Na tenkém ledě: transparentnost trestního řízení a ochrana osobnosti v digitální době
Následující článek, vítězná práce kategorie Talent roku soutěže Právník roku 2024, se zabývá velice aktuální problematikou, kterou je střet mezi požadavkem na transparentnost trestního řízení a nutností chránit osobnostní práva jednotlivců v digitální době. Příspěvek analyzuje současný český legislativní rámec a relevantní soudní praxi. Zároveň zkoumá, jak mediální zpravodajství, sociální sítě a další online platformy ovlivňují právo na soukromí a presumpci neviny obviněných. Prostřednictvím analýzy případových studií několika medializovaných trestních řízení a komparace s německou právní úpravou článek ilustruje praktické dopady tohoto napětí a odhaluje rozdíly v přístupu k ochraně soukromí v trestním řízení.
Hlavním cílem článku je navrhnout možné způsoby, jak efektivně vyvážit veřejný zájem na otevřenosti trestního řízení s ochranou individuálních práv jeho účastníků. Závěry práce proto obsahují doporučení pro praxi, která mohou napomoci nastolit rovnováhu mezi otevřeností soudnictví a zachováním práva na soukromí, dobré pověsti a presumpce neviny dotčených osob v digitální éře.
Transparentnost trestního řízení a ochrana osobnosti v digitální době představují dvě zdánlivě protichůdné hodnoty, při jejichž vyvažování musí justice balancovat na „tenkém ledě“. Aktuálnost tohoto tématu je nepochybná. V éře moderních digitálních médií a sociálních sítí nabývá střet mezi transparentností justice a ochranou individuálních práv na intenzitě i významu. Otevřenost soudních procesů vůči veřejnosti je základním předpokladem kontroly nad výkonem spravedlnosti a posiluje důvěru společnosti v právní stát.
Transparentnost trestního řízení, tedy zásada veřejnosti a kontrola soudního procesu společností, patří mezi základní atributy spravedlivé justice. V digitální době však nabývá tato zásada nových rozměrů. Internetové zpravodajství, sociální sítě a možnost online přenosů z jednacích síní umožňují, aby se informace o probíhajících trestních řízeních šířily rychlostí blesku a dosáhly k neomezenému počtu lidí. To sice posiluje veřejnou kontrolu soudnictví, zároveň to ale vystavuje účastníky řízení (obviněné, oběti i svědky) riziku zásahů do jejich soukromí, důstojnosti a dobré pověsti. Stát tak stojí před výzvou, jak zajistit, aby trestní řízení zůstalo transparentní a veřejná kontrola efektivní, a přitom ochránit osobnostní práva jednotlivců před nevratnými újmami způsobenými digitální medializací.
Význam této problematiky dokládají konkrétní mediálně sledované případy. V posledních letech jsme byli svědky trestních řízení, ve kterých hranice mezi právem veřejnosti na informace a právem jednotlivce na soukromí byla obzvláště tenká. Mezi tyto případy patří např. zveřejnění záznamů policejních zásahů nebo živě přenášené soudní verdikty odhalující identitu zvlášť zranitelných obětí trestných činů. Takové situace vyvolávají otázky o odpovědnosti médií a státních orgánů, o limitech svobody projevu, ale i o důvěře veřejnosti v justici. Transparentnost a ochrana osobnosti zde vystupují jako dva principy, které si zdánlivě konkurují, avšak pro legitimitu právního státu jsou potřebné oba. Řešení tohoto napětí je proto společensky i právně nesmírně důležité. Závisí na něm jak pověst a autorita soudní moci, tak základní práva jednotlivců, jichž se trestní řízení dotýká.
Cílem této práce je analyzovat vzájemný střet mezi transparentností trestního řízení (zejména v řízení před soudem) a ochranou osobnosti v kontextu moderních digitálních médií a navrhnout, jak lze obě hodnoty co nejlépe vyvážit. Práce si klade za úkol identifikovat situace, v nichž dochází ke kolizi mezi veřejným zájmem na informovanosti o trestních procesech a právem dotčených osob na soukromí a lidskou důstojnost, a posoudit, zda současná právní úprava na tyto situace přiměřeně reaguje. Záměrem je poukázat na případné mezery či nesoulady v platném právu, stejně jako na příklady dobré praxe. V neposlední řadě jsou v práci formulována doporučení de lege ferenda, která by mohla přispět k lepší ochraně osob při zachování principu veřejnosti.
Metodologicky je postupováno kombinací několika přístupů. V úvodních částech práce je použit deskriptivně-analytický postup k představení právního rámce. Rozebrána jsou ústavní východiska, zákonné zakotvení zásady veřejnosti a zároveň ochrany soukromí i meze medializace stanovené právními předpisy. Následně práce přechází k analýze konkrétních případů z praxe, na nichž ilustruje diskutované problémy, přičemž čerpá jak z české judikatury, tak z ilustrativních příkladů ze zahraničí. Tyto případové studie slouží ke komparativnímu a kritickému rozboru, kdy jsou zjištěné přístupy a jejich důsledky hodnoceny z pohledu naplňování obou konkurujících si hodnot. Ve vztahu ke zpracovávané problematice jsou zjištění komparována také se zahraniční právní úpravou. V závěrečné části práce je využit syntetický a normativní přístup. Poznatky z teorie i praxe jsou shrnuty a na jejich základě jsou formulovány vlastní návrhy možných řešení či opatření. Tato doporučení směřují k posílení ochrany osobnostních práv v trestním řízení, aniž by byl popřen jeho veřejný charakter. Práce tak propojuje teoretický rozbor právních principů s jejich aplikací na reálné situace a s úvahami de lege ferenda.
Zvolený postup umožňuje pokrýt téma v celé jeho šíři, a to od základních principů, přes současnou právní úpravu a judikaturu až po návrhy do budoucna. Tím je zajištěno, že čtenář bude nejprve seznámen s tím, jaké povinnosti a omezení dnes právní řád stanoví pro zveřejňování informací z trestních řízení a ochranu osobních údajů, poté porozumí praktickým důsledkům těchto pravidel (včetně jejich slabých stránek) a nakonec získá vizi možných reforem či opatření ke zlepšení současného stavu. Takto strukturovaný úvod zároveň vymezuje rámec dalšího zkoumání a připravuje půdu pro detailní rozbor v následujících kapitolách. Klíčovým tématem celé práce je hledání rovnováhy mezi dvěma hodnotami v měnících se společenských podmínkách.
1. Obecná východiska
1.1 Legislativní zakotvení zásady veřejnosti ve vztahu k trestnímu řízení
Zásada veřejnosti trestního řízení je v českém právním řádu garantována již na úrovni ústavního pořádku. Tato zásada vyplývá z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod[1] (dále též jako „EÚLP“). V čl. 6 EÚLP je garantováno právo na spravedlivý proces. Zmiňované ustanovení každému zaručuje, aby byla jeho věc projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem. Ustanovení dále řeší vyloučení tisku a veřejnosti na část nebo celý proces. Vyloučení tisku a veřejnosti se však netýká vyhlášení rozsudku, neboť výslovně stanovuje povinnost vyhlásit rozsudek vždy veřejně. Dále je v obecné rovině tato zásada zakotvena v čl. 96 odst. 2 Ústavy.[2] Toto ustanovení uvádí, že jednání před soudem je ústní a veřejné, přičemž výjimky ze zásady veřejnosti stanoví zákon. Naproti tomu je zde též jasně stanoveno (podobně jako v čl. 6 EÚLP), že zásada veřejnosti je neprolomitelná vůči vyhlášení rozsudku, které se koná vždy veřejně. Toto potvrdil také Ústavní soud, který ve svém nálezu uvedl, že pravidlo veřejného vyhlášení rozsudku je bezvýjimečné a bezpodmínečné, nelze ho nijak omezit.[3]
Realizace této zásady je dále upravena v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod[4] (dále jako „LZPS“ nebo „Listina“). Podle tohoto ustanovení platí, že má každý právo, aby byla jeho věc projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ve větě druhé čl. 38 odst. 2 LZPS nalezneme výjimku z této zásady, která stanovuje, že veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Na úrovni zákona je obecná zásada veřejnosti upravena v § 6 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jako „zákon o soudech a soudcích“ nebo „ZSS“). Výslovně ve vztahu k trestnímu řízení nalezneme na zákonné úrovni zásadu veřejnosti obsaženou v několika ustanoveních. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jako „tr. řád“ nebo „trestní řád“), v rámci základních zásad trestního řízení v § 2 odst. 10 tr. řádu uvádí, že se trestní věci před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v trestním řádu nebo zvláštním zákoně [tj. zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (dále též jako „ZSM“ nebo „zákon o soudnictví ve věcech mládeže“)].
1.2 Přítomnost veřejnosti v trestním řízení v rámci hlavního líčení a její regulace
Obecně platí, že soud koná hlavní líčení zásadně veřejně (§ 199 odst. 1 tr. řádu). Soud by měl občanům umožnit sledovat projednávání věci před soudem v co nejširší míře (§ 199 odst. 2 tr. řádu). Vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jako „jednací řád“ nebo „jed. řád“), umožňuje předsedovi senátu učinit organizační opatření, které umožní věc projednat za současného naplnění tohoto cíle (§ 17 odst. 2 jed. řádu). Ve vztahu ke konkrétní věci by měl být předseda senátu schopen orientačně odhadnout očekávaný zájem občanů. V případě, že lze v dané věci očekávat zájem občanů větší, předseda senátu má možnost nařídit projednání věci do jednací síně, která je k tomu vhodná. Předseda senátu může s přihlédnutím k rozsahu předpokládaného zájmu a k možnostem soudu věc nařídit např. do prostor jiného soudu, který disponuje jednací síní s požadovanou kapacitou tak, aby byl zajištěn důstojný průběh jednání. Kapacita jednací síně je ovšem i tak konečná, a tedy omezená. Mezi další opatření soudu tak patří možnost učinit nezbytná opatření proti přeplňování jednací síně (§ 201 odst. 1 věta druhá tr. řádu). Konkrétní postup realizace opatření proti přeplňování jednací síně je upraven v instrukci Ministerstva spravedlnosti č. j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (dále jen „kanc. řád“). Předseda senátu může podle § 39 odst. 3 kanc. řádu omezit přístup do jednací síně počtem vstupenek. Správa soudu tak podle jeho požadavku zajistí vydání příslušného počtu vstupenek odpovídajícímu počtu míst k sezení pro veřejnost v jednací síni a poskytne i další součinnost, např. zajistí zaměstnance k vydávání vstupenek před jednací síní.
