V právním světě je notorietou, že ochrana spotřebitele je jedním z projevů zásady ochrany slabší smluvní strany, neboť spotřebitel je strukturálně vnímán jako slabší strana. Tato zásada má ústavněprávní rozměr, který je akcentován zvláště v oblasti právních vztahů specifického charakteru, jako jsou spotřebitelské smlouvy^[1]. Protože se spotřebitelé ve vztazích s podnikateli nacházejí v nerovném postavení vzhledem k odbornému zázemí podnikatele, jeho větší profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či snazší dostupnosti právních služeb pro podnikatele, je tato faktická nerovnost důvodem proto, aby byla spotřebiteli jako slabší straně poskytnuta zvýšená míra právní ochrany. Ochrana spotřebitele je rovněž jednou z významných oblastí, kterou normuje legislativa Evropské unie, když je zakotvena i v čl. 38 Listiny základních práv EU. V rámci rozhodovací soudní praxe jsou pak tyto mantinely ochrany spotřebitele dále rozvíjeny a precizovány, tak jako v recentním rozhodnutí Nejvyššího soudu^[2], o kterém bude tímto blíže pojednáno.

 

Skutkový stav věci

Objednatelka v postavení spotřebitele ve smyslu ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) uzavřela se zhotovitelem-podnikatelem smlouvu o dílo ve smyslu ust. § 2586 OZ a násl., jejímž předmětem bylo dílo spočívající ve zhotovení nové kuchyňské linky v bytě objednatelky za cenu 264.121,15 Kč. Smlouva o dílo tak byla tzv. spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ust. § 1810 OZ.

Objednatelka po uzavření smlouvy poskytla zhotoviteli zálohu ve výši 195 000,- Kč, přičemž smluvní strany si způsob ani formu předání a převzetí díla (kuchyňské linky) výslovně nesjednaly. Vzhledem k tomu, že strany si neujednaly ani vyhotovení předávacího protokolu jakožto důkazu o předání a převzetí díla, aplikovalo se na předání a převzetí díla ust. § 2605 odst. 1 OZ, jež zní: „Dílo je dokončeno, je-li předvedena jeho způsobilost sloužit svému účelu. Objednatel převezme dokončené dílo s výhradami, nebo bez výhrad.“, a dále ust. § 2608 odst. 1 OZ stanovící: „Je-li předmětem díla věc, řídí se předání věci obdobně ustanoveními o kupní smlouvě.“

Dne 24. 6. 2022 pak zhotovitel dílo dokončil a objednatelce kuchyňskou linku předvedl ve smyslu ust. § 2605 odst. 1 OZ. Objednatelka zhotoviteli výslovně nesdělila, ani nikterak nedala najevo, že by kuchyňskou linku umístěnou ve svém bytě neměla v úmyslu převzít, byť v den dokončení prokazatelně trpěla kuchyňská linka určitými vadami (pozn. vady díla v rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou bohužel blíže specifikovány, a tak se k nim není možné blíže vyjádřit, lze však předpokládat, že se jednalo o vady zjevné). Objednatelka si nechala týden po předání a převzetí díla, tedy dne 1. 7. 2022, kuchyňskou linku prohlédnout třetí osobou (truhlářem), přičemž následně, dne 4. 7. 2022, zhotoviteli prostřednictvím e-mailové komunikace sdělila, že s dílem není spokojená, a tedy oznámila a vytkla vady díla a uplatnila svá práva z vadného plnění v podobě odstoupení od smlouvy o dílo.

 

Soudní řízení před nalézacím soudem a odvolacím soudem

Žalobu objednatelky, kterou se domáhala po zhotoviteli vrácení zálohy na cenu díla po odstoupení od smlouvy o dílo, zamítl jak nalézací soud, tak Městský soud v Praze coby soud odvolací.

Odvolací soud aproboval právní názor a skutková zjištění soudu prvého stupně, když potvrdil, že bylo povinností objednatelky dokončené dílo převzít^[3], dále konstatoval, že objednatelka nemohla důvodně očekávat předání díla formou předávacího protokolu, neboť protokolární předání a převzetí díla nebylo stranami sjednáno, tudíž k předání díla v tomto případě mohlo dojít jakýmkoliv způsobem (a to i konkludentně)^[4]. Městský soud v Praze proto dospěl k tomu, že bylo-li zhotovitelem dílo objednatelce předvedeno, ta si dílo prohlédla, aniž měla k předmětu díla či přejímacímu procesu jakékoliv připomínky, lze dojít k tomu, že objednatelka převzala dílo bez výhrad ve smyslu ust. § 2605 odst. 1 OZ.

Soudy nižších instancí proto uzavřely, že pokud objednatelka vytkla vady díla až 10. den od převzetí díla, nejednalo se dle názorů nižších soudů o včasné uplatnění práv z vadného plnění, a proto soudy přihlédly ke vznesené námitce zhotovitele ve smyslu ust. § 2605 odst. 2 OZ, které zní: „Převezme-li objednatel dílo bez výhrad, nepřizná mu soud právo ze zjevné vady díla, namítne-li zhotovitel, že právo nebylo uplatněno včas.“, a žalobu objednatelky proto zamítly.

