Tento článek si dává za cíl podat co možná nejucelenější pohled na danou, dosud nepříliš probádanou problematiku justičních omylů, zejména ve vztahu k České republice. Článek se nejprve snaží vymezit samotný náročný pojem justiční omyl z různých úhlů možného zkoumání. Pozornost je věnována i historickému pohledu na případy, v nichž došlo k určitému odepření spravedlnosti. Článek dále uvádí a charakterizuje jednotlivé možné příčiny a faktory justičních omylů, jakož i různé možnosti jejich nápravy. Konkrétní příčiny se promítnou v rámci následného rozboru praktických případů justičních omylů z českého prostředí. Článek je doplněn návrhy autorek k danému tématu.

Úvodem je třeba konstatovat, že v českém právním prostředí se jedná o problém, který je i přes svou značnou závažnost opomíjený. Omylnost a chybovost se přitom vyskytuje v každém oboru lidské činnosti, není tedy výjimkou, že se nevyhýbá ani oblasti práva. Identifikace a odhalení justičního omylu je velmi obtížný proces, kdy dochází k citelnému zásahu do životů nespravedlivě odsouzených, ale i osob jim blízkých.

Justiční omyly mají rovněž i širší dopad, jelikož dochází k ohrožení, či dokonce ztrátě důvěry společnosti k orgánům činným v trestním řízení, spravedlnosti, ale i celému státu jako takovému. Jak bylo již naznačeno, i přes výše uvedené se však justičním omylům nevěnuje až na výjimky žádná tuzemská literatura. Při zpracovávání tématu je tedy nutné pracovat především se zahraničními zdroji, které nám mohou pomoci rozšířit pohled na dané téma.

I. Úvod do problematiky

Téma justičních omylů představuje zajímavou, avšak odbornou veřejností spíše přehlíženou problematiku, která je aktuální v jakékoli době. Hlavním cílem tohoto článku je co možná nejkomplexnější práce na toto téma, která bude přizpůsobena zejm. podmínkám v České republice. První, resp. druhá kapitola článku zpracovává klíčovou záležitost – jedná se o vymezení a definování samotného pojmu „justiční omyl“. Jde o poměrně komplikovaný proces, jelikož tento pojem nemá svou legální a ani všeobecně uznávanou definici. Na pojem justiční omyl je tak zapotřebí hledět šířeji a z více různých úhlů. Protože se může justiční omyl vyskytovat v právním prostředí ve více formách, je příhodné uvést v článku také kratší historický exkurz, pokud jde o případy, ve kterých nebylo pro ten který důvod dosaženo spravedlnosti.

Ve třetí kapitole jsou uvedeny a definovány konkrétní možné příčiny a pochybení, které mohou vést k justičním omylům. Některým z nich je přitom v textu článku věnována větší pozornost.

Následující čtvrtá kapitola je zaměřena na vybrané konkrétní případy z českého právního prostředí, ve kterých došlo k justičnímu omylu. Jejich charakteristika je provedena objektivně, resp. za použití s těmito případy související judikatury. Přiléhavé je také osvěžení článku o statistické údaje či praktická data. Ve vztahu k tématu justičních omylů jde ale opět o složitý úkol, jelikož oficiální statistiky, které by registrovaly případy justičních omylů, nejsou vedeny. Určitou pozornost je každopádně možné věnovat agendě zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V článku jsou v souvislosti s tím nastíněny také jednotlivé možné způsoby řešení či nápravy justičních omylů. Před vlastním závěrem je tento článek zakončen poznatky či návrhy autorek vztahujícími se k analyzované problematice.

Při zpracovávání článku autorky použily metody deskripce, analýzy a dedukce. Metoda komparace byla pro potřeby článku vy­užita zejm. při srovnávání situace justičních omylů v ČR a zahraničí.

II. Pojem „justiční omyl“

Vymezení a definování pojmu „justiční omyl“ je poměrně komplikovaná záležitost. Jednou z příčin je i nedostatek české literatury na téma justičních omylů. Proto je nutné dívat se na definování tohoto pojmu šířeji, ze všech možných hledisek a zejm. za použití zahraničních zdrojů. I tyto zdroje však zdůrazňují značnou obtížnost při definování tohoto pojmu. Ačkoli je tento termín ve společnosti poměrně hojně využíván, jeho legální definici v právních řádech nenalezneme. Pojetí justičního omylu se tak dá vykládat a chápat šířeji. Každý může mít svůj subjektivní pohled na to, co vše zahrne do kategorie justičních omylů.

Justiční omyly mají globální charakter, neboť se vyskytují ve všech právních systémech. Obecně by se justiční omyly daly charakterizovat jako nežádoucí produkt soudcovské tvorby i aplikace práva. Justiční omyly jsou nejvíce spojovány právě se soudcovskou činností. Existuje však mnoho definic a teorií k justičním omylům. Záleží, z jakého úhlu na tuto otázku nahlížíme. Jiný názor může mít např. soudce, oběť justičního omylu, státní orgán odškodňující justiční omyl nebo společnost jako celek. I přes postupné zlepšování vyšetřovacích metod se justiční omyly mohou objevit, a to z mnoha příčin.[1] Justiční omyly mohou být popsány také jako chyby ve výkladu, postupu nebo výkonu práva. Často se jedná o pochybení, která jednoznačně narušují zásadu spravedlivého procesu, což v krajnějších případech může vést k odsouzení nevinného. Do definice justičního omylu lze podřadit i situaci, kdy je nevinná osoba zadržena či sankcionována nebo pokud je pachatel sankcionován přísnějším či naopak mírnějším trestem, než je v daném případě optimální.[2]

Mezinárodní definice používaná pro justiční omyly je „miscarriages of justice“. Výraz „miscarriage“ (v překladu omyl, nezdar či neúspěch) znamená nedosáhnutí určitého požadovaného cíle. V případě pojmu miscarriage of justice (v překladu „justiční omyl“) se jedná o mutatis mutandis, tedy nedosáhnutí požadovaného konečného výsledku v rámci spravedlnosti, konkrétně ve formě pravomocného rozsudku. Takový rozsudek splňuje předepsané formální znaky, ale na jeho základě dochází ke vzniku závažné křivdy. Za takovouto křivdu nese vinu soud (v případě soudního řízení) nebo jiné orgány činné v trestním řízení (do podání obžaloby).[3]

Zajímavý pohled na justiční omyl v trestním procesu přináší dílo Teorie spravedlnosti od Johna Rawlse. Tento autor hovoří o dokonalé a nedokonalé procedurální spravedlnosti.[4] U dokonalé spravedlnosti, která je prakticky výjimečná (ne-li nemožná), je podstatná existence určitého měřítka, díky kterému rozhodujeme o tom, který výsledek je spravedlivý, a zároveň určíme procedury, kterými k takovému výsledku dojdeme. Trestní řízení zde Rawls uvádí jako příklad nedokonalé procedurální spravedlnosti. Žádoucím výsledkem trestního řízení je, aby byl obžalovaný uznán vinným pouze tehdy, pokud skutek, ze kterého je obviněn, skutečně spáchal. Je zde zmíněno, že se jeví jako skoro nemožné najít zákonná pravidla, která by vždy spolehlivě vedla ke správnému výsledku. I když budou dodrženy všechny zákonné postupy a zásady, může dojít k mylnému výsledku. Nevinný člověk tak může být neprávem odsouzen a na druhé straně může být viník zproštěn. Justiční omyly jsou zde tedy charakterizovány jako náhodný souběh okolností, ke kterému může dojít i bez lidského zavinění a který maří účel zákonných opatření.

Existuje zde tak nezávislé kritérium (zákonem upravené postupy, které by měly vést k žádoucímu výsledku), ale absentuje použitelná procedura, která by k takovému výsledku vedla s naprostou jistotou.[5] Pokud se podíváme podrobněji na jednotlivé příčiny justičních omylů, ihned je zřejmé, že u většiny kategorií hraje z velké části roli lidský faktor. Nikdy však není možné úplně vyloučit ani Rawlsovo tvrzení o justičních omylech, které spatřuje v náhodném souběhu skutečností.

1. Širší a užší koncepce justičních omylů

V rámci definování justičních omylů lze vyvodit dvě koncepce pohledu na justiční omyly. První nám nabídne širší pohled na justiční omyly, kam je možné zakomponovat mnoho jevů vztahujících se k dané problematice. Užší koncepce zahrnuje typicky převážně nespravedlivá odsouzení, kterým se věnuje ve společnosti největší pozornost. Jedná se o situaci, kdy je již vydán odsuzující rozsudek a má dojít k realizaci uložené sankce. Důležitou skutečností je fakt, že odsouzená osoba daný skutek nespáchala a že řízení již proběhlo všemi fázemi.[6] Nespravedlivý odsuzující rozsudek bychom mohli tedy charakterizovat jako jeden z druhů justičních omylů, které mohou v praxi nastat. Širší veřejnost si pod pojmem justiční omyl představí spíše již výše zmíněnou užší koncepci justičních omylů, typicky nespravedlivé odsouzení. V angloamerickém systému práva se hovoří o tzv. „wrongful convictions“. Do pojmu justiční omyl je však třeba zahrnout i další formy nespravedlivého jednání, a proto je nutné na něj pohlížet spíše v širším kontextu, jelikož v rámci trestního řízení platí mnoho zásad, které by neměly být porušeny.

K omylným situacím může dojít ve všech stadiích trestního řízení. Nevinná osoba se může nacházet ve vazbě, je pravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, či v některých státech dokonce k trestu smrti. Na druhé straně může dojít k tomu, že vinná osoba je osvobozena bez uložení jakékoli sankce. Význam spravedlnosti a způsoby jejího odepření je třeba rozlišovat, aby bylo známo, co konkrétně se v dané věci považuje za omyl. Dále je nutné zjistit, ve které fázi trestního řízení k omylu došlo, z důvodu správného určení subjektu, který za vznik daného omylu nese odpovědnost.[7]

Je důležité uvědomit si, že kulturní, politické, společenské či jiné změny mohou změnit vnímání a pohled společnosti na tuto problematiku. Justiční omyl také přímo souvisí s pojmem „spravedlnost“. Zda je v daném případě dosaženo spravedlnosti, závisí rovněž na „bezúhonnosti“ celého trestního procesu, který ve výsledku ovlivní konečné rozhodnutí soudu.[8] Další pohled zdůrazňuje, že spravedlnosti je dosaženo, když stát a jeho výkonné složky zaujmou jednotné stanovisko v rámci rozhodování o zásahu do práv jednotlivců s ohledem na rovné respektování jejich práv. V souladu s tímto pohledem jsou justiční omyly definovány s ohledem na práva jednotlivců, či spíše jejich porušení. Jedná se např. o nepřiměřené a neoprávněné zásahy ze strany státních, potažmo policejních orgánů. To zahrnuje také ty situace, kdy je fakticky vinná osoba odsouzena v důsledku nekalých procesů. Pokud byly tedy informace získány nesprávným či nezákonným způsobem, je irelevantní, zda jsou pravdivé, či nikoli. Tím se vracíme k faktu, že spravedlnost závisí jak na celkovém procesu, tak i na samotné výsledné části procesu.[9] Z dalšího zahraničního zdroje pak vyplývá, že se musí na justiční omyly pohlížet jako na selhání celého procesu. Justiční omyly se objevují, když jsou porušena práva jednotlivců, ať už jsou v jakémkoli procesním postavení. Nezáleží na tom, zda jsou jejich práva porušena nedostatky v procesu či samotným porušením zákonů, které se na ně vztahují. V souhrnu může jít o jakýkoli případ omylu, k němuž došlo v důsledku absence či nesprávnosti věcného odůvodnění určitého nepřiměřeného zacházení či trestu, kdy nebyla respektována základní lidská práva.[10]

Na základě rozličných teorií bychom tak mohli justiční omyl definovat následovně: „O justiční omyl se jedná, pokud nebyl orgánem činným v trestním řízení či jiným subjektem dodržen zákonem či jiným předpisem stanovený postup v jakékoli fázi trestního řízení, což mělo za následek nespravedlivé odsouzení, omezení svobody nevinného či jiné nespravedlivé rozhodnutí, které se takového jedince týká.“ Tedy jde o určitý nedostatek ve výkonu trestní spravedlnosti jako takové. Justiční omyl může mít původ v jakékoli fázi trestního řízení v důsledku mnoha faktorů, z čehož musí rovněž plynout následná odpovědnost subjektu, který jej způsobil.

II. Historický pohled na justiční omyly, úmyslné justiční omyly 

Justiční omyly můžeme v teoretické rovině klasifikovat i z hlediska úmyslu. Justiční omyl může vzniknout jak neúmyslným pochybením, tak úmyslným zaviněním. Úmyslné justiční omyly jsou poněkud kontroverzním tématem, které ovšem především v historii hrály velkou roli. To však neznamená, že ani v současnosti se nelze s úmyslnými pochybeními setkat. V případě úmyslného pochybení, kterým se navíc sleduje určitý zájem, můžeme již hovořit spíše o justičních zločinech. Neúmyslná pochybení mohou nastat z rozličných příčin, které budou podrobně rozebrány v následujícím textu tohoto článku.

