Nejvyšší soud se v jednom ze svých rozhodnutí[1] zabýval otázkou vzniku bezdůvodného obohacení v případě užívání věci i po skončení užívacího titulu. Skutkový stav daného případu byl natolik zajímavý, že se Nejvyšší soud měl možnost vyjádřit k otázce vzniku bezdůvodného obohacení, pokud věc nebyla způsobilá k užívání. Z rozsudku lze dovodit, že se Nejvyšší soud staví k otázce vzniku bezdůvodného obohacení za této podmínky odmítavě. V rozsudku zaznělo ve vztahu k bezdůvodnému obohacení několik závěrů, které budou v následujícím článku podrobeny kritické analýze.

V tomto sporu Česká republika žalovala o bezdůvodné obohacení dva subjekty. S prvním žalovaným uzavřela bezúplatnou smlouvu o výpůjčce, jejímž předmětem bylo užívání několika nemovitostí (budov a pozemků) za účelem provozování sociálního centra prvním žalovaným. Doba výpůjčky byla dohodnuta na dobu určitou, a to maximálně na jeden rok od uzavření smlouvy. Na porušení povinnosti vyklidit nemovitosti včas byla ve smlouvě navázána povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení. I po skončení smluvního vztahu však žalovaný nemovitosti nadále užíval a provozoval v nich sociální centrum dalších sedm měsíců, přičemž ve druhém měsíci začal sociální centrum spoluprovozovat i druhý žalovaný.

Motivací pro ČR k bezúplatnému přenechání užívání nemovitosti byl zhoršený stavebně-technický stav pronajaté budovy. Podle znalcem vypracovaného posudku během trvání výpůjčky pro rozsáhlé potřeby rekonstrukce není budova bez dalších oprav vhodná k pronajmutí. Příslušný stavební úřad navíc zakázal prodloužení smlouvy o výpůjčce z důvodu, že stavba byla zkolaudována pro účely provozu plicního střediska, nikoliv sociálního centra.

ČR žalovala oba provozovatele o vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí i po skončení trvání výpůjčky až do doby jejich skutečného vyklizení.

Právní posouzení soudy nižšího stupně a Nejvyšším soudem 

Obvodní soud v Praze žalobu v plném rozsahu zamítl a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaných nedošlo. Argumentačně vycházely ze závěru, že výše bezdůvodného obohacení se určuje jako peněžní částka obvykle vynakládaná v daném místě a čase za užívání obdobné věci. Za určující však vzaly skutečnost, že v době užívání nemovitostí žalovanými stavba nebyla pronajímatelná, jinými slovy, pronájem objektu nebyl rea­lizovatelný pro jeho špatný technický stav a chybějící kolaudační rozhodnutí. Smluvní pokutu za porušení povinnosti objekty vyklidit včas považovaly oba soudy za dostatečnou kompenzaci za omezení užívání předmětných nemovitostí.

Nejvyšší soud dovolání žalobkyně posoudil jako důvodné. Ve svém odůvodnění nejprve všeobecně popisuje skutkovou podstatu plnění bez právního důvodu jako pokrývající situaci, kdy dochází k plnění majetkové hodnoty jiné osobě, přičemž v jejím majetku dochází buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, příp. se její majetek nezmění, ačkoliv se změnit měl. Za plnění bez právního důvodu Nejvyšší soud považuje užívání cizí věci bez právního důvodu, např. bez platné smlouvy. Kromě toho však zmiňuje i jinou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, kterou je protiprávní užití cizí hodnoty, avšak rozdíl mezi touto skutkovou podstatou a plněním bez právního důvodu podrobněji nerozvádí.

