Profesní uplatnění právníků v oblasti justice je vázáno na několik kvalifikačních předpokladů, které zajišťují její náležitou úroveň. V rámci vybraného tématu se zaměřím pouze na jeden předpoklad, kterým je dosažení právnického vzdělání, což zároveň představuje podmínku sine qua non. Zákonná úprava de lege lata přitom obsahuje primární podmínku, že se musí jednat o právnické vzdělání nabyté na vysoké škole v České republice. Teprve sekundárně je umožněno, aby se jednalo o vzdělání nabyté v cizině, pokud je po formální a materiální stránce srovnatelné s tím, které je dostupné v tuzemsku. Judikaturní praxe a stavovské zájmy se přitom dlouhou dobu stavěly značně rezervovaně k možnostem připuštění absolventů se zahraničním právnických vzděláním do českého justičního prostoru. V současné době lze vypozorovat dílčí posun v této praxi, která tak doznává kvalitativních změn. Tento příspěvek je rozdělen do dvou základních kapitol. První kapitola se zaobírá kvalifikačním předpokladem dosažení právnického vzdělání. Druhá kapitola se věnuje otázce zahraničního právnického vzdělání a možnost takového absolventa uplatnit se v české justici. Příspěvek vychází z teoretické roviny dané problematiky, když průběžně přechází v judikaturní a aplikační praxi. Cílem a ambicí tohoto příspěvku je rozšířit povědomí o (ne)uznávání zahraničního právnického vzdělání pro justiční profese v ČR, jakož i rozvířit další debaty na dané téma.

 

Právnické profese je možné řadit mezi lukrativní a prestižní povolání, které nejsou volně přístupné široké veřejnosti, nýbrž jen těm, kdo splňují celou řadu obecných i zvláštních předpokladů a požadavků. Za tradiční právnické (justiční) profese se obecně považují advokacie, notářství, exekutorské funkce, státního zastupitelství, a posléze výkon soudnictví.[1] V rámci tohoto příspěvku se nebudeme zaobírat všemi předpoklady, nýbrž jen odbornou způsobilostí k výkonu těchto povolání či profesí. Nabytí odpovídající úrovně kvalifikační způsobilosti znamená, že jedinec si osvojí zvláštní penzum znalostí a dovedností. Pro všechny profese je potom společné, že je možné je zastat jen v případě, že uchazeč získá právnické vzdělání. Po dlouhou dobu v ČR panovalo nevyvratitelné přesvědčení, že se musí jednat o právnické vzdělání nabyté výlučně v ČR, tzn. na právnických fakultách v ČR. Tento přístup se však společenským vývojem v časovém kontinuu změnil. Legislativa ČR předpokládá, že se o některé takové pozice může ucházet i osoba s nabytým právnickým vzděláním v zahraničí, tj. na právnické fakultě v jiném státě. Právnická povolání mají charakter regulovaných povolání, neboť zákon stanovuje dílčí specifické podmínky, které musejí být splněny, aby se konkrétní osoba mohla o danou pozici ucházet.

 

Bohužel, po dlouhou dobu panovalo v ČR přesvědčení, že advokátem, notářem, exekutorem, státním zástupcem či soudcem může být jen osoba, která získala české právnické vzdělání, tj. v oboru českého práva (znalosti českého právního řádu). Mohlo se jen diskutovat o tom, že tím jen jednotlivé stavy chránily svoje uzavřenější prostředí před vnikáním cizím elementů, které mohly nést potenciál ohrožení kýžené axiologické kvality a zájmu na limitaci kvantifikace stavů. Nadále bylo možné uvažovat nad tím, že docházelo k ochraně poskytování právnického vzdělání v ČR, které jsou dodnes oprávněny poskytovat jen čtyři právnické fakulty. Tento úsudek se mohl jevit svým způsobem oprávněný, a to vzhledem na skutečnost, že tyto čtyři právnické fakulty každý rok produkují stovky absolventů, proto není dán zájem na dalším umocňování počtu právníků o cizí absolventy, když i ty tuzemští se mohou potýkat s problémem profesního uplatnění. Na druhou stranu vysoká úroveň ochrany základních lidských práv a svobod nejen v ČR, ale především v EU, a stále se rozšiřující katalog těchto práv vyžadoval opačný přístup.

Demokratický právní stát, ve kterém se prosazuje princip rule of law vyžaduje řádný a ničím nerušený výkon soudní moci, jakož i náležitou kvalitativní úroveň exekutivní moci. Toho je skutečně možné dosáhnout jen tím, že uchazeči o právnické (justiční) profese budou disponovat odpovídajícím právnickým vzdělání, především v oblasti českého právního řádu, když se jedná o uplatnění v rámci českého justičního systému. Na druhou stranu nebylo možné držet eliminační přístup vůči zahraničním absolventům právnických fakult bez dalšího. Klíčovou otázkou tak nebylo, jestli připustit absolventy zahraničních vysokých (právnických) škol k tradičním právnickým (justičním) profesím v ČR, ale otázkou spíše bylo, za jakých podmínek jim to umožnit. Je nepochybné, že kdo absolvuje právnické studium v zahraničí, tak získá právnické vzdělání (vědomosti a dovednosti) vycházející z právního řádu státu, ve kterém se daná vzdělávací instituce nachází. Stejně tak je nepochybné, že právní řády jednotlivých států se od sebe odlišují, a to i v rámci EU, byť s menšími či znatelnějšími rozdíly. Z těchto důvodů nebyl obhájitelný požadavek toho, aby takové zahraniční právnické vzdělání bylo automaticky uznáno bez dalšího, tj. bez povinnosti splnit další (jiné) podmínky. S ohlédnutím na metodu comparative law bylo možné se inspirovat v jiných státech, které umožňovaly přístup k právnickým profesím i zahraničním absolventům, ale toliko po prokázání znalosti jejich vnitrostátního práva. Východisko tak bylo nasnadě, a to umožnit těmto osobám složit rozdílové zkoušky, kterými prokážou nabytí znalostí v disciplínách českého práva. Tento model se stále nezdá býti dostatečně uspokojivý, když pro některé právnické profese je stále zapovězený.

