Nutná obhajoba a právo obviněného vzdát se obhájce
Ust. § 36b tr. řádu umožňuje, aby se v případech nutné obhajoby podle § 36 odst. 3, § 36a odst. 2 písm. b) a § 36 odst. 4 písm. a) tr. řádu mohl obviněný obhájce vzdát, nejde-li o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest. Ust. § 36b tr. řádu fakticky vytvořilo dvě odlišné formy nutné obhajoby. První forma nutné obhajoby je v případech, kdy se obviněný (odsouzený) může podle § 36b odst. 1 obhájce vzdát [§ 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b), § 36 odst. 4 písm. a)]. Druhá forma existuje v dalších případech uvedených v § 36 odst. 1, 2 a 4, stejně jako v § 36a odst. 1, 2, kdy se obviněný (odsouzený) obhájce vzdát nemůže. Nad nepříznivými dopady této právní úpravy pro obviněné, kteří v praxi využijí § 36b tr. řádu a vzdají se obhájce, se autor zamýšlí v následujícím článku a přináší také návrhy de lege ferenda.
Nutná obhajoba
Podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoli ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem.
Nutná obhajoba zahrnuje případy, kdy obviněný musí mít obhájce. V těchto případech je obhajoba obhájcem považována za tak důležitou, že rozhodnutí o ní se neponechává na úvaze obviněného. „Nutná obhajoba je ze zákona nezbytná především tehdy, když obviněný nemůže svoji obhajobu vzhledem k určitým objektivním okolnostem sám náležitě vykonávat.“[1] Jestliže obviněný v případech, kdy jsou důvody nutné obhajoby (§ 36, 36a tr. řádu), obhájce nemá, určí se mu lhůta k jeho zvolení. Pokud v této lhůtě není obhájce obviněnému zvolen, je mu na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven (§ 38 odst. 1).[2] Pokud existuje důvod nutné obhajoby, je nerozhodné, zda si obviněný obhajobu za pomoci obhájce sám přeje, nebo ji naopak odmítá.[3]
Kdy se může obviněný vzdát obhájce?
Možnost obviněného vzdát se obhájce je upravena v § 36b, kde jsou tyto čtyři odstavce.
- Je-li dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b), může se obviněný obhájce vzdát, nejde-li o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest. Obviněný se může obhájce vzdát i v případě nutné obhajoby podle § 36 odst. 4 písm. a).
- Vzdání se obhájce podle odstavce 1 může obviněný učinit pouze výslovným písemným prohlášením nebo ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který vede řízení; prohlášení musí být učiněno za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním.
- Prohlášení o vzdání se obhájce může obviněný vzít kdykoli zpět. Spolu se zpětvzetím prohlášení musí obviněný předložit plnou moc obhájce, kterého si zvolil, nebo požádat o jeho ustanovení; pokud tak neučiní, má se za to, že si obhájce nezvolil, a obhájce se mu neprodleně ustanoví. Vzal-li obviněný své prohlášení o vzdání se obhájce zpět, nemůže se obhájce znovu vzdát.
- Úkony provedené od doručení prohlášení o vzdání se obhájce orgánu činnému v trestním řízení do jeho zpětvzetí není třeba opakovat jen z důvodu, že obviněný neměl v této době obhájce.
Obviněný se může vzdát obhájce ve třech případech nutné obhajoby:
a) koná-li se řízení o trestném činu s trestem odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§ 36 odst. 3),
b) v řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy musí mít odsouzený obhájce, jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let [§ 36a odst. 2 písm. b)],
c) v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému [§ 36 odst. 4 písm. a)].
Podle důvodové zprávy k zákonu č. 459/2011 Sb. není v případech nutné obhajoby uvedených v § 36b odst. 1 dán věcný důvod nutit obviněného nebo odsouzeného, aby byl proti své vůli zastupován obhájcem, pokud je dostatečně způsobilý hájit se sám, v efektivním uplatňování práva na obhajobu mu nebrání žádné faktické překážky a nejedná-li se o případy, kdy je výkon obhajoby kvalifikovaným obhájcem odůvodněn výjimečností trestu.
- V prvním případě nutné obhajoby, kdy se může obviněný vzdát obhájce podle § 36 odst. 3, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Česká advokátní komora odmítla možnost vzdát se obhajoby obhájcem v těchto případech, neboť obviněný by třeba jen z ryze ekonomických důvodů mohl být nucen vzdát se účasti obhájce. To může vést ke značné rozdílnosti mezi obviněnými z hlediska jejich ekonomických možností, neboť i v těchto případech, kdy méně majetný obviněný bude vystaven trestu s horní hranicí převyšující pět let, bude jeho rozhodnutí o vzdání se účasti obhájce motivováno pouze nedostatkem finančních prostředků. Komora vyjádřila obavu, že to ve svých důsledcích povede i ke zhoršení kvality rozhodování soudů, neboť obžaloba nebude mít v obhájci potřebného oponenta a obviněný bez účasti obhájce nebude schopen ani při uložení mnohaletého trestu odnětí svobody učinit kvalifikované vyjádření se k obžalobě, odvolání apod., a tím bude jeho postavení výrazně zhoršeno oproti stávající právní úpravě.[4] Tyto odůvodněné argumenty Komory však zůstaly bez reakce vlády, poslanců i senátorů. Bylo pominuto, že účastí obhájce na obhajobě je posilováno postavení obviněného v trestním řízení a odstraňováno jeho znevýhodnění, které spočívá v tom, že obviněný zpravidla dostatečně nezná svá práva a ustanovení týkající se vedení trestního řízení nebo je neumí náležitě využít.[5]
- Ve druhém případě nutné obhajoby, uvedeném v § 36a odst. 2b písm. b), tedy v řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení odsouzený nemusí mít obhájce, jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Z pohledu obhajoby obviněného nelze souhlasit s tím, že se obviněný může vzdát obhájce v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Neúčast obhájce je v těchto případech v rozporu se zájmem obviněného na změně pravomocného rozsudku. Souhlasit lze pouze s neúčastí obhájce obviněného u veřejného zasedání Nejvyššího soudu, v němž se projednává stížnost pro porušení zákona, pokud s tím souhlasí obviněný i jeho obhájce.
- Ve třetím případě nutné obhajoby, uvedeném v § 36 odst. 4 písm. a), musí mít obviněný obhájce v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému. Také v tomto případě se však může obviněný vzdát obhájce. Přitom se ve zjednodušeném řízení předpokládá, že se souhlasem obviněného lze provést hlavní líčení v rámci zadržení (§ 77 odst. 2), tedy v době, kdy je omezen na svobodě, což významně ztěžuje uplatnění jeho práva na obhajobu. Zákonodárce zcela pominul, že zadržený obviněný je v obdobné situaci jako obviněný, který je ve vazbě, a přitom vzdání se obhájce vazebně stíhaným obviněným není možné. Obviněný v době zadržení vzhledem ke značnému psychickému vypětí není dostatečně způsobilý hájit se sám, protože mu v efektivním uplatňování práva na obhajobu brání nemožnost volného pobytu na svobodě v době zadržení, což výrazně limituje jeho obhajobu. K zadržení dochází vesměs nečekaně, v situacích, kdy zadržený obviněný u sebe zpravidla nemá listiny a další podklady, které by mohly sloužit jeho obhajobě a které by využíval, pokud by nebyl zadržen, a proto spolupráce s obhájcem může mít pro něj zásadní a nezastupitelný význam. Obhájce je jedinou osobou, která může pro obviněného na základě jeho zmocnění obstarat z jeho kanceláře, pracoviště či z jiných míst podklady pro jeho obhajobu. Přesto je zadrženému obviněnému umožněno, aby se vzdal obhájce, i když důsledkem může být výrazné zhoršení jeho pozice při obhajobě v době zadržení. Není jasné, proč se v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení může zadržený obviněný vzdát obhájce, zatímco vazebně stíhaný obviněný nikoli.
