Odborná debata nazvaná „Občan mezi on-line a off-line světem: Ústavní právo jednotlivce na volbu formy komunikace“ se v rámci mezinárodní odborné konference „Olomoucké právnické dny“ pořádané Univerzitou Palackého v Olomouci, Právnickou fakultou, konala 23. 5. 2025. Předmětem této speciální události byla diskuse o otázkách, zda jednotlivec může realizovat život off-line, nebo zda jej stát může nutit k projevu pouze v digitální podobě, zda by byl takový důsledek v souladu s ústavními principy demokratického státu a zda proto není vhodné právo přístupu ke službám veřejné moci i bez digitálních technologií zaručit v ústavněprávní rovině. Součástí debaty byla i otázka vhodnosti zakotvení ústavního práva platit v hotovosti.

 

Na této akci postupně vystoupilo devět přispěvatelů z české i slovenské právní scény, kteří v přátelské atmosféře sdělovali přítomným účastníkům své postřehy. Diskuse s publikem v aule právnické fakulty přinesla další pohledy na tutéž věc a zazněly hlasy osob, kterých se digitální (ne)dostupnost služeb přímo dotýká z důvodu tělesného postižení, i zástupců kateder ústavního, správního i finančního práva napříč oběma republikami.

Události se zúčastnil i pan rektor Michael Kohajda, když předal publiku svůj příspěvek v oblasti práva na platbu v hotovosti. Informacemi i energií nabitá debata naplnila své očekávání, když názorové postoje vyznívaly nejednou až oponentně, což je ta správná půda pro vytříbení myšlenek a vyvození závěrů.

To nejzajímavější, co na diskusi zaznělo, přináší shrnutí jednotlivých příspěvků v pořadí dle programu i závěrečné diskuse.

 

JUDr. Sandra Konečná: Výchozí teze a vstupní data pro orientaci v problematice volby občana na život on-line nebo off-line

Sandra Konečná konferenci zahájila vstupním příspěvkem a představila projekt „Ústavní právo jednotlivce na volbu formy komunikace“. Ten má za cíl pokládat správné otázky a sbírat informace, které by pomohly rozhodnout, zda má smysl ústavně zakotvit digitální i nedigitální formu komunikace souběžně. Upozornila na digitální propast v Evropské unii, kde se očekává, že v roce 2030 bude mít pouze 80 % osob základní digitální dovednosti. To je varovný signál naznačující, že významná část populace nebude schopna ovládat digitální systémy a výhradní digitalizace některých služeb by na ně mohla mít značný dopad. V České republice má dle indexu DESI[1] v současnosti základní digitální dovednosti méně než 70 % obyvatel a síťové pokrytí dosahuje jen 50 %.

Dále poukázala na to, že česká právní úprava v tuto chvíli výslovně neobsahuje zakotvení práva na listinnou (nedigitální) podobu komunikace v ústavní rovině. Přestože procesní předpisy listinnou formu umožňují, jsou na úrovni zákonů a mohou být vyloučeny speciálními úpravami, což se částečně děje například v novém stavebním zákoně. V některých případech přímo praxe nerespektuje povinnost přijmout „papírové“ podání vyplývající z rozhodných procesních předpisů, např. dotační program Nová zelená úspora. Otázkou úzce související s právem na nedigitální život je, zda by mělo být případné ústavní právo zaručeno více znevýhodněným skupinám z důvodu věku, rozumové vyspělosti, zdravotního stavu atp. nebo všem jako projev životního postoje a svobodné volby. Silným argumentem pro zachování nedigitální varianty je riziko kyberkriminality a hackerských útoků na státní systémy, kdy jako příklad často slouží Benešovská nemocnice se škodou 59 milionů korun. Znepokojivý je nedostatek centralizované evidence kybernetických útoků v ČR.

Závěrem byl představen aktuálně projednávaný senátní návrh ústavního zákona. Text je podstatně komplexnější než dosavadní koncepty a snaží se zakotvit právo na offline existenci, právo na užívání hotovosti a posílení ochrany spotřebitele. Nicméně návrh čelí kritice pro svou složitost a fakt, že ho ke schválení doporučil pouze ústavně-právní výbor, nikoli další dva poradní orgány.