 

Kvalifikační předpoklad dosažení právnického vzdělání v justici

Veskrze všechny dotčené zvláštní právní předpisy stanovují, že uchazeč o danou justiční pozici musí mít nabyté právnické vzdělání na vysoké škole. Nejedná se přitom o právní vzdělání, ale právě právnické. Právní vzdělání lze nabýt i na jiných vysokých školách než ryze právnických fakultách, kdežto právnické vzdělání nabízejí toliko jen právnické fakulty. V tomto ohledu se už starší judikatura zabývala tím, že právní vzdělání poskytované Policejní akademií v Praze není rovno právnickému vzdělání z právnických fakult, proto nenaplňuje požadavek dosaženého vzdělání pro výkon justičních profesí.[2] V této souvislosti je třeba poukázat na jednu skutečnost, která se může projevovat i v dnešní době, a to honoraci titulem JUDr, který ze své přirozenosti znační dosažení právnického vzdělání. Ne vždy tomu tak být musí, neboť v dřívějších dobách mohla titul JUDr udělovat i právě zmíněná Policejní akademie v Praze. Neustále však platí, že tento titul může udělovat Akadémia Policajného zboru v Bratislave, přičemž se stále nejedná o právnické vzdělání jako takové.[3] Na území ČR jsou oprávněny k poskytování právnického vzdělání jen čtyři fakulty veřejných vysokých škol.[4] V případě SR je situace odlišná, neboť vedle čtyřech fakult veřejných vysokých škol je právnické vzdělání oprávněna poskytovat min. jedna fakulta soukromé vysoké školy.[5] Z pohledu platné právní úpravy ČR však není rozhodující, jestli bylo právnické vzdělání nabyto na veřejné nebo soukromé vysoké škole, když však v ČR neexistuje soukromá vysoká škola s akreditací k poskytování právnického vzdělání.[6]

Podle zákona o advokacii se za základní předpoklad k výkonu advokacie považuje získání vysokoškolského vzdělání v oboru práva, a to buď v magisterském studijním programu realizovaném studium na vysoké škole v ČR, nebo v zahraničí, pokud je takové vzdělání uznáno za rovnocenné s tím českým a zároveň mu odpovídá i obsahem a rozsahem.[7] Starší komentovaná literatura hovoří o tom, že je nezbytné poskytovat právní služby na vysoké úrovni, s čím nelze než souhlasit. Nicméně zde stál dovětek toho, že se očekává jejich poskytování především v oblasti právního řádu ČR.[8] Primární požadavek tak stojí založen na tom, že se musí jednat o vzdělání získané v ČR, které jsou podle jiného zákona oprávněny poskytovat jen čtyři vysoké školy.[9] Za právnické studium, resp. studium práva, se rozumí to, jenž je zaměřeno výlučně na právo jako vědní obor, a to bez specifického zaměření (veřejná správa, mezinárodní vztahy a jiné).[10] Analogickou podobnost lze spatřovat u oboru všeobecného lékařství, kdy absolvent lékařské fakulty získá všeobecné znalosti v oboru medicíny. Tento požadavek se jeví jako pochopitelný, když je v každé zemi výuka práva orientována převážně na vnitrostátní právo dané země. Samozřejmě s přihlédnutím k disciplínám mezinárodní a evropského práva. V obecné rovině je tak možné se domnívat, že absolvent zahraniční právnické vysoké školy, byť nacházejících se v EU (ale i mimo ni), automaticky nezískává univerzální právnické vzdělání, které by po obsahové stránce bylo rovnocenné ve všech (členských) státech bez dalšího.[11]

Hodně podobnou úpravu jako v případě advokacie obsahuje i esenciální právní předpis upravující výkon notářství, tj. notářský řád, který rovněž vyžaduje získání vysokoškolského vzdělání v oboru práva, ale s rozdílem toho, že musí být uskutečněno v magisterském studijním programu právo a právní věda.[12] Notářský řád vymezuje stejné požadavky na zahraniční právnické vzdělání jako zákon o advokacii. Samotné prokázání odborné způsobilosti, proto nabytí právnického vzdělání, se prokazuje až při konkurzu na notářský úřad.[13] Notářský úřad je veřejnou funkcí kombinovanou se stavovským postavením, což odráží požadavek na jeho řádný výkon, čehož je možné dosáhnout jen hlubokou znalostí národního právního prostředí a řádu.[14] Víceméně totožnou úpravu obsahuje exekuční řád, který požaduje získání vysokoškolského vzdělání v oboru práva, a to shodně jako v případě notářského předpisu, tak v magisterském studijním programu právo a právní věda studiem na vysoké škole v ČR, nebo z výše zmíněných podmínek v zahraničí.[15] Shodně i při posuzování dosaženého vzdělání pro exekutorskou funkci platí, že se má jednat o vysokoškolské vzdělání nabyté na právnické fakultě vysoké školy sídlící v ČR. Zároveň musí být toto vzdělání získáno v magisterském studijním programu, z čehož je vyvoditelné, že bakalářské studium je nedostačující (typ. obor veřejné správy). Komentovaná literatura k exekučnímu řádu uvádí, že za požadované vzdělání není možné chápat to, které bylo získané na jiné vysokoškolské instituci než na čtyřech právnických fakultách v ČR, a to bez ohledu na existenci prvků právního vzdělání.[16]

Úsečnější regulaci přináší zákon o státním zastupitelství, který říká, že státním zástupcem může být mj. ten, kdo získal vysokoškolské vzdělání studiem magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole v ČR.[17] Za magisterské studium oboru práva se považuje takové, které nenavazuje na bakalářské.[18] Nemělo by se tak jednat o navazující magisterské studium, neboť obor práva je v ČR možné studovat jen v pětiletém celistvém magisterském studiu. Toto tvrzení naráží na diametrální odlišnost vztahující se k nabývání právnického vzdělání v ČR a SR. Slovenský právní řád nezná u právnického studia pětiletý magisterský studijní program tak, jak je tomu v ČR. Na území SR je tak možné nabýt právnické vzdělání jen tak, že na právnické fakultě vystudujete nejdříve obor práva ve tříletém bakalářském programu a posléze pokračujete dvouletým magisterským programem (navazujícím).[19] Ohlédneme-li se na funkci soudce, tak na ní jsou přitom požadavky a předpoklady nejpřísnější, když ve vztahu k nabytému vzdělání zákon požaduje, aby uchazeč o pozici soudce získal vysokoškolské vzdělání získané řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v ČR.[20] Zmíněným oborem práva má být přitom rozuměno výlučně právo české.[21] Z hlediska atributů soudní moci, a to její nezávislosti, nestrannosti a étosu spravedlnosti, zůstává klíčové vyvarovat se všech potencionalit i fakticit, jenž by mohly vést k jejímu oslabení či snad narušení, čímž by veřejnost mohla ztratit důvěru v principy a hodnoty soudnictví.

