Následující článek získal 3. místo v kategorii Talent roku soutěže Právník roku 2024. Text se zaměřuje na dvě vzájemně propojené oblasti. Za prvé, co vlastně znamená skutečný přístup ke spravedlnosti a jaké jsou jeho složky? Autor přitom využívá rámec definovaný OECD, který mu umožnil systematicky analyzovat jednotlivé aspekty této problematiky. Za druhé, jak může umělá inteligence – jedna z nejvýznamnějších technologických inovací současnosti – pomoci tyto bariéry překonávat?

 

Přístup ke spravedlnosti není jen vznešenou právní doktrínou – je základním předpokladem fungující společnosti založené na právním státu. Co nám ale pomůže sebelepší právní systém, pokud jej lidé nedokážou efektivně využít? Právo není samoúčelné.

V České republice, stejně jako v mnoha dalších zemích, čelíme paradoxní situaci: máme propracovaný právní systém, který však pro běžného člověka zůstává často labyrintem. Překážkou, nikoli nástrojem. Lidé pak k právu často přistupují ne s respektem, ale s obavou.

Umělá inteligence není všelékem a sama o sobě nevyřeší strukturální problémy právního systému. Představuje však zajímavou příležitost, jak učinit právo srozumitelnějším, dostupnějším a použitelnějším pro všechny. Od identifikace právních problémů přes zvyšování právních dovedností až po poskytování právní podpory – potenciál AI je enormní a teprve začínáme objevovat její skutečné možnosti.

Následující stránky jsou určeny především právním profesionálům, kteří chtějí porozumět možnostem, jak technologie mohou pomoci překonávat bariéry v přístupu k právu, ale i těm, kdo se zajímají o širší společenské dopady digitalizace právního systému. Pokud patříte mezi ty, kdo věří, že právo by mělo sloužit všem, nikoli jen úzké skupině zasvěcených, tento text je právě pro vás.

Co je to přístup k právu/spravedlnosti?

Pro účely tohoto textu si vypůjčíme pojetí přístupu ke spravedlnosti, které používá OECD jako doporučení pro výzkum. Jelikož řeč bude spíše o spravedlnosti v rámci práva všedního dne, je nám tu praktičnost tohoto pojetí ku prospěchu.

V rámci podkladů pro realizaci výzkumů a měření přístupu ke spravedlnosti museli přijít s nějakou standardizovatelnou metodikou, a tedy i jednotlivými měřitelnými podkategoriemi.

Shrnuto, OECD podmiňuje přístup ke spravedlnosti tím, že je člověk buď svépomocí, či s dostupnou právní podporou schopen vyřešit svůj právní problém. Pokud ne, není přístup ke spravedlnosti. Neboli tedy: „If legal need is unmet, there is no access to justice.“ Jednoduché. Akorát, že vůbec.

Základními kritérii jsou tak čtyři parametry:

• Justiciable Issue (právně řešitelný problém),
• Legal Capability (právní dovednost),
• Legal Need (právní potřeba),
• Legal Support (právní podpora).

Když už tento článek slibuje propojení s technickým aspektem v podobě AI, můžeme si pro ilustraci představit přístup ke spravedlnosti jako algoritmický proces. Zjednodušeně by to mohlo vypadat takto:

def is_access_to_justice(justiciable_issue, legal_capability):

# Pokud jsou právní dovednosti dostatečné pro řešení problému

if legal_capability > justiciable_issue:

access_to_justice = True # Člověk si poradí sám, přístup ke spravedlnosti existuje

else:

# Vzniká právní potřeba – člověk potřebuje podporu

legal_need = True

# Zjištění dostupné právní podpory závisí na mnoha faktorech

legal_support = get_available_legal_support (justiciable_issue, money, location, *other_factors)

# Pokud ani s dostupnou podporou nestačí dovednosti na vyřešení problému

if legal_capability + legal_support < justiciable_issue:

access_to_justice = False # Přístup ke spravedlnosti není zajištěn

else:

access_to_justice = True # S pomocí je problém řešitelný

Tento zjednodušený kód ilustruje klíčovou myšlenku: přístup ke spravedlnosti existuje tehdy, pokud člověk dokáže svůj právní problém vyřešit buď vlastními silami, nebo s dostupnou podporou.

