Institut nutné obrany je vedle krajní nouze jednou z okolností, která v českém právním řádu vylučuje protiprávnost. Nutnou obranou se rozumí takové jednání, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem.[1] S takovými typy útoků se judikatura umí téměř jednomyslně vypořádat, to však neplatí o tzv. preventivní nutné obraně, resp. použití automatických obraných zařízení. Je tedy možné si takovými zařízeními chránit obydlí či jiné zájmy chráněné trestním zákoníkem?

 

Nejprve je potřeba definovat, co preventivní nutná obrana je a co jsou to již zmiňovaná automatická obranná zařízení. Preventivní nutná obrana se od nutné obrany liší tím, jak již název napovídá, že se nejedná o obranu proti přímo hrozícímu útoku, ale o obranu proti útoku, který ještě neprobíhá, ale je možné, že nastane v budoucnu. Může se jednat o opatření psa, který bude hlídat pozemek, nebo legální opatření si střelné zbraně. Toto jednání dle judikatury nevylučuje závěr, že se jedná o nutnou obranu.[2]

Složitější je však otázka přípustnosti instalace obranných prostředků, které působí teprve v okamžiku útoku, a to díky jejich nastavení samočinného spuštění vůči útočníkovi, aniž by obránce útok mohl ovlivnit nebo ovládat. Zařízení se tedy spouští až jednáním útočníka. Proto rozlišujeme dvě časové fáze.

První je doba, kdy je obranné zařízení instalováno a je v pohotovosti. Tato část představuje určité nekonkrétní ohrožení a může i porušovat právní předpisy. Druh a míra vyvození odpovědnosti za činnost v této fázi nemá však vliv na řešení otázky odpovědnosti za samotný zásah ve druhé fázi. Tu můžeme opět rozdělit na dvě fáze, resp. případy. Prvním případem je situace, kdy je zařízení spuštěno útočníkem. V tomto případě pak nemůže být obránce za takový zásah obranného zařízení a způsobený následek odpovědný. Druhým případem je situace, kdy se o útok nejednalo, případně se jednalo o nepřiměřenou reakci na útok, tedy tzv. exces intenzivní. V takovémto případě se o nutnou obranu nejedná a ten, kdo zařízení instaloval, může následně odpovídat za to, co zaviněně způsobil. Zpravidla se pak bude jednat o trestný čin z nedbalosti, jelikož nebude možné k okamžiku instalace dovodit přímý úmysl poškodit osoby, které nejsou útočníky.[3]

Instalace těchto obranných zařízení sice od okamžiku instalace způsobuje určité abstraktní ohrožení pro nezúčastněné osoby, to by však pro otázku přípustnosti nutné obrany nemělo být rozhodné. Ustanovení o nutné obraně totiž nezakazuje obranu prostředky, které abstraktně ohrožují chráněné zájmy. Podobně je tomu např. s hlídacím psem, který od okamžiku vypuštění na pozemek také představuje určité abstraktní ohrožení.[4]

Shrneme-li tedy shora uvedené, tak pokud se obranné zařízení spustí až v okamžiku útoku a působí jen do jeho dokončení, bude časová podmínka nutné obrany splněna, a nejedná se tak o intenzivní exces. Proti útoku, který je již dokončen, není samozřejmě nutná obrana přípustná.[5]

Přestože se zdá, že automatická obranná zařízení nutnou obranu představují, a přípustná tak jsou, judikatura to tak ne vždy vykládá. S problematikou obranných zařízení se české soudy nesetkávají výjimečně. Z hlediska důležitosti rozhodnutí však autor odkazuje na dvě rozhodnutí, která v obdobných případech došla k různým závěrům.

 

První z rozhodnutí, sp. zn. 6 Tdo 66/2007, je rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. V tomto případě umístil obžalovaný pod podlahu dřevěné kůlny nástražný výbušný systém, který se měl aktivovat otevřením dveří kůlny, přičemž dveře nebyly zajištěny jiným způsobem, byly pouze zajištěny dřevěným prknem. V prosinci 2004 na pozemek obžalovaného přijel poškozený s úmyslem odcizit hliník. Kvůli tomuto záměru přelezl plot, který vedl kolem pozemku obžalovaného, otevřel dveře kůlny, po němž následovala exploze, která poranila poškozenému nohu natolik, že mu musela být amputována. Takto popsané jednání shledal Okresní soud v Pardubicích jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“) a podle § 24 odst. 1 trestního zákona upustil od jeho potrestání. Odvolací soud v Hradci Králové následně zamítl odvolání jak obviněného, tak státní zástupkyně, kteří poté oba podali dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který obě tato dovolání odmítl.[6] Soud shledal, že instalaci automatického obranného zařízení není možné shledat jako nutnou obranu. Nejvyšší soud ČR uvedl, že je nutné mít na paměti poměrně výraznou nepřiměřenost mezi útokem poškozeného a prostředkem použitým k obraně, tedy nastraženým výbušninám, které navíc sloužily jen k ochraně majetku, a nikoliv k ochraně zdraví nebo života obviněného.[7] Dále Nejvyšší soud uvedl, že: ,,nelze akceptovat námitky obviněného F. M., že na jeho čin dopadá ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně či § 14 tr. zák. o krajní nouzi, neboť pro aplikaci žádného z těchto ustanovení, jež vylučují protiprávnost, nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Nutno zdůraznit, že v případě obavy obviněného, byť prokazatelně jakkoliv důvodné, z narušení jeho pozemku a zejména vlastnictví, nešlo v jednání poškozeného J. P. o útok, který bezprostředně hrozil (tj. za hrozbou by bez prodlení následoval) nebo trval.“[8] V tomto případě se tedy dle Nejvyššího soudu o nutnou obranu nejednalo.