Magisterský studijní program předpokládá dosažení vyššího stupně kvalifikační odbornosti, když jest zaměřen na dosažení teoretických i praktických znalostí vážících se k soudobému stavu vědy (právní vědy – jurisprudence), výzkumu a vývoje, což má vést k empirické aplikaci získaných (osvojených) poznatků.[22] Magisterské studijní programy jsou potom tradičně členěny na (ne)navazující. V případě navazujících magisterských studijních programů se jedná o takové, kterým musí předcházet bakalářské studium. U nenavazujících magisterských programů se jedná o nepřetržité studium (bez předchozí bakalářské formy), které se v ČR uplatňuje právě u vzdělání v oboru „Právo a právní věda“, tj. na právnických fakultách v ČR. V právním prostředí SR je situace odlišnější, neboť vzdělání v oboru „Právo“ se uskutečňuje nejprve ve tříletém bakalářském studiu a posléze ve dvouletém navazujícím magisterském programu. Teprve absolvováním obou stupňů se dosáhne plnohodnotného právnického vzdělání. Při komparaci slovenské a české právní úpravy vztahující se k nabývání právnického vzdělání tak docházíme nutně k závěru, že český pětiletý magisterský studijní program v oboru „Právo a právní věda“ uskutečňovaný na právnických fakultách plně odpovídá slovenskému právnickému vzdělání v oboru „Právo“, které se na tamějších právnických fakultách uskutečňuje v tříletém bakalářském studiu a navazujícím dvouletém magisterském studiu.[23]

V této souvislosti chceme poukázat na slovenskou právní úpravu, která napříč jednotlivými právními předpisy vykazuje identické znění kvalifikačního požadavku vážícího se k nabytému právnickému vzdělání. Na rozdíl od české právní úpravy, pak tyto jednotlivé právní předpisy obsahují primární pravidlo, že je nezbytné získat „vysokoškolské vzdelanie druhého stupňa v študijnom odbore právo na právnickej fakulte vysokej školy v Slovenskej republike“ nebo dle sekundárního pravidla mít „uznaný doklad a vysokoškolskom právnickom vzdelaní druhého stupňa vydaný zahraničnou vysokou školou“.[24] Slovenská právní úprava je tak napříč právní úpravou týkající se statusu advokáta, notáře, exekutora, prokurátora a soudce terminologicky unitární, což je mj. další z rozdílů a odlišností od české právní úpravy. Vedle toho je vhodné poukázat na skutečnost, že uchazeč o justiční pozici v ČR s nabytým zahraničním právnickým vzděláním (např. slovenským) se musí potýkat s mnohými, často formálními, nesnázemi, kdežto uchazeč o justiční pozice v SR, který nabyl právnické vzdělání v cizině (typ. v ČR) se s takovými komplikacemi buď nestřetává nebo je dokáže snadněji překlenout.[25]

 

Zahraniční právnické vzdělání a možnost uplatnění se v justičním prostředí

V případě právnického vzdělání nabytého v zahraničí platí, že musí být získáno na vzdělávací instituci akreditované v domovském státě, což se přeneseně odráží i v tom, že taková instituce by neměla takové vzdělání poskytovat na území ČR.[26] Další komentovaná literatura uvádí, že právnické vzdělání nejsou oprávněny v ČR poskytovat české pobočky zahraničních vysokých škol.[27] V tomto ohledu měli autoři nejspíše na mysli původní modalitu, kdy jedna slovenská vysoká škola poskytovala na území ČR právnické vzdělání, a to na základě slovenské akreditace, tj. akreditace k výuce slovenského práva, ale nikoliv podle české akreditace.[28] V následných soudních sporech, jak na území ČR, tak i SR, se řešilo mnoho sporných otázek oscilujících okolo toho, jaké vzdělání bylo poskytováno (de facto) a mělo být poskytováno (de iure).[29] U zahraničního studia tak platí, že to musí být poskytováno v sídle dané vzdělávací instituce, tj. na území domovského státu, kde se daná instituce nachází a kde má udělenou akreditaci.[30] Z hlediska požadavku na srovnatelnost úrovně zahraničního vzdělání po kvalitativní (obsah) i kvantitativní (rozsah) stránce platí, že jej musí poskytovat právnické fakulty, resp. fakulty práva, umožňující dosažení právnického vzdělání v magisterském stupni.

Souhlasíme s názorem toho, že při posuzování zahraničního právnického vzdělání vůči českému ekvivalentu je třeba se zabývat jeho formální i materiální stránkou, proto by měla být hodnocena geneze, obsahová náplň oborů, studijní požadavky jednotlivých disciplín atd. Někdy se hovoří o tom, že je třeba zkoumat časovou dotaci studia (na zahraniční škole), zmíněnou úroveň plnění studijních povinností, obsah klíčových předmětů, kvalitu závěrečné práce či obsah státních závěrečných zkoušek.[31] Některé zdroje uvádějí, že k prokázání kvalitativní i kvantitativní stránky dosaženého vzdělání mohou posloužit i různá potvrzení o absolvované praxi či jiné doklady.[32] Studium jako takové však musí vždy probíhat podle stanovené akreditace a v jejích mezích, přičemž až následně po dodržení této elementární podmínky je možné se zabývat otázkou toho, jaký byl skutečný obsah studia.[33] Nezbytnost vycházet z dodržení formální stránky dosaženého zahraničního vzdělání při hodnocení jeho rovnocennosti s tím českým představuje conditio sine qua non. V otázce zaměřené na materiální rovinu dosaženého vzdělání je třeba nepřehlédnout, že poskytování kvalitního vysokoškolského právnického vzdělání nespočívá jen v seznámení studenta s pozitivním právem daného státu, ale je třeba přihlížet i dalším jeho kvalitativním dimenzím.[34]

Obecně se přijímá fakt, že podmínka dosaženého vzdělání není naplněna jen a pouze na základě uznání rovnocennosti studia na zahraniční vysoké škole v nostrifikačním procesu bez dalšího, neboť neustále přetrvává potřeba prokázání znalostí českého právního řádu. Nicméně unijní judikatura už dříve požadovala, aby se magisterské vzdělání v oboru práva posuzovalo z jeho komplexního hlediska, tj. akademické i profesní roviny. Následně by se mělo dojít k objektivnímu ujištění o tom, že zahraniční vzdělání (prokázané diplomem[35]) (ne)potvrzuje znalosti a kvalifikaci min. odpovídající, pokud ne identickou.[36] Ve chvíli, kdy je však takové zahraniční (právnické) vzdělání uznáno za rovnocenné tomu českému (ust. § 89 vysokoškolského zákona), tak vyvstává překážka ke zpochybňování splnění podmínky dosažení právnického vzdělání, min. pro zápis do seznamu koncipientů ČAK.[37] Tento závěr přitom platí nehledě na skutečnost, jestli studium probíhalo v plném rozsahu v zahraničí (na území cizího státu), nebo zčásti prostřednictvím detašovaných pracovišť. Nicméně se jedná o formální rovinu uznání zahraničního vzdělání, protože neustále přetrvává oprávnění k ex post posuzování toho, jestli takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem vzdělání, které je dostupné v ČR.[38]