V návaznosti na posuzovaný případ se Nejvyšší soud dále zabýval určováním výše peněžní náhrady. Majetkový prospěch se určuje jako částka odpovídající částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu, kterou by nájemce byl za obvyklých okolností povinen platit podle nájemní smlouvy. Podle Nejvyššího soudu při tomto porovnávání musí být posuzováno místo a období, stejně jako charakter, způsob a užívání konkrétní věci. Touto úvahou následně dospěl k závěru, že při posuzování, o co se strana obohatila, musí soud přihlédnout ke skutečnému způsobu užívání předmětu obohacení a jaké nájemné by byl obohacený nucen zaplatit za takové užívání věci za běžných okolností. Vzhledem k tomu, že v době užívání stavby bez smlouvy již stavba nebyla pronajímatelná, Nejvyšší soud se přiklonil k závěrům nižších soudů a uzavřel, že v takovém případě bezdůvodné obohacení nevzniká.

V otázce vzniku bezdůvodného obohacení za užívání pozemku – společného dvora, nezastavěné části pozemku a garáže, tedy dalších nemovitostí, které neprokazovaly stejné vady ve vztahu k užívání, jako samotná budova, v níž žalovaní provozovali sociální centrum, se však odklonil. Zde Nejvyšší soud uzavřel, že nelze vyloučit vznik bezdůvodného obohacení u přilehlých pozemků, avšak pouze za předpokladu, že se prokáže, že byly v rozhodné době samostatně pronajatelné. Jinak ani jejich užíváním na straně žalovaných obohacení nevzniká.

Plnění bez právního důvodu, nebo protiprávní užití cizí hodnoty? 

Nejvyšší soud se k otázce, pod kterou ze skutkových podstat by měl být daný případ bezdůvodného obohacení zařazen, nevyjádřil jednoznačně. Naznačil však, že by mělo jít o plnění bez právního důvodu, i když trochu enigmaticky zmínil i skutkovou podstatu protiprávního užití cizí hodnoty. Správná kategorizace nároku na vydání bezdůvodného obohacení je však nezbytná pro posouzení takových otázek, jako je určení toho, co je obohacení, výše peněžní náhrady, určení subjektů obohaceného a ochuzeného, vyloučení kondikce apod. Zařazení bezdůvodného obohacení do správné skutkové podstaty však předchází proces určení správného typu kondikce.

Česká doktrína k bezdůvodnému obohacení již delší dobu pracuje s dichotomií kondikcí (nároků na vydání bezdůvodného obohacení).[2] Nároky na vydání bezdůvodného obohacení totiž lze rozdělit na dva typy, a to kondikce z plnění (případy obohacení vzniklé plněním) a kondikce vzniklé jiným způsobem než plněním, tzv. kondikce nikoli z plnění. Od této kategorizace se následně odvozuje zařazení obohacení do správné skutkové podstaty. Není tedy bez významu, zda daný případ Nejvyšší soud podřadí pod plnění bez právního důvodu, nebo pod tzv. zásahovou skutkovou podstatu protiprávního užití cizí hodnoty. Správná kategorizace nároku ovlivňuje právní posouzení celého vztahu z bezdůvodného obohacení a nesprávné zařazení může vést k chybným právním závěrům.

Rozdíl mezi kondikcemi z plnění a kondikcemi vzniklými jiným způsobem spočívá v tom, zda bezdůvodné obohacení vzniklo plněním. Plnění ochuzeného obohacenému je třeba vykládat jako vědomé a účelové rozmnožení majetku obohaceného.[3] Ochuzený vědomě a dobrovolně poskytuje majetkovou hodnotu obohacenému, přičemž obohacený tento proces alespoň podnítil.[4]

Tento teoretický koncept, který se na první pohled může jevit jako nejasný, lze lépe vysvětlit na příkladu plnění z neplatné smlouvy: Pokud strana plní na základě neplatné smlouvy a neví o její neplatnosti, jedná vědomě a účelově ve prospěch druhé strany. Plní v domnění, že plní na platný závazek, a vědomě a dobrovolně poskytuje majetkovou výhodu jiné osobě, účelově na konkrétní právní důvod, o kterém má mylnou představu, že ho zavazuje. Osoba obohaceného zase musela minimálně podnítit vznik tohoto obohacení, v tomto případě se na procesu přesunu majetkových hodnot přímo vědomě podílela, protože jako druhá strana závazku toto plnění očekávala a jako věřitel ho přijímala.

