Následující článek se věnuje odškodňování za nepřiměřeně dlouhá soudní řízení a podloženě kritizuje více než deset let starou metodiku Nejvyššího soudu. Kvůli vysoké inflaci se reálná hodnota odškodnění výrazně snížila. Autoři nesouhlasí s postojem Nejvyššího soudu, který odmítá inflaci zohlednit s odůvodněním, že původní částky byly „velkorysé“. To podle nich vede k nespravedlnosti, nerovnému zacházení a ztrátě satisfakční funkce odškodnění.

Nepřiměřená délka soudních řízení je dlouhodobým neduhem českého soudnictví, který negativně ovlivňuje životy účastníků řízení, ale především představuje citelný zásah do jejich práva na spravedlivý proces. Jednou z forem kompenzace této újmy je přiznání přiměřeného zadostiučinění. Stanovení jeho výše se v České republice již přes více než deset let řídí zejména stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010.[1] Po více než dekádě od jeho přijetí a v kontextu bezprecedentního inflačního vývoje posledních let se však stále naléhavěji ukazuje, že tato metodika již nemusí plně odpovídat současné ekonomické realitě a principům spravedlivého odškodňování.

Stávající metodika Nejvyššího soudu

Stanovisko sjednotilo do té doby roztříštěnou praxi při určování výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Stanovisko zavedlo základní orientační částku odškodnění ve výši 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení, přičemž za první dva roky řízení se tato částka zpravidla snižuje na polovinu.

Tato základní částka není rigidní a může být (a měla by být) modifikována na základě individuálních okolností každého případu. Stanovisko explicitně zmiňuje kritéria jako složitost řízení, chování poškozeného (zda k průtahům sám přispěl), postup orgánů veřejné moci během řízení a v neposlední řadě význam předmětu řízení pro poškozeného. Jak uvádí samo stanovisko,[2] inspirací pro nastavení těchto částek byla i praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), přičemž cílem bylo, aby vnitrostátně přiznávané částky nebyly nepřiměřeně nízké a pohybovaly se orientačně nad úrovní 45 % částek přiznávaných ESLP. Důležitým aspektem je i oprávnění soudu, zdůrazněné i Ústavním soudem (např. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10),[3] odchýlit se od uvedeného rozpětí, pokud to vyžaduje dosažení spravedlivého rozhodnutí. 

Kritika stávající metodiky: Dopad inflace na reálnou hodnotu odškodnění

Od roku 2011, kdy bylo stanovisko přijato, prošla česká ekonomika významným vývojem, který se projevil v růstu cenové hladiny a dalších klíčových makroekonomických ukazatelů. Tento vývoj má přímý dopad na reálnou hodnotu odškodnění přiznávaného podle metodiky z roku 2011.

Pro ilustraci změn ekonomické reality od přijetí stanoviska (duben 2011) uvádějí autoři následující analýzu některých dat:

• Inflace a index spotřebitelských cen (CPI): Od začátku roku 2011 do konce roku 2024 dosáhla kumulativní míra inflace v České republice přibližně 62,8 %. To znamená, že cenová hladina se za toto období zvýšila o více než tři pětiny.[4] Průměrný roční index spotřebitelských cen (se základem průměr roku 2015 = 100) vzrostl z hodnoty 94,1 v roce 2011 na hodnotu 151,1 v roce 2024.[5] To představuje nárůst indexu o více než 60 %.
• Vývoj mezd: Průměrná hrubá měsíční mzda v národním hospodářství zaznamenala výrazný nárůst. Průměrná hrubá měsíční mzda v roce 2011 činila 24 455 Kč.[6] Pro rok 2024 dosáhla průměrná mzda již 46 165 Kč.[7] Jedná se o nárůst o téměř 89 %.
• Státní rozpočet: Významné změny jsou patrné i na straně veřejných financí. Podle údajů Ministerstva financí byly v roce 2011 celkové příjmy státního rozpočtu 1 012,7 mld. Kč acelkové výdaje 1 155,5 mld. Kč.[8] V roce 2023 dosáhly celkové příjmy státního rozpočtu 1 914,1 mld. Kč a celkové výdaje 2 202,6 mld. Kč.[9] Pro rok 2024 dosáhly celkové příjmy státního rozpočtu 1 965,4 mld. Kč[10] a celkové výdaje 2 236,8 mld. Kč.[11]

Nominální hodnoty příjmů i výdajů státního rozpočtu se tak od roku 2011 téměř zdvojnásobily. V kontextu rostoucích příjmů státního rozpočtu, a tím i nominálně vyššího objemu finančních prostředků, s nimiž stát disponuje a z nichž jsou mj. hrazeny platy státních úředníků a soudců, se jeví jako nelogické a nepřijatelné, aby odškodnění za nesprávný úřední postup či soudní průtahy bylo vypláceno ve stejné nominální výši jako před více než dekádou. Takový přístup vede k hrubému nepoměru mezi reálnou hodnotou odškodnění a současnou ekonomickou situací, včetně platové úrovně zmíněných státních činitelů, kteří svým jednáním přímo ovlivňují samotný vznik odškodňované újmy.