Zásadní rozdíl se totiž váže k akademické rovnocennosti vzdělání z hlediska akceptace dokladů o vzdělání (vysokoškolských diplomů) a profesní rovnocennosti vzdělání pro výkon justičních profesí.[39] Nostrifikace je formálním procesem uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání (diplomů), což je třeba přísně odlišovat od profesního uznání, které se váže k posuzování odborné způsobilosti k výkonu regulovaných povolání.[40] Z podstaty regulovaných povolání, právě těch justičních, se za klíčovou požadují obě roviny vzdělání, a to jak akademická (formální), tak především ta profesní (materiální).[41] Dosažení akademické rovnocennosti vzdělání znamená, že jednotlivci bude uznán zahraniční diplom o dosaženém vzdělání, tj. dochází k akceptaci užívání jeho vysokoškolského titulu, což může založit i jeho občanskoprávní odpovědnost.[42] Naopak dosažení profesní rovnocennosti vzdělání znamená, že bude uznána jeho srovnatelnost v obsahu a rozsahu vůči vzdělání, které je běžně dostupné na právnických fakultách v ČR, tj. musí se jednat o vzdělání v oblasti českého práva v rozsahu, v jakém ho poskytují české právnické fakulty. Absolvent zahraniční právnické fakulty má v ČR z formálního hlediska dosažené právnické vzdělání, ale nikoliv už v rovině materiální (obsahové). Srovnatelnost obsahu a rozsahu vzdělání však může dosáhnout za využití tzv. rozdílových zkoušek prokazujících orientaci a vědomosti v právních disciplínách, tj. jednotlivých právních odvětvích právního řádu ČR.[43] Absolvent zahraniční právnické vysoké školy není nucen k opětovnému absolvování celého právnického studia na území ČR, když postačuje pouze „doplnění“ vzdělání v oblasti českého práva.[44] Nicméně mu musí být taková možnost k doplnění si vzdělání o znalosti českého práva reálně dostupná.[45]

Unijní dimenze dotýkající se vzdělání v oblasti práva zůstává i přes částečnou harmonizaci v EU stále diferencovaná. Neustále zůstává zachováno, že si členské státy mohou přijmout vlastní pravidla upravující přístup k regulovaným povoláním, což nemohou změnit ani mezinárodní smlouvy či unijní pravidla.[46] Za regulované povolání je možné stricto sensu považovat výkon funkce státního zástupce, soudce, či právě soudního exekutora. Ve své podstatě je to dáno tím, že se jedná o výkon veřejných funkcí, resp. takových, ve kterých se spravují veřejné záležitosti, tj. prosazuje se veřejný zájem. Například není možné přehlédnout, že rozhodnutí exekutora se považuje za rozhodnutí soudu prvního stupně.[47] Takovému závěru svědčí i judikatura SDEU, který deklaroval přípustnost rozdílů v posuzování (ne)naplnění podmínek přístupu k regulovaným povoláním (funkcím). Na druhou stranu stálo dodáno, že by se mělo uvážit rozdílů, logicky vzato i podobností, mezi relevantními vnitrostátními právními řády jednotlivých členských států.[48] Podle jiného názoru SDEU je ovšem třeba se zabývat úrovní dosaženého vzdělání v její celistvosti.[49] Například při porovnání mnoha aspektů české a slovenské právní úpravy docházíme k nepopiratelnému závěru, že se v mnohém podobá, ale i v něčem rozchází. Obecně vzato je možné se přidržet teze, že slovenské vzdělání v oboru práva nemusí být bez dalšího obsahově rovnocenné s tím českým.[50]

U stavovských komor (typ. České advokátní komory aj.) platí, že jsou oprávněny ke zkoumání a hodnocení odpovídající úrovně dosaženého právnického vzdělání na zahraniční vysoké škole. In concreto u ČAK k tomu byl ustanoven výbor pro přezkum právnického vzdělání jako poradní orgán.[51] Z dosavadní praxe je možné v tomto ohledu poukázat na původní výsledek soudní kauzy, jejíž předmět se mj. týkal toho, že ČAK oprávněně rozhodla o tom, že právnické vzdělání nabyté na Bratislavské vysoké škole práva (později změněné na Paneurópskou vysokou školu) nesplňovalo podmínku vzdělání pro zápis do seznamu advokátů v ČR.[52] Původní praxe však byla postupem času překonána, přičemž průlomovým se stal konkrétní nález ÚS, kterým byl zrušen původně zamítaný (negativní) postoj ČAKu, jenž odpíral absolventu Právnické fakulty Jagellonské univerzity v Krakově zápis do seznamu advokátů.[53] Paralelně je i exekutorská komora oprávněna zkoumat u zahraničního právnického vzdělání podmínky jeho srovnatelnosti s tím českým.[54]

Vyhodnocení splnění předpokladu dosažení náležité odborné kvalifikace pro vstup do jednotlivých justičních oblastí přináší několik aplikačních úskalí. V případě advokacie jako svobodného stavovského povolání, které se v určitých aspektech přibližuje podnikatelské činnosti, byl ustálen extenzivnější přístup (v návaznosti na výše uvedená východiska). Absolventovi zahraničního právnického vzdělání pro vstup do advokacie postačuje „dodělat“ si zmíněné rozdílové zkoušky, nechat si nostrifikovat doklady o vzdělání a bude zapsán do seznamů koncipientů. U ostatních justičních pozic je situace složitější, a to pro restriktivněji chápané splnění jednotlivých podmínek, čímž se vlastně poskytuje zvýšená ochrana justičního systému. Ve vztahu k advokátním koncipientům a hodnocení jejich dosaženého vzdělání, i toho zahraničního, existuje bohatá soudní judikatura, jejíž závěry ČAK ve své nynější praxi reflektuje. Lze očekávat, že notářská a exekutorská komora by se v mnohých ohledech zachovala, alespoň částečně, po vzoru té advokátní, a to samozřejmě s rozdíly vážícími se k veřejným úřadům. U státního zastupitelství se ojedinělý případ už také vyskytl, proto i u něj lze odhadnout postup, který by se opakoval u dalších takových uchazečů. Nicméně pro obsazování soudních funkcí donedávna panovala určitá praxe, která však doznala změn. Nelze než souhlasit s tezí toho, že způsob ustanovování soudců je jedním z předpokladů soudní nezávislosti, když zde figuruje určitý společenský (veřejný) zájem na tom, aby bylo soudnictví vykonáváno jen těmi „nejkvalitnějšími“ jedinci, neboť soudní moc se sama podílí na formování společenských pravidel.[55] Není možné obecně pravit, že každý absolvent české právnické fakulty musí být „kvalitnější“ než absolvent zahraniční právnické fakulty.