Úmyslné justiční omyly lze nejlépe charakterizovat za pomoci pohledu do historie, kde k takovým případům docházelo velmi často. „Bez moci je právo bez šance, a moc nasazovala v dějinách právo k ochraně možné spravedlnosti jen velmi málokdy. Proto mezi právem a spravedlností zeje v dějinách často velice široká propast a na pozadí jejich rozporu velice zřetelně vyvstávají navzájem se střetající protikladné síly dané epochy.“[11]

2.1 Čarodějnické procesy

Historie lidstva je plná nespravedlnosti i zločinů, které se nazývají zločiny justičními.[12] Velkou kapitolou jsou čarodějnické procesy. Roku 1484 vydal papež Inocenc VIII. encykliku Summis desiderantes affectibus, kde církev poprvé přímo pojednává o čarodějnictví a zavádí jeho pronásledování. Hned tři roky nato byl vydán obsáhlý komentář k této encyklice, jednalo se o pověstné „Kladivo na čarodějnice“. To poskytlo zásadní ideologickou bázi pro nadcházející hony na čarodějnice.[13]

Čarodějnice byly zpočátku jen ženy. Vývoj obyvatelstva na konci středověku vykazoval značný přebytek žen. Mohlo dojít i k tomu, že se muži začali obávat narůstající konkurence žen, jelikož i tehdy byly ženy aktivní v mnoha povoláních, z nichž byly později postupně vytlačeny.[14] Při honech na čarodějnice hrálo roli ale mnoho motivů. Jedním z nich byl i strach obyvatelstva z neúrody a ze všech možných pohrom, které sužovaly danou společnost. Obžalovaným nebyla k dispozici žádná právní ochrana. Obhájci nemohli denuncianty ani vyslýchat a konfrontovat s obviněným. Oběť byla nejprve vyslýchána v dobrém. Pokud ale i nadále trvala na své nevině, předvedl jí kat nástroje mučení a již to stačilo, aby postupně docházelo k vynucování přiznání. Když ani to nepomohlo, přišlo na řadu právo útrpné.[15]

2.2 Hilsneriáda

Významným případem z minulosti je i hilsneriáda neboli „příběh z Polné“. V roce 1899 byl Leopold Hilsner obviněn z rituálních vražd dvou dívek, Marie Klímové a Anežky Hrůzové. Vliv na tento případ měla silná antisemitská nálada ve společnosti, proti které aktivně bojoval také budoucí československý prezident, prof. T. G. Masaryk, který veřejně vystupoval proti rozšířené domněnce, že se jednalo o rituální vraždu.[16] Dalším faktorem byla také skutečnost, že kriminalistické metody nebyly tak rozvinuté jako v pozdější době. Řada stop z místa činu byla ihned zničena davem při objevení. Vliv na průběh případu měla i dlouhá řada nesrovnalostí, pokud jde o svědky nebo znalecké posudky.

Leopolda Hilsnera se ve vězení zmocnilo zoufalství. Vlivem svých spoluvězňů podkopal pozici svou i svých zastánců a nechal se vyprovokovat k přiznání. Toto přiznání několikrát spasilo jeho žalobce i v dalších letech.[17] Obnovený proces s Leopoldem Hilsnerem se konal v Písku v roce 1900. Hilsnerovo alibi se nepodařilo prokázat a naproti tomu stále nabíraly na síle svědecké výpovědi. Negativně se projevilo také to, že klíčoví svědci byli motivováni odměnou za poskytnutí informací o vrahovi. Hovoří se o tom, že se v Písku odehrával jeden z historických zápasů o spravedlnost. Porota odpověděla dvanácti hlasy „ne“ na otázku, zda je Leopold Hilsner sám vrahem Anežky Hrůzové, a dvanácti hlasy „ano“ na otázky spolupůsobení při usmrcení Marie Klímové. Obhájce, dr. Auředníček, protestoval proti metodám dr. Baxy, který se prohlásil za rigorózního právníka a jehož řeč opět cílila jednoznačně k rituální vraždě. Rozsudek zněl opět: „Smrt provazem a náhrada škod soukromým účastníkům.“[18] Zásahem císaře byl trest změněn na doživotí. „V dané době a v místních poměrech nemohl existovat moderní obhájce, který by rozdrtil chabé indicie obžaloby, měnící se výpovědi, či někdy spíše výmysly svědků.“[19] Nepodařilo se ani prokázat zvláštní praktiky „právního výboru“ z Polné. Leopold Hilsner ani za pomoci dr. Auředníčka neměl při přelíčení šanci proti zmanipulovaným svědkům a předpojatým právníkům. Leopold Hilsner byl omilostněn až v roce 1918 posledním rakouským císařem Karlem I.

2.3 Pojem justiční vražda a proces s dr. Miladou Horákovou

V článku zaměřeném na justiční omyly nelze opomenout ani samotný termín justiční vražda. Pojem justiční omyl a justiční vražda je od sebe třeba odlišit. Justiční omyl je pochybení v rámci trestního řízení, kdy výsledkem je trestní stíhání, resp. odsouzení, nevinného. Dochází k narušení spravedlnosti, které má individuální charakter. Justiční vraždu můžeme definovat jako úmyslné zavraždění nevinného za využití systému justice. Je spáchána lidmi, kteří byli pověřeni, aby hájili spravedlnost.[20] Jedná se tedy o trest smrti uložený nevinné osobě prostřednictvím zinscenovaného procesu, kdy zástupci justice vědí, že odsouzený daný čin nespáchal. Justiční vraždy jsou typickým prvkem v rámci diktatur a při revolučních změnách státního režimu.

Typický příklad nalezneme v bývalém Československu v 50. letech 20. století. Po převratu v únoru 1948 docházelo k postupné likvidaci demokratických tradic a potlačování lidských a občanských práv. Komunistická strana Československa se po únoru 1948 soustředila na upevňování své moci. K tomu používala jak svůj stranický aparát, tak své kádry v bezpečnosti, kteří byli poté vy­užiti i k vykonstruování politických procesů. Jejich cílem bylo zkompromitovat politiky nekomunistických stran, diplomaty, důstojníky československé armády, představitele církví, kultury i jiných oblastí. Jednalo se jak o celostátní případy s mimořádným propagandistickým dopadem, tak o případy regionální. Zinscenované procesy plnily funkci varovnou, výchovnou, propagandistickou, mobilizační i stabilizační.[21]

Propagandistická kampaň provázející proces s dr. Miladou Horákovou a dalšími dvanácti obžalovanými se stala jednou z nejznámějších. Celý proces byl dopředu pečlivě připravován a nabral obrovských rozměrů. Dne 27. 9. 1949 byla na Miladu Horákovou uvalena vazba s odůvodněním důvodného podezření z trestné činnosti podle zákona č. 231/1948 Sb. Jednalo se o zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který se členil na pět hlav a obsahoval v sobě trestné činy proti státu, proti vnější a vnitřní bezpečnosti státu a proti mezinárodním vztahům.[22] Čtyři dny před zahájením soudního přelíčení se na Ministerstvu spravedlnosti konala poslední velká porada před samotným procesem. Účastnilo se jí 25 přítomných, jednalo se o zástupce Státního soudu, Státní prokuratury, Ministerstva vnitra, Ministerstva spravedlnosti a aparátu ÚV KSČ. Všichni obvinění se měli dopustit zločinu velezrady a zločinu vyzvědačství.[23] K 1. 4. 1949 bylo jen v českých zemích uvězněno 6 788 osob z důvodů politických, k 1. 4. 1950 to bylo 9 162 osob a k 15. 5. téhož roku 11 026 osob.[24]

Již v roce 1968 Městská prokuratura v Praze uskutečňovala došetřování a trestní věc se vrátila do stadia přípravného řízení, poté ale nastala normalizace. Generální prokuratura v roce 1975 rozhodla trestní věc obviněných odložit, což se stalo ovšem v rozporu se zákonem, jelikož již tehdy mělo dojít k zastavení trestního stíhání. V roce 1990 generální prokurátor ČR rozhodl v trestní věci dr. Milady Horákové a spol. zastavit trestní stíhání obviněných „podle § 172 odst. 1 písm. a) trestního řádu proto, že je nepochybné, že se nestaly skutky, pro které se trestní stíhání vedlo“.[25]

V roce 1968 byl přijat zákon o soudní rehabilitaci, jehož účelem bylo odčinění křivd, k nimž v minulosti došlo porušováním zákonnosti na úseku trestního soudnictví. Koncepce zákona o soudní rehabilitaci, a jakým způsobem má být provedena, byla přijata až po několikaměsíční diskusi. Po formální stránce nebylo přijetí samostatného zákona nutné. Způsob nápravy mohl být proveden pomocí mimořádného opravného prostředku, tj. stížnosti pro porušení zákona, nejdřív však musela být přezkoumána odůvodněnost podnětu a až poté mohla být stížnost podána k Nejvyššímu soudu. Občan neměl na podání stížnosti pro porušení zákona automaticky právní nárok. V dané situaci se dalo očekávat, že podnětů bude velké množství a Nejvyšší soud by byl jejich vyřizováním zahlcen. Vláda se shodla, že bude nevyhnutelné navrhnout a přijmout zákonnou úpravu, která bude zabezpečovat účinnou nápravu křivd, jež byly způsobeny nezákonným užitím trestní represe.[26]

Nový zákon o soudní rehabilitaci byl přijat roku 1990, jedná se o zákon č. 119/1990 Sb. „Účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.“[27]

III. Možné příčiny justičních omylů

Pro ucelení problematiky je nutné klasifikovat justiční omyly také, a především, z hlediska jejich jednotlivých možných příčin. Uvedení konkrétních příčin nám pomůže pochopit, proč k daným pochybením dochází, a co je možné udělat pro to, aby nadále k takovým chybám nedocházelo. Je tedy nutné konkretizovat vznik, příp. i následný proces odhalování justičních omylů, aby mohla být vzápětí přijata efektivní prevence. Stefan Garczynski se ve svém díle Chyby a omyly zabývá problematikou omylnosti v obecném měřítku. Ve své práci vychází z teze, že k chybě dochází tehdy, když postup neodpovídá cíli, k němuž daný subjekt vědomě směřuje. Praktické chyby jsou zpravidla důsledkem chyb poznávacích, kdy základem je nesprávné poznání faktů, mylné hodnocení prostředků a lidí, nedostatečné přihlédnutí k okolnostem a nedostatečné využití dostupných znalostí.[28] Tyto skutečnosti můžeme vztáhnout i na samotné trestní řízení. Trestní řízení je v rukou lidského úsudku a lidé bezpochyby omylní jsou. Chyba a následný omyl může vzniknout na straně jakéhokoli subjektu v rámci trestního řízení. Může se jednat např. o chyby na straně policejního orgánu, státního zástupce, soudu, svědků či znalců.

Nutné je ovšem dívat se na dané faktory i v rámci situace v zahraničí, zejm. ve Spojených státech amerických, kde jsou jednotlivé příčiny zkoumány a vyhodnocovány. Jednotlivé faktory budou v dalším textu tohoto článku ještě blíže rozebrány. Většina ze zahraničních zdrojů se ovšem shoduje zejména na následujících faktorech:

• chybné znalecké posudky;
• falešná přiznání;
• chybná identifikace a svědectví očitých svědků;
• nesprávná aplikace forenzních věd a vyšetřovacích metod;
• pochybení na straně obhajoby;
• oficiální pochybení, nejčastěji spojené se soudcovskou činností.[29]

1. Chybné znalecké posudky

Jedním z nejproblematičtějších faktorů v rámci justičních omylů je záležitost znaleckých posudků. Znalecký posudek je často klíčovým důkazním prostředkem v trestním řízení, od kterého se mnohdy odvíjí objasnění rozhodných skutečností a samotné rozhodnutí ve věci. Rovněž proměnlivost a nové formy kriminality značně komplikují otázku, jak velký nárok bude kladen na odbornost orgánů činných v trestním řízení. Znalecký posudek má mít sice stejnou důkazní váhu jako jiné důkazní prostředky, v realitě je to ovšem často jinak.[30] Význam znalecké činnosti je opravdu nesporný, promítá se do něj však mnoho problematických skutečností.

Znalec je osobou odlišnou od procesních stran a orgánů činných v trestním řízení, kterou orgán činný v trestním řízení přibere z důvodu potřeby odborných znalostí, které jsou nezbytné pro objasnění odborných otázek. Posoudit, zda v daném případě vyžádat odborné vyjádření nebo přibrat znalce, nemusí být vždy jednoduché. Příslušný orgán by měl danou věc zprvu konzultovat, zejm. nemá-li sám hlubší odborné znalosti.[31]

„Znalecký posudek je typem důkazního prostředku a v rámci dokazování mu přísluší významné místo. Z hlediska ústavně relevantních vad procesu dokazování se v rozhodovací činnosti Ústavního soudu opakovaně objevuje otázka jeho provádění a hodnocení.“[32]

„Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivosti metod použitých znalcem a způsobu vyvozování jeho závěrů.“[33]

Proces přibrání znalce a jednotlivé instituty znaleckého dokazování upravuje trestní řád v oddílu čtvrtém páté hlavy v rámci dokazování v ust. § 105 až 109. Ust. § 105 tr. řádu stanoví, že „je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce.“[34]

Výkon znalecké činnosti je upraven v zákoně č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Tímto novým zákonem o znalcích byl zrušen zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, který byl v minulosti několikrát novelizován. Podle důvodové zprávy k novému znaleckému zákonu byla původní právní úprava již mnohokrát kritizována za různé nedokonalosti, nesystémová řešení a zastaralost. Tato témata jsou v širším smyslu rovněž spjata i s možným vznikem justičního omylu.

V justiční praxi se ukazuje, že ani znalecký posudek nemusí být bezchybný a že jeho prostřednictvím může dojít k justičním omylům s fatálními důsledky. I v české justiční praxi se případy chybného znaleckého posudku vyskytují.[35] Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků v trestním řízení, platí pro něj tedy všechny obecné zásady dokazování. Znalecké dokazování se ale vyznačuje celou řadou specifik, které se nejvíce týkají samotného hodnocení znaleckého posudku. Hlavní problém tkví v tom, že je po soudci požadováno, aby posoudil výsledek zkoumání odborných otázek z daného odvětví, ve kterém ale on sám není odborně kvalifikován.[36] Nekritický postoj ke znaleckým posudkům, snaha přenášet na znalce řešení příliš širokého okruhu otázek, dokonce takových, ke kterým nemají potřebné odborné znalosti, může vést k nežádoucím důsledkům.