Přítomnost veřejnosti však nemusí být vždy žádoucí. Zákon proto předsedovi senátu poskytuje nástroje, kterými může ve vztahu ke konkrétní věci v odůvodněných případech přítomnost veřejnosti regulovat. Předseda senátu má možnost vyloučit veřejnost v různém rozsahu, a to buď pro celé hlavní líčení, nebo pouze pro některou jeho část. Výjimky se týkají např. situací, kdy by veřejné projednání ohrozilo utajované skutečnosti, důležité bezpečnostní zájmy státu nebo morálku či kdy by mohlo dojít ke zbytečné publicitě obzvláště citlivých informací týkajících se osobnostní sféry (§ 200 odst. 1 tr. řádu). Naopak, přestože dojde k vyloučení veřejnosti, může soud z důležitých důvodů jednotlivým osobám k hlavnímu líčení přístup povolit (§ 201 odst. 2 tr. řádu).
Zákon též umožňuje učinit jiná přiměřená opatření. Z hlediska vyloučení veřejnosti lze rozlišovat nejen ve vztahu k rozsahu v rámci věci, jak je uvedeno výše, ale lze také škálovat veřejnost podle jednotlivých charakteristik. Přestože soud veřejnost nevyloučí, může odepřít přístup k hlavnímu líčení nezletilým a těm, u nichž je obava, že by mohli rušit důstojný průběh hlavního líčení (§ 201 odst. 1 tr. řádu).
O vyloučení veřejnosti rozhoduje soud v senátu formou usnesení, které je vyhlášeno veřejně (§ 200 odst. 3 tr. řádu). V případě, že senát dospěje k rozhodnutí, že je veřejnost vyloučena, oznámí takové rozhodnutí zřetelně na dveřích jednací síně zároveň se zákazem vstupu nepovolaným osobám (§ 17 odst. 1 jed. řádu).
V řízení podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže naopak obecně platí, že je veřejnost vyloučena, pokud mladistvý nepodá návrh k veřejnému projednání (§ 54 odst. 1 ZSM). V ostatních případech se hlavního líčení může účastnit pouze obviněný a zákonem vymezený okruh osob. V rámci tohoto režimu striktně platí nutnost přítomnosti mladistvého obviněného na hlavním líčení a veřejném zasedání (§ 64 odst. 1 ZSM). Mladistvý musí být přítomen i v případě, že se svou přítomností výslovně nesouhlasí, resp. požádal, aby se konalo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti.[5] V praxi tak může dojít i k situaci, kdy jsou spoluobviněnými dospělý a mladistvý, přičemž oba požádají o konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti, ale pouze dospělému obviněnému bude vyhověno.
1.3 Přítomnost veřejnosti v hlavním líčení při vyhlášení rozsudku
Obecně platí, že rozsudek musí být vyhlášen vždy veřejně. Zákon neumožňuje vyloučit veřejnost v době vyhlášení rozsudku (srov. čl. 96 odst. 2 Ústavy, § 200 odst. 2 tr. řádu, § 6 odst. 2 ZSS). V řízeních v režimu zákona o soudnictví ve věcech mládeže je dále požadována při vyhlášení přítomnost mladistvého (§ 54 odst. 3 ZSM).
1.4 Funkce veřejnosti v trestním řízení
Zásada veřejnosti tradičně plní několik funkcí. V první řadě jde o funkci kontrolní. Přítomnost veřejnosti přispívá k transparentnosti rozhodovacího procesu a omezuje riziko zneužití moci. Dále lze hovořit o funkci výchovné (např. § 199 odst. 2 tr. řádu), neboť veřejné řízení poukazuje na důsledky protiprávního jednání a na roli soudní moci ve společnosti. Na širokou veřejnost by mělo aktivní zapojení do úsilí o potrestání trestné činnosti působit jako odstrašující faktor před pácháním trestné činnosti. V této souvislosti lze zmínit též preventivní funkci, jakou plní veřejné projednání. Zákon dokonce ve vhodných případech umožňuje provést hlavní líčení přímo v místě, kde byl trestný čin spáchán, anebo na pracovišti, popř. v bydlišti obviněného.[6]
Z pohledu obviněného může zásada veřejnosti působit dvousečně. Na jedné straně obviněnému zaručuje ochranu před možnou svévolí orgánů činných v trestním řízení. Naproti tomu přítomnost veřejnosti může vést až k zásahu do soukromí, poškození dobrého jména, v extrémních případech až ke společenskému lynči a ohrožení.
1.5 Ochrana osobnosti v kontextu trestního řízení
Ochrana osobnosti představuje základní pilíř právního státu, jelikož zajišťuje ochranu důstojnosti, soukromí a osobních údajů každého jednotlivce. Na ústavní úrovni je ochrana osobnosti garantována v čl. 10 LZPS. Listina v tomto ustanovení stanovuje, že má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno (čl. 10 odst. 1 LZPS). Dále zaručuje právo na informační sebeurčení, které spočívá v ochraně jednotlivce před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě (čl. 10 odst. 3 LZPS). Na úrovni zákona je ochrana osobnosti upravena v § 81 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „občanský zákoník“ nebo „o. z.“). Toto ustanovení obsahuje tzv. generální klauzuli, kterou je zaručeno, že je chráněna osobnost člověka, včetně všech jeho přirozených práv, a to jak za jeho života, tak i s možnostmi postmortální ochrany.[7] Občanský zákoník dále uvádí, že jsou chráněny zejména hodnoty, jako jsou život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
Ochrana osobních údajů byla v poslední dekádě výrazně posílena především přijetím nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů). Citované nařízení ukládá přísné povinnosti správcům osobních údajů a stanovuje práva subjektů údajů, přičemž chrání citlivé informace týkající se fyzických osob. V ČR je ochrana osobních údajů upravena zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (dále jako „zákon o zpracování osobních údajů“ nebo „ZOÚ“). Tato právní úprava se snaží zajistit rovnováhu mezi právem na ochranu soukromí a veřejným zájmem na informovanosti společnosti.
Nejedná se však o jediné prameny, které zakotvují ochranu osobnosti. Ve vztahu k obětem trestných činů nalezneme v zákoně č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), blanketní ustanovení, které zakazuje zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti oběti. Z hlediska realizace odkazuje na postupy upravující přístup k informacím, obsažené v trestním řádu.
1.6 Dílčí shrnutí: možné roviny střetů jednotlivých práv
Na základě výše uvedeného lze spatřit několik potenciálních rovin střetů. První střet práv se odehrává již v rovině ústavní. Na straně jedné garantuje čl. 10 LZPS ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména a současně čl. 17 chrání svobodu projevu a právo na informace. Veřejnost má zájem na transparentnosti trestního řízení, což je klíčové pro udržení důvěry v právní systém. Přitom však nesmí být ohrožena ochrana osobnosti jednotlivců, a proto soudy často rozhodují o vyvážení mezi veřejným přístupem k informacím a nutností chránit citlivé údaje. Média sice mají právo informovat o průběhu trestního řízení, ale jejich činnost musí být omezena tak, aby nedocházelo k neoprávněnému zneužití nebo poškození osobnostních práv zúčastněných stran.
Dalším je střet v rovině procesní. Trestní řád stanoví povinnost vést jednání veřejně. Avšak v určitých výše uvedených případech lze veřejnost omezit či vyloučit, je-li to nezbytné pro ochranu utajovaných skutečností nebo mravnosti, příp. i pro zajištění bezpečnosti svědků.
V neposlední řadě dochází ke střetu v rovině zpracování osobních údajů. Příkladem mohou být situace zveřejnění některých rozhodnutí a odpovídající míra anonymizace. Jakmile jsou osobní údaje fyzických osob zpracovávány, vztahují se na ně pravidla vyplývající ze zákona o ochraně osobních údajů. Jsou jimi např. princip minimalizace údajů, zásada omezení účelu, zásada integrity a důvěrnosti.
V trestním řízení se střetávají zájmy obviněných, obětí trestných činů, svědků a společnosti. Je tedy nanejvýš důležité najít rovnováhu mezi právy jednotlivců a veřejným zájmem na spravedlivém a transparentním procesu. V kontextu trestního řízení platí, že osobní údaje, které se vztahují k obviněnému, poškozenému či svědkům, jsou často údaji citlivými (např. údaje o zdravotním stavu, rodinných poměrech). Je proto nutné zajistit, aby jejich zveřejnění nenarušovalo základní principy ochrany lidské důstojnosti a soukromého života. Jednotlivá opatření by tak měla být po důsledném zvážení všech okolností zvolena co nejšetrněji tak, aby respektovala všechny dotčené chráněné zájmy.
