Zásady poctivého obchodního styku mají svůj původ v římském právu a platí za právní normu s relativně neurčitou hypotézou. Zároveň byly a jsou jedním z projevů ekvity v českém právním řádu.^[1] Stejně jako dobré mravy i tyto zásady plní normativní funkci a zákon je blíže nedefinuje. Soudce tak není nikterak limitován v úvaze, z jakých aspektů má při posuzování souladu se zásadami poctivého obchodního styku vycházet. Musí tak ovšem činit vždy s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu^[2] a jejich případná aplikace je řešení ultima ratio.^[3] Účelem těchto zásad, stejně jako jiných ekvitních ustanovení, je primárně zabránit přijetí nespravedlivého řešení, k němuž by vedla prostá mechanická aplikace pozitivního práva.^[4]

 

S ohledem na zrušení obchodního zákoníku (obchod. zák.) a přijetí občanského zákoníku (o. z.) v roce 2014 pak vyvstává zajímavá otázka, jaká je role a význam zásad poctivého obchodního styku v o. z. Přestože většinová právní doktrína se přidržuje závěrů přijatých za účinnosti obchodního zákoníku, předkládám níže argumentaci hovořící ve prospěch toho, že takový přístup je nesprávný a zásady poctivého obchodního styku je dnes potřeba vykládat odlišně.

Na úvod se přitom sluší upozornit na drobný terminologický rozdíl mezí terminologií obchodního zákoníku a občanského zákoníku. V obchodním zákoníku se o těchto zásadách hovořilo v množném čísle, zatímco občanský zákoník termín užívá v jednotném čísle, čili jako zásadu poctivého obchodního styku. Jsem toho názoru, že se jedná o pouhou legislativní chybu a terminologickou nepřesnost užitou v o. z, neboť je nasnadě, že existuje souhrn zásad poctivého obchodního styku, nikoli pouze jedna zásada. Proto za jediný správný termín považuji zásady poctivého obchodního styku v množném čísle a tento v tomto článku dále užívám.

 

Historický exkurz – zásady poctivého obchodního styku v obchodním zákoníku

Ustanovení § 265 obchod. zák. upravující zásady poctivého obchodního styku znělo: „Výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.“ Zásady poctivého obchodního styku za účinnosti obchodního zákoníku se skládaly ze tří složek, a to z příslušné části obecné morálky, obchodních zvyklostí a hlediska náležité (profesionální) péče.^[5] Jejich význam spočíval v zabránění účastníku obchodněprávního vztahu, aby při prosazování svých zájmů překročil meze, které ze zásad poctivého obchodního styku vyplývají, neboli zabránění zneužití práv, která účastníku podle zákona, resp. na základě zákona vznikla.^[6]

Náhled na vztah zásad poctivého obchodního styku a dobrých mravů se v čase měnil a vyvíjel. Zatímco Havel^[7] a Ústavní soud^[8] dospěly k tomu, že co platí pro dobré mravy, platí mutatis mutandis pro zásady poctivého obchodního styku, jež jsou bez dalšího jen jiným označením pro dobré mravy podnikatelů, a proto rozpor se zásadami poctivého obchodního styku způsobuje automaticky rozpor s dobrými mravy, Pelikánová toto pojetí rozvinula, když pod zásady poctivého obchodního styku řadila nejen mravní normy, ale rovněž princip poctivosti^[9], který jde nad rámec dobrých mravů. Lokajíček pak tyto závěry shrnul a dospěl k tomu, že požadavku těchto zásad vyhoví i jednání, které by v občanskoprávních vztazích již neprošlo, a proto zásady poctivého obchodního styku nejsou s dobrými mravy totožné, ale tyto modifikují a přizpůsobují pro podnikatelské prostředí^[10], pročež nejsou jejich podmnožinou, ale jedná se o dva rovnocenné ekvitní korektivy.