 

JUDr. Daniela Kovářová: Je třeba ústavně zakotvit právo na nedigitální život?

Daniela Kovářová zdůraznila měnící se pohled na digitalizaci. Původní představa, že právo na hotovost a nedigitální život hájí pouze starší generace, je podle ní mylná, neboť dnes je trendem diskuse o zachování duální cesty (digitální i nedigitální) pro všechny. Kovářová, jako spolu-předkladatelka návrhu ústavního zákona na právo na nedigitální život, vyjádřila skepticismus ohledně jeho přijetí v současné široké podobě a předpokládá, že návrh bude takticky posunut do nové sněmovny po volbách.

Kulatý stůl, zorganizovaný Danielou Kovářovou v únoru letošního roku, shromáždil na téma vzaté odborníky a politiky. Ti dospěli ke společnému shodnému názoru, že dualita přístupu by měla být zachována. Rozdíl je pouze v tom, zda to stávající právní předpisy dostatečně chrání, nebo je třeba nová zákonná nebo ústavněprávní úprava. Ústavní právníci naznačují, že právo na duální formu je zakotveno v článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který chrání lidskou důstojnost, neboť není důstojné nutit někoho, kdo není schopen rozumět digitálnímu životu, aby se mu přizpůsobil.

Kovářová kritizovala problematickou praxi státu, který často nabízí digitální služby těžkopádně a neprakticky, na rozdíl od komerční sféry. Některé zákony, například zákon o superdávce, již primárně upřednostňují digitální cestu. To však nutí občany aktivně žádat o nedigitální variantu, s čímž se JUDr. Kovářová neztotožňuje. Dále upozornila na zhoubné vlivy digitalizace na děti a mládež. Neurologové potvrzují, že mozek reaguje a zapisuje do paměti jinak při čtení z papíru než digitálně.

 

Prof. JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., LL.M., MA: Ústavněprávní aspekty a diskriminační dopady povinné komunikace s orgány veřejné moci v digitální podobě: pravidla demokratického právního státu, zařazení do katalogu práv

Tomáš Gábriš se zabýval klíčovou otázkou, zda právo na nedigitální život lze podřadit pod existující ústavní práva (například právo na informace, soukromí, svobodu, rovnost) nebo je nutné vytvořit samostatnou ústavní úpravu. Prosazuje myšlenku neokonstitucionalismu, podle níž jsou ústava a ústavní hodnoty nadřazené zákonům a slouží jako „přirozené právo“ a pojistka, přičemž zákonodárce je v podstatě aplikátorem ústavy a je jí vázán.

Profesor Gábriš kritizuje představu, že digitalizace je nevyhnutelný, lineární a vždy pozitivní pokrok, kterou považuje za naivní a historicky mnohokrát selhavší. Důrazně upozorňuje na nutnost ptát se, kde jsou limity digitalizace a zda je absolutní digitalizace ve všech aspektech skutečně nutná.

 

Mgr. Ján Kutan: Srovnání právních úprav jednotlivých zemí, postoj EU, potenciální zařazení nového práva do stávajícího katalogu základních práv a svobod

Ján Kutan zdůraznil zásadní principy technologické neutrality legislativy a zásadu, že co je nelegální offline, má být nelegální i online, a naopak. Každý by podle něj měl mít možnost využívat digitální výhody, ale nikdo by neměl být nucen do digitálních technologií mimo svůj zájem. Je třeba chránit lidskou důstojnost, rovnost a svobodu volby.

V rámci mezinárodního srovnání práva na hotovost a digitální integritu uvedl několik příkladů:

