Ujednání o předávacím protokolu, jehož vyhotovení si strany standardně sjednávají zejména u složitějších děl, má dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dvojí funkci. Je-li podmínkou předání a převzetí díla vyhotovení a podepsání předávacího protokolu, tvoří jeho existence tzv. hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla, a tím i podmínku vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny díla[1]. V opačném případě plní předávací protokol toliko funkci důkazní a jeho nevyhotovení nemá vliv na vznik nároku zhotovitele na zaplacení ceny díla[2]. Přestože v české právní doktríně již delší dobu zaznívají názory[3], že je tato judikatura Nejvyššího soudu rozporná s platnou právní úpravou, zůstaly tyto názory u Nejvyššího soudu bohužel oslyšeny. Zásadní změnu v tomto ohledu může založit recentní nález Ústavního soudu[4], na nějž se v tomto článku blíže zaměřím.

 

Skutkový stav věci

Zhotovitelka uzavřela s objednatelkou dne 31. 5. 2018 smlouvu o dílo ve smyslu ust. § 2586 a násl. ve spojení s ust. 2623 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), jejímž předmětem bylo provedení díla – stavebních úprav budovy základní školy, které spočívaly ve výměně oken na budově. Strany si sjednaly měsíční fakturaci provedených prací podle vzájemně odsouhlaseného soupisu skutečně provedených prací, s tím, že konečná faktura bude vystavena až po (protokolárním) předání a převzetí díla. Přejímací řízení bylo vymezeno v článku 11. 1. smlouvy o dílo, a to tak, že k předání díla dojde na základě podepsaného předávacího protokolu s tím, že zhotovitelka před předáním díla připraví doklady uvedené v čl. 11.2. smlouvy o dílo, bez jejichž předložení není objednatelka povinna dílo převzít.

Zhotovitelka provedla dílo v rozsahu, v jakém se k tomu zavázala smlouvou o dílo a jejími dodatky, a proto po objednatelce požadovala zaplacení dohodnuté ceny provedených prací. Objednatelka však odmítla dílo protokolárně převzít, neboť, dle jejího názoru, dílo trpělo nedodělky a vadami bránícími užívání díla, čímž zabránila zhotovitelce odevzdat provedené dílo, a tak i vystavit konečnou fakturu. Zhotovitelce tak nezbylo nic jiného, než se neuhrazené části ceny díla domáhat soudní cestou.

 

Řízení před obecnými soudy

Zhotovitelka se coby žalobkyně po objednatelce jakožto žalované domáhala žalobou zaplacení neuhrazené části ceny díla, jelikož objednatelka odmítla při přejímacím řízení dílo protokolárně převzít, a následně odmítla zaplatit zbylou cenu díla ve výši žalované částky uplatněnou zhotovitelkou končenou fakturou z důvodu údajného nedokončení díla (existence tvrzených vad a nedodělků bránících užívání díla).

Okresní soud v Mostě[5] coby soud prvého stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl, když dospěl k tomu, že objednatelka porušila svoji povinnost dílo převzít stanovenou v ust. 2586 odst. 1 OZ a ust. 2628 OZ normujícím, že „Objednatel nemá právo odmítnout převzetí stavby pro ojedinělé drobné vady, které samy o sobě ani ve spojení s jinými nebrání užívání stavby funkčně nebo esteticky, ani její užívání podstatným způsobem neomezují.“, a proto objednatelce uložil povinnost zaplatit zhotovitelce žalovanou částku. Podle soudu prvého stupně zhotovitelka totiž provedla všechny práce, které byly mezi stranami dohodnuty a tvořily podle smlouvy o dílo předmět díla a objednatelka tak podle názoru soudu prvého stupně porušila (zákonnou i smluvní) povinnost převzít dokončené dílo a zaplatit sjednanou cenu.

Naopak Krajský soud v Ústí nad Labem[6] k odvolání objednatelky napadený rozsudek soudu prvého stupně ve výroku, jímž byla objednatelce uložena povinnost zaplatit zhotovitelce částku 3,- Kč s příslušenstvím zrušil a řízení zastavil (odvolací soud tímto výrokem reagoval na to, že soud prvého stupně opomněl rozhodnout o části stěžovatelkou podané žaloby). Dále odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně ve zbylé části téhož výroku změnil tak, že žalobu v částce 3 745 261,74 Kč (doplatek ceny díla) spolu s příslušenstvím a v částce 61 952 Kč (náklady na zpracování znaleckého posudku) zamítl.