Toto plnění je však po celou dobu bezdůvodným obohacením, protože právní důvod pro ponechání si majetkové výhody na straně věřitele neobstojí. Jedná se o bezdůvodné obohacení, které vzniklo plněním (kondikce z plnění). Pokud však tyto charakteristické prvky vztahu nebudou splněny, bude se jednat o kondikci nikoli z plnění.

V závislosti na typu kondikce je následně možné zařadit bezdůvodné obohacení pod konkrétní skutkovou podstatu. Ust. § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.), demonstrativně vyjmenovává některé ze skutkových podstat. Plnění bez právního důvodu a plnění z právního důvodu, který odpadl, jsou typickými skutkovými podstatami pro kondikce z plnění (plnění je pojmovým znakem obou těchto skutkových podstat). Na druhé straně skutková podstata protiprávního užívání cizí hodnoty (často zjednodušeně nazývaná jako zásahová podstata nebo zásahová klauzule) je typickou skutkovou podstatou pro kondikce nikoli z plnění. Její podstata spočívá v zásahu obohaceného do právní sféry ochuzeného, čímž si obohacený přivlastňuje cizí majetkovou hodnotu bez právního důvodu (např. užívání cizího pozemku bez smlouvy). Ochuzený obohacenému neplnil, často v době vzniku obohacení ani nemusel vědět, že si někdo přivlastňuje jeho majetkovou hodnotu (jako např. při používání cizí fotografie na vlastním webu bez licence).

Nejvyšší soud neodpověděl na otázku, pod kterou ze skutkových podstat lze zařadit obohacení v posuzovaném případě. Podívejme se tedy, zda obohacení na straně žalovaných vzniklo plněním, nebo jiným způsobem.

Mezi žalobcem a žalovanými byla uzavřena platná smlouva o výpůjčce, která po dobu jednoho roku užívání byla řádným užívacím titulem nemovitostí. Předchozí užívání nemovitostí na základě platné smlouvy může na první pohled svádět k přijetí závěru, že pokračování jejich užívání i po skončení trvání smluvního vztahu je plněním bez právního důvodu (což, jak se zdá, naznačuje ve svém rozsudku i Nejvyšší soud). Je pravda, že na začátku vztahu žalobce a žalovaných opravdu lze identifikovat dobrovolné předání nemovitostí spolu s právem dočasně je užívat. Žalovaný především přijetí této majetkové výhody nejen podnítil, ale jako straně smlouvy mu je přímo přičitatelné. Uvedené by naznačovalo, že při pokračování užívání nemovitostí bez smlouvy i po skončení trvání smluvního vztahu vzniklo bezdůvodné obohacení plněním a je žalovatelné prostřednictvím skutkové podstaty plnění bez právního důvodu. Tento závěr se však nejeví jako správný.

Existence předchozího smluvního vztahu sama o sobě nemůže být dostatečným důvodem pro závěr, že každý případ bezdůvodného obohacení automaticky spadá pod kondikci z plnění.[5] Pokud se na případ užívání předmětných nemovitostí detailněji podíváme, za bezdůvodné obohacení lze považovat pouze jejich užívání po zániku smluvního vztahu uplynutím dojednané doby jeho trvání. Užívání nemovitosti jako majetkové výhody konzumované žalovanými v tomto časovém rámci je třeba vnímat izolovaně a hodnotit nezávisle na existenci předchozího smluvního vztahu.

Základní otázkou, která je nezbytným mezikrokem v úvahách, je posouzení, zda se jedná o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním. Pokud by šlo o kondikci z plnění, muselo by na straně žalobce jít o vědomé, dobrovolné a účelové poskytnutí práva užívat dané nemovitosti. V daném případě však tyto podmínky nebyly splněny. Ochuzenému žalobci není užívání nemovitostí žalovanými po skončení smluvního vztahu nijak přičitatelné. Ze skutkových okolností lze dovodit, že pokračování v užívání nemovitostí nebylo žalobcem odsouhlaseno. Naopak, uplatnění smluvní pokuty za porušení povinnosti vyklidit nemovitosti včas svědčí v prospěch opaku.

