Důležitá a obecně známá rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Miranda vs. Arizona a Escobedo vs. Illinois mají zásadní význam pro práva občanů při styku s orgány činnými v trestním řízení. Od jejich přijetí uplynulo téměř 60 let, ale jsou pro odborníky i širokou veřejnost stále aktuální a nepochybně stojí za to si jejich význam připomenout. Jaké skutkové okolnosti předcházely přijetí těchto rozhodnutí? 

 

Rozhodnutí „Miranda“

Asi žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu USA není široké veřejnosti tak známé jako Miranda, tedy přesněji řečeno Miranda vs. Arizona 384 U.S. 436 z roku 1966, které zajistilo důležitá práva zadržených pro případné trestní řízení.

Většina čtenářů detektivek a televizních diváků, kteří mají v oblibě kriminální filmy a seriály, tak díky Mirandovi dobře ví, že je-li podezřelý zadržen policií, musí být srozumitelně informován o tom, že má právo nevypovídat a mluvit se svým právníkem. Tato práva jsou garantována především pátým a šestým dodatkem k Ústavě USA.

Zde je vhodné připomenout, že Ústava Spojených států amerických z roku 1787 tzv. Články Konfederace je doplněna 27 dodatky. Důležitá pro práva občanů je dále Listina práv Spojených států amerických tzv. Bill of Rights, což je souhrnný název pro prvních deset dodatků k Ústavě Spojených států amerických, které omezují moc americké federální vlády a ukotvují základní demokratická práva. Tzv. Bill of Rights hraje ústřední roli v americkém právním a politickém systému, když především Čtvrtý dodatek až Osmý dodatek Ústavy Spojených států amerických se vztahují k trestnímu procesu. Přesný obsah těchto dokumentů zná na rozdíl od Mirandy většinou jen odborná veřejnost.

Judikatura hraje v americkém systému práva důležitou roli a pro základní práva občanů při styku s orgány činnými v oblasti trestního řízení mají následující rozhodnutí nepochybně zásadní význam.

Především se jedná o rozhodnutí ve věci Miranda vs. Arizona 384 U.S. 436 (1966), což je rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, které bylo pro práva stíhaných osob zásadní, a zajistilo, že podezřelý zadržený policií musí být informován (tak, aby tomu rozuměl) o tom, že má práva nevypovídat a mluvit se svým právníkem. Tato práva jsou garantována Pátým a Šestým dodatkem k Ústavě USA.

Praktickým důsledkem tohoto rozhodnutí je tzv. Miranda warning, tedy Mirandovo upozornění, které musí učinit policisté v USA pokaždé, když kohokoliv zadrží. O právech garantovaných Ústavou USA v Pátém a Šestém dodatku, musí být každý během zadržení jasně informován. Toto právo být informován se také někdy označuje jako tzv. Miranda rights, tedy jako Mirandova práva.

Pokud zadržený Mirandovo varování nedostane, nelze to, co pronesl, použít jako důkaz u následného soudu.

 

Okolnosti případu

Ernesto Miranda byl 13. března 1963 zadržen policií ve městě Phoenix ve státě Arizona. Při zadržení nebyl obžalován z žádného zločinu. 10 dní před zadržením Mirandy byla znásilněna osmnáctiletá dívka a některé důkazy vedly k Mirandovi. Miranda byl k této věci dlouho vyslýchán, nakonec podepsal přiznání nejen k tomuto zločinu, ale i k dalším dvěma činům (únosu a loupeži).

Na základě tohoto přiznání pak byl Miranda odsouzen k třiceti letům odnětí svobody, přesto, že jeho právník upozorňoval na to, že byl k doznání policií de facto donucen. Mirandovo odvolání k Arizonskému nejvyššímu soudu nebylo úspěšné, proto se obrátil na Nejvyšší soud.

 

Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA

V roce 1966 Nejvyšší soud rozhodoval o Mirandově případu a rozhodnutí soudu bylo velmi těsné, z devíti soudců pro Mirandu hlasovalo soudců pět, proti byli čtyři. Obsáhlý rozsudek v rozsahu 60ti stran zpracoval známý a respektovaný soudce Earl Warren, který předsedal také komisi pro vyšetřování atentátu na Johna Fitzfgeralda Kennedyho.

V rozsudku je mimo jiné uvedeno, že zadržený člověk musí být jasně informován o tom, že má právo nevypovídat, a že cokoliv co řekne, může a bude a použito proti němu u soudu, krom toho musí být informován, že má právo mluvit s právníkem a má právo jít s právníkem k výslechu, přičemž pokud si nemůže právníka dovolit, bude mu přidělen. Tato práva jsou garantována Pátým a Šestým dodatkem Ústavy Spojených států amerických a tvoří poučení známé jako Miranda warning (Mirandovo varování) nebo Miranda rights (Mirandova práva).

Soudci, kteří s rozhodnutím nesouhlasili, argumentovali tím, že Ústava přímo nezmiňuje povinnost kohokoliv o jeho právech informovat, a také tím, že toto rozhodnutí dává příliš velkou moc podezřelým, protože policejní výslech se tak stane mnohem složitějším.

Rozhodnutí soudu odsuzující Mirandu k třiceti letům odnětí svobody tak bylo zrušeno. Případ byl ovšem znovu otevřen v roce 1967 a tentokrát byl jako důkaz použit výslech jeho přítelkyně, které se předtím k činu přiznal. Miranda tak byl znovu odsouzen k třiceti letům odnětí svobody, ale v roce 1972 byl předčasně propuštěn.

