení či doručování se liší od českých zvyklostí.[2]

Kontrolní funkce uznávacího řízení a analogie s unijním modelem

ZMPS koncipuje uznání jako kontrolní mechanismus založený na taxativních a restriktivně pojatých důvodech odepření (§ 15), včetně zvláštního důvodu pro procesní nepravidelnosti spojené s odnětím možnosti jednat a obecné výhrady veřejného pořádku.[3]

V evropském justičním prostoru se prosazuje volný pohyb soudních rozhodnutí s úzkými výjimkami (čl. 45 nařízení Brusel I bis).[4] Povaha důvodů odepření je obsahově srovnatelná se ZMPS, a doktrinální interpretace unijní regulace a judikatura SD EU proto poskytují přesvědčivý argumentační rámec i pro analogické posouzení, zda uznat či neuznat rozhodnutí ze třetích zemí (včetně Austrálie) dle minimálního procesního standardu a proporcionality zásahu do práv na obhajobu.[5]

V souladu s tradičním pojetím veřejného pořádku se nehodnotí cizí právo či rozhodnutí per se, ale jejich účinky v dožádaném státě; odlišnost právních úprav sama o sobě výhradu neaktivuje.[6]

Australská justice a míra důvěry, rámec minimálního standardu

Austrálie je dlouhodobě hodnocena jako jurisdikce s velmi kvalitním a nezávislým civilním soudnictvím, nízkou mírou korupce a vysokou efektivitou prosazování práva.[7] Tento kontext (nikoli jako samostatný důvod uznání) posiluje předpoklad, že procesní instituce common law – byť odlišné – zpravidla respektují minimální standard spravedlivého procesu v materiálním smyslu. Tím spíše je namístě zdrženlivost při užití výhrady veřejného pořádku.

Důvod dle § 15 odst. 1 písm. d) ZMPS míří primárně na deficity doručení návrhu či předvolání, jež účastníku znemožnily přípravu obhajoby.[8] Mimo porušení lex fori originis může dojít k výjimečnému zásahu i tehdy, nevyhoví‑li cizí procedura českému minimálnímu standardu rovnosti zbraní a informovanosti – posuzováno však vždy v celku řízení a s ohledem na konkrétní okolnosti.[9]

Shodně také SD EU opakovaně zdůrazňuje, že odlišnosti procesních institutů samy o sobě netvoří rozpor s veřejným pořádkem. Kritériem je, zda došlo ke zjevnému a nepřiměřenému zásahu do práva na obhajobu, posuzovanému holisticky a s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, včetně chování a odbornosti účastníka.[10]

Česká judikatura připouští, že nedoručení rozsudku pro zmeškání žalovanému není důvodem odepření, umožňuje‑li to právo státu původu a měl‑li žalovaný reálnou možnost přípravy obhajoby.[11] Obdobně Nejvyšší soud akceptoval i některé hmotněprávní odlišnosti (např. punitive damages) s limitem extrémní disproporce.[12]

Poučení o důsledcích procesní pasivity, doručování rozhodnutí a běh lhůt k opravným prostředkům

V některých jurisdikcích common law je běžné, že pokud žalovaný neoznámí v zákonné lhůtě úmysl hájit se, soud pokračuje bez něj, rozsudek se mu již nezasílá a lhůta k podání opravného prostředku běží od vydání rozhodnutí. Samotná odlišnost poučení a navazujícího doručování není důvodem odepření. Rozhodné je, a) zda žalovaný obdržel včas a srozumitelně základní výzvu k procesní aktivitě s uvedením následků pasivity, b) zda existovaly reál­né možnosti být informován o průběhu a výsledku (včetně veřejných registrů, možnosti nahlížet do spisu či kontaktovat soud), c) zda byla pasivita účelová a vědomá a d) jaká je odborná zdatnost žalovaného (např. právník v dotyčné jurisdikci).[13] Teprve kumulace faktorů vedoucích k praktické nemožnosti hájit se či podat opravný prostředek – a to nepřiměřeně k legitimním cílům řízení – může založit rozpor s minimálním standardem.