Nejdříve ale trochu podrobněji k jednotlivým uvedeným pojmům. Bude to později důležité.

Justiciable Issue – právně řešitelný problém

Právo je skutečně velmi široce přítomné v obrovském množství životních situací. Zpravidla méně, než se lidé bojí, ale více, než si uvědomují. Tyto životní situace, pokud skýtají problém a právo nabízí možnosti řešení takového problému, spadají pod Justiciable Issues. Jestli si je člověk vědom toho, že jeho problém je právně řešitelný, je jedno. Vlastně to, že lidé nerozpoznají, že právo je pro daný problém relevantní, snižuje šanci na jeho vyřešení.

Bavíme se tak o široké plejádě životních situací. Výpověď z práce, vytopení sousedů, dopravní nehoda, domácí násilí, nevrácení půjčeného kola… Musí ale být přítomný právní prvek, tedy vynecháme problémy typu: neshoda o tom, jaký Star Wars film je nejlepší; chyby v používání čárek ve větě atd.

Ne každého právně řešitelného problému si člověk vůbec všimne, zdaleka ne každý stojí za to řešit. Pokud ale má něco přistupovat ke spravedlnosti, potřebujeme zkrátka to něco, co před spravedlnost přivádíme. Problém.

Zároveň nejde o pojem zaměnitelný s prostým „životní problém“, protože velikost problému je v obou těchto kategoriích rozdílná. Věc, která nám v životě přijde jako drobnost, se může ukázat jako velký komplikovaný právní problém. Z Právní vědy všedního dne Rudolfa Jheringa si můžeme vypůjčit třeba příklad s nákupem jízdenky ve vlaku.

Jde o to, že případná komplikovanost systému, nesrozumitelnost procesu, nedostupnost řešení, zvětšuje Justiciable Issue. Na řešení takového problému pak potřebujeme buď více dovedností na straně řešitele, nebo větší míru podpory.

Legal Capability – právní dovednost

Menšina právních problémů potřebuje vůbec nějakou vnější právní podporu. A to nejen proto, že se často lidé v duchu zásady vigilantius iura scripta sunt na řešení problému vykašlou, ale proto, že si zkrátka s řadou problémů poradí sami.

S jakým množstvím problémů si člověk dokáže poradit svépomocí a kde už potřebuje podporu, je samozřejmě individuální. To je právě otázka právní dovednosti. Věci jako vzdělání, předchozí zkušenost, znalost jazyka, čtenářská gramotnost aj. jsou všechno parametry, ovlivňující to, zda člověk zvládne vyřešit svůj právní problém sám.

Jestli je právní dovednost dostatečná na vyřešení problému, není otázkou pouze kognitivních dovedností člověka, ale také přístupnosti nástrojů řešení. Triviálně, můžete být velmi vzdělaný, schopný a světem práva protřelý člověk, ale pokud vám v USA ukradnou peněženku a vy neumíte anglicky, bez pomoci se ne­obejdete. Stejně tak nemusí být součástí vašich právních dovedností podání insolvenčního návrhu, ne kvůli vám, ale kvůli složitosti problému.

Předestírám, že pojem „přístupnost“ nebyl v předchozím odstavci použit náhodně, ale více k němu později.

Legal Need – právní potřeba

Kombinací dvou předchozích pojmů – resp. jejich neúspěšnou kombinací – dostaneme situaci, která volá po právní podpoře. V rámci výzkumů přístupu ke spravedlnosti jde o klíčový, byť obtížně vymezitelný pojem. Pojem se vymezuje samostatně proto, že není zaměnitelný s Justiciable Issue. Pokud není člověk omezen na svéprávnosti, zvládne alespoň část problému řešit svépomocí. Podporu potřebuje pouze v nějakém rozsahu. Tento rozsah právě představuje Legal Need. A je potřeba ho definovat, abychom následně věděli, jestli právní podpora byla skutečně nápomocná, nebo ne, protože se minula s potřebou.

