Stanovování výše škody způsobené protisoutěžním jednáním odhadem soudu z komparativního pohledu
Implementace směrnice o náhradě škody způsobené porušením soutěžního práva vedla k výraznému nárůstu soukromoprávních žalob napříč EU. Ačkoli směrnice naplnila svůj základní cíl – podpořit vymáhání soutěžního práva ze strany poškozených –, její aplikace v praxi odhalila závažné nedostatky. Jedním z nejvýznamnějších je neurčitost v postupu soudů při stanovení výše škody odhadem. Tento článek se zaměřuje na analýzu soudní praxe v klíčových evropských jurisdikcích a navrhuje obecné minimální požadavky, které by měly vést k transparentnějším a předvídatelnějším rozhodnutím i v českém prostředí.
I. Úvod a cíle
Implementace směrnice o náhradě škody[1] s sebou přinesla poměrně významný nárůst množství žalob o náhradu škody způsobené protisoutěžním jednáním. Počtem jednotlivých soudních řízení i souhrnnou výší žalovaných nároků dosahuje směrnice o náhradě škody svého primárního cíle, jímž je podpora donedávna „naprosto nerozvinutého“ soukromého vymáhání soutěžního práva v Evropě.[2] V hmotněprávní i procesní rovině směrnice o náhradě škody potenciálním žalobcům poskytla řadu účinných podnětů k zahajování soudních sporů o náhradu škody především ve formě tzv. následných (popř. „follow-on“) žalob, jež se opírají o závazná rozhodnutí Komise nebo národních soutěžních úřadů deklarující porušení soutěžního práva. Tento vývoj je sice mnohými oceňován jako dlouho vyhlížený průlom, ale zjevně též vede k řadě obtíží v aplikační praxi, jež je třeba pečlivě analyzovat a efektivně řešit.
Směrnice o náhradě škody sice dosáhla svého hlavního cíle v podobě stimulace soukromoprávního vymáhání soutěžního práva, ale některé zásadní otázky neupravuje dostatečně. Mezi problematická témata patří i pravomoc národních soudů stanovit výši škody odhadem, pokud bylo zjištěno, že žalobci byla způsobena škoda, avšak na základě dostupných důkazů je prakticky nemožné nebo nepřiměřeně obtížné přesně stanovit její výši – jak je uvedeno v čl. 17 odst. 1 směrnice o náhradě škody. Legislativním záměrem tohoto ustanovení bylo utvrdit zásady rovnocennosti a efektivity tím, že důkazní břemeno ani požadovaná míra důkazů reálně neznemožní či nepřiměřeně neztíží uplatnění práva poškozené strany na náhradu škody, což mělo zvýšit pravděpodobnost, že se poškození skutečně domohou přiměřené náhrady.[3]
V řadě členských států EU disponovaly soudy určitou mírou diskrece při stanovování výše škody odhadem již před přijetím směrnice o náhradě škody a nyní musí své dosavadní standardy, postupy a techniky adaptovat ve světle harmonizované právní úpravy. Obecně pak platí, že v posledních 10 letech panovala napříč EU určitá tenze mezi dvěma krajními tendencemi: nahodilými soudními odhady na straně jedné a krajně rigorózním přezkumem výše škody na straně druhé. Příčinou tohoto napětí bylo nejednotné chápání unijního principu efektivity a jeho mezí, kdy některé soudy s odkazem na něj přiznávaly odškodnění i za cenu extrémní míry tolerance k riziku nepřesného odhadu, zatímco jiné i v marginálních řízeních aplikovaly vysoký důkazní standard vedoucí k neefektivním, zdlouhavým a nákladným řízením, čímž dosažení odškodnění ztěžovaly (ne-li přímo znemožňovaly).
Příčina výše uvedeného stavu, charakterizovaného naprostou nejednotností soudního rozhodování v EU a jejích jednotlivých členských státech, se zdá být evidentní: směrnice o náhradě škody neetablovala žádné minimální požadavky, které by zaručovaly, že soudy budou při stanovování výše škody odhadem používat své uvážení nestranným, transparentním a předvídatelným způsobem na základě všech skutkových zjištění a provedených důkazů, tedy při zohlednění celého obsahu soudního spisu. Soudy tak často svévolně zcela ignorovaly závěry soudních znalců podložené sofistikovanými ekonometrickými analýzami, aby namísto toho odkázaly na smyšlené procento údajného cenového navýšení, aniž by měly pro takový odhad potřebnou oporu v provedeném dokazování. To vše pod záminkou proklamované „efektivity“, ve skutečnosti však za účelem co nejsnazšího a nejrychlejšího vyřízení věci.
Mnohdy plnily v odůvodněních rozsudků roli fíkového listu odkazy na obecné metastudie, které však jako základ pro odhad výše škody v konkrétním případě neobstojí, jak ostatně potvrdili i autoři široce respektované zprávy Oxera.[4] Ti výslovně přiznávají, že význam jejich zprávy je obecně umenšen metodologickou nedostatečností zahrnutých studií a že nezanedbatelné množství kartelů, jejichž existence nezpůsobila žádnou škodu, v nich nebylo zahrnuto vůbec.[5] Z toho plyne, že škoda způsobená protisoutěžním jednáním by měla být odhadována na základě specifických skutečností každého konkrétního případu[6] za užití jedné z uznávaných metod, např. ekonometrické analýzy srovnávající ceny na daném trhu před kartelem a po něm. Směrnice o náhradě škody však spíše umožnila nelogická, neodůvodněná a svévolná rozhodnutí, a to nezřídka i u vyšších soudů.
Minimální požadavky na stanovení výše škody odhadem soudu postupně krystalizují, a to zejména díky litigační aktivitě ve velkých evropských jurisdikcích, které mají z různých důvodů největší nápad žalob o náhradu škody způsobené protisoutěžním jednáním: ve Španělsku, Spojeném království (konkrétně Anglii a Walesu) a v Německu. Roli v tomto procesu jistě sehrál i SD EU, který k formování kýženého standardu konstruktivním způsobem přispěl svými rozhodnutími v řízeních o předběžné otázce. V tomto článku se proto pokusím 1. krátce shrnout dosavadní vývoj rozhodovací praxe v relevantních evropských zemích; 2. načrtnout obecné minimální zásady pro stanovení výše škody způsobené protisoutěžním jednáním ve světle dosavadní aplikace § 136 o. s. ř. v rozhodovací praxi českých soudů, a posílit tak předpoklady pro jejich spravedlivé a předvídatelné rozhodování v budoucnosti.[7]
II. Španělsko
1. Obecné poznámky
V důsledku rozhodnutí Komise[8] byly v Evropě podány „follow-on“ žaloby o náhradu škody způsobené kartelem výrobců nákladních vozidel v celkové výši odhadované na cca 16 miliard eur.[9] V těchto řízeních je pro žalobce nemožné prokázat vznik škody a její konkrétní výši na základě rozhodnutí Komise, v němž bylo závazným způsobem zjištěno toliko „by object“ porušení soutěžního práva[10] spočívající v nedovolené výměně informací,[11] aniž by Komise zkoumala skutečné protisoutěžní účinky.[12] Aplikace ustanovení směrnice o náhradě škody je v daném případě rovněž poměrně omezená, neboť vyvratitelnou domněnku o vzniku škody podle čl. 17 odst. 2 coby hmotněprávní ustanovení přímo spjaté se vznikem mimosmluvní občanskoprávní odpovědnosti nelze uplatnit retroaktivně.[13] Pro stanovování výše škody odhadem podle čl. 17 odst. 1, který je procesní povahy, to nicméně neplatí.[14]
Některé španělské soudy rozumně zdůraznily, že existenci škody je možné presumovat jen a pouze u tzv. „hard-core“ kartelů spočívajících v dohodách o výši cen.[15] Potvrdily, že žalobce musí prokázat „skutečnou existenci škody“,[16] a i kdyby se domněnka vzniku škody aplikovala, „v žádném případě by to žalobce nezbavilo povinnosti prokázat konkrétní způsobenou škodu“[17] a pružná interpretace předloženého důkazního materiálu by mohla být připuštěna pouze za předpokladu, že by spolu se specifiky konkrétního případu v právním smyslu existenci škody odůvodňoval.[18] Tento přístup bohužel nepředstavoval závazný standard nebo ustálenou judikaturu, neboť některé soudy postupovaly zcela odlišně a svou pravomoc stanovit výši škody odhadem interpretovaly tak, že jim umožňuje ignorovat a překlenout jakékoli nedostatky žaloby.
2. Svévolné soudní odhady
Typickým příkladem rutinního přiznávání náhrady škody i žalobcům, kteří neprokázali existenci škody ani její výši, je rozsudek Odvolacího soudu ve Valencii č. 1126/2019 ze dne 16. 12. 2019. Po odmítnutí znaleckého posudku žalobce jako nepřesvědčivého a znaleckého posudku žalovaného, jenž jakékoli navýšení cen zcela vyvracel, jako pouhou kritiku posudku žalobce, se odvolací soud rozhodl presumovat existenci škody na základě teorie ex re ipsa loquitur,[19] kterou dříve aplikoval Nejvyšší soud Španělska ve sporech týkajících se ochranných známek, porušení smlouvy, deliktní odpovědnosti, porušení práv duševního vlastnictví a nekalé soutěže,[20] ačkoli (minimálně) 7 % kartelů navýšení cen nezpůsobuje. Konkrétně odvolací soud uvedl, že pokud 93 % kartelů škodu způsobuje, tak je obtížné vyvrátit domněnku existence škody pouhým tvrzením o neexistenci cenového navýšení,[21] aby přistoupil k odhadu na základě následujících argumentů:
Odvolací soud především zdůraznil, že teorie ex re ipsa „neznamená, že by znalecké dokazování mělo být nahrazeno uvážením [soudu]“, neboť takový přístup by mohl trivializovat soudní řízení a popření zásady, že důkazní břemeno ohledně škody nese žalobce. Cílem soudní aproximace rozsahu možné škody sice nesmí být nemožný úkol nahrazování výsledků správně zpracovaného znaleckého posudku, ale soudy se nemohou uchylovat ani k „volnému a neomezenému uvážení“, protože určení výše škody „vyžaduje zhodnocení její pravděpodobnosti na základě zásad obezřetné kvantifikace“.[22]
Odvolací soud dále poukázal na skutečnost, že u německých soudů[23] žalobci s odkazem na výpočty provedené za použití srovnávacích metod požadovali náhradu škody v rozmezí 4,76 až 9 % z kupní ceny příslušných nákladních vozidel, aby jim nakonec byla přiznána náhrada ve výši 7 až 9 %. Doplnil přitom, že ačkoli španělské soudy obecně nepovažují statistickou analýzu za adekvátní kvantifikační prostředek, tak je možné výši škody stanovit pod úrovní maximálních částek přiznaných v německých řízeních, jež mají indikativní charakter s ohledem na skutečnost, že se předmětné porušení soutěžního práva vztahovalo na území celého EHP.
