V tomto článku se vracím k problematice terminologie u výkladu institutu mimořádného vydržení, upraveného v § 1095 (dále jen „Ustanovení“)[1] zákona č. 89/2012, občanského zákoníku. Výkladovými otázkami jsem se zabýval v několika předchozích článcích.[2]

 

Výkladovým problémem byl výklad pojmu „nepoctivý úmysl“, který Ustanovení používá. Pojem „nepoctivý úmysl“ není občanským zákoníkem vymezen a k jeho vymezení došlo až rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“).

Zásadní výkladový problém činila otázka, zda má být Ustanovení vykládáno tak, že k předpokladům mimořádného vydržení patří poctivá držba či nikoliv. Nejvyšší soud vymezuje pojem nepoctivý úmysl např. v rozhodnutí č. j. 22 Cdo 3387/2021 následovně: „…Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.) ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá…“[3] Jedná se o první rozhodnutí Nejvyššího soudu o předmětné otázce a později následovalo několik jeho dalších rozhodnutí (např. 22 Cdo 3680/2023).

Do rozhodnutí Nejvyššího soudu existoval v rozhodnutích obecných nižších soudů poměrně velký chaos, kdy si soudy s výkladem pojmu „nepoctivý úmysl“ nevěděly rady.

 

Pojem „zlý úmysl“ ve vztahu k pojmu „nepoctivý úmysl“

Při výkladu Ustanovení byl často pojem „nepoctivý úmysl“ směšován s pojmem „zlý úmysl“. Jedná se však o dva různé pojmy, byť ke směšování obou pojmů dochází i v literatuře.[4]

Ke směšování obou pojmů mohla vést i důvodová zpráva k občanskému zákoníku, která mimo jiné uvádí, že mimořádné vydržení nechrání lest a podvod. Odkaz na důvodovou zprávu je uváděn v mnohých rozhodnutích okresních soudů i krajských soudů, zejména z doby před vydáním výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soudy odkazovaly na lest, podvod a argumentaci doplňovaly a doplňují pojmem „zlý úmysl“.

Pojem „zlý úmysl“ není občanským zákoníkem vymezen. Pojem není vymezen ani v judikatuře, přestože s ním judikatura pracuje.

Pouze orientačně si lze vypomoci trestním právem, kde ale daný pojem také není přesně vymezen. Lze vycházet z § 15 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, který uvádí, že trestným činem je takové jednání, kdy pachatel trestného činu chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Jinými slovy řečeno, pachatel chce způsobit nějaký následek, o kterém ví nebo má vědět, že takový následek je v rozporu se zákonem.

Podobně v oblasti občanského práva můžeme pojem „zlý úmysl“ vymezit tak, že se jedná o případ, kdy určitá osoba jedná tak, že chce způsobit nějaký škodlivý následek (újmu), a to porušením nějaké konkrétní právní povinnosti nebo jednáním, které sice není přímo v rozporu s nějakým konkrétním ustanovením nějakého právního předpisu, ale je v rozporu s dobrými mravy (nebo s poctivým obchodním stykem), např. chce způsobit škodu někomu jinému (přičemž takové jednání nesplňuje charakteristiky trestného činu nebo přestupku).

Pokud držitel věci jedná při nabytí nebo při výkonu držby ve zlém úmyslu, není jeho jednání aprobováno právem pro nabytí vlastnického práva ani na základě institutu mimořádného vydržení. To platí jak pro jednání ve zlém úmyslu z oblasti trestního práva, tak z oblasti občanského práva.

Pojem „nepoctivý úmysl“ má být vykládán šířeji než pojem „zlý úmysl“. To vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud posunuje hranici pojmu „nepoctivý úmysl“ za hranici pojmu „zlý úmysl“ tak, že akcentuje morální aspekt jednání držitele v obecném smyslu. Jako praktický problém se jeví vymezení šíře pojmu „nepoctivý úmysl“ a nalezení hranice, od které se odlišuje od pojmu „zlý úmysl“ a kam až může sahat. Jinými slovy řečeno, otázkou je, jak daleko od hranice vymezené pro výklad pojmu „zlý úmysl“ lze při výkladu pojmu „nepoctivý úmysl“ jít. Vždy však bude záležet na konkrétních okolnostech případu.