Je dobré si toto pojmenovat, protože Legal Need nám přesně popisuje místo, kam směřovat pozornost a právní pomoc. Místa, kde lidé potřebují pomoct.

Zatímco pro teoretické uchopení přístupu ke spravedlnosti je Legal Need zásadním konceptem, v našem praktickém zaměření na AI a její potenciál se budeme více soustředit na ostatní komponenty. Koncept Legal Need bude sloužit jako referenční rámec pro hodnocení efektivity právní podpory, ale primárně se zaměříme na Justiciable Issue, Legal Capability a Legal Support, kde je potenciál AI nejviditelnější a kde může přinést největší pozitivní změnu.

Legal Support – právní podpora

Ve chvíli, kdy právní dovednosti člověka nepostačují na to, aby vyřešil svůj problém svépomocí, je k vyřešení problému potřeba poskytnout právní podporu. A jak jsme si řekli, nejen tak ledajakou. Ale takovou, která pomůže s řešením daného problému.

Jde o moment, kdy je k efektivnímu vyřešení problému potřeba vstupu třetí strany. Nejprominentnější formou právní podpory jsou samozřejmě právní služby poskytované advokáty. V současném systému jsou to právě advokáti, kdo má monopol na poskytování komplexních právních služeb, což je fakt, který významně ovlivňuje jejich dostupnost a podobu celého systému právní podpory.

Nicméně… Podporu poskytuje i např. soud nebo úřad v rámci řízení. Pokud je podání podatele nekompletní, vyzve úřad k odstranění vad. To je jistě součást právní podpory. Stejně tak právní poradny, profesní organizace, nápomocné úřady, nebo zcela mimoprávní zdroje, jako kamarád, který už takový problém někdy řešil.

Pozornému čtenáři neušlo, že bylo zmíněno „efektivní vyřešení problému“. Jistě, člověk by zvládl sepsat žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru s investicí 80 hodin do intenzivního samostudia, ale to nelze racionálně požadovat. Můžeme se zde zaštítit neurčitým pojmem „rozumně očekávatelné míry“ samostudia.

Delegaci řešení problému z důvodu efektivity nepočítáme. To, že bych si s tím zvládl poradit sám, ale nechci to řešit, a tak to deleguji na advokáta, není otázka access to justice.

Výzvy v jednotlivých parametrech právního problému

 

Justiciable Issue

Už zmíněnou první výzvou samotného právního problému je, jestli jej lidé jako právní také identifikují. Pokud ano, zvyšuje to jejich šanci, že problém zdárně vyřeší. Nejspíše už jenom proto, že to samo o sobě naznačuje lepší orientaci. Nicméně bez toho nemůžu hledat pomoc právě v právu.

Pokud mi zaměstnavatel dluží mzdu nebo odběratel nezaplatil fakturu, to, jak velký je to problém, záleží i na tom, jak efektivní pomoc mi právo nabízí. Nejenom rychlost vymáhání. Bude mě stát hodinu nebo deset hodin zorientovat se v tom, co můžu dělat? Mají lidé kolem mě spíše negativní, nebo pozitivní zkušenost z obdobných věcí? Čím komplikovanější a nepřístupnější řešení, tím větší problém.

Píchl jsem kolo. Mám rezervu a můžu kolo vyměnit? Mám malý problém. Musím počkat na odtah? Mám velký problém…

Zmenšování právních problémů je jednou z cest podpory přístupu k právu a spravedlnosti. Srozumitelné soudní řízení, dostupné advokátní a alternativní právní služby, důvěra v právo, pozitivní uživatelská zkušenost atd.

Legal Capability

Čím jednodušším učiníme problém, tím nižší dovednostní práh je potřeba překonat. Nejprve. Já vím. Vigilantibus iura scripta sunt. Nemyslím ale, že je dobré tuto zásadu používat jako výmluvu, proč je v pořádku, že není pro lidi jednoduché právo používat k ochraně a aplikaci svých práv.