Jiný názor však měl Krajský soud v Plzni, který svůj rozsudek vydal o rok dříve (sp. zn. 7 To 62/2006). V tomto případě byl obviněný invalidní důchodce, který si sestrojil na ochranu svého majetku čtyři samostříly. Bydlel totiž v odlehlé chatě, která byla již několikrát vykradena, a pachatel nebyl nikdy dopaden. Obžalovaný se tedy ocitl v tíživé finanční situaci, a aby svůj majetek do budoucna ochránil, sestrojil právě zmiňované samostříly. Ty však způsobily zranění nohy útočníkovi, který na pozemek obviněného s cílem odcizit kov přišel, čímž samostříly spustil.[9]

Obviněný byl soudem prvního stupně uznán vinným ve smyslu § 185 odst. 1 trestního zákona, tedy vinný z trestného činu nedovoleného ozbrojování, podle § 24 trestního zákona bylo však upuštěno od potrestání, jelikož byly naplněny podmínky nutné obrany.[10]

Okresní státní zástupce proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, to ale Krajský soud v Plzni zamítl. Dle něj soud prvního stupně nepochybil, provedl všechny nezbytné důkazy a neučinil ani žádné procesní vady. Krajský soud se ztotožnil i s jeho názorem ohledně nutné obrany. Dle odvolacího soudu obviněný sice způsobil poškozenému újmu na zdraví, byla však lehká, a cílem obviněného nebylo tuto újmu způsobit. Jeho cílem bylo ochránit svůj majetek, který poškozený chtěl odcizit, a vzhledem ke zdravotnímu stavu pro něj nebylo možné ho bránit jiným způsobem. Obrana navíc nebyla zcela zjevně nepřiměřená, a proto podmínky nutné obrany splněny byly.[11]

 

V obou případech se tedy jednalo o posouzení hranice přípustnosti obranných zařízení a toho, zda splňují podmínky nutné obrany. Na základě těchto dvou rozhodnutí nebylo jasné, kdy jsou zařízení ještě přípustná a kdy už se jedná o exces z nutné obrany. Trestní kolegium Nejvyššího soudu ČR proto vydalo závazné stanovisko, které přípustnost upřesnilo.

Ve stanovisku Nejvyšší soud ČR uvedl, že instalace automatických obranných mechanismů sama o sobě nevylučuje preventivní nutnou obranu. Instalací těchto mechanismů je sledována především snaha ochránit zákonem chráněný zájem, který za určitých situací nelze ubránit jinak. Podmínkou musí být, že obrana není zcela zjevně nepřiměřená útoku a také to, že se zařízení aktivuje jen proti přímo hrozícímu útoku. Je na obránci, aby dostatečně zajistil, že nebude zraněna osoba, která na zákonem chráněný zájem neútočí, např. nápisem, který by na mechanismus upozorňoval.[12]

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že automatická obranná zařízení přípustná jsou, pokud se jimi daná osoba snaží ochránit svůj majetek nebo jiný zákonem chráněný zájem. Nesmí být přítomen ani úmysl způsobit případnému útočníkovi těžkou újmu na zdraví, jeho hlavním úmyslem by měla být již zmiňovaná ochrana majetku nebo jiného zákonem chráněného zájmu. Pokud ale mechanismus nebo zařízení bude instalováno tak, aby vážnou újmu na zdraví způsobilo, a bude tedy zcela zjevně nepřiměřené, tak při případném útoku, který by měl za následek zranění či jinou vážnou újmu, nepůjde o nutnou obranu.

Pokud tedy o nějakém automatickém obranném zařízení přemýšlíte, dejte si při jeho instalaci pozor na to, aby výše uvedené podmínky splňovalo a aby bylo případně řádně označeno tak, aby to upozornilo třetí osoby, které útočníky nejsou.

 

Autoři: Anna Růžičková, právní asistentka, a Mgr. Petr Procházka, advokátní koncipient, oba z Advokátní kanceláře Klára Samková s.r.o.
Foto: FREEPIK.com a archiv autorů

 

---

[1] Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník, §29

[2] ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník I: komentář. 2. vyd. Velké komentáře. V Praze: C.H. Beck, 2012. ISBN 978-80-7400-428-5., str. 409

[3] Tamtéž, str. 410

[4] Tamtéž, str. 411

[5] Tamtéž, str. 411

[6] Aspi. Online. Aspi. 2007. Dostupné z: https://www.aspi.cz/products/lawText/4/38755/1/2?vtextu=nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%AD%20soud%2C%206%20tdo%2066/2007#lema0. [cit. 2025-03-13].

[7] Sporné otázky nutné obrany v judikatuře. Online, Diplomová. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2018. Dostupné z: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/102822/120313470.pdf?sequence=1&isAllowed=y. [cit. 2025-03-13].

[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 6 Tdo 66/2007, dostupné na: Aspi. Online. Aspi. 2007. Dostupné z: https://www.aspi.cz/products/lawText/4/38755/1/2?vtextu=nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%AD%20soud%2C%206%20tdo%2066/2007#lema0. [cit. 2025-03-13].

[9] Sporné otázky nutné obrany v judikatuře. Online, Diplomová. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2018. Dostupné z: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/102822/120313470.pdf?sequence=1&isAllowed=y

[10] Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 03.05.2006, sp. zn. 7 To 62/2006, dostupné z: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://www.infoprovsechny.cz/request/7657/response/12775/attach/3/7To%2062%202006%206.pdf

[11] Tamtéž

[12] Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. Tpjn 303/2008, dostupné z: https://kraken.slv.cz/Tpjn303/2008