Požadavek na transparentnost (jasnost a srozumitelnost) smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách představuje jeden ze základních prvků ochrany spotřebitele v právu Evropské unie i ve vnitrostátních právních řádech. Jejím primárním cílem je zajistit, aby byl spotřebitel schopen učinit kvalifikované a informované rozhodnutí při uzavírání smlouvy, a to v případech, kdy smluvní vztah vykazuje výraznou informační a odbornou asymetrii ve prospěch podnikatele.

 

V oblasti finančních a investičních služeb je tato asymetrie obzvláště výrazná, neboť problematika poskytování investičních služeb je ze své podstaty velice složitá. Poskytovatelé investičních služeb oproti spotřebitelům disponují nejen vyšší úrovní odborných znalostí, ale také přístupem k informacím o produktech, jejich struktuře, rizicích a nákladech. Spotřebitel, zejména tzv. retailový investor, obvykle takové znalosti, zkušenosti a informace nemá.

Tato problematika se jeví aktuální, neboť zájem o retailové investování stále roste.

Cílem tohoto článku je prozkoumat povinnost konstruovat smlouvy o poskytování investičních služeb jasně a srozumitelně. Vyložit, jak tuto povinnost specifikuje Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“), tedy instituce, jejímž úkolem je mimo jiné vykládat unijní právo. A současně upozornit na případné důsledky nesplnění této povinnosti, které z judikatury Soudního dvora vyplývají.

 

Transparentnost smluvních ujednání

Smlouvy o poskytování investičních služeb uzavírané mezi poskytovatelem (například obchodníkem s cennými papíry či investiční společností) a spotřebitelem představují typ závazkových vztahů, které jsou významně regulovány a podléhají dohledu České národní banky.

Typickým rysem těchto smluv je jejich adhezní charakter. Jde o smlouvy, které nejsou individuálně sjednávány, neboť jejich základní podmínky byly určeny předem, a spotřebitel nemá vliv na obsah jejich ujednání.^[1]

Požadavek transparentnosti vnesla do unijního práva směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“), která chrání spotřebitele před zneužívajícími ujednáními ve všech typech smluv uzavíraných mezi podnikateli^[2] a spotřebiteli a je proto ústředním nástrojem k dosažení spravedlnosti na vnitřním trhu. V článku 5 Směrnice uvádí: „V případě smluv, v nichž jsou všechna nebo některá ujednání nabízená spotřebiteli předložena písemně, musí být tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“.

Směrnice byla transponována do českého právního řádu zákonem č. 367/2000 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2001. Tento zákon inkorporoval do zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník mimo jiné ustanovení § 52 až 57, týkající se spotřebitelských smluv. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který ho nahradil, pak požadavek jasnosti a srozumitelnosti uvádí v ustanovení § 1811 odst. 1: „Veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.“

Soudní dvůr opakovaně označil ochranu podle Směrnice za věc „veřejného zájmu“^[3]. Systém ochrany spotřebitele zavedený Směrnicí spočívá na myšlence, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo podnikateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistupuje na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem služby, ač nemůže ovlivnit jejich obsah.

Povinnost transparentního poskytování informací a jednání ukládají poskytovatelům investičních služeb i oborové právní předpisy, zejména zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále jen „ZPKT“) podle kterého jsou povinni poskytovat zákazníkům informace srozumitelně tak, aby byl zákazník schopen dostatečně pochopit podstatu a rizika nabízené investiční služby a nabízeného druhu investičního nástroje a aby byl schopen poté učinit informované investiční rozhodnutí.^[4]

Vnitrostátní soudy mají povinnost vykládat a aplikovat vnitrostátní právo v souladu s požadavky unijního práva. Z tohoto pohledu jsou jak Směrnice, která je založena na zásadách, tak judikatura Soudního dvora, která Směrnici vykládá, důležitým korektivem aplikace vnitrostátních právních norem.^[5]

Soudní dvůr vykládá, zda je dané smluvní ujednání sepsáno jasným a srozumitelným jazykem, poměrně široce. Při posuzování toho, zda je dané smluvní ujednání sepsáno jasným a srozumitelným jazykem ve smyslu Směrnice, jsou důležité různé faktory. Jde například o to, zda měl spotřebitel skutečnou možnost seznámit se se smluvním ujednáním před uzavřením smlouvy; to zahrnuje otázku, zda měl spotřebitel ke smluvním ujednáním přístup a zda měl možnost si je přečíst, či pokud smluvní ujednání odkazuje na přílohu nebo jiný dokument, zda měl spotřebitel přístup i k těmto dokumentům.

Dalším faktorem je srozumitelnost jednotlivých ujednání s ohledem na jasnost jejich znění a konkrétnost použité terminologie, případně ve spojení s jinými smluvními ujednáními.