Relativně nedávno došlo k identifikaci několika dílčích problémů, které se váží k ustanovování nových soudců, a to nejednotná praxe či netransparentnost výběru uchazečů. V rámci analýzy nedávné judikatury jsem identifikoval nová východiska a obrat v přístupu, který se týká pozice asistenta soudce, který musí mít rovněž vysokoškolské právnické vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v ČR. In concreto byl identifikován problém týkající se nedostatečné transparentnosti výběru jednotlivých uchazečů, neboť se taková selekce odvíjí od vůle předsedů krajských soudů. Objevují se přitom názory, že nebývá známo, z jakých důvodů byl jeden kandidát upřednostněn před jiným. Zastánci těchto názorů potom argumentují tím, že předsedové krajských soudů disponují až příliš rozsáhlou diskreční pravomocí.[56] Podle mého názoru je pravdou, že současný model se nemusí jevit dostatečně průzračný, ale je třeba pamatovat na to, že to nejsou jen sami předsedové krajských soudů, kteří vybírají jednotlivé uchazeče, ale jsou to především jednotliví soudci, kteří si v rámci výběrových řízení své budoucí asistenty preferenčně vybírají. Soudní moc se nedávno věnovala otázce toho, že do pozice asistenta soudce byla jmenována osoba, která nabyla právnické vzdělání v zahraničí s tím, že si k tomu „dodělala“ zmíněné rozdílové zkoušky. Následné splnění kvalifikačního předpokladu pro pozici asistenta soudce poté zkoumá předseda příslušného krajského soudu, ke kterému se uchazeč hlásí.[57] Eventuální problém se týká nejednotné praxe předsedů krajských soudů, kdy napříč ČR mohl předseda jednoho soudu rozhodnout o tom, že takový uchazeč splňuje požadavek dosaženého právnického vzdělání, ale předseda jiného krajského soudu mohl dojít k opačnému závěru, a to v návaznosti na „správnou“ interpretaci zákona.[58]

Na druhou stranu soudy došly k závěru, že vyhodnotí-li předseda krajského soudu to, že uchazeč o pozici asistenta soudce splňuje podmínku dosaženého právnického vzdělání, i když má absolvovanou zahraniční vysokou školu s rozdílovými zkouškami, tak to ještě neznamená, že bude splňovat tuto podmínku i při následném ucházení se o konkrétní pozici soudce.[59] Dokonce bylo judikováno, že jmenovaný asistent soudce se zahraničním právnickým vzděláním musí být připuštěn k odborné justiční zkoušce, když ani její dosažení ještě neznamená, že taková osoba bude jmenována soudcem. Soud příhodně argumentoval možným přesahem do práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu[60], protože chce-li taková osoba nabýt povinnou praxi v pozici asistenta soudce, a nikoliv třeba advokátního koncipienta, tak jí to musí být umožněno.[61] Z hlediska vzájemného uznávání právní praxe napříč justiční sférou by v opačném případě bylo jednotlivým osobám toto právo omezeno. Takový jedinec totiž nemusí nutně aspirovat na pozici soudce, když má pouze zájem podílet se na fungování justice jako asistent soudce, nebo zde chce získat požadovanou zákonnou praxi a nadále se uplatnit např. v advokacii. V širší logice není možné po takovém jedinci požadovat, aby nabyl konkrétní právní praxi výlučně jako advokátní koncipient, když takový výklad z dotčené právní úpravy nevyplývá a ani soudy jej nedovodily. Obecně byl vysloven závěr, že nedochází k ohrožení justičního systému v ČR, neboť složí-li asistent soudce odbornou justiční zkoušku, tak tím automaticky nedochází ke splnění podmínky dosaženého vzdělání vyžadujícího pro výkon jednotlivých právnických (justičních) profesí.

 

Závěr

Nejen právnické vzdělání získá ten, kdo úspěšně ukončí edukační proces, jenž vede k dosažení takového vzdělání, tj. úspěšně absolvuje akreditovaný magisterský studijní program v oboru práva.[62] De iure není požadováno, že právnické vzdělání je možné získat jen na veřejných vysokých školách, když de facto tomu jinak být v ČR nemůže, alespoň prozatím. Za poslední roky se některé soukromé subjekty snažily získat českou akreditaci k tomu, aby mohly poskytovat právnické vzdělání na území ČR, ale taková akreditace jim nebyla udělena.[63] V kontextu tohoto příspěvku jsem se zaobíral otázkou kvalifikačního předpokladu, a to právnického vzdělání jako základní podmínky pro možnost ucházet se o justiční pozici. Moje pozornost se upírala k zahraničnímu právnickému vzdělání, ke kterému po min. dvě dekády byl zaujímán u regulovaných justičních povolání striktně odmítavý postoj. Jak bylo poukázáno, tak postupem času a proměnou společenských reálií se i přístup v otázce posuzování rovnocennosti a srovnatelnosti zahraničního právnického vzdělání značně posunul, přičemž tento vývoj je možné spatřovat za pozitivní.

V nedávné soudní judikatuře týkající se nepřipuštění asistenta soudce k justiční zkoušce, když neměl splňovat podmínku právnického vzdělání, které měl nabyté v SR, rezonoval názor toho, že bylo třeba při rozhodování hledět zájmu na ochraně justiční systému ČR před příp. újmou, která by mu mohla vzniknout. Soudy se přitom s takovým názorem neztotožnily, a to s odkazem na správné nalezení práva vycházejícího z dotčené úpravy. Tento soudní rezultát bych rád posunul o něco dál, když i jak výše bylo zmíněno, že implicitně setrvávat na tom, že jediný, kdo se může ucházet o právnické (justiční) profese v ČR jsou absolventi českých právnických fakult je neudržitelný. Na základě žádného podkladu není možné uzavřít, že absolvent právnické fakulty v ČR bude vždy „lepší alias kvalitnější“ pro justiční systém než absolvent zahraniční právnické fakulty. Obzvláště v prostoru EU, kde se už dávno prosazuje volný pohyb osob, zboží, služeb, ale i dalších je třeba respektovat široké a využitelné (flexibilní) možnosti jednotlivců i ve vztahu k výběru vzdělání, vzdělávací instituce, jakož i následného povolání či profese. Regulovaná povolání tak mohou být přísněji limitována, ale nelze je diskriminačně omezit. Obdobu můžeme vysledovat opět v SR, kde se absolventi českých právnických fakult nesetkávají s takovými komplikacemi jako tomu mohlo být, nebo i stále ještě může být, u absolventů slovenských právnických fakult, kteří hledají uplatnění v ČR. Nicméně je třeba zdůraznit, že požadavek složení rozdílových zkoušek je zcela oprávněný a ospravedlnitelný, a to z pragmatických důvodů.