2. Regulace přístupu k informacím o průběhu trestního řízení
2.1 Zaznamenávání a publikování informací o průběhu hlavního líčení
Český právní řád obsahuje negativní vymezení podmínek, za kterých nesmí být informace zveřejněny. Předseda senátu je oprávněn omezit zaznamenávání a publikování projednávaných informací. Tato omezení lze rozdělit na obrazové a zvukové přenosy, obrazové záznamy, zvukové záznamy a písemné poznámky.
Obecně platí, že uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce (§ 6 odst. 3 ZSS). Souhlas musí být udělen před uskutečněním přenosu nebo nahrávky a musí být prokazatelné, že k němu došlo. Je nepřípustné, aby k souhlasu došlo konkludentně nebo byl vysloven následně. Zvukové záznamy lze pořizovat s pouhým vědomím předsedy senátu. Bez vědomí předsedy senátu nelze zvukový záznam pořídit. V případě, že by způsob pořizování zvukového záznamu mohl narušit průběh a důstojnost jednání, může předseda senátu zakázat i to.[8] Výše uvedená pravidla jsou platná pro situace, kdy není vyloučena veřejnost a nejedná se o řízení v režimu zákona o soudnictví ve věcech mládeže.
V případech, kdy by byla vyloučena veřejnost pro ohrožení utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem, poskytne předseda senátu přítomným osobám poučení o následcích sdělení informací nepovolaným osobám. Kromě výše uvedeného se může uchýlit až k zákazu písemných poznámek (§ 201 odst. 3 tr. řádu).
V režimu zákona soudnictví ve věcech mládeže platí zákaz publikování informací o průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání (§ 54 odst. 2 ZSM). Média nebo přítomné osoby nesmí zveřejnit informace, které by vedly ke ztotožnění mladistvého ve veřejných sdělovacích prostředcích. Tento zákaz se vztahuje i na jiné způsoby šíření informací. Ve vztahu k mladistvým jsou zákonná omezení velice přísná. Zakázána je jakákoli publikace textu nebo vyobrazení, která se týkají totožnosti mladistvého. Zákon ve vztahu k mladistvým ukládá další omezení, která slouží k prevenci a přiměřené ochraně mladistvého. Pravomocný odsuzující rozsudek může být uveřejněn ve veřejných sdělovacích prostředcích jen bez uvedení jména a příjmení mladistvého (§ 54 odst. 3 ZSM).
Naproti tomu však ponechává předsedovi senátu prostor v případech, kdy se věc týká zvlášť závažného provinění, rozhodnout o zveřejnění rozsudku včetně jména, příjmení a dalších osobních údajů [§ 54 odst. 4 písm. b) ZSM]. Takto lze postupovat ovšem ve výjimečných případech, přičemž je nutné řádně odůvodnit potřebu uveřejnění těchto informací ve vztahu k ochraně společnosti. (K tomuto více v části Písemná verze rozhodnutí a nerovnováha v ochraně osobních údajů.)
Komparace s německou právní úpravou
Německý právní řád upravuje zásadu veřejnosti a poskytování informací o soudních řízeních v zákoně o soudech (Gerichtsverfassungsgesetz, dále jako „GVG“).[9] Ust. § 169 odst. 1 GVG ve větě první zakotvuje zásadu veřejnosti.[10] Stanovuje, že jednání před soudem prvního stupně včetně vyhlašování rozsudků a dalších rozhodnutí je veřejné. Veřejnost může být z jednání vyloučena jen z vážných důvodů stanovených zákonem (např. ohrožení státního tajemství, mravnosti či bezpečnosti svědků), obdobně jako tomu je v českém právu. Německá právní úprava je však přísnější ve vztahu k zaznamenávání průběhu jednání. GVG obsahuje obecný zákaz pořizování zvukových a obrazových záznamů určených pro veřejné šíření obsahu jednání. Není tedy ani dovoleno vysílat přímé rozhlasové či televizní přenosy z jednací síně, ani pořizovat audio- či videozáznamy za účelem jejich zveřejnění. Německé soudy však mohou učinit výjimku z tohoto zákazu. Soud může povolit přenos zvuku do pracovny osobám ze zpravodajství, ať už se jedná o tisk, rozhlas, televizi, nebo jiná média. Rozsah přenosu však může soud regulovat. Přenos zvuku tak může být částečně zakázán např. na konkrétní části jednání (výslechy poškozených apod.). Důvodem výše uvedených omezení je ochrana osobnostních práv účastníků před neúměrným tlakem médií. Současně je účelem tohoto postupu zajistit řádný průběh řízení. Německý právní řád dále umožňuje soudu ve zvláštních případech rozhodnout o povolení pořizování zvukových a obrazových záznamů z vyhlášení rozhodnutí Spolkového soudního dvora (§ 169 odst. 3 GVG). V této souvislosti zákon výslovně počítá se skutečností, že budou informace zveřejněny. Soud má možnost regulovat rozsah nahrávek nebo přenosu a stanovit další podmínky. Proti výše uvedeným rozhodnutím soudu není možné podat opravný prostředek (§ 169 odst. 4 GVG).
Vedle procesních předpisů obsahuje německé právo také trestněprávní ochranu před neoprávněným zveřejněním informací z trestního řízení. Klíčovým ustanovením je § 353d německého trestního zákoníku (Strafgesetzbuch, dále jako „StGB“). Skutková podstata tohoto trestného činu se výslovně vztahuje k zákazu komunikace o soudních řízeních.[11] Toto ustanovení kriminalizuje jednání, které spočívá ve zveřejnění informací o soudním jednání, z něhož byla vyloučena veřejnost, nebo o obsahu úřední listiny týkající se takového jednání (§ 353d bod 1 StGB). Zákon též zakazuje veřejné oznámení obsahu obžaloby či jiné úřední listiny z trestního (příp. přestupkového či kárného) řízení. Zákaz se vztahuje na zveřejnění jak celého znění listiny, tak podstatných částí. Tento zákaz platí do doby, než byly tyto dokumenty projednány ve veřejném hlavním líčení, popř. do doby, než bylo řízení skončeno (§ 353d odst. 3 StGB). Ust. § 353d StGB platí podle soudní praxe pro každého (tedy i pro novináře). Toto bylo potvrzeno jako ústavně konformní německým Spolkovým ústavním soudem již v roce 1985.[12]
Německá právní úprava je do jisté míry podobná té české z hlediska ochrany osobnosti. Stejně jako v Německu tedy platí, že výjimky z veřejnosti musí být odůvodněny závažnými okolnostmi. Rozsudek musí být vždy vyhlášen veřejně. Hlavním rozdílem je však přístup k pořizování záznamů, a to zvukových i obrazových. Zatímco v Německu platí obecný zákaz a soud reguluje záznamy prostřednictvím rozhodnutí o výjimkách, v ČR může předseda senátu v podstatě rozhodnout pouze o obrazových záznamech. Zvukové záznamy může zakázat pouze ve zcela výjimečných případech. V tomto směru působí německá právní úprava více preventivně, zejména ve vztahu k možnému šíření informací o průběhu trestního řízení. Oproti ČR je německá právní úprava též přísnější v přístupu k šíření obsahu úředních listin. Na rozdíl od německých médií, českým médiím za otištění např. části obžaloby zpravidla trestní postih nehrozí, byť mohou nést odpovědnost za případný zásah do osobnostních práv dotčených osob.
Rozdíly lze spatřovat v míře, jakou je ochrana osobnosti výslovně zakotvena v zákonech. Německo klade důraz na zákaz mediálních výstupů z neveřejných částí řízení prostřednictvím zvláštního trestného činu (§ 353d StGB) a striktního zákazu audio- i audiovizuálních záznamů v soudní síni (§ 169 GVG). Český právní řád naproti tomu detailně upravuje poskytování informací a ochranu osobních údajů přímo v trestním řádu (§ 8a-8d), s důrazem na anonymitu obviněných v přípravné fázi a obětí trestných činů. Zatímco německá úprava více spoléhá na obecné osobnostní právo a etická pravidla médií (a v krajním případě na následné sankce podle civilního či trestního práva), české právo obsahuje konkrétní zákazy zveřejnění určitých informací. Pro oba právní řády platí, že hledají rovnováhu mezi svobodou projevu a právem veřejnosti na informace na straně jedné a ochranou soukromí, důstojnosti a presumpcí neviny na straně druhé.
2.2 Limity poskytování informací o trestním řízení a osobách na něm zúčastněných
Orgány činné v trestním řízení mohou poskytovat informace o své činnosti veřejnosti, avšak musí dbát na ochranu důležitých skutečností pro trestní řízení, osobních údajů zúčastněných osob a zásady presumpce neviny.[13] V přípravném řízení nesmějí zveřejňovat informace umožňující identifikaci obviněného, poškozeného, svědka ani dalších zúčastněných osob (§ 8a odst. 1 tr. řádu). Zvláštní ochrana se vztahuje na osobní údaje a soukromí osob mladších 18 let (§ 8a odst. 1 tr. řádu). Veřejné sdělovací prostředky mohou být informovány pouze v souladu s těmito pravidly.