V ekonomii se použití zjednodušeného modelu člověka v podobě homo economicus dá pochopit, neboť abyste mohli tvořit predikce, potřebujete nekonečnou komplexitu světa zjednodušit. Byť i ekonomie se posouvá k více odpovídajícím modelům člověka a lidského chování.

Právo není prediktivní obor. Mohli bychom tam více pracovat s modelem reálných lidí, a ne konceptem osob, které mají neomezeně času, bezlimitní kognitivní kapacitu, peníze a pouze jeden problém naráz. Jinak se ta výzva od úřadu interpretuje, když ji čte člověk v kanceláři, po ránu a u prvního šálku kávy. Jinak večer po pracovní směně, se splatným nájmem a dítětem popatnácté připomínajícím, že má hlad.

To byl trochu obšírný úvod k tomu, že je dobré mít na lidi nároky a právo by se nemělo chovat paternalisticky. Avšak nemělo by být naivní, či nemilosrdné.

Právní dovednost má tak citlivá místa ve dvou rovinách. Jednak v samotných právních dovednostech. Obecných právních znalostech, pochopení fungování práva, zkušenosti z dřívějších interakcí. Druhak obecných dovednostech, které jsou v interakcích s právem užitečné. Čtenářská a pisatelská gramotnost, inteligence, představivost, sebevědomí, technická zdatnost aj.

V šetření čtenářské gramotnosti v dovednostních úrovních 0 až 5 se v rámci úrovní 0 až 2 umístilo mírně přes 50 % lidí. Přičemž „Dospělí na úrovni 2 dovedou integrovat dvě a více informací na základě daných kritérií, porovnat různé informace nebo z nich vyvodit jednoduché závěry. Dovedou procházet digitální texty s cílem získat a identifikovat informace z různých částí dokumentu.“

Psát dokumenty tak, aby k jejich pochopení lidé potřebovali úroveň čtenářské gramotnosti, kterou zkrátka nemají, není erudice, sofistikovanost ani profesionalita. Je to v lepším případě lenost či nekvalifikovanost, v horším případě povýšenost.

Zvyšování právního povědomí jsem se dotkl jenom okrajově, ne proto, že by nebylo důležité, ale proto, že už se mu pozornost věnuje. A to je dobře.

Jako právníci nejsme v pozici, abychom nějak zásadně zvyšovali obecné dovednosti lidí ve společnosti. Můžeme ale snižovat nároky na dovednosti pro interakci s právem.

Legal Support

Právní podpora představuje poslední článek v řetězci přístupu ke spravedlnosti, avšak čelí vlastním, specifickým výzvám. Tyto výzvy se týkají nejen tradičních forem právní podpory jako advokátní služby, ale i dalších zdrojů pomoci, které jsme si popsali výše.

První a nejviditelnější výzvou je finanční dostupnost. Právní služby jsou nákladné a pro značnou část populace cenově nedostupné. V australském termínu „Missing Majority“ – lidé, kteří nemají nárok na bezplatnou právní pomoc, ale zároveň si nemohou dovolit placenou právní službu. V českém kontextu máme sice levnější právní služby, ale také omezenější bezplatnou právní pomoc.

Druhá výzva souvisí s geografickou dostupností. Právní podpora není rovnoměrně distribuována, s koncentrací advokátních kanceláří a specializovaných poraden ve větších městech (ano, v Praze). Lidé z odlehlejších oblastí tak musí investovat další čas a prostředky jen proto, aby se k podpoře vůbec dostali. Rozšiřující se možnost online konzultací tento problém částečně řeší, ale elektronická komunikace vytváří jiné bariéry – technologické.

Třetím problémem je informační asymetrie a s ní související obtížná orientace v kvalitě služeb. Běžný člověk zpravidla nedokáže posoudit, zda je poskytnutá právní podpora kvalitní a přiměřená jeho potřebám. Na rozdíl od mnoha jiných služeb zde ne­existuje jednoduchý způsob, jak kvalitu předem ověřit. Služba musí trefit Legal Need, kterou klient často nedokáže sám pojmenovat.