Konečně odvolací soud vágně a bez dalšího vysvětlení uvedl, že ve svém odhadu zohlednil následující aspekty rozhodnutí Komise, judikatorní kritéria pro vážení relevantních prvků a důkazy provedené nalézacím soudem: 1. podstatu a povahu kartelu; 2. různorodost výrobků, které byly kartelem dotčeny; 3. obchodní politiku spočívající v přiznávání výrazných slev z kupní ceny placené zákazníkem; 4. skutečnost, že škoda vyšla najevo relativně později; 5. potíže s dokazováním; 6. nerovné postavení stran; 7. skutečnost, že žalovaný nepředložil vlastní vyčíslení škody, ale pouze popíral její existenci; 8. potenciální dopady hospodářské krize.[24]
Odvolací soud se tak pokusil „objektivizovat“ zcela svévolný odhad první instance založený na pouhé aplikaci obecných závěrů zprávy Oxera,[25] aniž by v daném případě byl žalobcem nebo soudem učiněn jakýkoli pokus o použití jedné z etablovaných ekonometrických metod (tj. komparace, finanční analýzy či analýzy struktury trhu[26]) na základě dostupných dat, jež si žalobce mohl od žalovaného za tímto účelem vyžádat. Odvolací soud sice některá relevantní kritéria zohlednil, ale bezdůvodně ignoroval důkazní hodnotu znaleckého posudku žalovaného, jímž vyvracel samotnou existenci škody, aby žalobci prominul procesní pasivitu, a de facto jej tak zprostil důkazního břemene. V důsledku potvrdil rozsudek přiznávající žalobci náhradu škody ve výši 5 % z kupní ceny a korigoval pouze výši úroků, když je žalobci nepřiznal až ode dne podání žaloby, ale již ode dne koupě.
Španělské odvolací soudy žalobám na náhradu škody podaným v návaznosti na rozhodnutí Komise nevyhoví jen zřídka (v řádu jednotek procent), ať již z důvodu promlčení, vyloučení odpovědnosti dceřiné společnosti, nedostatku aktivní žalobní legitimace, nebo nedostatečné procesní aktivity žalující strany, přičemž většina z nich po žalobcích nevyžadovala řádný znalecký posudek obsahující vyčíslení její výše, ale uchýlila se k nekonzistentním odhadům založeným na různých kritériích a zdrojích informací.[27] Mnohé odvolací soudy ustálily svoje odhady na 5% z kupní ceny kartelizovaných nákladních vozidel, a to především s odkazem na zprávu Oxera a na základě kvalitativních zdůvodnění bez vztahu k této specifické výši, ale takový postup za nahodilý považují i španělští právní odborníci, kteří zdůrazňují, že by soudní odhady měly pokud možno vycházet ze znaleckých posudků stran sporu.[28]
3. SD EU a Nejvyšší soud Španělska
Vzhledem k arbitrárnímu nakládání s procesními pravidly upravujícími rozdělení důkazního břemene mezi žalobce a žalovaného a zcela svévolnému odhadování výše škody ze strany španělských soudů bylo jen otázkou času, kdy se žalovaní obrátí na SD EU s žádostí o autoritativní výklad čl. 17 odst. 1 směrnice o náhradě škody. SD EU se k tématu podrobně vyjádřil rozsudkem v řízení o předběžné otázce ve věci Tráficos Manuel Ferrer[29] a zdůraznil, že pokud praktická nemožnost posouzení škody, která je předpokladem pro stanovení výše škody odhadem podle čl. 17 odst. 1 směrnice o náhradě škody, vyplývá z nečinnosti žalobce, tak vnitrostátnímu soudu nepřísluší, aby nahrazoval žalobce, ani aby napravil jeho nedostatky.[30] To podle SD EU platí zejména tehdy, pokud žalobce nevyužije procesních nástrojů předvídaných směrnicí o náhradě škody k eliminaci nerovnosti mezi účastníky kartelu a poškozenými.
SD EU v této souvislosti vyzdvihl, že směrnice o náhradě škody s sebou přinesla řadu opatření směřujících ke zmírnění informační asymetrie mezi stranami sporu a že soudní odhad škody může záviset na výsledku žádosti žalobce o zpřístupnění důkazů podle jejího čl. 5 odst. 1 prvního pododstavce, a proto musí soud před přistoupením ke stanovení výše škody ověřit, zda žalobce tohoto nástroje skutečně využil.[31] Podle SD EU je totiž nutné čl. 17 odst. 1 směrnice o náhradě škody vykládat tak, že národní soudy mohou ke stanovení výše škody odhadem přikročit až poté, co její samotná existence byla prokázána a je prakticky nemožné nebo nepřiměřeně obtížné stanovit její výši přesně, což však předpokládá i neúspěšnost takových kroků, jako je podání žádosti o informace.[32]
Podle SD EU by tak nebylo v souladu s vůlí unijního zákonodárce, aby byl žalobce za svou procesní pasivitu odměněn tím, že mu bude přiznána náhrada škody stanovená soudním odhadem navzdory nesplnění povinnosti tvrdit a prokazovat existenci a výši škody s využitím k tomu dostupných procesních prostředků, zatímco procesní aktivita žalovaného ve formě znaleckého posudku prokazujícího neexistenci škody[33] bude zcela ignorována. Žalobce se musí alespoň pokusit takový znalecký posudek zpochybnit prostřednictvím dat a informací ze sféry žalovaného nebo dalšího účastníka kartelu, i když není stranou daného řízení. Pokud by totiž národní soudy apriorně vycházely z existence škody i z praktické nemožnosti či nepřiměřené obtížnosti jejího určení a bez dalšího přistupovaly k odhadům, žalobci by nemuseli nic prokazovat a žalovaní by neměli možnost se proti jejich nárokům jakkoli účinně bránit, což jistě není smyslem směrnice o náhradě škody.
Nejvyšší soud Španělska se však v sérii rozsudků vydaných v roce 2023 tomuto chápání vzepřel s odkazem na zjevný nepoměr mezi hodnotou sporu a náklady řízení. Ve sporech malé hodnoty podle něj nelze dovozovat neunesení důkazního břemene žalobcem ze skutečnosti, že předložil pouze znalecký posudek založený na metastudiích, a podání žádosti o zpřístupnění důkazů podle čl. 5 odst. 1 prvního pododstavce směrnice o náhradě škody od žalobce pro účely unesení důkazního břemene nelze požadovat již proto, že od něj s ohledem na vysoké náklady nelze požadovat ani předložení znaleckého posudku prokazujícího způsobení konkrétní škody. U kartelu nákladních vozidel podle soudu s ohledem na délku jeho trvání, tržní podíly a vysoké riziko pokut lze existenci škody presumovat, protože se musel vyplatit, a odhad škody ve výši 5 % z kupní ceny představuje konzervativní minimum.[34]
Nejvyšší soud Španělska sice uznal, že znalecké posudky prokazující minimální škodu nebo její neexistenci nelze zcela odmítnout jen proto, že se takové případy v kartelových věcech vyskytují zřídka, protože by pak jím použitá domněnka o existenci škody byla nevyvratitelná.[35] Svou argumentací však tohoto stavu dosáhl, neboť možnosti žalované domněnku o existenci škody účinně vyvrátit zbavil jakéhokoli reálného obsahu, když (neúplnému) souboru indicií přiznal větší důkazní váhu než detailní ekonometrické analýze, a navíc na jejich základě bez dalšího určil i „konzervativní minimum“ škody. Nabízí se otázka, jak konkrétně Nejvyšší soud Španělska ekonometrické analýzy bere ve skutečnosti v potaz a jak jejich výsledky promlouvají do jeho zvažování při odhadu škody, když se žalovaní nemohou účinně bránit pouhým indiciím ani regresní analýzou, včetně plausibilní teorie o neexistenci škody?
III. Anglie
1. Principy soudního odhadu
V Anglii a Walesu se naproti tomu stanovování výše škody odhadem řídí dlouhodobě zavedenými zásadami, jež prostor pro soudní diskreci definují poměrně jasně, a garantují tak stranám sporu určitou předvídatelnost jeho výsledku. Při prokazování své újmy mohou žalobci po soudu požadovat „pragmatický přístup“ založený na rozumnosti, spolehlivé analýze a blízké spojitosti se skutkovými okolnostmi konkrétního případu. Obecně řečeno, soudy nemohou žalobcům odepřít odškodnění, pokud tito objektivně nejsou schopni předložit detailní vyčíslení jim způsobené újmy. Je-li to nezbytné, soudy musí přistoupit ke stanovení výše škody odhadem a vzít pro své rozhodnutí ve věci zavděk i nepřesnými výsledky. Ve svých odhadech vycházejí z hodnocení obsahu celého soudního spisu a kriticky analyzují též znalecké posudky předložené stranami, z nichž v maximální možné míře vycházejí.