Obviněný nemůže svoji obhajobu sám vykonávat dostatečně kvalitně, je-li stíhán vazebně, stejně jako je-li zadržen. Proto nelze ponechat na vůli obviněného, jehož osobní svoboda je omezena, ať již zadržením, či vazbou, zda se bude hájit sám, bez obhájce. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby obviněný v těchto případech obhájce měl, bez ohledu na to, zda si jej přeje, či nikoli.
Není známo, proč jsou v § 36 a 36a uvedeny důvody nutné obhajoby, při jejichž existenci obviněný musí mít obhájce i proti své vůli, zatímco § 36b umožňuje obviněnému při existenci zde uvedených důvodů nutné obhajoby vzdát se obhájce, a proto ponechává na vůli obviněného, zda se bude hájit sám, či za pomoci obhájce. Z pohledu obhajoby obviněného nelze souhlasit s tím, že právo vzdát se obhájce v případech uvedených v § 36b „vychází z toho, že není dán věcný důvod, aby bylo nezbytné v určitých případech nutit obviněného nebo odsouzeného, aby se proti své vůli nechal zastupovat obhájcem“.[6]
V každém ze tří případů nutné obhajoby uvedených v § 36b odst. 1 by měly orgány činné v trestním řízení dle důvodové zprávy k zákonu č. 459/2011 Sb. zjistit: 1. zda je obviněný dostatečně způsobilý hájit se sám, 2. zda mu v efektivním uplatňování práva na obhajobu nebrání žádné faktické překážky a 3. nejedná-li se o případ, kdy je výkon obhajoby kvalifikovaným obhájcem odůvodněn výjimečností trestu.
V praxi je orgán činný v přípravném řízení na počátku trestního stíhání vytížen řadou povinností, a proto zpravidla pouze bere na vědomí, že se obviněný vzdal obhájce, a vesměs nezjišťuje, zda obviněný, který se vzdal obhájce, je schopen hájit se sám,[7] ani se nezabývá tím, zda mu v efektivním uplatňování práva na obhajobu nebrání žádné faktické překážky. Ve zjednodušeném řízení proti zadrženému se v samotném omezení osobní svobody v době zadržení neshledává překážka jeho obhajoby, přestože se jedná o zásadní faktor, výrazně limitující možnosti obhajoby zadrženého. Orgán činný v přípravném řízení v praxi respektuje § 36b odst. 1 větu první, který nedovoluje obviněnému vzdát se obhájce, jde-li o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest. Koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let [§ 36 odst. 3, § 36a odst. 2 písm. b)], není možnost uložení trestu v této výši považována za překážku v efektivním uplatňování práva obviněného na obhajobu.
Jak se může obviněný vzdát obhájce?
Obviněný se může vzdát obhájce pouze výslovným písemným prohlášením nebo ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který vede řízení. Toto prohlášení musí být učiněno za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním (§ 36b odst. 2). V praxi se ukazuje, že část obviněných nadřazuje možnost nehradit obhajobu zejména ustanoveného, a nejednou i zvoleného obhájce, nad zájem na kvalitní obhajobě. Na řadě případů z praxe mohou advokáti dokladovat, že problémy spojené s obhajobou bez obhájce si v průběhu vyšetřování obvinění uvědomují až se značným časovým odstupem, buď při skončení vyšetřování při seznámení s jeho výsledky, nebo až po vyrozumění státního zástupce o podání obžaloby, příp. až po předvolání k hlavnímu líčení, někdy dokonce až v jeho průběhu. Čím méně se obviněný zajímá o průběh trestního řízení, tím později si uvědomí složitost své pozice, nemá-li obhájce.
Česká advokátní komora uváděla zásadní připomínku k oprávnění obviněného vzdát se obhájce. „Důvodně se obáváme toho, že může být na obviněné v tomto směru, aby se vzdali obhájce, vyvíjen značný nepřímý nátlak orgánů činných v trestním řízení, a to v zájmu usnadnění jejich vlastního postupu a rozhodování. Toto kritérium by však nemělo převážit nad zájmy obviněného, kde by měl stát být garantem toho, že se obviněnému bez ohledu na jeho materiální a společenské postavení dostane kvalifikované právní pomoci advokátem.“[8]
Důvodová zpráva k § 36b tr. řádu uvádí: „Bude-li prohlášení činěno písemně, pak by na něm měl být uveden kromě podpisu obviněného též podpis obhájce, který stvrdí, že prohlášení bylo učiněno za jeho přítomnosti.“[9] Proto se zejména policejní orgány snaží, aby na prohlášení obviněného byl také podpis jeho obhájce. Vzhledem k tomu, že tato povinnost není obhájci v § 36b uložena, tak svůj podpis na prohlášení obviněného připojit nemusí. V praxi se přístup obhájců liší, a to podle okolností případu a důvodů, které vedou obviněného k tomu, že se obhájce vzdá. Někteří obhájci svůj podpis k prohlášení obviněného o vzdání se obhájce nepřipojují, protože nechtějí, aby z jejich podpisu vznikl mylný dojem, že s postupem obviněného souhlasí. Další obhájci se na prohlášení obviněného podepíší, a pokud nesouhlasí s postupem klienta, tak uvedou ještě dodatek, který objasňuje jejich postup. „Prohlášení obviněného o vzdání se obhájce podepisuji proto, že bylo učiněno za mé přítomnosti, avšak v rozporu s mým doporučením klientovi, aby se obhájce nevzdával.“
Pokud se obviněný vzdá obhájce ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, potom k tomu nejednou dochází poté, co je obviněný určitou dobu sám s vyslýchajícím, třeba před započetím výslechu, v průběhu přestávky nebo při jiné příležitosti. Samotné prohlášení pak učiní obviněný po krátké poradě s obhájcem, jemuž v podstatě sdělí, že se rozhodl obhajovat se sám, a oponentní argumenty obhájce nebere na vědomí. Obhájce pak u jeho prohlášení do protokolu pouze pasivně asistuje, i když s ním při poradě vysloví nesouhlas, který také řádně zdůvodní. To v praxi dokladuje reálnost obav Komory z ovlivňování obviněných některými orgány činnými v přípravném řízení, zejména pak policejními orgány, aby se obhajovali sami, bez obhájce.
Zpětvzetí prohlášení o vzdání se obhájce
Prohlášení o vzdání se obhájce může obviněný vzít kdykoli zpět (§ 36b odst. 3). Tato možnost vzít zpět prohlášení o vzdání se obhájce kdykoli poté, co je učinil, je určitou, avšak nedokonalou pojistkou pro obviněného. Forma zpětvzetí prohlášení o vzdání se obhájce není zákonem stanovena, což umožňuje obviněnému, aby to učinil jakýmkoli podáním podle § 59. Spolu se zpětvzetím prohlášení však musí obviněný předložit plnou moc obhájce, kterého si nově zvolil, nebo požádat o jeho ustanovení; pokud tak neučiní, má se za to, že si obhájce nezvolil, a obhájce se mu neprodleně ustanoví. Vzal-li obviněný své prohlášení o vzdání se obhájce zpět, nemůže se obhájce znovu vzdát (§ 36b odst. 3).
Vzdá-li se obviněný obhájce již po zahájení trestního stíhání, hájí se sám již při svém výslechu. Pokud vypovídá, tak může pocítit absenci obhájce při svém výslechu, zejména proto, že postrádá možnost poradit se s ním, a proto vezme své prohlášení o vzdání se obhájce zpět již po skončení své výpovědi. V případě, že se obviněný rozhodne při výslechu nevypovídat, pak obhájce nepostrádá, avšak neuvědomuje si, že se zbavil možnosti uvést skutečnosti ve svůj prospěch.