Tento dramatický pokles kupní síly peněz a celkový posun ekonomických ukazatelů logicky vede k tomu, že nominálně stejná částka přiznaná jako odškodnění v roce 2024 má podstatně nižší reálnou hodnotu než v roce 2011. Zatímco v roce 2011 mohla částka 20 000 Kč představovat určitou citelnou satisfakci, dnes její reálná hodnota odpovídá kupní síle zhruba 12 000 Kč či méně, v závislosti na přesné metodice výpočtu inflace a srovnávaném období. Tento rozdíl není zanedbatelný a přímo ovlivňuje schopnost přiznaného odškodnění plnit svůj účel – tedy alespoň částečně kompenzovat nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku průtahů.

Některé soudy nižších stupňů se již pokusily inflační vlivy zohlednit. Např. Obvodní soud pro Prahu 2 v rozhodnutí sp. zn. 11 C 156/2024[12] navýšil základní sazbu o 50 % s odkazem na změnu ekonomické reality a nutnost zachování satisfakční funkce odškodnění s tím, že „je-li vzhledem k ekonomickému vývoji tato ,dávka radosti‘ v současnosti menší, ztrácí poskytnuté zadostiučinění svou satisfakční funkci“.[13] Tento přístup však byl následně korigován odvolacím Městským soudem v Praze v rozhodnutí sp. zn. 62 Co 85/2025,[14] který se striktně přiklonil k judikatuře Nejvyššího soudu (zejména k rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2356/2024)[15] a tuto valorizaci odmítl. Tento odvážný, leč z hlediska materiální spravedlnosti pochopitelný krok ilustruje vnímání problému na úrovni nalézacích soudů, které jsou často v přímém kontaktu s důsledky inflace na životní realitu účastníků řízení.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, se kterou se ztotožnil i Městský soud,[16] vyplývá, že „na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny“.[17] Tento názor Nejvyšší soud opírá o svou dřívější judikaturu (srov. např. rozsudek NS ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení NS ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Nejvyšší soud svou argumentaci dále opírá o analýzu judikatury ESLP, z níž dovozuje, že ani ESLP k plošné valorizaci svých náhrad nepřistoupil.[18] Dále uvádí, že stanovisko bylo v roce 2011 nastaveno „velmi štědře“ a že dochází k postupnému vyrovnávání hladin odškodnění mezi různými typy újem (např. újma způsobená omezením svobody či trestním stíháním bývá typově závažnější), což je dalším důvodem, proč Nejvyšší soud „není připraven základní rozpětí pro odškodnění porušení práva na přiměřenou délku řízení v tuto chvíli měnit“.[19]

Argumentace Nejvyššího soudu o „velkorysém“ nastavení sazeb v roce 2011 však ztrácí na síle, pokud se toto nastavení vlivem inflace reálně smrsklo na úroveň, která již velkorysá být nemusí, a může se dokonce blížit hranici, kterou by ESLP mohl považovat za nepřiměřeně nízkou v aktuálním ekonomickém kontextu. Argumentaci „původní velkorysostí odškodnění“ je potřeba při srovnání se stanoviskem bohužel chápat jako účelově dodatečně vytvořenou, když ve stanovisku Nejvyšší soud výslovně zmiňuje svoji úvahu o přiměřenosti výše zadostiučinění: „Z pohledu těchto údajů pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 až 20 000 Kč (cca 600 až 800 eur) za jeden rok řízení, tj. 1 250 až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení.“[20] Tyto základní částky pro určování přiměřené výše zadostiučinění považoval Nejvyšší soud za odpovídající v roce 2011. Navíc, srovnání s odškodněním za jiné typy újem by mělo brát v potaz i specifika újmy způsobené průtahy, která spočívá především v dlouhodobé nejistotě a frustraci.

Zohlednění inflace: spravedlnost, rovnost a efektivita

Navzdory konzistentní judikatuře Nejvyššího soudu je třeba setrvat na názoru, že nezohlednění výrazné a dlouhodobé inflace při výpočtu odškodnění je v rozporu se základními principy právního státu.