Úmyslná procesní pasivita či vyhýbání se doručování oslabuje námitku „odnětí možnosti jednat“. SD EU aproboval doručení náhradním způsobem (včetně zveřejnění), pokud soud původu vykonal veškerá šetření požadovaná zásadami řádné péče a dobré víry ke zjištění pobytu žalovaného.[14] V takových situacích je použití výhrady veřejného pořádku ve smyslu nařízení Brusel I bis či analogicky též § 15 odst. 1 písm. d) ZMPS zpravidla vyloučeno.

K rozhodovací praxi českých soudů 

Stručné vymezení rozhodovací linie

Rozhodovací praxe českých soudů v posledních letech akcentovala otázku rozsahu poučení účastníků v řízeních vedených v jurisdikcích common law a návazných procesních důsledků pasivity žalovaného (nedoručování rozhodnutí a běh lhůty k opravnému prostředku od jeho vydání).

V judikatuře Nejvyššího soudu (sp. zn. 20 Cdo 1852/2020; sp. zn. 20 Cdo 1931/2024), přičemž první linie byla aprobována Ústavním soudem (III. ÚS 1911/21), se objevuje tendence odmítnout uznání pro rozpor s veřejným pořádkem, je‑li poučení cizího soudu podle českých měřítek „nedostatečné“ a následkem pasivity žalovaného nebylo rozhodnutí doručováno a běžela mu lhůta k odvolání od vydání rozhodnutí.[15]

 

Identifikovaná pochybení 

• Nekonzistence ve vymezení odepíracího důvodu a nedostatečná konkretizace minimálního standardu

Původ pochybení se ovšem objevuje již v judikatuře nižších soudů. Městský soud v Praze v jedné věci nejprve uzavřel, že žalovanému nebyla v řízení v zahraničí odňata možnost účastnit se (bod 29), a následně přesto odepřel uznání pro „nedostatečné poučení“ v otázce doručování rozhodnutí a běhu lhůty k odvolání (bod 30).[16] Soud ovšem nevymezil konzistentně, zda rozhoduje podle § 15 odst. 1 písm. d) ZMPS (nepravidelnosti v řízení – odnětí možnosti jednat), či podle § 15 odst. 1 písm. e) ZMPS (veřejný pořádek), a ani nekonkretizoval, jaký „minimální standard“ byl porušen a v čem přesně spočívalo odepření možnosti podat opravný prostředek (tj. jaké účinky by uznání vyvolalo v českém právním prostředí).[17]

 

•  Absence holistického posouzení průběhu řízení a chování účastníků

Tak zásadní rozhodnutí, kterým odepření uznání bezesporu je, navíc nutně vyžaduje komplexní hodnocení všech kroků cizího soudu i účastníků v celém řízení, včetně včasnosti a obsahu „initial service“, možností informovanosti a odborného profilu žalovaného, i otázky, zda se žalovaný řízení úmyslně vyhýbal.[18] Odvolací soud přitom důkazně zjistil, že a) žalobní předvolání (Writ) bylo doručeno v souladu s mezinárodními nástroji a jeho text explicitně varoval o následcích neoznámení úmyslu vystoupit před soudem, b) existovaly další indicie vědomosti o řízení (zmínka o mediaci, paralelní řízení) a c) žalovaní nevysvětlili, proč se řízení neúčastnili.

Přesto z těchto premis soud dovodil rozpor s veřejným pořádkem.[19] Tím rezignoval na nezbytné holistické posouzení efektivní možnosti přípravy a vedení obhajoby a využití opravného prostředku ve světle celku řízení a chování stran. 