Pokud se obviněný vzdá ustanoveného obhájce prohlášením podle § 36b odst. 2 a následně vezme toto prohlášení zpět, ustanoví se mu týž obhájce, je-li to možné (§ 39 odst. 3 věta třetí). K tomu má dojít proto, aby obviněného mohl obhajovat obhájce, který jej již obhajoval, a proto může na dřívější obhajobu v této věci navázat. Tento předpoklad však není reálný, a proto se v mnohých případech nenaplňuje. Zejména k tomu dochází tehdy, pokud obhájce, jehož se obviněný vzdal, nebyl přítomen řadě úkonů, které se konaly v průběhu vyšetřování, někdy i v hlavním líčení. V takovém případě se sice obhájce ve věci orientuje, avšak na dřívější obhajobu obviněného v této věci nemůže přímo navázat, nýbrž ji může pouze vzít na vědomí, i se zjištěním, co obviněný mohl pro svoji obhajobu učinit, avšak nevyužil to. Podstatné je, že procesní úkony se konaly bez účasti obhájce i obviněného, takže jejich průběh nemohla obhajoba vůbec ovlivnit. Kromě toho je obhájce významně limitován tím, že úkony provedené bez jeho přítomnosti nemusejí být opakovány, i když o to požádá. Obhájce si také zřetelně uvědomuje, co vše mohl pro obviněného učinit, pokud by jej obhajoval v době, kdy se obviněný obhajoval sám, avšak nedokázal učinit nic pro zpochybnění svého obvinění.
Obvinění, kteří se prohlášením podle § 36b odst. 2 vzdají obhájce, jemuž udělili plnou moc ke své obhajobě, a následně vezmou toto prohlášení zpět, následně nepostupují v praxi stejně. Někteří obvinění si zvolí jiného obhájce a na původního obhájce se neobracejí, aby mu nemuseli zdůvodňovat změnu svého postoje k obhajobě a uznat, že se jej vzdali v rozporu se svým zájmem. Další obvinění vyhledají původního obhájce, jehož se vzdali, a vysvětlují mu důvody diametrálních změn svého postoje. Tyto důvody jsou u obviněných individuální. V řadě případů však obviněný sdělí obhájci, že se jej vzdal poté, co jej k tomuto postupu inicioval, či dokonce přesvědčil policejní orgán, nebo jen proto, že nechtěl hradit svoji obhajobu.
Pokud si obviněný po zpětvzetí prohlášení o vzdání se obhájce nezvolí obhájce, ať již nového, či původního, je mu třeba ustanovit obhájce. Z pohledu orgánů činných v trestním řízení je nejsnazším a časově nejrychlejším řešením ustanovení obhájce, kterého se obviněný vzdal, obzvláště v řízení před soudem. Z pohledu obhájce, jehož se obviněný vzdal a dal najevo, že se obhájí sám, je situace složitější. Obviněný v praxi vezme prohlášení o vzdání se obhájce zpět až poté, co si uvědomí, že si při obhajobě neví rady, nebo že se dopouští zásadních pochybení, jimiž si neprospívá, nebo se dokonce usvědčuje. Pak obviněný naléhavě žádá obhájce, jehož se vzdal, aby napravil chyby, jichž se dopustil při své samostatné obhajobě, což je vždy velmi obtížné a nezřídka nerealizovatelné.
Vezme-li obviněný prohlášení o vzdání se obhájce zpět v průběhu vyšetřování, dostane nově zvolený či ustanovený obhájce možnost nahlédnout do spisu a prostudovat spisy. Pokud však obviněný vezme prohlášení o vzdání se obhájce zpět až v průběhu hlavního líčení, je situace složitější, protože se liší představa soudu a obhajoby. Nově zvolený či ustanovený obhájce chce nahlédnout do spisu, aby se dozvěděl, které úkony byly provedeny a s jakým výsledkem, aby mohl na dosavadní obhajobu obviněného navázat. Předseda senátu (samosoudce) však nemá zájem odročovat hlavní líčení a umožňovat obhájci seznámit se se spisem, neboť v tom spatřuje snahu o obstruování a prodlužování hlavního líčení. Ve většině případů dostane obhájce v hlavním líčení, mezi dvěma jednacími dny, časově limitovanou možnost nahlédnout do spisu, což nemůže nahradit jeho řádné prostudování ani obviněným nevyužité nahlížení do spisu v průběhu vyšetřování.
Koná-li se hlavní líčení proti několika obžalovaným, z nichž se jeden vzdal obhájce, potom spoluobžalovaní, kteří byli obhajováni obhájcem v přípravném řízení i v hlavním líčení, jsou v nesrovnatelně příznivější situaci. To si v průběhu hlavního líčení uvědomí i obžalovaný, který se vzdal obhájce, i když šlo o nutnou obhajobu. Pak dochází i k tomu, že obviněný, který se vzdal práva na obhájce, si poté, co vezme prohlášení o vzdání se obhájce zpět, uvědomí, jak byl a nadále je znevýhodněn oproti spoluobžalovaným, které průběžně obhajoval obhájce. Někdy to uvede v průběhu hlavního líčení, což dokladuje i záznam jeho průběhu, ne vždy však pořízený protokol.[10] Vesměs pak soud obžalovanému připomene, že vzhledem ke konkrétnímu důvodu nutné obhajoby mohl mít obhájce nepřetržitě po celou dobu trestního stíhání, tak jako spoluobvinění, a více či méně jasně mu naznačí, že nepříznivé důsledky vzdání se obhájce může přičíst jen sobě vzhledem k tomu, že se obhájce vzdal.
Podle § 36b odst. 4 není třeba opakovat úkony provedené od doručení prohlášení o vzdání se obhájce orgánu činnému v trestním řízení do jeho zpětvzetí jen proto, že obviněný neměl v této době obhájce. Podstatné je, že bez ohledu na to, kdy obviněný vezme zpět prohlášení o vzdání se obhájce a obhájce si zvolí, nebo je mu ustanoven, obviněný nese mnohdy neodstranitelné důsledky své nedostatečně kvalitní obhajoby z doby, kdy se hájil sám. Podstatné je, že všechny úkony, které se uskutečnily poté, co se obviněný vzdal obhájce, se konaly bez jeho otázek, námitek i jakýchkoli jiných forem jeho aktivní účasti při výslechu obviněných, svědků, znalců i při jiných úkonech trestního řízení.
Obhajoba může navrhnout opakování úkonů provedených od doručení prohlášení o vzdání se obhájce orgánu činnému v trestním řízení do jeho zpětvzetí. Formulace § 36b odst. 4, dle níž „není třeba opakovat úkony provedené od doručení prohlášení o vzdání se obhájce do jeho zpětvzetí, jen proto, že obviněný neměl obhájce“, nevylučuje opakování zmíněných úkonů, neboť výslovně nestanoví, že se tyto úkony neopakují. Proto orgán činný v trestním řízení může na návrh obhajoby opakovat úkony, které se konaly v době, kdy obviněný neměl obhájce jen proto, že se jej vzdal, i když se jednalo o nutnou obhajobu. Ze stejného důvodu není vyloučeno, aby policejní orgán zopakoval tyto úkony z vlastního popudu, shledá-li pro to důvod, nebo mu to uloží dozorující státní zástupce, což je častější. V praxi je opakování úkonů provedených od doručení prohlášení o vzdání se obhájce do jeho zpětvzetí nepříliš časté.[11]
Pokud se obviněný vzdá obhájce již po zahájení trestního stíhání a prohlášení o vzdání se obhájce vezme zpět po skončení dokazování v přípravném řízení, nelze očekávat, že orgán činný v přípravném řízení vyhoví žádosti obhajoby a zopakuje za účasti obhájce úkony konané v době, kdy se obviněný hájil sám.[12] Pokud takový návrh učiní obhajoba až v hlavním líčení, pak jí soud mnohdy nevyhoví proto, že návrh na opakování úkonů za účasti obhájce hodnotí jako obstrukce obhajoby a snahu o prodlužování trestního řízení. K opakování úkonů dochází jen v ojedinělých případech, kdy soud usoudí, že se obviněný v podstatě neobhajoval a pouze bral na vědomí uskutečněné úkony trestního řízení.
Proč jsou dvě formy nutné obhajoby?
Novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 459/2011 Sb. byly fakticky vytvořeny dvě odlišné formy nutné obhajoby. První forma je v případech, kdy se obviněný (odsouzený) může podle § 36b odst. 1 obhájce vzdát [§ 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b), § 36 odst. 4 písm. a)].
Druhá forma je v dalších případech uvedených v § 36 odst. 1, 2 a 4, stejně jako v § 36a odst. 1, 2, kdy se obviněný (odsouzený) obhájce vzdát nemůže.
Proč má obviněný právo vzdát se obhájce v některých případech nutné obhajoby a v jiných nikoli? Odpověď na tuto otázku není obsažena v důvodové zprávě k novele trestního řádu a neposkytl ji ani předkladatel zákona při projednávání novely trestního řádu v Poslanecké sněmovně a Senátu.
Podle nálezu ÚS IV. ÚS 561/01 (190/2001 USn.) je institut nutné obhajoby jedním z prostředků, jimiž je zajišťováno ústavně zaručené právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny, dle něhož „obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoli ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem.“ Jde o všechny případy uvedené v § 36 a 36a, kdy obviněný musí mít obhájce, a to i tehdy, pokud by své zastoupení obhájcem výslovně odmítal. Proto se také v konkrétních případech uvedených v § 36 odst. 3, v § 36a odst. 2 písm. b) a v § 36 odst. 4 písm. a) považuje obhajoba obhájcem za tak důležitou, že rozhodnutí o ní se neponechává na úvaze obviněného, a to proto, že obviněný vzhledem k určitým objektivním okolnostem nemůže svou obhajobu sám náležitě obstarávat. Vzhledem k tomu lze konstatovat, že § 36b, umožňující obviněnému vzdát se práva na obhájce v případech uvedených v § 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b) a § 36 odst. 4 písm. a), je v rozporu s čl. 40 odst. 3 Listiny. V praxi tento rozpor dokladují mnohé situace, kdy obviněný po určité době od vzdání se obhájce zjistí, že sám není schopen náležitě se obhajovat, a nedostatky a chyby ve své obhajobě nemůže napravit s časovým odstupem ani obhájce, jehož návrhům na opakování již provedených úkonů nemusí být vyhověno.
Možnost obviněného vzdát se obhájce, upravená v § 36b, zpochybňuje institut nutné obhajoby, pokud jde o jeho obsah i název. Případy, kdy se obviněný může obhájce vzdát, i když jde o některý důvod nutné obhajoby, jsou v rozporu s tím, že zákon v situacích popsaných v § 36 a 36a vzhledem k určitým, přesně stanoveným okolnostem, považuje obhajobu obhájcem za nezbytnou, a proto rozhodnutí o ní nenechává na úvaze obviněného. Proto je nutná obhajoba v těch případech, kdy obviněný nemůže svou obhajobu vzhledem k určitým objektivním okolnostem sám náležitě obstarávat a nelze ponechat na vůli obviněného (odsouzeného), zda se bude hájit sám, nebo zda jej bude hájit obhájce. Úprava vytvořená v § 36b, která umožňuje obviněnému vzdát se obhájce, to však ponechává na jeho vůli.
Ve všech případech nutné obhajoby uvedených v § 36 a 36a má obviněný povinnost mít obhájce, protože bez něj se nemůže sám účinně hájit. Proto si obviněný musí v těchto případech buď obhájce zvolit, nebo je mu ustanoven. Je to proto, že pokud by obviněný v kterémkoli z těchto případů obhájce neměl, nebyl by s to účinně se hájit nebo by svoji obhajobu nemohl náležitě vykonávat, a proto zde jde o nutnou obhajobu. Z § 36b odst. 1 však v rozporu s povinností obviněného mít obhájce plyne, že v případech nutné obhajoby uvedených v § 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b) a § 36 odst. 4 písm. a) obhajoba obhájcem nutná není.
Jedná se v případech podle § 36 odst. 3, § 36a odst. 2 písm. b) a § 36 odst. 4 písm. a) o nutnou obhajobu, či nikoli?
Podle čl. 40 odst. 3 Listiny a odůvodnění § 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b) a § 36 odst. 4 písm. a) tr. řádu, obsažených v důvodové zprávě k těmto ustanovením i v komentářích k trestnímu řádu, obhajoba obviněného obhájcem v těchto případech nutná je. Podle § 36b obhajoba obviněného obhájcem v případech zde uvedených nutná není, a to jen proto, že si obviněný obhájce nepřeje. To však je v rozporu s principem nutné obhajoby, kdy obviněný obhájce mít musí, a není podstatné, zda si jej přeje, nebo jej naopak odmítá. I když existuje § 36b, nadále se ve všech případech popsaných v § 36 a 36a formálně jedná o nutnou obhajobu. Protože za podmínek uvedených v § 36b má obviněný na výběr, zda chce být obhajován obhájcem či nikoli, potom však po obsahové stránce o nutnou obhajobu nejde.
Z § 36b odst. 1 byla po připomínkovém řízení vypuštěna navrhovaná věta třetí. Podle ní i tehdy, pokud by byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b) nebo podle § 36 odst. 4 písm. a), by se obviněný obhájce vzdát nemohl, pokud by nebyl dostatečně způsobilý hájit se sám.[13]
Každý případ, kdy obviněný v praxi dodatečně vezme své prohlášení o vzdání se obhájce zpět, je dokladem toho, že obviněný nebyl schopen hájit se sám na takové úrovni, jak by to činil obhájce. Přesto § 36b dává obviněnému oprávnění vzdát se obhájce a obviněný může využít toto oprávnění, vesměs motivován snahou nemuset hradit náklady na obhájce, avšak bez dostatečného promyšlení možných důsledků tohoto rozhodnutí.
Trestní řád neposkytuje odpověď na otázku, jak má postupovat orgán činný v trestním řízení, když zjistí, že obviněný, který se vzdal obhájce, se nedokáže sám náležitě obhajovat, i když si to neuvědomuje, a proto prohlášení o vzdání se obhájce nevezme zpět z vlastního popudu ani poté, co mu využití této možnosti doporučí orgán činný v trestním řízení. Proto některé orgány činné v trestním řízení v těchto případech podpůrně využívají § 36 odst. 2, dle něhož obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. „Takovým důvodem může být i právní nebo skutková složitost projednávané trestní věci, okolnost, že obviněný nemá obhájce, ač spoluobviněný, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy prvního obviněného, má dva specializované obhájce.“[14] Jinak však negativní důsledky vzdání se obhájce obviněným, který následně prokáže, že není dostatečně způsobilý hájit se sám, zůstávají plně na něm samém. Také to zpochybňuje úpravu obsaženou v § 36b odst. 1.
Důsledky vzdání se obhájce pro obviněného
Obviněný se může vzdát práva na obhájce v případech popsaných v § 36b odst. 1 v kterémkoli stadiu trestního stíhání. Nejčastěji tak obviněný jedná v průběhu vyšetřování, ať již standardního dle § 160 až 167, nebo rozšířeného dle § 168 až 170, výrazně méně často po podání obžaloby a v řízení před soudem (§ 180 a násl.), stejně jako v hlavním líčení (§ 196 a násl.). Jen ojediněle se obviněný vzdá obhájce, jde-li o důvod nutné obhajoby, v odvolacím řízení, v řízení o stížnosti o porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy.
Mnohdy se obviněný vzdá práva na obhájce z důvodů uvedených v § 36b odst. 1 na počátku vyšetřování. Otázkou je, proč tak činí, když v důsledku tohoto rozhodnutí zbavuje policejní orgán profesionálního oponenta. Krátce poté, co obviněný převezme usnesení o zahájení trestního stíhání a zvolí si obhájce nebo mu je ustanoven, jen výjimečně sám zvažuje vzdání se obhájce z finančních důvodů. Dochází však k tomu, že vyslýchající policejní orgán ovlivňuje obviněného před jeho prvním výslechem, aby se vzdal obhájce, a to bezprostředně poté, co si jej z důvodu nutné obhajoby zvolí nebo je mu ustanoven. Policejní orgán to činí zpravidla proto, aby se nemusel zabývat oponentními názory obhájce. Přitom si je vědom, že obviněný nemá s obhajobou žádné nebo jen minimální zkušenosti, což mu usnadní vyšetřování. Policejní orgán ví, že obviněný vesměs není schopen obhajovat se stejně kvalitně, jak by to činil jeho obhájce. Dokonce i v případech, kdy obviněným je právník, příp. advokát, tak nemá zkušenosti s vlastní obhajobou, a navíc se připravuje o možnost přinejmenším vyslechnout názor či radu obhájce.
