Účelem tohoto článku není pouze další příspěvek do odborné diskuse o zrušení institutu přísedících u okresních soudů, neboť tato změna již byla novelou zákona o soudech a soudcích s účinností k 1. lednu 2025 provedena. Cílem autorů je zejména upozornit na nejasnosti, které tato zákonná úprava skýtá, a nabídnout alespoň částečné možnosti jejich překlenutí.

V loňském roce v mediálním prostoru rezonovalo schválení zák. č. 319/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále též „novela zák. o soudech a soudcích“).

V rámci této zákonné úpravy došlo k podstatnému omezení vy­užití institutu přísedících v rámci soudních řízení. Jednak bylo zrušeno využití tohoto institutu v pracovněprávních věcech, na základě čehož se přísedící již vůbec nepodílejí na rozhodování v civilních věcech, a zároveň došlo k podstatnému omezení okruhu případů, kdy se přísedící využijí ve věcech trestních.

Ačkoliv v odborné veřejnosti spíše převažovala podpora pro omezení laického prvku v rámci soudního rozhodování, tak širší veřejnost byla v této otázce mnohem více rozpolcená. Absence celospolečenského konsenzu se projevila i v tom, že se jedná o první zákon, který prezident Petr Pavel vetoval a vrátil jej Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, která však jeho veto přehlasovala.

Je zcela nesporné, že od 1. ledna 2025 již u nových řízení před okresními soudy přísedící nepůsobí, nicméně u těch zahájených před tímto datem se institut přísedících využije na základě přechodných ustanovení.

Přechodná ustanovení novely zákona o soudech a soudcích – volba přísedících

Přechodná ustanovení mnohdy determinují kvalitu zákona, neboť právě díky nim může dojít k hladkému přechodu mezi různými právními stavy. Jelikož jakákoliv změna má ze své podstaty potenciál vyvolávat emoce mnohem spíše než zachování dosavadního stavu, tak nevhodně pojaté přechodné ustanovení má relativně výbušný charakter.

Navzdory této skutečnosti jsou však přechodná ustanovení mnohdy tvořena v časovém tlaku těsně před postoupením návrhu zákona do dalšího stadia legislativní přípravy právního předpisu. Z tohoto důvodu pak nezbývá mnoho času na prověření všech eventualit a případně na volbu pregnantnějšího znění přechodného ustanovení. V této souvislosti je rovněž vhodné připomenout základní premisu týkající se procesních předpisů, tedy že v rámci procesní úpravy by mělo být postupováno podle nových ustanovení, nestanoví-li ve výjimečných případech přechodné ustanovení jinak.

Novela zákona o soudech a soudcích je nesporně případem, kdy bylo zcela jistě možné znění přechodného ustanovení formulovat mnohem vhodněji, způsobem, který by nepředstavoval v aplikační praxi problémy. Míru výbušnosti celého tématu pak zvyšuje skutečnost, že v případě zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále „zák. o soudech a soudcích“), se jedná o zákon upravující procesní postup justice jakožto základního pilíře demokratického právního státu. Chybná aplikace zákona a následná nutnost rušení rozsudků z důvodu nesprávného obsazení soudů může citelně poškodit vnímání české justice ze strany veřejnosti, což v důsledku povede k ohrožení důvěry v právní stát.

Pro potřeby tohoto textu je rozhodný především čl. II bod 1 a 3 novely zák. o soudech a soudcích, které zní:

„1. Výkon funkce předsedy senátu okresního soudu a přísedícího okresního soudu v řízeních zahájených podle zákonů o řízení před soudy přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se do pravomocného skončení těchto řízení řídí dosavadními právními předpisy.

3. Funkce přísedícího okresního soudu ve věcech, u nichž podle zákonů o řízení před soudy, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se na rozhodování nepodílejí přísedící, zaniká dnem pravomocného skončení všech řízení, na jejichž rozhodování se v souladu s dosavadními právními předpisy a s rozvrhem práce příslušného soudu ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona přísedící u příslušného okresního soudu podílí.“