Tento přístup, jenž je vůči žalobcům vstřícný, výstižně shrnul soudce Popplewell v rozsudku vydaném ve věci Asda, v němž argumentoval tím, že „při prokazování škody lze trvat na určitosti a konkrétnosti jen v rozumné míře a při zohlednění okolností a povahy škodního jednání“. Dále pokračoval tvrzením, že „skutečnost, že je pro žalobce nemožné prokázat přesnou výši škody, není pro přiznání odškodnění překážkou. Tam, kde jako v tomto případě vyhodnocení škody nevyhnutelně zahrnuje i prvky odhadu a domněnky, je uvedení v předešlý stav formou kompenzatorní náhrady škody často dosaženo ‚rozumnou představivostí‘ a ‚hrubým řezem‘“.[36]To však neznamená, že by soudům bylo dovoleno vydávat rozhodnutí o náhradě škody založená na nahodilých odhadech pod rouškou naplňování zásady efektivity, protože cílem není „efektivní svévole“, ale poctivé hledání co nejférovějšího řešení.
Soudy tak musí respektovat i zájmy žalovaných, což se odráží mj. též v zásadě, že „pokud je soud při absenci precizních důkazů o utrpěné újmě nucen použít hrubý odhad, měl by chybovat na straně nižšího odškodnění, aby tak (a) zohlednil nejistotu ohledně skutečně utrpěné ztráty a (b) jakékoli pochybnosti při vyčíslení vyložil ve prospěch žalovaného“.[37] Jinými slovy, nalézací soud musí vyvinout veškeré úsilí, aby zabránil nadměrnému odškodnění žalobce. Aby mohl být aplikován odhad „hrubým řezem“, musí žalobce v konkrétním případě nejdříve prokázat samotnou existenci škody, a to prostřednictvím přesvědčivých důkazních prostředků prokazujících i její pravděpodobnou výši[38] na základě realistického kontrafaktuálního odhadu hypotetické cenové hladiny, která by na daném trhu převládla při absenci kartelu.[39] Klíčem je zde pragmatičnost, rozumnost a pevná ukotvenost v realitě.
2. Recentní soutěžněprávní aplikace
a) Případ BritNed
V kontextu žalob o náhradu škody způsobené protisoutěžním jednáním byly principy odhadu výrazně rozvinuty rozsudkem vrchního soudu ze dne 9. 10. 2018 ve věci BritNed Development Ltd v. ABB, [2018] EWHC 2616 (Ch) (dále „rozsudek BritNed“). V tomto řízení byla společnost ABB zažalována o náhradu škody způsobené kartelovou dohodou uzavřenou mezi evropskými a asijskými dodavateli vysokonapěťových podmořských a podzemních kabelů, a to v návaznosti na rozhodnutí Evropské komise ze dne 2. 4. 2014 ve věci AT.39610 – Power Cables. Přestože byla v rámci dokazování předložena ekonometrická studie, jež v posuzovaném případě naznačovala existenci navýšení cen, soud shledal, že kartel nevedl ke zvýšení cenové marže účtované společností ABB a přiznal žalobci náhradu škody na základě tzv. účinku kartelové neefektivity a tzv. „efektu účinnosti“ (úspor z kartelu).[40]
Anglické soudy tak nemohou přiznat náhradu škody bez důkazů a výše náhrady škody nemůže být „vyfabulována“, ale žalobce ji musí prokazovat.[41] V rozsudku BritNed pak vrchní soud jasně uvedl, že „hrubý odhad“ lze provést pouze „při zohlednění všech rizik a možností“[42] a že „odškodnění žalobce si nelze jen tak ‚vycucat z prstu‘,[43]ale musí být založeno na důkazních prostředcích předložených soudu. Soud musí být při stanovování výše škody dost bystrý na to, aby identifikoval nedostatky provedených důkazů spolu s tím, v jaké míře se stává závislým na odhadech a domněnkách. Tyto odhady a domněnky přitom budou muset zohledňovat, že v důsledku pravděpodobností kontrafaktuálního světa nemusí být nevyhnutelně správné.“[44]
Soudy k prokazování výše škody přistupují pragmaticky,[45] a proto při odhadu berou v úvahu i znalecké posudky stran, jejichž závěry nepovažují za zcela průkazné či přesvědčivé.
Odvolací soud ve věci BritNed s první instancí vyjádřil bezvýhradný souhlas, když uvedl, že „pokud je soud nucen použít hrubý odhad, musí i tak založit svou kvantifikaci na jemu předložených důkazních prostředcích, a pokud je třeba se spoléhat na odhady nebo domněnky, tak nelze předpokládat, že budou nevyhnutelně platné“. Soud dále rozvedl, že „při používání odhadů a domněnek je třeba opatrnosti, a ačkoli je jejich použití plně ospravedlněno za situace, kdy pro absenci preciznějších důkazních prostředků existuje dobrý důvod, je třeba vzít v úvahu i prvek nejistoty, jenž je jim vlastní“.[46] Vyzval tedy k opatrnosti při zohledňování důkazního materiálu a procesních prostředků, jejichž smyslem je překlenutí nedostatečnosti provedených důkazů. Nakonec uzavřel, že „cílem soudu by mělo vždy být to, aby přiznal odškodnění ve správné výši, aniž by chyboval na jedné či druhé straně“.[47]
Poslední bod nepředstavuje kategorické odmítnutí závěrů vrchního soudu ve věci Asda (opětovně zmiňovaných v rozsudku BritNed), že pokud je utrpěná škoda neurčitá a dostupné důkazy nejsou precizní, soud by měl v pochybnostech chybovat spíše na straně nižšího než vyššího odškodnění. Odvolací soud tento názor nepovažoval za „zásadní chybu v přístupu“, ale pouze jej kritizoval jako „nešťastný“ a „potenciálně vzbuzující naprosto mylný dojem“ v kontextu „sladěného a nečestného celosvětového kartelu“, který byl předmětem rozsudku BritNed.[48] Faktem je, že rozsudek BritNed nebyl zrušen ani na tomto základě, což poměrně jasně naznačuje, že jakkoli zůstává určení správné (resp. co možná nejpřesnější) výše odškodnění obecným cílem, při absenci průkazných důkazů je i podle odvolacího soudu vhodnější chybovat spíše na straně nižšího odškodnění.[49]
Významný je dále názor vrchního soudu, že domněnka škody nemůže být nikterak nápomocná při jejím vyčíslování: „Samozřejmě akceptuji poukaz na informační mezery a na potenciální informační asymetrii, jež bude existovat mezi členem a nečlenem kartelu. Tento problém je však zakomponován do přístupu anglických soudů k vyčíslování újmy a škody. Nechápu, jak vůbec může prostá domněnka škody – zejména pak taková, jež nezahrnuje též její domnělé vyčíslení – věci posunout dál.“[50] To, že soudce svou analýzu započal bez použití domněnky škody, odvolací soud vyhodnotil jako správné a ani tento soud nebyl schopen porozumět tomu, jak by tato domněnka mohla žalobci s prokazováním jeho nároku jakkoli pomoci, zejména s ohledem na nutnost jej vyčíslit.[51]
b) Případy Sainsbury‘s, Mastercard a Royal Mail
Pragmatičnost, ukotvenost v realitě, respekt k provedeným důkazům a ohled na subjektivní i objektivní limity soudního uvážení jsou principy odhadu výše škody, které v plné míře došly uplatnění rovněž v recentních rozhodnutích CAT. Ve věci Sainsbury‘s byl tento přístup použit jako automatismus svého druhu jak ve vztahu k odhadu navýšení ceny, a to po zohlednění znaleckých posudků korigovaných vlastní „kontrafaktuální spekulací“ soudu,[52] tak i ve vztahu k obraně založené na jeho přenesení.[53] V souvislosti s „passing-on defence“ správnost daného postupu později posvětil i Nejvyšší soud,[54] který navíc ještě doplnil, že kompenzační zásadu je třeba vykládat ve světle nadřazeného cíle civilního procesu ve formě přiměřených nákladů: „Soud a strany mohou být nuceny vzdát se preciznosti i tehdy, je-li možná, pokud jsou náklady na její dosažení nepoměrně vysoké, a spoléhat se na odhady.“[55]
Nejvyšší soud se k možnosti použít „hrubý řez“ později vyjádřil též ve věci Mastercard, když potvrdil jeho plnohodnotnou použitelnost v soutěžních věcech a dal jeho aplikaci výslovně do souvislosti s dostupným důkazním materiálem: „Ve vztahu k náhradě škody je tento základní požadavek spravedlnosti, že musí soud s dostupným důkazním materiálem učinit vše, co je v jeho silách, často označován jako zásada ,hrubého řezu‘ nebo ,přibližného náčrtu‘ […].“[56]Odvolal se ale též na závěry učiněné v Praktickém průvodci Komisí, podle níž „je nemožné s jistotou vědět, jak by se trh přesně vyvíjel bez porušení čl. 101 nebo 102 SFEU“ a „nemůže existovat ‚správná‘ veličina utrpěné škody, kterou by bylo možné určit, ale pouze co nejlepší odhady spočívající na předpokladech a přibližných hodnotách“.[57] Nejvyšší soud uzavřel, že „právo od žalobce nevyžaduje nerozumnou přesnost“.[58]
Tato vodítka posloužila i při vydání rozsudku ve věci Royal Mail.[59] CAT sice konstatoval, že z důvodu nedostatečného důkazního materiálu a neřešitelných praktických problémů nemohl určit definitivní výši navýšení cen ani při zohlednění analýzy obrovského množství dat provedené znalci, které povolaly strany. Tito znalci navíc dospěli ke zcela protikladným závěrům: nulová škoda oproti cca 10% navýšení cen. Ze znaleckých posudků – při zohlednění širších skutkových souvislostí a svědeckých výpovědí – ale vyšel ve vlastním hrubém odhadu ve výši 5 %: „Mnohé z nedostatků v regresních modelech znalců nedovolují dospět k definitivnímu řešení a domníváme se, že by to nebylo v silách žádného regresního modelu […] věříme, že se skutečná hodnota navýšení nachází někde mezi diametrálně odlišnými pozicemi znalců.“[60] Tento postup byl posvěcen i odvolacím soudem, mj. protože byl založen na odůvodněných zjištěních a faktu, že žalovaní nevydali potenciálně inkriminační materiály, jež by do věci vnesly více světla.[61]
IV. Německo
1. Principy soudního odhadu
V řízeních o žalobách o náhradu škody způsobené porušením soutěžního práva nespadajících do časové působnosti směrnice o náhradě škody a souvisejících implementačních právních předpisů § 286 ZPO vyžaduje, aby žalobce soudu ve vztahu k uplatňovanému nároku poskytl „plný důkaz“. V řízeních o „follow-on“ žalobách podaných v návaznosti na rozhodnutí soutěžního úřadu tak důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byly jednotlivé kupní transakce dotčeny předmětným porušením soutěžního práva, spočívá výlučně na bedrech žalobce.[62] Právní závaznost rozhodnutí soutěžního úřadu se omezuje pouze na zjištěné porušení soutěžního práva a žalobce musí v každém jednotlivém případě i nadále tvrdit a prokazovat splnění všech ostatních zákonných předpokladů pro přiznání náhrady škody – tj. jak existenci a výši škody, tak i příčinnou souvislost mezi škodou a zjištěným porušením soutěžního práva.[63]
V souvislosti s tím § 287 odst. 1 ZPO zmocňuje německé soudy ke stanovování výše způsobené škody odhadem, je-li tato mezi stranami řízení sporná a jsou-li přitom zohledněny všechny okolnosti případu. V praxi je pro účely soudní analýzy brán zřetel pouze na takové okolnosti, které jsou za užitečné považovány konkrétním soudcem nebo stranami řízení, což je zase podmíněno mírou jejich individuální odbornosti a zkušenosti. Jelikož jsou tyto aspekty věci z definice relativní a proměnné, byla v německé judikatuře a právní vědě vyvinuta určitá pomocná hlediska, jejichž účelem je zobjektivizovat výsledky dosahované jednotlivými soudci v procesu vnitřní deliberace o výši náhrady škody a vyloučit jakoukoli případnou arbitrárnost. Jak bude blíže vysvětleno níže, odhady musí být přinejmenším odůvodněné, racionální, nestranné, odborné a musí vycházet z provedených důkazů.