Svou roli hraje i psychologická bariéra. Vyhledání právní podpory pro mnoho lidí představuje přiznání, že situaci nezvládají sami. Spojen s tím je i strach z hodnocení, neznámého prostředí, formálnosti a specifického jazyka práva. To vše může odrazovat od vyhledání podpory, přestože je objektivně potřebná a dostupná.

Konečně, systémovou výzvou je kvalita a struktura poskytované podpory. I když je podpora dostupná, nemusí vždy odpovídat skutečným potřebám člověka. Právní poradenství se často zaměřuje pouze na právní aspekty problému, ačkoli lidé často potřebují holistický přístup zahrnující i praktickou, emocionální nebo administrativní podporu. To je zvlášť patrné u zranitelných skupin, jako jsou oběti domácího násilí, lidé s mentálním postižením nebo osoby bez domova.

Tyto výzvy dohromady vytvářejí situaci, kdy právní podpora, ačkoli formálně existuje, může být ve skutečnosti pro mnoho lidí nedosažitelná nebo nevyužitelná. Přístup ke spravedlnosti tak zůstává omezený, i když na papíře systém funguje. Hledání inovativních řešení, která by tyto bariéry překonala, je proto klíčové pro skutečné naplnění práva na spravedlivý proces a efektivní právní ochranu.

Inspirace odjinud

Ještě pár další pojmů a konceptů ze světa mimo právo, které můžeme používat. Doslova pár, vlastně jen jako ilustrace toho, že nemusíme vymýšlet kolo. A při implementaci nové technologie do našeho oboru stojí za to, podívat se i do jiných oborů.

Přístupnost

Když se bavíme o přístupnosti práva – sliboval jsem, že se k tomuto pojmu vrátím –, chceme, aby co nejvíce problémů bylo vyřešitelných bez právní podpory. Neznamená to 100 %. Pokud se dítě stane obětí násilného trestného činu, není cílem, aby si pomohlo samo. Ale člověk průměrného rozumu a schopností by si v běžných situacích měl být schopen poradit sám.

Rohan Pavuluri založil v USA organizaci, která – dnes už mj. – pomáhá lidem s vyhlášením osobního bankrotu. V této souvislosti mluví o právu vyřešit si sám svůj právní problém (right to solve your own legal problem).

V digitální oblasti se přístupnost zaměřuje jednak na lidi ze zdravotními omezeními. Např. nemít zelený text na červeném pozadí, protože neschopnost rozlišit tyto dvě barvy je nejčastější formou barvosleposti (cca 6 % mužů a 0,4 % žen). Tedy v ČR už by nám takováto chyba způsobila interakci nemožnou pro víc než 300 tisíc lidí. Tři sta tisíc lidí, kteří by se neobešli bez právní podpory.

Z psychologie či designu si můžeme vypůjčit pojem affordance theory. Zabývá se vztahem jevů a činností, které člověku umožňují. Klika od dveří umožňuje otevření dveří. Pokud musíte dveře doplnit o cedulky „k sobě“ a „od sebe“, evidentně jejich design moc dobře nekomunikuje, jak dveře použít.

Jak dobře právo komunikuje, jak ho použít? Těžko říct. Na jednu stranu „neznalost zákona neomlouvá“, takže asi dobře, na druhou, po lidech chceme pět let studia, tři roky praxe a zkoušku, aby směli jiným říkat, jak právo použít, takže asi ne moc dobře.

Ať už se interakce děje pomocí formuláře, smlouvy, výzvy, nebo i osobní návštěvy, je ku prospěchu, aby bylo co nejzjevnější, co může člověk dělat. Blbě navržené dveře dělají fronty, blbě navržené právo dělá bezpráví.

Kognitivní kapacita

Mozek není neomezený procesor. Každý z nás má kognitivní limity – prostě řečeno, dokážeme v jednu chvíli zpracovat jen určité množství informací. Není to naše lenost nebo neschopnost, jde o fyziologickou realitu našeho mozku.