Ve vztahu k těmto ustanovením lze dále upozornit na důvodovou zprávu, která uvádí, že se navrhuje „přechodné ustanovení, které ponechává možnost využití zákona o soudech a soudcích ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona pro řešení organizačních a jiných otázek spojených s výkonem funkce předsedy senátu okresního soudu a přísedícího okresního soudu až do doby pravomocného skončení všech probíhajících řízení, na kterých se tyto osoby v souladu s přechodnými ustanoveními následujících částí tohoto zákona podílejí (bod 1). … Funkce přísedících u příslušného okresního soudu zanikne k okamžiku pravomocného skončení posledního řízení, kde figuruje přísedící. Zánik funkce všech přísedících vázaný na poslední řízení u příslušného okresního soudu je zvolen s úmyslem, aby zde byla možnost doplnění senátů z řad přísedících, kteří v okamžiku nabytí účinnosti zákona nefigurují v konkrétním řízení. V praxi se může stát, že konkrétnímu přísedícímu, který je členem senátu v konkrétním řízení zanikne funkce ze zákonného důvodu (např. smrt), a tak bude nutné senát doplnit jiným přísedícím. Z tohoto důvodu je vhodné zánik funkce i těch přísedících, kteří v okamžiku nabytí účinnosti zákona nevystupují v probíhajícím řízení, vázat až na skončení posledního řízení u příslušného krajského soudu.“[1]

S ohledem na základní premisu procesních předpisů a znění čl. II bodu 1 novely zák. o soudech a soudcích a důvodovou zprávu k tomuto ustanovení lze dojít k závěru, že pod pojem „výkon funkce přísedícího v řízeních před soudy“ nelze subsumovat pravomoc zastupitelstva obcí a městských částí v Praze volit přísedící okresních (obvodních) soudů ve smyslu ust. § 64 odst. 1 zák. o soudech a soudcích ve znění do 31. prosince 2024.

Jinak řečeno, je nepřípustné, aby v roce 2025 zastupitelstva obcí a městských částí v Praze volila přísedící okresních (obvodních) soudů, jelikož k tomu postrádají zmocnění.[2] Ačkoliv by se výše uvedený závěr mohl zdát relativně nesporný, tak v praxi narazil na nepochopení jak ze strany soudů, tak územních samosprávných celků. Z veřejně dostupných zdrojů vyplývá, že minimálně v lednu a v únoru tohoto roku docházelo ze strany některých zastupitelstev k volbě přísedících, a to na základě předchozí výzvy příslušných okresních (obvodních) soudů.[3]

V těchto případech totiž došlo k nepochopení přechodných ustanovení, kdy namísto toho, aby ust. čl. II bodu 3 novely zák. o soudech a soudcích bylo chápáno jakožto ex lege prodloužení funkčních období přísedících na předem neurčitou dobu (do pravomocného skončení posledního řízení), tak jej některé soudy a územní samosprávné celky vykládají jako pokyn, aby došlo k nové volbě ve smyslu ust. § 64 odst. 1 zák. o soudech a soudcích ve znění do 31. prosince 2024.

Ve většině případů tento chybný výklad nepůsobí problémy. Jelikož na základě čl. II bodu 3 novely zák. o soudech a soudcích došlo k automatickému prodloužení mandátu přísedících, kteří byli ve funkci k 1. lednu 2025, tak nová rozhodnutí zastupitelstev o převolbě přísedících jsou toliko nadbytečná. Avšak pokud by se zastupitelstvo rozhodlo zvolit přísedícího, který k 1. lednu 2025 nebyl ve funkci, tak v takovém případě dochází k riziku nezákonnosti následného rozhodnutí soudu, neboť by se na rozhodování soudu podílela osoba, která ze zákonného pohledu není přísedícím. Rozsudek by tak trpěl podstatnou vadou, která by způsobovala jeho nezákonnost. Obzvlášť v rámci trestních případů lze toto považovat za věc, která může ohrozit důvěru v českou justici.

Jednoznačnost závěru, že v současné době neexistuje zákonné zmocnění, na jehož základě by zastupitelstva obcí a městských částí v Praze byla oprávněna volit přísedící soudů, potvrzuje i Ministerstvo spravedlnosti jakožto gesční autor zákona o soudech a soudcích.[4] Zároveň Ministerstvo spravedlnosti sdílí totožné závěry autorů tohoto článku ohledně prodloužení funkčního období dosavadních přísedících ex lege.