• Princip spravedlnosti a přiměřenosti: Cílem odškodnění je poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění. Pokud se reálná hodnota tohoto zadostiučinění v čase dramaticky snižuje, přestává být přiměřené, a tím i spravedlivé. Jak správně uvedl Obvodní soud pro Prahu 2, je-li „ona poříditelná ‚dávka radosti‘ v důsledku ekonomického vývoje společnosti menší, ztrácí poskytnuté zadostiučinění svou satisfakční funkci“.[21] Obvodní soud v této souvislosti poukázal i na to, že valorizace náhrad není českému právnímu řádu cizí a dochází k ní např. u náhrad za bolest a ztížení společenského uplatnění (Metodika Nejvyššího soudu k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění dle § 2958 o. z.)[22] či u náhrad za ztrátu na výdělku (např. nařízení vlády dle § 271u odst. 2 zák. práce).[23]
• Princip rovnosti: Nezohlednění inflace vede k nerovnému zacházení s poškozenými. Osoba, které je přiznáno odškodnění v roce 2024, obdrží za stejnou újmu reálně podstatně méně než osoba odškodněná v roce 2011, a to za situace, kdy se životní úroveň v zemi podstatně zvýšila. Toto rozlišování, založené pouze na faktoru času rozhodnutí, postrádá legitimní důvod a je v přímém rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod,[24] který zaručuje rovnost lidí v důstojnosti i v právech.

Pokud stát přistupuje k odškodňování stejného typu újmy (nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení) rozdílně jen na základě toho, kdy o nároku rozhoduje, aniž by pro tento rozdílný přístup existovaly objektivní a rozumné důvody ospravedlnitelné legitimním cílem, jedná se o porušení principu rovnosti. Ani argument, že stanovisko bylo v roce 2011 nastaveno „velkoryse“, nemůže ospravedlnit postupnou erozi reálné hodnoty této „velkorysosti“ v čase pro později odškodňované osoby. Tvrzená velkorysost nemůže platit jen pro vyvolené, byť jen časově vyvolené.

Rovné zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi bylo nakládáno srovnatelně, a to i v kontextu reálné hodnoty poskytované kompenzace. Dále čl. 3 odst. 1 Listiny[25] zaručuje základní práva a svobody všem bez rozdílu. Pokud je tedy právo na přiměřené zadostiučinění jedním z těchto práv (jako součást práva na spravedlivý proces a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem státu),[26] pak jeho reálný obsah nesmí být pro různé osoby fakticky odlišný jen kvůli plynutí času a inflačním vlivům, které stát nezohledňuje.

• Princip efektivity nápravy: Právo na účinný prostředek nápravy garantované čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod[27] vyžaduje, aby náprava byla nejen formální, ale i reálně efektivní. Peněžitá satisfakce, jejíž hodnota je významně erodována inflací, tuto efektivitu ztrácí.
• Ekonomický kontext doby: Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1010/22[28] zdůraznil, že „je třeba při srovnávání s jinou rozhodovací praxí vzít do úvahy nejen skutkovou obdobnost případu, nýbrž zasadit srovnávanou částku také do ekonomického kontextu doby jejího přiznání“. Tento apel na zohlednění ekonomického kontextu by měl být aplikován i na výklad a po­užití stanoviska.

Současná praxe soudů

Jak ilustrují výše zmíněná rozhodnutí,[29] v soudní praxi existuje napětí. Zatímco některé soudy prvního stupně se snaží inflační vlivy zohlednit ve snaze o dosažení materiální spravedlnosti, odvolací soudy a Nejvyšší soud se drží striktního výkladu, že inflace sama o sobě není důvodem k navýšení základních sazeb. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2356/2024[30] tuto linii potvrzuje a dále posiluje.

Do této diskuse aktuálně[31] vstupuje i Ústavní soud, což představuje významný vývoj. První senát Ústavního soudu totiž ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 3051/2023[32] postoupil stížnost v obdobné věci, kde se stěžovatel domáhal u obecných soudů mj. valorizace náhrady újmy za nepřiměřenou délku řízení, k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 3/25). Ze znění tohoto usnesení je patrný potenciál pro revizi stávajícího přístupu. První senát v něm konstatuje: „Problematika zohlednění dopadů inflace při stanovení ,základní výše‘ zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení je zásadního právního významu a její řešení bude mít dopad na velký počet budoucích soudních řízení a potenciálně i na finanční prostředky státu.“[33] Dále senát uvádí: „Postoupení věci plénu odůvodňuje také skutečnost, že příslušná právní otázka přímo souvisí s hodnocením sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011. Rovněž proto považoval první senát za vhodné, aby se k této otázce vyjádřilo plénum Ústavního soudu jako celek …“[34]

Toto postoupení věci plénu Ústavního soudu signalizuje, že otázka valorizace odškodnění za průtahy v řízení bude podrobena komplexnímu přezkumu na nejvyšší ústavní úrovni, což může vést k zásadní změně dosavadní praxe a ovlivnit budoucí rozhodování obecných soudů.