• Belgie zaručuje technologickou neutralitu a volbu pro spotřebitele; obchodníci musí přijímat hotovost i alespoň jeden elektronický platební prostředek. Od roku 2020 zde platí právo na odpojení pro zaměstnance.
• Ve Švýcarsku iniciativa „Hotovost je svoboda“ prosazuje ústavní zakotvení hotovosti. Kanton Ženeva přijal v roce 2020 zákonné právo na digitální integritu, což je první ústavní akt svého druhu na světě zaručující ochranu před zneužitím digitálních údajů a právo žít offline. Referendum o hotovosti podpořilo 92,42 % účastníků.
• Slovensko ústavně garantuje právo na hotovost od roku 2020 (článek 39a).
• V Maďarsku existuje ústavní právo platit v hotovosti (článek 15), propojené s právem na majetek a dědění.
• Estonsko je lídrem digitalizace, kde je vše telefonické a digitální a papír téměř neexistuje. Nemá však výslovně zakotvené právo na offline život ani na hotovost.
• V Norsku jsou podnikatelé povinni akceptovat hotovost od roku 2024.
• Švédsko prosazuje bezhotovostní způsob fungování a do roku 2025 by mohlo být zcela bezhotovostní.
• Rakousko je jedním z největších zastánců hotovosti v EU; probíhá zde legislativní proces pro povinnost umožnit platit v hotovosti a usiluje se dokonce o ústavní zmínku.
• V Německu právo na hotovost není explicitně upraveno zákonem, ale Bundesbank ji vnímá jako zákonné platidlo. Diskuse se vede o tom, do jaké míry má být hotovost umožněna vzhledem k praní špinavých peněz.

 

Doc. JUDr. Michael Kohajda, Ph.D.: Právo na platbu v hotovosti? Obecná východiska

Michael Kohajda zdůraznil, že úplná digitalizace procesů ve veřejné správě dnes není reálná. Udržování kontaktních služeb pro občany v aktuálním rozsahu a vedle toho zavádění digitalizace procesů ve veřejné správě se současným požadavkem na nižší náklady je nereálné. Pokud veřejnost chce obojí, musí počítat s vyššími rozpočtovými náklady, a tedy pravděpodobně i s vyšším zdaněním. Proto je lepší, aby s rozvojem digitalizace v komunikaci s orgány veřejné správy současně klesal počet fyzických kontaktních míst.

Podotkl dále, že vytvoření práva na jedné straně (například právo platit v hotovosti) automaticky generuje povinnost na straně druhé (například povinnost přijímat hotovost), což je v debatě často opomíjeno.

Poukázal na to, že podpora bezhotovostních plateb je moderním trendem (Češi jsou v bezdotykových platbách nadprůměrní v EU i celosvětově) a má zásadní výhody pro stát: ochranu před praním špinavých peněz a financováním terorismu, a také rozpočtové zájmy (zanechávají stopu pro výběr daní). V České republice je právo na hotovost již chráněno zákonem o oběhu bankovek a mincí (který ukládá povinnost přijímat hotovost s výjimkami) a dokonce i trestním zákoníkem (odmítnutí tuzemských peněz bez zákonného důvodu je trestné).

Michael Kohajda doporučuje, že namísto rozsáhlých ústavních změn by bylo efektivnější zpřesnit zákon o oběhu bankovek a mincí, doplnit skutkové podstaty přestupků a sankce za porušení povinnosti přijímat hotovost a jasně vymezit možné výjimky, kde je hotovostní platba nesmyslná (například dobíjecí stanice pro elektromobily). Naopak se domnívá, že v českém právním řádu chybí právo na bezhotovostní platbu, ideálně pro spotřebitele, což by vytvořilo povinnost bezhotovostní platby přijímat.

 

Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D.: Právo na platbu v hotovosti

Zdeněk Koudelka představil historii legislativních návrhů na zakotvení ústavního práva na platbu v hotovosti, počínaje návrhem Václava Klause mladšího z let 2019/2020 (jako nové hospodářské právo) až po současné senátní návrhy. Jako důvody pro ochranu hotovosti uvedl ochranu soukromí (transakce bez digitální stopy) a ochranu majetku před zápornými úrokovými sazbami nebo jinými zásahy státu (například historické vázané vklady po druhé světové válce).

Nově se podle něj objevuje argument pro hotovost jako bezpečnostní opatření pro krizové scénáře (válka, blackout), kdy by lidé potřebovali platit za základní zboží a služby bez přístupu k digitálním službám. Koudelka ocenil stručnost a jazyk prvního senátního návrhu z roku 2022. Naopak současný senátní návrh považuje za příliš „nabubřelý“, podrobný a zavádějící pojmy jako „spotřebitel“ na ústavní úroveň, což mu podle něj spíše uškodilo. Ačkoliv by mnoho ústavních ustanovení mohlo být na úrovni obyčejných zákonů, hlavní důvod pro ústavní zakotvení je ústavní symbolika a snaha zabránit, aby budoucí parlamenty mohly dané právo snadno změnit prostou většinou.