Závěrem tak lze v této části článku doporučit obcím a městským částem v Praze, aby do budoucna nevolily již žádné přísedící, a předsedům jednotlivých okresních (obvodních) soudů pak lze doporučit provést kontrolu, zda u jejich soudu nepůsobí přísedící na základě nezákonné, resp. spíše nicotné volby proběhlé po 1. lednu 2025.

Přechodná ustanovení novely zákona o soudech a soudcích – délka funkčního období

Jak již bylo popsáno v předchozí části tohoto článku, tak platí, že přísedícím, kteří vykonávali svou funkci k 1. lednu 2025, bylo ex lege prodlouženo jejich funkční období.

V tomto ohledu se však jeví jako sporné, do jakého okamžiku k tomuto prodloužení došlo. Dle důvodové zprávy k novele zák. o soudech a soudcích se jeví, že smyslem právní úpravy je, aby funkční období všech přísedících u příslušného soudu bylo prodlouženo až do doby, dokud pravomocně neskončí poslední řízení, ve kterých přísedící působí.[5] Tento výklad ostatně zastává Ministerstvo spravedlnosti i v současné době.[6]

Ačkoliv lze přisvědčit, že výše uvedený výklad je v daném případě racionální a zakládá se na logické konstrukci, aby došlo k zajištění dostatečného množství přísedících pro dokončení probíhajících případů, tak zároveň nemá přímou oporu v normativním textu.

V rámci znění čl. II bodu 3 novely zák. o soudech a soudcích, uvedeného výše, jsou vyznačena slova „nepodílejí“ a „podílí“. Důvodem zvýraznění těchto slov je snaha autorů poukázat na rizika nekonzistentnosti legislativního textu, která je ostatně v rozporu s čl. 40 odst. 5 legislativních pravidel vlády.

V rámci spisovného českého jazyka je pro třetí osobu množného čísla slovesa podílet v přítomném čase možná varianta podílí a podílejí. V tomto ohledu je podstatné zmínit, že v jednotném čísle je to varianta podílí. V čl. II bodu 3 novely zák. o soudech a soudcích je nejdříve užito slovo „nepodílejí“, pokud je tedy v poslední větě téhož ustanovení (dokonce téhož souvětí) užito spojení „přísedící … podílí“, tak se z podstaty věci musí jednat buď o jednotné číslo, nebo se jedná o zjevnou chybu autora legislativního textu.

Budeme-li vycházet z premisy čl. 40 odst. 5 legislativních pravidel vlády, tak gramatický výklad ustanovení musí vést k závěru, že funkční období jednotlivého přísedícího končí pravomocným skončením posledního řízení, ve kterém působí ve funkci přísedícího. Potenciálně by tedy mohla v budoucnu nastat situace, kdy např. u soudu budou zbývat poslední dva přísedící v rámci posledního soudního řízení a jeden z nich zemře. V takovém případě by s ohledem na nemožnost volby nových přísedících okresních (obvodních) soudů nebylo možné řízení u příslušného soudu dokončit, neboť by neexistovala zákonná cesta k doplnění senátu.

S ohledem na přístup Ústavního soudu k možným způsobům interpretace práva se autoři, s přímým odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že „jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity“,[7] přiklánějí k závěru, že se v tomto případě jedná o legislativní nedokonalost a předmětné přechodné ustanovení má být vykládáno ve stejném smyslu, ve kterém hovoří důvodová zpráva, tedy aby funkční období všech přísedících u příslušného soudu trvalo až do pravomocného skončení posledního řízení, v rámci kterého přísedící působí.

Závěr

Závěrem lze konstatovat, že problematika přechodných ustanovení v novele zákona o soudech a soudcích v otázce přísedících přináší řadu interpretačních nejasností, které mohou mít v praxi zásadní dopad na fungování soudního systému. Nejednoznačnost legislativního textu v kombinaci s různorodými výklady ze strany jednotlivých soudů a územních samosprávných celků vede k situacím, které mohou v krajním případě znamenat ohrožení zákonnosti rozhodnutí soudů, a tím i oslabit důvěru veřejnosti v justici jako takovou. V tomto ohledu lze považovat za nevhodné, že ze strany Ministerstva spravedlnosti nedošlo alespoň k osvětové kampani, která by zabránila konání voleb přísedících v roce 2025.

