Článek, který získal druhé místo v kategorii Talent roku soutěže Právník roku 2024, se věnuje problematice soudních sporů v oblasti porušování práv majitelů ochranných známek (prodej neoriginálů/padělků a tzv. nedovolených paralelních dovozů), soudobému přístupu soudů v ČR i v rámci EU, zejména co do otázky rozložení důkazního břemene v těchto typech sporů. Autorka analyzuje, zda je majitel ochranné známky v soudním řízení fakticky zvýhodněn oproti jiným žalobcům, zejména pokud jde o důkazní břemeno. Poukazuje na problematické aspekty soudobého přístupu soudů k otázce důkazního břemene, na lehkou zneužitelnost této koncepce ze strany majitelů ochranných známek, a zejména na problematičnost unesení důkazního břemene ze strany neoficiálních distributorů v pozici žalovaných. Zabývá se otázkou, zda je současný přístup ke koncepci rozložení důkazního břemene v těchto typech sporů v ČR v souladu se základními principy sporného civilního procesu, jakož i se základním právem na spravedlivý soudní proces.

 

„Všichni jsme si rovni, někteří jsou si rovnější.“ (George Orwell, Farma zvířat)

Citát z legendární knihy Farma zvířat spisovatele George Orwel­la je nepochybně znám široké veřejnosti. S ohledem na existenci práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jako „LZPS“) a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jako „EÚLP“) lze dospět k obecnému závěru, že veřejnost nepředpokládá v demokratickém právním státě rozdílné či zvýhodněné postavení osob v soudním řízení. Jsou si však všichni účastníci řízení skutečně rovni, nebo je vybraným osobám a priori přiznáno výhodnější postavení, tedy „jsou si někteří rovnější“, jak uvádí ve svém díle formou alegorie George Orwell?

S trochou nadsázky se tak může zdát být s ohledem na aktuální rozhodovací praxi soudů v řízeních, jejichž předmětem je posouzení otázky „porušení práva majitele ochranné známky“. Tedy v řízeních vedených majiteli ochranných známek vůči osobám, které jsou neoficiálními prodejci/distributory výrobků nesoucích označení dané ochranné známky (dále též jako „OZ“). Jedná se zejména o žaloby, jejichž předmětem je tvrzení o porušení práva majitele ochranné známky spočívající v distribuci tzv. neoriginálů (padělků, tj. výrobků, jež nebyly vyrobeny majitelem OZ či jinou osobou s jeho souhlasem), či tzv. výrobků z nedovoleného paralelního dovozu (tj. originálních výrobků, které byly vyrobeny majitelem OZ či osobou s jeho souhlasem, avšak výrobek byl určen k distribuci na jiný trh, než na kterém byl výrobek nabízen žalovaným distributorem).

V předmětných typech řízení dochází v současné době k jistému zvýhodnění majitelů ochranných známek v pozici žalobců z důvodu netypického rozložení a plnění důkazního břemene.

V konkrétních případech ze soudní praxe v ČR[1] byli žalobci, na rozdíl od žalobců v jiných typech sporů, de facto zproštěni povinnosti důkazní osvědčit svá tvrzení o porušení práva, kdy veškerá procesní povinnost (důkazní břemeno) byla přenesena na žalované. Žalobcům pro úspěch ve věci, zjednodušeně řečeno, postačovalo prosté slovní tvrzení, že došlo k porušení práv ochranné známky/tvrzení o neudělení souhlasu s označením výrobku ochrannou známkou, kdy k tomu nebylo vyžadováno předložení žádného důkazu. Důkazní břemeno bylo plně přeneseno na žalovaného.

Městský soud v Praze, jako prvostupňový soud příslušný k rozhodování o žalobách v oblasti práv duševního vlastnictví, opakovaně ve svých rozhodnutích v řízeních, v nichž se žalobci domáhali určení porušení práva ochranné známky (zejména porušení v podobě distribuce tzv. padělků) a s tím souvisejících nároků (informační, zdržovací, na zničení aj.), uzavřel, že k přijetí závěru, že předmětné výrobky porušují práva duševního vlastnictví majitele ochranné známky – potažmo k unesení břemene tvrzení a důkazního žalobcem – postačuje, že žalobce prokáže, že předmětné sporné výrobky jsou označeny ochrannou známkou žalobce a že žalobce učinil slovní prohlášení, že k tomuto označení vyobrazenému na výrobku nedal souhlas,[2] přičemž další procesní aktivita není ze strany žalobce vyžadována a je naopak na žalovaném, aby prokázal opak, tj. že souhlas udělen byl. Rovněž konstatoval, že de facto jediným způsobilým důkazem žalovaného je doložení udělení souhlasu pomocí předložení úplného distributorského řetězce (formou nabývacích dokladů až k pomyslnému prvnímu prodeji výrobku, z něhož lze dovodit udělení souhlasu majitele ochranné známky pro daný trh).

Mají však skutečně majitelé ochranných známek právem aprobované výhodnější postavení, zejména z hlediska procesních povinností (povinnosti a břemene důkazního)?

Jak lze nazírat na výše uvedený judikatorní přístup soudů z hlediska ústavních kautel práva na spravedlivý proces a jeho jednotlivých komponent – principu rovnosti zbraní, kontradiktornosti? Lze pouze slovní prohlášení žalobce o porušení práva považovat za dostatečné z hlediska povinnosti tvrzení a důkazní a unesení břemene tvrzení a důkazního, a přesouvat veškerou důkazní povinnost k prokázání opaku na žalovaného, tedy distributora daného sporného výrobku?

Je v souladu s právní úpravou ochranných známek, jakož i judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jako „SD EU“) situace, kdy je žalobce zbaven primární povinnosti žalobce osvědčit svá žalobní tvrzení, a je třeba postupovat rozdílně v případech tvrzeného porušení práva ve formě tzv. padělku a výrobku z tzv. nedovoleného paralelního dovozu či jiných sporů?

Otevírá tato koncepce rozložení procesních povinností stran řízení prostor pro tzv. šikanózní žaloby?

Jaké možnosti obrany tedy mají distributoři výrobků označených ochrannou známkou, chtějí-li prokázat originalitu výrobku, trh určení výrobku, tedy ono „udělení souhlasu“? Je skutečně jedinou možností unesení důkazního břemene odhalení dodavatelského řetězce a je tento požadavek proporcionální?

O těchto právních otázkách pojednává autorka v následujících částech článku.