Osoby, kterým byly poskytnuty neveřejné informace, je nesmějí dále šířit, pokud to není nutné k trestnímu řízení nebo k výkonu práv a povinností podle zvláštních předpisů (§ 8b odst. 1 tr. řádu). Zákaz zveřejnění se vztahuje zejména na informace umožňující identifikaci osob poškozených u vyjmenovaných trestných činů, včetně vraždy, obchodování s lidmi či sexuálních deliktů (§ 8b odst. 2 tr. řádu). Smyslem tohoto zákazu je ochrana obětí trestných činů a snaha zabránit jejich sekundární viktimizaci.[14] Rovněž je zakázáno zveřejňovat obrazové či zvukové záznamy z hlavního líčení, pokud by mohly vést k identifikaci chráněné osoby (§ 8b odst. 3 tr. řádu). Pravomocné rozsudky nesmějí v případě zveřejnění ve veřejných sdělovacích prostředcích obsahovat údaje umožňující identifikaci poškozených (jako je jméno, příjmení a bydliště poškozeného). Předseda senátu může stanovit další omezení za účelem přiměřené ochrany zájmů poškozeného (§ 8b odst. 4 tr. řádu).[15]
Existují ovšem výjimky ze zákazu zveřejnění. V první řadě jde o poskytnutí souhlasu dotčené osoby (§ 8d odst. 2 tr. řádu). Dále existují výjimky v případech nezbytných pro dosažení účelu trestního řízení. Informace lze rovněž zveřejnit, pokud to odůvodňuje veřejný zájem převažující nad právem na soukromí dotčené osoby. Zvláštní ochrana je poskytována osobám mladším 18 let (§ 8d odst. 1).
Trestní řízení ve věci Jany Nagyové: zadržení příslušníky ÚOOZ
Městský soud v Praze se zabýval otázkou rozsahu a podmínek, za nichž lze zveřejnit osobní údaje fyzické osoby v kontextu poskytování informací týkajících se trestního řízení.[16] Stěžejním právním problémem bylo vyvážení práva na ochranu osobních údajů a práva na informace, resp. obecného zájmu na transparentnosti, zejména ve věcech spojených s výkonem veřejné moci a trestní justicí.
Předmětem sporu byla situace, kdy ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dále jako „ÚOOZ“), poskytl (resp. zveřejnil) video, v němž příslušníci ÚOOZ zadrželi Janu Nagyovou. Ke zveřejnění došlo dne 22. 12. 2013 Českou televizí v rámci pořadu Otázky Václava Moravce.[17] Tehdejší ředitel ÚOOZ Robert Šlachta tento krok odůvodnil jako obranu proti neustálému napadání policie a jejích postupů.
Nagyová se bránila, že takovéto zveřejnění bylo nepřiměřené, neboť zasahovalo do jejího práva na soukromí a ochranu osobních údajů. Dále argumentovala, že k samotné podstatě trestního řízení patří presumpce neviny a s ohledem na ochranu lidské důstojnosti a cti nelze zveřejňovat citlivé údaje bez zákonného důvodu a bez přiměřeného posouzení nutnosti takového zásahu.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že zveřejnění videa sledovalo veřejný zájem v souladu s § 8d odst. 1 tr. řádu, který mohl být zákonným podkladem pro jeho zveřejnění. Uvedl, že tvrzení policie není schopné stejným ani podobným způsobem vyvrátit podezření o nepřiměřeném zásahu policie. Přičemž se domnívá, že je zásadní rozdíl mezi tím, pokud veřejnost na vlastní oči vidí, co se při zásahu policie dělo, a tím, co policie pouze tvrdí, že se dělo. Dospívá však k závěru, že je třeba dále zkoumat testem proporcionality, zda veřejný zájem převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva stanovil, že v kontextu zveřejňování informací o probíhajícím trestním řízení podle § 8d odst. 1 tr. řádu je nutné pro vydání rozhodnutí zvažovat několik okolností. Prvním faktorem by měl být obsah a způsob zveřejněné informace. Informace by měla být zveřejněna seriózně, nikoli bulvárně. S tím souvisí, že by měla osobu vykreslovat v neutrálním světle, nikoli negativně nebo jiným způsobem, který vzbuzuje předsudky. Za druhé by mělo být důsledně zhodnoceno, zda zveřejnění informace slouží k debatě ve veřejném zájmu, nebo k pouhému ukojení zvědavosti veřejnosti. Kromě toho je nutné hodnotit, zda je zveřejnění informace způsobilé nějakým způsobem ohrozit trestní řízení nebo narušit zásadu presumpce neviny, popř. zda je způsobilé ovlivnit nestrannost soudu. V neposlední řadě je třeba do rozhodnutí zahrnout též dopady (a jejich závažnost), jaké bude mít zveřejnění, do soukromí dotčené osoby. V souladu s výše uvedeným soud dospěl k závěru, že nepovažuje zveřejněné video za nepřiměřený zásah do soukromí Jany Nagyové oproti sledovanému legitimnímu cíli, který měl velký význam.
3. Konflikt mezi transparentností, zásadou veřejnosti a ochranou osobnosti při medializaci hlavního líčení
Samotné pořizování záznamů z hlavních líčení, jejich přímé televizní či online přenosy, zpracování a další šíření (např. internetovými servery či sociálními sítěmi) může vést k zásadnímu střetu s ochranou osobnosti, potažmo osobních údajů. Pokud není zachována anonymizace či alespoň minimalizace zveřejňovaných dat, může dojít k nevratnému zásahu do soukromí dotčených osob. Toto riziko se násobí s rostoucí rychlostí a dostupností moderních komunikačních technologií. V případě živého přenosu, tzv. streamování, se informace šíří téměř okamžitě, často nekontrolovatelně a ve velkém rozsahu.
Soudní procesy s vysokým společenským dopadem či mediální atraktivitou jsou přenášeny živě (tzv. online stream) nebo v přímém vstupu televize. Novináři se snaží přiblížit průběh líčení veřejnosti v reálném čase, což může vyvolávat problém, pokud je v takovém přenosu zachyceno jméno, podobizna či jiné osobní údaje, jež mohou identifikovat obviněného, poškozeného, ale také svědky, kteří se snaží vyhnout medializaci. Obzvláště citlivou kategorii představuje ochrana soukromí obětí, a to především u trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Zveřejnění jejich identity či podrobností o případu může způsobit sekundární viktimizaci nebo traumata.[18]
Trestní řízení ve věci Dominika Feriho
Trestní řízení ve věci Dominika Feriho bylo jedním z ostře sledovaných procesů v ČR. Vzhledem k mediální pozornosti a popularitě obviněného panovala důvodná obava o ochranu osobnosti a soukromí poškozených žen, zejména pak o jejich anonymitu. Důvodem byla také obava ze sekundární viktimizace obětí.[19] V případech sexualizované trestné činnosti jsou většinou klíčová právě svědectví obětí. Problém s poskytnutím svědectví poškozených však může nastat na několika úrovních. Oběti musí překonat řadu vnějších a vnitřních bariér. V některých případech se dokonce mohou za své zkušenosti stydět, neboť se velice často svěřují s velmi intimními detaily ze svého života. Dále se mohou např. obávat reakce okolí, že bude jejich svědectví zpochybňováno a bagatelizováno. Překážkou může být i fakt, že v případě, kdy se oběť rozhodne podat svědectví, nebude o svých zážitcích hovořit jen jednou, ale několikrát – při podání oznámení, při výslechu, dále se znalcem při vypracování znaleckého posudku, před soudem. Je tedy nanejvýš důležité, aby vůči orgánům činným v trestním řízení panovala ze strany obětí důvěra a pocit informačního bezpečí. Kromě toho je důležitá též transparentnost postupu ze strany orgánů činných v trestním řízení, aby naopak nedocházelo k falešným obavám ze špatného zacházení profesionálů s oběťmi trestného činu při podání trestního oznámení.[20]
Výše uvedené obavy může podporovat i strach ze zveřejnění identity a příběhu oběti. Tyto obavy a nedůvěru (někdy nedopatřením) mohou podporovat i média. Televize Nova dne 2. 11. 2023 na svém serveru TN.cz spustila živý stream z vyhlašování rozsudku, přičemž k živému přenosu neměla od soudu povolení.[21] Následně video sice ze svého serveru smazala, ale to již řada sledujících znala identitu obětí. V rámci živého přenosu zazněla jména a data narození všech obětí. Kromě toho zazněly další citlivé informace, mj. týkající se intimního života obětí a jejich zdravotního stavu.[22] V důsledku tohoto živého přenosu došlo k zásahu do osobních práv poškozených. V médiích tak zazněly informace, které se v písemném vyhotovení rozsudku běžně anonymizují.
Trestní řízení ve věci Dominique Pelicota
Přestože se jedná o trestní řízení, které proběhlo ve Francii, představuje významný příklad. Případ přináší jistý protipól a kontrast v zájmech jednotlivých účastníků trestního řízení. Trestní řízení ve věci Dominique Pelicota ukazuje na složitost střetu práva na svobodu projevu a informací (včetně autonomního rozhodnutí poškozené vystupovat veřejně) s právem obviněných na ochranu osobnosti a presumpci neviny.
Toto trestní řízení se týká obviněného Dominique Pelicota, který nechával roky znásilňovat svoji ženu desítkami mužů. Obviněný zval muže, aby vykonali pohlavní styk s poškozenou.[23] Poškozená Gisèle Pelicotová byla v době styku omámena léky do bezvědomí a nic netušila, trpěla však různými, v té době jí nevysvětlitelnými zdravotními potížemi. Usvědčeno bylo celkem 52 mužů, některé se ovšem nepodařilo identifikovat. Případ byl také významný kvůli vysokému počtu pachatelů.[24]
Z právního hlediska bylo zásadní rozhodnutí poškozené Gisèle Pelicotové odmítnout právo na anonymitu a požádat o veřejné projednání věci.[25] Poškozená do médií uvedla, že by to měli být pachatelé, a ne ona, kdo se bude stydět.[26] Veřejnost tak měla možnost znát totožnost všech obviněných. Obvinění naopak požadovali, aby věc byla projednána bez přítomnosti veřejnosti tak, aby bylo chráněno jejich dobré jméno a osobnostní práva.