V otázce volby přísedících po 1. lednu 2025 je třeba zdůraznit, že současná právní úprava jednoznačně neumožňuje, aby zastupitelstva obcí a městských částí v Praze volila nové přísedící okresních (obvodních) soudů. Ačkoliv by se mohlo zdát, že některé soudy a územní samosprávy v tomto ohledu chybují toliko z důvodu nepochopení právní úpravy, a ne ze záměrného úmyslu porušování zákona, nelze opomenout možné důsledky takového jednání. Pokud by se totiž na rozhodování soudů podíleli přísedící, kteří byli neplatně zvoleni v roce 2025, bylo by to důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu v konkrétním řízení.

S ohledem na tyto skutečnosti je proto vhodné, aby zastupitelstva obcí a městských částí v Praze upustila od další volby přísedících a aby jednotlivé okresní a obvodní soudy důsledně přezkoumaly, zda u jejich soudu nepůsobí přísedící, jejichž volba proběhla v rozporu se zákonem. V případě, že by takové osoby byly zjištěny, mělo by být okamžitě přijato opatření k nápravě této situace, aby bylo zajištěno, že rozhodování soudů probíhá v souladu s platnou právní úpravou.

Dalším významným aspektem, který si zaslouží pozornost, je otázka délky funkčního období přísedících, kterým byl k 1. lednu 2025 automaticky prodloužen jejich mandát ex lege. Přestože důvodová zpráva k novele zákona o soudech a soudcích naznačuje, že smyslem právní úpravy bylo prodloužit funkční období všech přísedících u příslušného soudu až do doby, než pravomocně skončí poslední řízení, ve kterém působí, litera zákona však tento výklad nepotvrzuje a spíše nasvědčuje výkladu, dle kterého je funkční období vázáno na pravomocné skončení posledního řízení, ve kterém přísedící figuruje. Problémem je zejména nekonzistentní užití slov „podílí“ a „nepodílejí“ v čl. II bodu 3 novely zák. o soudech a soudcích, což z jazykového hlediska vytváří interpretační nejasnost, která může být zdrojem budoucích právních sporů.

V tomto ohledu se však autoři přiklánějí k prvnímu uvedenému závěru a „chyby“ ve znění normativního textu považují za opomenutí zákonodárce.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti je zřejmé, že přechodná ustanovení novely zákona o soudech a soudcích nejsou formulována zcela jednoznačně, což způsobuje aplikační obtíže a může vést k riziku procesních pochybení. Do budoucna je pak vhodné doporučit, aby při tvorbě přechodných ustanovení normotvůrci postupovali s větší péčí a rozvahou.

 

Mgr. Bc. Jaroslav Verner je advokátním koncipientem v AK PORTOS a zároveň zastupitelem Městské části Praha 14. 

Mgr. Roman Kyral je partnerem AK PORTOS a zároveň místostarostou obce Bohuslavice nad Metují. 

Ilustrační foto: AI

---

[1] Vláda České republiky: Důvodová zpráva k návrhu zák. č. 319/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Dz. Zvláštní část.

[2] V tomto ohledu je vhodné alespoň okrajově zmínit skutečnost, že ačkoliv není a nebylo v zákoně o soudech a soudcích uvedeno, že by volba přísedících byla výkonem přenesené působnosti, a proto by se s ohledem na ust. § 8 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), mělo jednat o výkon samostatné působnosti, tak s přihlédnutím ke sbírkovému usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 995/07 [9/2007 USu.], se autoři domnívají, že i v tomto případě může dojít k překonání zákonného ustanovení s ohledem na charakter zmocnění k volbě přísedících v rámci justice.

[3] Jako příklad lze uvést městskou část Praha 14 (https://usneseni.praha14.cz/usneseni/priloha)26454), městskou část Praha 8 (https://praha8.cz/podklady_mc)ZMC20250226podklady/BJ_00034_2025-ZMC_14_001/NavrhBodu324274186_public.pdf), městskou část Praha 12 (https://www.praha12.cz/assets/File.ashx?id_org=80112&id_dokumenty=110558) či město Litoměřice (https://www.litomerice.cz/images/Clanky/ksat/podklady-zm-27.2.2025.pdf).

[4] Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 26. 2. 2025, č. j. MSP-72/2025-LO-DOT/3.

[5] Pomiňme skutečnost, že důvodová zpráva nesprávně hovoří o krajských soudech, které nejsou v tomto případě relevantní.

[6] Ke srov. viz op. cit. sub 4.

[7] Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97.