Je však třeba připomenout, že i Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí[35] připouští, že důvody pro navýšení částek zadostiučinění nad rámec stanoviska je nutné hledat „jednak ve srovnání s aktuální judikaturou ESLP (…), jednak ve srovnání s částkami zadostiučinění přiznávanými českými soudy na náhradu jiných nemajetkových újem, nesvědčí-li i bez toho pro navýšení zadostiučinění, a to i základní částky za jeden rok řízení, potřeba spravedlivého rozhodnutí ve věci daná konkrétními okolnostmi případu, zvláště pokud se tyto zjevně vymykají obvykle posuzovaným skutečnostem“.[36] Možnost odchýlit se od základního rozpětí stanoviska, je-li to odůvodněno potřebou spravedlivého rozhodnutí, zdůraznil i Ústavní soud (např. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10, ale i recentněji např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21 či usneseních sp. zn. IV. ÚS 2459/23 a IV. ÚS 723/22). Zde se otevírá prostor pro argumentaci, že kumulovaná vysoká inflace za více než dekádu může představovat právě takovou „konkrétní okolnost“ odůvodňující spravedlivé navýšení.

Judikatura ESLP a ekonomické aspekty spravedlivého zadostiučinění

Nejvyšší soud ve své argumentaci v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2356/2024[37] klade důraz na skutečnost, že ESLP nepřistoupil k plošné valorizaci přiznávaných částek. Stanovisko samo (např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01) uvádí, že ESLP umožňuje státům zohlednit právní tradice a životní úroveň dané země, pokud výsledek není „zjevně nepřiměřený“ a rozhodnutí jsou rychlá, odůvodněná a rychle vykonaná.[38] Je otázkou, zda dlouhodobé ignorování výrazné inflace nemůže vést právě k tomu, že reálná hodnota odškodnění se stane nepřiměřeně nízkou, nezohledňující měnící se životní úroveň dané země.

Princip „spravedlivého zadostiučinění“ (just satisfaction) podle čl. 41 Úmluvy je klíčový. ESLP sice přiznává částky „ex aequo et bono“, tedy podle spravedlivého uvážení, avšak cílem je poskytnout skutečnou nápravu. Navíc, ESLP stanovuje minimální standard ochrany. Vnitrostátní právní řád může (a měl by) poskytovat ochranu vyšší, pokud to lépe odpovídá principům spravedlnosti v daném socioekonomickém kontextu. Argument, že ESLP nevalorizuje, by neměl být absolutní překážkou pro vnitrostátní úpravu, která by na ekonomické změny reagovala pružněji.

Závěr a doporučení do budoucnosti

Metodika Nejvyššího soudu pro odškodňování nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, zakotvená ve stanovisku Cpjn 206/2010, čelí po více než 13 letech své existence vážné výzvě v podobě vysoké kumulované inflace. Současná praxe, která odmítá zohlednění inflace při stanovení základních sazeb odškodnění, vede k postupnému, avšak citelnému snižování reálné hodnoty přiznávané satisfakce. To je v rozporu s principy spravedlnosti, rovnosti a efektivity právní nápravy. Jinými slovy, je prosazován neobhajitelný princip, že čím později bude o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení rozhodováno, tím méně to bude reálně danou zemi stát.

Je nejvyšší čas, aby Nejvyšší soud přistoupil k revizi stanoviska. Skutečnost, že se problematikou zohlednění dopadů inflace při stanovení výše zadostiučinění bude nyní zabývat i plénum Ústavního soudu,[39] tuto naléhavost dále podtrhuje a naznačuje možný zásadní vývoj v této otázce. Jako možné řešení se jeví např. vydání nového sjednocujícího stanoviska, které by aktualizovalo základní rozpětí částek s přihlédnutím k dosavadnímu inflačnímu vývoji a příp. zavedlo mechanismus pro jejich budoucí pravidelnou valorizaci (např. navázáním na index spotřebitelských cen).

Setrvání na současném přístupu znamená akceptaci postupného znehodnocování odškodnění a oslabování ochrany práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Právní jistota, na kterou Nejvyšší soud dbá, by neměla být zaměňována za rigiditu, která ignoruje zásadní ekonomické změny a jejich dopad na reálný obsah přiznávaných práv.

