Jeden obvodní soud v Praze odmítnul návrh na vydání předběžného opatření z důvodu opožděného složení jistoty. Problém byl v tom, že návrh na nařízení předběžného opatření byl zaslán soudu v odpoledních hodinách prostřednictvím datové schránky a ve stejnou dobu byla složena na příslušný účet ČNB jistota.

Vzhledem k tomu, že datové schránky nemají pracovní dobu, byl návrh doručen soudu v den jeho podání, zatímco jistota byla kvůli bankovním úředním hodinám připsána na účet ČNB až druhý den ráno. Soudkyně nelenila a ten samý den návrh odmítla s tím, že podle občanského soudního řádu je navrhovatel povinen jistotu složit nejpozději ve stejný den, kdy podal u soudu návrh na nařízení předběžného opatření.

Každá advokát se zcela jistě setkal mnohokrát s něčím podobným. Příčinou ale není výklad zákonného ustanovení způsobem, který vede k absurdním závěrům. Příčina je hlubší a dala by se označit jako neochota soudců soudit.

Jsme svědky paradoxní situace. Desítky nebo možná stovky právníků touží po tom, stát se soudci. Určitě to u všech není dáno pouze slušným platem, společenskou prestiží a flexibilní pracovní dobou. Zcela jistě je to u většiny dáno touhou nastolovat ve společnosti právo, a tudíž i tak trochu spravedlnost. To se ale brzy po jmenování soudcem změní a mnoho soudců hledá sebemenší důvod, proč meritorně nerozhodnout.

Veřejnost, a to nejen ta právní očekává, že soudy budou chránit práva, nalézat spravedlnost a rozhodovat konflikty. Praxe však často ukazuje jiný obraz. Soudy hledají formální důvody, proč spor neprojednat, proč žalobu odmítnout, proč se vyhnout meritu.

Meritorní rozhodnutí je pracné. Vyžaduje důkladné dokazování, náročné hodnocení svědků, zvažování složitých právních otázek i odvahu. Procesní rozhodnutí je naopak rychlé, čisté a z pohledu soudce bezpečné. Málokdy je zrušeno vyšší instancí a nenese s sebou stejnou tíhu odpovědnosti.

Proto soudci sahají k formalismu, a to nejen ze strachu z kasačních zásahů, ale i proto, že je to pohodlné. Nemusí vést zdlouhavý proces a nést tak břemeno spravedlnosti. Přitom právě toto břemeno je jádrem soudcovského poslání.

Pohodlnost justice má však svou cenu. Každé odmítnutí meritorního přezkumu působí na účastníka jako odepření spravedlnosti. Lidé, kteří se obracejí na soudy, většinou nechtějí slyšet, že jejich žaloba byla vadně označena nebo že jejich námitka nebyla vznesena dostatečně precizně. Chtějí slyšet, zda mají pravdu. Když se místo toho dočkají procesní překážky, jejich důvěra v justici klesá.

Tato pohodlnost je nakažlivá. Stává se z ní kulturní vzorec. Nový soudce vidí, jak jeho starší kolegové „řeší“ spory procesní cestou, a učí se totéž. Vzniká tak justiční mentalita, kde je formalismus ctností a hledání pravdy rizikem. Ústavní soud sice opakovaně připomíná, že smyslem soudní moci je poskytovat ochranu práv, nikoli hledat důvody, proč ji neposkytnout, ale hlas tohoto varování se do každodenní praxe soudů prosazuje jen pomalu.

Filozoficky je pohodlnost justice paradoxem. Soudce se povoláním stává tím, kdo má nést největší břemeno, Rozhodovat spory mezi lidmi, vstupovat do konfliktů a říkat, co je spravedlivé. Když se však tohoto břemene vzdá, protože je příliš těžké, popírá samotný smysl své role. Justice, která se stane pohodlnou, přestává být skutečnou justicí.

Pochopit tuto pohodlnost neznamená ji omluvit. Znamená jen vidět, že nejde o individuální lenost, ale o systémovou vadu a o únik do formalismu, protože je to jednodušší. O justiční kulturu, která si navykla skrývat se za procesní ustanovení, místo aby nesla tíhu rozhodování.

Pokud má justice získat důvěru, musí se od této pohodlnosti, která má podobu procesní obsese, odpoutat. Musí přijmout, že spravedlnost je náročná, někdy bolestná a vždy vyžadující odvahu. Jen tehdy se stane soud tím, čím má být: živým hlasem spravedlnosti.

doc. JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D., advokát
Foto: freepik.com