Obecně řečeno, je vyloučeno, aby stanovování výše škody odhadem podle ust. § 287 odst. 1 ZPO proběhlo zcela abstraktním způsobem,[64] ale musí být pevně ukotveno ve skutkových okolnostech daného případu v míře, která umožňuje vyhnout se rozhodnutím přiznávajícím náhradu škody na základě „v zásadě chybných nebo zjevně irelevantních úvah“ či bez ohledu na „podstatné skutečnosti podmiňující rozhodnutí“[65] (hodnocení založené na faktech). Odhad výše škody musí být celkově přiměřený druhu a době trvání příslušného protiprávního jednání, zohlednit všechny okolnosti mající vliv na výši náhrady škody a být v souladu s právem, principy logiky a nashromážděnou zkušeností, přičemž zohlednění všech těchto aspektů musí také přímo vyplývat z odůvodnění rozsudku[66] (odůvodněné hodnocení založené na logice a zkušenosti).
Odhad musí spočívat na konkrétních důkazech[67] podávajících „dostatečně závažné indicie“, jež hovoří ve prospěch existence škody[68] (hodnocení založené na důkazech). Musí rovněž vycházet z odborných znalostí, pročež je nezbytné v průběhu dokazování povolat znalce disponujícího relevantní expertizou, ledaže by jí byl nalézací soud shodou okolností vybaven sám. Je nepřijatelné, aby soudce rozhodoval o klíčových otázkách bez potřebné expertizy[69] (hodnocení založené na odbornosti). Odhad výše škody sice nemusí nutně v plné míře odpovídat realitě, soudce však i přesto musí usilovat o provedení odhadu realistického, jenž se bude co možná nejvíce blížit skutečnosti. Zcela abstraktní odhad je vyloučen i v rámci řízení o žalobách o náhradu škody způsobné protisoutěžním jednáním, přestože je zde prokazování výše škody inherentně spojeno s důkazními obtížemi (hodnocení založené na realitě).[70]
Nalézací soud dále nemůže svůj odhad jednostranně založit pouze na důkazních prostředcích předložených žalující stranou, ale musí usilovat o objektivitu a uplatňovat svoje uvážení rovnoměrně. Je-li to nutné, musí soud dokonce proaktivně nařídit provedení dodatečných důkazů k objasnění sporných skutečností a vyloučení jakékoli potenciální zaujatosti ve prospěch jedné ze stran sporu: „Na druhé straně je ale nezbytné, aby byly v průběhu dokazování objasněny sporné výchozí i navazující skutečnosti. Jinak by soudce svoje uvážení neuplatňoval ve vztahu k oběma stranám rovnoměrně […] Vhodné uplatňování soudcovského uvážení navíc nelze předpokládat, pokud soud jednostranně vychází z rozporovaných [důkazních prostředků] pocházejících pouze ze sféry žalobkyně“[71] (objektivní a nestranné hodnocení).
I německou doktrínou bylo konečně dovozeno, že stanovení výše škody odhadem navzdory ulehčení důkazního břemene nesmí být nalézacím soudem „zcela vycucáno z prstu“, ale musí být pravděpodobné a mít oporu ve faktech tvrzených a prokazovaných žalobcem,[72] jež soudu umožní dospět k co možná nejpravdivějšímu odhadu, přičemž platí, že se soud nesmí spokojit s hrubým odhadem tam, kde je možný odhad přesnější nebo kde se vůbec nelze obejít bez důkazu.[73] Obecně vzato, soud nesmí opomenout faktory podstatné pro hodnocení, aplikovat nesprávná měřítka, ignorovat důležitá tvrzení stran či vycházet z odbornosti, kterou nalézací soud nemůže mít.[74] Aby soud mohl vůbec k odhadu přistoupit, musí žalobce tvrzenou škodu alespoň hrubě vyčíslit,[75] což však není možné bez souvislého podání – nikoli však nutně bez mezer či neurčitosti[76] – a relevantních důkazů.
2. Recentní soutěžněprávní aplikace
Spolkový soudní dvůr výše uvedené zásady a omezení nedávno potvrdil též v kontextu žalob o náhradu škody způsobené protisoutěžním jednáním, když uvedl, že nalézací soudce může použít „pravomoc odhadnout škodu dle standardů stanovených v § 287 odst. 1 ZPO, podle nichž pro zformování přesvědčení soudce postačuje existence jasně převládající pravděpodobnosti, spočívající na bezpečném základě, že došlo ke škodě“. Spolkový soudní dvůr dále uvedl, že „do tohoto hodnocení musí soudce zahrnout všechny okolnosti, které byly zjištěny nebo pro které strana s odvoláním na pro ni příznivou okolnost, která má indikativní význam pro nebo proti cenovému vlivu kartelu, předložila důkazy.“[77] Tato vyjádření byla navíc učiněna v souvislosti s případem, v němž existovala informační asymetrie mezi stranami, což ale soudu nezabránilo v prosazování přísných a předvídatelných kritérií odhadu.[78]
Zohledněny musí být i znalecké posudky, byly-li předloženy.[79] Poměrně nedávno však ještě doplnil, že žalobce „[…] není povinen rozsah uplatňované škody blíže dokládat prostřednictvím znaleckého posudku […]“[80]a že „[…] k vylíčení cenového navýšení způsobeného protisoutěžním jednáním postačí, pokud žalobce pro účely odhadu výše škody dle § 287 ZPO předloží veškerá hmatatelná vodítka, jež může (bez dalšího) předložit“.[81] Mezery a nedostatky v těchto tvrzeních zpravidla neumožňují, aby žalobci nebyla přiznána vůbec žádná náhrada: pokud to okolnosti dovolují (tj. odhad není bez jakékoli opory), soud se při stanovení výše škody musí pokusit co nejvíce přiblížit realitě a kompenzovat žalobci přinejmenším tzv. minimální škodu.[82] Pokud na základě zjištěných skutkových okolností dospěje k přesvědčení o existenci škody, nesmí žalobu zamítnout kvůli nedostatkům v prokazování její výše.[83], [84]
3. Formulace „odhadovacího rámce“
Vzhledem k výše uvedeným specifikům odhadování výše škody v soutěžních věcech se v německé právní teorii objevil názor, že tato oblast vyžaduje modifikovaná pravidla dokazování. Schweitzer a Woeste tvrdí, že současná úroveň poznání o distribuci cenového navýšení napříč kartely a faktorech ovlivňujících jejich „ziskovost“ umožňuje, aby nalézací soudy hned na počátku řízení (a ještě před provedením jakékoli srovnávací tržní analýzy) ve vztahu ke konkrétní kartelové konstelaci zformulovaly rozmezí očekávaného cenového navýšení, tj. jakýsi odhadovací rámec,[85] jehož správnost pak mohou strany sporu příp. vyvracet či precizovat v rámci dalšího dokazování. Východiskem pro rámcový odhad by pak měly být snadno dostupné a nesporné informace o daném kartelu (typ, délka, tržní pokrytí, organizace apod.), podání stran, smluvní podmínky nebo údaje o srovnatelném trhu.[86]
Stanovení odhadovacího rámce by dle autorů vedlo ke snížení chybovosti srovnávacích tržních analýz a podněcovalo by stranu sporu disponující lepšími informacemi o kartelu ke smysluplné procesní aktivitě s tím, že pokud by žalovaná strana např. nepřesvědčila soud o neexistenci škody, k jejímu podání by se nepřihlíželo vůbec, a v krajním případě by pak stanovený odhadovací rámec posloužil jako jediný základ pro stanovení výše škody odhadem dle § 287 ZPO.[87] Tyto návrhy jsou dle mého soudu zcela odtržené od právní praxe a v konečném důsledku by vedly k prosazení nahodilých odhadů po španělském vzoru, namísto pečlivého vážení předložených důkazů ve stylu soudů anglických: nalézací soudy by nemístně a aktivisticky suplovaly nezbytnou aktivitu žalobce, jenž by na cestě za prosazením svého nároku nemusel učinit de facto nic, zatímco žalovaný by nemusel uspět ani s expertní ekonomickou analýzou.