Vedle toho bylo poukázáno na dlouhodobou praxi, která se projevovala v možném narušování práva na svobodnou volbu povolání a přípravy k němu. Nynější judikatura dospěla explicitně k tomu, že toto právo prostupuje i v právnickými (justiční) povoláními, proto není možné setrvat na striktní výluce toho, že kdo nemá právnické vzdělání nabyté v ČR, tak se nemůže stát asistentem soudce či právním čekatelem státního zastupitelství. Soudy příhodně poukázaly na skutečnost, že tyto „přípravné“ a „pomocné“ pozice nejsou výkonem veřejných funkcí rovných těm soudcovským či funkce státního zástupce, přičemž ani splnění justičních či advokátních či jiných profesních zkoušek automaticky a bez dalšího neznamená, že taková osoba bude obsazena do chráněných veřejných funkcí. Soudy tak dospěly k tomu, že justiční systém v ČR je dostatečně chráněn, tj. stále obsahuje dostatečné záruky týkající se profesních požadavků na odbornou způsobilosti daných osob ucházejících se o „vysoké“ veřejné funkce. Zároveň však došlo k vyzdvižení ochrany základních práv osob, které už věnovali nemálo času a prostředků k tomu, aby získali odbornou způsobilosti, byť studiem v zahraničí, které navíc může být mnohem nákladnější než studium v tuzemsku. V širších kontextu byla navíc respektována i přenositelnost, resp. uznatelnost, nabyté právní praxe z jedné justiční oblasti do jiné, neboť praxe advokátního koncipienta je běžně započitatelná do justiční praxe a naopak. Samozřejmě s menšími či většími odchylkami, kdy v případě právně čekatelské praxe u státního zastupitelství je praxe v pozici asistenta soudce započitatelná jen poměrně a na základě individuálního posouzení.

 

JUDr. Mgr. Bc. Štěpán Kořínek, asistent soudce Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, externí doktorand Právnické fakulty UMB v Bánskej Bystrici

Ilustrační foto: canva.com

 

 

Seznam použitých zdrojů

BÍLEK, P., JINDŘICH, M., RYŠÁNEK, Z., BERNARD, P. a kol. Notářský řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024. 1080 s. ISBN 978-80-7400-962-4.

BRADÁČOVÁ, L. a kol. Zákon o státním zastupitelství. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2023. 662 s. ISBN 978-80-7400-936-5.

HUSSEINI, F., BARTOŇ, M., KOKEŠ, M., KOPA, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021. 1413 s. ISBN 978-80-7400-812-2.

CHROMÝ, J. Státní zástupce a ostatní právnické profese na počátku třetího tisíciletí. In Státní zastupitelství, 2008, č. 11-12, s. 69-76. ISSN 1214-3758.

JURNÍKOVÁ, J., HEJČ, D., POTĚŠIL, L. a kol. Zákon o vysokých školách. Komentář. Online. Praha: C. H. Beck, 2025. ISBN 978-80-7699-015-9.

KASÍKOVÁ, M., JIRMANOVÁ, M., HUBÁČEK, J. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2022. 1338 s. ISBN 978-80-7400-855-9.

KOCOUREK, J. Zákon o soudech a soudcích. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. 454 s. ISBN 978-80-7400-292-2.

KOVÁŘOVÁ, D. a kol. Zákon o advokacii a stavovské předpisy. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. 967 s. ISBN 978-80-7552-631-1.

LAJSEK, V. Kritické zamýšlení nad ustanovováním soudců v ČR. In Právní rozhledy, 2020, roč. 28, č. 18, s. 627-637. ISSN 1210-6410.

LATA, J. a kol. Zákon o státním zastupitelství. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2024. 565 s. ISBN 978-80-286-0100-3.

MOLÁK, S. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023. 1365 s. ISBN 978-80-7676-575-7.

PRCHLÍKOVÁ, L. Právnická povolání v justici. Diplomová práce. Praha: Právnická fakulta UK, 2014. 81 s.

SKŘEJPEK, M. Soukromá právnická fakulta UNINOVA zahajuje. In Právní rozhledy, 2009, roč. 17, č. 13, s. 493-494. ISSN 1210-6410.

SVEJKOVSKÝ, J., MACKOVÁ, A., VYCHOPEŇ, M. a kol. Advokátní právo. Praha: C. H. Beck, 2017. 330 s. ISBN 978-80-7400-659-3.

SVEJKOVSKÝ, J., VYCHOPEŇ, M., KRYM, L., PEJCHAL, A. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012. 633 s. ISBN 978-80-7179-248-2.

SVOBODA, K., JÍCHA, L., KREJSA, J. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2022. 1250 s. ISBN 978-80-7400-863-4.

Nález ÚS ČR ze dne 13. 09. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 7/95.

Nález ÚS ČR ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 443/16.

Nález ÚS ČR ze dne 26. 04. 2021, sp. zn. II. ÚS 2988/19.

Rozsudek KS v Bratislavě ze dne 01. 07. 2015, sp. zn. 5S/150/2015.

Rozsudek KS v Bratislavě ze dne 25. 01. 2023, sp. zn. 15Co/35/2020.

Rozsudek MS v Praze ze dne 27. 10. 2017, č.j. 3 A 107/2015-39.

Rozsudek MS v Praze ze dne 11. 02. 2025, č.j. 11 A 96/2024-36.

Rozsudek NS ČR ze dne 25. 01. 2012, sp. zn. 32 Cdo 583/2010.

Rozsudek NS ČR ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2819/2014.

Rozsudek NS SR ze dne 04. 04. 2017, sp. zn. 4Sžo/24/2016.

Rozsudek NSS ze dne 06. 09. 2021, č.j. 5 As 462/2019-35.

Rozsudek NSS ze dne 18. 08. 2022, č.j. 1 As 71/2022-44.

Rozsudek NSS ze dne 31. 01. 2022, č.j. 3 As 38/2020-37.

Rozsudek NSS ze dne 22. 09. 2023, č.j. 5 As 1/2023-28.

Rozsudek NSS ze dne 10. 04. 2025, č.j. 2 As 54/2025-39.

Rozsudek SDEU ze dne 13. 11. 2003 ve věci C-313/01 Christine Morgenbesser v. Consiglio dell’Ordine degli avvocati di Genova.

Rozsudek SDEU ze dne 07. 03. 2019 ve věci C-728/17 P Evropská komise v. Alain Laurent Brouillard.

Usnesení NS ČR ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1701/2001.

Usnesení NS ČR ze dne 29. 09. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2932/2009.

Usnesení NS ČR ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4055/2009.

Usnesení NS ČR ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1475/2013.

Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 85/1996 Sb. o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 323/1992 Zb. o notároch a notárskej činnosti (Notársky poriadok), v znení neskorších predpisov.