Průměrný dospělý člověk dokáže současně pracovat s pěti až osmi koncepty. To se v digitálním světě promítlo do tzv. Millerova zákona, který říká, že uživatelé by nikdy neměli být konfrontováni s více než sedmi možnostmi najednou. Proč? Protože to jednoduše nezvládnou efektivně zpracovat.

Když aplikujeme toto pravidlo na právní systém, odhalíme problém. Právo je plné abstraktních konceptů, odborných termínů a komplexních úvah. Právní dokumenty běžně překračují tuto kapacitu několikanásobně. Neměli bychom se pak divit, že lidé „nedávají pozor“ nebo „nečtou dokumenty pořádně“.

Kognitivní zátěž popisuje právě míru námahy, kterou náš mozek musí vynaložit na zpracování informací. Když je zátěž příliš vysoká, dochází k přetížení, chybám v porozumění nebo vůbec neporozumíme tomu, co se po nás chce.

Snížení kognitivní zátěže ale neznamená nutně méně informací. Jde o to, jak jsou informace předávány. Vizuální schéma může říct více než pět odstavců textu. Strukturovaný dokument s nadpisy je srozumitelnější než jednolitý blok textu. Pro přístup ke spravedlnosti je tohle zásadní – když lidé nerozumí, co se po nich chce, nemohou efektivně hájit svá práva.

Pamatujme si to při tvorbě jakéhokoli právního dokumentu: vždy navrhujeme pro člověka s omezenou kapacitou zpracování, ne pro hypotetického všemocného čtenáře.

Potenciál AI

Když jsme nyní porozuměli, jak se skládá mozaika přístupu ke spravedlnosti, můžeme spekulovat, kde přesně může AI nabídnout pomoc. Nejedná se o všelék, ale o nástroj, který může zasáhnout do různých složek přístupu ke spravedlnosti, jak jsme je definovali výše.

Současná AI, především ve formě jazykových modelů (LLM), představuje nástroj pro zpracování a generování textu – nikoli znalostní model. To znamená, že může informace zprostředkovávat, ale nemůže je spolehlivě vytvářet. Toto rozlišení je pro právní oblast zásadní. Zatím.

Právní praxe je plná tacitní znalosti. Advokáti mají plné hlavy vhodných postupů, strategií a zkušeností. Máloco z toho se ale stane znalostí explicitní, ať už z nedostatku času, nebo proto, že by tím advokát přišel o konkurenční výhodu. Paradoxně, dovednost zachytit svoji tacitní znalost není právníkům vždy vlastní.

Pokud jste zaznamenali informace o tom, že současné jazykové modely jsou velmi dobré v psaní kódu a celých aplikací, tak je to mj. proto, že programátoři dlouhá léta sdíleli velmi podrobné informace o své práci a vhodných postupech veřejně online. Plus taky každý stát nemá svůj vlastní programovací jazyk.

Ať si držíme nějakou linku. V rámci konceptů přístupu k právu a spravedlnosti, o kterých byla doposud řeč, kde a jak by mohla AI pomoci?

Justiciable Issue

Může nám AI pomoci zmenšit velikost právních problémů? Nebo pomoct lidem jejich problémy identifikovat jako právní? No jistě.

Jednou ze skvělých přidaných hodnot jazykových modelů je, že počítač dokáže pracovat s významem toho, co mu jako uživatel říkám. Ne podle písmenek porovnávat klíčová slova. Porovnávat význam slov.

Když nakoupíte předražené hrnce na předváděcí akci, kam vás dovezli autobusem a dvě hodiny do vás hustili věci, než jste hrnce koupili, a vám to pak doma v klidu nepřijde fér a chtěli byste hrnce vrátit, co budete googlit? Odstoupení od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory? Vy možná, já jo, běžný člověk asi ne. Pokud jde o dohledání informací, je potřeba, aby buď člověk uměl dobře pojmenovat, co hledá, nebo aby člověk, který článek psal, dobře předpověděl, co asi bude takový člověk hledat.

