Následující článek se zabývá významným rozhodnutím Nejvyššího soudu z roku 2002 týkajícím se převodu listinných cenných papírů v rámci prodeje podniku. Autor zkoumá, do jaké míry lze závěry tohoto rozhodnutí aplikovat i po přijetí nového občanského zákoníku, který převod závodu koncipuje odlišně a umožňuje vyloučení některých majetkových hodnot z převodu. Text se věnuje jak historickému kontextu úpravy podle obchodního zákoníku, tak i aktuálnímu výkladu dle občanského zákoníku.

Rozhodnutí soudů se stala nedílnou součástí právní teo­rie a praxe. Některá soudní rozhodnutí zapadla, jiná se stala významnou součástí teorie i výkladové praxe. Mezi ta zásadní lze zařadit rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále též „NS“) ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 314/2001 (dále též „rozhodnutí“). Toto rozhodnutí se zabývalo mj. otázkou, zda musí být dodrženy všechny podmínky stanovené jinak pro převod listinných cenných papírů mimo rámec převodu podniku, a příp. za jakých podmínek se tak má stát; to vše za situace, kdy se vycházelo z názoru, že předmětem převodu musí být veškerá práva a povinnosti související s podnikem.

Po nabytí účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“ nebo „občanský zákoník“), se však právní úprava převodu závodu, která nahradila právní úpravu převodu podniku, podstatně změnila, protože připouští, že ne všechny majetkové hodnoty musí být převedeny spolu se závodem. Tato situace pak logicky vede k otázce, nakolik jsou aplikovatelné závěry obsažené v rozhodnutí ve vztahu k listinným cenným papírům i po přijetí občanského zákoníku, popř. za jakých podmínek může dojít k převodu listinných cenných papírů coby součástí závodu.

Nejprve bude předmětem příspěvku stručné seznámení se s právní úpravou prodeje podniku pouze ve vztahu k otázce přechodu jen některých práv a povinností, vycházející ze zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“ nebo „obchodní zákoník“), ze kterého vycházelo předmětné rozhodnutí, ale jen v rozsahu potřebném k vyjasnění si zdrojů právní úpravy; následovat budou východiska a závěry rozhodnutí, dále pak závěry týkající se převodu závodu podle aktuální právní úpravy občanského zákoníku, a celý příspěvek bude zakončen úvahou o aplikovatelnosti rozhodnutí na právní úpravu koupě závodu vycházející z občanského zákoníku.

Prodej podniku a cenné papíry dle obchodního zákoníku

Smlouva o prodeji podniku byla vymezena s účinností ode dne 1. 1. 1992 v ust. § 476 odst. 1 obch. zák. jako smlouva, kterou se prodávající zavazoval převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež sloužily provozování podniku, a kupující se zavazoval převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Novela obchodního zákoníku č. 370/2000 Sb. s účinností ode dne 1. 1. 2001 změnila vymezení smlouvy o prodeji podniku v tom směru, že se jejím uzavřením zavázal prodávající odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavázal převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. V tomto znění pak toto vymezení smlouvy o prodeji podniku vydrželo až do pozbytí účinnosti obchodního zákoníku, tj. do 31. 12. 2013.

Rozsah majetkových hodnot, které byly předmětem přechodu při prodeji podniku, byl počínaje dnem nabytí účinnosti obchodního zákoníku, tj. od 1. 1. 1992, v ust. § 477 odst. 1 obch. zák. vymezen takto: „Na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje.“ Ust. § 477 odst. 1 obch. zák. v tomto citovaném znění pak vydrželo až do konce účinnosti obchodního zákoníku. Z citovaného znění ust. § 477 odst. 1 obch. zák. je patrné, že – celkem logicky – zákon explicitně neřešil postup a podmínky nabytí cenných papírů, byly-li součástí podniku. K tomu uváděl např. Tomsa[1] následující: „Smlouvou o prodeji podniku přechází celé obchodní jmění, tedy jak všechna práva, tak všechny závazky. Vzhledem k tomu, že jde o přechod jmění jako celku, je upravena odchylka od obecné úpravy v tom, že k přechodu závazku dochází bez souhlasu věřitele.“ Ani později se komentářová literatura nezabývala speciálně cennými papíry jako součástmi podniku a podmínkami, za kterých dochází k přechodu vlastnictví k nim. Plíva[2] se rovněž explicitně nezabýval přechodem cenných papírů. Nicméně i přes absenci výslovného komentáře k problematice cenných papírů uvádí, že přechod všech práv a závazků nastává ze zákona, aniž by smluvní strany nebo třetí osoby musely uskutečňovat nějaké další právní úkony. Současně uvádí, že ust. § 477 obch. zák. je kogentní povahy, s pravděpodobnou výjimkou práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Co do rozsahu práv a závazků uvádí Plíva,[3] že i když mohou vzniknout určité pochybnosti, lze mít za to, že musí jít o všechna práva a všechny závazky. Současně dodává, že na úmysl převzít všechny závazky lze usuzovat také z toho, že smluvní strany uzavřenou smlouvu označily jako smlouvu o prodeji podniku. Současně však upozorňuje, že na druhé straně pouhé označení smlouvy jako smlouvy o prodeji podniku nebude stačit, jestliže z jejích ustanovení bude nepochybně vyplývat, že strany chtějí některé závazky z převzetí kupujícím vyloučit.