Vzhledem k tomu, jak důležité postavení má znalecký posudek v některých kauzách, je třeba hodnocení znaleckého posudku věnovat velkou pozornost. Znalecké posudky jsou hojně využívány a fakticky jim je přičítána jaksi větší důkazní síla. Musí být ovšem hodnoceny stejně pečlivě jako důkazy jiné, jelikož mají stejnou důkazní sílu. Rovněž se musí prověřovat skutečnost, zda není znalec podjatý. Pokud by byl znalecký posudek vypracován podjatým znalcem, byl by jako důkaz nepoužitelný a daný orgán by z něho nemohl činit závěry.[37] Hodnocení znaleckých posudků je třeba provádět za účelem eliminace justičního omylu. Jak bylo již zmíněno, hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy, opatřování podkladů, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek a spolehlivosti metod.[38]

„Ústavní soud si je vědom toho, že požadavek, aby orgán činný v trestním řízení hodnotil mj. též odbornou správnost znaleckého zkoumání a odbornou odůvodněnost závěrů znaleckého posudku, je velmi náročný. Uznává také správnost názoru, že orgán činný v trestním řízení nemůže sám nahradit odborné závěry znalce svými laickými názory. Je však třeba trvat na povinnosti orgánů činných v trestním řízení hodnotit znalecký posudek ze všech aspektů, včetně jeho odborné správnosti. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat.“[39]

K tématu odpovědnosti bylo kromě zahraničních studií zpracováno i několik českých dokumentů. Nejvýznamnějším podnětem k revizi znalecké činnosti v ČR přispěl bývalý ombudsman Otakar Motejl v roce 2007. Ten práci soudních znalců, zejm. jde-li o její kvalitu, označil za jeden z největších problémů českého soudnictví. Otakar Motejl dokonce prohlásil, že „soudní znalci ničí lidské životy. Případy, kdy soudní znalci pochybili, mívají často za následek zpackaný lidský život, jejich odpovědnost je téměř nulová.“[40] Otakar Motejl vyzýval Ministerstvo spravedlnosti, jakožto gestora znalecké činnosti, aby začalo aktivně pracovat na nové právní úpravě znalecké činnosti. Jak bylo již zmíněno, nový znalecký zákon byl přijat až v roce 2019.

Znalecká činnost byla řadu let kritizována z řad odborné i laické veřejnosti. Hlavní kritika se týkala zejména špatné odborné kvalifikace některých znalců, která způsobuje vadné znalecké posudky. To následně vede ke komplikacím v řízení a v krajních případech až k justičním omylům. Opomíjena není ani problematika znaleckých posudků, které mohou být zneužívány k záměrnému ohýbání spravedlnosti. Znalecké posudky jsou často nadužívány, a to může vyvolat dojem, že soud bez znaleckého posudku nerozhodne.[41] Aby daný obor, resp. odvětví, mohl správně a efektivně provádět znaleckou činnost, je také podstatné, aby v takovém oboru působilo více subjektů. Jako problém lze tedy označit i fungování „monopolních“ znaleckých oborů. Pokud v některém oboru působí jeden subjekt, hrozí velké riziko omylu či chyby. Již samotná existence více subjektů v daném oboru zajišťuje vzájemnou kontrolu nad specializovanou činností.[42]

Možnost kontroly nad závěry znaleckého posudku představuje revizní znalecký posudek. Stávající právní úprava tento pojem výslovně nepoužívá. Revizní znalecký posudek se vypracovává v případě, že ani po výslechu znalce nejsou odstraněny rozpory o správnosti a závěrech znaleckého posudku ve vztahu k dalším důkazům. V dalším případě se může jednat o odstraňování rozporů dvou znaleckých posudků, které obsahují jiné závěry, kdy tyto rozpory také nebyly odstraněny ani výslechy znalců.[43] V rámci trestního řízení se jedná o ust. § 110 tr. řádu, které stanovuje, že „ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu přibrat znalecký ústav k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem“.

2. Falešná přiznání

Je těžké představit si, proč by se nevinný člověk přiznal k trestnému činu, který nespáchal. Výzkumy ale ukazují, že k falešným doznáním může docházet z důvodu použití zastrašování, násilí, donucovacích taktik, izolace během výslechu či různých podvodných (klamavých) metod, které mohou zahrnovat lhaní o důkazech apod. Falešná přiznání však mohou být způsobena i z vlastního rozhodnutí osoby, proti které se vede trestní řízení (daný člověk se tak chce např. nějakým způsobem „proslavit“, anebo se může jednat o snahu vyvinit osobu blízkou). K falešnému přiznání může dojít také v důsledku zvýšeného stresu nebo duševního vyčerpání. Vyšetřovatel může být v časové tísni a jeho přístup k věci, resp. osobě, proti které se trestní řízení vede, může být necitlivý. Dle studií lidé, kteří se křivě přiznali, byli vyslýcháni v průměru 16 hodin. Je prokázáno, že spolehlivost doznání je po delším výslechu značně snížena.[44]

První vyjádření zákazu donucování k sebeobviňování přinesl Pátý dodatek americké Ústavy z roku 1791. Od té doby je toto pravidlo ve Spojených státech amerických pokládáno za součást tzv. Bill of Rights. Důležitým rozsudkem je rozhodnutí ve věci Miranda v. Arizona z roku 1966, též zvané jako „Miranda rule“. Jedná se o rozhodnutí Nejvyššího soudu, že záruka zákonného postupu vyžaduje, aby byl podezřelý v policejní vazbě informován, že má právo mlčet a že cokoli řekne, může být použito proti němu. Dále je zde zahrnuto právo na obhájce. Tato ustanovení vycházejí ze zmíněného Pátého dodatku, ve kterém je stanoven zákaz sebeobviňování, a taktéž ze Šestého dodatku věnujícímu se právu na právního zástupce.[45]

V českém trestním řádu je toto pravidlo zakotveno v ust. § 33 mezi ostatními právy obviněného. „Obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat.“ Ústavněprávní základ nalezneme v Listině základních práv a svobod, jejím čl. 40 odst. 4, který stanoví, že „má obviněný právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven“.[46]

Doznání hraje v českém trestním řádu důležitou roli, zejm. jde-li o některé instituty, představuje tak např. jeden z předpokladů podmíněného zastavení trestního stíhání, které lze charakterizovat jako prostředek tzv. racionalizace trestního řízení, jelikož umožňuje, aby trestní řízení nebylo provedeno v celé jeho podobě, resp. aby byla forma postihu realizována jednodušším způsobem. Institut narovnání se stal součástí trestního řízení na základě novely trestního řádu účinné od 1. 9. 1995. Podstata narovnání představuje určitý druh dohody mezi poškozeným a obviněným. Institut narovnání se uplatní zejm. tehdy, je-li vedle veřejného zájmu přečinem dotčena výrazněji i soukromá sféra. U narovnání postačí prohlášení obviněného, že skutek, pro který je stíhán, spáchal.[47] Dohoda o vině a trestu může být charakterizována jako postup, při kterém se obviněný a státní zástupce dohodnou na návrhu dohody o vině a trestu, kterou následně musí schválit soud odsuzujícím rozsudkem. Podmínkou zde není doslovně „přiznání viny“, ale prohlášení obviněného že „spáchal skutek, pro který je stíhán“. K takovému prohlášení se obdobně jako v případě narovnání nesmí přihlížet, pokud by nedošlo ke sjednání dohody o vině a trestu.[48]

Poměrně novým institutem je prohlášení viny. Tento institut byl do trestního řádu zaveden zákonem č. 333/2020 Sb., kterým došlo k novelizaci trestního řádu a trestního zákoníku. Poté, co obžalovaný učiní prohlášení viny, musí soud rozhodnout, zda takové prohlášení viny obžalovaného přijímá či nikoli. K nepřijetí prohlášení musí soud přistoupit, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Takové prohlášení viny není posléze možné odvolat ani napadat opravným prostředkem.[49]

Na základě některých výše uvedených institutů se nabízí otázka jejich vztahu k zásadě materiální pravdy ve smyslu ust. § 2 odst. 5 tr. řádu, která s tématem tohoto článku velmi úzce souvisí. Naproti sobě tu stojí zásady jako rychlost, hospodárnost trestního řízení a již zmíněná zásada materiální pravdy, kterou lze charakterizovat jako „zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.“[50] V souvislosti s trestním řízením je často skloňována nutnost jeho zrychlení, což se ovšem může v praxi negativně projevit právě na zjišťování pravdy.[51]

3. Chybná identifikace a svědectví očitých svědků

Na základě údajů z projektu Nevina, který má původ ve Spojených státech amerických, je více než 60 % nespravedlivě odsouzených osob odsouzeno v důsledku nesprávné identifikace očitých svědků. Od očitých svědků se očekává, že identifikují pachatele trestného činu na základě paměti, která je ovšem velmi tvárná. Svědecké výpovědi jsou u soudu často stěžejním důkazem. Pod silným tlakem během vyšetřování, sugestivními policejními praktikami nebo po uplynutí určitého času je pro svědka pravděpodobnější, že si bude obtížněji vybavovat skutečnosti, které dříve vnímal. Faktory přispívající k tomu, že jedinec špatně identifikuje pachatele, lze rozdělit na ty, které jsou mimo kontrolu trestního sytému a na druhé straně na faktory systémové.[52]

Názorný příklad může představovat případ Ronalda Cottona. Ten byl zproštěn viny v roce 1995 poté, co strávil více než 10 let ve výkonu trestu odnětí svobody za trestné činy, které nespáchal. Jeho odsouzení bylo založeno především na chybných postupech identifikace očitých svědků užívaných v dané době. Cotton byl porotou obviněn ze dvou znásilnění a vloupání a odsouzen na doživotí v roce 1985. Stalo se tak především na základě velmi přesvědčivého očitého svědectví poškozené. Velký zvrat nastal až později, když byly předány důkazy vč. útočníkova spermatu k analýze DNA. Na žádost obhajoby byly výsledky zaslány do databáze DNA Státního úřadu pro vyšetřování a vyšla najevo shoda s jiným odsouzeným, který se dříve přiznal k činu spoluvězni.[53]

Účelné je zaměřit se na systémové faktory, které mají vliv na věrohodnost výpovědi. Práce se svědky musí podléhat určitým pravidlům. Ke kladení otázek svědkovi lze přistoupit až poté, co mu byla dána dostačující možnost, aby vypověděl vše, co o věci ví a odkud se dané okolnosti dozvěděl. Při dialogické části svědecké výpovědi jsou zakázány sugestivní a kapciózní otázky. Obecně je velmi důležitá samotná forma vedení výslechu a kladení otázek. Dialogickou část je nutné přizpůsobit individuálním vlastnostem vyslýchaného. Dalším důležitým atributem je zajištění důkazní hodnoty svědecké výpovědi opatřeními vedoucími k vyloučení ovlivňování svědka třetími osobami.[54] U hodnocení svědecké výpovědi je třeba pamatovat na to, že samotný proces jejího utváření prochází etapami, při kterých může dojít k omylům, zkreslení či různým chybám, které mohou zapříčinit, že následná výpověď není v souladu se skutečností. Pokud se vyskytnou nějaké pochybnosti o průběhu vytváření svědecké výpovědi, je podstatné věnovat značnou pozornost prověrce dané výpovědi.[55]

Prostor pro nesprávné svědectví se otevírá i při provádění rekognice, při které je důležité dodržet všechny stanovené postupy. Zde má významný vliv až poslední paměťový proces – vybavení, jelikož dochází ke znovupoznání osoby či věci. „Vzhledem ke skutečnosti, že rekognice je prostředkem prověrky věrohodnosti přímého svědectví, plní rovněž účel vyloučení nevinných osob z podezření, a tudíž účel ochrany individuálních práv před neodůvodněným stíháním a odsouzením.“[56] Paměť zaujímá při dokazování významné místo. Mnoho vnímaných informací však není pamětí vůbec zafixováno, jsou ihned zapomenuty. Problém vybavování a oživování dříve vnímaných skutečností se zásadně podílí na následné kvalitě dokazování. Orgány činné v trestním řízení musí postupovat tak, aby získaly relevantní informace, díky kterým prokáží spáchání daného skutku.[57]

Existuje několik způsobů, jak zpřesnit identifikaci očitých svědků. Vedle procesních zásad provedení rekognice, které jsou zcela klíčové, může určité vodítko přinést i odborná literatura z oborů soudní psychologie anebo kriminalistiky. V potaz je nutné brát také zahraniční odbornou literaturu. Ústavní soud považuje za vhodné formulovat vedle zákonem stanovených požadavků také opatření, která mohou zvýšit důkazní sílu prováděné rekognice. Vlastní průběh úkonu má ale vždy v rukou orgán činný v trestním řízení, a především na něm spočívá požadavek na řádné provedení.

Poznávaná osoba by se neměla výrazně odlišovat od figurantů (ust. § 104b odst. 3 tr. řádu). Pokud by se tak nestalo, hrozí mylné obvinění nevinného, který se ale s pachatelem shoduje v důležitých znacích. „Nepostačí, aby přivzaté objekty byly shodné s rekognovaným objektem jen v obecných znacích; musí být shodné i v popsaném znaku specifickém.“[58] Před rekognicí by měl být poznávající upozorněn, že se pachatel nemusí nacházet mezi předváděnými osobami. Validitu rekognice dále zvyšuje, když ji provádí osoba, které není známo, kdo by měl být identifikován a kdo patří mezi figuranty. Ke zvýšení důkazní přesvědčivosti může přispět také pořízení videozáznamu, který rovněž zajistí zadokumentování dodržení všech procesních zásad. Další z možností vedoucích ke zvýšení věrohodnosti je i zvýšení počtu figurantů nad zákonem stanovený počet tří osob (ust. § 104b odst. 4 tr. řádu).[59]

4. Nesprávná aplikace forenzních disciplín

Zejména zahraniční zdroje poukazují na fakt, že chybná aplikace forenzních věd je jedním z faktorů, které mohou vést k nespravedlivému odsouzení. Testování DNA a jiné pokroky ve forenzních vědních disciplínách odhalily v průběhu let slabiny ve vědeckých základech některých metod.