Využití jazykových modelů podstatně pomáhá v tom, aby člověk pouze popsal svoji situaci v „lidštině“ a nástroj vyhledával významově navazující informace v „právničtině“. Díky tomu, že „odvezli mě autobusem, ani nevím kam, a natlačili mě do koupě hrnců, které nechci, a chci vrátit peníze“ je významově podobné „odstoupení od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory“.

Můžeme tak pomoci lidem dostat se do kontaktu s řešeními, která je nenapadlo hledat.

Systematičtější částí v rámci Justiciable Issues může být zjednodušení systému. Můžeme AI využít k tomu, aby nám pomohla zjednodušit některé procesy a postupy, které v právu máme? Pomoct zjednodušit procesy se zdá jako perspektivnější využití než pomoct navigovat komplikované procesy.

Můžeme pozorovat dva přístupy: V prvním může člověk použít AI jako pomocníka, hodit mu výzvu, která mu přišla od soudu, a zeptat se „Moc tomu nerozumím. Co se po mně chce a co můžu dělat?“ Efektivnějším se ale zdá druhý přístup – pomoc s tím, aby na tyto otázky odpovídala člověku sama výzva už ve své formulaci a struktuře.

AI tak může pomoci nejen řešit symptomy nedostatečného přístupu ke spravedlnosti, ale přispět i k řešení jeho strukturálních příčin. Jen potřebujeme nejprve jasně identifikovat, kde přesně v systému jsou kritické body selhání a jak je můžeme technologicky adresovat.

Legal Capability

Mohli bychom se zde ponořit do filozofické úvahy, zda lepší nástroje skutečně zlepšují úroveň dovedností člověka, nebo jen kompenzují jejich nedostatek. Pro účely našeho praktického přístupu je však důležitější, že v obou případech zvyšují celkovou schopnost člověka řešit právní problémy, a proto je budeme považovat za součást rozšířených právních dovedností.

Už současné nástroje mi mohou pomoci porozumět obsahu dokumentu, formulovat text, zhodnotit možnosti. Ale začněme odjinud.

Potenciál AI v rámci šíření právního povědomí je značný. Aplikace umělé inteligence ve školství a vzdělávání je již nyní populární disciplínou a není důvod, proč by tomu v oblasti právního vzdělávání mělo být jinak. Interaktivní vzdělávací nástroje založené na AI mohou přiblížit právo široké veřejnosti způsobem, který je přístupnější než tradiční učebnice nebo přednášky.

Role AI jako praktického nástroje je ale samozřejmě nezanedbatelná. Může pomáhat nejenom s rozpoznáním právního problému, ale i s navigací celým procesem jeho řešení.

Jak jsme viděli v dříve představeném rámci OECD pro přístup ke spravedlnosti, právní dovednost (Legal Capability) je klíčovým faktorem. AI zde může posloužit jako:

• vzdělávací nástroj zvyšující tacitní právní dovednost běžných občanů,
• prostředek ke snížení prahu pro získání právní dovednosti díky nápomocnějším, intuitivnějším nástrojům.

Je však třeba zdůraznit: více informací neznamená automaticky lepší přístup ke spravedlnosti. Kvalita vstupů, na kterých se AI modely učí, určuje jejich užitečnost. Kolik kvalitních, právně nápomocných textů je v českém prostředí k dispozici?

AI může také zmírňovat projevy problémů – např. chatbot, který provede uživatele vyplněním složitého formuláře. To však řeší jen symptom, nikoli příčinu. Formulář sám by měl být srozumitelný a jednoduchý. I když je mitigace dopadů užitečným provizorním řešením, neměli bychom zapomínat na odstranění původního problému.

Legal Support

Tato část bývá ta pro právníky nejzajímavější a v článcích nejčastější. „Zefektivnění práce“, „Snížení nákladů“, „Jako koncipient“. Potenciál je nicméně v základu dvojí:

• zpřístupnění existujících služeb,
• umožnění nových služeb.