Zde je třeba zdůraznit, že následkem toho, že objednatel převezme dílo bez výhrad, je obecně oslabení práv ze zjevných vad díla, za předpokladu, že zhotovitel namítne, že právo nebylo uplatněno včas, tedy nejpozději výhradou při předání díla. Právo objednatele se tak námitkou zhotovitele toliko oslabuje, není s úspěchem žalovatelné, avšak nezaniká (neprekluduje). Platí přitom, že „Za zjevnou vadu je možno považovat jen takové vady, jejichž existence je objednateli zřejmá na pohled.“^[5]

 

Řízení před Nejvyšším soudem

Objednatelka se rozsudkem odvolacího soudu nesouhlasila, a proto se k Nejvyššímu soudu podala dovolání, v němž napadala závěry odvolacího soudu stran stanovící, že svá práva z vadného plnění údajně neuplatnila včas ve smyslu ust. § 2605 odst. 2 OZ.

Nejvyšší soud se, s ohledem na spotřebitelský charakter závazkového vztahu ze smlouvy o dílo, dominantně věnoval výkladu ustanovení § 1811 odst. 2 OZ ve znění účinném do 5. 1. 2023, neboť smlouva o dílo byla uzavřena v červnu roku 2022, a od 6. 1. 2023 bylo toto ustanovení (byť nikoliv výrazně, tudíž jsou zde dovozené závěry relevantní i za účinnosti stávající právní úpravy) revidováno, a to tzv. „tříkrálovou spotřebitelskou novelou“.

Smyslem tohoto ustanovení je zejména umožnit spotřebiteli uvědomit si, kdo je druhou smluvní stranou, do jakých práv a povinností v případě uzavření smlouvy vstupuje a jaké mohou být důsledky uzavřených závazků, pročež musí být spotřebiteli umožněno, aby předem mohl prověřit všechna smluvní ujednání a jejich důsledky. Lapidárně řečeno, ust. § 1811 odst. 2 OZ stanoví podnikateli informační povinnost vůči spotřebiteli, kterému musí v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy sdělit určité informace, a to např. identifikační údaje, celkovou cenu vč. daní, poplatků způsob platby, ale také podle písm. f) tohoto ustanovení ve znění účinném do 5. 1. 2023 „údaje o právech vznikajících z vadného plnění, jakož i o právech ze záruky a další podmínky pro uplatňování těchto práv“.

Občanský zákoník explicitně nestanoví následky při porušení informační povinnosti podnikatele, byť doktrína tenduje k tomu, že „Porušení informační povinnosti může vést ke vzniku povinnosti nahradit újmu (§ 2910). Na straně spotřebitele může dojít k omylu (§ 583). Jednání podnikatele by mohlo podle okolností konkrétního případu být v rozporu s dobrými mravy (§ 588).“^[6]

Právě pod ust. § 1811 odst. 2 písm. f) OZ ve znění účinném do 5. 1. 2023 Nejvyšší soud správně podřadil zde posuzovanou situaci, a dovodil další možný následek porušení informační povinnosti podnikatele ve smyslu ust. § 1811 odst. 2 písm. f) OZ.

Dle názoru Nejvyššího soudu za situace, kdy spotřebitel není poučen o své povinnosti vytknout vady díla při jeho převzetí, vznese zhotovitel námitku opožděnosti ve smyslu ust. § 2605 odst. 2 OZ, tedy že vady jsou vytknuty opožděně, může být tato námitka zhotovitele-podnikatele v rozporu s ust. § 6 odst. 2 OZ, které takřka doslova vyjadřuje římskoprávní zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest, jež zakazuje, aby někdo měl prospěch z vlastního nepoctivého jednání.

Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1677/2024 výslovně poznamenal, že „Pokud by vyšlo najevo, že zhotovitel (podnikatel) uplatnil námitku podle § 2605 o. z. vůči objednateli, který je spotřebitelem, aniž ho předem řádně seznámil s tím, jaká práva (a z nich vyplývající povinnosti) mu náleží, pak je namístě zvážit, zda nesplnění uvedené předsmluvní informační povinnosti při současném uplatnění uvedené námitky nekoliduje s § 6 odst. 2 o. z.“

Řečeno jinak, důsledkem porušení informační povinnosti zhotovitele-podnikatele ve smyslu ust. § 1811 odst. 2 písm. f) OZ může být podle Nejvyššího soudu to, že zhotoviteli-podnikateli obrana v podobě námitky opožděnosti ve smyslu ust. § 2605 odst. 2 OZ nenáleží, resp. tuto nelze s úspěchem vznést. Proto by práva z vadného plnění spotřebiteli svědčila i tehdy, pokud by práva z vadného plnění uplatnil opožděně, neboť ke vznesené námitce opožděnosti by soud nemohl přihlédnout.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s úkolem posoudit, zda a jakým způsobem splnil zhotovitel-podnikatel svou informační povinnost vůči objednatelce (spotřebiteli).