K právní úpravě ochranných známek 

Právní úprava ochranných známek v České republice vychází zejména ze zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jako „ZOZ“), a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. 6. 2017 o ochranné známce Evropské unie (dále jako „nařízení o ochranné známce EU“).

Ochranné známky jsou právní instituty sloužící k rozlišení výrobků a služeb určitého subjektu od výrobků jiných subjektů, kdy jejím majitelům jsou přiznána výhradní práva k nakládání s příslušnou OZ. Majitel OZ má výlučné právo známku užívat a bránit jiným v jejím neoprávněném užívání. Toto právo zahrnuje zejména možnost zakázat třetím osobám užívání označení shodného či zaměnitelného s OZ v obchodním styku.[3]

Souhlas majitele OZ s jejím užitím

Majitel OZ může dát souhlas k užívání známky třetí osobě – např. formou licenční smlouvy. Pokud však výrobek byl uveden na trh s jeho souhlasem, nastupuje princip tzv. vyčerpání práv upravený v § 11 ZOZ a čl. 15 nařízení o ochranné známce EU.

Institut vyčerpání práv znamená, že jakmile je výrobek označený OZ legálně uveden na trh v Evropském hospodářském prostoru (EHP) se souhlasem vlastníka OZ, nemůže majitel známky dále bránit jeho dalšímu prodeji[4] (po vzniku evropského společenství je aplikováno tzv. komunitární vyčerpání práv). S principem vyčerpání práv (uvedení výrobku na příslušný trh) je spojen i pojem tzv. paralelních dovozů.

K paralelním dovozům

Podle doktríny mohou distributoři volně dovážet z jednoho členského státu EU do druhého originální zboží, které bylo na vnitřní trh EU uvedeno majitelem práva duševního vlastnictví nebo s jeho souhlasem. V takové situaci dochází k tzv. vyčerpání práv a majitel práv z duševního vlastnictví nemůže paralelním dovozům bránit – jedná se o tzv. dovolené paralelní dovozy, které jsou projevem evropského principu volného pohybu zboží. Jedná se o pozitivní/chtěný fenomén, na základě kterého dochází k udržitelnosti cenové hladiny a konkurenčního prostředí.[5] Nedovolené paralelní dovozy naopak představují situace, kdy se jedná sice o originální zboží, avšak to bylo poprvé uvedeno majitelem OZ mimo trh EU, a při jejich dovozu do EU není tedy presumován souhlas majitele OZ s jeho uvedením na trh v EU, tedy nedošlo k tzv. vyčerpání práv.

Oficiální vs. neoficiální distribuce

Oficiální distribuce probíhá prostřednictvím autorizovaných prodejců, kteří výrobky odebírají přímo od zdroje, jímž je majitel OZ či jím pověřený subjekt. Ti musí dodržovat pevně stanovené podmínky majitelem OZ, včetně kontrolované cenové politiky, marketingu atd. Naopak neoficiální distribuce zahrnuje běžný prodej originálního zboží mimo tuto oficiální síť, de facto se jedná o „přeprodej“ zboží, které již bylo uvedeno na trh (došlo k vyčerpání práv), např. prostřednictvím paralelních dovozů či „přeprodejem“ mezi jednotlivými prodejci na území jednoho státu. Tito distributoři nejsou vázáni podmínkami prodeje určovanými ze strany majitele OZ, zejména cenovou regulací, a proto mohou nabízet výrobky za výhodnější ceny, což je pro spotřebitele často atraktivnější alternativa. Z uvedeného vyplývá, že oficiální distribuce má mnohdy zájem na omezování konkurence z řad neoficiálních distributorů za účelem konkurenční výhody.

Typy porušení práva z hlediska nabízení výrobků označených OZ ze strany třetích osob (prodejců)

„Porušení ochranné známky“ je velmi obecný pojem, do kterého spadají nejrůznější formy. Z hlediska tohoto článku je zejména poukazováno na porušení v podobě distribuce tzv. padělků a již zmíněných výrobků z tzv. nedovoleného paralelního dovozu. Padělky neboli neoriginální výrobky jsou výrobky, které se tzv. za pravé vydávají, tedy chtějí napodobit výrobek vyrobený majitelem OZ či s jeho souhlasem. Výrobky z tzv. nedovoleného paralelního dovozu jsou výrobky, které jsou originály, ale jsou určeny na jiný distribuční trh.

V praxi jsou neoficiální distributoři značkového zboží stále častěji vystavováni právním útokům ze strany majitelů OZ, a to prostřednictvím předžalobních výzev či žalob, ve kterých jsou obviňováni z porušování práv OZ ve formě distribuce padělků/nedovolených paralelních dovozů. Tyto spory často postihují i prodejce, kteří s plným přesvědčením obchodují s originálním zbožím, dlouhodobě nakupovaným od prověřených dodavatelů v rámci EU, kteří garantují jeho originalitu a oprávněnou distribuci. Přesto se tito prodejci dostávají do pozice žalovaných, kdy musí složitě obhajovat legálnost svého podnikání, přestože se ničeho protiprávního nedopustili, a to za situace, aniž by žalobce jakkoli osvědčil své tvrzení o údajném porušení práva. Tato praxe tak může sloužit spíše jako nástroj obchodní strategie majitelů OZ, s cílem odstranění neoficiál­ní distribuce jako značné konkurence, než jako legitimní ochrana jejich práv, viz dále.

Příklad rozhodnutí českého soudu týkající se problematiky porušení práva majitele OZ

V řízení vedeném Městským soudem v Praze[6] se žalobce domáhal určení, že 257 výrobků (hodinek) v držení žalovaného porušuje jeho práva z OZ. Žalobce osvědčil, že je majitelem OZ vyobrazených na zadržených výrobcích a slovně prohlásil, že výrobky nejsou výrobky, které by byly opatřeny OZ a uvedeny na trh EHP s jeho souhlasem. Žalobce nebyl ve svých tvrzeních konzistentní, když zpočátku tvrzení nasvědčovala tomu, že se má jednat o tzv. nedovolený paralelní dovoz. V závěru však označil výrobky za tzv. padělky, avšak bez předložení důkazu. Na rozdíl od souběžně vedených řízení s žalovaným majících původ v zadržení výrobků celním orgánem,[7] zástupce žalobce nepředložil např. ani interní analýzu vzorku výrobků. Zástupce žalobce totiž v návaznosti na jemu známý průběh vedení řízení a právní závěry nalézacího soudu, které se postupně zformulovaly v souběžně vedených sporech se žalovaným, v řízení prezentoval premisu, že nemá povinnost předkládat žádné důkazy ke svému tvrzení o porušení práva.