Pelikánová[4] v roce 1997 připouštěla, že nevidí důvod, proč neumožnit stranám dohodu vyčleňující z převodu některá aktiva, která mohla sloužit i jiným účelům a nenarušovala provozuschopnost podniku (např. osobní automobily, některé budovy, kancelářské zařízení apod.). Současně uváděla, že formulace ust. § 477 odst. 1 obch. zák. („Na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje“) ve vazbě na ust. § 476 obch. zák. zní tak, že kontext obou ustanovení vede k závěru o nezbytnosti převést všechna práva a závazky související s podnikem. Marčanová[5] upozornila, že jestliže smluvní strany vyloučily ve vymezení předmětu smlouvy určité právo a povinnost, nevznikla dle jejího názoru smlouva o převodu podniku, ale smlouva jiného typu nebo smlouva nepojmenovaná.

Plíva[6] i po zmíněné novele obchodního zákoníku č. 370/2000 Sb. v roce 2001 i v roce 2006 zastával názor, že jestliže není předmětem podnik jako celek a některé věci, práva a jiné majetkové hodnoty tvořící jeho součást jsou z prodeje vyloučeny (za situace, kdy se nejedná o prodej části podniku ve smyslu ust. § 487 obch. zák.), nemá smlouva povahu smlouvy o prodeji podniku. Dědič se Švarcem[7] rovněž uvádějí, že pokud by smluvní strany při vymezení předmětu smlouvy vyloučily určité právo nebo povinnost, nebylo by možné uzavřenou smlouvu posuzovat jako smlouvu o prodeji podniku.

Po vydání rozhodnutí představoval jeho určitou reflexi ve vztahu k cenným papírům např. článek Marka,[8] který uvedl následující: „V praxi (i v teorii) vyvstala potřeba řešit i otázky (viz pozn. č. 1), zda při prodeji podniku, jehož součástí jsou i listinné cenné papíry, u kterých je třeba indosace, je indosament nutný. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR R 62/2003 indosament v takovém případě nutný není.“ Z předložené literatury je evidentní, že až do vydání rozhodnutí se uvedená komentářová literatura explicitně cennými papíry coby součástmi podniku nezabývala. Co je však zřejmé, je skutečnost, že pokud byly cenné papíry součástí podniku, přecházely spolu s podnikem.

Obdobně se k celé věci stavěla v režimu obchodního zákoníku i soudní judikatura,[9] když Nejvyšší soud konstatoval, že má-li jít o smlouvu o prodeji podniku, „… je nezbytné, aby kupující převzal všechny závazky prodávajícího související s podnikem. Neobsahuje-li smlouva uvedenou podstatnou část, tj. z přechodu byly vyjmuty některé závazky, které souvisejí s podnikem, nebyla platně uzavřena smlouva o prodeji podniku, jež je takto jako smluvní typ upravena v obchodním zákoníku.“

Je tedy možné shrnout, že pokud byla některá práva a povinnosti coby součásti z převodu podniku vyloučeny, nejednalo se v režimu obchodního zákoníku o smlouvu o prodeji podniku.

Cenné papíry coby součást podniku dle rozhodnutí 

Jak vyplývá z výše předestřených právních názorů uvedených v předchozím textu, závěry tam uvedené vycházely ze všeobecně sdíleného názoru, že z přechodu na kupujícího nemohou být vyjmuta některá práva a povinnosti, jinak by se nejednalo o smlouvu o prodeji podniku. Z této myšlenkové platformy pak vycházely i názory, o které se opíralo předmětné rozhodnutí.

V rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, „… že žalobkyně se domáhá na první žalované jako na výstavkyni a na druhém a třetím žalovaném jako rukojmích zaplacení ze směnky“. Odvolací soud vyšel ze zjištění, která na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně. Jak zmínil dále Nejvyšší soud, odvolací soud popsal situaci, když dále uvedl: „… provedl důkaz smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. 6. 2000, uzavřenou mezi původní žalobkyní, I. bankou, a. s., jako prodávající a žalobkyní jako kupující. Z této listiny zjistil, že se jí k uvedenému datu prodává podnik I. Banky, a. s., žalobkyni, a to bez výhrad, jen s možností kupující za podmínek uvedených ve smlouvě od smlouvy odstoupit; odstoupení od smlouvy není známo. Z toho má odvolací soud za prokázáno, že žalobkyně koupila od I. banky, a. s., její podnik. Podle ust. § 477 obch. zák. přešly s tímto podnikem na žalobkyni práva a povinnosti s ním spojené. Odvolací soud dále uvedl, že sporná směnka zajišťovala splacení úvěru poskytnutého původní žalobkyní. Jde tedy o směnku, která zcela jasně s prodávaným podnikem souvisí. Konstatoval, že třebaže důvodem prodeje podniku je smlouva prodávajícího a kupujícího, je s touto skutečností spojen důsledek, který nastává přímo ze zákona, totiž, že zároveň s podnikem přecházejí i práva a povinnosti s podnikem spojené.“ Závěrem odvolací soud vyslovuje svůj právní názor, když uvádí: „Tento přechod nastává okamžikem, ke kterému je převáděn podnik, a to bez dalšího, právě jen z důvodu uvedeného zákonného předpisu.“

Nejvyšší soud předestřel, že při řešení otázky směnky coby součásti podniku je třeba vyřešit otázku, „… zda v případě, kdy je součástí prodávaného podniku listinný cenný papír, dochází k přechodu tohoto cenného papíru na nabyvatele uzavřením smlouvy o převodu podniku, tj. má-li smlouva o prodeji podniku ve vztahu k takovému cennému papíru translační účinky, či zda je k jeho přechodu na nabyvatele podniku nezbytné ještě splnění dalších podmínek, stanovených v § 17 a násl. zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů (poznámka: dále též „ZCP“ nebo „zákon o cenných papírech“), popř. v dalších právních předpisech či sjednaných (ve stanovách, v ujednání mezi účastníky) pro převod cenných papírů“. Nejvyšší soud při řešení uvedené otázky souhlasí s odvolacím soudem v tom směru, „… že směnka, ze které žalobkyně žaluje, byla zajišťovací směnkou k bankovnímu úvěru a převáděným podnikem byla banka, není pochyb o tom, že tato směnka byla součástí převáděného podniku“.