Důležitý je též způsob, jakým jsou smluvní ujednání předložena. To může zahrnovat například jasnost vizuální prezentace, včetně velikosti písma, skutečnost, zda je smlouva strukturována logicky a zda je podstatným ustanovením přiznána důležitost, jakou si zaslouží, a zda nejsou skryta mezi jinými ustanoveními, nebo zda jsou ujednání obsažena ve smlouvě nebo kontextu tam, kde je lze přiměřeně očekávat, včetně ve spojení s jinými souvisejícími smluvními ujednáními atd.^[6]

Podle Soudního dvora tak transparentnost vyžaduje více než pouhou formální a gramatickou srozumitelnost smluvních ujednání, ale znamená též, že spotřebitelé musí být schopni posoudit ekonomické důsledky smluvního ujednání nebo smlouvy.^[7] Požadavek, podle kterého musí být smluvní ujednání sepsáno jasným a srozumitelným jazykem, tudíž musí být chápán tak, že ukládá i to, aby smlouva transparentně popisovala konkrétní fungování mechanismu, na nějž odkazuje dotčené ujednání, jakož případně i vztah mezi tímto mechanismem a mechanismem stanoveným dalšími ujednáními, tak aby tomuto spotřebiteli byla poskytnuta možnost vyhodnotit na základě přesných a srozumitelných kritérií ekonomické důsledky, které z toho pro něj vyplývají.^[8]

Pokud smluvní ujednání nejsou sepsána jasným a srozumitelným jazykem, musí být vykládána ve prospěch spotřebitele.^[9] Nedodržení požadavků na transparentnost je jedním z prvků v posouzení zneužívající povahy daného smluvního ujednání a může dokonce svědčit o zneužívající povaze takového ujednání.^[10] Ve výsledku může tedy vést ke konstatování, že smluvní ujednání je zneužívající.

Ve smyslu článku 6 odst. 1 Směrnice pak zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou pro spotřebitele závazná a smlouva v takovém případě zůstává pro strany závaznou pouze, může-li nadále existovat bez těchto zneužívajících ujednání.   V českém právním řádu jde o zdánlivost právního jednání, případně o absolutní neplatnost, v závislosti na občanském zákoníku, za jehož účinnosti byla příslušná smlouva uzavřena^[11].

Dle ustálené judikatury Soudního dvora jsou následky existence zneužívajících ujednání komplexnější. V této souvislosti je třeba zmínit rozsudek Soudního dvora ve věci Banca B. SA v. A.A.A., C-269/19, ve kterém Soudní dvůr poskytuje dotazujícímu se soudu odpověď pro případ, kdy po konstatování zneužívající povahy smluvních ujednání, nemůže smlouva nadále existovat a neexistuje žádné dispozitivní ustanovení vnitrostátního práva, které by mohlo uvedená ujednání nahradit. Tedy pro případ, kdy je smlouva v důsledku zneužívající povahy některých smluvních ujednání neplatná jako celek.

Soudní dvůr v předmětném rozsudku uvádí, že účelem Směrnice je poskytnout spotřebitelům vysokou úroveň ochrany, přičemž z tohoto hlediska je pak třeba umožnit dosažení dvou cílů, a to:

1. obnovení rovnosti mezi smluvními stranami, kterou by použití zneužívajícího ujednání ve vztahu ke spotřebiteli ohrozilo a
2. odrazení prodávajícího nebo poskytovatele, který neplatnost smlouvy způsobil, od vkládání takových ujednání do smluv, které nabízí spotřebitelům.

Z rozsudku dále vyplývá, že pokud má tedy vnitrostátní soud za to, že dotčená smlouva nemůže po odstranění zneužívajících smluvních ujednání právně nadále existovat, musí při zohlednění vnitrostátního práva jako celku přijmout veškerá opatření nezbytná k ochraně spotřebitele před zvláště nepříznivými důsledky, které by neplatnost smlouvy mohla způsobit.

Takovým nepříznivým důsledkem by mohlo být mimo jiné i promlčení nároku spotřebitele například na vydání bezdůvodného obohacení, pokud z neplatné smlouvy plnil. V kontextu zmíněného rozsudku by námitka promlčení vznesená podnikatelem měla být chápána jak výkon práva, které je v rozporu s dobrými mravy či poctivostí. Akceptace takové námitky promlčení by totiž v principu byla v rozporu s cíli v rozsudku stanovenými. Je však třeba konstatovat, že české soudy jsou zatím v této otázce poměrně konzervativní.

 

Závěr

Transparentnost smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách, zejména v oblasti poskytování investičních služeb, je zásadní pro ochranu spotřebitele a pro důvěru v kapitálový trh. Soudní dvůr opakovaně potvrdil, že jasnost a srozumitelnost smluvního jazyka není pouze formální požadavek, ale základní podmínka, aby spotřebitel mohl porozumět podstatě smlouvy, jejím hospodářským důsledkům a učinit tak informované rozhodnutí. Pokud tato povinnost není splněna, může být příslušné smluvní ujednání shledáno zneužívajícím, a tudíž by se k němu nemělo přihlížet.

