Wolters Kluwer ČR, Praha 2024, 280 stran, 637 Kč.

Předmětem recenze je monografie Dokazování v přestupkovém řízení vydaná v roce 2024 nakladatelstvím Wolters Kluwer. Autorem monografie je JUDr. Milan Cigánek, LL.M., právník Rady pro veřejný dohled nad auditem, zkušební komisař Ministerstva vnitra a lektor Ústavu práva a právní vědy.

Cílem monografie je dle autora pochopení dokazování v přestupkovém řízení s využitím judikatorních závěrů dostupných v rozhodovací praxi soudních institucí, především pak Nejvyššího správního soudu.

Monografie je rozdělena do pěti větších částí (kapitol), které se postupně věnují teo­retickým východiskům dokazování, zásadám uplatňovaným při dokazování, dokazování ve zkráceném řízení, liberačním důvodům a jejich dokazování a podkladům pro vydání rozhodnutí. Osobně bych ještě uvítal kapitolu věnující se budoucím výzvám dokazování, například uvažované automatizaci správního řízení.

Kapitoly jsou řazeny logicky. Text kapitol na sebe plynuje navazuje, což pomáhá dobré čtivosti monografie. Hlavní devizou všech kapitol je bohatá práce s judikaturou správního soudnictví, což je dle autora hlavní poselství monografie. Soudní závěry jsou v kapitolách citovány v samotném textu a nadto autor pracuje s případovými studiemi. V těch dále rozvíjí problematiku představenou v předcházející kapitole. Přínosná je i ochota autora poukazovat na zákonnou úpravou či soudními rozhodnutími nevyjasněné oblasti spjaté s dokazováním a k tomu zaujetí vlastního názoru. Vedle toho musím ocenit kvalitní práci s odbornou literaturou, která je v monografii hojně zastoupena, citována pod čarou a shrnuta v závěrečném seznamu použité literatury.

Na straně druhé se musím kriticky vyjádřit k častým sklonům autora k nadužívání citací soudních rozhodnutí. Jak jsem uvedl výše, závěry soudních rozhodnutí se pravidelně objevují v textu jednotlivých kapitol, dále jsou podrobně citována na konci každé kapitoly a místy i v poznámkách pod čarou. Lze rozumět tomu, že se autor snažil pro praxi maximálně vytěžit právní názory ze správního soudnictví, čtenář se však neubrání dojmu, že opakovaně čte totožný text. V této souvislosti by zároveň ještě lepší čtivosti monografie prospělo kratší citování vybraných rozhodnutí, kdy autor na konci kapitol předkládá mnohaodstavcové pasáže odůvodnění soudních rozhodnutí, které rozbíjejí čtenářovu koncentraci na meritum věci.

V úvodu části čtvrté nazvané „Liberační důvody a jejich dokazování“ autor předznamenává, že se bude dále věnovat otázkám možného zproštění objektivní odpovědnosti. V následujících pěti rozebraných případových studiích se výhradně věnuje příkladům, které v praxi zcela dominují, a sice kdy nenastalo zproštění objektivní odpovědnosti. Bylo nasnadě a čtenářem očekávatelné, aby autor uvedl i příklady, kdy liberační důvody byly soudy shledány, a jak sám uvádí, „ukázal možnosti, které se nabízí“. Ačkoliv jsou tyto případy v soudní praxi zcela výjimečné,[1] o to více by naplňovaly obsah této kapitoly a poskytly praxi návod na zavedení preventivních kroků.

V části páté věnované podkladům pro vydání rozhodnutí by z mého pohledu monografii přispělo nejenom pojednání o klasických důkazních prostředcích vyjmenovaných v § 53 až 56 správního řádu, nýbrž i o netradičních formách dokazování, které se v přestupkovém řízení mohou objevit. Například provedení rekognice[2] nebo vyšetřovacího pokusu.[3]

Přes shora nastíněnou kritiku musím zhodnotit, že recenzovaná monografie naplňuje autorem stanovený cíl obecného pochopení dokazování s využitím judikatorních závěrů. Úvodní shrnutí teoretických východisek, a především následná práce se soudní judikaturu v případových studiích je jejím nepochybným přínosem. Z toho vyplývá zaměření monografie především na právní praxi, ale ve shodě s autorem jsem přesvědčen o tom, že své uplatnění může nalézt i v právní teorii.

JUDr. ONDŘEJ BEČVÁŘ, advokát v Brně

[1] Jedním z mála rozhodnutí, kdy byly shledány liberační důvody, je např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 As 17/2009-61.

[2] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2022, č. j. 1 As 168/2022-30.

[3] Srov. odst. 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 97/2011-52.