Na první pohled, jak uvádí Nejvyšší soud, při čistě gramatickém výkladu ust. § 476 odst. 1 obch. zák. dikce nasvědčuje tomu, „… že důsledkem uzavření smlouvy (pozn.: má se tím na mysli smlouvy o prodeji podniku) není bezprostředně převod vlastnického a jiných práv, ale pouze závazek následně tato práva převést, tedy že smlouva nemá translační účinky“. Nicméně současně Nejvyšší soud uvádí: „Takovému výkladu však zcela odporuje ust. § 483 odst. 3 obch. zák., které určuje, že vlastnické právo k věcem, jež jsou zahrnuty do prodeje, přechází z prodávajícího na kupujícího účinností smlouvy. Vlastnické právo k nemovitostem přechází vkladem do katastru nemovitostí.“ Nejvyšší soud tak dospěl k názoru, že ust. § 483 odst. 3 obch. zák. tedy zcela jednoznačně pro vlastnické právo k movitým věcem „… zakládá translační účinky smlouvy o prodeji podniku, zatímco pro věci nemovité výslovně váže přechod vlastnického práva na vklad do katastru nemovitostí – shodně s úpravou smlouvy o prodeji nemovitostí. Pro ostatní složky podniku výslovná úprava okamžiku přechodu v zákoně není.“ Závěrem k této otázce pak Nejvyšší soud uvádí, že obchodní zákoník pouze výslovně konstatuje, „… že všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, na kupujícího přecházejí, aniž by upravoval okamžik či (s výjimkou pohledávek, závazků, práv z duševního vlastnictví a obchodního jména) další podmínky jejich přechodu“. Nejvyšší soud pak své úvahy ohledně přechodu práv a závazků na kupujícího při koupi podniku opřel o ust. § 477 odst. 1 a § 497 obch. zák., kdy z jejich dikce dovodil, že splnění jiných podmínek k přechodu práv nezbytné není, neboť konstatuje (s výjimkou případů, kdy umožňuje odchylnou dohodu) jejich přechod „bezvýjimečně a nepodmíněně“.

Ve vztahu k listinným cenným papírům se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda je úprava smlouvy o prodeji podniku v obchodním zákoníku ve vztahu k právní úpravě převodu listinných cenných papírů v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o cenných papírech, úpravou obecnou, či zvláštní. Při posuzování otázky poměru zvláštního či obecného ve vztahu k cenným papírům – jak sám konstatuje Nejvyšší soud – použil nejen gramatického výkladu, ale i historického, systematického, logického, a především teleologického výkladu právní úpravy smlouvy o převodu podniku.

Co se týče účelu právní úpravy smlouvy o převodu podniku, jak sám konstatuje Nejvyšší soud, je jeho účelem umožnit, aby touto smlouvou podnik, který je zpravidla tvořen značným množstvím hmotných a nehmotných složek, „… mohl být převeden jako celek (tj. bez toho, že by byla zdlouhavě převáděna každá jeho složka samostatnou smlouvou), aniž by se musel přerušit jeho provoz“. Při této příležitosti pak Nejvyšší soud zdůrazňuje potřebu takové úpravy zejména ve vztahu k privatizaci majetku státu. Tento účel pak dovozuje i ze samotné právní úpravy tohoto smluvního typu, když uvádí: „… když zákonodárce výslovně odstraňuje nejvážnější překážky takového postupu, a to zejména vyloučením požadavku souhlasu věřitele s převodem závazku (při zajištění jeho ochrany jiným adekvátním způsobem), a dokonce i bezpodmínečnou úpravou přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů“. Bylo by tedy dle Nejvyššího soudu nelogické a neúčelné, aby možnost převést podnik jako celek byla zmařena tím, „… že jeho součástí jsou listinné cenné papíry (či dokonce jen jeden), k jejichž převodu by bylo třeba splnění dalších podmínek, např. indosamentu, či jejichž převod by dokonce byl vázán na souhlas samotného převodce či některého jeho orgánu (např. pokud by stanovy akciové společnosti vázaly možnost převodu akcie na jméno na souhlas představenstva či dozorčí rady)“.

Nejvyšší soud pak zdůrazňuje, že by takový výklad mohl vést „… ke zcela nepřípustnému stavu, kdy by týž orgán převodce (představenstvo akciové společnosti) uzavřel jménem převodce smlouvu o prodeji podniku a následně by odmítl učinit navazující právní úkon, směřující k převodu vlastních akcií v majetku společnosti, které jsou součástí prodávaného podniku“. Nejvyšší soud pak upozorňuje, že v důsledku toho „… by prodej podniku mohla zmařit třetí osoba – akciová společnost, jejíž i jen jediná akcie na jméno by byla součástí prodávaného podniku, která by odmítla udělit potřebný souhlas s převodem této akcie (když z rozsudku Nejvyššího soudu publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/1997 vyplývá, že převod všech závazků souvisejících s podnikem je podmínkou platnosti smlouvy o prodeji podniku). Shora uvedená obstrukce by tedy při zvažovaném výkladu mohla umožnit emitentovi akcií na jméno s omezenou převoditelností v majetku společnosti zmařit, i proti vůli účastníků smlouvy, účinky této smlouvy.“

Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí rovněž zabýval otázkou zneužití smlouvy o prodeji podniku k obcházení jinak nezbytného souhlasu příslušného orgánu s převodem cenného papíru (či splnění jiné podmínky) a dospěl přitom k závěru o možnosti takového zneužití. Současně však upozornil na to, že nelze vyloučit pokusy k obcházení jakékoliv právní úpravy, a rovněž uvedl, že takovým nástrojem proti takovému jednání je absolutní neplatnost takové smlouvy použité k obcházení zákona. Navíc argumentuje nevhodností smlouvy o prodeji podniku k obcházení zákona, neboť, jak uvádí Nejvyšší soud: „… až na výjimky zatíží nabyvatele cenných papírů, které jsou součástí podniku, nabytím velkého množství dalších práv, s nabývanými cennými papíry nesouvisejících“.