 

Glosa k rozhodnutí Nejvyššího soudu

Ačkoliv lze uvést, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není nikterak překvapivé, ba naopak je souladné s rozhodovací praxí Ústavního soudu, který judikuje, že „Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“^[7], je otázkou, zda jsou přílišné vrchnostenské, jednostranně usměrňující, zásahy ze strany státu do soukromoprávních vztahů a paternalistická ochrana spotřebitele ve vztazích s podnikateli pro smluvní praxi žádoucí.

Přepjatě formalistické hodnocení plnění podnikatelových povinností ve vztazích se spotřebiteli by totiž mohlo vést k tomu, že na podnikatele budou kladeny zcela nereálné a takřka nesplnitelné požadavky pro vstup do závazkového vztahu se spotřebitelem, což by mohlo mít i zásadní ekonomické následky spočívající v růstu cen služeb či zboží poskytovaných podnikateli. To vše za situace, kdy ani ochrana spotřebitele není bezbřehá a má své mantinely. Ochranu spotřebitele totiž nelze pojímat a vnímat jako „obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti“^[8].

Na druhé straně je třeba aprobovat, že spotřebitel a podnikatel se nachází ve značně nerovném postavení, a proto je třeba tuto faktickou nerovnost napravit prostřednictvím nerovnovážné úpravy subjektivních práv a povinností účastníků soukromoprávního vztahu, a to tak, že „slabší smluvní straně (typicky spotřebiteli) je přiznáno více práv a silnější smluvní straně (dodavateli) je uloženo více povinností. Účelem dané právní úpravy je tedy snaha o dosažení skutečné rovnováhy tím, že budou právně vyrovnány výchozí ekonomické, informační, odborné a jiné rozdíly, jež mezi stranami panují. Jinak řečeno, aby bylo dosaženo rovnosti jako cíle, je nutno nerovnost výchozích pozic korigovat stejně nerovnou úpravou práv a povinností.“^[9]. I proto lze rozhodnutí Nejvyššího soudu hodnotit vesměs jako souladné se zastávaným trendem ochrany spotřebitele.

 

Závěr

Řešení přijaté Nejvyšším soudem ve shora specifikovaném rozhodnutí tak lze označit za souladné nejen s judikaturou Ústavního soudu, ale též s přístupem zákonodárce promítnutým do občanského zákoníku, jenž klade na podnikatele jako kvalifikovanou osobu v určitých aspektech vyšší požadavky a současně nižší stupeň ochrany, zatímco spotřebitele výslovně pojímá jako slabší smluvní stranu, která zasluhuje zvláštní způsob ochrany.^[10] I proto lze od podnikatele coby silnější strany očekávat, resp. vyžadovat, že bude plnit své povinnosti vůči spotřebiteli,  a tedy se k němu bude chovat v obecné poloze poctivě ve smyslu ust. § 6 odst. 1 OZ. Nepostupuje-li podnikatel tímto způsobem, „zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání a takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu“.^[11]

Přeneseno na poměry této věci, nesplní-li podnikatel svou informační povinnost zakotvenou v ust. § 1811 odst. 2 písm. f) OZ a nepoučí spotřebitele o povinnosti vznést výhrady k dílu nejpozději při jeho převzetí, nemůže následně v soudním řízení s úspěchem namítat, že právo ze zjevných vad bylo uplatněno opožděně. To by mělo za následek, že práva ze zjevných vad, resp. obecně z vadného plnění, budou objednateli-spotřebiteli náležet, pokud bude zachována lhůta stanovená v ust. § 2618 OZ.

Všem podnikatelům vstupujícím do závazkového vztahu se spotřebiteli je proto třeba znovu doporučit, aby před uzavřením takové spotřebitelské smlouvy skutečně kvalifikovaně a podrobně informovali spotřebitele v rozsahu, jak vyžaduje ustanovení § 1811 OZ.

Naopak všem objednatelům (nejen spotřebitelům) je na straně druhé vhodné doporučit, aby vytýkali zjevné vady díla co nejdříve, nejpozději pak v rámci přejímacího procesu.

 

Tomáš Svoboda, absolvent magisterského studia Právnické fakulty UK v Praze
Ilustrační foto: pixabay.com

 

---

[1] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17.

[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1677/2024.

[3] Např. SVOBODA, Tomáš. Převzetí předmětu díla – právo, či povinnost objednatele?. Obchodněprávní revue. Praha: C. H. Beck, 2025, č. 3, str. 177-181.

[4] KUBÁT, Ondřej. § 2605 [Předvedení způsobilosti]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 14.

[5] HORÁK, Pavel. § 2605 [Předvedení způsobilosti]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025.

[6] HULMÁK, Milan. § 1811 [Jasnost a srozumitelnost sdělení]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 413.

[7] Nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 2778/19.

[8] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5688/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 20 Cdo 66/2023.

[9] Nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16.

[10] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. 362/0. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, 2010 – 2013. VI. Volební období. [cit. 2025-09-23]. Str. 107. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=362&ct1=0.

[11] Nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1844/17.