Zákon č. 233/1995 Z. z. o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti (Exekučny poriadok), v zneni neskorších predpisov.

Zákon č. 385/2000 Z. z. o sudcoch a prisediacich, v znení neskorších predpisov.

Zákon č. 154/2001 Z. z. o prokurátoroch a právnych čekateľoch prokuratúry, v znení neskorších predpisov.

Zákon č. 131/2002 Z. z. o vysokých školách, v znení neskorších predpisov.

Zákon č. 586/2003 Z. z. o advokácii, v znení neskorších predpisov.

Zákon č. 422/2015 Z. z. o uznávaní dokladov o vzdelaní a o uznávaní odborných kvalifikácií, v znení neskorších predpisov.

Zpráva VOP ze dne 17. 03. 2015, č.j. 6804/2014/VOP.

 

---

Poznámky:

[1] CHROMÝ, J. Státní zástupce a ostatní právnické profese na počátku třetího tisíciletí. In Státní zastupitelství, 2008, č. 11-12, s. 69-76.

[2] Lze odkázat na nález ÚS ze dne 13. 09. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 7/95, nebo i rozsudek NS ze dne 25. 01. 2012, sp. zn. 32 Cdo 583/2010.

[3] Srov. zmíněný nález ÚS ze dne 13. 09. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 7/95.

[4] Právnická fakulta UK v Praze, Právnická fakulta MU v Brně, Právnická fakulta UP v Olomouci a Právnická fakulta ZČU v Plzni.

[5] Právnická fakulta UK v Bratislavě, Právnická fakulta UMB v Bánské Bystrici, Právnická fakulta v Trnavě, Právnická fakulta UPJŠ v Košicích, ale i třeba Fakulta práva Paneurópske vysoké školy v Bratislavě.

[6] Neexistuje však ani státní vysoká škola s takovou akreditací, neboť ČR má pouze dvě státní vysoké školy, a to Policejní akademii v Praze a Univerzitu obrany v Brně.

[7] Ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

[8] SVEJKOVSKÝ, J., VYCHOPEŇ, M., KRYM, L., PEJCHAL, A. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 34-35.

[9] KOVÁŘOVÁ, D. a kol. Zákon o advokacii a stavovské předpisy. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 21-30.

[10] Lze navíc poukázat na procesní souvislosti, když ani ukončené studium obsahově ucelené části vysokoškolského studia na právnické fakultě v oboru místní (veřejné) správy nesplňuje podmínku dovolacího řízení, tj. že dovolatel musí mít právnické vzdělání nebo být zastoupen advokátem (srov. usnesení NS ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1701/2001). Na druhou stranu je tato podmínka naplněna u dovolatele, který má právnické vzdělání nabyté v zahraničí s náležité nostrifikovaným dokladem (viz. usnesení NS ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4055/2009).

[11] SVEJKOVSKÝ, J., MACKOVÁ, A., VYCHOPEŇ, M. a kol. Advokátní právo. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 17-31.

[12] Ust. § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

[13] BÍLEK, P., JINDŘICH, M., RYŠÁNEK, Z., BERNARD, P. a kol. Notářský řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 79-80.

[14] PRCHLÍKOVÁ, L. Právnická povolání v justici. Diplomová práce. Praha: Právnická fakulta UK, 2014, s. 25.

[15] Ust. § 9 odst. 1 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů.

[16] KASÍKOVÁ, M., JIRMANOVÁ, M., HUBÁČEK, J. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 63-70.

[17] Ust. § 17 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.

[18] BRADÁČOVÁ, L. a kol. Zákon o státním zastupitelství. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 385-390.

[19] S ohledem na ust. § 51 odst. 5 zákona č. 131/2002 Z. z. o vysokých školách, v znení neskorších predpisov, je třeba rovněž odkázat na Sústavu študijných odborov SR, která je zveřejněno formou vyhlášky Ministerstva školství SR a dostupná na portálu Slov-Lex. V této soustavě nacházíme pod bodem 30. obor Právo, ve kterém stojí dále v bodě 1.6 v kolonce věnované možnosti spojenia študijného programu prvého stupňa (bakalářský) a druhého stupňa (magisterský) do jedného celku uvedeno, že taková možnost není možná „nie je možné spájať študijné programy prvého stupňa a študijné programy druhého stupňa do jedného celku“ (dostupné na odkaze: https://static.slov-lex.sk/pdf/prilohy/SK/ZZ/2019/244/20230201_5510036-2.pdf).

[20] Ust. § 60 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

[21] KOCOUREK, J. Zákon o soudech a soudcích. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 130 an.

[22] Srov. ust. § 46 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, s komentářem JURNÍKOVÁ, J., HEJČ, D., POTĚŠIL, L. a kol. Zákon o vysokých školách. Komentář. Online. Praha: C. H. Beck, 2025.

[23] K tomu je třeba ještě poznamenat, že v ČR se právnické vzdělání poskytuje výlučně v prezenční formě daného studijního magisterského programu, kdežto v SR je možné právnická vzdělání získat ve formě prezenční, ale i kombinované, a to včetně obou stupňů – bakalářského i magisterského.

[24] Srov. ust. § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 154/2001 Z. z. o prokurátoroch a právnych čekateľoch prokuratúry; ust. § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/2003 Z. z. o advokácii; ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 323/1992 Zb. o notároch a notárskej činnosti (Notársky poriadok); ust. § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 233/1995 Z. z. o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti (Exekučný poriadok); jakož i ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 385/2000 Z. z. o sudcoch a prisediacich.

[25] V této souvislosti je potřebné poukázat na ust. § 25 zákona č. 422/2015 Z. z. o uznávaní dokladov o vzdelaní a o uznávaní odborných kvalifikácií, které je věnované tzv. kompenzačním opatřením, mezi kterými rozeznává zkoušky způsobilosti typ. pro regulovaná povolání. Při složení takových zkoušek už tento uchazeč víceméně nemá žádné zábrany k uplatnění se v daném povolání (z hlediska dosaženého vzdělání).

[26] SVEJKOVSKÝ, J., VYCHOPEŇ, M., KRYM, L., PEJCHAL, A. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 35-42.

[27] LATA, J. a kol. Zákon o státním zastupitelství. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2024, s. 269-272.

[28] Edukační model poskytování právnického vzdělání byl realizován prostřednictvím třetího subjektu, který však nedisponoval akreditací k poskytování studia, a to ani slovenskou a ani českou. Tento třetí subjekt de facto jen zajišťoval organizaci poskytování studia v ČR pro zahraniční vysokou školu, která de iure poskytovala vzdělání. K tomu srov. SKŘEJPEK, M. Soukromá právnická fakulta UNINOVA zahajuje. In Právní rozhledy, 2009, roč. 17, č. 13, s. 493-494.