Případ posuzovaný Nejvyšším soudem je typickým příkladem zásahové klauzule. Žalovaní jako obohacení svým jednáním zasahují do právní sféry jiného a bez právního titulu si přivlastňují cizí majetkovou výhodu. Existence předchozího kontraktu zde nemá právní význam. Žalovaná kondikce je tedy kondikcí z jiného důvodu, než je plnění. V daném případě se nejedná o naplnění skutkové podstaty plnění bez právního důvodu, ale o protiprávní užití cizí hodnoty.

Určování výše peněžní náhrady při protiprávním užívání cizí hodnoty 

Jedním z hlavních rozdílů mezi kondikcemi z plnění a nikoli z plnění je právě určení toho, co je obohacením. Pokud by se jednalo o případ plnění bez právního důvodu, obohacený má povinnost vydat právě to konkrétní plnění, které přijal (§ 2993 první věta o. z.). Výklad toho, co konkrétně znamená povinnost vrátit plnění, závisí na povaze vztahu plnění, který byl mezi stranami navázán. Pokud ochuzený plnil věc, obohacený má povinnost vrátit tutéž věc. Pokud předmětem neplatného závazku bylo např. užívání věci, povinnost vrátit plnění se vztahuje na poskytnuté právo věc užívat. Pokud byly poskytnuty výkony, práce nebo konkrétní činnost (např. právní poradenství), právě tyto poskytnuté výkony jsou plněním, které z titulu bezdůvodného obohacení musí obohacený vrátit zpět. Podstatné je, že se při kondikcích z plnění nezkoumá reálné rozmnožení majetku obohaceného.[6] Rozsah obohacení při kondikcích z plnění – povinnost vrátit plnění – je definován zákonem (§ 2993 o. z.) a rovněž vyplývá z podstaty a povahy kondikcí z plnění.

Pokud není plnění možné vydat – jak tomu bylo i v tomto případě –, obohacený vydává peněžní ekvivalent hodnoty přijatého plnění (§ 2999 o. z.). Ten se určí při kondikcích z plnění podle odměny dohodnuté ve smlouvě (§ 2999 odst. 2 o. z.), ledaže by tomu bránily závažné důvody (§ 2999 odst. 2 za středníkem o. z.).

Při kondikcích z jiného důvodu se obohacení určuje jiným způsobem. Kde obohacení nevzniklo plněním, je třeba zkoumat reálné (objektivní) rozmnožení majetku obohaceného. To však lze určit dvěma různými způsoby; buď jako nárůst hodnoty majetku obohaceného, nebo jako úsporu na jeho nákladech.[7] Jinými slovy, obohacení se určuje buď jako zvětšení rozsahu majetkových hodnot obohaceného, nebo jako to, co na vlastním majetku díky obohacení ušetřil.

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu lze dedukovat, že soud kromě jiného vzal za určující skutečnost, že žalobci byly nemovitosti přenechány do užívání na základě smlouvy o výpůjčce. Smlouva o výpůjčce je bezúplatný kontrakt, a mezi stranami smlouvy tedy nebyl založen vzájemný závazek. Nejvyšší soud v odůvodnění konstatuje, že již při uzavření smlouvy o výpůjčce byl žalobci zřejmý velmi špatný technický stav nemovitosti a byla mu také známa skutečnost, že stavba je v tomto stavu neschopná k pronájmu. Právě to ho motivovalo k přenechání nemovitostí do bezúplatného užívání.

Tato část odůvodnění vzbuzuje dojem, že soud za určující skutečnost pro stanovení výše peněžní náhrady považuje kromě jiného rozhodnutí ochuzeného o bezúplatném přenechání užívání nemovitosti. Tento závěr však není správný ani z pohledu určení toho, co je obohacení, ani z pohledu pravidel pro určení peněžní náhrady za obohacení.