V praxi je vždy nutné posoudit konkrétní okolnosti, včetně veřejného zájmu, míry zásahu do soukromí a charakteru trestné činnosti. Spravedlivé řešení by mělo zabránit šíření pomluv či dalšímu poškozování kterékoli strany. Současně by nemělo omezovat legitimní veřejnou diskusi o možných společensky závažných aspektech trestního jednání.
Trestní řízení ve věci Věry Marešové
Výše popsaná trestní řízení skončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Jaké jsou ale důsledky medializace trestních řízení, která nakonec skončila zprošťujícím rozsudkem? Zejména v případech trestné činnosti, jako jsou vraždy nebo sexualizované násilí na dětech, může být vliv médií na život účastníků trestního řízení velice citelný. Tyto případy veřejnost pobuřují natolik, že často poutají silnou pozornost médií. Ve vztahu k osobě obviněného mohou nastat situace, kdy je věc např. rok projednávána a obviněný je negativně spojován s jednáním, které je mu kladeno za vinu. V rámci trestního řízení se neprokáže vina, nebo se dokonce prokáže, že čin obviněný nespáchal. Výsledkem trestního řízení bude zprošťující rozsudek. V mezidobí se však mediální obraz obviněného a společenské odsouzení promítlo i do jeho života. V takovém případě je očištění osoby obviněného a navrácení ztracené důvěry velice náročné.
Věra Marešová byla v roce 2014 obviněna z vraždy šesti pacientů v rumburské nemocnici. Přestože státní zástupce původně žádal doživotní trest, v roce 2016 skončilo trestní řízení pravomocným zprošťujícím rozsudkem. V jejím případě se ukázalo, jak snadné je obviněného mediálně odsoudit ještě před pravomocným rozhodnutím soudu. Mediální obraz a způsob, jakým novináři šířili informace, porušovaly právo na ochranu osobnosti obviněné. Média o Marešové informovala intenzivně a často bulvárně. Mnohá periodika ji již během vyšetřování označovala jako „sestru Smrt“ a líčila ji jako vražedkyni, a to vše ještě před vynesením rozsudku. Toto jednání představovalo porušení presumpce neviny. Soudy následně konstatovaly, že novináři pochybili, když převzali verzi obžaloby jako fakt a neinformovali nestranně.[27] Negativní publicita vážně zasáhla do osobnostních práv Marešové. Po propuštění z vazby se musela odstěhovat z Rumburku kvůli negativnímu postoji veřejnosti a obtížně hledala zaměstnání ve svém oboru.[28]
Po zproštění viny proto podala žaloby proti několika médiím kvůli poškození pověsti. Soudy uznaly, že mediální obraz byl protiprávní. Televize Nova např. musela Marešové zaplatit 1,2 mil. Kč.[29] Další odškodnění muselo uhradit vydavatelství Czech News Center, a to 900 tis. Kč jako náhradu nemajetkové újmy za články porušující presumpci neviny.[30] Média o soudech o odškodném informovala ještě v roce 2023, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že TV Prima musí zaplatit Marešové 500 tis. Kč.[31]
Písemná verze rozhodnutí a nerovnováha v ochraně osobních údajů
Jak již bylo uvedeno dříve, úprava ust. § 54 odst. 4 písm. b) ZSM umožňuje v určitých případech zveřejnění nejen jména a příjmení, ale i dalších osobních údajů mladistvého pachatele. O takovém zveřejnění může rozhodnout předseda senátu, pokud jde o zvlášť závažné provinění a pokud je to považováno za potřebné z hlediska ochrany společnosti. Tento přístup však vzbuzuje několik zásadních otázek a problémů.
V první řadě dochází k zásahu do práv mladistvých. Právě mladiství představují skupinu osob, která by měla být zvlášť chráněna.[32] Výslovná právní úprava u dospělých pachatelů nemá obdobu. U dospělých pachatelů se ochrana osobních údajů řídí obecnými pravidly o ochraně soukromí a osobnosti. To vyvolává otázku možné neslučitelnosti s principy ochrany osobních údajů, neboť mladiství by měli být chráněni minimálně ve stejné míře jako dospělí, nikoli méně.
Dalším problematickým bodem je, že proti rozhodnutí o zveřejnění těchto údajů není možné podat opravný prostředek. Přitom se jedná o významný zásah do práv mladistvého, který může mít dlouhodobé dopady na jeho budoucnost, včetně společenské stigmatizace.
Přestože § 8a odst. 2 a § 8d odst. 1 tr. řádu kladou důraz na ochranu osobních údajů osob mladších 18 let, výjimka obsažená v § 54 odst. 4 písm. b) ZSM umožňuje zveřejnění informací, které mohou vést k nepřiměřenému narušení soukromí. Ze znění ust. § 54 odst. 4 písm. b) ZSM v podstatě vyplývá implicitní předpoklad, že u dospělých by zveřejnění osobních údajů mělo být běžnou praxí, což však neodpovídá realitě.
Celkově se tedy jedná o poměrně protichůdnou legislativní úpravu. Ustanovení trestního řádu a zákona o řízení ve věcech mládeže na jedné straně výrazně chrání mladistvé v rámci hlavního líčení a veřejného zasedání (§ 54 odst. 1 a 2 ZSM), přičemž mj. platí přísný zákaz zveřejňování informací, které by se týkaly průběhu hlavního líčení nebo by vedly ke ztotožnění mladistvého ve veřejných sdělovacích prostředcích. Naproti tomu však umožňuje v některých případech jejich veřejnou identifikaci [§ 54 odst. 4 písm. b) ZSM], přičemž rozhodnutí, které zde může předseda senátu učinit ve věci mladistvého o rozsahu informací, které budou zveřejněny, nemůže učinit ve vztahu k dospělému pachateli. Tato úprava působí nesystematicky a potenciálně proti smyslu právní ochrany této zranitelné skupiny. Ustanovení působí neproporcionálně také z důvodu, že se netýká jen zveřejnění jména a příjmení, ale také dalších osobních údajů. Těmito údaji může být např. adresa bydliště mladistvého nebo jeho zdravotní stav, což zásah do sféry práv ochrany osobních údajů mladistvých činí citelnější.
Samozřejmě lze namítat, že u dospělých osob neplatí při průběhu hlavního líčení tak přísný režim jako ve věcech mládeže. U dospělých pachatelů mohou média v řízení před soudem za určitých podmínek zveřejňovat obrazové snímky, obrazové a zvukové záznamy nebo jiné informace o průběhu hlavního líčení. U dospělých osob může tak díky informacím, které průběžně poskytovala média, docházet ke ztotožnění pachatele i přesto, že byl dodržen postup v souladu se zákonem a řádně došlo k anonymizaci rozhodnutí.
Určitou nekonzistentnost trestněprávních předpisů lze spatřovat v odlišném pojetí institutu uveřejnění rozsudku v různých zákonných úpravách. Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jako „ZTOPO“), řadí v § 23 uveřejnění rozsudku mezi tresty. Komentář k tomuto ustanovení uvádí, že účelem tohoto trestu je „veřejný odsudek“.[33] Proti takovému rozhodnutí připouští odvolání jako řádný opravný prostředek. Oproti tomu zákon o soudnictví ve věcech mládeže uveřejnění odsuzujícího rozsudku za trest nepovažuje. Zákon výslovně uvádí, že se zveřejněním rozsudku sleduje ochrana společnosti. Soud tedy může rozhodnout o uveřejnění rozsudku i v řízení proti mladistvému, přičemž na rozdíl od právnických osob nemá mladistvý proti tomuto rozhodnutí přípustný žádný opravný prostředek.
Výše uvedená rozdílnost právní úpravy vyvolává otázku, zda v takovém případě nedochází ke dvojímu trestání mladistvého pachatele. Ve světle výše uvedeného je třeba se zamýšlet nad otázkou, zda je právní úprava správně nastavena, neboť právě mladistvý by měl být chráněn více něž právnická osoba. Nadto je vhodné též upozornit na skutečnost, že ust. § 54 odst. 4 písm. b) ZSM[34] a odpovídající ust. § 23 odst. 1 ZTOPO[35] jsou formulována velmi podobně.
Nutno dále zmínit také fakt, že se v minulosti ust. § 54 ZSM zabýval Ústavní soud, avšak ve znění účinném od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2006.[36] ÚS ve svém nálezu uvedl, že shledal tehdejší znění § 54 ZSM[37] jako ústavně konformní. Na rozdíl od současné právní úpravy však neobsahovalo znění účinné v době rozhodnutí část umožňující uveřejnění pravomocného odsuzujícího rozsudku s uvedením jména a příjmení mladistvého a dalších osobních údajů. Tehdejší znění § 54 odst. 3 ZSM (dnes rozděleno a rozšířeno do § 54 odst. 3 a 4 ZSM) umožňovalo předsedovi senátu s přihlédnutím k povaze a charakteru provinění a přiměřené ochraně zájmů mladistvého rozhodnout o jiném způsobu uveřejnění a o omezeních s tím spojených. Vyznění tehdejšího ust. § 54 odst. 3 ZSM a současně i citovaného ústavního nálezu svědčí ve prospěch zvláštní ochrany mladistvého, a naopak sleduje možnost rozhodnout o jiném způsobu uveřejnění odsuzujícího rozsudku, který bude chránit práva mladistvého.
ÚS v nálezu učinil závěr, že výchovnou činnost soudu, resp. výchovné působení trestního řízení na příjemce informací, není nutné spojovat vždy právě s identifikací pachatele. Uvedl, že podstatnějšími informacemi pro výchovu k úctě k právům a spravedlnosti jsou informace týkající se skutkových zjištění a jejich právního posouzení, které lze za účinnosti napadených ustanovení získat při veřejném vyhlášení rozsudku a které lze bez jakéhokoli věcného omezení svobodně projevovat a šířit. Naproti tomu upozornil též, že v tomto směru nelze opomenout moderační právo dané v § 54 odst. 3 ZSM předsedovi senátu. Závěrem konstatoval, že negativa z omezení svobody projevu ve prospěch dané modifikace práva na soukromí se nejeví být významná ve srovnání s pozitivy danými v perspektivě působení zákona při utlumování kriminálních kariér mladistvých delikventů.