Poskytovatelé investičních služeb by měli věnovat zvýšenou pozornost jak jasnosti a srozumitelnosti formy, tak jasnosti a srozumitelnosti obsahu svých smluvních dokumentů. Klíčová ustanovení by měla být formulována jednoduše a přehledně, přičemž spotřebiteli by měla být poskytnuta možnost se s nimi včas a plnohodnotně seznámit. Transparentnost je vhodné považovat nejen za zákonnou povinnost, ale i za preventivní nástroj vůči právním rizikům a za prostředek k budování důvěryhodného vztahu se zákazníkem.

Přes poměrně robustní právní rámec a judikaturu Soudního dvora však v praxi přetrvávají problémy. Zatímco unijní právo směřuje k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele, české soudy se v některých případech staví spíše konzervativně, například v otázce dopadů neplatnosti/zdánlivosti smlouvy na nároky spotřebitele. Je tedy zřejmé, že tato problematika bude i v budoucnu předmětem právní diskuse a soudních rozhodnutí.

 

JUDr. PhDr. Ing. Diana Kubrová, advokátka v pražské advokátní kanceláři Greats advokáti s. r. o.
Foto: greats.cz, canva.com

 

---

[1] Článek 3 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách.

[2] Ustanovení § 420 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[3] Oznámení Komise – Pokyny k výkladu a uplatňování směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách. Úřední věstník Evropské unie, C 323, 27. 9. 2019. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX%3A52019XC0927%2801%29 (dále jen „Pokyny“). Například: „V této souvislosti Soudní dvůr opakovaně označil ochranu podle směrnice o zneužívajících ujednáních za věc „veřejného zájmu“ ⁽¹³⁾.“; „⁽¹³⁾ Rozsudek ve věci Pannon GSM, C-243/08, bod 31; rozsudek ve věci Mostaza Claro, C-168/05, bod 3; rozsudek ve věci Kásler a Káslerné Rábai, C-26/13, bod 78.“; „Jelikož je ochrana spotřebitelů před zneužívajícími smluvními ujednáními podle směrnice o zneužívajících ujednáních věcí veřejného zájmu, Soudní dvůr ⁽²⁸¹⁾ opakovaně konstatoval, že ustanovení čl. 6 odst. 1 je rovnocenné kogentnímu ustanovení obsaženému ve vnitrostátních právních předpisech členských států:“; „⁽²⁸¹⁾ Např. rozsudek ve spojených věcech Gutiérrez Naranjo, C-154/15, C-307/15 a C-308/15, bod 54; rozsudek ve věci Asbeek Brusse, C-488/11, bod 44, který je zde citován. V tomto bodě odkazuje Soudní dvůr na předchozí rozhodnutí ve věci Asturcom Telecommunicaciones, C-40/08, bod 52 a usnesení ve věci Pohotovosť, C-76/10, bod 50.“.

[4] Ustanovení § 15a odst. 2 ZPKT.

[5] Viz například nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 78/19, kde je uvedeno mimo jiné: „Unijní právo na rozdíl od českého ústavního pořádku přiznalo ochraně spotřebitele povahu samostatného základního práva v čl. 38 Listiny EU, podle něhož je v politikách Unie zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele. Ústavní soud se postavením unijního práva a Listiny EU jako jeho součásti zabýval z hlediska ústavněprávního v již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2778/19, bodech 16-25. Ústavní soud v něm připomněl, že podle jeho ustálené judikatury čl. 10a Ústavy otevírá vnitrostátní právní řád pro působení unijního práva včetně pravidel týkajících se jeho účinků uvnitř právního řádu České republiky. Z čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle něhož „Česká republiky dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva“, pak Ústavní soud ve své judikatuře dovozuje požadavek na eurokonformní výklad národních právních předpisů včetně ústavních, tedy povinnost při více výkladových variantách volit tu, která je v souladu s právem Evropské unie; z hlediska unijního práva jde o projev zásady loajální spolupráce dle čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii. Ústavní soud dále poukázal na to, že podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 2370/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 111/81 SbNU 755) a nálezu sp. zn. IV. ÚS 3092/16 ze dne 18. 7. 2017 (N 128/86 SbNU 195) platí, že pokud obecný soud nezvolí eurokonformní výklad vnitrostátních předpisů, „nerespektuje mezinárodní závazky České republiky plynoucí z jejího členství v Evropské unii (čl. 1 odst. 2, čl. 10a odst. 1 Ústavy), porušuje právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“ (nález sp. zn. IV. ÚS 3092/16, bod 25; obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 2370/15, bod 20; s ohledem na to, že předmětem sporu byl v obou případech majetkový nárok, bylo navíc shledáno i porušení práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny).“

[6] Pokyny.

[7] Např. rozsudky ve věci Kásler a Káslerné Rábai, C-26/13 a ve věci Van Hove, C-96/14.

[8] Rozsudek ve věci Kásler a Káslerné Rábai, C-26/13, bod 45.

[9] Ustanovení článku 5 Směrnice.

[10] Pokyny.

[11] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.