V české a moravské veřejnosti, žel, stále mnohdy přetrvává mylný názor, že k naplnění skutkové podstaty týrání zvířat musí nutně dojít ke skutečné újmě na zdraví nebo psychice předmětného zvířete. Jinými slovy – pokud se zvířeti „nic nestalo“, nemělo by se mluvit o týrání. A nemělo by být sankcionováno… Týrání zvířat ale není jen otázkou následků. Zvíře nemusí prokazatelně trpět, aby šlo o týrání – už samotné vystavení riziku utrpení může být postižitelné. Dodejme, že za zvíře se definičně v českém právu pokládá každý živý obratlovec, kromě člověka. Nikoliv však plod nebo embryo.

 

Položme si, v návaznosti na výše napsané, stručnou publikačně-výzkumnou otázku: Je tomu skutečně tak? Skutečně musí v České republice nutně vést jednání pachatele, až do sektoru újmy na zdraví nebo psychice konkrétního zvířete?

 

Řešení výzkumné otázky

In medias res: Výše naznačený zužující právní výklad je v rozporu jak se zněním zákona, tak s majoritní judikaturou správních soudů.

Srozumitelně se k tomu vyjádřil mj. Nejvyšší správní soud (NSS) ve svém rozsudku ze dne 21. 12. 2020, čj. 10 As 306/2018‑68. [1], [2]

Ve věci, která se týkala podmínek chovu zvířat, soud konstatoval, že za týrání ve smyslu § 4 odst. 1 písm. k) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, nelze považovat pouze situace, kdy zvíře utrpení skutečně zažilo.

Za týrání lze považovat i vystavení zvířete nevhodným podmínkám, v nichž je reálné riziko, že k utrpení dojde, byť nakonec nedošlo.

Zní to možná pro někoho ze čtenářstva i přísně, ale opírá se to o jazykový výklad zákona, který výslovně označuje za týrání i „chování zvířat v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení“.

Není tedy nutné, aby zvíře skutečně onemocnělo, zranilo se nebo uhynulo – postačí, že bylo chováno tak, že k tomu mohlo dojít. To se týká například nevyhovujícího ustájení, zanedbané hygieny, extrémních teplot, nedostatečné ventilace nebo podávání nevhodné potravy.

Podobně se zákon staví i k takovým situacím, kdy zvíře kupříkladu obdrží[3] krmivo s příměsí nebo předmětem, který mu může způsobit bolest nebo utrpení. A to pozor, i když se to v konkrétním případě nakonec nestane. Tedy že dané týrané zvíře předmětnou závadnou příměs ve finále nepozře.

Pakliže je tedy přítomno objektivní riziko, že by taková příměs mohla způsobit újmu, jedná se už o delikt obrozovacího typu, a ne až důsledkový.

 

Zákon je tedy v tomto ohledu preventivní.

Chce chránit zvířata dřív, než k újmě dojde – nikoli až poté. Tím se odlišuje od některých jiných oblastí správního či trestního práva, kde bývá podstatný právě vznik škodlivého následku.

 

Musí být pachatel vlastníkem týraného zvířete?

Pro vyšší informační komplexnost dodejme, že případě týrání zvířete podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. k) zákona na ochranu zvířat proti týrání („chovat zvíře v nevhodných podmínkách“) je pak významné pouze to, zda postihovaná osoba týrané zvíře chová, tj. zda jej ve smyslu ustanovení § 3 písm. k) zákona na ochranu zvířat proti týrání „drží nebo chová (…) trvale nebo dočasně“. Není tak podstatné, komu například patří pozemek, na kterém se týraná zvířata nachází ani komu patří. Vlastnická práva zde z pohledu správního práva trestního nejsou tedy relevantní.

 

Závěrem

Sečteno a podtrženo – soudy v České republice tedy postupují naprosto správně, pakliže (povětšinou) vyhodnocují výše popsané „ohrožující“ jednání na daném úseku jako naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 27a odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat proti týrání.

Zopakujme si, že zde postačuje samotné vystavení zvířete riziku, nikoli až jeho (plné či částečné) naplnění.

Z pohledu práva na ochranu zvířat tak platí jednoduché, ale zásadní pravidlo:

Nečekejme na utrpení. Už samotné ohrožení zvířete je zde neakceptovatelné a tudíž správně-právně postižitelné. Veřejné české právo zde plní nejen sankční, ale i preventivní roli.

A dle názoru autora tohoto článku je dobře, že se tak (většinou) děje.[4]

Koneckonců jak pravil mj. Arthur Schopenhauer: „Kdo je krutý ke zvířatům, nemůže být dobrým člověkem.“

 

JUDr. Petr Kolman, Ph.D., právní pedagog
Ilustrační foto: FREEPIK.com a archiv P. Kolmana

 

---

[1] Prejudikatura NSS 1 Azs 34/2004-49

[2] Dostupné např. zde: https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/nsscr/10-as-150-2020-37

[3] Jedenkrát či opakovaně. Opakování je zde samozřejmě přitěžující okolností.

[4] Samozřejmě i zde občas v Česku existuje nedbalá aplikační praxe, a´t již v rovině správního rozhodování správních úřadů, tak i následně (výjimečně) v rovině kontroly ze strany správních soudů, to nijak nepopíráme. Jak trefně říkával již prof. Petr Hajn (nyní čerstvý devadesátník) při výuce na brněnské právnické fakultě – „Absolutní dokonalost není věcí z tohoto světa. A není samozřejmě přítomna ani v českém právu.“