Jak výše uvedeno, důvodová zpráva k občanskému zákoníku v části vztahující se k Ustanovení odkazuje na lest a na lest při výkladu Ustanovení frekventovaně odkazují také rozhodnutí soudů. Pro zajímavost stojí za zmínku, že mimořádné vydržení znal i československý obecný zákoník občanský, který mimořádné vydržení stavěl na bezelstné držbě. V komentáři k § 326 v odkazu na judikaturu soudů se uvádí, že „…K mimořádnému vydržení stačí bezelstné držení, při čemž se bezelstnost držitelů předpokládá. Bezelstnost držby tu musí být vždy …“ [5]

 

Nepoctivý úmysl a dobrá víra

(a) Úvodem

Jak výše uvedeno, Nejvyšší soud vysvětlil, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba ani držba oprávněná (pro dobu před 1. lednem 2014).

Ve světle výše uvedeného jsou pro účely vymezení hranice výkladu Ustanovení a zejména pojmu „nepoctivý úmysl“ zajímavá rozhodnutí (i) Okresního soudu Plzeň-sever, č. j. 7C 319/2019 ze dne 29. ledna 2021, (ii) Krajského soud v Plzni, č. j. 18 Co 117/2021 ze dne 22. února 2022 a (iii) Nejvyššího soudu, č. j. 22 Cdo 2307/2022 ze dne 10. května 2023, všechna vydaná v jedné a téže věci. Uvedená rozhodnutí se v souvislosti s výkladem Ustanovení vypořádávají s dobrou vírou a potažmo s poctivou držbou.

Důležité je zmínit, že rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu (v prvním kole rozhodování) byla vydaná v době před vydáním výše uvedeného rozhodnutím Nejvyššího soudu, č.j. 22 Cdo 3387/2021.

 

(b) Rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v předmětné věci

Velmi stručně a zjednodušeně shrnuto, podstatou sporu bylo tvrzené mimořádné vydržení pozemku, nad kterým vykonával faktickou držbu žalobce. Žalobce žaloval na určení vlastnického práva k pozemku z důvodu mimořádného vydržení. Žalobce nabyl malý pozemek od své babičky, následně byla bez právního důvodu k pozemku připlocena část sousedního pozemku o velké výměře. Připlocená část sousedního pozemku byla mnohonásobně větší než pozemek získaný darem. Skutečný vlastník připlocené části sousedního pozemku nečinil v průběhu času žádnou aktivitu k ochraně svého vlastnického práva (pozemek vlastnil stát a historicky patřil do užívání státního statku, který byl v době rozhodování soudů v likvidaci).

Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že nebyly splněny podmínky pro řádné ani mimořádné vydržení, protože se nejednalo o poctivou držbu. Absenci poctivé držby viděl v tom, že existoval extrémní rozdíl mezi výměrou původního darovaného pozemku a výměrou pozemku, který byl předmětem soudního sporu, přičemž žalobce tvrdil, že se jedná o týž pozemek.

Krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ale přišel s jinak formulovaným právním posouzením. Krajský soud uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba a „…samotný nepoctivý úmysl držitele může spočívat i v tom, že držitel ví, že vykonává právo, které mu nenáleží, a tudíž záměrně nedbá práv vlastníka, aniž by pro to měl ospravedlnitelný důvod. Za zákonnou podmínku mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. přitom odvolací soud pokládal absenci nepoctivého úmyslu držitele nejen při vlastním nabytí nemovitosti, ale také po celou zákonem stanovenou vydržecí dobu s tím, že pokud by nepoctivý úmysl držitele vznikl kdykoliv v průběhu vydržecí doby, vylučuje to, aby držitel vlastnické právo k předmětu držby podle § 1095 o. z. vydržel…“

Přestože odvolací soud uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba, ale absence nepoctivého úmyslu, lze jeho stanovisko interpretovat tak, že jinými slovy uvádí, že v daném případě jako důvod pro zamítnutí žaloby spatřuje nedostatek dobré víry na straně žalobce (tj. i podle krajského soudu šlo de facto o nepoctivou držbu).

 

(c) Rozhodnutí Nejvyššího soudu v předmětné věci

Žalobce podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud připustil. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a věc vrátil zpět k okresnímu soudu. Nejvyšší soud odkázal na své výše uvedené rozhodnutí č. j. 22 Cdo 3387/2021.

Nejvyšší soud v rozhodnutí č. j. 22 Cdo 2307/2022 pochválil krajský soud za jeho právní názor spočívající v tom, že držba v nikoliv nepoctivém úmyslu neznamená poctivou držbu a dále za pečlivé odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud ocenil rozhodnutí krajského soudu proto, že krajský soud v době rozhodování nemohl znát rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3387/2021.