Tato teoretická východiska pak vedla Nejvyšší soud k závěru, „… že právní úpravu smlouvy o prodeji podniku je ve vztahu k právní úpravě zákona o cenných papírech, o převodu listinných cenných papírů i k odpovídající úpravě zákona směnečného a šekového třeba považovat za právní úpravu zvláštní, a že z ní vyplývá, že k převodu listinných cenných papírů, které jsou součástí podniku, postačuje uzavření smlouvy o prodeji podniku, aniž by bylo třeba uplatnit další postup stanovený pro převod cenných papírů v těchto předpisech“. Tento shrnující závěr je doplněn ještě zdůrazněním, že tomuto závěru nasvědčuje i to, „… že pro některé případy přechodu vlastnického práva či jiných práv souvisejících s podnikem obchodní zákoník stanovil další zvláštní podmínky převodu, a to zejména ve vazbě na zvláštním zákonem stanovenou povinnost veřejnoprávní registrace přechodu vlastnického práva (viz vlastnické právo k nemovitostem – § 483 odst. 3 obch. zák.)“.

Lze tedy shrnout, že pro listinné cenné papíry na doručitele a na řad, které byly součástí podniku, se nevyžadovalo k nabytí vlastnického práva k nim ani jejich předání kupujícímu, ani u listinných cenných papírů na řad vyznačení změny vlastníka převodním rubopisem, ani splnění dalších podmínek vyžadovaných zakladatelskými dokumenty (či emisními podmínkami) v souladu se zákonem (např. udělení souhlasu s převodem akcií na jméno některým z orgánů akciové společnosti).

Je možné uvést, že toto rozhodnutí soudu bylo teorií a praxí široce přijato a nebylo v odborné literatuře předmětem rozsáhlých debat.

Cenné papíry coby součást závodu v novém občanském zákoníku

Zcela zásadní změna právní úpravy nastala po nabytí účinnosti občanského zákoníku, tj. po 1. 1. 2014. Došlo nejen k formální změně, když pojem „podnik“ byl nahrazen pojmem „závod“, ale i obsahové. Rozdíly mezi pojetím podniku podle obchodního zákoníku a závodu podle občanského zákoníku jsou nad rámec tohoto příspěvku, a proto odkazuji na jinou odbornou literaturu.[10] Nově občanský zákoník vymezuje koupi závodu v ust. § 2175 odst. 1 o. z. takto: „Koupí závodu nabývá kupující vše, co k závodu jako celku náleží. O koupi závodu se jedná i v případě, že strany z koupě jednotlivou položku vyloučí, aniž tím celek ztratí vlastnosti závodu.“ Z takto vymezené koupě závodu tedy jasně vyplývá, že je možné převést závod i bez určité položky, ovšem za podmínky, že celek neztratí vlastnost závodu. K principu nabytí závodu jako celku se hlásí i důvodová zpráva k občanskému zákoníku (dále též „důvodová zpráva“),[11] kde se v komentáři k ust. § 2175 o. z. na str. 485 uvádí: „Základní ustanovení vyjadřuje zásadu, že tímto způsobem koupě nabývá kupující závod jako celek.“ Dále pak důvodová zpráva uvádí k možnosti vyčlenit určitý majetek z koupě následující: „Aby se předešlo výkladovým nejasnostem (srov. k tomu např. J. Dědič: K některým problémům ze smluv o prodeji podniku, Právní praxe č. 2/1993; nebo I. Pelikánová: Komentář k obchodnímu zákoníku, 3. díl, 2. vyd., Linde, Praha 1998, str. 92-93), které mohou svádět aplikační praxi i k nesprávnému závěru o neplatnosti smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný v časopise Právo a podnikání, 1995, č. 4, str. 29, nebo R 30/97), výslovně se navrhuje stanovit, že vyloučení jednotlivé položky z koupě není tomuto způsobu převodu závodu na újmu, neztratí-li převáděný objekt vlastnost organizované jednotky.“

K charakteristice závodu a možnosti vyčlenit určitý majetek z koupě závodu na základě smlouvy o koupi závodu uvádí Havel,[12] že zákonné pravidlo se neváže na vymezení závodu jeho vlastníkem, ale na volní jednání obou smluvních stran, které něco vylučují, i když by to k závodu jinak přináleželo, a současně uvádí, že položkou může být jakákoliv věc v právním smyslu. Upozorňuje ale, že pokud by se jednalo o položku strukturálně (kvalitativně) nebo kvantitativně natolik významnou, že zbytek ztratí vlastnost funkčního organizovaného souboru jmění, zpravidla by se nejednalo o koupi závodu, ale o koupi jednotlivosti. Dále zdůrazňuje, že převod závodu je právním titulem pro převod jednotlivostí uvnitř závodu, a není tedy již potřeba dalších převodních titulů či modů, ledaže zákon nestanoví jinak. Ve vztahu k cenným papírům pak výslovně uvádí, že nabyvatel závodu se stává i vlastníkem akcií či podílů, které jsou jeho součástí, a není potřeba indosací. Obdobně kladně k možnosti vyloučit jednotlivé položky z převodu závodu v souladu se zákonnou úpravou se vyjadřují i další autoři.[13]

Co se týče nabytí vlastnického práva k cenným papírům coby součástem závodu smlouvou o koupi závodu, nemá občanský zákoník žádnou zvláštní úpravu jejich nabytí. Z této skutečnosti pak zřejmě vychází akceptace závěrů rozhodnutí i ve vztahu k právní úpravě koupě závodu v režimu občanského zákoníku.