Kromě toho nepřítomnost obhájce při procesních úkonech usnadňuje postup orgánu činného v přípravném řízení, který může ponechat práva obviněného na okraji své pozornosti. Policejní orgán konající vyšetřování počítá i s tím, že v nepřítomnosti obhájce může vyšetřování výrazně urychlit, protože od obviněného nemůže očekávat námitky proti svému postupu ani žádosti o přezkoumání postupu dle § 157 odst. 1. Dochází i k tomu, že se již první výslech obviněného koná bez účasti obhájce, pokud se jej obviněný vlastním rozhodnutím vzdal, a zbavil se tak možnosti radit se s ním v průběhu výslechu, pokud mu již nebyla položena vyslýchajícím otázka (§ 33 odst. 1).
V praxi se ukazuje, že pokud obviněný před výslechem třeba jen zvažuje možnost vzdát se obhájce, tak se připravuje na svoji výpověď nedostatečně, příp. přípravu na ni podcení. Nelze pominout ani to, že dosud nestíhaný obviněný nemá vesměs jasnou představu o tom, jak bude probíhat jeho výslech, a proto se bez porady s obhájcem může při výslechu dostávat do problémů, jež neočekával. I když je obviněný na počátku výslechu řádně poučen vyslýchajícím, a to nejednou písemně i ústně, není mnohdy schopen ve vhodnou dobu využít svá oprávnění, která mu dává trestní řád. Nezřídka se pak při své výpovědi zaměřuje obsáhle na nepodstatné skutečnosti a nevěnuje se prezentování argumentů zpochybňujících či vyvracejících sdělené obvinění.
Všechna práva obhájce nepřecházejí na obviněného
Mnozí obvinění mylně předpokládají, že poté, co se vzdají práva na obhájce, tak na ně přejdou všechna oprávnění, která má ze zákona obhájce. Neuvědomují si však, že § 165, ve kterém je upravena účast obviněného a obhájce ve vyšetřování, takovou úpravu neobsahuje.
Pouze obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem (§ 165 odst. 2), zatímco účast obviněného při těchto úkonech může policejní orgán jen umožnit (§ 165 odst. 1), a to do značné míry závisí na jeho vlastní úvaze. Je to proto, že povinnost umožnit obviněnému účast při vyšetřovacím úkonu má policejní orgán pouze tehdy, když obviněný nemá obhájce a oznámí policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu, jehož by byl oprávněn zúčastnit se obhájce, nebo spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď (§ 165 odst. 3). I když se obviněný účastní výslechu svědka, tak jen výjimečně je schopen klást mu otázky, které by položil obhájce, pokud by byl úkonu přítomen.
Pokud obviněného hájí obhájce, tak již po převzetí obhajoby může sdělit policejnímu orgánu, že se bude účastnit úkonů trestního řízení, a požádat, aby o nich byl vyrozumíván. Proto se obhájce dozví nejen o termínu výslechu obviněného, nýbrž také o výsleších svědků a znalců, o konfrontaci, rekognici, vyšetřovacím pokusu, rekonstrukci, prověrce na místě činu i o dalších úkonech, jichž se může účastnit, což také využívá, je-li to v zájmu obviněného. Pokud se však obviněný hájí sám, tak nežádá o vyrozumívání o úkonech, a v důsledku toho neví o průběhu ani o stavu dokazování. Nezřídka proto vychází jen ze své výpovědi, při níž uvádí skutečnosti ve svůj prospěch. Uzná-li policejní orgán vyšetřování za skončené, mnohdy obviněný očekává, že po prostudování spisu dojde k zastavení trestního stíhání. Již v průběhu studia spisu však ke svému údivu zjistí, že řada provedených důkazů jej usvědčuje z trestné činnosti, a to je podle policejního orgánu důvodem pro podání obžaloby. Pak obviněný vyhledá za účelem porady advokáta, třeba toho, který ho obhajoval a jehož se vzdal. Od něj se dozví, že vzhledem k tomu, že nepožádal o vyrozumívání o úkonech ani nenahlížel do spisu, zbavil se možnosti být průběžně informován o stavu dokazování a vycházel jen ze své výpovědi.
Obhájce může obviněnému i jiným vyslýchaným klást otázky, avšak teprve tehdy, až policejní orgán výslech skončí a udělí mu k tomu slovo. Námitky proti způsobu provádění úkonu může vznášet kdykoli v jeho průběhu (§ 165 odst. 2). Trestní řád však výslovně neumožňuje obviněnému vznášet námitky proti způsobu provádění úkonu, tedy ani v průběhu vlastního výslechu, protože toto oprávnění přísluší dle § 165 odst. 2 věty třetí pouze obhájci.
Není jasné, proč námitky proti způsobu provádění úkonu může vznášet kdykoli v jeho průběhu pouze obhájce (§ 165 odst. 2), nikoli však obviněný, který se hájí sám. Proto de lege ferenda navrhuji doplnění § 165 odst. 1 o novou větu třetí, kterou zde uvádím tučně. „Policejní orgán může připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožnit mu klást otázky vyslýchaným svědkům. Zejména tak postupuje, jestliže obviněný nemá obhájce a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď. Námitky proti způsobu provádění úkonu může kdykoli v jeho průběhu vznášet také obviněný, je-li úkonu přítomen.“
Pokud se chce obviněný účastnit vyšetřovacích úkonů, musí o to požádat policejní orgán, který mu to může umožnit, a to včetně kladení otázek vyslýchaným svědkům. Takto se postupuje, jestliže obviněný nemá obhájce a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď. V praxi však mnozí obvinění, kteří se vzdají obhájce, nežádají vyslýchající policejní orgán, aby jim umožnil účast na vyšetřovacích úkonech, a pokud tak někdy činí, tak jen výjimečně pokládají vyslýchaným svědkům otázky zaměřené na vyvrácení obvinění, které by položil obhájce, pokud by byl úkonu přítomen. Nelze pominout značný rozdíl v tom, zda svědkovi pokládá otázky obhájce, nebo obviněný. Zatímco pro obhájce je pokládání otázek vyslýchaným běžnou součástí jeho profese, většina obviněných, kteří pokládají vyslýchaným otázky, nemá s výslechem svědků žádné zkušenosti. Pokud obviněný otázky pokládá, tak jen nahodile, bez předchozí přípravy a znalosti spisu. Je to také proto, že obviněný jen výjimečně využívá před výslechem svědka právo nahlížet do spisu, které má dle § 65 odst. 1, a proto není obeznámen s tím, zda tato osoba před zahájením trestního stíhání podávala vysvětlení, a pokud ano, nezná obsah úředního záznamu o její výpovědi.
Oznámí-li obhájce nebo obviněný, který se hájí sám, policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu, nebo jde-li o výslech svědka, který má právo odepřít výpověď, je policejní orgán povinen jim včas sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce (obviněného) nelze zajistit. Spočívá-li úkon ve výslechu osoby, policejní orgán sdělí obhájci nebo obviněnému, který se hájí sám, také údaje, podle nichž lze takovou osobu ztotožnit. Nelze-li tyto údaje předem určit, musí být ze sdělení zřejmé, k čemu má tato osoba vypovídat (§ 165 odst. 3, 4).
Mnozí obvinění, kteří se hájí sami, včetně těch, kteří se obhájce vzdali dle § 36b odst. 1, nevyužívají možnost seznámit se s výsledky vyšetřování po jeho skončení (§ 166 odst. 1), a proto nemohou posoudit, zda výsledky vyšetřování postačují k podání obžaloby.[15] Pokud se však neseznámí s výsledky vyšetřování, tak neznají důkazy, které svědčí proti nim, a zbavují se možnosti navrhnout doplnění dokazování.