Je zřejmé, že užívání nemovitostí jako obohacení není možné vydat in natura, a tedy nastupuje povinnost vrátit jeho peněžní ekvivalent. Mezi řádky zmíněné části odůvodnění rozsudku lze vyčíst, že pokud Nejvyšší soud subsumoval tento případ pod plnění bez právního důvodu, ocenil toto plnění ve smlouvě o výpůjčce tím, že se ochuzený dohodl na bezúplatném užívání s obohaceným. I kdyby však v daném případě šlo o kondikci z plnění a o plnění bez právního důvodu (což však, jak bylo uvedeno výše, neplatí, protože se jedná o naplnění zásahové skutkové podstaty), odměna dohodnutá ve smlouvě by byla pro stanovení peněžní náhrady relevantní pouze v případě, že by se jednalo o vzájemný závazek („Plnil-li ochuzený za úplatu“ – srov. § 2999 odst. 2 o. z.).

Předchozí existence bezúplatné smlouvy mezi obohaceným a ochuzeným pro účely ocenění bezdůvodného obohacení neznamená, že si strany plnění ocenily na nulu. V takovém případě se ust. § 2999 odst. 2 o. z. neaplikuje a peněžní náhrada za plnění se určí jako obvyklá tržní cena daného plnění.

Užívání nemovitostí i po skončení trvání smluvního vztahu však není kondikcí z plnění. Při kondikci nikoli z plnění se bezdůvodné obohacení, které nelze in natura vrátit, ocení podle obvyklé ceny (§ 2999 odst. 1 o. z.). Určení obohacení jako objektivního nárůstu majetku se v tomto případě neaplikuje, protože se majetek obohaceného užíváním cizí nemovitosti objektivně nezvětšil. Nicméně lze uvažovat o obohacení určeném na základě úspory na vlastním majetku.

Úspora nákladů při užívání nepronajaté věci? 

Hlavní spornou otázkou celého případu bylo, zda na straně obohaceného vůbec vzniká obohacení, pokud užívaná stavba byla v rozhodném období nezpůsobilá k užívání pro účely provozování sociálního centra. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení za užívání stavby nevzniká, a obohacení za užívání přilehlých staveb a pozemků je podmíněno objektivní možností jejich samostatného pronájmu a užívání. Zdůvodnil to tím, že v rozhodné době byla stavba prokazatelně nepronajatelná, a proto užíváním tohoto objektu žalovanými nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení na úkor žalobce. Z rozsudku lze vyvodit, že k tomuto závěru byl Nejvyšší soud veden úvahou o způsobu určení bezdůvodného obohacení jako obvyklé ceny za užívání věci. Pokud věc nebyla v rozhodném období schopná k pronájmu, obvyklá cena za užívání obdobné nemovitosti v daném místě a čase byla nulová. V tomto bodě uvažování se však názor Nejvyššího soudu jeví jako nesprávný.

Řešení této otázky spočívá v pochopení základů teorie bezdůvodného obohacení ve vztahu k jeho předpokladům a účelu. Účelem nápravy bezdůvodného obohacení je odčerpání prospěchu z majetkové sféry obohaceného, kde se tento prospěch ocitl bez právního důvodu na úkor někoho jiného, do majetkové sféry ochuzeného.[8] Tento účel nejvíce odlišuje bezdůvodné obohacení od odpovědnosti za škodu, kde je myšlenkový postup přesně opačný. Účelem odpovědnosti za škodu je kompenzace způsobené újmy, kterou se náhrada škody snaží vykompenzovat tak, aby se poškozený co nejvíce dostal do pozice jako před způsobením škody. Při bezdůvodném obohacení se však soustředíme na pozici obohaceného a odčerpáváme prospěch (tedy majetkové plus), které se v jeho sféře nachází bezdůvodně. Od nikoho není možné žádat, aby to, co získal bezdůvodným obohacením, vracel jinému na svůj vlastní úkor[9] (tzn. aby musel sáhnout do vlastního majetku). Při odpovědnosti za škodu je soustředění kladeno na postavení poškozeného. Při náhradě škody je účelem plná náhrada újmy poškozeného (tedy majetkového minusu), kterou se poškozený má dostat do pozice, jako by k újmě nikdy nedošlo.