Současným zněním § 54 odst. 4 písm. b) ZSM se ÚS zatím nezabýval. Ústavní konformita citovaného ustanovení tedy zůstává otázkou dalšího posouzení.
4. Řešení
4.1 Vyváženost a odpovědnost médií při informování o trestních řízeních
Jednou z možností je kladení požadavků na média, aby informace publikovala vyváženě a s jistou mírou zdrženlivosti a citlivosti. Současně je třeba klást důraz na to, aby byl věnován stejný prostor zprávám o zprošťujícím rozsudku, jako o skutečnosti, že je vedeno proti obviněnému trestní řízení za konkrétní skutek, pro který dosud nebyl odsouzen. V případech, kdy existuje veřejný zájem na zveřejnění informací, by mělo být po médiích vyžadováno, aby postupovala důsledně a zdrženlivě. Informace by měly být podloženy spolehlivými důkazy, které svědčí pro jejich pravdivost, a tím je činí důvěryhodnými. Při zveřejňování by mělo být mnohem více dbáno na respektování osobnostních práv a s tím související presumpci neviny. Ani po vynesení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně by ale nemělo bez dalšího platit, že lze obviněného identifikovat v médiích. V každé fázi trestního řízení je třeba poměřovat zásah do osobnostních práv a veřejný zájem. Ochrana osobnosti i po odsouzení je spojena také s možnostmi resocializace odsouzeného. K tomuto šetrnému a citlivému postupu, respektujícímu ochranu osobnosti, by mohla přispět systematická právní osvěta mezi novináři (např. formou certifikátových programů).
Alternativním řešením by bylo zpřísnění pravidel a sankcí za neoprávněné zveřejnění informací, které by mohly zasáhnout do osobnostních práv účastníků řízení. Přísnější regulace by mohla působit preventivně a vést k vyšší odpovědnosti osob, které s citlivými údaji nakládají.
Dalším řešením by mohla být mediační role soudu vůči novinářům. Soud by měl aktivně komunikovat s novináři, vysvětlovat pravidla pro ochranu osobních údajů a společně hledat vhodný formát pro zpravodajství. Často lze konfliktu předejít, pokud je novinářům dopředu vysvětleno, jaká data jsou chráněna a jaké postupy lze zvolit (např. krátké obrazové zpravodajství pouze ze začátku jednání, poté přepnutí do grafického zpravodajství). Tento postup by plnil preventivní funkci i před tzv. mediálními zkratkami. Důsledkem by bylo, že by byla fakta interpretována přesněji a citlivěji vůči účastníkům.
4.2 Regulace zvukových záznamů z hlavního líčení: inspirace v Německu
Je třeba zabývat se otázkou, zda je nutné, aby si osoby z řad veřejnosti pořizovaly zvukový záznam z průběhu hlavního líčení, zda spíše pořizování zvukového záznamu nemá sloužit stranám řízení. Změna právní úpravy, která by zakotvovala pořízení zvukového záznamu se svolením soudu, by mohla pozitivně přispět českému mediálnímu prostředí. V rámci udělení souhlasu by byl zástupce médií poučen o důsledcích v případě, že by svým jednáním šířil detaily, které by byly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv nebo narušit průběh řízení. Dalším důsledkem by mohlo být též zvýšení úrovně některých reportáží. Na jedné straně se lze ztotožnit s názorem, že je třeba, aby veřejnost věděla o probíhajících trestních řízeních, a že tyto reportáže plní též preventivní funkci. Naproti tomu se domnívám, že některá média zbytečně publikují doslovné přepisy toho, co soudu sdělily jednotlivé osoby v soudní síni, včetně konkrétních detailů, které mohou být mnohdy velice intimní.
Německá právní úprava může být inspirativní z hlediska konstrukce zvukového přenosu soudního jednání do jiné místnosti. V německém právním prostředí bylo toto řešení aplikováno zejména pro místnosti určené novinářům. Jedním z možných opatření k minimalizaci rizika neúmyslného zveřejnění citlivých informací (např. jmen poškozených) v rámci vyhlašování rozsudku by mohl být oficiální audiovizuální přenos zajištěný soudem. Tento přenos by byl realizován s určitou časovou prodlevou, která by umožnila odborníkům pověřeným anonymizací odstranit zvukové či obrazové části, jež by mohly zasáhnout do osobnostních práv účastníků řízení nebo jejich příbuzných. Takový přenos by se neaplikoval na všechna hlavní líčení, ale pouze na ta, u nichž by byl dán zásadní veřejný zájem. Posouzení nezbytnosti přenosu by vždy příslušelo soudu.
Kromě ochrany osobních údajů by výše navržený postup mohl přispět k řešení problému s omezenou kapacitou jednacích síní. Přenos by nemusel být určen široké veřejnosti, ale mohl by být zajištěn např. do větších poslucháren, kde by se mohla shromáždit veřejnost se zájmem o sledování daného řízení. Toto opatření by mohlo efektivně předcházet nežádoucímu zveřejnění citlivých údajů a současně posilovat veřejnou kontrolu nad rozhodovací činností soudů. Na druhé straně by jeho realizace mohla být limitována technickými a organizačními možnostmi jednotlivých soudů.
4.3 Mediální pokrytí trestního řízení
Jedním z možných opatření k vyvážení principu veřejnosti soudního řízení a ochrany jeho nerušeného průběhu je omezení medializace trestního řízení až do vyhlášení rozsudku v prvním stupni. Tím by se předešlo negativním dopadům mediálního tlaku na soudce, účastníky řízení a zejména na proces dokazování. Omezení by bylo obecné a bylo by z něj možné činit výjimky v případech, kdy medializace případu a veřejný zájem převáží nad ochranou osobnosti účastníků.
Veřejné a mediální sledování soudních řízení je nepochybně důležité pro transparentnost justice, avšak jeho nadměrná intenzita v průběhu hlavního líčení může vést k zásahu do objektivity a spravedlivého procesu. Zvláště u složitých a dlouhodobých případů, kdy hlavní líčení probíhá několik dní, měsíců či let, může docházet k situacím, kdy zvukové záznamy z předchozích jednání nebo mediální zprávy mohou ovlivnit výpovědi svědků, kteří teprve mají být vyslechnuti. Svědci mohou být pod vlivem informací zveřejněných v médiích nebo na sociálních sítích, což jim umožní přizpůsobit své výpovědi podle již zveřejněného obsahu. Toto může mít významný dopad na věrohodnost podané výpovědi.
Dalším problematickým aspektem je tlak, kterému mohou být vystaveni soudci a další aktéři řízení. V případech, které vzbuzují intenzivní veřejný zájem, mohou média formovat určité očekávání veřejnosti ohledně výsledku řízení. Tento tlak může vzbuzovat obavy některých osob, zda v důsledku něho nedojde k ovlivnění rozhodnutí. Jedná se tak o prevenci, aby pod tlakem veřejného mínění soudy podvědomě nepřistupovaly k přísnějším trestům, než by tomu bylo v běžném procesu, nebo naopak, kdy po medializaci určitého trestního řízení došlo ke zproštění obžaloby, protože se ukázalo, že mediální obraz neodpovídal realitě. Medializace trestního řízení po vyhlášení rozsudku prvního stupně by posílila zásadu presumpce neviny a ochranu osobnosti a současně zásady nezávislosti a nestrannosti.
Omezení mediálního pokrytí řízení pouze na období po vyhlášení rozsudku v prvním stupni by proto představovalo kompromisní řešení. Soud by měl možnost vést proces bez vnějších tlaků a obav z mediální manipulace, přičemž veřejnost by i nadále měla přístup k informacím o případu po skončení první fáze řízení. Toto opatření by respektovalo princip veřejnosti soudního řízení, avšak zároveň by chránilo spravedlivý průběh dokazování a objektivitu výpovědí svědků. Implementace takového opatření by mohla být podpořena legislativní úpravou regulující podmínky zveřejňování informací z trestního řízení, zejména s ohledem na mediální pokrytí probíhajících jednání. Tím by bylo možné zajistit rovnováhu mezi právem veřejnosti na informace a právem obviněného na spravedlivý proces.
Na druhou stranu je třeba brát v úvahu také možnou kolizi tohoto řešení s právem na informace. Omezení medializace trestního řízení až do vyhlášení rozsudku v prvním stupni by mohlo znamenat zásah do práva veřejnosti na informace. Přestože má řešení svá pozitiva, nelze přehlížet také další možné nezamýšlené dopady. Omezení přístupu k informacím by mohlo nakonec vést k nedůvěře veřejnosti v justiční systém a vytvářet prostor pro spekulace, dezinformace, či dokonce utajování pochybení v průběhu řízení. Ve zvláště závažných případech s vysokým společenským dopadem, jako jsou korupční případy nebo zločiny veřejně činných osob, je včasná informovanost médií zásadní pro zajištění odpovědnosti a důvěry občanů v právní stát.
Závěr
Transparentnost trestního řízení a ochrana osobnosti představují v digitální době křehkou rovnováhu, jejíž udržení je pro právní stát zásadní. Provedená analýza potvrdila, že tyto dva principy nejsou neslučitelné, avšak jejich souběžné naplnění vyžaduje citlivý a promyšlený přístup ze strany zákonodárce, soudů i médií.