Někteří obvinění, kteří se obhájce vzdali, se poté, co skončí vyšetřování, obracejí na advokáta s žádostí o převzetí obhajoby a s požadavkem, aby zabránil podání obžaloby k soudu. Obhájce pak po seznámení se spisem zjišťuje, co obviněný v průběhu vyšetřování neučinil pro svoji obhajobu. Další obvinění začnou být aktivní až poté, co je státní zástupce vyrozumí o podání obžaloby, jiní obvinění až po předvolání k hlavnímu líčení.
Proč byl vytvořen § 36b tr. řádu?
Odpověď na otázku, co bylo důvodem vytvoření § 36b, poskytl Jiří Pospíšil, který jako ministr spravedlnosti při projednávání návrhu na vytvoření § 36b uvedl, že „novela do určité míry stanovuje racionálnější využívání nutné obhajoby tak, aby byly finanční prostředky na to poskytnuté lépe využity“.[16]
Za racionálnější využívání nutné obhajoby bylo a nadále je považováno snížení finančních prostředků vydávaných resortem spravedlnosti ze státního rozpočtu na ustanovené obhájce. K potřebě umožnit vzdát se obhájce také obviněnému, který si obhájce zvolil a udělil mu plnou moc k obhajobě, se dospělo jen proto, aby tuto možnost měli všichni obvinění, tedy nejen ti, jimž byl obhájce ustanoven, nýbrž i ti, kteří si obhájce zvolili nebo jim byl zvolen příbuzným v pokolení přímém nebo jinou osobou uvedenou v § 37 odst. 1.
Česká advokátní komora tehdy ve svých připomínkách k § 36b uvedla, že „z návrhu je zřejmé, že je motivován především úspornými důvody ve vztahu k vynakládaným zdrojům na odměnu a hotové výdaje ustanoveného obhájce“. Není pochyb o tom, že „stát má právo vymáhat odměnu vyplacenou advokátovi na odsouzeném. Je třeba, aby stát přijal taková opatření, která by vymáhání vzniklých nákladů zefektivnila.“[17] Vytvoření § 36b však takovým opatřením není.
Současné přístupy k existenci § 36b tr. řádu
V současnosti převažují v praxi dva diametrálně odlišné přístupy k existenci § 36b.
Zastánci prvního názoru považují za správné, že obviněný se dle § 36b může obhájce vzdát, je-li dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b), nebo podle § 36 odst. 4 písm. a). Tento názor převažuje mezi orgány činnými v přípravném řízení, pro něž nepřítomnost obhájce při obhajobě obviněného usnadňuje trestní řízení a urychluje jeho průběh.
Z pohledu obhajoby obviněných není možné tento názor akceptovat u žádného ze tří zmíněných důvodů nutné obhajoby. V § 36 odst. 3 stejně jako v § 36a odst. 2 písm. b) jde o řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Vzhledem k této sazbě trestu odnětí svobody by nutná obhajoba těchto obviněných měla být nezbytná a neměla by u nich být možnost vzdát se obhájce. V § 36 odst. 4 písm. a) jde o hlavní líčení, které se koná proti zadrženému. Zde je zásadním limitujícím faktorem obhajoby omezení svobody zadrženého obviněného, které je stejně citelné jako u vazebně stíhaného obviněného, který se však nemůže obhájce vzdát. Vzhledem k tomu by ani u vazebně zadržených obviněných neměla v hlavním líčení přicházet v úvahu možnost vzdát se obhájce.
Názor, že se neosvědčila úprava obsažená v § 36b, dle níž se může obviněný obhájce vzdát, je-li dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b) a také v případě nutné obhajoby podle § 36 odst. 4 písm. a), zastávají dlouhodobě především advokáti, kteří se věnují obhajobě, a to vzhledem k tomu, že v praxi zaznamenávají značně nepříznivé důsledky vzdání se obhájce pro obviněného. S tímto názorem se ztotožňuji, protože je plně v zájmu obviněných.
Obvinění, kteří vezmou zpět své prohlášení o vzdání se obhájce, si dříve nebo později uvědomí, že trestní řízení konané v době, po kterou se hájili sami, může mít nepříznivý dopad na jejich obhajobu, což lze napravit jen s velkými obtížemi a nezřídka to vůbec není možné. Představa nejednoho obviněného, že po zpětvzetí prohlášení o vzdání se obhájce bude policejní orgán povinen opakovat úkony konané v době, kdy neměl obhájce, protože se jej vzdal, je v rozporu s § 36b odst. 4. Je to proto, že úkony trestního řízení, které byly provedeny v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu až do prohlášení o vzdání se obhájce jsou procesně účinné a bezvadné. Z neúčasti obhájce u těchto úkonů, poté co se jej obhájce vzdal, nelze dovozovat jejich neúčinnost ani porušení zákona.[18]
Jaké jsou důsledky vzdání se obhájce pro obviněného?
Obviněný, který se na základě poučení od orgánu činného v přípravném řízení vzdá ještě před svým výslechem obhájce, ať již si ho zvolil, nebo mu byl ustanoven, je ve velmi svízelné situaci. Na výslech se připravoval ve spolupráci s obhájcem, a pokud ne, tak alespoň spoléhal na to, že se s ním bude moci radit v průběhu výslechu. Vzdá-li se obviněný obhájce, tak se připraví o možnost radit se s ním při výslechu. Kromě toho naprostá většina obviněných nedokáže využít ustanovení o výslechu obviněného, i když je o nich na počátku výslechu poučena, a proto nemůže posoudit, zda je výslech veden v souladu s § 91 až 95. Obviněným, kteří nemají obhájce, je sice dána možnost podrobně se vyjádřit k předmětu obvinění, avšak jejich souvislá výpověď je často přerušována vyslýchajícím otázkami, které měly být položeny až poté, co obviněný skončí svůj monolog. I když nejsou v otázkách předstírány klamavé a nepravdivé okolnosti, je jejich důsledkem narušení koncentrace obviněného pro další části jeho výpovědi. Bez přítomnosti obhájce dochází k narušování monologu obviněného pokládáním otázek vyslýchajícím opakovaně. Vezme-li obviněný své prohlášení o vzdání se obhájce zpět, táže se jej nově zvolený či ustanovený obhájce, jak probíhal jeho výslech. Když obviněný uvede, jak jeho výpověď opakovaně narušoval vyslýchající, tak obhájce posoudí protokol o výslechu obviněného. V něm však není zaznamenána žádná forma přerušení monologu otázkami ani opakované narušování. Je to důsledek toho, že obvinění nevěnují potřebnou pozornost protokolaci své výpovědi, kterou nejednou podepisují bez přečtení, a proto také bez připomínek.
Když obviněný vezme prohlášení o vzdání se obhájce zpět, tak nově zvolený či ustanovený obhájce nechápe, proč klient při výslechu neuvedl různé skutečnosti ve svůj prospěch, jež mu nyní sdělil při poradě po převzetí obhajoby. Nejednou obviněný tvrdí, že určité skutečnosti při výslechu uvedl, avšak vyslýchající je do protokolu o výslechu nezaznamenal. Pokud však v protokolu o výslechu není zaznamenáno, že obviněný žádal doplnění své výpovědi o skutečnosti, jež byly vyslýchajícím při protokolaci pominuty, je dodatečné tvrzení obviněného neprokazatelné. Obviněný, který se vzdal práva na obhájce, také vesměs není informován o stavu vyšetřování, pokud nežádá o kopie protokolů o úkonech ani neoznamuje policejnímu orgánu, že se chce účastnit některého či všech vyšetřovacích úkonů (§ 165 odst. 1). I v nepříliš častých případech, kdy se obviněný účastní některých vyšetřovacích úkonů, není s to klást vyslýchaným otázky, které by v praxi položil obhájce, ani zabezpečit důslednou protokolaci skutečností, které jsou v jeho prospěch.