 

• Zaměnění pouhé odlišnosti cizí procesní úpravy za rozpor s veřejným pořádkem

Je nutné zdůraznit, že pouhá odlišnost cizí procesní úpravy (rozsah poučení, režim doručování, běh lhůt) výhradu veřejného pořádku neaktivuje. Hodnotí se jen zjevný a nepřiměřený zásah do práva na obhajobu při pohledu na celé řízení.[20] Tento „test“ vyplývá jak z unijní judikatury (srov. např. Trade Agency, Gambazzi, Klomps), tak z české koncepce restriktivních výjimek – z tohoto pohledu tedy neexistuje žádný rozdíl v přístupu k rozhodnutím ze členských států a k rozhodnutím ze států třetích, včetně těch náležejících ke common law systému. Odvolací soud však fakticky přisoudil samotné odlišnosti (standardní v common law) intenzitu porušení minimálního standardu, aniž by prokázal „zjevný a nepřiměřený zásah“ v materiálním smyslu.[21]

 

• Nedostatečné zohlednění úmyslné procesní pasivity, resp. obstrukcí

Judikatura SD EU připouští doručení náhradními způsoby a tvrdé procesní následky, pokud soud původu zachoval řádnou péči a žalovaný se řízení vyhýbal; v takovém případě zpravidla nejde o odnětí možnosti obhajoby.[22] Nelze tedy opomíjet indicie účelové pasivity (ignorování Writu, absence vysvětlení nečinnosti), které měly být vyloženy k tíži žalovaného.[23]

 

• Ignorování vlastní judikatury Nejvyššího soudu akceptující odlišnosti 

Nejvyšší soud dříve akceptoval, že nedoručení rozsudku pro zmeškání per se nebrání uznání, umožňuje‑li to právo státu původu a měl-li žalovaný reálnou možnost přípravy obhajoby.[24] Stejně tak v rovině hmotného práva připustil punitive damages s korektivem hrubé nepřiměřenosti.[25] Odvolací soud tak měl nepochybně tyto korektivy reflektovat. 

 

• Nezohlednění reciprocity a praktických dopadů

Zde nelze než zdůraznit, že rozšířená aplikace veřejného pořádku na „odlišné poučení“ by vedla k systematickému neuznávání rozhodnutí ze států common law a ohrozila reciprocitu dle § 15 odst. 1 písm. f) ZMPS i vymahatelnost českých rozhodnutí v těchto státech. Odvolací soud tyto dopady nezohlednil.

 

Dílčí shrnutí

Ve světle výše uvedeného tak české soudy v posuzované linii pochybily zejména:

 (i) v identifikaci a odůvodnění odpíracího důvodu;

 (ii) v absenci komplexního, materiálního hodnocení celého řízení a chování účastníků;

(iii) v zaměnění odlišnosti cizího práva za rozpor s minimálním standardem;

(iv) v ignorování judikatury k akceptaci odlišností; a

 (v) v opomenutí recipročních a systémových dopadů.

Tento postup neodpovídá restriktivnímu pojetí výjimek ani testu „zjevného a nepřiměřeného zásahu“ do práva na obhajobu.[26]

Ústavní konformita a evropský rozměr, praktické dopady a vzájemnost v mezinárodních vztazích 

Právo na spravedlivý proces (čl. 6 EÚLP, čl. 47 Listiny EU, čl. 36 Listiny základních práv a svobod) není absolutní a připouští omezení, pokud sledují legitimní cíl a jsou přiměřená. SD EU ve věci Gambazzi výslovně připustil omezení procesních práv (včetně vyloučení z řízení) za podmínky proporcionality a komplexního posouzení veškerých okolností.[27] Tento standard je použitelný i pro poučovací a doručovací režimy common law. Odepření uznání by proto mělo přicházet v úvahu až tam, kde kumulace konkrétních deficitů vyvolá zjevný a nepřiměřený zásah do práva na obhajobu, nikoli jako reakce na jinak legitimní a předvídatelnou procesní jinakost.

Rozšířené odepírání uznání pro „odlišné poučení“ by v praxi nevyhnutelně vedlo k neuznatelnosti značné části rozhodnutí ze států common law, čímž by se narušila zásada reciprocity [§ 15 odst. 1 písm. f) ZMPS], ohrozila vymahatelnost českých rozhodnutí v těchto státech a snížila právní jistota přeshraničních vztahů.