Žalovaný, který jakožto neoficiální distributor luxusního zboží neměl do podání žaloby žádný důvod zpochybňovat originalitu jím odebíraného zboží od jeho prověřených dodavatelů na území EU, kteří deklarovali dodržení právních předpisů týkajících se duševního vlastnictví – originalitu výrobků a jejich určení na trh EU – prohlásil, že zboží řádně nabyl na trhu EU a jedná se o originál. V rámci řízení se dovolával tzv. institutu vyčerpání práv a důsledků z něj plynoucích. Taktéž poukazoval na nedostatky podané žaloby, zejména že žalobce ke svým tvrzením nepředložil žádný důkaz, na základě kterého měl dojít k závěru o porušení práva (např. znalecký posudek/interní stanovisko prokazující neoriginalitu zboží či určení výrobku na jiný než evropský trh, tj. důkaz osvědčující jeho tvrzení o porušení práva).

Dále pak, přestože nesouhlasil se závěrem soudu o splnění podmínky tvrzení a důkazní ze strany žalobce (tedy ani s tím, že by mělo na jeho osobu v takovém případě přejít břemeno k prokázání opaku), hodlal s ohledem na zkušenosti získané z jiných soudních řízeních dostát konstantně předesílanému požadavku Městského soudu v Praze, a to požadavku prokázání udělení souhlasu s užitím OZ za pomoci předložení dodavatelských faktur osvědčujících původ zboží. Předložil tak nabývací doklady od dodavatele v EU. Rovněž upozornil na fakt, že předmětné výrobky absentují rozlišovací značení, na podkladě kterých by bylo možné třetím subjektem ověřit originalitu výrobku, jakož i trh určené distribuce výrobku (výrobky měly pouze druhové značení, nikoli rozlišovací značení každého výrobku). Současně k tomu předložil prohlášení dodavatele uveřejněné na jeho webových stránkách, ze kterého vyplývalo, že distribuuje pouze výrobky od oficiálních distributorů. Dále navrhoval, nechť je v případě pochybností vyžádáno stanovisko dodavatele a příp. i doložení jeho dodavatelského řetězce, příp. ať je žalovanému k tomuto ponechána lhůta. Tento důkaz však byl zcela neoprávněně vyhodnocen jako nevážící se k zadrženým výrobkům a nezpůsobilý původ výrobků prokázat (to i přesto, že v souběžných řízeních byla právě tato procesní aktivita ze strany žalovaného soudem vyžadována). Další návrhy na doplnění dokazování k prokázání původu výrobků, včetně znaleckého posudku, využití institutu tzv. ediční povinnosti k doložení podstatných informací o výrobcích od žalobce (k otázce originality, rozlišovacích znaků, znaků pro určení relevantního trhu určení výrobku), nebyly soudem první (ani druhé) instance umožněny.

Soud prvního stupně podané žalobě vyhověl v plném rozsahu a určil, že 257 kusů výrobků žalovaného porušuje práva majitele OZ. Své rozhodnutí vystavil na právním závěru, že žalobce plně dostál svým procesním povinnostem již tím, že prokázal, že je majitelem OZ vyobrazené na výrobku a že výslovně prohlásil, že ne­udělil ve vztahu k předmětným výrobkům souhlas s jejím užitím, přičemž nebyl povinen jakkoli svá tvrzení o porušení práva prokazovat, a tedy bylo na žalovaném, aby prokázal, že souhlas k užití udělený měl, což se však nestalo. Rozhodnutí bylo jako právně nezávadné aprobováno soudy všech vyšších instancí. Ve věci byla podána ústavní stížnost, o níž nebylo ke dni sepisu článku Ústavním soudem rozhodnuto.

Žalovaný v průběhu řízení (na úrovni všech soudních instancí) namítal nerovnoměrně rozložené důkazní břemeno, když uvedeným přístupem, kdy po žalobci nebyl požadován k žalobním tvrzením o údajných padělcích žádný důkaz, bylo porušeno právo na spravedlivý proces (princip rovnosti), dle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni, které je promítnuto též do základních zásad civilního soudnictví (princip kontradiktornosti, rovnosti zbraní, rozložení povinnosti a břemena tvrzení a důkazní). Dle žalovaného bylo majiteli OZ přiznáno zvýhodněné postavení plynoucí z jeho vlastnictví k ochranné známce, a to na úkor žalovaného. K porušení došlo zejména tím, že soudy všech instancí netrvaly na dodržení zásad sporného civilního řízení, kdy zcela bez podkladu plynoucího z jednoduchého práva v rozporu s principy ústavního práva zvýhodnily žalobce tím, že jej de facto „zbavily“ jeho primární povinnosti a břemene tvrzení, a především břemene důkazního. Žalovaný v řízení poukazoval rovněž na aktuální výklad judikatury SD EU, jenž se zabývá otázkou důkazního břemene, ke které však nebylo přihlédnuto.

Je přístup soudů v ČR k otázce rozložení důkazního břemene v souladu s právními předpisy ČR?

Autorka klade otázku, zda je dnešní přístup soudů v ČR v souladu s komponenty práva na spravedlivý proces a základními zásadami sporného civilního procesu. A zda obsahuje právní úprava OZ odlišnou procesní úpravu z hlediska procesního postavení účastníků řízení, zejména koncepci rozložení důkazního břemene. Jak bylo uvedeno shora, soudy aplikují závěr, na podkladě kterého není po žalobci požadováno důkazní doložení jeho tvrzení o porušení práva, nýbrž postačuje pouhé slovní prohlášení o „neudělení souhlasu“.