Obvinění, kteří se vzdají obhájce, zpravidla nenahlížejí do spisu ani nepodávají žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu podle § 157a, ani nevyužívají další oprávnění daná trestním řádem. V důsledku toho obviněný, který nemá obhájce, i když jde o nutnou obhajobu, nezná v průběhu vyšetřování obsah spisu, a proto nezřídka není seznámen s důkazy, které svědčí proti němu, ani s tím, že jeho výpověď není podporována dalšími provedenými důkazy, nýbrž je s nimi v rozporu. To nezřídka zjistí až při seznámení se spisem, a pokud se ho nezúčastní, teprve z obžaloby podané státním zástupcem. V takových případech nečiní obviněný ve svůj prospěch to, co by činil jeho obhájce, pokud by jej měl. To je pak pro obviněného negativním důsledkem vzdání se obhájce, i když k němu došlo v souladu s § 36b. Pokud obvinění, kteří se hájí sami, podávají opravné prostředky, postupují zpravidla intuitivně a nevyužívají vše, co je v jejich prospěch.
V praxi se vyskytují četné případy spoluobviněných z trestného činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§ 36 odst. 3). Pokud se jeden obviněný vzdá práva na obhájce podle § 36b odst. 1 a další obviněný obhájce má, potom se již v průběhu vyšetřování může jejich obhajoba zásadně odlišovat. Tuto skutečnost si obviněný, který se hájí sám, neuvědomuje, pokud nenahlíží do spisu, a v důsledku toho nemá v průběhu vyšetřování možnost porovnat svoji obhajobu s obhajobou spoluobviněného, kterého hájí obhájce. Tyto odlišnosti v obhajobě zjistí až při skončení vyšetřování ze spisu, a pokud se s ním neseznámí, tak z obžaloby, nebo je zaznamená dokonce až v hlavním líčení. To je nejednou důvodem toho, že obviněný své prohlášení o vzdání se obhájce podle § 36b odst. 3 vezme zpět a zvolí si obhájce. Ovšem nedostatky v jeho obhajobě není možné vesměs odstranit, protože úkony provedené od doručení prohlášení o vzdání se obhájce orgánu činnému v trestním řízení do jeho zpětvzetí není třeba opakovat jen proto, že se obviněný vzdal obhájce.
Obhájce může obhajovat v téže trestní věci několik obviněných vždy, když si jejich zájmy neodporují a počet obhajovaných obviněných není na újmu kvality obhajoby. Pokud jsou dva obvinění obhajováni na základě plné moci stejným obhájcem a jeden obviněný se obhájce vzdá a hájí se sám, potom rozdíl v jejich obhajobě vyniká ještě více. Obdobné to je v případech, kdy je několika obviněným, jejichž zájmy si v trestním řízení neodporují, ustanoven společný obhájce (§ 38 odst. 2). Proto pokud se chce vzdát obhájce jeden z více obviněných, měl by mu obhájce vysvětlit, že bez obhájce budou mít další spoluobvinění nesrovnatelně lepší možnosti obhajoby, a uvést, jaké možnosti dle § 91 až 95 může využít obhájce v jeho prospěch.
Každý případ, kdy obviněný, který se vzdal obhájce, i když jde o nutnou obhajobu, a následně si ještě v přípravném řízení, nebo třeba až v řízení před soudem obhájce zvolí nebo požádá o jeho ustanovení, je dokladem toho, že rozhodnutí obviněného o vzdání se obhájce bylo nepromyšlené, unáhlené. Zcela nepodstatné je, zda vzdání se obhájce bylo motivováno snahou obviněného ušetřit na obhajobě, impulzem jiné osoby či jakýmikoli jinými subjektivními důvody. Podstatné je, že důsledky toho, že se obviněný po určitou dobu hájí sám, jsou pro něj vesměs naprosto nevratné. Nic na tom nezmění jeho tvrzení před soudem, nebo jen před novým obhájcem, že rozhodnutí o vzdání se obhájce nebyl schopen odpovědně učinit, a proto se nehájil tak kvalitně, jak by to činil za pomoci obhájce.[19]
V praxi se potvrzuje názor Komory, že pokud se obviněný vzdá obhájce v případech nutné obhajoby, „povede to ve svých důsledcích i ke zhoršení kvality rozhodování soudů, neboť obžaloba nebude mít v obhájci potřebného oponenta a obviněný bez účasti obhájce nebude schopen ani při uložení mnohaletého trestu odnětí svobody učinit kvalifikované vyjádření se k obžalobě, odvolání apod., a tím bude jeho postavení výrazně zhoršeno oproti stávající právní úpravě“.[20]
Kdy musí mít obhájce mladistvý
V části druhé zák. č. 459/2011 Sb. došlo také ke změně zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „ZSM“).
Podle § 42a odst. 2 ZSM musí mít mladistvý obhájce:
a) od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle tohoto zákona nebo provedeny úkony podle trestního řádu, včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce o něm zajistit,
b) ve vykonávacím řízení, rozhoduje-li soud pro mládež ve veřejném zasedání,
c) v řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, rozhoduje-li soud pro mládež ve veřejném zasedání, a to do dovršení osmnácti let věku.
Až do konce roku 2011 musel mít mladistvý obhájce, pokud v době konání veřejného zasedání nedovršil 19. rok věku. Od 1. 1. 2012 musí mít mladistvý v uvedených případech obhájce jen do 18 let, protože podle důvodové zprávy „není zřejmé, z jakého důvodu by měl mít mladistvý obhájce obligatorně i po dovršení osmnácti let věku“.[21] Nyní mladistvý v těchto případech obhájce mít nemusí, tedy ani v době veřejného zasedání o podmíněném propuštění z výkonu trestního opatření odnětí svobody nejde o nutnou obhajobu. Proč je tomu tak, nebylo zdůvodněno, i když to může mít v praxi pro mladistvé negativní dopady. Obhajobu mladistvého obhájcem při rozhodování o podmíněném propuštění, pokud v době konání veřejného zasedání nedovršil 19. rok věku, považuji za nezbytnou.
De lege ferenda navrhuji obnovení nutné obhajoby mladistvého obhájcem při rozhodování o podmíněném propuštění dle § 42 odst. 2 ZSM.
Dle § 42a odst. 2 ZSM v případě podle odst. 1 písm. a) musí mít mladistvý obhájce až do dovršení 21 let věku, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za vhodné s přihlédnutím k dosaženému stupni rozumové a mravní vyspělosti mladistvého a okolnostem případu.
V § 44 odst. 2 ZSM, dle něhož může mladistvému zvolit obhájce i proti jeho vůli zákonný zástupce a osoby blízké, se tyto možnosti omezují pouze na případy, kdy mladistvý nedovršil 18. rok svého věku.
Lze považovat za správné, že v § 42 až 44 ZSM se nepromítla možnost, aby se mladistvý mohl vzdát obhájce, tak jak je tomu v § 36b tr. řádu u osob, které jsou plně trestně odpovědné.
Nutná obhajoba a právnická osoba
Pro obviněnou právnickou osobu se nepoužijí ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě (§ 35 odst. 2 ZTOPO). Zákon tedy výslovně vylučuje užití ust. § 36, 36a a 36b tr. řádu o nutné obhajobě u obviněné právnické osoby. Obviněná právnická osoba si může obhájce pouze zvolit za podmínek stanovených v § 37 až 37a tr. řádu, a proto jí obhájce nemůže být soudem (v přípravném řízení soudcem) ustanoven.[22]
Proto nemůže být vyhověno žádosti právnické osoby o ustanovení obhájce. Je pouze na právnické osobě, resp. na osobách, které mohou jednat jejím jménem, nebo na jejím zmocněnci, příp. opatrovníkovi, zda jí v trestním řízení vedeném proti ní zvolí obhájce či nikoli.