Totiž, nemožnost uznávání početné skupiny cizích soudních rozhodnutí ze států s case-law právním systémem by se mohla negativně odrazit na vnímání vzájemnosti uznávání a výkonu soudních rozhodnutí se státy s common law právním systémem, a v důsledku tím paralyzovat proces uznávání rozhodnutí ze států s common law systémem v ČR, a naopak českých rozhodnutí v těchto státech. V daných zemích je zcela standardní a běžné jak to, že pokud určitá osoba se soudem nekomunikuje či se rozhodne před ním nehájit, nebrání to dokončení soudního procesu, tak i to, že poučení, jež se dané osobě dostane, upozorňuje na zásadní důležitost vystupování před soudem, ale nikoli na relativní detaily typu práv v odvolacím řízení. Takový procesní přístup k účastníkům řízení je navíc spojen s dalším obecně známým základním konceptem com­mon law právních systémů, a to, že odvolání nemívá suspenzivní účinek, pokud o něm soud nerozhodne, stejně tak i s hodnotovým principem individuální odpovědnosti jedince (vigilantibus iura). Nelze v žádném případě očekávat, že by státy typu Austrálie nebo jednotlivé státy USA měnily své procesní řády v návaznosti na několik rozhodnutí v ČR.

Je to právě princip vzájemnosti, který představuje vedle principu teritoriality stěžejní koncept, na němž je postaveno mezinárodní právo procesní jako takové. Je zásadní nejenom pro uznávání a výkon cizích soudních rozhodnutí [viz § 15 odst. 1 písm. f) ZMPS], ale také pro poskytování právní pomoci, ale třeba i pro osvobození od soudních poplatků. Pokud by kvůli nerespektování cizozemských běžných (základních) procesních postupů docházelo k odepírání uznání cizího soudního rozhodnutí, došlo by k narušení vzájemnosti při uznávání soudních rozhodnutí s fatálním následkem neuznávání českých soudních rozhodnutí v takovém státě/takových státech. Přitom platí, že daná skupina zahrnuje velké množství států, jejichž význam je zásadní ve světové ekonomice, z hlediska obchodních vztahů ČR, jakož i z hlediska politické a hodnotové orientace ČR coby demokratického právního státu. Za všechny lze zmínit USA, Velkou Británii, Austrálii nebo Kanadu. Je zde proto značné riziko negativních praktických dopadů této justiční politiky na obchodní i lidské vztahy subjektů z ČR se subjekty z těchto zemí, neboť se nemohou v plné míře spolehnout na vymahatelnost práva, jakmile je dán takový mezinárodní prvek.

Přístup založený na testu „zjevného a nepřiměřeného zásahu“ naproti tomu lépe chrání reálná procesní práva i princip vigilantibus iura a podporuje předvídatelnost obchodních vztahů.

Do budoucna lze zohlednit i konsolidační potenciál Haagské úmluvy o uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí (2019).

Závěr a navržený interpretační test 

Normativní východiska

Uznání cizího rozhodnutí je kontrolním procesem se striktně vymezenými, restriktivně vykládanými důvody odepření (§ 15 ZMPS; obsahově srovnatelný čl. 45 Brusel I bis). Předmětem hodnocení nejsou cizí pravidla či rozhodnutí jako taková, ale jejich účinky v českém právním prostředí.[28] Odlišnost procesních institutů common law sama o sobě neznamená rozpor s veřejným pořádkem, ale rozhodné je (musí být), zda v kontextu celého řízení došlo ke zjevnému a nepřiměřenému zásahu do práva na obhajobu (holistický, materiální test).[29] Soud rozhodující o uznání tak musí tuto otázku posoudit i bez návrhu (ex officio) a přihlédnout ke všem relevantním okolnostem, včetně chování a odbornosti účastníka a indiciím účelové pasivity.[30]

 

Dvoukrokový test s metodickými kritérii

Pro rozhodnutí o uznání cizího rozsudku z jurisdikcí common law je tedy relevantní dvoukrokový test. Prvním krokem je posouzení souladu se zákonnými požadavky státu původu (zejména doručování návrhu a základní poučení o nutnosti procesní aktivity). Pokud byl postup lege artis, odepření přichází v úvahu jen výjimečně. Druhým krokem je provedení holistického testu minimálního procesního standardu v ČR, kdy soud musí ex officio zhodnotit celý průběh řízení a všechny relevantní okolnosti (včasnost a srozumitelnost initial service, dostupnost informací, povaha a odbornost účastníka, zjevnost a účelovost pasivity, reálná možnost podat opravný prostředek). Odepření uznání je namístě jen při zjevném a nepřiměřeném zásahu do práva na obhajobu.