V práci byly identifikovány různé roviny střetu těchto práv: rovina ústavní (konflikt mezi svobodou projevu, právem na informace a právem na ochranu osobnosti a soukromí), rovina procesní (požadavek veřejného projednání a naproti tomu nutnost vyloučení veřejnosti v určitých situacích) a rovina ochrany osobních údajů (nakládání s citlivými daty účastníků řízení). Výzkum ukázal, že v každé z těchto rovin již právní řád obsahuje jisté mechanismy k vyvažování, ať už jde o možnost vyloučit veřejnost z jednání, povinnost anonymizovat rozhodnutí, či omezení poskytování informací v přípravném řízení. Digitální technologie a současná mediální praxe však kladou na tyto mechanismy nové nároky a částečně odhalují jejich nedostatečnost.
Z rozboru konkrétních trestních řízení vyplynulo, jak reálné dopady přílišné medializace či naopak nedostatečné regulace mohou ohrozit jak spravedlnost procesu, tak práva jednotlivců.
Případ zveřejněného videozáznamu zásahu u Jany Nagyové ilustroval legitimní veřejný zájem na kontrole činnosti policie. Soud v něm připustil zveřejnění jinak citlivého materiálu, pokud slouží seriózní debatě o věcech veřejného zájmu a je prováděno způsobem minimalizujícím zásah do soukromí dotčené osoby. Tento případ poukázal na význam principu proporcionality. Dílčím závěrem je, že informace z trestního řízení smějí být zveřejněny jen po pečlivém zvážení obsahu, formy a účelu, a pouze převáží-li společenský význam jejich publikace nad možnou újmou pro dotyčného jednotlivce.
Naproti tomu ostře sledované trestní řízení ve věci Dominika Feriho ukázalo opačnou stranu mince, a to potřebu chránit zvlášť zranitelné oběti trestných činů před sekundární újmou způsobenou nechtěnou publicitou. Neoprávněný živý přenos soudního jednání v tomto trestním řízení vedl k odhalení identity poškozených žen, což mělo za následek zásah do jejich soukromí a důstojnosti. Tím se zdůraznila nutnost důsledného vymáhání existujících pravidel (např. zákazu zveřejňování identifikačních údajů obětí) a příp. jejich posílení, aby k podobným únikům dat nedocházelo.
Francouzský případ obviněného Dominique Pelicota a spol. naopak nabídl zajímavý kontrast. Případ ukázal, že v určitých situacích může sama oběť preferovat veřejné projednání a odhalení své identity ve snaze dosáhnout spravedlnosti a společenského odsouzení pachatelů, zatímco obvinění naopak usilují o utajení pro ochranu své pověsti. Tato neobvyklá konfigurace zdůrazňuje, že univerzální řešení neexistuje a každý případ je třeba posuzovat individuálně s ohledem na preference a práva zúčastněných stran.
Zmíněné příklady trestních řízení společně s případem Věry Marešové (kdy byla obviněná mediálně „odsouzena“ ještě před pravomocným zproštěním a následně úspěšně bránila své osobnostní právo vůči médiím) dokreslují, že nevratné poškození dobré pověsti či soukromí může nastat i v případech, kdy je člověk nevinen. Presumpce neviny proto musí být chráněna nejen v soudní síni, ale i ve veřejném prostoru, přičemž právě média nesou odpovědnost za způsob, jak informují o neskončených řízeních.
Práce zhodnotila, že současná česká právní úprava se s uvedenými výzvami vypořádává částečně, ale nikoli dokonale. Na jedné straně máme relativně podrobná pravidla pro ochranu soukromí v trestním řízení (zejména v přípravném stadiu a u zranitelných skupin, jako jsou oběti a mladiství) a soudy jsou vybaveny nástroji k regulaci průběhu řízení (možnost vyloučit veřejnost, zakázat obrazové záznamy). Také evropské právo klade důraz na ochranu citlivých informací, což se promítá i do povinností orgánů činných v trestním řízení. Na straně druhé však byly identifikovány nedostatky a rozpory. Např. ust. § 54 odst. 4 ZSM umožňuje za určitých okolností zveřejnit identitu mladistvého pachatele, aniž by proti tomu existoval opravný prostředek. Takový postup je v rozporu s obecným trendem posílené ochrany soukromí a může vést k nepřiměřeným dopadům na možnosti nápravy a budoucnost mladistvého. Právní předpisy jsou v tomto směru nekonzistentní. Na jedné straně plní v režimu ZTOPO uveřejnění rozsudku funkci trestu a veřejného odsouzení, naproti tomu v režimu ZSM převažuje účel, kterým je ochrana společnosti. Zároveň pro dospělé pachatele obdobná úprava neexistuje a platí obecná úprava pro ochranu osobnosti, což působí nesystematicky.
K zajištění lepší rovnováhy mezi publicitou řízení a ochranou jednotlivců tato práce navrhla několik vzájemně se doplňujících opatření. Prvním okruhem je samoregulace a odpovědnost médií. Je kladen požadavek na média, aby informovala o trestních řízeních vyváženě, s respektem k presumpci neviny a soukromí zúčastněných. Média by měla věnovat stejnou pozornost informování o osvobozujících rozsudcích jako senzacechtivým zprávám o průběhu hlavních líčení. Důvodem je snaha zamezit jednostrannému poškození reputace obviněných. Dále by měly být zvažovány přísnější postihy za porušení zákonných omezení (např. neoprávněné zveřejnění identity oběti či detailů z neveřejných jednání), což by působilo preventivně. Tato opatření spadají jak do sféry etiky žurnalistiky, tak příp. legislativy (upravení skutkových podstat přestupků či trestných činů souvisejících s únikem informací).
Druhým okruhem návrhů jsou opatření na straně orgánů činných v trestním řízení a soudů. Jako účelná se jeví aktivnější komunikace soudů s médii. Komunikace by mohla probíhat např. formou předběžných instruktáží a upozornění pro novináře před zahájením citlivých jednání, aby všichni zúčastnění znali pravidla a respektovali zákaz zveřejnění určitých údajů.
Soudy by dále mohly využívat moderní technologie ke své mediální strategii. Jedním z navrhovaných řešení je zavedení oficiálních audiovizuálních přenosů z významných procesů. Tyto přenosy by byly publikovány s krátkým časovým zpožděním, které by umožnilo v reálném čase anonymizovat případné citlivé informace (např. „vypípat“ jména obětí). Takový kontrolovaný stream by zachoval veřejnou kontrolu nad jednáním, ale zmenšil riziko nevratného úniku údajů. Současně by mohl řešit i praktické problémy s kapacitou soudních síní. Veřejnost by mohla dění sledovat ve vedlejší místnosti či online s garantovanou ochranou osobnostních práv aktérů. Inspiraci lze čerpat z německé praxe, kde přenos zvuku do tiskového střediska soudu existuje a pomáhá koordinovat mediální pokrytí.
V neposlední řadě práce obsahuje návrh regulace rozsahu medializace před ukončením řízení v první instanci. Myšlenka dočasného informačního embarga (s výjimkou případů mimořádného veřejného zájmu) by mohla chránit průběh dokazování a nezávislost soudu před tlakem veřejného mínění. Tento návrh by vyžadoval pečlivé zvážení, neboť, jak práce upozorňuje, přináší sice výhody v ochraně spravedlivosti procesu, ale nese i rizika oslabení veřejné kontroly a vzniku dezinformací v důsledku nedostatku oficiálních informací. V případě zavedení takového omezení by proto muselo jít o vyvážené kompromisní řešení, které by bylo striktně omezeno na nejnutnější rozsah a čas. Např. by mohlo platit jen u určitých typů zvláště citlivých případů. Současně by byl kladen důraz na aktivní a transparentní komunikaci justice po vydání rozsudku, aby veřejnost získala potřebné informace a neztratila důvěru.
Z provedeného výzkumu tedy plyne, že k efektivní ochraně osobnosti v digitální době není nutné princip veřejnosti opouštět, ale adaptovat jeho výkon na nové podmínky. Přínosem této práce je komplexní zmapování problému a navržení konkrétních opatření, která by mohla být v praxi realizována. Diskuse nad těmito návrhy (od mediální výchovy novinářů přes legislativní úpravy až po organizační inovace u soudů) může inspirovat jak zákonodárce, tak soudní představitele při hledání optimálního modelu otevřenosti justice. Práce poukázala také na určité nesrovnalosti v současné legislativě, což je podnět k případným novelizacím. Zde může být bezprostředním dopadem např. odborná debata nad potřebou změny § 54 odst. 4 písm. b) ZSM tak, aby ustanovení lépe reflektovalo zásady ochrany soukromí i u mladistvých.
Sepsání poznatků práce však nezodpovědělo všechny související otázky. Naopak vyvstaly další, jejichž zodpovězení by si vyžádalo širší zkoumání. Budoucí vývoj digitálních platforem (např. nástup nových sociálních sítí či forem komunikace) si může vyžádat i průběžné přehodnocování regulačních přístupů. Tato práce tedy může sloužit jako základ, od nějž se další výzkum a legislativní úvahy mohou odrazit.