Časté pojmenování nástrojů využívajících AI je „asistent“. Mít neustále k dispozici osobního asistenta samozřejmě pomáhá a šetří čas. Některé věci udělá za mě, s jinými pomůže atd. A pokud tento AI asistent pracuje v porovnání s lidským asistentem prakticky zadarmo a podstatně rychleji, měl bych být schopen celek služby poskytnout levněji a rychleji. Ať už advokátní, či poradenské.

Důležitým aspektem, který prostupuje všemi třemi složkami přístupu ke spravedlnosti, je překonávání jazykové bariéry. AI může hrát klíčovou roli v multijazyčné podpoře, což je zásadní nejen pro cizince žijící v ČR, ale i pro Čechy v zahraničí.

Schopnost pojmenovat právní problém, o které jsme mluvili v Justiciable Issue, je podstatně složitější, pokud čeština není člověku mateřštinou. Podobně obtížné je orientovat se v cizím právním systému, když jsou vaše jazykové znalosti omezené – např. když vás okradou v zahraničí a vy umíte pouze česky.

Vedle snížení nákladnosti existujících služeb a zpřístupnění existujících, ale dosud nepřístupných služeb, může AI připravit rovněž prostor pro zcela nové typy služeb? Samozřejmě právně pouze omezené, neboť právní služby = advokacie a advokacie je jenom jedna… Ale reálně.

Jedním z identifikačních znaků právní služby poskytované advokáty, je, že je poskytována na míru individuálně určenému klien­tovi, dle jeho požadavků. Kupní smlouva pro paní XY dle jejího zadání = právní služba. Vzor kupní smlouvy pro kohokoli = právní informace. Vzor kupní smlouvy upravený AI podle pokynů klien­ta v chatu = ???.

Právě zde jazykové modely otevírají nový prostor. Na pomezí toho, že individualizované služby na míru jsou pro řadu lidí finan­čně nedostupné a zobecněné informace a návody zase příliš neužitečné. Umělá inteligence může pomoci vytvořit mezikrok, kdy vychází z obecných informací, ale postupně je upravuje podle specifických požadavků klienta. Těžko bude ČAK vyvěšovat OpenAI na Desku (ne)cti kvůli vinklaření, a tak bude třeba vymyslet, proč výstup na míru dle požadavků klienta vytvořený člověkem je právní službou a ten vytvořený AI není.

Závěr

Přístup ke spravedlnosti není pouhým teoretickým konceptem, ale praktickou nutností pro fungování právního státu. Jak jsme viděli, bariéry v tomto přístupu jsou vícevrstevné a vzájemně provázané – od identifikace právních problémů, přes nedostatek právních dovedností, až po nedostupnost adekvátní právní podpory.

Umělá inteligence představuje v tomto kontextu nejen nástroj pro zefektivnění existujících procesů, ale potenciálně transformativní sílu. Dokáže překlenout propast mezi „lidštinou“ a „právničtinou“, pomáhá snižovat kognitivní zátěž při řešení právních problémů a může zpřístupnit právní služby dosud nedostupné širokým vrstvám populace.

Nelze však očekávat, že technologie sama o sobě vyřeší strukturální nedostatky právního systému. AI je nástrojem, nikoli řešením. Skutečný pokrok vyžaduje kombinaci technologických inovací s hlubšími systémovými změnami – od způsobu, jakým komunikujeme právní informace, až po samotnou architekturu právních procesů.

Stojíme na prahu významné změny v tom, jak lidé interagují s právem. Pro právní profesionály to představuje výzvu i příležitost. Jak využijeme potenciál AI k posílení přístupu ke spravedlnosti, aniž bychom ohrozili kvalitu právních služeb nebo základní hodnoty právního státu? Aby přístup k právu nebyl nově jen za pay wallem AI nástrojů. Ale znovu… Nejprve si pojmenujme problém. Pak vymýšlejme řešení.

 

Mgr. Michal Kuk působí jako právník a vedoucí Tech & Justice v AK Frank Bold Advokáti.

Ilustrační foto: AI (Copilot)