Tento přístup odpovídá českým ústavním principům, evropským standardům i požadavkům reciprocity. Zároveň předchází nežádoucí „paralýze“ uznávání rozhodnutí ze států common law a posiluje právní jistotu.

Závěr

Dvoukrokový test udržuje rovnováhu mezi ochranou ústavních procesních garancí a respektem k legitimní jinakosti cizích procesních modelů. Předchází formalismu i „paralýze“ uznávání rozhodnutí ze států common law a je v souladu s českou i unijní judikaturou k výjimkám z uznání. Je‑li postup státu původu lege artis a žalovaný měl reálně možnost obhajoby, odepření musí zůstat výjimkou pro excesy – pro případy, kdy kumulace okolností vyústí ve zjevný a nepřiměřený zásah do práva na spravedlivý proces.[31]

 

Doc. JUDr. Jiří Valdhans, Ph.D., působí na Katedře mezinárodního a evropského práva PF MU v Brně.

Ilustrační foto: AI (Copilot)

---

[1] § 15 ZMPS; srov. též § 4 ZMPS (veřejný pořádek). K povaze kontrolní funkce uznávacího řízení viz např. M. Pauknerová, N. Rozehnalová, M. Zavadilová a kol.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2024, komentář k § 15.

[2] K analogii s čl. 45 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis) viz N. Rozehnalová, J. Valdhans, K. Drličková, T. Kyselovská: Mezinárodní právo soukromé Evropské unie, 3. vyd., Wolters Kluwer, Praha 2025, str. 255-268.

[3] § 15 odst. 1 písm. d) a e) ZMPS.

[4] Čl. 45 odst. 1 písm. b) Brusel I bis (neumožnila‑li vada doručení přípravu obhajoby).

[5] K srovnatelnosti důvodů odepření v unijní úpravě a ZMPS viz M. Pauknerová, N. Rozehnalová, M. Zavadilová a kol., op. cit. sub 1.

[6] K účinkům v dožádaném státě a výjimečnosti výhrady veřejného pořádku srov. např. C-414/92, Solo Kleinmotoren GmbH proti Emilio Boch; C-7/98, či Dieter Krombach proti André Bamberski.

[7] World Bank, Worldwide Governance Indicators – Rule of Law (2023); Transparency International, Corruption Perceptions Index (2024); World Justice Project, Rule of Law Index (2024) – pilíř Civil Justice.

[8] § 15 odst. 1 písm. d) ZMPS; srov. rovněž čl. 45 odst. 1 písm. b) Brusel I bis.

[9] Viz komentářová literatura: M. Pauknerová, N. Rozehnalová, M. Zavadilová a kol., op. cit. sub 1; V. Vaške: Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice, C. H. Beck, Praha 2007, str. 180-196.

[10] C-619/10, Trade Agency Ltd. proti Seramico Investments Ltd. (k default judgmentu bez meritorního odůvodnění); C-394/07, Marco Gambazzi proti DaimlerChrysler Canada Inc., CIBC Mellon Trust (k vyloučení z řízení pro nesplnění disclosure order); C-302/13, flyLAL proti Air Baltic Corporation A (požadavek komplexního posouzení); C-166/80, Peter Klomps proti Karl Michel (povinnost soudu výkonu přezkoumat, zda doručení umožnilo přípravu obhajoby).

[11] Usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 4725/2017 (k nedoručení rozsudku pro zmeškání, pokud to připouští právo státu původu a žalovaný měl reálnou možnost obhajoby).