Tak ve vztahu k cenným papírům coby součástí závodu např. uvádějí Brezániová a Doležil,[14] že převodem závodu přechází vlastnické právo k cenným papírům (jako příklady uvádějí akcie, směnky a šeky) bez nutnosti je rubopisovat s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2672/2004 a 29 Odo 314/2001 (vydaná ovšem v režimu předchozí právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku). Stejné závěry pak vyvozují k podílům v obchodní korporaci opět s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1199/1998 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 41/2003. Nicméně však vyslovují pochybnost, zda lze uvedené závěry aplikovat v případech, kdy je převoditelnost cenného papíru či podílu omezena. Uvádějí však názor, že jelikož je komentované ustanovení občanského zákoníku ustanovením speciálním, je tak možný i převod, který by byl jinak podmíněn.

Tichý[15] ohledně cenných papírů coby součásti závodu uvádí, že v případě koupě závodu není třeba dalších kroků podle směnečného a šekového zákona, ale postačuje pouze smlouva o koupi závodu s odkazem na rozhodnutí s tím, že stejný postup lze uplatnit na podíl komanditisty, kde argumentuje opět již zmíněným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 41/2003.

Bejček[16] pak rovněž připouští převod cenných papírů na řad i bez nutnosti jinak nezbytného rubopisu. Bejček pak k cenným papírům coby součástí závodu dále uvádí, že zájem na dodržení principu jednotnosti převodu závodu jako celku převážil nad zvláštní právní úpravou převoditelnosti listinných cenných papírů na řad. Dále Bejček uvádí zajímavou poznámku, když konstatuje: „Dosáhlo se toho kreativní interpretační ‚figurou‘, že se úprava koupě závodu prohlásila za úpravu ‚zvláštní‘ ve vztahu k úpravě převoditelnosti listinných cenných papírů v zákoně o cenných papírech, jsou-li součástí závodu (tehdy ‚podniku‘). K takto ‚zarámovanému‘ převodu cenného papíru nebyl tedy potřebný indosament ani další podmínky nezbytné při samostatném převodu cenných papírů. Srov. rozsudek NS ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 314/2001.“

Lze tedy ohledně právní úpravy občanského zákoníku ve vztahu ke koupi závodu uvést, že dle ust. § 2175 o. z. může být nepochybně vyloučena jednotlivá položka majetku, tedy i cenné papíry, z koupě závodu. Co se týče povinnosti u listinných cenných papírů na řad (tedy i akcií na jméno) vyznačit na nich převodní rubopis v případě koupě závodu, převažuje podle mě názor, že převodní rubopis u cenných papírů na řad při koupi závodu není třeba. Stejný názor v souladu s rozhodnutím je zastáván i ve vztahu ke splnění dalších podmínek nutných k převodu cenných papírů, jako je např. u akcií na jméno získání souhlasu s převodem akcií příslušným orgánem společnosti, pokud se tento souhlas jinak při převodu vyžaduje.

Jsou závěry rozhodnutí stále aktuální?

V souladu s předchozím textem si lze položit otázku, zda argumenty i závěry uvedené v rozhodnutí jsou aplikovatelné i na aktuál­ní právní úpravu, jak to akceptuje stávající právní teorie i praxe, či zda nastala doba, že je třeba jejich aplikaci přehodnotit.

Nejprve je třeba si položit otázku, zda má smlouva o koupi závodu translační účinky, či nikoliv, tedy zda v případě uzavření smlouvy o koupi závodu, jehož součástí je listinný cenný papír, dochází k přechodu vlastnického práva k tomuto cennému papíru na kupujícího uzavřením smlouvy o koupi závodu, nebo zda je třeba splnění dalších podmínek, které jinak k jejich převodu vyžaduje právní předpis, jako např. učinění převodního rubopisu na předmětných cenných papírech, jak vyžaduje u akcií na jméno coby cenných papírů na řad ust. § 269 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále též „z. o. k.“ nebo „zákon o obchodních korporacích“).

Zákon zdůrazňuje nabývání vlastnického práva k závodu jako celku, když se v ust. § 2180 odst. 1 o. z. normuje, že v případě kupujícího zapsaného ve veřejném rejstříku (tedy prakticky převážně v obchodním rejstříku) nabývá tento kupující vlastnické právo k závodu jako celku (tj. včetně listinných cenných papírů na řad) zveřejněním údaje, že uložil doklad o koupi závodu do sbírky listin. Není-li však kupující zapsán do veřejného rejstříku, nabývá vlastnické právo k závodu jako celku účinností smlouvy o koupi závodu. Je samozřejmě věcí další diskuse, zda jsou uvedená ust. § 2180 odst. 1 a 2 o. z. dispozitivní, či kogentní, ale úvaha na toto téma by překračovala rozumný rozsah tohoto příspěvku. Mám za to (obdobně jak uvádí rozhodnutí), že klíčové je posouzení, zda je právní úprava koupě závodu ve vztahu k právní úpravě cenných papírů obsažené v jiných právních předpisech, např. v § 269 odst. 1 z. o. k. u akcií na jméno, popř. i v občanském zákoníku (viz ust. § 1103 o. z.), úpravou zvláštní, či obecnou. Při řešení této otázky pak – jak bylo uvedeno již v předchozím textu – užil dle svého vlastního vyjádření Nejvyšší soud nejen gramatický, ale též historický, systematický, logický, a především teleologický výklad právní úpravy smlouvy o převodu podniku. V rozhodnutí pak především Nejvyšší soud výslovně argumentuje účelem právní úpravy smlouvy o prodeji podniku, kterým je umožnit nabýt závod jako celek, neboť podnik je zpravidla tvořen značným množstvím hmotných a nehmotných složek. K účelu existence zvláštního smluvního typu, kterým lze nabýt závod jako celek, se hlásí i již zmíněná důvodová zpráva. S tímto závěrem o použití teleologického výkladu ohledně účelu právní úpravy smlouvy o koupi závodu, kterým je nabytí závodu jako celku, lze souhlasit i v režimu právní úpravy smlouvy o koupi závodu dle občanského zákoníku.