Krajský soud v Ústí nad Labem zdůraznil, že strany ve smlouvě o dílo vázaly vznik nároku zhotovitelky na zaplacení konečné ceny díla na protokolární předání zhotoveného díla. Jinak řečeno, strany si dle názoru odvolacího soudu sjednaly tzv. hmotněprávní podmínkou vzniku nároku zhotovitelky na zaplacení ceny díla. Vzhledem k tomu, že k protokolárnímu předání a převzetí díla nedošlo, nevzniklo zhotovitelce právo na zaplacení ceny díla. Odvolací soud tak v souladu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (byť hojně kritizovanou) konstatoval, že jelikož nedošlo k protokolárnímu předání a převzetí díla způsobem stanoveným ve smlouvě o dílo, sjednaný nárok na zaplacení ceny díla, resp. doplatku ceny, doposud zhotovitelce nevznikl. Proto nebylo možné podle krajského soudu žalobě stěžovatelky vyhovět.

Zhotovitelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž mj. namítala, že v posuzované věci si strany nesjednaly, že předávací protokol je tzv. hmotněprávní podmínkou vzniku práva na zaplacení ceny díla a odvolací soud tak pochybil při výkladu právního jednání (smluvního ujednání), současně argumentovala tím, že dokončila-li dílo v rozsahu smlouvy o dílo bez vad a nedodělků bránících jeho užívání, objednatelka neměla (zákonný či smluvní) důvod dílo nepřevzít, dostala se s ohledem na ust. § 1963 OZ a ust. § 1965 OZ do prodlení 91. den poté, co jí bylo dílo dáno k dispozici k ověření jeho souladnosti se smlouvou.[7]

Nejvyšší soud však usnesením[8] odmítl dovolání jako nepřípustné podle ust. § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Alespoň na okraj se k argumentaci ust. § 1963 OZ a násl. Nejvyšší soud vyjádřil tak, že odvolací soud: „neměl důvod aplikovat zákon, jehož výklad nyní požaduje žalobkyně provést, neboť na vztah účastníků nedopadal. I bez ohledu na výše uvedené odvolací soud neměl důvod aplikovat § 1963 a 1965 o. z. ani ve znění účinném do 5. 1. 2023, neboť vycházel ze zjištění, že v této věci si smluvní strany sjednaly konkrétní předpoklady, za kterých měla být placena cena za dílo. Aplikaci citovaných ustanovení přitom mohl zvažovat až při splnění podmínek § 1964 o. z., tj. v případě, že by se smluvní strana dovolala neúčinnosti těchto smluvních ujednání a současně by je soud prohlásil za neúčinná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019). Žalobkyně se však v průběhu řízení nedovolávala neúčinnosti uvedených smluvních ujednání a s argumentací o aplikaci § 1963 a 1965 o. z. přichází až v dovolání. Odvolací soud tedy neměl důvod se uvedenou otázkou zabývat a její řešení pro napadené rozhodnutí nebylo určující.“.

Z citovaného odůvodnění plyne, že Nejvyšší soud se aplikaci ust. § 1963 OZ a násl. ve znění účinném od 6. 1. 2023 stran protokolárního předání a převzetí díla nezabýval, neboť smlouva o dílo byla uzavřena již v roce 2018, přičemž jejich aplikaci ve zněním účinném do 5. 1. 2023 podmiňoval tím, že se zhotovitel nejprve dovolá neúčinnosti daného ujednání a soud toto ujednání za neúčinné prohlásí, což se zde nestalo.

 

Řízení před Ústavním soudem

Zhotovitelka coby stěžovatelka podala proti usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost, v níž namítala, že obecné soudy se ani nepokusily vyložit smysl a význam právního jednání stran smlouvy o dílo, neřídily se základními zásadami soukromého práva, včetně zásady pacta sunt servanda (smlouvy mají být plněny), a dále nepřihlédly k tomu, že smlouvu o dílo formulovala výlučně objednatelka, přičemž podle ust. § 557 OZ platí, že „Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Stěžovatelka v neposlední řadě nesouhlasila s tím, jak Nejvyšší soud posoudil přípustnost jejího dovolání.

Ústavní soud se ve svém nálezu zabýval primárně procesními aspekty věci (otázce posouzení přípustnosti dovolání při výkladu vůle stran smlouvy), nicméně na okraj též k protokolárnímu předání a převzetí díla obecně.

V tomto případě Ústavní soud konstatoval, že bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když dovolací soud odepřel stěžovatelce soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění ve vztahu k jeho přípustnosti náležitě vypořádal se stěžovatelkou řádně předestřenou právní otázkou, tj. aby se s ohledem na ustálenou judikaturu vztahující se k výkladu právních jednání, resp. k posouzení existence hmotněprávní podmínky ve smlouvě o dílo dovolací soud vyjádřil a posoudil, zda sepsání předávacího protokolu bylo sjednáno jako tzv. hmotněprávní podmínka zaplacení ceny díla. Touto námitkou stěžovatelky se totiž Nejvyšší soud nezabýval, když dovolání pro tuto otázku neshledal přípustné s tím, že krajský soud se od jeho judikatury neodchýlil, což byl závěr zjevně nesprávný.