[12] Usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 3157/2013 (akceptace punitive damages s limitem hrubé nepřiměřenosti).

[13] K významu odbornosti účastníka viz C-394/07, Marco Gambazzi proti DaimlerChrysler Canada Inc., CIBC Mellon Truts Company; srov. též C-559/14, Rudolfs Meroni proti Recoletos Limited (stanovisko GA i rozsudek zohledňují povahu subjektu).

[14] C-292/10, G v. Cornelius de Visser (doručení zveřejněním za podmínky řádné péče soudu).

[15] Usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 1852/2020; usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 1911/21; usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 1931/2024.

[16] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023, č. j. 17 Co 191/2023-767, body 29-30.

[17] § 15 odst. 1 písm. d) a e) ZMPS; k požadavku na precizní vymezení a restriktivní výklad viz M. Pauknerová, N. Rozehnalová, M. Zavadilová a kol., op. cit. sub 1.

[18] C-619/10, Trade Agency Ltd. proti Seramico Investments Ltd.; C-394/07, Marco Gambazzi proti DaimlerChrysler Canada Inc., CIBC Mellon Trust.

[19] Haagská úmluva o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních z roku 1965 (vyhl. č. 85/1982 Sb.) a Smlouva mezi republikou Československou a Spojeným královstvím Velké Británie a Irska o právní pomoci ve věcech občanských (70/1926 Sb.).

[20] Srov. C-414/92, Solo Kleinmotoren GmbH proti Emilio Boch; C-7/98, Dieter Krombach proti André Bamberski; a komentářovou literaturu cit. v pozn. 1, resp. 2.

[21] Srov. C-619/10, Trade Agency Ltd. proti Seramico Investments Ltd. (k default judgmentu bez meritorního odůvodnění); C-394/07, Marco Gambazzi proti DaimlerChrysler Canada Inc., CIBC Mellon Trust (k omezením práva na obhajobu při nesplnění disclosure); oba vyžadují proporcionalitu a posouzení celku řízení.

[22] C-292/10, G proti Cornelius de Visser; C-166/80, Peter Klomps proti Karl Michel.

[23] Viz shrnutí skutkových indicií v pozn. 5; k významu chování a odbornosti účastníka srov. C-394/07, Marco Gambazzi proti DaimlerChrysler Canada Inc., CIBC Mellon Trust Company.

[24] Usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 4725/2017.

[25] Usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 3157/2013.

[26] Srov. též rozsudek NS sp. zn. 20 Cdo 981/2018; usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 4265/2018; nález ÚS sp. zn. II. ÚS 2455/09 (důraz na materiální posouzení a restriktivní výjimky).

[27] C-394/07, Marco Gambazzi proti DaimlerChrysler Canada Inc., CIBC Mellon Trust Company; k zásadám proporcionality a právu na obhajobu rovněž C-619/10, Trade Agency Ltd. proti Seramico Investments Ltd.; C-414/92, Solo Kleinmotoren proti Emilio Boch; C-7/98, Dieter Krombach proti André Bamberski.

[28] § 15 ZMPS; čl. 45 nařízení Brusel I bis; M. Pauknerová, N. Rozehnalová, M. Zavadilová a kol., op. cit. sub 1.

[29] C-619/1,0 Trade Agency Ltd. proti Seramico Investments Ltd.; C-394/07, Marco Gambazzi proti DaimlerChrysler Canada Inc., CIBC Mellon Trust Company; C-302/13, flyLAL Lithuanian Airlines proti Air Baltic Corporation A.

[30] Povinnost soudu výkonu přezkoumat reálnou možnost obhajoby: viz C-166/80, Peter Klomps proti Karl Michel; C-292/10, G proti Cornelius de Visser.

[31] Shrnutí standardu viz zejména C-619/10, Trade Agency Ltd. proti Seramico Investments Ltd.; C-394/07, Marco Gambazzi proti DaimlerChrysler Canada Inc., CIBC Mellon Trust Company; a česká literatura cit. v pozn. 1 a 2.