Díky pokroku v rámci analýzy DNA může dojít ke zproštění ve sporných případech, děje se tak zejm. ve Spojených státech amerických za pomoci projektu Nevina. Z výzkumu vyplývá, že k 50 % rozsudků nad nevinnými došlo v příčinné souvislosti s nesprávnou aplikací forenzních postupů, vč. vysoce specializovaných oborů, jako je např. biologie a genetika. Chybovost se mění v závislosti na kvalitativních a kvantitativních ukazatelích hodnocených DNA laboratoří a také na míře implementace systému kontroly do provozu laboratoří.[60]

4.1 Problematika DNA

Typickým příkladem zproštění na základě analýzy DNA může být případ Maurice Hastingse, který byl propuštěn 20. 10. 2022 po 38 letech poté, co nové výsledky testů DNA přesvědčivě ukázaly na jiného pachatele. Hastings byl odsouzen za loupežné zabití a sexuální napadení. Biologické důkazy shromážděné od oběti byly zachovány, ale nikdy nebyly testovány ve vztahu k DNA, a to navzdory Hastingsovým opakovaným žádostem. Testování DNA proběhlo až v červnu 2022 a výsledkem bylo jednoznačné vyloučení Hastingse. Došlo k vytvoření nového profilu DNA, který se v systému shodoval s profilem DNA spojeným se známým sexuálním delikventem podobného fyzického popisu, jako je Hastings.[61]

Rovněž v ČR dochází k postupnému budování české verze projektu Nevina. V červnu 2016 se v Praze dokonce konala konference „European Innocence Network“. Posláním je vybudovat síť národních projektů Nevina, jejichž cílem je identifikovat nevinné osoby, jež byly nespravedlivě odsouzeny, a dosáhnout jejich propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dalším důležitým cílem je zvyšovat povědomí o nespravedlivých odsouzeních a jejich příčinách u laické i odborné veřejnosti. Za zakladatele českého projektu lze považovat forenzního genetika RNDr. Daniela Vaňka, Ph.D., který se nyní zabývá především archeogenetikou, znaleckou činností v oboru genetika a aplikovaným výzkumem v oblasti forenzních identifikací.

„Bohužel neexistují žádné důkazy o tom, že by analýza DNA prováděná v České republice v rámci trestních řízení byla vždy bezchybná. Naopak existují pravomocné rozsudky, kde je konstatováno pochybení či neúplnost původní analýzy. S těmito domácími a zahraničními zjištěními kontrastuje prohlášení bývalého ředitele Kriminalistického ústavu Praha, který v roce 2010 odmítl v trestní věci znásilnění dožadujícímu soudu vydat vzorky a laboratorní záznamy pro nezávislé přezkoumání s odůvodněním, že za celou padesátiletou existenci tohoto pracoviště nebyl žádný znalecký posudek zpochybněn, a proto není zapotřebí cokoli kontrolovat a ověřovat.“[62]

Velkými tématy, která jsou s danou problematikou spjata, jsou otázky právní regulace identifikační genetiky, konkrétně přijetí zákona o DNA. Ohledně toho panuje mnoho rozporuplných názorů. Na jedné straně je návrh kritizován z dlouhé řady důvodů. Jedním z nich je např. názor, že genetika zasahuje do mnoha oborů a nebylo by možné přijít s uceleným kodexem, který by postihl veškeré oblasti. Další postoj odpůrců se týká skutečnosti, že právní rámec pro zacházení s osobními údaji, které lze analýzou DNA zjistit, představuje zákon o ochraně osobních údajů a pro oblast forenzní genetiky představují základ procesní předpisy (trestní a občanský soudní řád) a také zákon o Policii České republiky. Na druhé straně příznivci přijetí komplexního zákona o DNA uvádějí, že by bylo příhodné veškeré zákonné úpravy týkající se nakládání s DNA postihnout jedním zákonem. Odkazují také na fakt, že v jiných státech Evropy či ve Spojených státech amerických je těmto zákonným úpravám věnována značná pozornost.[63]

S danou problematikou souvisí i ust. § 65 již zmíněného zákona o Policii ČR, které se věnuje získávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace následovně: „Policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení.“[64] Výše uvedené ustanovení je možné aplikovat pouze u osob obviněných ze spáchání úmyslného trestného činu, osob ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, osob v zabezpečovací detenci či ochranném léčení a dále u osob, po nichž bylo vyhlášeno pátrání a jejichž svéprávnost byla omezena. Tyto údaje je policie povinna vymazat, jakmile jejich zpracování není nezbytné pro další účely. Ustanovení zákona o policii týkající se odebírání vzorků DNA zůstala beze změny i po zveřejnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/18. Věc se týkala návrhu na zrušení již výše zmíněného ust. § 65.

4.2 Pachová identifikace a problematika nepřímých důkazů v trestním řízení 

„Důkazem je přímý poznatek získaný z důkazního prostředku o předmětu důkazu při dokazování.“[65] Teorie třídí důkazy z různých hledisek, jedním z nich je kategorizace podle vztahu k dokazované skutečnosti, která důkazy dělí na přímé a nepřímé. Přímý důkaz je takový důkaz, kterým se přímo dokazuje vina nebo nevina obviněného, tedy hlavní skutečnost. Přímý důkaz sám o sobě přímo potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost. Na rozdíl od toho, z nepřímého důkazu se může dovodit skutečnost jiná (vedlejší), ze které lze ovšem usuzovat na skutečnost hlavní. „Nepřímé důkazy musí v souhrnu tvořit logickou, ničím nenarušitelnou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují určitou skutečnost a které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.“[66] Dokazování za pomoci nepřímých důkazů je náročnější a složitější než dokazování přímými důkazy. I tak hrají někdy nepřímé důkazy významnou roli, jelikož bývají občas jedinými důkazy v trestním řízení.

Kromě již dříve v textu tohoto článku uvedeného, poměrně problematickou oblastí se u nás může jevit i metoda pachové identifikace (MPI), nebo tedy problematika pachových stop. Ústavní soud se podmínkami pro použitelnost metody pachové identifikace zabýval v souvislosti s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejprve je nutné si samotnou metodu definovat. „Podle převažujících odborných názorů je metoda pachové identifikace (MPI) metodou kriminalistické techniky, která slouží ke ztotožnění individuálního pachu fyzické osoby s jím vytvořenou pachovou stopou na místě činu nebo na jiném místě, které se spácháním činu souvisí. Podstatou metody pachové identifikace je subjektivní chování psa, jehož správnost lze ověřit empiricky a za použití moderních vědeckých metod vzniku pachu a fyziologie jeho vnímání k tomu zvláště vybraným a vycvičeným psem za podmínek nahodilosti i opakování, tedy způsobem potvrzujícím nebo vyvracejícím možnost jejího využití v konkrétním případě.“[67]

Důležité je zmínit, jakou povahu má pachová stopa v rámci dokazování. Ústavní soud připouští použití pachových stop jako nepřímého nebo podpůrného důkazu. Obecně tedy tato metoda není brána jako zcela nevěrohodná, pokud byla provedena řádně. Je však stanoveno, že pokud byla tato metoda provedena, lze učinit závěr pouze o tom, zda se určitá osoba nacházela na určitém místě nebo zda osoba přišla do kontaktu s daným předmětem s největší pravděpodobností. Na základě provedení takového důkazu tedy nelze jednoznačně určit vinu dané osoby. Jedná se o typický příklad nepřímého důkazu. Pro uznání viny nemůže takový důkaz v dané věci figurovat sám.[68] Metoda musí být provedena za použití standardů. Často namítanou skutečností je údajná nemožnost ověření výsledků pomocí vědeckých metod. Diskuse se týkají i toho, zda je tato metoda způsobilá pro individuální identifikaci, jaké má pachová stopa vlastnosti a jestli je cvičený pes schopen tuto stopu identifikovat. Taktéž musí být zohledněno, jakým způsobem a za jakých okolností byl důkaz opatřen, zajištěn a proveden.[69]

V roce 2015 byla zveřejněna zpráva o testování reliability metody pachové identifikace, která byla provedena Centrem pro výzkum chování psů v rámci České zemědělské univerzity. Pokusy se prováděly již v roce 2013 ve výcvikovém středisku v Plzni. Již od počátku bylo poukazováno na nekorektnost způsobu, jakým byla MPI realizována v podmínkách Policie ČR. Problémově se jevila zejm. okolnost, že psovodi sami stavěli vzorky, a byli tak o pozici cílového vzorku informováni. V důsledku toho mohlo dojít jak k úmyslnému, tak neúmyslnému ovlivnění služebního psa. Celkem bylo provedeno 40 porovnání párů sklenic. Z toho psi provedli porovnání v 25 případech správně, tzn., že ztotožnili dvojice sklenic, pokud obsahovaly stejný pach, a neprovedli ztotožnění, pokud ho neobsahovaly. Výsledky testování ukázaly, že psi jsou v zásadě schopni pachovou identifikaci provádět. Potvrdilo se ale, že chybovost je vysoká a využitelnost metody jako důkazního prostředku je téměř nulová, pokud by byla prováděna za podmínek, za kterých byla dosud prováděna. Potvrzena byla také skutečnost, že v některých případech mohou změny v chování psovoda ovlivnit služebního psa.[70] Další zpráva, která měla za úkol zhodnotit a shrnout rizika aplikační praxe této metody, byla vypracována pracovním týmem Metody pachové identifikace Policie ČR.[71] Policie zde došla k závěru, že MPI považuje za významný nástroj dokazování a chce ji používat jako důkazní prostředek. V zásadě nebyly shledány důvody k vyčlenění MPI z kriminalistických metod, ale bylo zde konstatováno, že je nutné identifikovat rizika této metody a v návaznosti na to přijmout určitá zlepšení.

Průběh pachové identifikace upravoval nejprve pokyn č. 9/2009 ředitele ředitelství pořádkové policie Policejního prezidia ČR. V roce 2018 bylo spolkem Šalamoun iniciováno tzv. „Prohlášení odborné vědecké veřejnosti“ k pachovým stopám, ve kterém se vědečtí představitelé vymezili ke způsobu, jakým byla metoda prováděna od roku 1989 do roku 2018.[72] Později byl původní pokyn nahrazen pokynem policejního prezidenta č. 313/2017, o pachové identifikaci osob. Provádění pachové identifikace musí vždy reflektovat aktuální vědecké poznatky. Spolehlivost metodiky dle pokynu z roku 2009 byla hodnocena Centrem pro výzkum chování psů České zemědělské univerzity v Praze, jak bylo zmíněno výše. Zvláštní pozornost tu byla věnována vazbě psa na svého psovoda a vlivu informovanosti psovoda o cílovém pachovém vzorku. Kritizována byla zejm. skutečnost, že ČR byla jedinou zemí v Evropě, kde psovod dopředu věděl umístění správné pachové konzervy.[73] Nový pokyn již zakomponoval evropské standardy, a to kupř. detailní záznam průběhu pachové zkoušky pomocí videodokumentace či nevědomost psovoda o rozmístění pachových konzerv.[74]

Pachová identifikace hrála velkou roli v mnohých případech, jedním z nich je i případ Michala Šnajdra z dalšího textu tohoto článku. Dalším takovým příkladem může být i „kauza Slopné“, kdy mělo dojít v roce 2011 ke zvlášť závažnému zločinu vraždy podle ust. § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) a j) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství. Jeden obžalovaný byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 24 let a 6 měsíců a druhý k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 20 let a 6 měsíců. Obžalovaní se dostali do podezření v souvislosti s jejich jinou trestnou činností. Závěry o vině byly postaveny především na nepřímých důkazech. Za prvé se jednalo o pachové stopy, kdy byly zjištěny pachové shody s obžalovanými na nalezené kukle, rukavicích a na některých místech v domě poškozeného. Je nutné na tomto místě dodat, že byly ovšem nalezeny pachové shody s více osobami. Závěry o vině byly opřeny také o dvě usvědčující svědecké výpovědi, které tvrdily, že obžalovaný se jim měl k činu doznat. V případě svědka se však jednalo o recidivistu odsouzeného za sérii podvodů. Obžalovaný odmítal, že by se danému svědkovi k vraždě při svém pobytu ve vazbě přiznal.[75] V současné době usilují oba odsouzení o obnovu řízení. Obhajoba poukazuje především na nová zjištění dvou redaktorek. Ty upozorňují zejm. na nevěrohodnost výše zmíněných svědků. Bylo také zjištěno, že zavražděný byl vyhlášený svými službami v rámci úprav zbraní i pro klienty ze zahraničí, především ze Slovenska, které je nedaleko od obce Slopné.[76]

5. Pochybení na straně obhajoby 

„Zásada zajištění práva na obhajobu zajišťuje každému, proti němuž se trestní řízení vede, aby byl v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce. Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv.“[77] Dané vychází z ústavní zásady, která je vyjádřena ve čl. 40 odst. 3 Listiny. Právo na obhajobu zahrnuje tři základní složky. První vyjadřuje, že má obviněný právo hájit se sám vlastními prostředky, zde se hovoří o materiální obhajobě. Druhá složka zahrnuje právo mít obhájce, se kterým se může radit o způsobu obhajoby (formální obhajoba). Třetí a neméně důležitá složka představuje právo obviněného vyžadovat od orgánů činných v trestním řízení takový postup, na jehož základě bude zjištěn stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Okolnosti v jeho prospěch mají být objasňovány rovněž se stejnou pečlivostí. Realizace práva na obhajobu musí být umožněna ve všech jeho třech složkách tak, aby mohlo být dosaženo spravedlivého rozhodnutí v trestním řízení.