Ústavní soud totiž zopakoval, že „Základním účelem výkladu právních jednání je zjištění skutečné vůle jednajícího. Právní úkony vyjádřené slovy je proto třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo jej učinil. Dovozování vůle čistě z jazykového výkladu psaného textu může být pro prokázání skutečného úmyslu stran nedostatečné.“. Přeneseno na poměry posuzované věci, odvolací soud (a Nejvyšší soud) v tomto směru pochybil, když dovodil, že podepsaný předávací protokol je hmotněprávní podmínkou pro zaplacení ceny díla s tím, že odkázal na několik ustanovení smlouvy o dílo. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, že Krajský soud v Ústí nad Labem nezkoumal vůli stran v okamžiku uzavírání smlouvy o dílo v kontextu následného jednání stran, ale vycházel výlučně z jazykového obsahu smlouvy o dílo, přestože z vyjádření stran a po dokazování provedeném nalézacím soudem, včetně výslechu celé řady osob, bylo možné na obsah smlouvy o dílo, včetně povahy předávacího protokolu, usuzovat i z jiných skutečností.

Zde je třeba v krátkosti připomenout, že uvážení soudu o účelu předávacího protokolu by mělo být vždy „otázkou výkladu každé konkrétní smlouvy a významu ujednaného zjišťovacího protokolu pro práva a povinnosti smluvních stran.“^[9], což je přístup nepochybně správný, a to již vzhledem k tomu, že ne každé ujednání o požadavku na sepsání předávacího protokolu lze považovat za sjednání hmotněprávní podmínky ve výše uvedeném smyslu^[10], jak ostatně i zde dovodil Ústavní soud.  Obecně pak stran výkladu právního jednání judikatura dovozuje, že „výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu“^[11], když „Základním účelem výkladu je zjištění skutečné vůle jednajícího. Právní úkony vyjádřené slovy je proto třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil.“^[12], jelikož „Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran“^[13].

Na okraj pak Ústavní soud (implicitně) poukázal na rozpornost ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která dovozuje, že si strany mohou platně sjednat hmotněprávní podmínku protokolárního předání a převzetí díla jako výhradní způsob zániku závazku, když uvedl: „….s ohledem na zjištěné skutečnosti podle Ústavního soudu také třeba se při výkladu dané smlouvy o dílo zabývat tím, zda je vzhledem k jejímu ekonomickému účelu logický závěr, že stěžovatelka při jejím uzavírání zamýšlela, že nedostane zaplaceno za řádně provedené práce jen proto, že by vedlejší účastník odmítl podepsat předávací protokol.“ – byť je třeba upozornit, že „Ústavní soud sám se za dané situace povahou uvedeného protokolu ani dalšími skutkovými okolnostmi věci meritorně nezabýval. Nepředjímá tedy samotný výsledek ve věci, včetně toho, zda stěžovatelka skutečně podle smlouvy o dílo splnila své povinnosti bez vad či nikoli.“

Ústavní soud s ohledem na vše shora uvedené ústavní stížnosti stěžovatelky částečně vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil – s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do judikatury obecných soudů Ústavní soud nezrušil rozsudek odvolacího soudu. Ústavní soud současně Nejvyššímu soudu uložil, aby v novém rozhodnutí plně zohlednil závěry předmětného nálezu, především aby posoudil přípustnost dovolání pokud jde o výklad smlouvy o dílo a s tím související povahu předávacího protokolu.

 

Závěr

Ústavní soud tak ve svém nálezu judikoval, že „Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Tento postup k ochraně práv jednotlivce není upraven ústavními předpisy, nýbrž je regulován v zákonných procesních předpisech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Dodrží-li jednotlivec stanovený postup, a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). To platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, neboť i když dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm – je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden – není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod“.

Obiter dictum pak Ústavní soud poukázal na rozpornost konstantní judikatury Nejvyššího soudu stran protokolárního předání a převzetí díla coby hmotněprávní podmínky vzniku práva na zaplacení ceny díla, když, zjednodušeně řečeno, poznamenal, že zhotovitel jistě při neuzavírá smlouvu o dílo obsahující ujednání o protokolárním předání a převzetí díla s tím, že toto ujednání představuje jediný myslitelný způsob splnění závazku, ale závazek může zaniknout i neprotokolárně, zejména tehdy, neposkytuje-li objednatel bezdůvodně součinnost s protokolárním převzetím díla.