Existence smlouvy o koupi závodu, kterou se kupuje závod jako celek (s možností některé položky z prodeje vyloučit), je v podstatě nenahraditelná, neboť bez její existence a samotné právní konstrukce závodu by bylo stěží možné nabýt všechny složky závodu, a to zejména pro jejich množství a skutečnost, že závod je průběžně podnikatelsky fungující entitou, a dále z důvodu, že by nebylo možné převést bez souhlasu zaměstnanců práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, bez souhlasu věřitelů se stát dlužníkem dluhů souvisejících se závodem a převádět práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. S touto možností relativně jednoduché dispozice se závodem jako celkem, nezatížené zvláštními postupy týkajícími se jednotlivých složek závodu, by pak nekorespondovala povinnost užít zvláštní postupy pro nabytí listinných cenných papírů, zejména cenných papírů na řad.

Lze si představit, že by listinné cenné papíry byly při koupi závodu opatřeny převodním rubopisem a zachována povinnost vyznačení převodního rubopisu na listinných cenných papírech na řad při této transakci, ale bylo by třeba zajistit, aby listinné cenné papíry na řad byly opatřeny převodním rubopisem se shodným datem účinnosti, jako je datum účinnosti smlouvy o koupi závodu, aby byla zachována jednota nabytí závodu jako celku s jeho jednotlivými položkami (pokud zvláštní právní úprava nestanoví jinak). To by už mohlo činit potíže a způsobit praktickou nerealizaci koupě závodu. Na druhou stranu je třeba uvést, že i listinné cenné papíry na řad, jsou-li zastupitelné, což bude případ většiny cenných papírů (v této kategorii budou především akcie, dluhopisy a podílové listy), je možné nahradit hromadnou listinou ve smyslu ust. § 524 o. z., což by nepochybně odstranilo praktické obtíže s vyznačováním velkého množství převodních rubopisů na jednotlivých listinných cenných papírech, pokud by teorie v průběhu času došla k opačnému závěru, tj. závěru o nezbytnosti vyznačit převodní rubopis. Kromě argumentu o možnosti nabýt závod jako celek jednou smlouvou o koupi závodu mám za to, že klíčovým argumentem pro absenci povinnosti vyznačit na listinných cenných papírech na řad převodní rubopis je skutečnost, že zákon takový postup explicitně nevyžaduje.

Dovolím si tedy shrnout, že závěr rozhodnutí, že není třeba na listinných cenných papírech na řad vyznačovat v souvislosti s nabytím závodu (jehož součástí jsou tyto cenné papíry) převodní rubopis, trvá i v režimu občanského zákoníku a v něm upravené smlouvy o koupi závodu.

Jinou otázkou dle mého názoru je, zda při převodu závodu, jehož součástí jsou listinné cenné papíry s omezenou převoditelností, musí být splněny i jiné podmínky pro převod těchto cenných papírů. Nejvyšší soud v rozhodnutí uvedl jako argument pro názor, že není třeba splnit i další podmínky spojené s převodem listinných cenných papírů, že by bylo nelogické a neúčelné, – jak bylo citováno výše – „aby možnost převést podnik jako celek byla zmařena tím, že jeho součástí jsou listinné cenné papíry (či dokonce jen jeden), k jejichž převodu by bylo třeba splnění dalších podmínek, např. indosamentu, či jejichž převod by dokonce byl vázán na souhlas samotného převodce či některého jeho orgánu (např. pokud by stanovy akciové společnosti vázaly možnost převodu akcie na jméno na souhlas představenstva či dozorčí rady)“. Tento závěr pak Nejvyšší soud dále rozvinul, když uvedl: „Takový výklad by mohl vést ke zcela nepřípustnému stavu, kdy by týž orgán převodce (představenstvo akciové společnosti) uzavřel jménem převodce smlouvu o prodeji podniku a následně by odmítl učinit navazující právní úkon, směřující k převodu vlastních akcií v majetku společnosti, které jsou součástí prodávaného podniku. Takový výklad by mohl vést též k tomu, že by prodej podniku mohla zmařit třetí osoba – akciová společnost, jejíž i jen jediná akcie na jméno by byla součástí prodávaného podniku, která by odmítla udělit potřebný souhlas s převodem této akcie (když z rozsudku Nejvyššího soudu publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/1997 vyplývá, že převod všech závazků souvisejících s podnikem je podmínkou platnosti smlouvy o prodeji podniku). Shora uvedená obstrukce by tedy při zvažovaném výkladu mohla umožnit emitentovi akcií na jméno s omezenou převoditelností v majetku společnosti zmařit, i proti vůli účastníků smlouvy, účinky této smlouvy.“

K těmto výše uvedeným argumentům, tj. že by bylo možné převod podniku jako celku zmařit např. neudělením souhlasu představenstva či dozorčí rady s převodem akcií na jméno, lze dodat, že v souladu s ust. § 2175 odst. 1 o. z. tento argument u aktuální právní úpravy již neobstojí, neboť ani vyloučením této položky z prodeje (tj. např. listinných cenných papírů na řad) není zmařen převod závodu. Zákon – jak je patrné – nevylučuje tuto položku smluvně z prodeje vyloučit. Navíc celé situaci lze předejít i tím, že převodce získá dopředu souhlas s převodem cenných papírů na řad, u kterých se souhlas s převodem vyžaduje (tedy prakticky především u akcií na řad), mají-li být tedy tyto cenné papíry součástí závodu.

