Vysoká odpovědnost, nároky klientů, dlouhé hodiny v kanceláři, neustálý tlak na výkon. To vše je součástí advokátní profese, kterou jsme si dobrovolně vybrali – často z přesvědčení, že budeme pomáhat, prosazovat spravedlnost, měnit věci k lepšímu. Jenže někdy se stane, že motivace začne vyprchávat, únava se stane trvalým stavem a práce, která dřív dávala smysl, nás začne vysilovat. Přichází vyčerpání a v horším případě vyhoření.

Přestože se o něm v advokacii mluví stále častěji a toto téma rezonuje už i na odborných fórech, přichází tiše a nenápadně, že si toho ani nevšimneme. Není to stav, který by šlo snadno „vyřešit“ dovolenou nebo změnou kalendáře. Jde o hlubokou ztrátu spojení se sebou samým – se svou vnitřní motivací, hodnotami a potřebami. A právě proto je důležité o něm mluvit otevřeně a bez ostychu. Ne proto, abychom si stěžovali nebo se nechávali litovat, ale abychom hledali cesty zpět.

 

Advokáti nejsou výjimkou

Představa, že syndrom vyhoření postihuje jen profese, jako jsou lékaři nebo učitelé, už dávno neplatí. Advokacie je vysoce exponovaná a stresová profese. Střetává se v ní tlak klienta, odpovědnost vůči právu, nutnost být neustále připraven a zároveň – v lepším případě – ochota být oporou ve složitých situacích. A pokud v tomto nastavení dlouhodobě ignorujeme vlastní limity, je vyhoření jen otázkou času.

Na redakci Advokátního deníku se obrátil kolega z advokátní praxe, který si vyhořením sám prošel. Otevřeně popsal, jak náročná tato zkušenost byla – a zároveň vyjádřil přání podělit se o zdroje, které mu v těžkém období pomohly. A které nyní mohou pomoci třeba někomu dalšímu, kdo se teď ocitá na prahu vyčerpání nebo právě vyhoření. Ne jako návod, ale jako inspiraci. „Sdílení podobných zkušeností může být prvním krokem pro ty, kteří možná právě teď hledají cestu ven – a zatím neví, kde začít,“ uvedl kolega advokát a my jeho zdroje rádi sdílíme dál:

Jedna z často doporučovaných publikací na toto téma – „Vyhořet může každý“ (Honzák, Cibulka, Pilátová) – odhaluje vyhoření jako obranný mechanismus organismu, který už dál nemůže fungovat v režimu „musím“. Obsahuje i příběhy známých osobností, které si vyhořením prošly, a ukazuje, že návrat zpět je možný. Klíčem je pochopit, co se děje – a nebát se hledat pomoc.

Syndrom vyhoření není jen psychický útlum. Často se projevuje i fyzickými symptomy – bolestmi hlavy, únavou, nespavostí, podrážděností. Postupně se může vytrácet zájem o věci, které nám dřív dávaly smysl, a přidává se cynismus či odosobnění.

Psychoterapeutka Mirriam Priess, autorka knihy „Jak zvládnout syndrom vyhoření: Najděte cestu zpátky k sobě“, upozorňuje, že návrat k rovnováze nevede přes výkon, ale přes vztah k sobě samému. Píše: „Nejde o to, stát se někým jiným. Jde o to, znovu se stát sám sebou.“

Tento přístup je pro advokáty často obtížný – jsme zvyklí kontrolovat, analyzovat, řídit. Jenže vyhoření nechce „přemýšlet“ – potřebuje být uznáno, prožito a postupně léčeno.

 

Sdílené příběhy jako kompas

Velkou oporou mohou být příběhy lidí, kteří si něčím podobným prošli. Webový projekt Bez frází sdílí otevřené výpovědi českých sportovců o ztrátě motivace, tlaku a psychickém vyčerpání – tedy emocích, které právnickému světu nejsou cizí. Stejně tak pořady jako 13. komnata (epizoda Aleš Cibulka nebo Olga Šípková) nebo Diagnóza F ukazují, že o psychických obtížích lze mluvit bez studu – a že právě sdílení může být první krok k úlevě. V podcastu Péče o duši herec Miroslav Hanuš upřímně popisuje svou zkušenost s vyhořením a depresí. A právě taková sdílení jsou cenná – nejen pro „povzbuzení“, ale i proto, že zrcadlí naši vlastní zkušenost.

Možná si teď říkáte, že se vás to netýká. Možná. A možná právě teď čtete tenhle článek s pocitem, že něco z toho rezonuje až příliš. Možná to není vyhoření – ale varovný signál, že potřebujete zpomalit. Uvědomit si, co všechno na sebe kladete – a co z toho je opravdu nutné.

Na webu HateFree.cz v sekci duševního zdraví najdete inspirativní příběhy lidí, kteří si vyhořením prošli – například Jan Mühlfeit otevřeně popisuje svou cestu od vrcholu korporátní kariéry až ke zhroucení a následnému novému začátku. A v podcastu Až na dřeň stojí za poslech epizoda s Tomášem Arsovem, který bez obalu mluví o tom, jak vyhořel – a jak se znovu učil mít rád svou práci.

 

Jak začít? Malými kroky, s odvahou

Vyhoření nevzniká ze dne na den – a stejně tak z něj nelze odejít lusknutím prstu. Často přichází tiše, nenápadně. Až si jednoho dne všimneme, že jsme unavení jinak než obvykle. Že práce, která dřív dávala smysl, teď spíš bere. Že ztrácíme chuť, soustředění, kontakt se sebou samými.

Prvním krokem zpět přitom nebývá žádné velké rozhodnutí. Bývá jím odvaha přiznat si, alespoň sami sobě, že něco není v pořádku. Odvaha zpomalit. Dovolit si být unavení. Opustit představu, že všechno zvládneme sami. A právě v tom „pouštění“ může být ukrytý začátek skutečné změny.

Motto, kterým se sama řídím, zní „Pusť – dostaneš.“ Protože právě když přestaneme tlačit, kontrolovat, držet vše silou, můžeme znovu začít přijímat. Odpočinek. Smysl. Rovnováhu. Sebe.

V advokacii jsme zvyklí být silní, výkonní, profesionální. Ale skutečná síla někdy spočívá v tom, že si dovolíme přiznat slabost – a uděláme první, byť malý, krok. Někdy k tomu stačí jeden článek, rozhovor, kniha nebo příběh, který s námi zarezonuje. Možností, kde hledat, je dnes mnoho. Vyberte si tu svou. Možná právě teď.

Je těžké a možná až drzé a nemístné o tomto tématu psát, natož dávat rady, pokud si tím člověk sám neprošel. O to cennější je ale sdílení těch, kteří vyhořením prošli – a dokázali najít cestu zpět. Jejich příběhy, zkušenosti a otevřenost mohou být pro ostatní nejen oporou, ale i majákem. A pokud jste mezi nimi, a máte chuť se podělit – udělejte to. I váš příběh může dodat odvahu někomu, kdo ji právě teď potřebuje.

 Za Vaše osobní sdílení budeme rádi, pište na advokatnidenik@cak.cz

 

Hana Rýdlová, šéfredaktorka Advokátního deníku a Bulletinu advokacie

Foto: Freepik