Neživotnost navrhovaného přístupu spatřuji především v následujícím: 1. žalovaní zpravidla k žalobní odpovědi přikládají ekonometrickou analýzu včetně hodnocení plausibility škody, na niž by měl žalobce reagovat; 2. ekonometrická analýza musí požívat silné důkazní váhy, kterou soud nemůže zcela ignorovat s odkazem na „předsudečný“ a neodborný názor vytvořený na základě obecných charakteristik daného kartelu a ekonomických metastudií (na konkrétní případy nepoužitelných v důsledku příliš velkých rozptylů neumožňujících určení typického cenového navýšení[88]); 3. žalobce ve smyslu rozsudku ve věci Tráficos Manuel Ferrer musí využít procesních nástrojů k získání relevantních informací a pokusit se unést své důkazní břemeno; 4. soud nesmí suplovat žalobce, protože není stranou sporu, ani ekonomické znalce, protože k tomu zpravidla nemá odbornost; 5. návrh by vedl k nerovnosti zbraní a krajní arbitrárnosti v hodnocení důkazů a stanovování výše škody.[89]
V. Česká republika
1. Obecné poznámky
V řízeních o žalobách o náhradu škody způsobené protisoutěžním jednáním, nespadajících do časové působnosti směrnice o náhradě škody a souvisejících implementačních právních předpisů, musí žalobci podle českého práva přinést soudu „plný důkaz“ o utrpěné škodě a její výši,[90] což v praxi vedlo k podávání minimálního počtu žalob a neúspěchu drtivé většiny z nich.[91] Dle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi[92] nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Poměrně nesystematicky a vlastně zbytečně je obdobná norma obsažena i v § 2955 zákona č. 40/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“).[93] Toto ustanovení podmiňuje soudcovskou diskreci „spravedlivým uvážením jednotlivých okolností případu“ a bylo doslovně převzato i do § 4 odst. 4 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže.
Formulace těchto ustanovení jsou spíše krátké, jednoduché a abstraktní, přičemž v nich český zákonodárce, na rozdíl od svého německého protějšku, výslovně nezmiňuje povinnost soudu vzít při odhadování škody v úvahu „všechny okolnosti“. To však neznamená, že by české právo trpělo nevázaný výkon soudcovské diskrece vedoucí k přiznávání náhrady škody nahodilým způsobem a bez potřebných podkladů. Je tomu právě naopak, a i česká rozhodovací praxe již stačila zformulovat určité korektivy, vodítka a kritéria, jež pole působnosti soudu při stanovování škody odhadem poměrně konkrétně vymezují. Počátky tohoto procesu lze přitom překvapivě vysledovat již v právu komunistického Československa, i když samozřejmě nikoli v kontextu soukromoprávního prosazování soutěžního práva (s nímž až na okrajové výjimky soudy nezískaly velkou zkušenost ani po roce 1989).
2. Principy soudního odhadu
Soud je oprávněn v rámci vlastního uvážení stanovit škodu odhadem jen za předpokladu, že již byl prokázán samotný vznik škody. Soudcovské uvážení nicméně musí přihlédnout k výsledkům dokazování provedeného v průběhu řízení[94] a jeho závěry musí odrážet spravedlivé hodnocení prosté jakékoli libovůle při zohlednění skutkových okolností konkrétního jednotlivého případu (hodnocení založené na provedeném dokazování). Tento požadavek byl rovněž potvrzen Ústavním soudem ČR: „Spravedlivé uvážení, které má na mysli toto pravidlo, nyní obsažené v § 2955 nového občanského zákoníku, neznamená libovůli na straně rozhodujícího soudu. Spravedlnost je třeba určit na základě ‚jednotlivých okolností případu‘, tak jak vyplynuly z dokazování.“[95] Tato maxima je klíčovým východiskem a nepřekročitelným rámcem pro každého soudce, jenž chce provést zákonný odhad.
Konkrétně soudy nemohou svůj odhad založit na skutkových zjištěních, jež nemají žádnou oporu v provedeném dokazování, nebo jsou dokonce s jeho výsledky v rozporu,[96] ale naopak musí při odhadování výše škody vycházet z úplného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (hodnocení založené na faktech).[97] Soudy jsou rovněž povinny odůvodnit, proč považují podmínky pro užití vlastního uvážení v daném případě za splněné, tj. v čem konkrétně „nepoměrnou obtížnost“ při zjišťování výše nároku na náhradu vzniklé škody spatřují,[98] a v tomto smyslu musí být soudní rozhodnutí ve věci odůvodněno koherentním, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem[99] (odůvodněné a transparentní hodnocení).
Nejvyšší soud ČR dále zdůraznil, že obecné soudy nejsou oprávněny stanovovat výši nároku volnou úvahou v pravém slova smyslu, ale jsou vázány fakty vycházejícími ze souvislostí posuzovaného případu a umožňujícími učinit kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku.[100] To garantuje, že se výsledný odhad výše škody bude v konkrétním případě vždy pohybovat v reálných mezích, a vylučuje možnost excesů ve formě zcela arbitrárních rozhodnutí (hodnocení založené na realitě). Na druhé straně platí, že pokud by soud zjistil existenci škody a identifikoval škůdce, bylo by nepřiznání náhrady škody s poukazem na to, že nelze zjistit její skutečnou výši, v rozporu se zdravým rozumem[101] (hodnocení založené na zdravém rozumu). Soudy by tak měly usilovat o přiznání náhrady škody i v případech, kdy je na cestě k tomu jedinou překážkou nemožnost přesně vyčíslit její výši.
Ani při absenci metod způsobilých k přesnému určení výše škody nemohou soudy své diskrece využívat neomezeně, ale musí svůj odhad učinit alespoň s pomocí méně dokonalých kvantifikačních metod, jež jsou jim aktuálně k dispozici.[102] To platí zejména v případech, kdy ostatní provedené důkazy nedávají podklad pro určení jiné výše škody a provádění dalšího dokazování za účelem úplnějšího zjištění okolností rozhodných pro výpočet výše nároku by vytvářelo náklady hrubě nepřiměřené výši vymáhaného nároku.[103] To je ostatně logický důsledek skutečnosti, že soudci musí mít pro svoje úvahy dostatečné podklady (např. ve formě znaleckého posudku), což nalézacím soudům znemožňuje, aby povšechně odmítly důkazní hodnotu provedených důkazů a nahradily je svým vlastním spontánním a neodborným „odhadem“.
Jelikož důkazní břemeno ve vztahu k vyčíslení výše vzniklé škody tíží žalobce, tak rozhodná judikatura v neposlední řadě výslovně vyžaduje i to, aby byla z jednotlivých alternativ výše škody v případě pochybností zvolena ta, která je výhodnější pro žalovaného: „Ostatně nelze přehlédnout, že odvolací soud v souladu se zásadou důkazního břemene spočívajícího ohledně prokázání výše škody na žalobci v pochybnostech volil variantu příznivější pro žalovanou.“[104] V tomto ohledu (ale nejen v něm) česká soudní praxe vykazuje blízkou podobnost s anglickou judikaturou rozebíranou výše, jež dovodila, že pokud se při odhadu výše škody nelze vyhnout chybě, nemělo by k ní dojít na straně nadměrného odškodnění žalobce (obezřetné hodnocení).
Tyto zásady byly shrnuty a potvrzeny též některými právními odborníky, kteří dospěli k závěru, že k odhadu výše nároku na náhradu škody by mělo docházet, jen je-li to objektivně nezbytné, a zdůraznili, že si soudce odhadovanou výši nároku nesmí „vymyslet“ nebo ji určit libovolně, ale musí ji vždy opřít o podpůrné skutečnosti a důkazy, za současného omezení předloženými znaleckými posudky, použitelnými normami a relevantními metodami výpočtu.[105] Takový odhad musí být nejen odůvodněný, ale musí zohledňovat všechny informace získané v průběhu soudního řízení a vycházet z kvalitativního zhodnocení všech zjištěných skutečností. Pokud tomu tak v konkrétním případě není, jedná se o chybné právní posouzení věci zakládající předpoklady pro úspěšné odvolání.[106]
V dostupné odborné literatuře věnované tomuto tématu konečně panuje jednomyslnost v názoru, že nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároku mohou rovněž spočívat v nepřiměřeně vysokých nákladech na zjišťování okolností rozhodných pro její výpočet, pokud tyto hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku; v každém případě však stanovení jeho výše není vyhrazeno čistě volné, arbitrární úvaze soudu, jež by nepodléhala žádným hodnotícím kritériím, ale musí být opřeno o náležitě zjištěné základní skutečnosti umožňující kvantitativní posouzení věci.[107] Při aplikaci § 136 o. s. ř. žalobce není od svého důkazního břemene zcela osvobozen, neboť i za těchto okolností musí předložit takové důkazní prostředky, jež soudu v daném jednotlivém případě poskytnou užitečný návod pro uplatnění diskrece.[108]
VI. Shrnutí a doporučení
V českém právu soudcovské uvážení při stanovování výše nároku odhadem nesmí vést k arbitrárním rozhodnutím bez opory v provedeném dokazování, ale musí splňovat relativně vysoké standardy spravedlnosti, odůvodněnosti a přezkoumatelnosti. Dle ustálené rozhodovací praxe musí být odhad v nejvyšší možné míře prokazatelně založen na všech okolnostech konkrétního případu, a to při současném zohlednění a vyhodnocení veškerého důkazního materiálu předloženého soudu stranami sporu, popř. po přizvání soudního znalce. Uvedené judikatorní principy byly zákonodárcem reflektovány i ve znění později přijatých ust. § 2955 o. z. a § 4 odst. 4 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže, jež vyžadují „spravedlivé uvážení jednotlivých okolností případu“. A přestože byly dovozeny v obecných věcech, plnou platnost by měly mít i ve speciálním kontextu hospodářské soutěže.