 

Mgr. Vincent Bujňák, PhD.: Ústavná fixácia práva na vykonanie platby v hotovosti: limity jeho obmedzovania v kontexte testu racionality a imperatívu nezrušiteľnosti základných práv

Vincent Bujňák informoval, že na Slovensku je od roku 2023 ústavně zakotveno právo na platbu v hotovosti (článek 39a), které bylo přijato s širokou politickou podporou. Uvedl příklad města Žiliny, které odmítá přijímat hotovost za parkování. Připomněl, že již v roce 2022 Krajský soud v Žilině rozhodl proti prodejci pyrotechniky, který přijímal jenom platbu kartou, a zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí Slovenské obchodné inspekce a uložené pokutě, čímž potvrdil ochranu praktického aspektu práva platit v hotovosti.

Článek 39a byl zakotven v oddíle hospodářských, sociálních a kulturních práv, což naznačuje, že omezování tohoto práva podléhá širší míře uvážení (takzvanému testu racionality) ve srovnání s omezeními základních lidských práv a svobod. Nicméně při zásahu do „jádra“ práva je nutný přísný test proporcionality. Ústavní soud na Slovensku již dříve judikoval, že ústava není dokumentem obsahujícím normativně irelevantní proklamace, jejichž význam je určen až další zákonodárcovou činností, ale je skutečným souborem přímo aplikovatelných norem, principů a hodnot, které mají svůj konkrétní normativní dopad. Znamená to, že článek 39a může být referenčním kritériem v soudních řízeních.

Právo na hotovost není absolutní. Bylo zamýšleno, že nová úprava nenaruší existující režim, jako je například zákon o omezení plateb v hotovosti (zákon č. 394/2012 Z. z.), který zakazuje platby nad 15 000 € (s výjimkami v krizových situacích). Ústava umožňuje odmítnout hotovost z „přiměřených“ nebo „všeobecně uplatňovaných“ důvodů. Případ parkování v Žilině, kde město odůvodňuje vyloučení hotovostních plateb náklady na údržbu parkomatů, vandalismus a potřebu personálu, je vnímán jako potenciální rozpor s článkem 39a, zvláště pokud zákonné zmocnění není dostatečně konkrétní a nejsou splněny aplikační výjimky.

Pro posouzení zásahu do práva na platbu v hotovosti navrhl Dr. Bujňák zkoumat, zda se týká běžné lidské činnosti, zda existuje možnost jednoduché zastupitelnosti (tj. zda lze službu snadno nahradit jinde) a kdo je autorem omezení – zda orgán veřejné moci (kde je omezení posuzováno přísněji kvůli absenci konkurence) nebo soukromá osoba. Informoval také o případu strategické litigace, kdy studentská závěrečná práce o právu na platbu v hotovosti posloužila jako podnět ombudsmanovi a prokuratuře k řešení praktického problému s městským nařízením o parkování. Závěrem Dr. Bujňák konstatoval, že článek 39a má normativní obsah a není jen programovou deklarací. Vytváří subjektivní právo, které není absolutní, ale jeho omezení musí být přiměřená a nesmí vést k faktickému zrušení. Zmínil také diskuse o kritice ze strany ECB a nadcházející novele slovenské ústavy, která by měla zakotvit neuznání přednosti práva EU v otázkách národní identity, tvořené zejména základními kulturně-etickými otázkami.

 

Prof. JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., LL.M., MA & Mgr. Ján Kutan: Právo na platbu v hotovosti: Slovenská úprava; Aktuální praktické problémy na Slovensku

Tomáš Gábriš a Ján Kutan popsali, že nové ústavní ustanovení na Slovensku o právu na platbu v hotovosti je předmětem sporu s Evropskou centrální bankou (ECB). ECB považuje tuto úpravu za nejasnou a v rozporu se Smlouvou o fungování Evropské unie (články 128 a 133), neboť regulace eura jako zákonného platidla spadá výhradně do pravomocí orgánů EU, nikoli členských států.