Zcela na závěr pak pro zajímavost poukazuji též na dva recentní rozsudky obecných soudů, které se ztotožnily s argumentací Jana Flídra, jenž tenduje ve prospěch změny ustálené rozhodovací praxe stran protokolárního předání a převzetí díla jako hmotněprávní podmínky vzniku práva na zaplacení ceny.[14]

Obvodní soud pro Prahu 4 v rozsudku ze dne 25. 3. 2024, č. j. 28 C 141/2020-280 konstatoval, že ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu stran protokolárního předání a převzetí díla v této věci „nelze zcela bezvýhradně aplikovat“, neboť „Pokud by se objednatel vyhnul povinnosti zaplatit cenu díla (a také prodlení se zaplacením ceny díla) jenom poukazem na to, že mezi ním a zhotovitelem nedošlo k protokolárnímu předání a převzetí díla, které je však řádně užíváno a bylo provedeno bezvadně, je tento postup dle názoru soudu rozporný s odkazovanými ustanoveními § 1963, § 1964 a § 1965 OZ.“, a dále poukázal na zjevně nepoctivé jednání žalované (objednatele), když dovodil, že „pokud bylo dílo bezvadně zrealizováno a protokolárně předáno a žalovaná se až s odstupem několika let v rámci tohoto řízení dovolává toho, že mezi účastnicemi řízení nedošlo k sepsání předávacího protokolu, je tato její argumentace nepoctivým dovoláním se požadavku na protokolární předání díla, které je také rozporné s dobrými mravy a zásadou poctivosti jednání v právním styku (§ 2 odst. 3 OZ; § 6 odst. 1, 2 OZ). Takovéto jednání, které bezdůvodně oddaluje uspokojení žalobkyně, která dílo provedla bez vad, dle názoru soudu nemůže požívat právní ochrany (§ 8 OZ).“.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 8. 2024, č. j. 29 Co 184/2024-311 tyto závěry v plném rozsahu potvrdil, když doplnil: „Tím, že bylo dílo protokolárně předáno investorovi, ztratila podmínka jeho protokolárního předání ze strany subdodavatele, sjednaná mezi žalovanou a žalobkyní v článku 6.6 smlouvy o dílo ze dne 24. 4. 2017, veškerou váhu a právní význam.“. Dále odvolací soud podotkl, že jednání žalované objednatelky je „jednoznačně v rozporu s dobrými mravy a zásadou poctivosti jednání v právním styku a oddaluje uspokojení žalobkyně. Soud I. stupně správně podřídil své posouzení této právní otázky zásadě pacta sunt servanda.“

Vzhledem k výše uvedenému bude zajímavé sledovat, jakým způsobem se dovolací soud v novém rozhodnutí vypořádá se závěry nálezu Ústavního soudu, a zároveň, zda se blíže vyjádří též k případným závěrům obecných soudů v jiném řízení (viz výše), jež dospěly k tomu, že bezdůvodné odmítnutí dílo protokolárně převzít představuje nepoctivé jednání rozporné s ust. § 6 OZ, rozpor s dobrými mravy a zákazem zneužití práva ve smyslu ust. § 8 OZ, a dále též aplikací ust.  § 557 OZ, na které zhotovitelka v dovolání poukazovala.

 

Tomáš Svoboda, absolvent magisterského studia Právnické fakulty UK v Praze
Ilustrační foto: pexels.com

 

---

[1] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3505/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 550/2022 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 839/2021.

[2] např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 996/2018.

[3] FLÍDR, Jan. Protokolární předání a převzetí díla jako hmotněprávní podmínka vzniku práva na zaplacení ceny – podnět ke změně rozhodovací praxe. Bulletin advokacie. 2023, č. 4, s. 34-40. ISSN 1210-6348.

[4] Nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. IV. ÚS 634/25.

[5] Rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 10. 2021, č. j. 50 C 10/2019-237.

[6] Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 84 Co 182/2022-317.

[7] srov. FLÍDR, Jan. Protokolární předání a převzetí díla jako hmotněprávní podmínka vzniku práva na zaplacení ceny – podnět ke změně rozhodovací praxe. Str. 38-40.

[8]  Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3670/2023.

[9] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2823/2021 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 614/2023.

[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2847/2019.

[11] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 21 Cdo 185/2025.

[12] Nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1089/23.

[13] Nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21.

[14] FLÍDR, Jan. Protokolární předání a převzetí díla jako hmotněprávní podmínka vzniku práva na zaplacení ceny – podnět ke změně rozhodovací praxe. Str. 34-40.