Konkrétně soudci své odhady výše nároku musí především podrobně odůvodňovat: vysvětlit důvody a způsob provedení odhadu, prokázat jeho pevné ukotvení v realitě a úspěšně ho podrobit testu zdravého rozumu. Na podkladě soudního rozhodnutí musí být přezkoumatelné, zda byly pro stanovování výše náhrady škody odhadem vůbec splněny zákonné předpoklady a zda byl odhad samotný proveden zákonným způsobem. V pochybnostech se vždy vychází z alternativy nejpříznivější pro žalovaného, jehož navíc k náhradě škody nelze odsoudit výlučně jen na základě odhadu, aniž by byl podán důkaz o samotné existenci škody (u případů, na něž se nevztahuje domněnka o existenci škody dle zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže, resp. byla-li žalovaným vyvrácena) a žalobce předložil konkrétní důkazní prostředky umožňující provedení spravedlivého odhadu.
Obecné standardy českých soudů jsou v souladu s po desetiletí budovanou praxí odhadování výše škody způsobené protisoutěžním jednáním v Anglii, kde si soudy nemohou výši odškodnění lidově řečeno „vycucat z prstu“, jakkoli žalobci v těchto řízeních typicky čelí informačním nedostatkům a asymetriím. Důkazní břemeno v souvislosti s vyčíslením výše utrpěné újmy tíží žalobce, a byť je soudům dovoleno při kvantifikaci odškodnění činit „hrubé odhady“, tyto mohou být prováděny jen na základě důkazních prostředků předložených stranami sporu a za předpokladu, že pro absenci přesnějších důkazů existují dobré důvody. Anglické soudy konečně musí vždy usilovat o co možná nejpřesnější a nejobjektivnější stanovení výše škody, a pokud je toto prakticky nemožné, lze z pozice žalovaného přesvědčivě argumentovat, že by neměly chybovat ve smyslu přiznání nadměrného odškodnění.
Ani soudcovské uvážení dle § 287 odst. 1 německého ZPO nedovoluje jakoukoli kapricióznost či nahodilost, ale podléhá přísným omezením vyžadujícím jasně převládající pravděpodobnost, pevný skutkový základ, přesvědčivé důkazy, vynikající odbornost soudce, zohlednění zkušeností nashromážděných předcházející praxí a v neposlední řadě též zcela nestranný, svědomitý, odůvodněný a transparentní přístup nalézacího soudu jak ke skutkovým okolnostem daného případu, tak i ke stranám řízení. Pokud se postup soudu od tohoto standardu odchýlí (např. pokud soudce založí svůj odhad na nesprávných či zjevně irelevantních skutečnostech, aplikuje chybná měřítka či kritéria, ignoruje podstatné skutečnosti tvrzené jednou ze stran nebo nepovolí či proaktivně nenařídí provedení nezbytného důkazu), lze v důsledku toho uspět s odvoláním u vyšší soudní instance.[109]
Naopak rozhodovací praxe španělských soudů sice v posledních letech prošla určitým vývojem charakterizovaným změnou rétoriky, ale její podstata zůstává stejná: soudy do sporů o náhradu škody způsobené protisoutěžním jednáním nevstupují jako nestranný subjekt, ale kreativně, aktivisticky a svévolně nahrazují procesní aktivitu žalobců vlastní ingerencí i za cenu vyprázdnění úhelných kamenů soudního procesu včetně důkazního břemene a míry důkazů. Ačkoli vyšší soudy proklamují zohledňování důkazů provedených nalézacím soudem, různorodost kartelů a eliminaci volného a bezbřehého uvážení ve prospěch znaleckého dokazování, v praxi bez řádného odůvodnění ignorují důkazní hodnotu ekonometrických znaleckých posudků prokazujících neexistenci škody a raději se spoléhají na abstraktní indicie a nepřenositelné zahraniční rozsudky, jen aby mohly užít víceméně svévolného uvážení.
České soudy mají s odhadováním výše škody způsobené protisoutěžním jednáním minimální praktické zkušenosti a v budoucnosti budou stát před otázkou, zda mají i v těchto komplexních souvislostech následovat zásady rigorózního odhadu, anebo si svou roli usnadnit hledáním volnějších standardů a vytvářením „nového přístupu“ k dokazování. V podstatě se jedná o volbu mezi praxí soudů anglických a španělských, přičemž španělská praxe se nezdá být hodna následování: žalovaným odnímá reálnou možnost vyvrátit domněnku o existenci škody či ovlivnit její odhadovanou výši cestou nákladného znaleckého okazování, zatímco procesní pasivita žalobců nemá negativní dopady na jejich šanci s nároky uspět: náhrada škody je jim přiznávána navzdory kusým skutkovým tvrzením a absentujícím důkazům, to vše s ohledem na kritéria, která neodpovídají závaznému výkladu čl. 17 odst. 1 směrnice o náhradě škody.
Dr. Miloš Kocí, LL.M., M.Sc., působí jako český a belgický advokát, je partnerem v act legal v Praze.
Ilustrační foto: Pixabay.com
[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži (dále „směrnice o náhradě škody“).
[2] Do roku 2025 bylo ve 20 evropských zemích (18 členských státech EU, Spojeném království a Norsku) zahájeno 444 řízení a vydáno 729 rozsudků (465 v první instanci, 197 odvolacími soudy a 67 nejvyššími soudy). Reálně jsou přitom tato čísla ještě vyšší. Viz k tomu J.-F. Laborde: Cartel damages claims in Europe: How courts have assessed overcharges (2025 ed.), Concurrences č. 7/2025, odst. 11 a 16.
[3] Viz návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie v oblasti hospodářské soutěže, COM (2013) 404 final, str. 19, dostupné zde: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:52013PC0404&from=en.
[4] Oxera et al.: Quantifying antitrust damages: Towards non-binding guidance for courts, Study prepared for the European Commission, December 2009, Luxembourg: Publications Office of the European Union, 2010 (dále též „zpráva Oxera“).
[5] Viz str. ix zprávy Oxera: „This empirical data needs to be interpreted with caution. Not all studies would qualify as sufficiently robust (see below for a filtering exercise carried out by Oxera to focus on peer-reviewed published studies only). It may also be that th empirical studies tend to focus on cartels that have been operational and are most likely to have had an impact on the market; if this is the case then many cartels with no effect will not have been captured in these studies (although, as shown below, a small but significant number of the cartels studied had no overcharge).“
[6] Viz též L. Hornkohl: The Presumption of Harm in EU Private Enforcement of Competition Law – Effectiveness vs Overcompensation, EU and Comparative Law Issues and Challenges Series 2021, No. 5 (Special Issue), 29-59, str. 52.
[7] Pro účely tohoto článku rozebírám stanovování výše škody odhadem soudu výlučně v kontextu případů, jejichž skutkový základ se realizoval v období před vstupem směrnice o náhradě škody v platnost a účinnost. Tyto případy tak nespadají do časové působností směrnice o náhradě škody a příslušných vnitrostátních prováděcích právních předpisů a byly rozhodnuty na podkladě tehdy platného a účinného hmotného práva. To nicméně na závěry ohledně žádoucího standardu pro stanovování výše škody odhadem soudu nemá žádný vliv.
[8] Rozhodnutí Komise C (2016) 4673 ze dne 19. 7. 2016 ve věci AT.39824 – Nákladní vozidla (dále „rozhodnutí Komise“), dostupné zde: https://ec.europa.eu/competition/antitrust/cases/dec_docs/39824/39824_8750_4.pdf.
[9] Viz Ch. Steinle, M. Klöpfer: Declining leniency. Reasons and chances of revival in Europe: Part I, Competition Law Insight, February 2020, Volume 19, Issue 2, str. 2. Jiní odborníci odhadují celkový objem zažalovaných nároků zhruba na polovinu, viz Ch. Kersting: Liability of sister companies and subsidiaries in European competition law, European Competition Law Review 2020, 41 (3), 125-136, str. 125.
[10] Viz k tomu např. odst. 35 rozsudku SD EU ze dne 2. 4. 2020 ve věci Gazdasági Versenyhivatal (C-228/18) a judikatura tam uvedená.
[11] Viz čl. 1 výroku rozhodnutí Komise.
[12] Viz odst. 82 rozhodnutí Komise.
[13] Viz rozsudek SD EU ze dne 22. 6. 2022 ve věci Volvo (C-267/20), odst. 95-97.
[14] Viz tamtéž, odst. 84-85.
[15] Viz rozsudek Obchodního soudu v Madridu č. 11 ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 189/2015: „V rozporu se zřejmým záměrem žalobce nelze automaticky dovozovat […], že […] byla způsobena škoda ve formě umělého navýšení cen. […] absentují-li jakékoli důkazy o škodě, je takové tvrzení pouhým dohadem […].“
[16] Rozsudek Obchodního soudu v Barceloně č. 3 ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 153/2018.
[17] Rozsudek Obchodního soudu v Madridu č. 3 ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 92/2018.
[18] Op. cit. sub 16.
[19] Lze přeložit jako teorii „věci hovořící sama za sebe“. Podrobněji k tomuto tématu viz F. Marcos: Trucks Cartel Damages Claims: Thousand and Odd Judgments Issued by Spanish Appeal Courts, Working Paper IE Law School, AJ8-278-I, 07-10-2022, str. 6-7.
[20] Konkrétně v rozsudcích sekce 1 ze dnů 10. 9. 2014, 24. 10. 2012 a 8. 4. 2014.