Autorka k otázce procesních povinností účastníků sporného civilního soudního řízení uvádí, že sporné civilní soudní řízení musí být prováděno v souladu se základním právem na spravedlivý proces dle čl. 36 LZPS, jehož nedílnou součástí je zásada rovnosti účastníků řízení. Tato zásada se promítá do několika klíčových procesních principů, včetně principu rovnosti zbraní, který zajišťuje, že žádná ze stran nesmí být procesně znevýhodněna a musí mít stejné možnosti při předkládání důkazů, vyjadřování se k důkazům protistrany a uplatňování svých práv. Otázka rovnosti účastníků se promítá i do otázky rozložení důkazního břemene, kdy zásada rovnosti zbraní v civilním řízení obecně zahrnuje též rovnost břemen, která se na účastníky řízení kladou. Tato břemena nesmí být nepřiměřená. V opačném případě nelze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Tento obecný princip rovnosti účastníků se pak nutně promítá i do právní úpravy dokazování v rovině zákona. Dalším významným principem je zásada kontradiktornosti řízení, která garantuje účastníkům právo být seznámeni s tvrzeními a důkazy protistrany a efektivně na ně reagovat. Strany řízení jsou nadány stejnou (rovnou) procesní povinností tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, kdy na tyto má právo druhá strana reagovat. Dle pravidel sporného civilního procesu je to pak vždy právě žalobce, kdo je povinen nést primární břemeno tvrzení a důkazní k základním skutečnostem, které jsou namítány žalobou. Žalobce je ve smyslu ust. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 o. s. ř. vždy povinen osvědčit svá základní žalobní tvrzení. Nelze tedy bez dalšího žalobce zbavit povinnosti tvrdit a prokazovat základní skutečnosti, jichž se žalobou dovolává.

Účastníci řízení mají ve sporném civilním řízení rovné procesní postavení, tedy žádná ze stran není nikterak zvýhodňována. ZOZ neobsahuje žádné speciální procesní ustanovení, které by majiteli OZ přiznávalo nadstandardní ochranu, dovolává-li se porušení práva ve formě distribuce padělků či nedovolených paralelních dovozů. Neobsahuje ani žádné výslovné ustanovení z hlediska odlišné koncepce důkazního břemene.

V případě porušení práva OZ se nejedná ani o případ zákonem upraveného obráceného důkazního břemene, jak je upraveno např. v případě diskriminace přímo v o. s. ř. v ust. § 133a o. s. ř. či v případě právní úpravy vynálezů a patentů dle zák. č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích (dále jako „patentový zákon“), kdy dle ust. § 13 písm. c) tohoto zákona se „shodné výrobky považují za získané způsobem, který je předmětem patentu, je-li nanejvýš pravděpodobné, že výrobek byl vyroben způsobem, který je předmětem patentu, a majiteli patentu se přes přiměřené úsilí nepodařilo určit skutečně užitý výrobní způsob, dokud se neprokáže opak“. Zde zákon skutečně zakotvuje institut tzv. obrácení důkazního břemene ve prospěch majitele patentu na výrobní způsob, který tvrdí o určitém výrobku, že byl vyroben způsobem chráněným jeho patentem. Zákon proto zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že shodné výrobky se považují za vyrobené patentovaným způsobem, je-li to nanejvýš pravděpodobné a majiteli patentu se přes přiměřené úsilí nepodařilo určit skutečně užitý výrobní způsob.

Nadto ani v případech, kdy dochází k tzv. převrácení důkazního břemene (viz patentový zákon a případy diskriminace ve smyslu ust. § 133a o. s. ř.), tento postup z procesního hlediska neznamená, že žalobce je plně zproštěn svých procesních povinností, tedy že by mu bylo umožněno pouze bez dalšího tvrdit porušení práva a již tímto pouhým tvrzením dostát svým procesním povinnostem, přičemž již tímto pouhým tvrzením by veškerá důkazní a procesní povinnost byla bez dalšího přenesena na žalovaného. I v těchto případech musí žalobce jistou měrou osvědčit svá tvrzení – k přenesení břemene je přistupováno až poté, co byla splněna prvotní procesní povinnost ze strany žalobce – v případě patentů se jedná o pokus o obstarání důkazu, který však byl znemožněn, což musí být prokázáno; v případě diskriminace musí být žalobcem prokázáno neobvyklé zacházení, avšak vyvratitelnou domněnkou se presumuje pouze tvrzená diskriminační motivace žalovaného.

K tomu např. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 uvádí, že „Výkladem ust. § 133a odst. 2 o. s. ř. nelze dovodit, že osobě, která se při nákupu služeb cítila být rasově diskriminována, stačí pouze tvrdit, že došlo k diskriminačnímu jednání. Tato osoba v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem. Neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Dále pak musí tvrdit, že znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací na základě rasového nebo etnického původu. Tuto motivaci ovšem prokazovat nemusí, ta se v případě důkazu odlišného zacházení předpokládá, je však vyvratitelná, prokáže-li se (dokazováním) opak. Ostatně požadavek, aby strana žalující musela prokazovat, že byla diskriminována právě a výlučně pro svůj rasový (etnický) původ, a nikoli z důvodu jiného, je zcela zjevně nesplnitelný, neboť prokázat motivaci (pohnutku) žalované strany je z povahy věci vyloučeno. Neobstojí proto názor navrhovatele, že v řízeních uvedených v napadeném ustanovení občanského soudního řádu ,je strana žalující zvýhodněna, neboť nemusí prokazovat, co se mělo stát a proč že je žalováno, zatímco strana žalovaná je znevýhodněna, neboť by měla prokázat, co se nestalo‘. Ve skutečnosti totiž důkazní břemeno neleží pouze a výlučně na straně žalované. I strana žalující nese své břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Pokud tato břemena strana žalující unese, což musí v jednotlivém případě posoudit soud, je následně věcí strany žalované prokázat svá tvrzení, že k diskriminaci z rasových (etnických) důvodů nedošlo. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ust. § 133a odst. 2 o. s. ř. je prostředkem přiměřeným k dosažení sledovaného cíle, resp. že – bude-li aplikováno výše uvedeným ústavně konformním způsobem – bude zachována spravedlivá rovnováha mezi požadavky veřejného zájmu společnosti a požadavky ochrany individuálních základních práv.“

Závěr o rozložení a splnění důkazního břemene, jak byl učiněn soudy, nelze dle autorky článku odůvodnit ani s odkazem na dřívější judikatorní závěry týkající se tzv. negativních skutečností, které se dle tzv. negativní teorie důkazní neprokazují. V případě, je-li celá žaloba postavena toliko na tvrzení žalobce, že „neudělil souhlas s užitím ochranné známky“, není namístě, aby veškerá procesní aktivita byla pouze z důvodu takto vymezeného žalobního tvrzení přenášena na žalovaného. Dle soudobého přístupu odborné veřejnosti je tzv. negativní teorie důkazní, tj. neprokazování negativních skutečností tím, kdo je tvrdí, za současného uložení povinnosti prokázat opak (pozitivní skutečnost) straně druhé, již překonána, neboť byl přijat závěr o lehké zneužitelnosti tohoto přístupu, když by ze strany žalobců bylo možné skoro vždy definovat předmět žaloby ve smyslu negativního vyjádření, a tím se vyhýbat povinnosti a břemeni důkaznímu ze strany žalobců a neúměrně zatěžovat druhou stranu řízení.