Úlohou obhájce je přispívat k naplnění ústavní zásady spravedlivého procesu, tedy vytvoření co možná nejkvalitnějších podmínek pro zákonné a přesvědčivé rozhodnutí. Sem je možné zahrnout zásadu „rovnosti zbraní“, ke které by se dalo zařadit ustanovení o nutné obhajobě, která má v přesně určených případech vyrovnávat jakýsi „handicap“ obviněného.[78] Práva a povinnosti obhájce jsou stanoveny v ust. § 41 tr. řádu. Obhájce je povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, využívat k hájení jeho zájmů prostředků ze zákona, a především se starat o to, aby byly náležitě a včas objasněny skutečnosti, které zbavují či zmírňují vinu obviněného. Jednou z nejzásadnějších povinností advokáta je zachovávat povinnost mlčenlivosti ve vztahu ke svému klientovi.[79] Zásada, že obhájcem může být pouze advokát, je stanovena v trestním řádu z důvodu zajištění co nejkvalitnější obhajoby. Advokát jakožto obhájce v trestním řízení je do značné míry nezávislý, je vázán právními předpisy a v jejich mezích pokyny klienta.[80] Ve vztahu k tématu tohoto článku vyvstává otázka, do jaké míry mohou být pochybení na straně obhajoby tak závažná, že by se mohla podílet až na samotném vzniku justičního omylu. Obhájci z jeho povolání vyplývá značná odpovědnost vůči klientovi. Nedostatečná příprava, nesoustředění se na daný případ či špatně zvolená strategie mohou mít na průběh procesu nepříznivý vliv.[81]

Ve vztahu k rozebíranému je vhodné zmínit případ Strickland v. Washington z roku 1984, na jehož základě se stanovil ve Spojených státech amerických standard pro určování, kdy je právo obviněného na právního zástupce porušeno jeho nedostatečným výkonem. Odsouzený se obrátil na Nejvyšší soud s tvrzením, že jeho obhajoba byla vedena nedostatečně a rady jeho obhájce byly chybné. Soud v tomto rozhodnutí stanovil dvoudílný test na určení neúčinné pomoci právního zástupce. Nejvyšší soud požadoval prokázání dvou podmínek, a to i) prokázání, že postup jeho právního zástupce nedosahoval „objektivního standardu“, a ii) prokázání pravděpodobnosti, že nebýt neodborných pochybení obhájce, byl by výsledek trestního řízení jiný. Závěry zněly tak, že neefektivní pomoc obhájce přichází do úvahy, pokud právní zastoupení obviněného nedosahuje minimálních standardů způsobilosti a pečlivosti očekáváných od advokáta. Závěry jsou opřeny i o ústavní zásadu ze Šestého dodatku Ústavy Spojených států amerických, která stanovuje právo na účinnou právní pomoc obhájce v trestním řízení.[82]

6. Oficiální pochybení, nejčastěji spojené se soudcovskou činností

Pochybení, které může vést až k justičnímu omylu, může nastat na základě rozhodovací činnosti jakéhokoli orgánu činného v trestním řízení. Na každý takový orgán jsou kladeny vysoké nároky, které musí dodržovat. Justiční omyly jsou v ČR nejčastěji spojovány se soudní mocí. Nelze však opomíjet celý průběh trestního řízení a možný vznik omylu v jakékoli jeho fázi. Jedna z typologií justičních omylů může být tedy vystavěna i na základě subjektu, který za něj nese odpovědnost. „Všichni, kteří se účastní trestního řízení na jakékoli úrovni, by měli přistupovat ke svým rozhodnutím s maximální zodpovědností a měli by nést následky svých případných pochybení. Rozhodují o životech druhých a ovlivňují nejen je osobně, ale i jejich rodiny a nejbližší okolí.“[83]

Omyly mohou vzniknout již v počátečních fázích trestního řízení. Dle ust. § 158 tr. řádu „je policejní orgán povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele“. I při prvotních úkonech může dojít k vadným postupům. Může se jednat o zadržení nesprávné osoby, porušení práv při zatýkání či o různá pochybení během procesních úkonů. K nesprávným postupům může dojít např. při výslechu, na jehož konci může být vynucené nebo falešné přiznání v důsledku nátlakových metod.[84] V přípravném řízení odpovídá státní zástupce za zákonnost jeho průběhu. Z tohoto důvodu jsou oprávnění a povinnosti státního zástupce v přípravném řízení různorodé, kdy základ je tvořen zejm. ust. § 157 odst. 2, § 174 a 175 tr. řádu. Ze strany státních zástupců může dojít k pochybení např. z hlediska jejich nasazení, které nemusí být dostatečné, resp. státní zástupce by správně měl se stejnou pečlivostí objasňovat skutečnosti jak v neprospěch obviněného, tak ovšem i v jeho prospěch.

„Bytostnou povinností státního zástupce má být snaha maximálně objektivně zjistit skutečný stav věci, tedy co se doopravdy stalo, zda šlo o trestný čin, a pokud ano, kdo je jím vinen. I když je státní zástupce přesvědčen, že se určitá osoba trestného činu dopustila, ani pak nemůže být jeho zájmem nic jiného než to, aby tato osoba byla usvědčena zákonným způsobem, aby byla uznána vinnou jen dle přiléhavé právní kvalifikace a jen za to, co jí bylo prokázáno, a aby byla potrestána přiměřeně, tedy ani více, ani méně, než kolik jí náleží.“[85]

Jak bylo již zmíněno, justiční omyly jsou nejčastěji spojeny s výkonem soudní moci či konkrétně přímo s osobou soudce. Důvodem může být nedostatečné soustředění soudce na řízení, jeho menší zkušenost, větší přetíženost některých soudů, nárůst nové kriminality (např. sofistikovaná hospodářská kriminalita). Může jít i o jeho laxní přístup k věci ve smyslu nezájmu provést všechny ve skutečnosti potřebné důkazy, které se nabízejí. Podle ust. § 79 zákona o soudech a soudcích jsou „soudci a přísedící při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem.“[86] Na osobu soudce by měly být mj. kladeny vysoké požadavky, pokud jde o jeho morální vlastnosti. Rovněž na konferenci o excesech v justici v roce 2023 zazněla věta, že „bez morálky není právo“.[87] Komplikace může tkvít i ve skutečnosti, že společnost vnímá spravedlnost tehdy, pokud je někdo odsouzen. Naproti tomu, zproštění může být vnímáno spíše negativně, a právě i to může mít mnohdy vliv na rozhodování soudu.[88]

Zásada volného hodnocení důkazů vyjádřená v ust. § 2 odst. 6 tr. řádu stanoví, že „orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu“. Rozhodování českého soudce nelze zařadit přímo do subjektivní ani objektivní teorie. Kvůli riziku svévole nemůže být čistě subjektivistické, ale zároveň nemůže spočívat jen na empirických poznatcích. Pro míru důkazů je klíčové svobodně vytvořené vnitřní přesvědčení soudce, které reprezentuje subjektivní prvek, který je však dostatečně opřen o objektivní prvky. Objektivizace pro účely vnitřního přesvědčení je podepřena dalšími zásadami, jako je zásada bezprostřednosti, ústnosti, oficiality, zásada vyhledávací, zásada in dubio pro reo, presumpce neviny. Hlavní korekci soudcovské volnosti představuje zásada materiální pravdy.[89]

IV. Případy justičních omylů z českého právního prostředí 

1. Robert Tempel

ČR v minulosti neuspěla u Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), který se postavil na stranu Roberta Tempela, doživotně odsouzeného pro trestný čin vraždy. ESLP došel v tomto případě k závěru, že česká justice svými postupy porušila Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy šlo, dá se říci, o systémové selhání. Soud prvního stupně Roberta Tempela čtyřikrát zprostil (jeho argumenty – nevěrohodnost svědectví, resp. nepřímé důkazy nepoukazovaly jednoznačně, bez důvodných pochybností na vinu Roberta Tempela), věc byla však pokaždé soudu prvního stupně Vrchním soudem v Praze vrácena k novému projednání a rozhodnutí (jeho argumenty – nedostatečnost prvostupňových rozhodnutí, zejm. jde-li o způsob hodnocení důkazů a o to, že soudní senáty po celou dobu řízení neopustily jednostranný náhled na věc svědčící ve prospěch Roberta Tempela).

Stížnost k ESLP byla podána dne 11. 7. 2012 poté, co byla další ústavní stížnost Roberta Tempela vyhodnocena jako neopodstatněná. Robert Tempel se v ní odvolával na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) s tvrzením, že trestní řízení vedené proti němu bylo nespravedlivé. Konkrétně namítal, že odvolací soud „vnutil“ své rozhodnutí o jeho vině soudu prvního stupně, který ho již předtím čtyřikrát zprostil obžaloby. Ust. § 259 odst. 5 tr. řádu stanoví, že „odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl zproštěn“. Jakmile soud prvního stupně odmítl Roberta Tempela uznat vinným, odvolací soud přikázal věc k rozhodnutí jinému senátu, resp. jinému prvostupňovému soudu v jeho obvodu, který následně, na popáté zhodnotil důkazy shodně s odvolacím soudem. Další namítanou záležitostí byla také nepřiměřená délka řízení.

Stížnost Roberta Tempela byla jednomyslně prohlášena za přijatelnou. Až v roce 2020 vynesl ESLP konečný rozsudek, v němž bylo konstatováno porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. ESLP rovněž uložil České republice, jakožto žalovanému státu, povinnost zaplatit Robertovi Tempelovi určité částky, zejm. 12 500 eur coby náhradu nemajetkové újmy (vedle toho mu za nezákonné stíhání a věznění přiznal odškodné také sám stát).

Po zásahu ESLP v roce 2020 se tímto případem znovu zabýval Ústavní soud, po jehož novém nálezu byl Robert Tempel v roce 2021 zproštěn obžaloby. A dne 20. 10. 2021 byl po 20 letech propuštěn z věznice v Bělušicích.

Rozsudek ve věci Tempel proti České republice se stal poměrně zásadním a rovněž jeho efekt je značně široký. Byl charakterizován např. jako „ukázkový příklad zásahu Evropského soudu pro lidská práva do rozhodnutí Ústavního soudu a obecných soudů České republiky se zásadním přesahem do jejich judikatury a dopadem na připravovanou reformu trestního řízení“. U této kauzy se také vžil termín označovaný jako „soudní ping-pong“.[90] Původ komplikovanosti případu může spočívat rovněž v současné úpravě odvolacího řízení, zejm. co se týče ust. § 259 odst. 5 písm. a) tr. řádu, které stanoví, že odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl soudem prvního stupně zproštěn. Možnosti odvolacího senátu k prosazení odlišného názoru jsou tím značně omezeny. Probíhající rekodifikace trestního řízení by mohla mít vliv i na toto ustanovení.[91]

 

2. Jan Šafránek

Jako druhý případ justičního omylu byla zvolena kauza Jana Šafránka z roku 1992. Tehdy devatenáctiletý Jan Šafránek měl podle názoru policie znásilnit dvě ženy. Soud mu nejprve uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání tří a půl roku, posléze byl trest snížen na jeden rok. Skutečný pachatel byl vypátrán až po 14 letech. Byla povolena obnova řízení a původní odsuzující rozsudek byl zrušen. S nálepkou devianta ale musel žít Jan Šafránek až do roku 2010, kdy byl vydán osvobozující rozsudek. Po zprošťujícím rozsudku žádal poškozený Jan Šafránek stát o 35 milionů. V roce 2013 mu bylo přiznáno 4,88 milionu jako náhrada za jemu způsobenou nemajetkovou újmu.[92]

V odůvodnění prvně ve věci vydaného rozsudku je zmíněno, že obžalovaný při výkonu strážní služby neoprávněné užil firemní motocykl, jízdu nezaznamenal do knihy výjezdů a ujel šest kilometrů do další obce. Na silnici za obcí potkal poškozenou. Dívka stručně popsala pachatele jako muže ve věku 40-50 let, výška 175 cm, střední postavy, který byl oblečen do tenkého vatovaného kabátu a kalhot, kdy na místo se dopravil na malém motocyklu. Násilím, taháním za vlasy a pod pohrůžkou použití nože ji odtáhl do vzrostlého obilí, kde ji donutil k různým sexuálním praktikám. Po tomto jednání jí vyhrožoval, že ji nakazí virem HIV nebo ji zastřelí, pokud vše oznámí na policii. Již na tomto místě je nutné dodat, že Janu Šafránkovi bylo v dané době 19 let a byl spíše hubené a menší postavy.[93]

Jde-li o další pochybení či nepřesnosti, při novém projednávání obžaloby Jan Šafránek trestnou činnost kompletně popřel. Dřívější doznání měla být způsobena v důsledku naléhání policie (pod nátlakem, že bude ihned odvezen do věznice). Ze spisového materiálu nebylo patrné, jakým způsobem byl vytipován a co vedlo vyšetřující policisty k podezření vůči němu. Na této skutečnosti se měl částečně podílet i přístup jeho obhájce. Jan Šafránek uváděl skutečnosti na svou obhajobu, které však zůstaly neprověřeny proto, že se dříve doznával (vypůjčení motocyklu, na kterém měl přijet na místo činu, jiné osobě, v předmětné časy měl být ve skutečnosti v zaměstnání…), výpovědím rodičů Jana Šafránka soud neuvěřil. Jedna z poškozených obžalovaného ani nepoznala. Soud neuvěřil ani dopisu osoby, ve které se k trestnému činu doznávala. Mezi další vady řízení, které měly nepochybně svůj podíl na nespravedlivém odsouzení, může spadat např. i porušení postupu při rekognici, kdy došlo k základní chybě v tom, že se v té době obviněný Jan Šafránek před samotnou rekognicí potkal na chodbě s poškozenou, což je v rozporu s ust. § 104b odst. 2 tr. řádu. Stejně tak prověrka na místě a vyšetřovací pokus byly provedeny proti základním zásadám (např. bez přítomnosti nezúčastněné osoby na místě). A prověrka na místě měla být realizována v nočních hodinách, avšak podle fotodokumentace se tak stalo ve dne (…).