[21] Zpráva Oxera podíl takových kartelů označuje za „malý, ale významný“, viz tabulka 4.1 na str. 91.
[22] Rozsudek Odvolacího soudu ve Valencii č. 1126/2019 ze dne 16. 12. 2019 výslovně zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu Španělska ze dne 20. 5. 1996 a ze dne 27. 7. 2006.
[23] Odkazy na rozhodnutí vydaná v jiných jurisdikcích ve vzrůstající míře používají i další soudy ve Španělsku, Německu či Nizozemsku. Viz J.-F. Laborde, op. cit. sub 2, Concurrences, N°7-2025, odst. 20 a poznámka pod čarou 33.
[24] Viz též P. Martínez-Lage Sobredo: Spain: The Audiencia Provincial of Valencia grants in second instance 5% compensation for damages in a follow-on action based on the European Commission Decision in the truck cartel case (CNH Industrial NV), Concurrences, N° 1-2020, str. 191-193.
[25] Na druhé straně španělské odvolací soudy naprosto nesrozumitelně považují za nepřesvědčivé doplňující stanovisko samotné zprávy Oxera, v němž se podrobně vysvětluje, že zprávu Oxera v daném případě použít nelze.
[26] Pro přehled doporučovaných metod viz Praktický průvodce určení výše škody v žalobách o náhradu škody při porušení článku 101 nebo 102 SFEU ze dne 11. června 2013, SWD (2013) 205 (dále „praktický průvodce“), dostupné zde: https://ec.europa.eu/competition/antitrust/actionsdamages/quantification_guide_cs.pdf.
[27] Viz F. Marcos, op. cit. sub 19, str. 16, 23-24.
[28] Tamtéž, str. 25-26.
[29] Rozsudek SD EU ze dne 16. 2. 2023 ve věci Tráficos Manuel Ferrer SL et al. (C-312/21).
[30] Tamtéž, odst. 57.
[31] Tamtéž, odst. 56.
[32] Tamtéž, odst. 65 a čl. 2 operativní části.
[33] Může např. dojít k omylu účastníků kartelu, jimž samotným je kontrafaktuální cenová hladina neznámá, a proto mohou jednat ve falešné iluzi, že je pro ně kartelizovaná cenová hladina výhodná, ačkoli tomu tak ve skutečnosti není. Viz P. Schliffke: Cartel Damages Without Economic Experts? The Implications of the German Federal Supreme Court Decisions Trucks III & IV, Kluwer Competition Law Blog, 1 November 2024, dostupné zde: https://legalblogs.wolterskluwer.com/competition-blog/cartel-damages-without-economic-experts-the-implications-of-the-german-federal-supreme-court-decisions-trucks-iii-iv/.
[34] Blíže k tomu viz R. A. Mallmann, M. Drießnack: Judicial Damage Assessment in Cartel Damages Proceedings in Germany, the United Kingdom, the Netherlands and Spain – A Level Playing Field? ZWeR 4/2024, str. 334-335.
[35] Tamtéž, str. 335.
[36] Soudce Popplewell v anglickém znění hovoří o „sound imagination“ a „broad axe“, viz rozsudek vrchního soudu ze dne 30. 1. 2017 ve věci Asda Stores Limited v. Mastercard Inc, [2017] EWHC 93 (Comm), odst. 306. Navázal tím na historické rozhodnutí vydané lordem Shawem ve věci Watson Laidlaw & Co Ltd v. Pott, Cassells and Williamson, (1914) 31 RPC 104, odst. 117-118.
[37] Tamtéž, odst. 307, ačkoli tento přístup nemusí být nutně vhodný ve všech případech, viz odst. 64 a 65 rozsudku odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2019 ve věci BritNed Development Ltd v. ABB, [2019] EWCA Civ 1840.
[38] Tento požadavek se uplatňuje i v USA, a to v individuálních i kolektivních žalobách. Viz P. Davis, V. Mani, D. Neher: Economic analysis in class certification, Practical Law, Global Guide 2016/2017 w-006-9544, str. 1.
[39] C. Veljanovski: Credit Cards, Counterfactuals and Antitrust Damages: The UK MasterCard litigations, Journal of European Competition Law & Practice, 2018, Vol. 9, No. 3, str. 149.
[40] V originále „cartel inefficiency effect“ a „efficiency effect“.
[41] Viz též pravidlo (30) (3) (e) (i) Pravidel Soutěžního odvolacího soudu (Competition Appeal Tribunal, dále též „CAT“) z roku 2015 (SI 2015/1648), podle něhož žalobce musí předložit i odhad výše žalované škody podpořený vysvětlením jejího výpočtu.
[42] Viz odst. 12 (6) rozsudku BritNed.
[43] V originále „plucked from the air“.
[44] Viz odst. 12 (9) rozsudku BritNed.
[45] Viz odst. 30 rozsudku vrchního soudu ze dne 19. 10. 2007 ve věci Devenish Nutrition Ltd & Ors v. Sanofi-Aventis SA (France) & Ors, [2007] EWHC 2394 (Ch).
[46] Viz odst. 60 rozsudku odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2019 ve věci BritNed Development Ltd v. ABB, [2019] EWCA Civ 1840.
[47] Viz tamtéž, odst. 65.
[48] Tamtéž.
[49] Viz L. Streatfeild: BritNed v ABB: the recent Court of Appeal decision, published on 8 November 2019 and available at https://www.hausfeld.com/de-de/was-wir-denken/perspektiven-blogs/britned-v-abb-the-recent-court-of-appeal-decision/.
[50] Viz odst. 23 (5) rozsudku BritNed.
[51] Viz odst. 42 rozsudku odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2019 ve věci BritNed Development Ltd v. ABB, [2019] EWCA Civ 1840.
[52] Viz odst. 219 rozsudku Soutěžního odvolacího soudu ze dne 14. 7. 2016 ve věci Sainsbury‘s Supermarkets Ltd v. Mastercard Incorporated and others, [2016] CAT 11.
[53] Viz odst. 423 (3), 501 a 526 tamtéž.
[54] Viz odst. 226 rozsudku Nejvyššího soudu Spojeného království ze dne 17. 6. 2020 ve věci Sainsbury’s Supermarkets Ltd (Respondent) v. Visa Europe Services LLC and others (Appellants) Sainsbury’s Supermarkets Ltd and others (Respondents) v. Mastercard Incorporated and others (Appellants), [2020] UKSC 24.
[55] Tamtéž, odst. 217.
[56] Viz odst. 51 rozsudku Nejvyššího soudu Spojeného království ze dne 11. 12. 2020 ve věci Mastercard Incorporated and others (Appellants) v. Walter Hugh Merricks CBE (Respondent), [2020] UKSC 51.
[57] Tamtéž, odst. 52.
[58] Tamtéž, odst. 122.
[59] Viz odst. 475-486 rozsudku Soutěžního odvolacího soudu ze dne 7. 2. 2023 ve věci Royal Mail Group Limited v. DAF Trucks Limited and Others, [2023] CAT 6.
[60] Tamtéž, odst. 479.
[61] Viz odst. 147-148 rozsudku Odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2024 ve věci Royal Mail Group Limited v. DAF Trucks Limited and Others, [2024] EWCA Civ 181.
[62] Viz např. rozsudky Spolkového soudního dvora ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. KZR 26/17, juris, marg. č. 59, a ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. KZR 25/14, juris, marg. č. 47.
[63] Viz např. rozsudek Vrchního zemského soudu v Mnichově ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. U 5006/11 Kart, juris, marg. č. 90. Srov. též J. Bornkamm, J. Tolkmitt in E. Langen, H.-J. Bunte: Kartellrecht. Kommentar zum deutschen und europäischen Kartellrecht, Band 1, 13. vyd., Luchterhand Verlag, 2018, odst. 33b, marg. č. 13 s dalšími odkazy; jak již bylo ostatně výslovně vyjádřeno zákonodárcem, viz dokument Spolkového sněmu 15/3640, str. 54.
[64] Viz rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. VI ZR 357/13, beck-online, právní věty 2 a 3: „Odhad […] podle § 287 odst. I ZPO musí být založen na nosných skutečnostech. Nemůže proběhnout zcela abstraktně, ale musí zohlednit specifika každého jednotlivého případu. […] Hodnocení soudce oproštěné od okolností individuálního případu […] postrádá pevný základ.“
[65] Viz rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 30. 4. 1952, sp. zn. III ZR 198/51 (Kolín), juris, právní věta 1: „V odůvodnění rozsudku musí nalézací soud vyložit skutečný základ pro svůj odhad [výše škody] a jeho vyhodnocení, aby bylo možné zhodnotit, zda nebyla škoda stanovena na podkladě v zásadě chybných nebo zjevně irelevantních úvah a zda nebyly opomenuty podstatné skutečnosti podmiňující rozhodnutí.“
[66] Viz rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 19. 2. 1991, sp. zn. VI ZR 171/90 (Mnichov), juris, marg. č. 30: „Volná úvaha soudce má však svoje hranice: musí vykazovat úsilí o přiměřenost odškodnění druhu a trvání protiprávního jednání při zohlednění všech okolností rozhodných pro výši odškodnění a nesmí být v rozporu s právními zásadami, principy logiky a zkušeností. Pro účely ověření, zda byly tyto hranice dodrženy, musí soudce vysvětlit, na čem je jeho odhad skutečně založen.“
[67] Viz rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 23. 10. 1991, sp. zn. XII ZR 144/90 (KG), beck-online, marg. č. 7: „Odhad nemusí být vůbec proveden jen tehdy, pokud by z důvodu absence jakýchkoli konkrétních vodítek spočíval zcela na vodě, a byl v důsledku toho svévolný.“
[68] Viz rozsudek Zemského soudu v Hannoveru ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 18 O 21/17, beck-online, marg. č. 88.
