Dnes 27. června je to přesně sedmdesát pět let od zavraždění české právničky a političky Milady Horákové. Zapálená bojovnice za práva žen se během politických procesů v 50. letech minulého století stala obětí justiční vraždy, když byla odsouzena k trestu smrti za vykonstruované spiknutí a velezradu.

Milada Horáková se narodila den po Štědrém večeru 25. prosince 1901 na Královských Vinohradech do rodiny oddaného vlastence Čeňka Krále. Po absolvování gymnázia byla přijata na Právnickou fakultu UK, kde promovala v roce 1926. Ještě během studií na vysoké škole se osobně setkala se senátorkou Františkou Plamínkovou, zakladatelkou Ženské národní rady, která zásadně ovlivnila její další osobní i politický život. Po ukončení studia se vdala za redaktora a pozdějšího programového ředitele Československého rozhlasu Bohuslava Horáka a v roce 1933 se manželům narodila dcera Jana.

Těžištěm činnosti Milady Horákové bylo působení v Ženské národní radě, angažovala se ve prospěch zrovnoprávnění žen v legislativě či v oblasti sociální péče, podílela se také na tvorbě nového občanského zákoníku. Ovládala anglický, francouzský a německý jazyk, což jí usnadnilo komunikaci a navazování nových kontaktů při cestách do zahraničí.

Po okupaci ČSR nacisty se zapojila do odbojové činnosti, stala se členkou organizací Petiční výbor Věrni zůstaneme a Politické ústředí. Začátkem srpna 1940 byla zatčena gestapem a krutě vyslýchána, své kontakty však neprozradila. V roce 1942 byla Horáková převezena do terezínské Malé pevnosti, v červnu 1944 pak byla deportována do Německa. V říjnu téhož roku se v Drážďanech konal soud (hájila se sama a v němčině), v němž byla odsouzena na osm let odnětí svobody. Trest si odpykávala do dubna 1945 ve věznici v Aichachu.

V roce 1945 se doktorka Horáková vrátila do Prahy, po dohodě s prezidentem Edvardem Benešem vstoupila znovu do vedení obnovené České strany národně socialistické a přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění. Pod novým názvem Rada československých žen obnovila Ženskou národní radu.

Po neúspěšném boji s nástupem komunismu v únoru 1948 se 10. března rozhodla demonstrativně vzdát svého poslaneckého mandátu. V květnu pak založila s bývalým poslancem Josefem Nestávalem neformální skupinu okolo ČSNS, která udržovala kontakty s exilovými politiky. Podporovala lidi usilující o emigraci a otevřeně kritizovala komunisty. Na podzim 1949 byla Milada Horáková – a s ní i několik dalších významných politiků, kteří se odmítli smířit s komunistickým převzetím moci – zatčena. Koncem října pak vznikla zpráva o dosavadních výsledcích šetření, která měla název Direktorium československého odboje. V ní bylo vykonstruováno schéma protistátního spiknutí.

Strůjci tzv. Procesu se skupinou Milady Horákové postupně vybrali třináct hlavních obětí a uměle vytvořili vedení údajné ilegální skupiny. Zpočátku bylo vyšetřování zaměřeno na domácí opozici, na jaře 1950 však začalo převažovat mezinárodní zaměření s cílem ukázat spojení s „mezinárodní reakcí“. Do čela údajného spiknutí byla postavena Horáková, která udržovala kontakty s exilem.

Líčení, z něhož se pořizoval filmový záznam, a po večerech v rozhlase vysílaly cenzurované reportáže, začalo 31. května 1950. Se začátkem soudního přelíčení se naplno rozběhla také mediální kampaň, která měla komunistické straně zajistit požadovaný politický kapitál. Soudu denně přicházely stovky rezolucí dožadujících se nejpřísnějšího potrestání „zrádců a sabotérů“ a volajících po trestu smrti pro Horákovou a další obžalované. Podle historika Karla Kaplana byl proces zinscenován jako velkolepá divadelní tragédie, jejímž hlavním kritériem byl politický účinek a ohlas u veřejnosti.

Proces, o kterém historici hovoří jako o jedné z nejhorších justičních vražd zinscenovaných komunistickými vládci, vyústil v drakonické tresty. Významná národněsocialistická politička Horáková, která za druhé světové války poznala nacistické káznice, dostala trest smrti, podobně jako další tři obžalovaní – historik a kritik Záviš Kalandra, bývalý štábní strážmistr SNB Jan Bouchal a podnikatel Oldřich Pecl. Zbývající obvinění pak byli odsouzeni k doživotnímu žaláři nebo k dlouholetým trestům odnětí svobody. Mezi odsouzenými k těžkému žaláři byl také JUDr. Jiří Křížek, jeden z deseti odvážných advokátů, jehož životní příběh jsme měli možnost si připomenout v rámci projektu Advokáti proti totalitě.

Doktorka Horáková odmítla požádat o milost, tu za ni nakonec podali její otec a sedmnáctiletá dcera. Za milost pro odsouzené intervenovala také řada významných osobností ze zahraničí, kde proces získal velkou publicitu, například Winston Churchill či Albert Einstein. Přesto prezident Klement Gottwald rozsudek potvrdil.

V posledních dnech svého života napsala Milada Horáková v cele smrti deset dopisů. O jejich existenci se veřejnost dozvěděla až po roce 1989, kdy je její dceři Janě, provdané Kánské, předávala JUDr. Dagmar Burešová, jejíchž odchod před 7 lety si připomeneme již za tři dny, 30 června; i ona je jedním ze jmen projektu Advokáti proti totalitě.

Právě Dagmar Burešová se zasadila o rehabilitaci nespravedlivě odsouzených, včetně doktorky Horákové. Svůj poslední dopis, určený především rodině, napsala Milada Horákové v den popravy ve 2:30 hodin ráno. Mimo jiné v něm napsala „Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. (…) Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbude úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“

V ranních hodinách 27. června 1950 pak byla – na základě soudního rozsudku následujícího po obžalobě učiněné prokurátorkou Ludmilou Brožovou-Polednovou – Milada Horáková na dvoře pankrácké věznice popravena. Podle historiků byla její smrt mimořádně krutá a trýznivá – zemřela pomalým udušením. Urna s jejím popelem nebyla rodině vydána a není ani známo, kde skončila.

Na konci 60. let minulého století, v období politického uvolnění, byl rozsudek nad Miladou Horákovou zrušen, plně soudně rehabilitována však mohla být teprve po listopadu 1989. V roce 1991 pak prezident Václav Havel udělil Miladě Horákové in memoriam Řád T. G. Masaryka I. třídy. Zuzana Čaputová ji vyznamenala in memoriam Řádem bílého dvojkříže I. třídy, což je nejvyšší slovenské ocenění pro cizince.

Česká advokátní komora vzdává hold doktorce Horákové a všem, kteří i za cenu vlastních nesnází bojovali v době totality za právo a spravedlnost a neváhali přinést i oběť nejvyšší. Jsou to pravé hrdinky a hrdinové své země!

Hana Rýdlová, šéfredaktorka Bulletinu advokacie a Advokátního deníku

Foto: dtto