 

Miranda warning

Důsledkem tohoto rozhodnutí bylo, že i policisté v USA museli od té doby povinně informovat podezřelé zadržené srozumitelnou cestou o jejich právech. Jak již bylo výše uvedeno, pro toto pravidlo se vžilo označení Mirandovo varování, případně též Mirandova práva. Brzy se však objevil poměrně zásadní problém, protože nebylo jasné, zda policisté musí Mirandovo varování sdělit každému zadrženému, nebo až po sdělení obvinění.

Zajímavé také je, že přesné zákonné znění tohoto varování neexistuje a v každém policejním okrsku se tak může použít trochu odlišné znění. Různých formulací je údajně asi 900, ale typické Mirandovo varování v anglickém znění vypadá například takto:

„You have the right to remain silent. Anything you say can be used against you in court. You have the right to talk to a lawyer for advice before we ask you any questions. You have the right to have a lawyer with you during questioning. If you cannot afford a lawyer, one will be appointed for you before any questioning if you wish. If you decide to answer questions now without a lawyer present, you have the right to stop answering at any time.“

Podle Americké psychologické asociace jsou lidé natolik zvyklí poslouchat varování Miranda v televizi, že si myslí, že svým právům rozumí. Různé studie však uvádí, že mnoho lidí svým právům podle Mirandy nerozumí nebo o nich má mylné představy. Dle výzkumu až 31% obviněných čekajících na soudní řízení nerozumí svému právu nevypovídat. Domnívají se, že pokud nebudou odpovídat na otázky, soud to použije jako důkaz jejich viny, tedy přesný opak toho, co je podstatou rozhodnutí Mirandy. Až 36% vysokoškolských studentů se domnívá totéž.

 

Rozhodnutí „Escobedo“

Dalším významným rozhodnutím je Escobedo vs. Illinois, 378 U.S. 478 (1964). Nejvyšší soud v něm rozhodl, že i osoby podezřelé z trestných činů mají právo mít při výslechu na policii svého obhájce.

 

Okolnosti případu

Švagr Dannyho Escobeda byl zastřelen v noci 19. ledna 1960. Escobedo byl brzy ráno bez zatykače zatčen a vyslýchán. K ničemu se nepřiznal a odpoledne byl propuštěn.

Dne 30. ledna 1960 policie znovu zatkla Escobeda a on požádal o rozhovor se svým právníkem, ale policie to odmítla, protože ještě nebyl formálně obviněn z trestného činu. Byl dále vyslýchán a řekl, že je spojován s trestným činem. Policie to považovala za nepřímé doznání. A následně byl odsouzen k 20 letům vězení.

 

Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA

Případ Escobedo rozhodl po mnoha procesních podáních Nejvyšší soud Spojených států amerických, a to ve prospěch Escobeda. Jeho odsouzení bylo zrušeno a on se dostal na svobodu.

Rozhodnutí soudu Escobedo vs. Illinois mělo pro trestní řízení zásadní význam, protože Nejvyšší soud konkrétně rozhodl, že právo na obhájce začíná dříve, než je osoba obviněna z trestného činu. Začíná v okamžiku, kdy policie začne s osobou jednat jako s podezřelým, a nikoliv až ve chvíli, kdy je mu sděleno obvinění.

Případ Escobedo tak přidal dodatečnou ochranu podezřelých. Umožňuje jim využít práva na obhájce podle Šestého dodatku Ústavy Spojených států amerických hned, jakmile se stanou podezřelými, a ne až poté, co jsou obviněni z trestného činu.

 

Rozhodnutí „Miranda“ i „Escobedo“ zůstanou věčná

Osud nebyl k Ernestu Mirandovi příliš přívětivý. Byl v předmětné věci znovu postaven před soud, ve kterém již jeho původní přiznání nebylo předloženo. Na základě předložených důkazů byl Miranda opět odsouzen za únos a znásilnění. V roce 1972 byl propuštěn z vězení.

Ale ani pak mu štěstí nepřálo. V roce 1976 byl ve věku 34 let ve rvačce pobodán a na následky zranění zemřel. Policie následně podezřelého zatkla. Ironií osudu ovšem je, že zadržený pachatel byl následně propuštěn, když se při své obhajobě odvolal na Mirandova práva.

Mirandova práva, tedy seznam práv na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států v případu Miranda vs. Arizona 384 U.S. 436 (1966), musí policie poskytnout zadržené osobě předtím, než ji začne vyslýchat. Tato práva využívají lidé i po 50ti letech po Mirandově smrti. Též policisté i po mnoha letech po rozhodnutí Escobedo vs. Illinois, 378 U.S. 478 (1964) dodržují nové postupy a respektují závěr, že právo na obhájce začíná již v okamžiku, kdy je s určitou osobou jednáno jako s podezřelým.

A stejně tak z rozhodnutí Miranda vychází při jednání se zločinci i hrdinové detektivních románů, např. detektiv Steve Carella a jeho kolegové z 87. revíru (autor Ed McBain) nebo legendární poručík Colombo (autor Richard Levinson a William Lik), když ve svém obnošeném baloňáku pečlivě předčítá zadrženému pachateli Mirandova práva ze zmačkaného papírku. Tak nakonec v českém jazyce: 

„Máte právo nevypovídat. Cokoliv řeknete, může být použito proti vám u soudu. Máte právo poradit se s právníkem, než vám položíme jakékoli otázky. Máte právo mít právníka přítomného během výslechu. Pokud si právníka nemůžete dovolit, bude vám před výslechem přidělen, pokud si to budete přát. Pokud se rozhodnete odpovídat na otázky nyní bez přítomnosti právníka, máte právo kdykoli přestat.“

 

JUDr. Miloslav Zwiefelhofer, advokát v Klatovech
Ilustrační foto: canva.com