Evropský soud pro lidská práva shledal ve svém rozsudku ve věci Krpelík proti České republice jednomyslně porušení Evropské úmluvy o lidských právech, a to kvůli tomu, že stěžovatel se sníženým intelektem byl odsouzen na základě výpovědí, které učinil v nepřítomnosti obhájce. Vzdání se práva na obhájce nebylo platné, protože nebyl o svých právech poučen pro něho srozumitelným způsobem.

V kauze Krpelík proti České republice byl stěžovatel shledán vinným přečiny krádeže, porušování domovní svobody a poškození cizí věci, za což ho trestní soudy odsoudily k trestu odnětí svobody. V přípravném řízení policie vyslýchala stěžovatele v nepřítomnosti obhájce. Stěžovatel se opakovaně po provedeném poučení o právech a vzdání se práva na obhájce doznal ke spáchání trestné činnosti. Následně vyšetřovatele dovedl k chatám, které vykradl, a podrobně popsal způsob, jak do nich vnikl, a co odcizil. Přiznání představovala klíčové důkazy. Obhájce byl stěžovateli ustanoven až při vzetí do vazby.

Ústavní soud shledal, že se obecné soudy řádně vypořádaly s přípustností výpovědí učiněných v nepřítomnosti obhájce. Vyzdvihl, že nepřevzaly nekriticky závěr znalců, že stěžovatel disponoval schopnostmi rozumět trestnímu řízení a hájit se sám, a zohlednily i další skutečnosti. Stěžovatel namítal, že doznání učinil v nepřítomnosti obhájce a že jako osoba s intelektem odpovídajícím lehkému mentálnímu postižení (IQ 67) měl mít od počátku řízení obhájce.

Podle ESLP se stěžovatel nacházel ve zranitelném postavení kvůli duševním obtížím, o kterých vnitrostátní orgány věděly. Zkoumal, zda se stěžovatel mohl platně vzdát svých práv, včetně práva na přítomnost obhájce od počátku řízení, a zda vnitrostátní orgány přijaly přiměřená opatření, aby se ujistily, že poučení o právech porozuměl a uvědomoval si důsledky vzdání se práva na obhájce a doznání. Shledal, že stěžovatel neobdržel individualizované poučení, ale toliko standardizovaný formulář. Ten je kvůli právním formulacím a odkazům na právní předpisy náročný na porozumění i pro běžného člověka. Přečtení obsahu poučení policistou nestačí. Vnitrostátní orgány měly stěžovateli poskytnout snadno čitelnou verzi poučení, případně zajistit účast třetí osoby, jakéhosi podpůrce, k usnadnění komunikace se stěžovatelem. Jelikož vzdání se práv ze strany stěžovatele nedoprovázely minimální záruky, nebylo platné.

K omezení přístupu stěžovatele k obhájci došlo, aniž by k tomu existovaly naléhavé důvody. ESLP proto uplatnil v souladu se svou praxí přísnější přezkum a následně posuzoval, zda řízení bylo jako celek spravedlivé. Uvedl, že soudy sice na základě znaleckých posudků dospěly k závěru, že stěžovatel mohl vystupovat sám a že jeho výpovědi byly přípustné, ale neposoudily jeho schopnost platně se vzdát práva na právní pomoc. Doznání bylo klíčovým důkazem a posloužilo policii k obstarání dalších podpůrných důkazů. Protokoly sepsané policisty navíc toliko parafrázovaly výpovědi stěžovatele. Zastoupení stěžovatele v řízení před soudy už proto nemohlo zhojit předchozí nedostatky. Podle ESLP bylo tedy řízení nespravedlivé, a to kvůli okolnostem spojeným se vzdáním se práva stěžovatele na právní pomoc v přípravném řízení, nedostatečné kontrole vzdání se práv ze strany soudů a nenapravení daného nedostatku jinými procesními zárukami. Zároveň soudy použily výpovědi stěžovatele z přípravného řízení k jeho odsouzení. K porušení práva na spravedlivý proces a na obhajobu podle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Evropské úmluvy tedy došlo.

Rozsudek v originálním anglickém znění naleznete ZDE.
Anotace a překlad rozsudku bude rovněž k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

Zdroj: Ministerstvo spravedlnosti
Ilustrační foto: FREEPIK.com