Na Slovensku existuje všeobecná povinnost elektronické komunikace pro určité subjekty (například advokáty se soudy, podnikatele s daňovými úřady). Za listinnou komunikaci jsou často účtovány přirážky nebo není vůbec možná. Stát digitální komunikaci prosazuje například slevami na správních poplatcích (50 %). Systém motivace k elektronické komunikaci a sankcí za listinnou komunikaci naráží na problém možné diskriminace osob, které nemají finanční nebo technické možnosti pro digitální komunikaci (například nemají chytrý telefon, špatný signál). Příkladem je nákup lístků na vlak, kde je od března 2023 preferována elektronická forma a za nákup u pokladny nebo ve vlaku jsou účtovány poplatky navíc. Na Slovensku je také zavedena transakční daň pro podnikatele (0,4 % za odchozí platby kartou, 0,8 % za výběry z bankomatu), což je vnímáno jako negativní diskriminace elektronizace a prodražuje platby.

Odpor proti digitalizaci je často spojen s obavami o soukromí. Existovaly návrhy na elektronickou fakturaci a přístup ministerstev k bankovním účtům, což vyvolává otázky zásahů do soukromí. Autoři se ptají, zda digitální život spadá pod ochranu soukromí, nebo je spíše otázkou rovnosti a důstojnosti. Hotovostní platby jsou považovány za nevystopovatelné a tím pádem za vyšší ochranu soukromí a svobodnou volbu.

Konkrétní slovenské předpisy, které vyžadují výhradně elektronickou komunikaci, se dotýkají oblastí jako je upomínkové řízení, registr partnerů veřejného sektoru, soudní exekuce, živnostenské podnikání, a daňový pořádek. Trestní řízení je jednou z výjimek, kde orgány stále mohou doručovat písemně.

 

JUDr. Sandra Konečná: Aktuální praktické problémy v České republice

V dalším příspěvku Sandra Konečná popsala aktuální praktické problémy digitalizace v České republice. Mezi ně patří potíže s podáváním žádostí o dotace (například Zelená úsporám), kde by měl být aplikován správní řád, ale není zaručena podpora pro nedigitální podání. Dále zmínila nový stavební zákon, který přináší potíže s nahráváním projektové dokumentace do informačního systému a nejistotu ohledně nahlížení do spisu pro osoby bez vlastního digitálního vybavení. Naopak upozornila, že k dokumentům územního plánování lze přistoupit v nedigitální podobě prostřednictvím obcí, ačkoli primární místo pro zveřejnění dokumentů je elektronický Geoportál územního plánování.

Sandra Konečná se dotkla také kontroverzních návrhů a porušování pravidel ze strany státních orgánů. Ministerstvo vnitra a Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) navrhly vyhlášku o sledování navštěvovaných webů (zaznamenávání IP adres). MPO bylo navíc v nedávném soudním řízení shledáno porušovatelem předpisů za shromažďování lokalizačních údajů o jednotlivcích, což je právo vyhrazené jen pro krajně důležité bezpečnostní složky státu.

Problém nastává i při delegování veřejných služeb na soukromé subjekty (například doprava). Zde je obtížné zajistit rovný přístup pro všechny, protože na soukromé subjekty nelze aplikovat stejné požadavky jako na orgány veřejné moci (například zaručení alternativní cesty). Řešení by se mohlo nabízet v zákoně o ochraně spotřebitele nebo antidiskriminačním zákoně, dopadajících na soukromé subjekty. Judikatura Nejvyššího správního soudu (z roku 2006 ohledně hotovostních a bezhotovostních plateb) ukázala, že tyto platby nebyly považovány za rovnocenné a nepodléhaly antidiskriminačnímu zákonu, což komplikuje jejich aplikaci.

Jako hlavní problém chyb a selhání státu v digitalizaci uvedla absenci sankcí pro orgány veřejné moci, pokud selžou v digitální roli nebo pokud jejich systémy nefungují. Navzdory tomu, že občané i firmy jsou zatíženy břemenem vždy, pro stát v případě jeho selhání žádné sankce neplynou nebo je obtížné z nich něco získat. Navrhla několik nových kompenzačních řešení při selhání státu, jako je snížení nebo úplné vypuštění soudních/správních poplatků, automatické prodloužení lhůt, pokud orgán nezajistí možnost podání, prioritní zpracování žádostí, nebo převod papírové žádosti na elektronickou ze strany státu bez další snahy jednotlivce.

