Obchodní podmínky jsou institutem, s nímž se v praxi setkáváme v podstatě na každodenní bázi. Ať se jedná o nákup zboží na e-shopu, založení účtu či přihlášení na sociálních sítích, vstup na stadion či sportoviště etc. zde všude se nás obchodní (smluvní) podmínky bezprostředně dotýkají. Je tedy zřejmé, že obchodní podmínky tvoří nedílnou součást našeho života. I proto jsou významné závěry Nejvyššího soudu, který judikoval, že obchodní podmínky per se nemohou vést ke vzniku smluvního závazku mezi stranami.

 

Obecně k obchodním podmínkám

Obchodní podmínky normují ust. § 1751 až ust. § 1753 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), byť jejich výslovná zákonná definice absentuje. Obchodní podmínky jsou vymezeny jako nepřímá smluvní ujednání, když „Zákon vyžaduje k tomu, aby se obchodní podmínky staly součástí smlouvy, minimálně odkaz ve vlastní smlouvě, připojení obchodních podmínek nebo seznámení druhé strany s nimi.“[1]. Jinak řečeno, občanský zákoník se omezuje na prosté vymezení kruhem, když obchodními podmínkami rozumí součást smlouvy, pokud na ni samotná smlouva odkazuje, aniž by se však v ní přímo nacházely.

Obchodní podmínky jsou užívány zejména proto, že, zjednodušeně řečeno, usnadňují kontraktační proces, neboť vedou ke snižování transakčních nákladů. Díky obchodním podmínkám tak dochází jednak k úspoře času, jednak k úspoře nákladů, které by jinak musely být stranami vynaloženy v případě zdlouhavého vyjednávání celého obsahu závazku. Předpokladem použití obchodních podmínek při určení práv a povinností ze závazkového vztahu, resp. při určení části obsahu smlouvy je pak vznik (existence) smlouvy[2].

Dále je třeba akcentovat, že „obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru.“[3].

 

Vymezení obchodních podmínek

V právní doktríně se vede polemika nad tím, zda se mají obchodní podmínky chápat v materiálním smyslu či naopak formálním smyslu. Řečeno jinak, zda se obchodními podmínkami chápe smluvní ujednání použitelné opakovaně pro více různých smluv bez ohledu na jejich umístění, či jakýkoli dokument připravený stranami ad hoc, jenž je umístěný výhradně mimo vlastní text smlouvy.

V české právní doktríně převažují tendence, byť nikoliv jednoznačně, které obchodní podmínky chápou ve formálním smyslu, a tedy jako „nepřímá smluvní ujednání, tj. takové části sjednaného obsahu závazku, které nejsou obsaženy v samotném těle smlouvy (krytém zpravidla podpisem), ale na které smlouva pouze odkazuje, které jsou tedy obsaženy v jiném dokumentu, případně v jiné části dokumentu (např. na druhé straně listiny).“[4] Proto podle autorů plédujících k formálnímu pojetí mohou být obchodními podmínkami „smluvní dokumenty nazvané „obchodní podmínky“ (všeobecné, zvláštní, technické), provozní řád, reklamační řád, ceníky, sazebníky, rozpočty, výkazy výměr, technické, produktové, zakázkové listy, vzory, katalogy, objednávky, vykládací pravidla, ale i přílohy různého typu“[5].

S tímto pojetím nesouhlasí např. Pelikánová s Pelikánem[6], kteří obchodní podmínky chápou v materiálním smyslu, když poukazují zejména na skutečnost, že zahraniční právní úprava vede k témuž závěru, a to i proto, že materiální pojetí „v sobě formální pojetí zahrnuje.“. Současně nesouhlasí s tím, že by obchodní podmínky měly tvořit jakékoliv přílohy smlouvy, když „Formální pojetí je starší; základním definičním znakem obchodních podmínek v tomto pojetí je, že jde o separátní dokument, na který smlouva jen odkazuje. I v tomto pojetí ovšem nejde o definiční znak jediný; dalším rysem obchodních podmínek je jejich obecnost, tedy to, že jde o obecné, opakovaně použitelné normy vypracované dříve a bez přímé souvislosti s přípravou konkrétní smlouvy jednou ze stran nebo třetí osobou (např. profesním zájmovým sdružením). Nelze tak souhlasit s tím, že by obchodními podmínkami byly i běžné přílohy smlouvy jako např. projektová dokumentace.“