Závěrem lze konstatovat, že transparentnost justice a ochrana osobnosti nemusejí být antagonisty, pokud je jejich vztah správně usměrňován. V digitálním věku, kdy se informace šíří bezprecedentní rychlostí, je úkolem práva vytvořit takové podmínky, aby otevřenost soudních řízení neztratila svůj smysl, ale zároveň aby žádný jednotlivec nebyl vystaven „tenkému ledu“ veřejného odsudku bez patřičné ochrany. Tato práce ukázala, že řešení existují. Spočívají např. v modernizaci právních předpisů, odpovědné novinářské praxi nebo inovativních postupech soudů. Uskutečnění navržených opatření by mohlo vést k posílení důvěry veřejnosti v právní systém, neboť by dokazovalo, že justice umí reagovat na nové výzvy, aniž by se vzdávala principů, na nichž stojí. Zároveň by to poskytlo lepší záruky, že práva na soukromí, čest a důstojnost zúčastněných osob nebudou obětována v zájmu senzace nebo veřejné zvědavosti. Balancování na pomyslném tenkém ledě mezi transparentností a ochranou osobnosti tak bude i nadále výzvou, kterou je třeba pečlivě sledovat. Nezbývá než si přát, aby tato práce přispěla svým dílem k tomu, aby toto balancování bylo úspěšnější a bezpečnější pro všechny zúčastněné.[38]
JUDr. Aneta Schwarzová působí jako asistentka soudce na trestním úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem a současně je doktorandkou na Katedře občanského práva Fakulty právnické ZČU v Plzni.
Ilustrační foto: AI (Copilot)
[1] Sdělení federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících.
[2] Ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
[3] Nález ÚS ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3046/14-2.
[4] Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
[5] Usnesení NS ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 8 Tdo 921/2007.
[6] L. Pekařová in F. Husseini, M. Bartoň, M. Kokeš, M. Kopa, J. Camrda et al.: Listina základních práv a svobod. Komentář, 1. vyd. (1. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2021. Komentář k čl. 38 LZPS.
[7] M. Kokeš, M. Ryška in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran et al.: Občanský zákoník. Komentář, 2. vyd. (3. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2024. Komentář k § 81 o. z.
[8] J. Kocourek: Zákon o soudech a soudcích. Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2015, str. 50-55.
[9] Gerichtsverfassungsgesetz in der Fassung der Bekanntmachung vom 9. Mai 1975 (BGBl. I S. 1077), das zuletzt durch Artikel 14 des Gesetzes vom 27. Dezember 2024 (BGBl. 2024 I Nr 438) geändert worden ist.
[10] Bundesministerium der Justiz. Gerichtsverfassungsgesetz (GVG) § 169, online, dostupné z: https://www.gesetze-im-internet.de/gvg/__169.html. [cit. 2025-02-28].
[11] V originále: Verbotene Mitteilungen über Gerichtsverhandlungen.
[12] Rozhodnutí Spolkového Ústavního soudu (Bundesverfassungsgericht) ze dne 3. 12. 1985, sp. zn. 1 BvL 15/84.
[13] P. Šámal, J. Zezulová, M. Růžička in T. Gřivna, P. Šámal, H. Válková, M. Růžička, J. Zezulová et al.: Oběti trestných činů. Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 247-253.
[14] Tamtéž.
[15] H. Chaloupková, P. Holý, J. Urbánek: Mediální právo. Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2019, str. 388-390.
[16] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 5 A 138/2014-38. Publikováno pod č. 3697/2018 Sb. NSS.
[17] Otázky Václava Moravce, díl ze dne 22. 12. 2013, Česká televize, 2013, dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1126672097-otazky-vaclava-moravce/213411030501222/ [cit. 2025-02-28].
[18] Op. cit. sub 13, str. 247-253.
[19] J. Kučera: Komentář: Kiks Novy u soudu s Ferim by měl vejít do učebnic žurnalistiky, Seznamzprávy, 8. 11. 2023, dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/nazory-komentare-komentar-kiks-novy-u-soudu-s-ferim-by-mel-vejit-do-ucebnic-zurnalistiky-239488 [cit. 2025-02-28].
[20] L. Čírtková: Právní psychologie v aktuálních tématech, Galén, Praha 2023, str. 271-274.
[21] Nova čelí správnímu řízení kvůli vysílání od soudu s Ferim. Případ řeší Úřad pro ochranu osobních údajů, iRozhlas, 7. 11. 2023, dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/dominik-feri-soud-nova-vysilani-2023_2311071028_ako [cit. 2025-02-28].
[22] Rada nepotrestá Novu za odvysílání rozsudku nad Ferim i se jmény obětí. Případ odložila, iRozhlas, 23. 12. 2023, dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/dominik-feri-soud-rada-rrtv-verdikt_2312231318_ako. [cit. 2025-02-28].
[23] Případ Gisèle Pelicotové: Kdo jsou muži, kteří ji znásilnili? Otcové i trestanci, deník.cz, 19. 12. 2024, dostupné z: https://www.denik.cz/staty-eu/pripad-gisele-pelicotove-znasilneni-soud-manzel-dominique-pelicot-muzi-vezeni.html [cit. 2025-02-28].
[24] Znásilňovaná v bezvědomí manželem i dalšími. Za reakci se jí Francie klaní, SeznamZprávy, 20. 12. 2024, dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-nejvyssi-trest-pro-pelicota-jak-kauza-znasilnovani-manzelky-meni-francii-266762 [cit. 2025-02-28].
[25] Francouz nechával znásilňovat svou ženu, soud mu uložil dvacet let vězení, Česká televize, 19. 12. 2024, dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/francouz-ktery-nechal-znasilnovat-svou-omamenou-manzelku-je-dle-soudu-vinen-356424 [cit. 2025-02-28].
[26] Začněte se stydět. Francie brojí proti násilníkům, zemi pobouřil otřesný případ, deník.cz, 17. 9. 2024, dostupné z: Začněte se stydět. Francie brojí proti násilníkům, zemi pobouřil otřesný případ – Deník.cz [cit. 2025-02-28].
[27] Rozsudek: Novináři zdravotní sestru Marešovou mediálně stíhali, mají na svědomí její zničený život, iRozhlas, 14. 2. 2019, dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/vera-maresova-media-czech-news-center-blesk-aha-soud-rozsudek-sestra-smrt_1902162057_ogo [cit. 2025-02-28].
[28] Odškodné 2,27 milionu a úhrada nákladů i úroků. Zdravotní sestra Marešová vyhrála soud, iRozhlas, 13. 4. 2022, dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/vera-maresova-odskodne-soud-zdravotni-sestra_2204131305_gut?utm_source=chatgpt.com [cit. 2025-02-28].
[29] 1,2 milionu je dost, řekl Nejvyšší soud sestře Marešové ve sporu s TV Nova, SeznamZprávy, 25. 8. 2021, dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/12-milionu-je-dost-rekl-nejvyssi-soud-sestre-maresove-ve-sporu-s-tv-nova-173150 [cit. 2025-02-28].
[30] Srov. Za „sestru Smrt“ a další prohřešky má vydavatel bulvárních deníků zaplatit 840 tisíc, Česká televize, 17. 1. 2019, dostupné z: Za „sestru Smrt“ a další prohřešky má vydavatel bulvárních deníků zaplatit 840 tisíc — ČT24 — Česká televize [cit. 2025-02-28]. Dále: Zdravotní sestra Marešová se obrátila na Ústavní soud ve sporu s TV Nova, žádá 12 milionů, Česká justice, 2. 11. 2021, dostupné z: https://www.ceska-justice.cz/2021/11/zdravotni-sestra-maresova-se-obratila-na-ustavni-soud-ve-sporu-s-tv-nova-zada-12-milionu/ [cit. 2025-02-28].
[31] TV Prima musí Marešové zaplatit půl milionu za reportáže o stíhání, rozhodl pravomocně soud, Česká televize, 22. 6. 2023, dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/tv-prima-musi-maresove-zaplatit-pul-milionu-za-reportaze-o-stihani-rozhodl-pravomocne-soud-4546 [cit. 2025-02-28].
[32] A. Sotolář in P. Šámal, H. Válková, A. Sotolář, M. Hrušáková, M. Šámalová: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2011, str. 486-495.
[33] F. Púry in P. Šamal, J. Dědič, T. Gřivna, F. Púry, J. Říha: Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2018, str. 491-496.
[34] § 54 odst. 4 písm. b) ZSM: „Předseda senátu může s přihlédnutím k osobě mladistvého a povaze a charakteru provinění rozhodnout o uveřejnění pravomocného odsuzujícího rozsudku s uvedením jména, popřípadě jmen, a příjmení mladistvého, jakož i o uveřejnění jeho dalších osobních údajů, jde-li o zvlášť závažné provinění a takové uveřejnění je potřebné z hlediska ochrany společnosti.“
[35] § 23 odst. 1 ZTOPO: „Soud může uložit trest uveřejnění rozsudku, je-li třeba veřejnost seznámit s odsuzujícím rozsudkem, zejména vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu, anebo vyžaduje-li to zájem na ochraně bezpečnosti lidí nebo majetku, popřípadě společnosti. Přitom soud určí druh veřejného sdělovacího prostředku, ve kterém má být rozsudek uveřejněn, rozsah jeho uveřejnění a lhůtu určenou právnické osobě k uveřejnění rozsudku.“
[36] Nález ÚS ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 28/04 [205/2005 USn.].
[37] § 54 odst. 3 ZSM ve znění účinném od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2006: „Rozsudek se vyhlašuje veřejně v hlavním líčení v přítomnosti mladistvého. Odsuzující rozsudek může být uveřejněn ve veřejných sdělovacích prostředcích jen bez uvedení jména a příjmení mladistvého a při přiměřené ochraně mladistvého před nežádoucími účinky jeho uveřejnění. Předseda senátu může s přihlédnutím k povaze a charakteru provinění a přiměřené ochraně zájmů mladistvého rozhodnout o jiném způsobu uveřejnění a o omezeních s tím spojených. Proti takovému usnesení není stížnost přípustná.“
[38] Článek byl zpracován v rámci interního projektu Západočeské univerzity v Plzni SGS-2024-012 Právo v běhu času 4.