Toto základní východisko je třeba adaptovat na případ rozhodovaný Nejvyšším soudem. Opravdu platí, že pokud by účelem bezdůvodného obohacení bylo kompenzování újmy na straně ochuzeného, pravděpodobně bychom dospěli ke stejnému výsledku, k jakému dospěl Nejvyšší soud. Újma na straně ochuzené žalobkyně nevznikla, protože i kdyby byla nemovitost včas vyklizena, nebyla by způsobilá k pronájmu, a tak ochuzenému užíváním nevznikla žádná újma. Při bezdůvodném obohacení se však nekompenzuje vzniklá újma, ale odčerpává se nabytý prospěch. Otázku si tedy musíme klást následovně: co na svém majetku ušetřili žalovaní tím, že v rozhodném období užívali cizí nemovitost bez právního důvodu? Odpověď je, že to, co by jinak museli uhradit za užívání na základě řádné nájemní smlouvy.

Problém přitom není řešitelný pouze přes účel bezdůvodného obohacení, ale rozdíl oproti odpovědnosti za škodu je dobře ilustrovatelný také na předpokladech pro vydání obohacení. Zatímco předpokladem odpovědnosti za škodu je kromě protiprávnosti/škodní události, příp. zavinění a také příčinné souvislosti i újma, předpokladem pro vydání bezdůvodného obohacení je právě (i) majetkový prospěch nabytý na úkor jiného (ii) bez právního důvodu. Újma na straně ochuzeného není předpokladem pro vydání bezdůvodného obohacení.

Vzájemné zamíchání těchto dvou kategorií mimosmluvních závazků však nelze soudu úplně vyčítat. Bezdůvodné obohacení se ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, snad nejvíce oproti jiným částem civilního práva vyznačovalo mimořádně slabým legislativním ukotvením a prakticky neexistující porevoluční doktrínou. Domácí doktrína ještě z dob odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch jako historického předchůdce bezdůvodného obohacení opravdu za předpoklady považovala nejen majetkový prospěch na straně obohaceného a absenci právního důvodu,[10] ale také újmu na straně ochuzeného a příčinnou souvislost mezi újmou a prospěchem.[11] Předpoklady tak vytvářely dojem, že každý majetkový prospěch na jedné straně závazkového vztahu musí korespondovat s újmou na straně druhé. Případ rozhodovaný Nejvyšším soudem je však výborným příkladem opaku, že tomu tak nemusí být za všech okolností a újma na straně ochuzeného nemusí a ani nebude vždy korespondovat s prospěchem na straně obohaceného.

Je to dobře vidět právě při určování obohacení v případě kondikcí nikoli z plnění. Jak již bylo zmíněno, obohacení se může projevit dvojím způsobem: buď jako úspora na nákladech, nebo jako reálný nárůst hodnoty majetku obohaceného. V tomto sporu byla přirozeným způsobem určení obohacení pouze úspora na nákladech, které žalovaní ušetřili; užívání cizí nemovitosti se v rozmnožení jejich majetku nijak neprojevilo. Jsou však situace, odlišné od tohoto případu, kdy přicházejí do úvahy oba způsoby určení obohacení, a každý z nich potenciálně povede k rozdílné výši obohacení.[12] I v této rovině se zřetelně ukazuje, jak je požadavek korespondence újmy na jedné straně a prospěchu na straně druhé neudržitelný. Navíc nová právní úprava v občanském zákoníku specifickými pravidly zdůrazňuje, že se nekompenzuje újma zkráceného, ale odčerpává se prospěch (typicky při odpadnutí obohacení v § 3000 o. z., kdy dobromyslný obohacený vrací pouze to obohacení, které při ztrátě dobré víry, nejpozději v okamžiku uplatnění práva, trvá; újma ochuzeného není podstatná).

Při určování obohacení v případě užívání stavby jako sociálního centra se proto nebudeme ptát, za jakou částku by byl stavbu pronajal ochuzený žalobce, ale otázku je třeba klást opačně. Kolik ušetřili žalovaní tím, že užívali cizí nemovitost, díky čemuž nemuseli vstupovat do nájemního vztahu? Tento úvaha nezbytně vyvrací závěr Nejvyššího soudu, že obohacení v daném případě pro nepronajatelnost konkrétní užívané stavby nevzniká.