Fakt, proč se nemohlo jednat o skutečného pachatele, se ukázal až po letech. Tehdy došlo ke zjištění, že pachatelem je někdo jiný, na základě odborných vyjádření policie, resp. OKTE. To, co mohlo prokázat nevinu Jana Šafránka ihned na počátku trestního řízení, bylo, že Jan Šafránek patřil mezi nevylučovatele, u kterých lze zjistit krevní skupinu pouze z krve, a nikoli z jiné tělní tekutiny.[94] Na spodních částech oděvů obou poškozených byla prokázána přítomnost spermií, které při testech zobrazily krevní skupinovou vlastnost A. Z odborného vyjádření bylo potvrzeno, že obžalovaný má krevní skupinu A, ale dle odebraného vzorku slin je nevylučovatelem krevní skupiny. Odborná vyjádření, která potvrdila jeho krevní skupinu, a fakt, že se jedná o nevylučovatele, byla provedena už v listopadu 1992, od počátku tedy byla součástí spisového materiálu. Těchto údajů ve spisu si nevšimla policie, státní zástupce, prvostupňový ani druhostupňový soud a ani obhájci obviněného. Další biologické expertizy byly provedeny až v rámci obnovy řízení. A zde bylo finálně potvrzeno, že obžalovaný nemůže být zůstavitelem spermatu vylučovatele krevní skupiny A.

Po obnově řízení byl Jan Šafránek obžaloby zproštěn. Pravý pachatel znásilnění byl vypátrán. Byl odsouzen Krajským soudem v Hradci Králové za sérii jiných znásilnění, které spáchal v období od 29. 1. 1994 do 16. 7. 2005.[95]

 

3. Michal Šnajdr

Třetí případ z českého právního prostředí představuje kroměřížská kauza neprávem odsouzeného Michala Šnajdra. Tento případ je z poměrně nedávné minulosti, figuruje v něm mnoho osob a je značně komplikovaný. Pozornost tak bude zaměřena především na postavení Michala Šnajdra v daném případu.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v listopadu roku 2016 o obžalovaných Michalu Šnajdrovi a Ladislavu Faltýnkovi. Podle rozsudku[96] ze dne 10. 11. 2016 měli spáchat pokus zvlášť závažného zločinu loupeže podle ust. § 21 odst. 1 a podle ust. § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin neoprávněného opatření, padělání, a pozměnění platebního prostředku podle ust. § 234 odst. 1 a odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Tímto rozsudkem byly zproštěny dvě další obžalované osoby s odkazem na ust.§ 226 písm. c) tr. řádu, tedy jelikož se nepodařilo prokázat, že skutky spáchali tito obžalovaní.

Obžalovaný Michal Šnajdr byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 10 let a Ladislav Faltýnek k trestu odnětí svobody v délce trvání 5 let. Obžalovaný Michal Šnajdr měl naplánovat z důvodu vlastního finančního profitu s další osobou či osobami únos poškozené, dcery jistého podnikatele, který byl v dané době odsouzen za stamilionové daňové úniky. Ke spolupráci měl být následně přizván obžalovaný Ladislav Faltýnek.

Ve věci bylo provedeno ohledání místa činu jak v místě únosu, tak na pozemní komunikaci, kde došlo k vysazení poškozené, na těchto místech však nebyly zajištěny kriminalisticky upotřebitelné stopy a nebyl nasazen ani služební pes. Zajištěna byla zimní vesta a mikina poškozené, které měla v době činu na sobě a ze kterých byly odebrány pachové stopy. Soud v hlavním líčení provedl důkaz protokoly o odběru pachového vzorku všech obžalovaných, které byly podrobeny odbornému zkoumání metodou pachové identifikace. Služební psi označili shodu pachových stop odebraných obžalovanému Michalovi Šnajdrovi s pachovými stopami zajištěnými na oděvu poškozené. V přípravném řízení byly taktéž odebrány vzorky z vozidla značky BMW. Je nutné podotknout, že vzorky z vozidla byly odebrány přibližně až půl roku po trestné činnosti. Byla zjištěna shoda pachových stop z tohoto vozidla s pachovými stopami poškozené. Ve vozidle byla nalezena i pachová stopa T. Ovčáčka, bratra policisty J. Ovčáčka. Poškozená nedokázala identifikovat pachatele, kteří se na ní trestné činnosti dopustili, jelikož slyšela pouze jejich hlasy. Při hlasové rekognici uvedla, že hlas Michala Šnajdra je podobný hlasu spolujezdce. Je ovšem nutné podotknout, že poškozená byla s daným odsouzeným v minulosti již jednou v kontaktu. V případu bylo vyslechnuto mnoho svědků, žádný z nich se však nevyjadřoval přímo k meritu věci, ale spíše ke vzájemným vztahům mezi obžalovanými a svědky[97] (…).

V odvolání byla uváděna zejm. nenávist policisty J. Ovčáčka a jeho spřátelených osob či rodinných příslušníků vůči Michalovi Šnajdrovi v důsledku jistých osobních sporů. Výše zmíněný policista se měl údajně vložit do přípravného řízení mnohem více, než sdělil při výslechu, a není tedy vyloučena jeho ingerence. Zásadní námitky byly vzneseny proti již zmiňované komparaci pachových stop, policie údajně mohla s pachovou stopou odvolatele nakládat od dubna 2014, přičemž k sejmutí pachových stop z jeho bývalého vozidla došlo až 21. 7. 2014. Především bylo zdůrazněno, že v daném vozidle byla zajištěna pachová stopa T. Ovčáčka, který v tomto vozidle nemohl nikdy sedět. Podle odvolání Michala Šnajdra se dále prvostupňový soud nezabýval dostatečně jeho alibi, zejm. co se týče doby únosu, rozporuplně byly hodnoceny časové údaje.

Později Michal Šnajdr v dovolání namítal, že soudy pominuly také další důkazy svědčící v jeho prospěch, konkrétně že poloha jeho mobilního telefonu vylučuje, že by se mohl únosu účastnit způsobem, jak byl odsouzen. Rozpory měly být také ve výpovědích samotné poškozené, která si protiřečila zejm. v otázce označení pachatele.

Při projednávání návrhu na povolení obnovy řízení bylo upozorňováno na nepoužitelnost metody pachové identifikace, na některé úřední záznamy, které byly ve spise, ale soud je neměl k dispozici, a které byly sepsány policistou J. Ovčáčkem. Tyto úřední záznamy se týkají zejm. prvotních vyjádření poškozené. Obhajoba také zjistila, že do spisu nebyla zařazena dvě CD se zachyceným telekomunikačním provozem a záznamy městského kamerového systému v Kroměříži.

V únoru 2019 byla obnova řízení pod tíhou nových skutečností a důkazů povolena.[98] Zároveň byl zrušen odsuzující výrok původního rozsudku. Věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření s odkazem na ust. § 284 odst. 2. tr. řádu. Sám odsouzený Ladislav Faltýnek sdělil, že v počátku nevypovídal pravdu a že nikdo ze skutečných pachatelů nebyl trestně stíhán. Odsouzený Michal Šnajdr je podle něho nevinný. V rámci obnoveného řízení byl Ladislav Faltýnek vyslechnut, podrobně popsal dění, které předcházelo trestné činnosti, a dále označil osoby, které se na všem podílely. Na počátku roku 2019 bylo zároveň zahájeno trestní stíhání šesti osob, které byly obviněny ze spáchání skutku spočívajícího ve vytvoření organizované skupiny s cílem zrealizovat únos poškozené.

 

4.  Tomáš Toman

Čtvrtý a zároveň poslední případ se týká kauzy Tomáše Tomana, kde hlavní roli sehrál znalecký posudek.

V roce 2009 byl Tomáš Toman rozsudkem Městského soudu v Praze[99] uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ust. § 222 odst. 1, 3 tr. zákona.[100] Jednalo se o úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví s následkem smrti. K tomuto mělo dojít po předchozí slovní rozepři a vzájemném strkání mezi odsouzeným Tomášem Tomanem a poškozeným v jednom pražském klubu. Odsouzený měl poškozeného opakované fyzicky napadat, bít do hlavy a celého těla. V důsledku toho měl poškozený upadnout na zem na patník kovového sloupu, kterým ho dále bil do hlavy. Tomáš Toman byl odsouzen ke 12 a půl roku trestu odnětí svobody. Tomáš Toman se v průběhu celého trestního řízení hájil tím, že ke smrti poškozeného nedošlo v důsledku jeho jednání, nýbrž pádem určité dekorativní kovové konstrukce na hlavu poškozeného, konkrétně tedy kamene umístěného na vrcholu konstrukce. Ke smrtelnému zranění tedy mělo dojít jinak, než bylo popisováno v odsuzujícím rozsudku. Výpovědi svědků události byly spíše rozporuplné a nebylo možné na jejich základě vysvětlit pád konstrukce, k čemuž přispívaly také podmínky, za kterých k incidentu došlo.

Pro rozhodnutí byl klíčový znalecký posudek znalce z oboru kriminalistika, se specializací na forenzní biomechaniku. Tento znalecký posudek na základě výpočtů vyloučil možný pád kovové konstrukce či kamene, který byl na ní umístěn. Návrh na povolení obnovy řízení byl Městským soudem zamítnut.[101] Novým navrhovaným důkazem byl mj. biomechanický znalecký posudek, který v tomto případě zpracovávalo České vysoké učení technické jakožto znalecký ústav. Zásadní rozdíl mezi předmětnými dvěma posudky byl ten, že v původním posudku byla celá kovová konstrukce brána jako jedno těleso. Konstrukce byla však složena z více objektů, a tím pádem byla tedy vyloučena momentová rovnice statické stability, použita měla být metoda uvolňování soustavy těles. Nakonec ale soud došel k závěru, že nový posudek nemá vliv na výsledky z původního posudku. Jako nový důkaz byl proveden také výslech svědka L. M., který kámen na onom místě viděl před událostí. Proveden byl rovněž výslech svědkyně M. S., investigativní novinářky, která uvedla, že s autorem konstrukce vedla rozhovor. Ten jí sdělil, že tam kámen vložil. Autor kovové sochy však již dříve vypovídal před soudem, kde sdělil opak. Pochybnosti byly vzneseny také o odborné úrovni a kvalitě znaleckých posudků znalce, který vypracoval původní znalecký posudek. Proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení byla podána stížnost, která byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta.[102]

Tomáš Toman trval na tom, že novým důkazem má být také znalecký posudek z oboru soudního lékařství, který v závěru docházel ke skutečnosti, že nejpravděpodobnějším mechanismem vzniku zranění byl pád onoho kamene na hlavu poškozeného a následující pád na tvrdou podložku, kde ležel kovový šroub. Na základě nových důkazů se Tomáš Toman domáhal rekonstrukce a vypracování revizního znaleckého posudku. Stížnost však nebyla úspěšná. Až na základě ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu byla nakonec obnova řízení povolena. Soudní senát zde odpovědnost za smrt poškozeného vyloučil. V závěru Vrchní soud v Praze potvrdil verdikt Městského soudu v Praze, a to trest odnětí svobody ve výměře 3 a půl roku. Tomáš Toman strávil před vynesením tohoto rozhodnutí ve výkonu trestu odnětí svobody celkem 5 let a 10 měsíců, kdy část z toho byla vykonána ve věznici na Bali.[103]

K oboru forenzní biomechaniky se Ústavní soud vyjádřil i ve svém jiném rozhodnutí, kdy se jednalo o pád osoby z okna, přičemž posuzováno bylo, zda se ve věci jednalo či nejednalo o vraždu. V té době, konkrétně okolo roku 2007, zde bylo poukazováno na monopolizaci tohoto oboru a neexistenci znaleckého ústavu nebo jiného znalce s obdobným oborem. Taktéž zde byla zpochybňována objektivita daného posudku. Zkoumání pádu lidského těla z výšky patří mezi nejobtížnější úkoly tohoto oboru. A Ústavní soud tak trval na tom, aby hodnocení těchto znaleckých posudků bylo prováděno vždy se značnou opatrností. Uzavřel, že předpokladem správné biomechanické analýzy je dostupnost spolehlivých vstupních dat, důležité jsou samozřejmě také stopy získané z místa činu.[104]

V. Náprava justičních omylů

Důsledky spjaté s justičními omyly jsou značně závažné a dalekosáhlé, proto je nutné věnovat pozornost i jim. Justiční omyly totiž přesahují i do neprávní, společenské sféry. Jednotlivé důsledky můžeme rozdělit do několika kategorií. Logickým následkem jsou určité právní důsledky, které jsou spojeny s činností státu. Jedná se především o finanční hledisko, které představuje kompenzaci za vzniklou újmu.

Významné jsou také společenské důsledky, jelikož kvůli justičnímu omylu dochází ke zpochybnění důvěry občanů ve fungování justice jako celku, objevit se může strach z dalších možných pochybení. Za nejzávažnější důsledky lze považovat individuální dopad na samotnou oběť takového omylu. Tyto následky ovlivňují fyzické a psychické zdraví této osoby, její společenskou situaci či pracovní postavení.[105] Konkrétní důsledky spjaté s justičními omyly by byly jistě zajímavým námětem pro určité zpracování tématu ze sociologického či psychologického hlediska.