 

JUDr. Ervín Perthen, MBA, působí jako advokát partner v AK PPS advokáti s. r. o. v Hradci Králové. 

Bc. Lukáš Dyntar působí jako paralegal v AK PPS advokáti s. r. o. v Hradci Králové.

Ilustrační foto: AI (Copilot)

---

[1] Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále jen „stanovisko“.

[2] Tamtéž, část VI.

[3] Nález ÚS ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1320-10_1.

[4] Inflace – druhy, definice, tabulky – Index spotřebitelských cen – bazické indexy. Statistika [online], [cit. 2025-05-15], dostupné z: https://csu.gov.cz/mira_inflace.

[5] Tamtéž.

[6] KURZY.CZ. Průměrná mzda 2011 – hodnoty | Kurzy.cz [online], [cit. 2025-05-15], dostupné z: https://www.kurzy.cz/hodnoty/prumerna_mzda/2011/.

[7] Průměrné mzdy – 4. čtvrtletí 2024. Rychlé informace [online], [cit. 2025-05-15], dostupné z: https://csu.gov.cz/rychle-informace/prumerne-mzdy-4-ctvrtleti-2024.

[8] Výsledky pokladního plnění státního rozpočtu ČR za rok 2011. Ministerstvo financí [online], [cit. 2025-05-15], dostupné z: https://www.mfcr.cz/cs/ministerstvo/media/tiskove-zpravy/2012/2012-01-30-tiskova-zprava-5147-5147.

[9] Měsíční pokladní plnění státního rozpočtu v roce 2023. Ministerstvo financí [online], [cit. 2025-05-15], dostupné z: https://www.mfcr.cz/cs/rozpoctova-politika/statni-rozpocet/plneni-statniho-rozpoctu/2023/mesicni-pokladni-plneni-sr-50243.

[10] Měsíční pokladní plnění státního rozpočtu v roce 2024. Ministerstvo financí [online], [cit. 2025-05-15], dostupné z: https://www.mfcr.cz/cs/rozpoctova-politika/statni-rozpocet/plneni-statniho-rozpoctu/2024/mesicni-pokladni-plneni-sr-54751.

[11] Deficit státního rozpočtu za rok 2024 je 271,4 mld. Kč, proti plánu je lepší o 10,6 mld. Kč. Ministerstvo financí [online], [cit. 2025-05-15], dostupné z: https://www.mfcr.cz/cs/ministerstvo/media/tiskove-zpravy/2025/pokladni-plneni-sr-58324.

[12] Rozhodnutí OS pro Prahu 2 ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 11 C 156/2024, bod 27.

[13] Tamtéž.

[14] Rozhodnutí MS v Praze ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 62 Co 85/2025.

[15] Rozsudek NS ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, dostupné z: https://rozhodnuti.nsoud.cz/Judikatura/ judikatura_ns.nsf/WebSearch/EB6570ED7CBFC4E9C1258C3D0052B3 B5?openDocument&Highlight=0.

[16] Op. cit. sub 14, bod 40.

[17] Op. cit. sub 15, bod 65.

[18] Op. cit. sub 15, body 67-78 odůvodnění.

[19] Tamtéž, bod 79.

[20] Op. cit. sub 1, část VI.

[21] Op. cit. sub 12.

[22] Metodika Nejvyššího soudu k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění dle § 2958 o. z., Cpjn 14/2014, dostupné z: https://rozhodnuti.nsoud.cz/Judikatura)judikatura_ns.nsf/WebSearch/126C53EE1050D1CEC12580D50040C640 ?openDocument&Highlight=0.

[23] Nařízení vlády č. 138/2022 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů, dostupné z: https://www.e-sbirka.cz/sb/ 2022/138/2022-06-01?zalozka=text.

[24] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, dále „Listina“, dostupné z: https://www.e-sbirka.cz/sb/1993/2?f=lzps&zalozka=text.

[25] Op. cit. sub 24.

[26] Tamtéž, čl. 36 odst. 3.

[27] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících, dostupné z https://www.e-sbirka.cz/sb/1992/209?zalozka=text.

[28] Nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22, dostupné z: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/ 2023/1-1010-22-nalez_AN.pdf.

[29] Op. cit. sub 12 a 14.

[30] Op. cit. sub 15.

[31] Stav v květnu 2025.

[32] Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 3051/23, dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-3051-23_1.

[33] Tamtéž, bod 4.

[34] Tamtéž, bod 5.

[35] Op. cit. sub 15, bod 81.

[36] Tamtéž.

[37] Tamtéž, body 67-78.

[38] Rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, dostupné z: https://hudoc.echr.coe.int/?i=001-159986.

[39] Viz op. cit. sub 32.