V neposlední řadě by tento přístup soudu k rozložení a splnění důkazního břemene bylo nutné v teoretické právní rovině interpretovat tak, že v tomto typu sporu není třeba trvat na tom, aby byla naplněna hypotéza právní normy, které se žalobce dovolává, konkrétními skutkovými tvrzeními a žalobce se de facto může naplnění dané skutkové podstaty dovolávat pouze s odkazem na vyjádření textu zákona (tedy, že pro naplnění skutkové podstaty porušení práva majitele OZ postačuje slovní sdělení odpovídající doslovnému vyjádření textu zákona, tj. v daném případě v podobě, že nebyl udělen souhlas s užitím OZ, a to na úkor v klasickém případě požadovanému prokázání faktických skutečností o tvrzeném porušení práva, které by naplnilo hypotézu právní normy). Takováto koncepce se však zcela vymyká současným právním teoriím.

Ze ZOZ, z důvodové zprávy k němu ani z o. s. ř. tedy nevyplývá, že by záměrem zákonodárce bylo přiznat majiteli OZ jakoukoli vyšší právní ochranu v soudním řízení ve formě zbavení povinnosti osvědčit svá žalobní tvrzení procesně přijatelným důkazem. S ohledem na výše uvedené z pohledu autorky nelze a priori ve všech sporech o porušení práva majitele ochranné známky při výkladu národního práva dovozovat „nepotřebnost“ důkazního osvědčení základních tvrzení žalobce, a naopak dovozovat přímé „převzetí“ procesní povinnosti tvrdit a dokazovat rozhodné skutečnosti pouze ze strany žalovaného (tj. prokazovat, že výrobky jsou originály určené na trh EU, tj. udělení souhlasu majitele OZ).

Jak na otázku důkazního břemene v oblasti porušení práv OZ nazírá nařízení o ochranné známce EU a SD EU?

Nařízení o ochranné známce EU výslovně otázku důkazního břemene v jednotlivých typech sporů o porušení práva majitele OZ neupravuje. Judikatura SD EU se však v průběhu let postupně věnovala výkladu otázky tzv. vyčerpání práv ve smyslu čl. 15 nařízení o ochranné známce EU. To ve spojitosti s případy, v nichž byla řešena otázka porušení práva ve formě tzv. paralelních dovozů.

SD EU skutečně v minulosti dospěl v žalobách, jejichž předmětem bylo porušení v podobě tzv. nedovoleného paralelního dovozu, k závěru, že v případě, dovolává-li se žalovaný institutu tzv. vyčerpání práv (tj. že se jedná o originální výrobky, jež byly uvedeny na trh EU se souhlasem majitele OZ), je jeho procesní povinností (důkazním břemenem) prokázat ono udělení souhlasu (rozhodnutí Zino Davidoff a Levi Strauss). Rovněž však v minulosti bylo toto striktní pravidlo, jež neúměrně zatěžuje distributory, zmírněno prostřednictvím judikatury Van Doren + Q, C‑244/00, kdy SD EU upřesnil, že požadavky vyplývající z ochrany volného pohybu zboží mohou vyžadovat, aby toto pravidlo pro dokazování (rozložení důkazního břemene) bylo upraveno, tedy přeneseno na žalobce (majitele OZ), a to v případě hrozby tzv. rozdělení trhu.

I tento výklad však prošel v průběhu posledních let zcela zásadním vývojem, a to ve prospěch žalovaných (distributorů). V případě sporů z tzv. nedovolených paralelních dovozů, v rámci kterých je pracováno s problematikou vyčerpání práv, došlo ke změně nazírání na koncepci rozložení důkazního břemene, a to v návaznosti na rozhodnutí SD EU ze dne 17. 11. 2022, C‑175/21, Harman International Industries, Inc. proti AB S.A., a zejména na rozhodnutí ze dne 18. 1. 2024, C‑367/21, Hewlett Packard Development Company LP proti Senetic S. A.

SD EU dovodil, že aktuální právní úpravu je třeba vykládat, zjednodušeně řečeno, následovně: V případech, kdy se žalovaný (distributor) ve sporech o porušení práv duševního vlastnictví dovolává tzv. vyčerpání práv ve smyslu ust. § 11 ZOZ, čl. 14 nařízení o ochranné známce EU a zároveň v daném případě předmětné výrobky označené ochrannými známkami žalobce neobsahují žádné označení, umožňující třetím osobám jednoznačně identifikovat souhlas vlastníka s uvedením výrobku na daný trh, je při přihlédnutí k celkovým okolnostem daného případu nezbytné s ohledem na ztížené postavení distributora (žalovaného) přenést břemeno tvrzení a důkazní na žalobce (majitele ochranné známky). Žalobce je v takovém případě naopak povinen prokázat, že daný výrobek nebyl označen jeho osobou a uveden na trh EHP jím samotným nebo třetí osobou s jeho souhlasem, přičemž až v případě, je-li uvedené prokázáno, nastupuje povinnost žalovaného osvědčit, že tyto výrobky byly uvedeny na předmětný trh žalobcem či s jeho souhlasem.

Čl. 15 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie ve spojení s čl. 34 a 36 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby důkazní břemeno ohledně vyčerpání práv z ochranné známky EU nesl výlučně žalovaný v řízení o porušení práv, když výrobky označené touto ochrannou známkou neobsahují žádné označení, které by třetím osobám umožnilo identifikovat trh, na nějž mají být uvedeny – tj. je-li neúměrně ztíženo procesní postavení žalovaného.

Konkrétně v rozsudku SD EU ze dne 17. 11. 2023, C‑175/21, Harman International Industries Inc. proti AB S.A., soud dochází k závěru, že vnitrostátní soud musí vždy v případě, nejsou-li výrobky označeny jednoznačným identifikačním/rozlišujícím prvkem (což zapříčiňuje ztížené procesní postavení žalovaného k prokázání udělení souhlasu žalobce), zvážit, zda s ohledem na situaci v konkrétním řízení je namístě přenést břemeno na žalobce. Dochází tedy k závěru, že nikoli pouze v případě selektivní/ /výhradní distribuční sítě, která presumuje tzv. riziko „rozdělení trhu“, a tedy i automatické přenesení břemene, je vnitrostátní soud povinen právně posoudit otázku přenesení důkazního břemene (pozn.: dle aktuální judikatury SD EU již není otázka přenesení důkazního břemene z žalovaného na žalobce spojena pouze s problematikou tzv. rozdělení trhu, kterou by musel dle dřívější judikatury Van Doren prokazovat žalovaný; současně nedopadá pouze na ty případy, kde žalobce využívá tzv. selektivní distribuční systém, ale je uplatnitelná ve všech řízeních, pokud výrobky nejsou žalobcem opatřeny rozlišujícími identifikačními prvky či je jinak zjevné, že žalovaný z jiných důvodů není schopen zajistit doložení původu výrobku – celého řetězce).