1. Neziskové organizace

Neexistuje mnoho neziskových organizací, které se zabývají justičními omyly, jako jsou v jiných oblastech. Všechny takové organizace mají svůj původ především v zahraničí. V ČR funguje spolek Šalamoun, který se snaží na takové případy poukazovat. Dále můžeme na úrovni ČR hovořit o projektu Nevina, který je u nás spíše na počátku a vychází ze známého Innocence Project. V tomto článku byl již Innocence Project zmiňován. Projekt vznikl ve Spojených státech amerických v roce 1992, kdy od počátku byla jeho hlavním cílem především práce na reformě trestního soudnictví a prosazování využívání metod spojených s DNA a dalších vědeckých pokroků, které se rozvinuly zejm. v 80. letech 20. století, k prokázání nespravedlivého odsouzení. Ve Spojených státech amerických funguje rovněž „The National Registry of Exonerations“, neboli Národní registr zproštění viny. Ten má za úkol poskytovat především informace o konkrétních případech zproštění viny, ke kterým došlo od roku 1989. Dle aktuálních dat došlo již k 3 471 zproštěním od roku 1989.[106]

Co se týče evropské úrovně, zmínit lze projekt „Eurex“ neboli „European registry of exonerations“. Cílem projektu je shromažďovat údaje o evropských případech justičních omylů a také zřídit online registr, který bude představovat zdroj informací pro akademiky, právníky, tvůrce legislativy, ale i veřejnost, o počtu, příčinách a důsledcích neoprávněných odsouzení. Aktuálně je do projektu zapojeno 17 evropských států, ČR se zatím nezapojila. Taktéž Eurex ve své databázi pracuje s faktory, které přispívají k justičním omylům. Jedná se o faktory jako falešná přiznání, zavádějící forenzní důkazy, chybná identifikace očitého svědka, oficiální pochybení či křivé obvinění.[107]

2. Odškodňování a role Ministerstva spravedlnosti

Ačkoli kompletní odčinění justičních omylů není většinou možné, důležitou otázkou je odškodnění ve formě určitého peněžitého plnění ze strany státu, náhrada způsobené újmy. Předem je třeba uvést, že Ministerstvo spravedlnosti sděluje, že justiční omyl není právním institutem a jedná se pouze o obecný pojem označující omyl, resp. pochybení, kterého se dopustí soud ve své rozhodovací činnosti. Určitou roli hraje také odbor dohledu a kárné agendy. Ten ročně vyřídí přibližně 1 200 různých stížností na postup soudů či státních zastupitelství, z toho je však jen malá část po prošetření shledána důvodnou. Statistikou však odbor bohužel nedisponuje.[108] Ministerstvo spravedlnosti také uvádí, že nápravy průtahů v řízení, nevhodného chování soudních osob nebo narušování důstojnosti řízení se lze domáhat cestou stížnosti podle zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, která se podává k příslušnému orgánu státní správy.[109]

Klíčovou roli zde každopádně hraje zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stát odpovídá za škodu způsobenou rozhodnutím, které bylo vydáno mj. v trestním řízení. Opět i zde je nutné zdůraznit, že tento zákon termín „justiční omyl“ nepoužívá a odbor odškodňování s ním vůbec nepracuje. Přímo k justičním omylům tedy nejsou vedeny žádné dostupné statistické údaje. Škodní událostí, která je podmínkou pro aplikaci tohoto zákona, je vydání nezákonného rozhodnutí (příp. nesprávný úřední postup). Právo na náhradu škody má také ten, na němž byla vykonána vazba a následně došlo k zastavení trestního stíhání, zproštění obžaloby či postoupení věci jinému orgánu. Obdobně pak také u zcela, nebo alespoň zčásti vykonaného trestu či ochranného opatření.[110]

Jelikož statistiky, ve kterých by bylo pracováno přímo s justičními omyly, neexistují, je možné zaměřit se tak alespoň na statistiky jednotlivých agend odboru odškodňování. Vedena je evidence, která se vztahuje přímo k trestnímu řízení.

	Počet plateb	Celková výše odškodnění	Zadostiučinění za nemajetkovou újmu	Skutečná škoda	Ušlý zisk
2013	1 016	67 361 134	18 555 180	451 070	7 923 389
2014	826	70 345 695	14 145 309	18 462 819	9 887 438
2015	956	62 840 533	23 267 227	362 428	7 129 439
2016	1 059	55 568 181	20 288 584	1 673 885	1 844 493
2017	1 267	76 722 361	33 955 120	814 563	3 688 430
2018	1 226	82 447 834	32 383 278	363 432	5 544 631
2019	1 138	72 299 729	27 549 996	3 135 317	3 090 870
2020	1 156	68 546 828	26 430 577	406 891	3 491 777
2021	1 110	73 245 236	28 713 687	1 553 194	3 066 097
2022	1 289	108 775 623	46 231 732	1 488 846	6 107 099

Odškodnění za trestní stíhání 2013-2022. Dostupné na základě žádosti dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím podané Ministerstvu spravedlnosti.

U statistik odškodňování za trestní řízení je uvedena celková výše odškodnění a dále jednotlivé složky, kdy mimo uvedené jsou evidovány ještě náklady obhajoby. Dále se nabízí otázka samotného určení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva na osobní svobodu v trestním řízení. Tuto otázku judikuje rozsudek Nejvyššího soudu.[111] Tento rozsudek se vztahuje k ust. § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., které se věnuje zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytuje bez ohledu na to, zda byla rozhodnutím či postupem způsobena škoda. Při stanovení výše se přihlédne k závažnosti újmy a k okolnostem, za nichž k újmě došlo.

Při stanovení výše náhrady za nemateriální újmu způsobenou nezákonným omezením svobody ze strany státu se má přihlížet zejm. k povaze trestní věci, celkové délce omezení svobody a následkům v osobní sféře poškozeného. Pro účely odůvodnění výše odškodnění je vhodné, podobně jako ve většině evropských států, vycházet ze sazby stanovené za jeden den výkonu vazby. Judikatura ESLP nepodává jednotné vodítko k této problematice. Nejvyšší soud zde tedy vychází z výše odškodnění s ohledem na jednotlivé evropské státy a na životní úroveň v ČR. S ohledem na tyto skutečnosti se dospělo k závěru, že odpovídajícím odškodněním je částka v rozmezí 500 až 1 500 Kč za jeden den vazby. Při hodnocení následků je nutné přihlédnout také k dalším individuálním okolnostem, kterými mohou být možnost kontaktu poškozeného s rodinnými příslušníky a s tím související porušení práva na rodinný život apod. Opomenut nesmí být ani negativní dopad na profesní život, společenskou pověst a čest.[112]

VI. Další poznatky a úvahy de lege ferenda

Jak bylo již zmiňováno, justičním omylům není v ČR zdaleka věnována taková pozornost jako jiným tématům. V jiných státech, zejm. ve Spojených státech amerických, se jedná o poměrně dosti probíranou a aktuální tematiku. Justiční omyly, u kterých došlo k odsouzení nevinného, evidovány přímou nejsou. Problém je také s vymezením tohoto pojmu. A u justičních omylů je obtížné hovořit i o možné prevenci, která by mohla být přijata s cílem eliminace nejrůznějších justičních pochybení. Co je však možné, je zkoumat danou problematiku komplexně, zaměřit se na jednotlivé příčiny a pokusit se podat konkrétní doporučení.

1. Změna u obnovy řízení

Obnova řízení je spolu s dovoláním a stížností pro porušení zákona dalším mimořádným opravným prostředkem v trestním řízení. Jejím účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních některých pravomocných rozhodnutí, jejichž příčiny vyšly najevo až po nabytí právní moci daného rozhodnutí. Účelem řízení o povolení obnovy řízení není přezkoumávání zákonnosti či odůvodněnosti původního rozhodnutí, zároveň není účelem posuzovat vinu odsouzeného.[113] Účelem tohoto mimořádného opravného prostředku je, aby byl zjištěn skutkový stav v souladu se zásadou materiální pravdy podle ust. § 2 odst. 5 tr. řádu. V roce 2022 došlo ke změně zákonné úpravy vztahující se k obnově řízení. Změna se promítla do ust. § 30 tr. řádu, které se týká vyloučení orgánů činných v trestním řízení – srov. stávající odst. 4 tohoto ustanovení, který uvádí, že „z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, který ve věci rozhodoval v původním řízení“.[114]

Tato změna byla již v minulosti rozebírána. Do té doby bylo řízení v rukou soudce, který obžalovaného odsoudil. Byly vznášeny pochybnosti o motivaci daného soudce „přiznat povolením obnovy vlastní chybu“. Proti této změně stála např. zásada ekonomie řízení, jelikož soudce, který ve věci již rozhodoval, je se spisem důkladně seznámen a zná jej. Na druhé straně byla tato změna dlouho vyžadována právníky a experty, kteří se zabývají obhajobou údajně nespravedlivě odsouzených.[115]

Rovněž Unie obhájců se k této problematice vyjadřovala ve svém stanovisku.[116] Zde bylo zdůrazněno, že aby mohl institut obnovy řízení správně fungovat, je nutné, aby nové skutečnosti byly zhodnoceny zcela nestranným a nezávislým pohledem. O obnově má tedy rozhodovat soudce či přísedící neznalý případu tak, jak převažuje též v zahraničních právních úpravách. Unie obhájců na základě těchto tvrzení vyjádřila souhlasné stanovisko, aby byl z řízení o povolení obnovy i v následném povoleném řízení vyloučen soudce (přísedící), který v dané věci rozhodoval původně. Nejpříhodnějším by se jevilo, kdyby v obou těchto fázích rozhodoval soud odlišný od soudu, který rozhodl v původním řízení. Takovouto úpravou by se zajistila mj. také eliminace provázaných kolegiálních vazeb, což může mít také teoreticky vliv na spravedlivé rozhodnutí.

2. Rozvoj projektu Nevina v ČR

Jak bylo zmíněno již v kapitole o problematice DNA, v roce 2016 se v Praze konala konference „European Innocence Network“, kde byla představena hlavní poslání tohoto projektu. Jistě by bylo namístě, aby byla také v ČR těmto aktivitám věnována větší pozornost i z hlediska zvýšení povědomí o případech nespravedlivě odsouzených a jejich hlavních příčinách.

V rámci studia těchto příčin by pak bylo jistě snazší zaujmout určitý postoj i k možné prevenci před těmito „přešlapy“. Vědecké pokroky dnešní doby nabízejí mnohé, z tohoto důvodu by mohlo ve větší míře docházet k přezkoumávání trestních kauz, které mohou vyvolávat určité pochybnosti. Využity by měly být všechny dostupné prostředky, které by napomohly ke zjištění skutečné pravdy a k nápravě vzniklého omylu.

3. Komise pro přezkum trestních věcí

Komise pro přezkum trestních věcí („The Criminal Cases Review Commission“) není v zahraničí novinkou. Komise funguje např. ve Velké Británii či v Norsku. Komise může přezkoumat případ, ve kterém byl již vydán pravomocný rozsudek, a následně rozhodnout, zda bude případ znovu otevřen a projednán u jiného soudu. Taková komise je zcela nezávislá na soudu, státním zastupitelství i policii.

Lze tedy konstatovat, že komise se snaží řešit potenciální justiční omyly.[117] Existenci, resp. celkovou koncepci, tohoto orgánu lze shledávat jako velmi zdařilou. Pozitivum představuje jistě jeho nezávislost na jiné instituci. Podstatné je také to, že věc může být předána k projednání takovému soudu, který ve věci nerozhodoval původně.

VII. Závěr 

Cílem tohoto článku bylo obsáhnout téma justičních omylů v trestním právu v první řadě z teoretického pohledu, kdy pozornost byla zaměřena především na samotné definování pojmu justiční omyl. Podat ucelenou definici justičního omylu však není možné, jelikož bylo vyvozeno, že na justiční omyl je třeba hledět komplexně. Předmětný pojem byl tak v tomto článku představen ze širšího a užšího pohledu. Důležité je uvědomit si, že omyly justice lze rozdělit i na neúmyslné a úmyslné. Úmyslné omyly byly charakterizovány za pomoci historické analýzy, resp. některé se promítly i do současných případů.

Dílčím záměrem tohoto článku bylo identifikovat a popsat možné příčinné faktory, na jejichž základě může k justičnímu omylu dojít. Jak bylo již zmiňováno, v článku bylo mnohokrát naráženo na nedostatek dostupných zdrojů, které by se vztahovaly přímo k justičním omylům jako takovým. Údaje o konkrétních příčinách byly tak vystavěny především na zahraničních datech, ve kterých dominuje americký „Innocence Project“. Jednotlivé příčiny byly pak přeneseny pro potřeby článku do českého prostředí tak, aby i zde mohly být klíčové rizikové skutečnosti, pokud možno, rozpoznány.

Dále byl ve článku popsán průběh čtyř praktických případů, ve kterých došlo k justičnímu omylu či alespoň k závažnému pochybení. Většina z nich se zároveň týkala současné doby. Případy byly vybrány tak, aby ilustrovaly konkrétní možné příčiny justičních omylů. První případ byl vybrán především z důvodu úspěšné stížnosti podané odsouzeným k ESLP, který jednoznačně konstatoval selhání justice a porušení práva na spravedlivý proces. Ve zbylých třech kauzách se promítly příčinné faktory v podobě nesprávných (vadných) procesních úkonů, pachové identifikace či znaleckého posudku.

Pro praktičtější účely byl v tomto článku kladen důraz také na možné odčinění justičních omylů, které představuje především finanční odškodňování. Článek konečně prezentoval a navrhoval také konkrétní opatření, která by mohla v praxi pomoci potlačit vznik justičních omylů pro futuro.[118]

 

JUDr. Alena Tibitanzlová, Ph.D., působí jako advokátka a na Katedře trestního práva Fakulty bezpečnostně právní Policejní akademie ČR v Praze.

Mgr. Adriana Černá, je absolventkou Policejní akademie ČR v Praze.

Ilustrační foto: Canva.com

---

[1] R. Kasinec: Justiční omyly a důsledky s nimi spjaté, in M. Hapla (ed.): Den právní teorie, Česko-slovenská doktorandská konference o teorii práva, Masarykova univerzita, Brno 2015, str. 29-38, dostupné z: https://www.law.muni.cz/sborniky/Den-pravni-teorie/Den-pravni-teorie-2014.pdf [cit. 2023-11-28].

[2] B. Forst: Errors of justice: nature, sources and remedies, Cambridge University Press, Cambridge 2004, str. 3-4.

[3] R. Kasinec: Občan verzus štátna moc: justičný omyl, občianska neposlušnosť, právo na odpor, Wolters Kluwer, Bratislava 2017, str. 30.