 

JUDr. Eva Fialová, LL.M., Ph.D.: Řádná správa dle Listiny základních práv EU

Eva Fialová se zabývala otázkou, zda by stát neměl zajistit právo na konektivitu, pokud není zakotveno právo na offline, protože bez digitálních služeb dnes nelze koupit lístek na vlak nebo zaplatit parkování. Současně upozornila, že s rozvojem sítí a autonomních vozidel se zvýšená konektivita stane nezbytnou. Dále zmínila, že právo na řádnou správu (Good Governance) není v ústavní rovině obecně zakotveno, ale je součástí Listiny základních práv a svobod Evropské unie (článek 41), kde je spojeno s komunikací s unijními institucemi. Autorka vidí tento článek jako inspiraci pro širší výklad, který by mohl v budoucnu zahrnovat i online/offline přístup k veřejné správě.

Poukázala na rizika zakotvení práva na offline, které by mohlo být technologicky ne-neutrální, neboť jde o analogové řešení, zatímco budoucí technologie se mohou lišit. Dále varovala, že pouhé zakotvení práva na offline bez dalšího by mohlo diskriminovat osoby s handicapem, osoby z odlehlých oblastí nebo ty, které nemají přístup k online službám ani vhodnou asistenci. To by pro ně mohlo znamenat sociální vyloučení a narušení nezávislosti, jelikož by stále byly závislé na někom jiném při komunikaci. Zároveň by tito lidé nemohli profitovat z inovací, které digitalizace přináší.

Eva Fialová zdůraznila, že v Evropské unii je trendem důraz na přístupnost digitálních služeb. Existují směrnice o přístupnosti webových stránek a mobilních aplikací veřejného sektoru a o přístupnosti vybraných výrobků a služeb (například veřejná doprava). V České republice však chybí sankce pro orgány veřejné moci, které nedodržují pravidla přístupnosti, což snižuje motivaci k přizpůsobování stránek a aplikací. Naopak v digitalizovaných zemích jako Nizozemsko a Dánsko, i přes vysokou digitalizaci, nabízejí podpůrné služby pro seniory a handicapované, často organizované soukromým i veřejným sektorem, což zajišťuje přístup k online službám s podporou.

Závěrem Eva Fialová uvedla, že právo na řádnou správu by nemělo být interpretováno jako volba mezi online a offline, ale mělo by zahrnovat právo na přístupnost srovnatelnou s online přístupností, včetně přístupných webů a garantované a bezpečné asistence pro ty, kteří nemohou komunikovat online, aby se předešlo zneužití.

 

Doc. JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D., LL.M.: Je potřebná změna ústavy nebo spíš vyšší kvalita zákonodárství?

Marek Antoš uznává, že problém digitalizace a s ní spojených obtíží pro některé skupiny obyvatel skutečně existuje a zasluhuje řešení. Nicméně považuje ústavní zakotvení tohoto práva za „iluzorní myšlení“, které nic nevyřeší, pokud je právo obtížně vynutitelné. Upozornil, že Zákon o právu na digitální službu již dnes obsahuje pravidlo, že nepodnikající fyzická osoba nesmí být nucena k využití digitální služby. Pokud ani toto nestačí, ústavní zakotvení situaci nezmění.

Antoš dále uvedl, že existují situace, kdy je legitimní digitální službu po někom vynucovat, zejména u podnikajících osob (například online autentifikace hráčů v hernách kvůli registru vyloučených osob). Důsledné trvání na „offline prostředí pro všechny“ by mohlo zmařit pozitivní regulace. Varoval také, že pokud by se právo na offline mělo definovat v ústavě, muselo by být tak „gumové“, aby se do něj vešly dobré i špatné věci, což by ve skutečnosti jen odložilo řešení na zákonnou úroveň. Lidská práva jsou primárně chápána jako vztah mezi státem a jednotlivcem (vertikální účinek), nikoli mezi dvěma soukromými osobami (horizontální účinek). Ústava by tedy nepomohla v případě sporů mezi soukromými subjekty (například s pojišťovnou); v takových případech je vhodnější nástroj zákon o ochraně spotřebitele.