Její špatný technický stav se však projeví ve výši bezdůvodného obohacení. Tak, jako se projeví rozdíl ve výši obohacení při užívání bytu v centru Prahy oproti užívání garsonky v původním stavu v malém městě, tak i zanedbaný stav užívané nemovitosti se nevyhnutelně projeví ve výši obohacení. Bude se zjišťovat, jak vysoký je obvyklý nájem za užívání obdobné nemovitosti, která fakticky slouží svému účelu (žalovaní během rozhodného období v budově řádně provozovali sociální centrum), ale je v horším technickém stavu.

Chybný je také závěr nižších soudů, že smluvní pokuta dostatečně kompenzovala újmu na straně ochuzeného žalobce. To by platilo pouze v případě, že by smluvní pokuta a bezdůvodné obohacení sledovaly stejný účel. V soukromém právu však nelze kompenzovat to samé dvakrát.

Smluvní pokuta je smluvně dojednaným následkem porušení povinnosti, a pokud není dohodnuto něco jiného, konzumuje v sobě nárok na náhradu škody (§ 2050 o. z.). Primárně tedy smluvní pokuta paušalizuje právo na náhradu škody, přičemž vznik škody není předpokladem pro právo na smluvní pokutu. Protiprávnost však není předpokladem pro vznik bezdůvodného obohacení, i když skutková podstata hovoří o protiprávním užití cizí hodnoty. Pokud je však v konkrétním případě protiprávnost daná, může vzniknout konkurence několika právních následků, ať už náhrady škody a bezdůvodného obohacení, nebo bezdůvodného obohacení a smluvní pokuty, jak tomu je v tomto případě. I když konkurence náhrady škody a bezdůvodného obohacení je komplexní právní otázkou, která si zasluhuje samostatnou právní analýzu,[13] konkurence bezdůvodného obohacení a smluvní pokuty je poněkud jednodušší úvahou. Účelem obou zdánlivě si konkurujících institutů je dosažení vzájemně rozdílných cílů. Smluvní pokuta v sobě buď konzumuje nárok na náhradu škody, a tedy saturuje újmu na straně poškozeného žalobce, nebo plní výhradně sankční funkci za porušení povinnosti, pokud poškozenému zůstává nárok na náhradu škody zachován. Bezdůvodné obohacení, jak již bylo několikrát zdůrazněno, se zaměřuje na odčerpání neoprávněně nabytého prospěchu ze sféry obohaceného na úkor ochuzeného.

Úvaha nižších soudů, podle které smluvní pokuta již saturuje újmu vzniklou neoprávněným užíváním nemovitosti, a tím vylučuje bezdůvodné obohacení, není správná. Oba tyto instituty mohou existovat vedle sebe.

Závěr

Otázka vzniku bezdůvodného obohacení užíváním věci, která není objektivně pronajímatelná, může vést k závěru, že obohacení na straně ochuzeného nevzniká, protože by z užívání v rozhodném období stejně nemohl profitovat. Při podrobnějším zaměření se na účel bezdůvodného obohacení se však toto řešení ukazuje jako nesprávné. Bezdůvodné obohacení, na rozdíl od náhrady škody, nesleduje kompenzaci újmy poškozeného, ale odčerpává prospěch obohaceného.

Případ rozhodovaný Nejvyšším soudem je ideálním příkladem, kde je jasně vidět, že skutečnost, že újma na straně poškozeného nevznikla, ještě neznamená, že na druhé straně vztahu nemohl vzniknout prospěch u obohaceného, který je možné odčerpat. Újma není předpokladem pro vznik bezdůvodného obohacení, a i v případech, kde ji lze identifikovat, nemusí nutně korespondovat s obohacením na druhé straně závazkového vztahu mezi obohaceným a ochuzeným.[14]

 

 JUDr. Veronika Zoričáková, PhD.,působí v AK SEDLAČKO & PARTNERS, s. r. o., a na Katedře občanského a obchodního práva Právnické fakulty Trnavské univerzity v Trnavě.

Ilustrační foto: archiv redakce

 

---

[1] Rozsudek NS ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4184/2018.