[4] J. Rawls: Teorie spravedlnosti, Victoria Publishing, Praha 1995, str. 61.

[5] Tamtéž, str. 62.

[6] Op. cit. sub 3, str. 31.

[7] Tamtéž.

[8] S. Poyser, R. Milne: No grounds for complacency and plenty for continued vigilance: Miscarriages of justice as drivers for research on reforming the investigative interviewing process, The Police Journal, 2015, dostupné z: ResearchGate, https://www.researchgate.net/publication/281722353_No_grounds_for_complacency_and_plenty_for_continued_vigilance_Miscarriages_of_justice_as_drivers_for_research_on_reforming_the_investigative_interviewing_process [cit. 2024-12-24].

[9] Tamtéž.

[10] M. Helmi Md Said, T. Jia Yern: Miscarriage of criminal justice: the appeal process and post-cinviction review, IIUM Law Journal, 2023, dostupné z: ResearchGate, https://www.researchgate.net/publication/376260298_MISCARRIAGE_OF_CRIMINAL_JUSTICE_THE_APPEAL_PROCESS_AND_POST-CONVICTION_REVIEW/citations [cit. 2023-12-22].

[11] U. Schultz: Velké procesy: právo a spravedlnost v dějinách, Brána, Praha 1997, str. 5-6.

[12] M. Formáčková: Zločiny beze zbraní, Innocent Films Production, Brno 2021, str. 6.

[13] Op. cit. sub 11, str. 167.

[14] Jednalo se např. o medicínu, kde dominovali muži, ale konkurovaly jim porodní báby či kořenářky.

[15] Op. cit. sub 11, str. 170.

[16] Op. cit. sub 12, str. 6.

[17] B. Černý: Justiční omyl: (hilsneriáda), Magnet-Press, Praha 1990, str. 54.

[18] Tamtéž, str. 87-88.

[19] Tamtéž, str. 99.

[20] Op. cit. sub 3, str. 85-86.

[21] J. Kalous: Politické procesy v Československu po únoru 1948 – jejich příprava a charakter, online, 26. 2. 2020, dostupné z: https://www.muzeum20stoleti.cz/politicke-procesy-v-ceskoslovensku-po-unoru-1948-jejich-priprava-a-charakter/ [cit. 2024-01-16].

[22] Zákon č. 231/1948 Sb., o ochraně lidově demokratické republiky, ve znění k 1. 8. 1950.

[23] P. Kourová, P. Koura: Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol. (historická studie a edice dokumentů), Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2008, str. 38.

[24] M. Ivanov: Justiční vražda, aneb Smrt Milady Horákové, XYZ, Praha 2008, str. 177.

[25] Tamtéž, str. 338.

[26] J. Císař: Zákon o soudní rehabilitaci č. 82/1968 Sb. jako výraz právní diskontinuity vývoje v 50. a 60. letech, Časopis pro právní vědu a praxi č. 1/1996, str. 98-106, dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/9346 [cit. 2024-01-16].

[27] Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v posledním znění.

[28] S. Garczyński: Chyby a omyly, Mladá fronta, Praha 1982, str. 10-11.

[29] Innocence Project: Explore the Numbers: Innocence Project‘s Impact, dostupné z: https://innocenceproject.org/exonerations-data) [cit. 2024-01-16].

[30] P. Borčevský: Znalecké dokazování, in F. Novotný (ed.): Trestní právo: aktuální otázky, Policejní akademie České republiky v Praze, Praha 2019, str. 111-112.

[31] J. Jelínek et al.: Trestní právo procesní, 7. vyd., Leges, Praha 2023, str. 480-482.

[32] Nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21.

[33] Nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12.

[34] Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, dále „tr. řád“ nebo „trestní řád“.

[35] Srov. např. později v textu tohoto článku analyzovaný případ Tomáše Tomana.

[36] J. Musil: Hodnocení znaleckého posudku, mvcr.cz, 2010, dostupné z: https://www.mvcr.cz/mvcren/article/hodnoceni-znaleckeho-posudku.aspx [cit. 2024-01-22].

[37] Op. cit. sub 30, str. 123.

[38] Nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12.

[39] Nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06.

[40] A. Uhlíř: Soudní znalci ničí lidské životy, legacy.blisty.cz, 23. 3. 2011, dostupné z: https://legacy.blisty.cz/art/57881.html [cit. 2024-01-22].

[41] Tamtéž.

[42] Op. cit. sub 36.

[43] M. Fryšták: Znalecké dokazování v trestním řízení, Wolters Kluwer, Praha 2019, str. 55.

[44] Innocence project: False confessions, dostupné z: https://innocenceproject.org/false-confessions/ [cit. 2024-01-23].

[45] J. A. Inciardi: Trestní spravedlnost: Ústavní principy trestního práva, trestního řádu a nápravné výchovy, Victoria Publishing, Praha 1994, str. 781.

[46] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, dále „Listina“.

[47] P. Šámal et al.: Trestní řád: komentář, 7., dopl. a přeprac. vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 3517.

[48] J. Jelínek et. al.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou, 9. vyd., Leges, Praha 2022, str. 957-958.

[49] Zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[50] F. Novotný et al.: Trestní právo procesní, 2., akt. vyd., Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2017, str. 46.

[51] J: Fenyk: Volné hodnocení důkazů, materiální pravda, vnitřní přesvědčení, praktická jistota a důvěra v úsudek soudce v českém trestním řízení, in Trestní právo (stále) v pohybu: pocta Vladimíru Kratochvílovi, 1. vyd., Masarykova univerzita, Brno 2018, str. 117-134.

[52] Innocence project: Eyewitness Misidentification, dostupné z: https://innocenceproject.org/eyewitness-misidentification/ [cit. 2024-01-23].

[53] Innocence project: Ronald Cotton, dostupné z: https://innocenceproject.org/cases/ronald-cotton/ [cit. 2024-01-23].

[54] P. Šámal, J. Musil, J. Kuchta: Trestní právo procesní, 4., přeprac. vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 392.

[55] Tamtéž, str. 394-395.

[56] Nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01.

[57] J. Chmelík, E. Bruna: Dokazování v trestním řízení: trestněprávní a kriminalistické aspekty, Vysoká škola finanční a správní, Praha 2018, str. 201.

[58] M. Protivínský: Teorie a praxe kriminalistické identifikace formou rekognice, Kriminalistický sborník č. 3/1984, str. 133.

[59] Nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16.

[60] D. Vaněk: „Projekt nevina“ a neomylnost vědců, Vesmír, 2011, str. 390–392, dostupné z: https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2011/cislo-7/projekt-nevina-neomylnost-vedcu.html [cit. 2024-01-25].

[61] Los Angeles Innocence project: DNA Evidence Exonerated Maurice Hastings After 38 Years, dostupné z: https://www.innocencela.org/maurice-hastings [cit. 2024-01-25].

[62] Op. cit. sub 59, str. 390-392.

[63] J. Kožina: Opravdu potřebujeme „zákon o DNA“? Vesmír, 2011, dostupné z: https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2011/cislo-6/opravdu-potrebujeme-zakon-dna.html [cit. 2024-01-25].

[64] Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.

[65] Op. cit. sub 57, str. 52.

[66] Op. cit. sub 57, str. 53-54.

[67] Nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15.

[68] Tamtéž.

[69] Nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20.

[70] Centrum pro výzkum chování psů, Česká zemědělská univerzita v Praze: Zpráva o průběhu testování reliability metody pachové identifikace prováděné speciálně vycvičenými služebními psy Policie České republiky, online, 21. 5. 2015, dostupné z: https://jenda.hrach.eu/f2/salamoun-testovani-pachovych-stop.pdf [cit. 2024-02-05].

[71] Pracovní tým Metody pachové identifikace Policie ČR: Rizika aplikační praxe metody pachové identifikace v Policii České republiky, dostupné z: https://hlidacipes.org/src)uploads/2019/03/MPI_zaverecna_zprava_131031-2_fin.pdf [cit. 2024-02-05].

[72] V. Peričevič: Pachová identifikace v roce 2021, online, spoleksalamoun.com, dostupné z: https://www.spoleksalamoun.com/2021/12/15/pachova-identifikace-v-roce-2021/ [cit. 2024-02-26].

[73] R. Havelková, V. Jirásko: Využití metody pachové identifikace v trestním řízení, Trestněprávní revue č. 9/2019, str. 192-195.

[74] Tamtéž.

[75] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 61/2015.

[76] T. Svoboda: Vražda ve Slopném. Korunní svědek připustil, že se lhaním nemá problém, seznamzpravy.cz, 1. 2. 2024, dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-vrazda-ve-slopnem-soud-se-zabyva-moznym-znovutevrenim-pripadu-244894 [cit. 2024-02-21].

[77] P. Vantuch: Trestní řízení z pohledu obhajoby, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2019, str. 1.

[78] A. Draštík, J. Fenyk et al.: Trestní řád: komentář, Wolters Kluwer, Praha 2017, str. 303.

[79] Op. cit. sub 48, str. 691.

[80] Op. cit. sub 47, str. 436.

[81] Op. cit. sub 3, str. 47.

[82] Cornell Law School: Ineffective assistance of counsel, online, červen 2023, dostupné z: https://www.law.cornell.edu/wex/ineffective_assistance_of_counsel [cit. 2024-02-27].

[83] Redakce Advokátního deníku: „Bez morálky není právo,“ zaznělo na konferenci o excesech v justici, www.advokatnidenik.cz, 14. 4. 2023, dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2023/04/14/bez-moralky-neni-pravo-shodli-se-recnici-na-konferenci-o-excesech-v-justici/ [cit. 2024-02-27].

[84] Srov. případ Jana Šafránka v následujícím textu tohoto článku.

[85] J. Fenyk, D. Císařová, T. Gřivna: Trestní právo procesní, 7. vyd., Wolters Kluwer, Praha 2019, str. 181.

[86] Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů.

[87] Op. cit. sub 82.

[88] Tamtéž.

[89] Op. cit. sub 51, str. 117-134.

[90] Ústavní soud: Sympozium na téma: Víceúrovňová spravedlnost. Soudní ochrana v kontextu interakce národního, nadnárodního a mezinárodního systému, online, Brno, 2023, str. 34-39, dostupné z: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload)Vedouci_OVVP/Sbornik_Viceurovnova_spravedlnost.pdf [cit. 2024-01-28].

[91] Tamtéž.

[92] Op. cit. sub 12, str. 7.

[93] M. Hynek, M. Jušta: „Já jsem nevinnej!“, Kriminalisticky sborník č. 2/2017, str. 4.

[94] ČT24: Oběť justičního omylu se nedočkala ani omluvy, online, ČT24.cz, 11. 8. 2011, dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/obet-justicniho-omylu-se-nedockala-ani-omluvy-238171 [cit. 2024-01-31].

[95] Rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. 9. 2010, č. j. 2 T 2/2009-327. Dostupné na základě žádosti dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

[96] Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 10. 11. 2016, č. j. 68 T 6/2016-1555, dostupné z: https://justice.cz/documents/15129/1856874/68T_6_2016_1555+anonym.pdf/d4cee365-8122-45ba-a7f2-7f4c6f14b62e [cit. 2024-02-05].

[97] Op. cit. sub 96.

[98] Usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 68 T 6/2016-2701, dostupné z: https://justice.cz/documents/15129/2332536/68+T+6_2016+27.2.2019+anonym.pdf/3b5cd79a-231f-4eec-b8e5-6e990259d1e3 [cit. 2024-02-05].

[99] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 47 T 4/2009. Dostupné na základě žádosti dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

[100] Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon.

[101] Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014, č. j. 47 T 4/2009-1096. Dostupné na základě žádosti dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

[102] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 8 To 84/2014. Dostupné na základě žádosti dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

[103] M. Sodomková: Matematika zločinu, CPress, Brno 2020, str. 76-82.

[104] Nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06.

[105] Op. cit. sub 1, str. 29-38.

[106] The National Registry of exonerations: Project of the University of California Irvine Newirk Center for science & society, University of Michigan law school & Michigan state university college of law, dostupné z: https://www.law.umich.edu/special/exoneration/Pages/about.aspx [cit. 2024-02-10].

[107] EUREX: European registry of exonerations, dostupné z: https://www.registryofexonerations.eu/about-eurex/ [cit. 2024-02-10].

[108] Sdělení Ministerstva spravedlnosti, získané na základě žádosti dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

[109] Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů.

[110] Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

[111] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010.

[112] Tamtéž.

[113] I. Stříž, J. Fenyk, R. Hájek, P. Polák: Trestní zákoník a trestní řád: průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou, Linde, Praha 2010, str. 802-803.

[114] Zákon č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním.

[115] R. Malecký: Jak dál u justičních omylů: Pomohlo by odebrat „zaujatým“ soudcům řízení o obnově procesu? hlidacipes.org, 17. 6. 2019, dostupné z: https://hlidacipes.org/jak-dal-u-justicnich-omylu-pomohlo-by-odebrat-zaujatym-soudcum-rizeni-o-obnove-procesu/ [cit. 2024-02-15].

[116] T. Gřivna: Stanovisko Unie obhájců č. 4/2020 k rozhodování o obnově řízení, online, 1. 12. 2020, dostupné z: https://www.uocr.cz/stanoviska)tanovisko-unie-obhajcu-c-4-2020-k-rozhodovani-o-obnove-rizeni/ [cit. 2024-02-22].

[117] Criminal Cases Review Commission: About the Criminal Cases Review Commission, dostupné z: https://ccrc.gov.uk/what-we-do/ [cit. 2024-02-18].

[118] Tento článek je výstupem Rozvojového programu Policejní akademie České republiky v Praze do roku 2026. Svým obsahem vychází z diplomové práce Mgr. Adriany Černé (vedoucí práce JUDr. Alena Tibitanzlová, Ph.D.), obhájené v květnu 2024 na Policejní akademii České republiky v Praze.