Závěr
Právo na obhajobu je zakotveno v čl. 40 odst. 3 Listiny takto: „Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoli ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.“ V těchto případech, podrobně upravených v § 36 a 36a tr. řádu, obviněný musí mít obhájce, a to i tehdy, pokud by jej výslovně odmítal. V rozporu s tím, v případech nutné obhajoby uvedených v § 36b tr. řádu, popsaných v § 36 odst. 3, v § 36a odst. 2 písm. b) a v § 36 odst. 4 písm. a) tr. řádu, dostává obviněný možnost vzdát se obhájce, i když to je v rozporu s čl. 40 odst. 3 Listiny.
Ust. § 36b fakticky vytvořilo dvě odlišné formy nutné obhajoby.
První forma nutné obhajoby je v případech, kdy se obviněný (odsouzený) může podle § 36b odst. 1 obhájce vzdát [§ 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b), § 36 odst. 4 písm. a)].
Druhá forma je v dalších případech uvedených v § 36 odst. 1, 2 a 4, stejně jako v § 36a odst. 1, 2, kdy se obviněný (odsouzený) obhájce vzdát nemůže.
V praxi se neosvědčilo, že dle § 36b se může obviněný obhájce vzdát, je-li dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b), a také v případě nutné obhajoby podle § 36 odst. 4 písm. a). Ve všech případech upravených v § 36 a 36a tr. řádu se jedná formálně o nutnou obhajobu, i když se může obviněný obhájce vzdát a hájit se sám. Protože za podmínek uvedených v § 36b má obviněný na výběr, zda chce být obhajován obhájcem, či nikoli, potom po obsahové stránce nejde o nutnou obhajobu.
Možnost vzdát se obhájce dle § 36b zpochybňuje institut nutné obhajoby, a to pokud jde o jeho obsah i název. Úprava obsažená v § 36b tr. řádu je v rozporu s čl. 40 odst. 3 Listiny. Vzhledem k tomu, že v případech uvedených v ust. § 36b jde nadále o nutnou obhajobu, nelze ponechat na vůli obviněného, zda se obhájce vzdá, či nikoli. Proto de lege ferenda navrhuji zrušení § 36b, tedy jeho vypuštění z trestního řádu.
Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc., je expertem na trestní právo, působil jako advokát a vysokoškolský učitel.
Ilustrační foto: Freepik.com
[1] P. Šámal, J. Musil, J. Kuchta a kol.: Trestní právo procesní, 4. přepracované a doplněné vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 212.
[2] Neuvádím-li v textu odkaz na zákon v podobě zkratky, odkazuji na zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
[3] Srov. minimální práva obviněného uvedená v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené radou Evropy, v ČR vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „EÚLP“). Viz V. Mikule, V. Sládeček: Ústavní soudnictví a lidská práva, CODEX, Praha 1994, str. 262.
[4] Připomínky České advokátní komory k vytvoření § 36b tr. řádu, obsaženém v návrhu zák. č. 459/2011 Sb.
[5] Srov. důvodovou zprávu k novele trestního řádu provedené zákonem č. 459/2011 Sb., zvláštní část, bod 9, k § 36b.
[6] P. Šámal a kol.: Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář, 7. vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 460.
[7] Postup policejních orgánů není v praxi jednotný. Některé policejní orgány se netají názorem, že neshledávají důvod přezkoumávat, zdali je obviněný, který se vzdá práva na obhájce, způsobilý hájit se sám. Usuzují, že to u trestně odpovědných osob není nutné, protože obviněný by se měl o možnosti hájit se sám poradit především s obhájcem, a ten by mu měl sdělit, zda je schopen efektivně se hájit i bez něj. Jsou však také policejní orgány, které zvažují, zda je obviněný, který se chce vzdát práva na obhájce, schopen hájit se sám, a pokud jde o více spoluobviněných, tak shodně s obhájcem upozorňují obviněného na znevýhodnění oproti těm obviněným, které hájí obhájce.
[8] Srov. op. cit. sub 4.
[9] Srov. důvodovou zprávu k novele trestního řádu provedené zákonem č. 459/2011 Sb., zvláštní část, bod 9, k § 36b, str. 1.
[10] Pokud v protokolu o hlavním líčení chybí jakékoli vyjádření obžalovaného, tak to naznačuje, že je soud nepovažuje za podstatné. Z pohledu obhajoby obžalovaného jde zpravidla o vyjádření zásadního významu, jímž se však soud nechce zabývat.
[11] V praxi se mnohé policejní orgány netají tím, že nevidí důvod, proč by důsledkem nepromyšleného vzdání se obhájce obviněným mělo být opakované provádění úkonů trestního řízení. Tento postoj mají zejména ty policejní orgány, které nejenže nepřemlouvaly obviněného ke vzdání se obhájce, nýbrž jej obdobně jako obhájce před využitím tohoto práva varovaly a shodně poukazovaly na jeho možné negativní dopady.
[12] Některé policejní orgány sdělují obviněnému, za účasti obhájce, kterého se chce vzdát, že pokud prohlášení o vzdání se obhájce vezme zpět, v souladu s § 36b odst. 4 nevyhoví jeho žádosti o opakování úkonů. To pak připomenou obviněnému poté, co své prohlášení o vzdání se obhájce vezme zpět, a žádá o opakování úkonů konaných v době, kdy se hájil sám.
[13] V připomínkovém řízení se resorty shodovaly v tom, že obviněnému by nemělo být umožněno, aby se obhájce vzdal, pokud by nebyl dostatečně způsobilý hájit se sám. Naprosto odlišné názory však zaznívaly o tom, kdo by mohl určit, že obviněný není dostatečně způsobilý hájit se sám. Neobstál návrh, aby o tom rozhodoval policejní orgán nebo státní zástupce vykonávající dozor nad přípravným řízením. Kritice byl podroben i názor, dle něhož by o způsobilosti obviněného hájit se sám měl rozhodnout znalec z oboru psychologie, příp. psychiatrie, a to buď znaleckým posudkem, nebo odborným vyjádřením. Protože nebyla nalezena shoda v tom, kdo by mohl určit, že konkrétní obviněný není dostatečně způsobilý hájit se sám, bylo ponecháno právo vzdát se obhájce výlučně na obviněném a do určité míry i na obhájci, jehož se chce vzdát, příp. na orgánu činném v trestním řízení konajícím úkony v dané fázi trestního řízení.
[14] Op. cit. sub 6, str. 446.
[15] Nemalá část obviněných, kteří se v případech dle § 36b vzdali obhájce, se po upozornění na možnost prostudovat spisy táže policejního orgánu, zda spisy musí prostudovat. Když se dozvědí, že jde pouze o jejich oprávnění, nikoli povinnost, tak nezřídka do spisu nenahlíží.
[16] Vystoupení ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na 19. schůzi Poslanecké sněmovny dne 14. 6. 2011.
[17] Stanovisko České advokátní komory k návrhu vyhlášky, kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů.
[18] V praxi obviněný neúspěšně dovozuje neúčinnost úkonů, při nichž nebyl přítomen obhájce poté, co se jej obviněný vzdal. Nově zvolený obhájce to činí jen ojediněle, a to na pokyn klienta, neboť si je vědom, že tyto procesní úkony není třeba opakovat.
[19] V těchto případech se předseda senátu (samosoudce) dotazuje obžalovaného, zda jej někdo přiměl či přinutil vzdát se obhájce. Pak obviněný zpravidla sdělí, že se sám rozhodl vzdát se obhájce poté, co byl upozorněn na tuto možnost danou zákonem. Jen výjimečně se zjistí, že obviněnému vysvětloval policejní orgán možnost vzdání se obhájce mezi čtyřma očima, bez přítomnosti obhájce.
[20] Připomínky České advokátní komory k návrhu zák. č. 141/1961 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, k bodu č. 10 – nové ust. § 36b tr. řádu, str. 1-2.
[21] Srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 459/2011 Sb., zvláštní část, k části druhé změna zákona o soudnictví ve věcech mládeže, k bodu 1.
[22] Institut nutné obhajoby nelze zaměňovat za povinnost fyzické i právnické osoby podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