S těmito závěry se zcela ztotožňuji, neboť je zřejmé, že stěžejním znakem obchodní podmínek je jejich obecnost, což vylučuje, aby byly za obchodní podmínky považovány jakékoliv přílohy smlouvy, které jsou často připravovány individuálně pro daný závazkový vztah. Navíc nelze pominout, že k materiálnímu pojetí inklinuje rovněž německý občanský zákoník, který ve svém ust. § 305 odst. 1 normuje, že: „Všeobecné obchodní podmínky jsou jakékoliv smluvní podmínky předem formulované pro větší množství smluv, které jedna ze smluvních stran druhé straně při uzavření smlouvy předloží. Je bez významu, zda podmínky vytvářejí zevně oddělený díl smlouvy nebo jsou pojaty přímo do smluvního dokumentu, jaký mají rozsah, jakým typem písma jsou vyhotoveny a jakou formu má smlouva. O všeobecné obchodní podmínky nejde, pokud byly smluvní podmínky mezi stranami jednotlivě vyjednávány.“, a rovněž čl. 2.1.19 odst. 2 principů UNIDROIT, který rovněž hovoří o tom, že se jedná o podmínky předem připravené pro obecné a opakované použití.[7]

 

Právní povaha obchodních podmínek 

Není pochyb o tom, že obchodní podmínky jsou právním jednáním ve smyslu ust. § 545 OZ, když se jedná o „chování osoby, které je podle ustanovení zákona způsobilé vyvolat právní následky. Právními následky (neboli právními účinky) jsou vznik a/nebo změna a/nebo zánik práv a/nebo povinností.“[8]

Ostatně tentýž závěr plyne z definice Pelikána a Pelikánové citované výše, kteří shodně konstatují, že obchodní podmínky jsou „obecné, opakovaně použitelné normy vypracované dříve a bez přímé souvislosti s přípravou konkrétní smlouvy jednou ze stran nebo třetí osobou“.

Nicméně je třeba upozornit, že z definičních znaků obchodních podmínek vyplývá, že se nejedná o adresované právní jednání. Lapidárně řečeno, obchodní podmínky představují „projev vůle jednajícího neadresovaný konkrétnímu subjektu (neadresný), jenž je perfektní již svým učiněním.“[9]

 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2550/2024

Nejvyšší soud ve svém recentním rozhodnutí posuzoval skutkový stav, kdy žalovaná (spotřebitel ve smyslu ust. § 419 OZ) uzavřela prostřednictvím žalobkyně – obchodní společnosti (podnikatele ve smyslu ust. § 420 odst. 1 OZ, která zde vystupovala jako obchodní zástupce cestovní kanceláře) – tři smlouvy o zájezdu s cestovní kanceláří (dále jen „CK“). Součástí těchto smluv uzavřených mezi žalovanou a CK bylo ujednání, že žalovaná vyjadřuje souhlas s podmínkami produktu tzv. „chytrá záloha“, jenž byl blíže upraven v obchodních podmínkách žalobkyně (obchodního zástupce CK), nikoliv v obchodních podmínkách CK.

Služba „chytrá záloha“ spočívala, zjednodušeně řečeno, v tom, že zákazník (zde žalovaná) při koupi zájezdu uhradil pouze část ceny zájezdu přímo CK, zatímco zbytek částky za zákazníka doplatila žalobkyně. Před odjezdem na zájezd pak zákazník doplatil žalobkyni rozdíl mezi celkovou cenou za zájezd a částkou, jíž zákazník již uhradil (tj. tu částku, kterou za zákazníka původně doplatila žalobkyně).

S ohledem na pandemii COVID-19 však žalobkyně odstoupila od smluv o zájezdech uzavřených s CK a požadovala vrácení části cen zájezdů, které zaplatila. Žalobkyně žalovanou však odkázala na CK a naopak od žalované požadovala vrácení částky, kterou za žalovanou žalobkyně doplatila CK v rámci služby „chytrá záloha“.

Je zjevné, že v tomto případě se jednalo o spotřebitelský vztah, a nadto o tzv. „adhezní smlouvu“, resp. adhezní způsob kontraktace, když je třeba připomenout, že u adhezních smluv platí přísnější požadavek na vysvětlení významu odkazu dle ust. § 1799 OZ.