K otázce důkazního břemene lze tedy shrnout, že je-li v řízení posuzována otázka vyčerpání práv (je-li tato namítnuta žalovaným), důkazní břemeno týkající se vyčerpání neleží vždy striktně pouze na té straně, která se vyčerpání dovolává (rozhodnutí SD EU ze dne 17. 11. 2022, C‑175/21, Harman International Industries, Inc. proti AB S.A., ve spojení s dřívější judikaturou, např. Van Doren + Q). Jak stanovila již starší judikatura, důkazní břemeno (základní pravidlo jeho rozložení) je nutné upravit, pokud by mohlo v daném konkrétním případě umožnit vlastníkovi OZ rozdělení (omezení) vnitrostátních trhů, a podpořit tak zachování cenových rozdílů mezi členskými státy (srov. rozhodnutí ze dne 8. 4. 2003, C-244/V00, Van Doren + Q; rozhodnutí ze dne 20. 12. 2017, C-291/16, Schweppes). Taková úprava důkazního břemene je nutná a je presumována zejména v případě systému exkluzivní/výhradní distribuce (jak nyní uvádí aktuální judikatura Harman). V konkrétním případě pak má být ze strany soudu primárně posouzena otázka existence exkluzivní (výběrové/selektivní) distribuční sítě. Pakliže tomu tak je, měl by soud ve smyslu judikátu Van Doren + Q dojít k závěru o nutnosti obrácení důkazního břemene, tedy zatížení žalobce, který je vlastníkem OZ, důkazem nevyčerpání práv. Dále pak i pro případ, že se neprokáže existence exkluzivní distribuce, lze dle judikatury C‑175/21, Harman International Industries, Inc. proti AB S.A., připustit úpravu tradičních pravidel dokazování ohledně okolností týkajících se uvádění zboží na trh. Pokud u dotčeného zboží chybí jakýkoli údaj, z něhož by bylo možné dovodit udělení souhlasu žalobce související s trhem prvního uvedení, soud poté, co zjistí, že neexistují praktické prostředky vhodné k překonání výše uvedené důkazní nouze, přistoupí rovněž i v tomto případě k úpravě důkazního břemene.

Výše uvedený závěr byl následně zásadně rozvinut v navazující judikatuře SD EU ze dne 18. 1. 2024, C‑367/21, Hewlett Packard Development Company LP proti Senetic S. A. Tu lze obecně shrnout tak, že soud dochází k závěru, že „Čl. 13 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce [Evropské unie] a čl. 15 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie ve spojení s čl. 34 a 36 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby důkazní břemeno ohledně vyčerpání práv z ochranné známky EU nesl výlučně žalovaný v řízení o porušení práv, když výrobky označené touto ochrannou známkou, které neobsahují žádné označení, které by třetím osobám umožnilo identifikovat trh, na nějž mají být uvedeny, a které jsou distribuovány prostřednictvím sítě selektivní distribuce, jejíž členové je mohou dále prodávat pouze jiným členům této sítě nebo konečným uživatelům, tento žalovaný nakoupil v EU nebo EHS poté, co od prodávajících získal ujištění, že tam mohou být legálně uvedeny na trh, a vlastník uvedené ochranné známky odmítne toto ověření na žádost kupujícího provést sám.“

Uvedené závěry SD EU již byly aplikovány ve sporech v sousedních zemích – např. Nejvyšším soudem Rakouska (OGH).

Z uvedených rozhodnutí je zcela zřejmý aktuální směr změny vnímání rozložení procesních povinností účastníků řízení o tzv. nedovolených paralelních dovozech (v otázce vyčerpání práv), kdy SD EU, jakož i Nejvyšší soud Rakouska správně reagovaly na rigidnost staršího výkladu, který nereflektoval častou faktickou nemožnost/či ekonomickou nevýhodnost pro žalované prokázat původ výrobku, to na rozdíl od možností žalobců. Rovněž na situaci, která umožňovala majitelům OZ bez důkazního podložení zneužívat svého postavení k nátlaku na neoficiální distributory, a to za účelem zamezení dalšího nabízení výrobků, a zejména získání informací o dodavatelském řetězci (dalších neoficiálních distributorech).

Zhodnocení dopadu judikatury na případ projednávaný v ČR

Vrátíme-li se k citovanému rozhodnutí z ČR, byť zde bylo tvrzeno žalobcem porušení v podobě distribuce padělku, a nikoli tzv. nedovoleného paralelního dovozu na rozdíl od případů výše, výše uvedené judikatorní postupy měly být bezesporu aplikovány formou analogie. V předmětném řízení v ČR žalovaný předložil veškeré jemu dostupné důkazy o původu zboží. Shodně s citovanou judikaturou však nebyly zadržené výrobky označeny nezaměnitelnou formou značení, která by byla schopna identifikovat každý kus výrobku (a tedy „udělení souhlasu s uvedením výrobku na daný trh“), což bylo opětovně v řízení namítáno. V takovém případě byl žalovaný shodně s citovanou judikaturou v oné ztížené důkazní situaci, a proto měl soud postupovat tím způsobem, že právě žalobci, který se porušení práva dovolával, měl uložit povinnost prokázat neudělení souhlasu s uvedením na trh (s ohledem na jeho „jednodušší situaci“). Až v případě, prokázal-li by žalobce neudělení souhlasu, mohlo být požadováno po žalovaném prokázání opaku, a z toho vyvozovat procesní důsledky v podobě neunesení důkazního břemene a neúspěchu ve věci ve vztahu k jeho osobě. K tomu však v řízení před českými soudy nedošlo.

Pokud žalovaný v souladu s jemu známým přístupem soudů v souběžně vedených sporech předložil jemu dostupné nabývací doklady k výrobkům, které osvědčovaly nabytí výrobků v EU, dobrozdání dodavatele o originalitě výrobku a dále učinil návrhy na doplnění dokazování ve formě vyžádání si od dodavatele informace o původu výrobků/dalšího článku řetězce, jakož i požadavek na vyhotovení znaleckého posudku za účelem prokázání originality, autorka článku se táže, co měl tedy žalovaný pro úspěch ve sporu dále učinit? Na tuto otázku nebylo odpovězeno ze strany soudů žádné instance.