[2] Např. F. Melzer, K. Csach, in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IX. § 2894-3081, Leges, Praha 2018, str. 1269- -1271; F. Melzer, V. Zoričáková: Náhrada škody a bezdůvodné obohacení z jednání falešného zástupce, Bulletin advokacie č. 7-8/2024, str. 10-11; náznakem J. Petrov in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014) Komentář, C. H. Beck, Praha 2014, str. 1882-1883; též L. Brim: Úvod do práva bezdůvodného obohacení, C. H. Beck, Praha 2022, str. 9-10. Z typologie se však vychází i na Slovensku, i když se jedná o výklad k bezdůvodnému obohacení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; viz V. Zoričáková: Neplatnosť a odstúpenie od zmluvy o prevode obchodného podielu a vyporiadanie medzi jej účastníkmi, Súkromné právo č. 2/2021, str. 59; F. Melzer, V. Zoričáková: Rozsudok Najvyššieho súdu SR sp. zn. 3 Obdo 57/2019 z 27. 11. 2019 (zmluva uzatvorená dozornou radou v mene spoločnosti a bezdôvodné obohatenie), Súkromné právo č. 5/2020, str. 200-206; nebo Ľ. Sisák: Uznesenie Najvyššieho súdu SR sp. zn. 1 Obdo 14/2019, z 28. 10. 2021, ZSP 13/2022 (medzinárodná právomoc pre nároky z bezdůvodného obohatenia), Súkromné právo č. 5/2022, pozn. č. 5.

[3] H.-J. Wieling: Bereicherungsrecht, Vierte, aktualisierte Auflage, Springer, Berlin – Heidelberg 2007, str. 13.

[4] Podrobněji byla specifika kondikcí z plnění vysvětlena v dřívějším publikačním výstupu k bezdůvodnému obohacení v Bulletinu advokacie ve spoluautorství s F. Melzerem, viz F. Melzer, V. Zoričáková: Náhrada škody a bezdůvodné obohacení z jednání falešného zástupce, op. cit. sub 2, str. 10-11.

[5] Shodně F. Melzer, K. Csach, in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 2, str. 1256.

[6] V. Zoričáková: Je generálna klauzula bezdôvodného obohatenia priamo aplikovateľná? Justičná revue č. 10/2024, str. 961.

[7] F. Melzer, K. Csach, in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 2, str. 1469; J. Petrov in M. Hulmák a kol., op. cit. sub 2, str. 1867.

[8] F. Kerschner in A. Fenyves, F. Kerschner, A. Vonkilch (hrsg): ABGB. §§ 1431 bis 1437, 3. Auflage des von H. Klang begründeten Kommentars, Verlag Österreich, Wien 2018, str. 23.

[9] Tamtéž, str. 23-24.

[10] V tehdejší literatuře byl tento pojem navíc velmi matoucím způsobem označován jako protiprávnost, viz J. Vaněk: Neoprávněný majetkový prospěch, Panorama, Praha 1987, str. 10.

[11] V. Korecká: Neoprávněný majetkový prospěch v občanském právu, Universita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, str. 65; op. cit. sub 10, str. 9-11; V. Dzúrik: Záväzky z neoprávneného majetkového prospechu v občianskom práve, Veda, Bratislava 1989, str. 29; V. Plecitý: Aktuální otázky odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch, Právník č. 3/1984, str. 251.

[12] Typicky případ investic do cizí nemovitosti, kdy hodnota investic (úspora na nákladech) téměř nikdy nebude představovat stejnou částku jako nárůst hodnoty nemovitosti v důsledku provedených investic.

[13] Podrobněji viz např. F. Melzer: konkurence nároků na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení, in M. Novotná, V. Zoričáková (eds): Dve strany jednej mince – problémy na pomedzí deliktného, zmluvného a vecného práva, Veda, Bratislava 2022, str. 56-76.

[14] Článek je výstupem projektu APVV-20-0171 Konkurence nároků z deliktů a kvazideliktů v mimozávazkových vztazích a na pomezí závazkového a věcného práva.