V této otázce mám navíc za to, že na rozdíl od absence povinnosti provést převodní rubopis, který je vlastně dovršením postupu pro nabytí vlastnického práva k listinným cenným papírům na řad, má udělení souhlasu s převodem akcií na jméno, ať jsou listinné, nebo zaknihované, jiný charakter. Jedná se dle mého názoru o právní regulaci společenstevního charakteru, nikoliv o právní regulaci nabývání vlastnictví. Účelem právní úpravy omezení převoditelnosti akcií na jméno je umožnit ovlivňování akcionářské struktury společnosti; je tedy nástrojem ovlivňování akcionářské struktury ze strany akcionářů, a to i nepřímo prostřednictvím volených orgánů akciové společnosti (tj. představenstva, dozorčí rady, správní rady či jiného, k tomu určeného orgánu). V této souvislosti také musíme zjistit, zda právní úprava souhlasu jinak vyžadovaného k převodu akcií je úpravou zvláštní k právní úpravě koupě závodu, nebo je tomu naopak. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník neupravuje zvláštní podmínky nabývání vlastnického práva k cenným papírům, a tedy ani k akciím, se kterými se pojí omezená převoditelnost, a výslovná právní regulace zde absentuje, jak zde bylo několikrát uvedeno, je třeba si pomoci úpravou zvláštní, kterou je právní úprava omezení převoditelnosti akcií obsažená v ust. § 270 až 273 z. o. k. Jak jsem již uvedl výše, argumentem pro tento názor je skutečnost, že se jedná o regulaci společenstevního typu, nikoliv primárně o právní regulaci nabývání cenných papírů, protože stejná právní regulace platí i pro zastavení cenných papírů uvedená v ust. § 273 odst. 1 z. o. k., která nepochybně není translační povahy. Platí totiž, že je-li převoditelnost akcií na jméno stanovami omezena, platí stejná pravidla i pro jejich zastavení. Dalším argumentem je skutečnost, že neudělení souhlasu s převodem akcií na jméno v zásadě neznemožňuje uzavření smlouvy o koupi závodu (jak bylo již několikrát zmíněno), neboť i v případě neudělení tohoto souhlasu (a vyloučení akcií z prodeje závodu) je možné ve smyslu ust. § 2175 odst. 1 o. z. transakci uskutečnit. Mám za to, že je třeba touto právní regulací ochránit zájmy třetích osob na koupi závodu neparticipujících, a tedy jejich dobrou víru v to, že omezení převoditelnosti akcií uvedená ve stanovách je mohou ochránit před nežádoucím převzetím akcio­vé společnosti ze strany jiných osob.

Je třeba si tedy položit otázku, zda zájem na koupi závodu i s cennými papíry s omezenou převoditelností převyšuje zájem na ochraně akcionářů před nevratným zásahem do akcio­nářské struktury společnosti. Jsem přesvědčen, že zájem akciové společnosti a ostatních akcionářů na stabilitě akcionářské struktury je legitimní a zasluhuje si právní ochranu, která přesahuje zájem kupujícího a prodávajícího na zahrnutí cenných papírů, které jsou součástí závodu, do koupě závodu. Změna akcionářské struktury může mít totiž zásadní dopad na další fungování akciové společnosti. S ohledem na to, že je dokonce možné nabývat v souladu s ust. § 2183 o. z. i jen část závodu tvořící samostatnou organizační složku, mám za to, na rozdíl od tehdejšího názoru Nejvyššího soudu, že prostřednictvím koupě závodu nebo jeho části by bylo možné obcházet povinnost získat si souhlas s převodem cenných papírů s omezenou převoditelností (z praktického pohledu tedy především akcií na jméno).

Nejvyšší soud sice souhlasil s tím, že lze zneužít smlouvu o prodeji podniku k obcházení jinak nezbytného souhlasu příslušného orgánu s převodem cenného papíru (či splnění jiné podmínky), ale současně dospěl k závěru, že takové zneužití jistě není možné zcela vyloučit. Upozorňuje ale, že nelze vyloučit pokusy o obcházení jakéhokoliv zákonného ustanovení, a uvádí, že v takovém případě existuje právní nástroj – absolutní neplatnost takové smlouvy. A připomíná, že „… smlouva o prodeji podniku ostatně v převážné většině případů nebude vhodným nástrojem ke shora naznačenému obcházení zákona neboť, až na výjimky, zatíží nabyvatele cenných papírů, které jsou součástí podniku, nabytím velkého množství dalších práv, s nabývanými cennými papíry nesouvisejících“. Co se týče argumentu o absolutní neplatnosti smlouvy o prodeji podniku použitého Nejvyšším soudem, byla-li tato smlouva užita k obcházení zákona ohledně omezení převoditelnosti zejména akcie na jméno, mám za to, že tento způsob ochrany není příliš vhodný. Je třeba totiž prokázat, že smlouva o prodeji závodu byla uzavřena za účelem obcházení zákona, což bude velice nesnadné, ne-li prakticky nemožné. Naopak může důsledek absolutní neplatnosti smlouvy o koupi závodu dopadnout na celou řadu třetích osob, jako např. věřitelů nebo akciové společnosti a akcionářů, kteří s úmyslem obejít zákon nemají nic společného; tím by byl porušen princip ochrany práv třetích osob.