Je dána rozdílnost v řízeních o porušení práva majitele OZ spočívající v distribuci „padělků“? 

Autorka klade otázku, zda je dána rozdílnost v řízeních vedených o porušení práva majitele ochranné známky formou distribuce „padělků“ oproti porušení ve formě nedovoleného paralelního dovozu? A je možné v případě „padělků“ prokázat či vyvrátit tvrzení o porušení práva za pomocí znaleckého posudku?

Podle jejího názoru evropská judikatura týkající se vyčerpání práv/paralelních dovozů není jednoznačně bez dalšího přiléhavá na řízení, jejichž předmětem je tvrzené porušení ve formě „padělků“. Autorka z právní úpravy a dosavadní judikatury dovozuje závěr, že je-li tvrzeno, že se jedná o padělek, mělo by být primárně na majiteli OZ (žalobci), aby tuto skutečnost fakticky osvědčil (nesl důkazní břemeno). Neboť pokud se jedná o otázku padělků (nikoli tzv. paralelních dovozů), jedná se o otázku faktického/znaleckého posouzení výrobku s přihlédnutím k technickým kritériím, kdy potřebnými faktickými znalostmi oplývá pouze majitel OZ a osoby, jež mají udělen souhlas s výrobou výrobků dané OZ – tj. pouze ti disponují předmětnou technickou dokumentací. V takovém případě, na rozdíl od porušení práva ve smyslu tzv. nedovolených paralelních dovozů (kde sám majitel OZ nejprve faktickým fyzickým zkoumáním zjistil, že se jedná o „jeho originální výrobek“, ale pouze namítá nesprávný prostor jím určený k distribuci), není možné otázku zodpovědět jiným způsobem než faktickým fyzickým zkoumáním výrobků, tj. znaleckým zkoumáním, a nelze tuto skutečnost osvědčit toliko předložením nabývacích dokladů (dodavatelského řetězce).

Autorka článku je tedy toho názoru, že v řízeních, kde je žalovaným namítáno porušení práva ve formě distribuce padělků, nelze striktně vycházet z judikatury týkající se tzv. paralelních dovozů v podobě primární důkazní povinnosti žalovaného. Byť se judikatura tzv. paralelních dovozů ve světle aktuálních rozhodnutí posouvá ve prospěch žalovaných, jak bylo popsáno výše, v případech padělků by to měl být bez dalšího striktně vždy žalobce, kdo je povinen osvědčit porušení práva, tedy nemělo by docházet k automatickému přenosu důkazního břemene na žalovaného již pouhým tvrzením o porušení práva, jak k tomu docházelo desítky let na podkladě judikatury SD EU (Zino Davidoff).

Nadto pak soudy v ČR v citovaných rozhodnutích prezentují závěr, že znalecký posudek není schopný osvědčit, zda se jedná o zboží porušující či neporušující právo duševního vlastnictví, neboť dle jejich závěrů je „neoprávněné užití ochranné známky otázkou právní, nikoli znaleckou“. Soudy zastávají názor, že tuto skutečnost je možné osvědčit pouze předložením nabývacích dokladů a prokázáním úplného dodavatelského řetězce od majitele OZ po žalobce.

Autorka článku tento přístup nesdílí a považuje jej za nesouladný s právní úpravou i základními principy civilního řízení (dokazování skutečností). Jak již bylo uvedeno, pokud jde o zjištění, zda se jedná o porušení práva majitele OZ ve formě distribuce „padělku“, nikoli zjištění o tzv. nesprávném trhu určení distribuce výrobku, je nutné tento stav posuzovat fakticky – odborným fyzickým zkoumáním výrobku, když tak ostatně musel učinit i sám žalobce, který porušení práva tvrdí. Autorka v takovém případě nevidí logický ani právní důvod, proč by nemohla být tvrzení žalovaného osvědčena pomocí znaleckého zkoumání – když takto bývá činěno např. i v trestním řízení (např. 5 Tdo 1231/2020), má-li být prokázáno porušení práva k OZ. Autorka tak nemůže souhlasit s postupem/přístupem soudu, který v těchto typech sporů (je-li tvrzen padělek) trvá toliko na předložení dodavatelského řetězce a jiný způsob prokázání nepřipouští. Tím mj. v konečném důsledku nedává žalovaným žádnou jinou možnost obrany k prokázání svých tvrzení než tím, že odhalí svůj dodavatelský řetězec, tj. část svých obchodních partnerů, strategii prodeje atd., když již tím by se v konečném důsledku dospělo ke splnění jednoho z nároků a požadavků žalobce, kterého se prostřednictvím žaloby chce domoci, a to sdělení informací o distribučním řetězci ve smyslu ust. § 3 zák. č. 221/2006 Sb. Takovýto přístup považuje autorka za rozporný s právním řádem a ústavním pořádkem ČR. Nejenže tím dochází k porušení práva na rovnost zbraní, tedy možnosti účinně reagovat na tvrzení, potažmo důkazy, protistrany. Ale taktéž tímto v ústavněprávní rovině dochází k porušení práv na rovnost vlastnictví a ochranu podnikání žalovaných.

Je současný přístup soudů k otázce důkazního břemene objektivně možný a proporcionální? 

Autorka klade otázku, zda se jedná v případě požadavku soudu o doložení celého dodavatelského řetězce o požadavek objektivně možný a proporcionální. Je současný přístup k rozložení důkazního břemene zneužitelný ze strany majitelů OZ? Podle autorky citovaným přístupem českých soudů dochází k zásadnímu zásahu do práv žalovaných jako podnikatelů. Byť soudy není vyžadováno, aby žalobce osvědčil své prosté tvrzení o porušení práva majitele OZ ve vztahu k výrobkům (tedy prokázat, zda je jeho tvrzení důvodné), žalovaný má pro splnění svých procesních povinností (úspěch ve sporu) doložit nabývací doklady k výrobkům a celý řetězec nabyvatelů vedoucích až k prvotnímu prodeji činěnému majitelem OZ či jím pověřenou osobou na základě licence, kdy jiný důkaz neshledává u neoficiálního distributora za relevantní.

