Leges, Praha 2025, 76 stran, 250 Kč.

Unijní právo vstupuje do našeho každodenního života v oblastech a způsobem, který si velká část laické ani odborné veřejnosti nedokázala v roce 2004, kdy se Česká republika stala členem Evropské unie, představit. Při počtu zhruba 2 000 platných unijních směrnic a 10 000 unijních nařízení,[1] tvořících pilíř unijního sekundárního práva, se ostatně nelze ani divit tomu, že dochází ke stále častějšímu střetu mezi unijním právem na straně jedné a vnitrostátním právem členských států na straně druhé. Mnohdy tento konflikt nastane „jen“ v oblasti podústavního práva, někdy se však unijní právo dostává do střetu přímo s ústavami členských států a s jejich „ústavní identitou“ (Maďarsko).

Zatímco problematice aplikační přednosti unijního práva před zákony (a podzákonnými předpisy) již byla věnována řada publikací, totéž nelze říci o konfliktech mezi právem EU a (v případě České republiky polylegální) ústavou. Lze proto jedině přivítat, že nakladatelství Leges vydalo v srpnu monografii moravského advokáta a docenta Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Zdeňka Koudelky. Jak přitom vyplývá již z podtitulu monografie, hlavní otázka, kterou si autor klade, zní: Je unijní právo nadřazeno ústavnímu řádu, resp. má aplikační přednost také před právními normami ústavní síly?

Kniha je členěna do sedmi na sebe logicky navazujících kapitol, přičemž k těžiskovým kapitolám se dále vyjádřím. Lze konstatovat, že v zásadě celý text je veden snahou ukázat, že ústavní právo a unijní právo nejsou izolované systémy, nýbrž že se dostávají do dynamického střetu hodnot, zájmů a mocenských aspirací tvůrců unijních i vnitrostátních politik. Autor správně upozorňuje na to, že nejde jen o čistě právní problematiku, neboť spor o vztah ústavy a unijního práva a s tím související vnímání státní suverenity je zároveň sporem politickým a hodnotovým.

Nejprve je náležitě zdůrazněno, že (aplikační) přednost[2] unijního práva před právním řádem členského státu jako celku, včetně práva ústavního, není výslovně zakotvena ve Smlouvách, ale vyplývá toliko z judikatury Soudního dvora EU, který se jako jeden z orgánů EU podílí na budování stále těsnější Unie (Ever Closer Union).[3] Autor podrobuje kritice judikaturu Soudního dvora, podle níž ani ústavní norma nemůže být překážkou aplikační přednosti unijního práva, přičemž unijní právo musí vždy „převážit“ i nad ústavním řádem členských států.[4] Vyjadřuje přitom názor, že tento přístup Soudního dvora se může dostávat do rozporu se samotným primárním právem, především pak s čl. 4 odst. 2 Smlouvy o EU, podle něhož Unie ctí národní identitu členských států, spočívající mj. v jejich ústavních systémech.

Posléze autor analyzuje vztah ústavních předpisů k evropskému právu (nejen v kontextu suverenity České republiky), a především pak judikaturu Ústavního soudu dotýkající se zkoumané problematiky. Zaměřil se přitom na „notoricky“ známá rozhodnutí, jako jsou cukerné kvóty (Pl. ÚS 50/04), eurozatykač (Pl. ÚS 66/04), léková vyhláška (Pl. ÚS 36/05), oba „lisabonské“ nálezy (Pl. ÚS 19/08 a Pl. ÚS 29/09) nebo slovenské důchody (především Pl. ÚS 5/12). Právě rozhodnutí ve věci tzv. slovenských důchodů, kde se Ústavní soud „vzepřel“ aplikační přednosti unijního práva před ústavním řádem, je v knize kladně vyzdviženo a dáno do protikladu k nálezu ve věci eurozatykače.

Na výše nastíněnou otázku odpovídá autor záporně. Má-li podle něj stát zůstat suverénní, nemohou bez jeho souhlasu (explicitního zakotvení ve Smlouvách) podléhat jeho ústavní normy žádnému cizímu právnímu řádu, včetně práva Evropské unie. Z čl. 10 Ústavy ČR vyplývá aplikační přednost tzv. prezidentských mezinárodních smluv před zákony, nikoliv však před ústavními zákony. V případě střetu evropského práva a ústavních předpisů České republiky má mít přednost ústavní zákon. Autor si je přitom vědom toho, že tento přístup může vést k „rozkošatění“ ústavních norem,[5] přičemž preferuje cestu speciálních ústavních zákonů před „zhutňováním“ současné Ústavy ČR a Listiny.

Za nejcennější považuji šestou kapitolu věnovanou právní úpravě a judikatuře v jiných státech EU, neboť v ní autor přináší i některé poznatky dosud v českém jazyce souhrnně nepublikované. Přiblížen je v ní také nedávný rozsudek polského Ústavního tribunálu z 10. června 2025 ve věci K 10/24, v němž se soud fakticky vymezil proti unijní směrnici zavádějící systém emisních povolenek, a shledal přitom porušení zásady svěřených pravomocí v takovém rozsahu, který byl dokonce v rozporu s polskou ústavou.[6] Pozornost je však věnována také přístupu Francie, Německa (včetně rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ve věci nákupu veřejných dluhopisů ze strany ECB), Maďarska a jeho koncepci „ústavní identity“, Slovenska a některých dalších států. Právě na Slovensku je v současné době projednáván vládní návrh novely Ústavy SR[7] vedený cílem ochránit svrchovanost státu ve věcech „národní identity“ tvořené především „základními kulturně-etickými otázkami“. Návrh ústavní novely se přitom až nápadně podobá parlamentní deklaraci z roku 2002, na kterou autor správně upozorňuje.

Kniha je psána srozumitelným jazykem, přitom však neztrácí ani na odborné hloubce, což ji činí přístupnou jak pro akademickou sféru, tak pro praktické právníky, jakož i zájemce z řad široké veřejnosti. Recenzovaná monografie Zdeňka Koudelky je kvalitním příspěvkem na poli ústavního práva. Přináší text, který nejen analyzuje, ale i především hodnotí, varuje i inspiruje.

JUDr. TOMÁŠ GRYGAR, Ph.D., asistent ústavního soudce, odborný asistent na Katedře správního práva a finančního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

[1] R. Král: Směrnice EU z pohledu jejich transpozice a vnitrostátních účinků, C. H. Beck, Praha 2014, str. 3.

[2] Jde přitom o jednu ze čtyř základních aplikačních zásad unijního práva.

[3] Ke konceptu „Ever Closer Union“ viz též T.  Břicháček: Unie blízká i vzdálená, IVK, Praha 2014, str. 61-70.

[4] Viz již rozsudek Soudního dvora EU ze dne 13. 7. 1972, Komise proti Itálii (C-48/71), nebo ze dne 11. 1. 2000, Tanja Kreil proti Německu (C-285/98).

[5] Viz zakotvení práva na obranu i se zbraní (čl. 6 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve znění ústavního zák. č. 295/2021 Sb.).

[6] Blíže kap. 6.6.1 recenzované publikace.

[7] Po přepracování jde o parlamentní tisk č. 733; materiál dostupný online na: https://www.nrsr.sk/web