Soud prvého stupně žalobu sice zamítl, avšak odvolací soud uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou byl založen zcela nezávislý vztah od závazkového vztahu mezi CK a žalovanou, a to smlouvami o zápůjčce podle obchodních podmínek žalobkyně. Z nich dle odvolacího soudu vyplynulo, že jen v situaci, kdy CK vrací klientovi poskytnutou zálohu, může ji vrátit v rozsahu poskytnuté zápůjčky žalobkyni, nelze z nich však dovodit, že by byla povinna takto postupovat, resp. že by žalobkyně měla právní titul k vrácení zápůjčky proti CK. Povinna vrátit žalobkyni zápůjčku tak, dle názoru odvolacího soudu, byla žalovaná, která měla požadovat vrácení finančních prostředků po CK, domnívala-li se, že CK nemá nárok na stornopoplatky. Odvolací soud tak dovodil, že na základě obchodních podmínek žalobkyně umístěných ve smlouvě mezi CK a žalovanou vznikl mezi žalobkyní a žalovanou smluvní vztah ze smlouvy o zápůjčce, který je třeba posuzovat nezávisle na dalších ujednáních mezi žalovanou a CK.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu zrušil, když poukázal na skutečnost, že smlouva ve smysl ust. § 1724 OZ a násl. je výsledkem konsensu, tedy dvou (či více) navzájem adresovaných, obsahově shodných projevů vůle, a že uzavření smlouvy vždy předchází podání nabídky jednou stranou (či více stranami) a následné přijetí podané nabídky jinou stranou (či jinými stranami).

Vzhledem k tomu, že obchodní podmínky nejsou adresovaným právním jednáním, nemohou být samy o sobě chápány jako nabídka ve smyslu § 1731 OZ, byť je třeba upozornit, že „Nabídka může být i neadresovaným jednáním. V tomto případě nabízí navrhovatel uzavření neurčitým osobám, obecně všem, kdo splňují podmínky nabídky s tím, že v zásadě vzniká smlouva pouze s prvním příjemcem (§ 1780). Výjimky mohou vyplývat jednak z právní úpravy, např. § 1732 odst. 2, § 330 ZOK nebo z nabídky samotné, např. smlouva je uzavřena s určitým počtem příjemců nebo všemi příjemci, kteří přijmou nabídku ve stanovené lhůtě (§ 1784).“[10]

Nejvyšší soud proto uzavřel, že „K nabídce na uzavření smlouvy o zápůjčce vůči žalované nemohlo dojít ani tím, že ve smlouvách o zájezdu (resp. ve formulářových nabídkách CK na uzavření cestovních smluv následně žalovanou akceptovaných) souhlasila s produktem „chytrá záloha“. Žalobkyně nebyla účastníkem těchto smluv a nemohla tak v nich (za sebe, svým jménem) učinit nabídku na uzavření smluv o zápůjčce.“

 

Závěr

Nejvyšší soud ve svém recentním rozsudku připomenul, že aby bylo možné určit část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky, musí tato samotná smlouva nejprve existovat, a její stranou musí být tatáž osoba, na jejíž obchodní podmínky se odkazuje a v jejímž rámci bude odkaz na obchodní podmínky učiněn.

Proto obchodní podmínky jakožto neadresované právní jednání nemohou per se vytvořit smluvní závazek mezi stranami, což má za následek, že k uzavření smlouvy nemůže dojít jen odkazem na obchodní podmínky smluvní strany (v nichž jsou vymezeni účastníci smlouvy a celý její obsah) zahrnutém do smlouvy uzavřené mezi jinými účastníky, a jen odkazem na obchodní podmínky nelze dohodnout všechna práva a povinnosti ze smlouvy.

 

Tomáš Svoboda, absolvent magisterského studia Právnické fakulty UK v Praze
Ilustrační foto: canva.com

 

---

[1] HULMÁK, Milan. § 1751 [Odkaz na obchodní podmínky]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 153.

[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5200/2009.

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11.

[4] ŠILHÁN, Josef. § 1751 [Obchodní podmínky]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1.

[5] ŠILHÁN, Josef. § 1751 [Obchodní podmínky]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Marg. č. 7.

[6] PELIKÁNOVÁ, Irena a PELIKÁN, Robert. § 1751 [Obchodní podmínky]. In: ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef; PELIKÁNOVÁ, Irena; PELIKÁN, Robert, BÁNYAIOVÁ, Alena a kol. Občanský zákoník: Komentář. Svazek V (§ 1721 až 2520). Praha: Wolters Kluwer, 2021.

[7] https://www.unidroit.org/english/principles/contracts/principles2016/principles2016-e.pdf.

[8] ZUKLÍNOVÁ, Michaela. § 545 [Právní jednání a jeho následky]. In: ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: Komentář. Svazek I (§ 1 až 654). Praha: Wolters Kluwer, 2014.

[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2550/2024.

[10] HULMÁK, Milan. § 1731 [Úmysl]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Str 70.