Pomine-li autorka, že doložení celého dodavatelského řetězce není fakticky pro žádného podnikatele ve většině případů reálně možné, prezentovaným postupem soudu fakticky dochází k tomu, že žalovaný je bez „osvědčení tvrzeného porušení práva“ nucen již v rámci soudního řízení (nikoli až v návaznosti na jeho výsledek) odhalit svůj dodavatelský řetězec, tj. část svých obchodních partnerů, strategii prodeje atd., tedy svá obchodní tajemství, když již tím v konečném důsledku dochází k tomu, co je záměrem podané žaloby a co jsou žalovaní povinni v těchto typech sporu uvést v případech pro ně nepříznivého výsledku řízení (sdělení informací o distribučním řetězci ve smyslu ust. § 3 zák. č. 221/2006 Sb.). Nedává-li soud žalovanému žádnou jinou možnost k prokázání svých tvrzení než pouze doložením dodavatelského řetězce, dochází jednak k nedůvodným zásahům do práv žalovaného jako podnikatele a rovněž je narušeno právo na spravedlivý soudní proces z hlediska rovnosti zbraní.

Autorka si závěrem dovolí uvést, že žaloby, ve kterých kromě obecných tvrzení absentují relevantní důkazy o porušení práva, lze pokládat za tzv. šikanózní žaloby. Považuje za nezbytné vyjádřit se v tom smyslu, že ze strany majitelů OZ a jejích zástupců dochází ke zneužívání současně deklarovaného závěru/postupu Městského soudu v Praze v obdobných sporech, kdy ti již nedokládají fakticky ke svým tvrzení nic (již ani dříve dodávané interní analýzy výrobků), a již svou praxi ustálili výhradně na „laxním“ přístupu spočívajícím v tom, že procesní aktivitu vynakládají toliko podáním „formulářové žaloby“. Autorka považuje takový postup za nepřípustný; od majitelů OZ tím dochází k „dovolené“ šikaně neoficiálních distributorů, kteří se tímto snaží dosáhnout rozkrytí dodavatelských kanálů neoficiálních distributorů, kteří působí zcela legálně mimo oficiální distribuční síť, a nejsou tak pro majitele OZ finančním přínosem. Současně též tímto dochází k nepřímému nucení neoficiálních distributorů zvažovat uzavření oficiálního kontraktu s majitelem OZ a stát se součástí oficiální distribuce. Takovýto přístup je nutné považovat za zjevné zneužití práva, které nemůže požívat právní ochrany.

Závěr

Analýza soudní praxe ukazuje, že v řízeních o porušení práv majitele OZ dochází k posunu důkazního břemene ve prospěch žalobců. Tento trend vychází z rozhodovací praxe, podle níž postačuje žalobcům k úspěchu v řízení pouhé tvrzení o porušení práv, přičemž veškerá důkazní povinnost je přenášena na žalovaného.

Na základě analýzy právní úpravy, judikatury a praktických dopadů soudních řízení lze konstatovat, že ochrana poskytovaná majitelům OZ vykazuje znaky nerovného přístupu oproti jiným žalobcům v civilním řízení. Zatímco obecná pravidla civilního procesu stanoví primární povinnost tvrzení a důkazní břemeno na straně žalobce, v případech sporů týkajících se OZ je možné sledovat tendenci soudů přenášet důkazní iniciativu na žalovaného, a to i v situacích, kdy žalobce své žalobní tvrzení neprokáže žádným důkazem. Soudní rozhodnutí v těchto věcech ukazují, že žalobcům stačí pouhé prohlášení, že nebyl udělen souhlas s užitím OZ, aniž by byli povinni toto tvrzení důkazně podložit. Naopak žalovaní čelí extrémní důkazní zátěži, která zahrnuje prokazování úplného dodavatelského řetězce až k prvnímu prodeji výrobku. Tento přístup nejenže oslabuje procesní rovnost účastníků řízení, ale zároveň vytváří nepřiměřený prostor pro šikanózní žaloby, jejichž cílem nemusí být ochrana práv k OZ, ale získání konkurenční výhody nebo vynucení vstupu do oficiální distribuční sítě.

Z analýzy evropské judikatury vyplývá, že SD EU se v posledních letech snaží narovnat nerovné rozložení důkazního břemene. Rozsudky ve věcech C-175/21, Harman International Industries, Inc., a C-367/21, Hewlett Packard Development Company LP, jasně stanovily, že žalovaný nemůže nést veškerou důkazní povinnost ohledně vyčerpání práv. Tento výklad však dosud nebyl v české soudní praxi plně reflektován.

Autorka je toho názoru, že je žádoucí, aby soudy důsledně aplikovaly zásady spravedlivého procesu a rovnosti účastníků řízení. Ochrana duševního vlastnictví nesmí být realizována na úkor základních procesních práv žalovaných, což v některých případech současná praxe ne zcela reflektuje. Přehodnocení důkazních standardů a zvýšení důrazu na řádné tvrzení a prokazování ze strany žalobce je proto klíčovým předpokladem k eliminaci nežádoucích efektů v soudních sporech o OZ.

V kontextu Orwellova citátu „Všichni jsme si rovni, někteří jsou si rovnější“ lze uzavřít, že současná praxe naznačuje určitou asymetrii práv účastníků řízení v řízeních o vymáhání práv k ochranným známkám, a to ve prospěch majitelů ochranných známek jako „speciální formy žalobců“. To vede k úvahám, zda je nezbytné přijmout opatření ke znovunastolení procesní rovnováhy, aby byla ochrana poskytována v souladu se zásadou rovnosti před zákonem a spravedlivého řízení.

 

Mgr. Michaela Olivová působí jako advokátka v Olomouci.

Ilustrační foto: Pixabay.com

---

[1] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, č. j. 21 Cm 25/2017-252, bod 20., a dále např. rozsudky Městského soudu v Praze, č. j. 41 Cm 29/2017-98 a č. j. 32 Cm 24/2017-93, ve kterých bylo tvrzeno porušení práva ve formě padělků.

[2] Tamtéž.

[3] Ust. § 8 ZOZ.

[4] Kromě výjimek, které jsou upraveny v čl. 11 odst. 2 ZOZ, čl. 15 odst. 2 nařízení o ochranné známce EU, a které jsou dále dotvářeny judikaturou

[5] R. Neruda, R. Barinka, M. Minárik: Paralelní dovozy v právu EU, EU Právní novinky č. 6/2015, str. 7-8.

[6] Řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 32 Cm 24/2017.

[7] Řízení vedená Městským soudem v Praze pod sp. zn. 21 Cm 25/2017 a sp. zn. 41 Cm 29/2017.