Nejvyšší soud však nesouhlasil s názorem krajského soudu, že podmínkou mimořádného vydržení je absence nepoctivého úmyslu nejen při uchopení držby, ale po celou zákonem stanovenou vydržecí dobu. Nejvyšší soud uvedl: „… Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení …“

Dále Nejvyšší soud v předmětné věci konstatoval: „…Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu…“

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k rozhodnutí na první stupeň z důvodu nesprávného právního názoru krajského soudu o tom, že absence nepoctivého úmyslu musí trvat po celou zákonem stanovenou vydržecí dobu, a dále z důvodu, že nižšími soudy nebyly dostatečně ověřeny důvody držby.

 

(d) Rozhodnutí nižších soudů v předmětné věci ve druhém kole

Pro úplnost uvádím, že v druhém kole okresní soud rozhodnutím č. j. 7C 319/2019 ze dne 8. prosince 2023 žalobě vyhověl, ale krajský soud rozhodnutím č. j. 13 Co 393/2024 ze dne 22. srpna 2024 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Krajský soud v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu i v souladu se svým původním rozhodnutím shledal jednání žalobce jako jednání v nepoctivém úmyslu, protože musel vědět, že se ujímá držby pozemku s výrazně větší výměrou, než byla výměra pozemku, který původně nabyl darováním. Krajský soud se držel stanoviska Nejvyššího soudu o tom, že nepoctivý úmysl je rozhodující pouze při uchopení držby. Pro účely tohoto článku nejsou předmětná rozhodnutí v ostatním významná, a proto se jimi blíže nezabývám.

 

Závěr

Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozhodnutí č. j. Cdo 3387/2021 a v několika dalších rozhodnutích (např. č. j. 22 Cdo 3680/2023) jednoznačně uvedl, že poctivá držba, tj. ani dobrá víra, nejsou předpokladem pro vydržení vlastnického práva na základě Ustanovení. Stejné stanovisko zastává Nejvyšší soud i ve věci č. j. 22 Cdo 2307/2022, popisované výše v bodu 3 tohoto článku.

Ve věci popisované v bodu 3 tohoto článku je zřejmé, že na podstatu věci mají všechny tři soudy v zásadě stejný názor a při formulování právních stanovisek pouze používají jiná slova. Soud prvního stupně věcně a právně stejnou věc kvalifikoval jako nedostatek dobré víry, krajský soud věc kvalifikoval jako držbu v nepoctivém úmyslu a Nejvyšší soud stanovisko krajského soudu potvrdil. Důležité samozřejmě je zopakovat, že rozhodnutí okresního soudu a rozhodnutí krajského soudu byla v prvním kole rozhodování vydaná v době před vyslovením stanoviska Nejvyššího soudu v rozhodnutí č. j. Cdo 3387/2021.

Z uvedeného přesto vyplývá, že dobrá víra a poctivost držby mohou hrát za určitých okolností podstatnou roli i pro účely mimořádného vydržení vlastnického práva. Jak shrnul krajský soud v Plzni: „… samotný nepoctivý úmysl může spočívat i v tom, že držitel ví, že vykonává právo, které mu nenáleží, a tudíž záměrně nedbá práv vlastníka, aniž by pro to měl ospravedlnitelný důvod…“

Obdobně shrnul i Nejvyšší soud. Jinými slovy řečeno, držitel nebyl v dané věcí v dobré víře.

 

Dr. Zdeněk Rosický, autor působí jako advokát v Praze
Ilustrační foto:

 

---

[1] § 1095 občanského zákoníku uvádí: Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

[2] Rosický, Z.: (i) Mimořádné vydržení – nový institut v komentářích a dostupné judikatuře, Advokátní deník, online, 10. února 2022; (ii) Mimořádné vydržení a rozhodnutí Nejvyššího soudu, Advokátní deník, online, 19. září 2022; (iii) Výklad relevantních pojmů pro účely aplikace úpravy mimořádného vydržení, Deník advokacie, online, 21. prosince 2022; a (iv) K mimořádnému vydržení, terminologii a dokazování, epravo, 20. listopadu 2024.

[3] § 130 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., předchozího občanského zákoníku, odkazuje na dobrou viru, když uvádí: „Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.“

[4] Např. Telec, I.: Zlá víra, Bulletin advokacie, online, 13. srpna 2018. V uvedeném článku se uvádí: „… zlý úmysl, (lat. dolus malus), resp. nepoctivý úmysl, přímý či nepřímý, který se – oproti nedbalosti – vyznačuje chtěním zla v právním smyslu, a to alespoň nepřímo v podobě srozumění se způsobením zla …“ Pro úplnost, dále se v odkazovaném článku uvádí: „…Zlá víra je vlastností některých protiprávních jednání (zlého úmyslu nebo hrubé nedbalosti)…“

[5] Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, nákladem právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, Praha 1935, díl druhý, str. 119.