Jako jedinou možnou oblast pro ústavní zakotvení vidí Marek Antoš otázku hotovosti, a to pouze v části týkající se státní regulace. Stát by si mohl ústavou zakázat zrušit hotové peníze nebo omezit možnost platit jimi, čímž by se zavázal sám sobě. To je však podle něj jen malá část celého problému. Závěrem konstatoval, že problém digitalizace není problémem ústavního práva, ale problémem dobrého zákonodárství. Řešení spočívá v důkladné analýze dopadů (RIA) při zavádění digitálních povinností, což je sice pracné, ale funkční.

 

Diskuse

Ústředním bodem diskuse byla otázka, zda právo na formu komunikace (online/offline) nebo způsob platby (hotovostní/bezhotovostní) náleží do ústavy nebo Listiny základních práv a svobod. Opakovaně zazněl argument, že právo na formu komunikace či platby je spíše instrumentálním právem, tedy prostředkem k uplatnění již existujících základních lidských práv, jako je právo na vzdělání, sociální zabezpečení, zdravotní péči nebo přístup k soudu. Tyto klíčové hodnoty, související s osobností člověka (svoboda, důstojnost, rovnost, soukromí, informační sebeurčení), jsou již v Listině zakotveny, což by přidávání nového, instrumentálního práva činilo zbytečným. Ačkoliv je digitální vyloučení zásadním problémem, mělo by se řešit odkazem na stávající práva (například právo na vzdělání, sociální zabezpečení), nikoliv zakotvením nového „práva být připojen nebo odpojen“.

Někteří účastníci zdůrazňovali, že ústava by se měla měnit pouze v případě nezbytné nutnosti a že běžná legislativa a stávající judikatura (soudní praxe) by měly být vyzkoušeny jako první. Klíčovou motivací pro snahu zakotvit tato práva je autonomie vůle jednotlivce ve vztahu ke státu – tedy možnost svobodně se rozhodovat o formách jednání a komunikace. S tím úzce souvisí i obavy o soukromí a nechtěná dohledatelnost prostřednictvím digitálních transakcí a mobilních telefonů.

Diskuse se dotkla napětí mezi preventivním řešením (ústavní úprava, aby digitalizace nešla příliš rychle, než bude pozdě) a reaktivním přístupem (spoléhání se na soudní spory jednotlivců v konkrétních případech). Současný systém vyžaduje, aby se jednotlivci soudili o své právo (například k dotaci, vzdělání, zdravotní péči), pokud jim je kvůli digitálnímu vyloučení upřeno. To může být pro mnoho lidí obtížné a odrazující. Stávající řešení (například principy dobré správy) nemusí plně pokrýt situace, kdy lidé chtějí volbu formy komunikace nebo platby pouze z důvodu autonomie a soukromí, nikoli z důvodu digitálního vyloučení nebo diskriminace. Tito lidé by se pravděpodobně nesoudili o „minimální náklady“ nebo pouhé obtěžování aplikacemi, což by ponechalo tyto aspekty neřešené.

Na straně státu je klíčový fiskální zájem na správném výběru daní, který je legitimizujícím argumentem pro zavádění povinné elektronické komunikace (například elektronické fakturace u DPH). Zároveň však zaznělo, že fiskální zájmy nemusí být jediným argumentem, který Soudní dvůr Evropské unie akceptuje. Některé návrhy (například na právo na hotovost) mohou sloužit spíše jako „PR akce“ nebo „zdvižený prst“ vůči vládě, aby zmírnila tempo digitalizace a přehodnotila své plány, i když se neočekává jejich schválení. Na druhou stranu ale existuje obava, že digitalizace postoupí tak rychle, že pokud se nyní nepřijmou preventivní opatření, později již nebude možné zatáhnout záchrannou brzdu.

 

Prof. JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., LL.M., MA, Mgr. Ján Kutan, JUDr. Sandra Konečná

Ilustrační foto: pixabay.com

 

 

---

[1] Digital Economy and Society Index, který je sledován a vyhodnocován Evropskou unií pro porovnání digitální úrovně jednotlivých členských států a Evropské unie jako celku dostupné na internetové stránce [https://digital-decade-desi.digital-strategy.ec.europa.eu/]