[29] Výběr několika rozhodnutí soudů ČR je obsaženo v tomto příspěvku, přičemž s odkazem na judikaturu soudů SR lze odkázat např. na rozsudek KS v Bratislavě ze dne 01. 07. 2015, sp. zn. 5S/150/2015, nebo dále rozsudek KS v Bratislavě ze dne 25. 01. 2023, sp. zn. 15Co/35/2020, ale i rozsudek NS SR ze dne 04. 04. 2017, sp. zn. 4Sžo/24/2016.

[30] V této souvislosti lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 18. 08. 2022, č.j. 1 As 71/2022-44, ve kterém se soudní moc v ČR opakovaně zabývala tím, že právnické vzdělání zahraniční vysokou školou bylo uskutečňované na území ČR. Soud však připomněl, že zahraniční akreditace (slovenská) nedosahovala na detašovaná pracoviště lokalizovaná v ČR. Rovněž bylo poukázáno na znění ust. § 47 odst. 2 slovenského zákona č. 131/2002 Z. z. o vysokých školách, které zní: „Štátny súhlas nie je prenosný na inú právnickú osobu a neprechádza na právnych nástupcov.“ Závěrem tak bylo konstatováno, že pakliže slovenská akreditace omezovala poskytování právnického vzdělání jen na působení dané školy v jejím sídle, příp. na území domovského státu, tak daná akreditace neopravňovala k poskytování ani slovenského právnického vzdělání na území ČR, natož toho českého.

[31] MOLÁK, S. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 50-54.

[32] BÍLEK, P., JINDŘICH, M., RYŠÁNEK, Z., BERNARD, P. a kol. Notářský řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 128-130.

[33] Bod 43 a 45 rozsudku NSS ze dne 22. 09. 2023, č.j. 5 As 1/2023-28, ve kterém rezonovala i úvaha o tom, do jaké míry se studium absolvované v ČR (na pobočce zahraniční vysoké školy) fakticky lišilo od studia, které bylo realizováno v sídle této školy.

[34] Nález ÚS ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 443/16.

[35] K prokázání nabytí právnického vzdělání postačuje i potvrzení o absolvování studia vydané příslušnou vzdělávací institucí, a to právnickou fakultou (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 01. 2022, č.j. 3 As 38/2020-37).

[36] Jak plyne z rozsudku SDEU ze dne 13. 11. 2003 ve věci C-313/01 Christine Morgenbesser v. Consiglio dell’Ordine degli avvocati di Genova, tak příslušné orgány by měly ověřit, jestli a v jakém rozsahu musejí být znalosti a kvalifikace, včetně profesních zkušeností, získané v jednom členském státě považovány za dostačující v jiném členském státě, a to pro přístup k příslušné činnosti (profesi).

[37] V otázce podmínek zápisu zájemce do profesní komory lze odkázat na nález ÚS ze dne 26. 04. 2021, sp. zn. II. ÚS 2988/19.

[38] Rozsudek NSS ze dne 06. 09. 2021, č.j. 5 As 462/2019-35.

[39] LATA, J. a kol. Zákon o státním zastupitelství. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2024, s. 269-272.

[40] Komentovaný výklad k ust. § 89 zákona o vysokých školách ve zdroji JURNÍKOVÁ, J., HEJČ, D., POTĚŠIL, L. a kol. Zákon o vysokých školách. Komentář. Online. Praha: C. H. Beck, 2025.

[41] Srov. zprávu Veřejného ochránce práv ze dne 17. 03. 2015, sp. zn. 6804/2014/VOP.

[42] Srov. ust. § 5 a § 2950 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[43] Nicméně, i na tomto místě je třeba být důsledně opatrný, neboť už dříve bylo judikováno, že absolvování kurzu Univerzity třetího věku nelze považovat za splnění podmínky dosažení právnického vzdělání (srov. usnesení NS ze dne 29. 09. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2932/2009). Zmíněné ovšem neplatí pro specificky vytvořené kurzy celoživotního vzdělání, které mohou být de iure takto označené, ale de facto představují rozdílové zkoušky.

[44] Rozsudek NS ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2819/2014.

[45] V ČR je přitom jen jedna právnická fakulta, která nabízí možnost absolvovat rozdílové zkoušky k nabytí a prokázání znalosti českého práva, a to Právnická fakulta UK v Praze.

[46] BÍLEK, P., JINDŘICH, M., RYŠÁNEK, Z., BERNARD, P. a kol. Notářský řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 79-81.

[47] SVOBODA, K., JÍCHA, L., KREJSA, J. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 52-60.

[48] Rozsudek SDEU ze dne 13. 11. 2003 ve věci C-313/01 Christine Morgenbesser v. Consiglio dell’Ordine degli avvocati di Genova.

[49] Srov. rozsudek SDEU ze dne 07. 03. 2019 ve věci C-728/17 P Evropská komise v. Alain Laurent Brouillard.

[50] Srov. rozsudek MS v Praze ze dne 27. 10. 2017, č.j. 3 A 107/2015-39, bod 15.

[51] Čl. 6a usnesení Předsednictva ČAK ze dne 10. 01. 2016 o poradních orgánech ČAK.

[52] Usnesení NS ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1475/2013.

[53] Srov. nález ÚS ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 443/16.

[54] MOLÁK, S. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 50-54.

[55] LAJSEK, V. Kritické zamýšlení nad ustanovováním soudců v ČR. In Právní rozhledy, 2020, roč. 28, č. 18, s. 627-630.

[56] Ibid, s. 630-637.

[57] Rozsudek MS v Praze ze dne 11. 02. 2025, č.j. 11 A 96/2024-36.

[58] Bod 15 rozsudku NSS ze dne 10. 04. 2025, č.j. 2 As 54/2025-39.

[59] Bod 6 rozsudku NSS ze dne 10. 04. 2025, č.j. 2 As 54/2025-39.

[60] HUSSEINI, F., BARTOŇ, M., KOKEŠ, M., KOPA, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 749 an.

[61] Bod 43 a 69 rozsudku MS v Praze ze dne 11. 02. 2025, č.j. 11 A 96/2024-36.

[62] Bod 29 rozsudku NSS ze dne 31. 01. 2022, č.j. 3 As 38/2020-37.

[63] Jedná se o zmíněnou slovenskou Paneurópskou vysokou školu, která po několik let měla tři detašovaná působiště v ČR a studium organizačně realizovala skrze subjekt UNINOVA, o.p.s. Tento zahraniční subjekt se snažil o získání české akreditace, když však nebyl úspěšný (viz. souvztažná judikatura věnující se kauzálnímu hodnocení absolventů PEVŠ v ČR).