[69] Viz rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. I ZR 267/02, juris, marg. č. 28 a 29: „Vnitřní přesvědčení soudce však musí mít pevné základy. Nesmí hrát roli experta v oblasti, v níž nemůže disponovat odbornými znalostmi. Ust. § 287 ZPO sice má za cíl zjednodušení a zrychlení soudního řízení a akceptuje, že soudcovský odhad potenciálně neodpovídá realitě; neospravedlňuje ale rezignaci na znalosti, jež jsou v dané situaci nezbytné pro zodpovězení otázky klíčové pro rozhodnutí ve věci. […] Pokud odůvodnění rozhodnutí neobsahuje odpovídající vysvětlení, nelze pro účely revize vycházet z toho, že odvolací soud sám disponoval dostatečnými odbornými znalostmi […].“
[70] Viz rozsudek Vrchního zemského soudu v Norimberku ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 3 U 1138/13, beck-online, marg. č. 15: „Podle § 287 ZPO rozhoduje soudce o existenci a výši škody na základě svobodného přesvědčení a při zohlednění všech okolností […] Právo zde akceptuje, že v mnoha případech odhad ve výsledku neodpovídá skutečnosti; odhad by jí však měl být co možná nejblíže. […] To platí i pro prokazování soutěžní škody, jež je s ohledem na budoucí vývoj obchodního vývoje inherentně spojeno s důkazními obtížemi.“
[71] Viz rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 17. 4. 1997, sp. zn. X ZR 2/96 (Frankfurt nad Mohanem), juris, marg. č. 27 a 30. V marg. č. 35 tohoto rozsudku pak soud dodal následující: „Je nevyhnutelné, aby skutečnosti rozhodné pro odhadování škody byly zjišťovány objektivně, a nikoli jednostranně s odkazem na podání strany, která škodu uplatňuje.“
[72] Viz H.-J. Musielak, W. Voit: Zivilprozessordnung: ZPO, 17. vyd., Verlag Franz Vahlen, 2020, marg. č. 7; či H. W. Laumen, H. Prütting in G. Baumgärtel, H. W. Laumen H. Prütting: Handbuch der Beweislast. Grundlagen, 3. vyd., Carl Heymanns Verlag, 2016, str. 284.
[73] Pokud je provedení důkazu pro stanovení odhadu nezbytné a soud jej nenařídí, je takové opomenutí soudu (a spolu s tím logicky i odhad samotný) zatíženo svévolností. Viz k tomu H.-J. Musielak, W. Voit, op. cit. sub 72, marg. č. 10.
[74] Tamtéž, marg. č. 9.
[75] H. W. Laumen, H. Prütting in G. Baumgärtel, H. W. Laumen H. Prütting, op. cit. sub 73, str. 284.
[76] J. Kühnen: Überlegungen zur Schätzung der Kartellschadensersatzhöhe, Neue Zeitschrift für Kartellrecht, 2019, 515, str. 516.
[77] Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. KZR 35/19, juris, marg. č. 56. Srov. též rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. KZR 24/17, juris, marg. č. 34 a násl.; nebo rozsudek Zemského soudu v Dortmundu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 8 O 115/14 (Kart), marg. č. 96 a násl.
[78] Tento přístup dává naprostý smysl, protože v Německu – jako ostatně ve všech ostatních členských státech EU – mají žalobci k dispozici dostatečné vyšetřovací nástroje k nashromáždění potřebného důkazního materiálu. V každém případě by pasivita žalobců ve vztahu k efektivnímu využívání nástrojů ke zpřístupnění důkazních materiálů neměla mít za následek nahodilé odhady pod rouškou kompenzování domnělé nebo skutečné „informační asymetrie“.
[79] Viz rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. KZR 19/20, juris, marg. č. 65.
[80] Viz rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. KZR 98/20, juris, marg. č. 20. Soud má však vždy možnost znalce povolat sám, viz tamtéž, marg. č. 20 a 24.
[81] Tamtéž, marg. č. 21.
[82] Tamtéž, marg. č. 15.
[83] Tamtéž, marg. č. 26.
[84] Op. cit. sub 34, str. 328.
[85] Obdobná myšlenka „pohyblivých odhadovacích koridorů“ byla prezentována již dříve, viz T. Thiede: Zur Schätzung des Kartellschadens, NZKart č. 12/2020, str. 657-661.
[86] H. Schweitzer, K. Woeste: Zum Umgang mit ökonomischer Unsicherheit bei der Schätzung von Kartellschäden: Eckpfeiler eines kartellschadensersatzspezifischen Beweisrechts, ZWeR č. 1/2022, str. 67-68.
[87] Op. cit. sub 86, str. 70.
[88] Viz též op. cit. sub 6, 29-59, str. 42.
[89] Pro opačný názor viz zejména W. Wurmnest: Assessing Antitrust Damages in Follow-On Actions Against Cartels, Cambridge Yearbook of European Legal Studies 2023, 25, str. 120.
[90] Až do 1. ledna 2014 na základě § 373 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a později na základě § 2990 spolu s § 2988 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
[91] Viz P. J. Pipková: Nová úprava náhrady škody z protisoutěžních jednání I.: Aktivní a pasivní legitimace a rozsah náhrady škody, Obchodněprávní revue č. 11-12/2017, pozn. 73 a související vysvětlení autorky.
[92] Nepoměrné obtíže budou přitom zahrnovat v zásadě všechny případy žalob o náhradu škody způsobené porušením soutěžního práva, viz k tomu K. Nejezchleb: Soukromoprávní vymáhání škody způsobené protisoutěžním jednáním – určení výše škody a role soft law? Časopis pro právní vědu a praxi č. 3/2015, str. 274.
[93] Toto ustanovení bylo inspirováno § 136 o. s. ř. a v souladu s judikaturou vydanou v souvislosti s ním je také vykládáno. Viz M. Hulmák in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2014, str. 1698-1699.
[94] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83: „Jestliže však poškozený prokáže vznik škody, ale neprokáže její výši v celkové jím uplatněné částce, neznamená to, že žalobě nelze vůbec vyhovět. Poškozenému lze v tomto případě přiznat náhradu škody ve výši, která byla v řízení prokázána, a ohledně náhrady té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, může soud použít úvahu ve smyslu ust. § 136 [o. s. ř.] s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování.“ Později potvrzen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2406/2016.
[95] Nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, marg. č. 35.
[96] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 735/2004: „[…] úvaha soudu o výši nároku na náhradu škody podle § 136 [o. s. ř.] nemůže obstát za situace, že podkladem pro tuto úvahu se stalo skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a naopak je s výsledky dokazování přímo v rozporu.“
[97] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1578/2009: „Ač se určení úrovně tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu (§ 136 [o. s. ř.]), musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska.“
[98] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2510/2010: „Pokud soud aplikuje § 136 o. s. ř., je třeba, aby odůvodnil, v čem spatřuje nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároku.“
[99] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009: „Odůvodnění postupu podle § 136 [o. s. ř.] musí splňovat požadavek náležitého zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, a to jak z hlediska jejich úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu, odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Pouze takové zdůvodnění soudu zakládá alespoň elementární možnost přezkumu správnosti volné úvahy soudu, o niž své rozhodnutí opřel (srov. rozsudek NS ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1141/97).“
[100] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006: „Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku; nejde tedy o určení výše nároku volnou úvahou soudu.“
[101] Viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 12 Cmo 67/2014-283: „Podle názoru odvolacího soudu uvedený postup při zjišťování výše náhrady škody odpovídá rozumnému uspořádání vztahů mezi účastníky, kdy je najisto postavena odpovědnost žalovaného za vznik předmětné škody při přepravě, a nepřiznání náhrady škody s poukazem na to, že nelze zjistit skutečnou škodu, by odporovala logice věci a zdravému rozumu.“
[102] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1016/2004: „Neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možné zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody.“
[103] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 992/2009: „V daném případě byl znalecký posudek znalce PhDr. K. dostatečným podkladem pro úvahu soudu o výši nároku a za situace, že ostatní důkazy nedávaly podklad pro určení jiné výše škody (a s přihlédnutím k okolnostem nebylo možné po žalobci ani spravedlivě žádat, aby takové důkazy předložil), byla aplikace ust. § 136 [o. s. ř.] plně namístě.“ Viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2510/2010: „Nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároků mohou být dány nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku, které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku.“
[104] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 992/2009.
[105] Viz např. komentář JUDr. Jaromíra Jirsy, tehdejšího soudce Ústavního soudu, k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 12 Cmo 67/2014-283: „Jenže v některých případech žalobce nemůže skutečně a při vynaložení veškerého úsilí důkazní břemeno unést z objektivních důvodů, takže by zamítnutí žaloby vedlo ke zjevné nespravedlnosti. Právě proto existuje ustanovení § 136 [o. s. ř.], které je výjimečné, neboť na druhou stranu může vést k nepřípustné soudcovské libovůli. Také proto si nemůže soud výši nároku ‚vymyslet‘, ale musí ji vždy opřít o podpůrné skutečnosti a důkazy. Jinak řečeno – musí se pohybovat alespoň v určitých mantinelech vymezených například znaleckými posudky, použitelnými normami či metodami výpočtu.“ Zveřejněno dne 10. 12. 2014 a dostupné zde: https://www.pravniprostor.cz/judikatura)obcanske-pravo/urceni-vyse-naroku-uvahou-soudu.
[106] K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, R. Šínová a kol.: Občanský soudní řád, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2017, str. 569-570.
[107] Viz k tomu J. Kindl, T. Pavelka, P. Hubková: Zákon o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2018, str. 57, resp. L. Drápal, J. Bureš a kol.: Občanský soudní řád I, II., 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2009, str. 939-940.
[108] M. Hulmák in M. Hulmák a kol., op. cit. sub 93, str. 1699.
[109] R. Greger in R. Zöller: ZPO – Zivilprozessordnung, 31. vyd., Verlag Otto Schmidt, 2016, str. 931.