Další argument Nejvyššího soudu ohledně nevhodnosti využití smlouvy o prodeji podniku z důvodů zatížení nabyvatele cenných papírů velkým množstvím dalších práv, s nabývanými cennými papíry nesouvisejících, není dle mého názoru dle aktuální právní úpravy opět přiléhavý. Vzhledem k tomu, že cenné papíry obecně mohou být jako součásti závodu z prodeje závodu vyloučeny, riziko zatížení dalšími nesouvisejícími právy lze vyloučením cenných papírů z transakce eliminovat. Mám navíc za to, že vhodnější metodou ochrany kupujícího a prodávajícího a všech třetích osob je spíše možnost prodávajícího jako akcionáře podat v případě ne­udělení souhlasu s převodem akcií na jméno žalobu na neplatnost usnesení valné hromady. Důvodem pro podání žaloby by byl rozpor usnesení valné hromady se stanovami, ke kterému by došlo protiprávním neudělením souhlasu s převodem akcií. Mimo tento postup může použít akcionář jako prodávající postup uvedený v ust. § 272 odst. 3 z. o. k., tj. může požádat o odkoupení akcií, u kterých byl neoprávněně odepřen souhlas s převodem akcií. Žádat o odkup akcií může akcionář jako prodávající i v případě, že tento souhlas neudělí jiný orgán společnosti – představenstvo či správní rada, dozorčí rada či jiný orgán určený k tomu stanovami.

Shrnu-li tedy závěr o tom, zda existence další podmínky – získání souhlasu s převodem cenných papírů od některého z orgánů emitenta u cenných papírů s omezenou převoditelnosti – v souvislosti s koupí závodu je se smlouvou o koupi závodu slučitelná, či nikoliv, mám za to, že ano. Převodce jako akcionář musí získat souhlas s převodem akcií na jméno s omezenou převoditelností spojenou s požadavkem na udělení souhlasu s jejich převodem, přičemž tento souhlas může získat jak před uzavřením této smlouvy, tak i po jejím uzavření.

Závěr 

Závěrem tedy konstatuji, že dle mého názoru má právní úprava koupě závodu ve vztahu k listinným cenným papírům na řad nebo cenným papírům s omezenou převoditelností (ať listinných, či zaknihovaných) relativně translační účinky. To znamená, že učinění převodního rubopisu u cenných papírů na řad není nutné, ale je nutné získat u cenných papírů, k jejichž převodu se vyžaduje souhlas některého z orgánů společnosti, tento souhlas s převodem. Právní úprava nevylučuje získání předchozího souhlasu s převodem cenných papírů s omezenou převoditelností při koupi závodu, ani získání souhlasu následného.

Následný nesouhlas pak bude rozvazovací podmínkou smlouvy o koupi závodu, nebo povede pouze k vyloučení cenných papírů jako položky závodu z koupě, včetně případného dopadu na kupní cenu za převod závodu. V každém případě bych ale doporučil při převodu závodu, jehož součástí jsou cenné papíry, všechny aspekty spojené s cennými papíry důkladně zvážit a reflektovat jejich specifickou povahu.

 

JUDr. Radim Kříž, Ph.D., je advokátem v Praze, působí na Katedře podnikového a evropského práva FMV na VŠE v Praze a na Katedře soukromého práva na CEVRO univerzitě, z. ú.

Ilustrační foto: Canva.com

---

[1] M. Tomsa in R. Kosina, M. Pekárek, Z. Trávníček, M. Bartošíková, V. Zunt, M. Tomsa, I. Štenglová, R. Chalupa, Z. Píšek: Obchodní zákoník – komentář, SEVT a FRANCES, Praha 1991, str. 446.

[2] S. Plíva in I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa, a kol.: Obchodní zákoník. Komentář, C. H. Beck, Praha 1996, str. 571-572.

[3] Tamtéž, str. 570.

[4] I. Pelikánová: Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, § 409-565, Linde Praha a. s.– Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 1997, str. 294 a 304.

[5] J. Marčanová in J. Dědič a kol.: Obchodní zákoník. Komentář, Prospektrum, Praha 1997, str. 964.

[6] S. Plíva in I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol.: Obchodní zákoník, 6. vyd., C. H. Beck, Praha 2001, str. 1292-1293; rovněž tak S. Plíva in I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol.: Obchodní zákoník, 11. vyd., C. H. Beck, Praha 2006, str. 1187.

[7] J. Dědič, Z. Švarc in J. Dědič a kol.: Obchodní zákoník. Komentář, Díl II. § 93-175, Polygon, Praha 2002, str. 3479.

[8] K. Marek: Smlouva o prodeji podniku, Právní fórum č. 2/2008, str. 63 a 64.

[9] Viz Právo a podnikání č. 6/1995.

[10] Např. P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 303-654) Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2022, str. 1546-1548.

[11] Důvodová zpráva k občanskému zákoníku je dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf.

[12] B. Havel in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2014, str. 176 a 177.

[13] Např. J. Brezániová, T.  Doležil in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník. Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2019, str. 2353; L. Tichý in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek V., Wolters Kluwer, a. s., Praha 2014, str. 995; M. Kindl in M. Kindl, A. Rozehnal. a kol.: Občanský zákoník. Praktický komentář, Aleš Čeněk, Plzeň 2019, str. 383; J. Bejček in J. Bejček, J. Šilhán a kol.: Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2024, str. 323-324.

[14] J. Brezániová, T.  Doležil in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol., op. cit. sub 13, str. 2351.

[15] J. Tichý in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol., op. cit. sub 13, str. 997.

[16] J. Bejček in op. cit. sub 13, str. 324.