Rozhodovací praxe opakovaně dospěla k tomu, že v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku je „jednání, které formálně není s kogentní úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku, jde o jednání, které je zneužitím práva – šikanou.“^[11], se zdůrazněním, že jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku je „především řádné a včasné plnění závazků, tedy i včasné placení. Jestliže jeden účastník – v daném případě žalovaný – své závazky neplní a porušuje tím základní zásadu poctivého obchodního styku, nelze považovat za porušování zásad poctivého obchodního styku jednání věřitelky, jež se domáhá svého práva na zaplacení jistiny včetně příslušenství.“^[12]

Zásady poctivého obchodního styku představovaly obchodněprávní modifikaci § 3 odst. 1 o. z. 1964^[13], když jejich účelem bylo stanovit meze pro výkon práv a povinností podnikatelů v rámci obchodních závazkových vztahů. V případě porušení zásad poctivého obchodního styku se jednalo o závadný výkon práva, jenž postrádal vymahatelnost, v důsledku čehož se stával naturální obligací.^[14] To znamenalo, že podnikateli vzniknuvší práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nebyla neplatná, nýbrž nevymahatelná, tedy existovala, bylo možné je splnit a jinak s nimi nakládat, avšak současně bylo možné se bránit jejich přiznání a výkonu.^[15] Na ust. § 265 obchod. zák. pak dnes volně navazuje institut zákazu zneužití práva zakotvený v § 8 o. z. a § 6 odst. 2 o. z.

Byl-li ovšem závadný výkon práva ve smyslu ust. § 265 obch. z., resp. ust. § 3 odst. 1 o. z. 1964 sám právním úkonem, přicházela v úvahu i jeho neplatnost podle ust. § 39 o. z. 1964^[16], jež postihovalo právní úkon příčící se dobrým mravům sankcí absolutní neplatnosti. S ohledem na subsidiaritu o. z. 1964 k obchodnímu zákoníku se toto ustanovení aplikovalo nejen na občanskoprávní, ale taktéž na obchodněprávní vztahy.^[17] Podle Lokajíčka proto bylo potřeba důsledně rozlišovat, má-li být sankcionován závadný právní úkon či závadný výkon práva, neboť je na první pohled evidentní, že sankce byla rozdílná.^[18] Skutečnost, že aplikace § 265 obchod. zák. na výkon práva nevylučovala, byl-li závadný výkon práva zároveň právním úkonem, aplikaci dobrých mravů ve smyslu § 39 o. z. 1964, neušla pozornosti ani Nejvyššího soudu, jenž konstatoval, že: „V rozporu se zásadami poctivého obchodního styku může být jen výkon práva, nikoliv právní úkon samotný, z něhož je právo uplatňováno.“^[19]

Ke stejnému názoru většinově tendovala i tehdejší právní nauka. Například Tomsa: „V některých případech bude jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nutno současně posoudit jako jednání, které se příčí dobrým mravům. Takové jednání bude neplatné, a to absolutně neplatné podle § 39 o. z.“^[20], Kovařík: „z principu subsidiarity občanského zákoníku však nutně plyne, že právní úprava dobrých mravů, tam obsažená, se promítne i do obchodních závazkových vztahů. Promítne se v obou polohách, jak jsou občanskému zákoníku známy, což předně znamená, že výkon práv nesmí být na újmu dobrým mravům (§ 3 odst. 1 o. z.) a rovněž právní jednání v obchodních vztazích nesmí se ve smyslu § 39 o. z. dostat do rozporu s dobrými mravy pod sankcí absolutní neplatnosti.“^[21] nebo Pelikánová: „Pokud dojde ke zneužití práva nikoli uskutečněním právního úkonu, ale výkonem práva, bude aplikovatelný § 265 obchod. zák.“^[22] si rozlišování na závadný výkon práva a závadný právní úkon byli vědomi a rozlišovali jej.

Lze shrnout, že zásady poctivého obchodního styku za účinnosti obchodního zákoníku byly na korektiv dobrých mravů sice úzce navázány, avšak nejednalo se o pojmy souznačné^[23], jelikož zásady poctivého obchodního styku dopadaly na subjektivní zneužívající výkon práv a povinností, stanovovaly odlišný druh sankce a byly aplikovatelné pouze na obchodněprávní vztahy. Zásady poctivého obchodního styku za účinnosti obchodního zákoníku představovaly účelovou modifikaci dobrých mravů pro podnikatelské vztahy, avšak nebyly jejich podmnožinou, a proto per se nevylučovaly aplikaci dobrých mravů na vztahy mezi podnikateli. Objevující se názory, že „z ustálené soudní judikatury delší dobu vyplývalo, že v obchodněprávních vztazích by neměl být aplikován princip, že právní úkony či právní jednání v těchto vztazích by mohly být v rozporu s dobrými mravy“^[24], tak lze odmítnout jako nesprávné.

 

Zásady poctivého obchodního styku v občanském zákoníku

S nabytím účinnosti občanského zákoníku v roce 2014 došlo mj. ke zrušení obchodního zákoníku, který byl integrován právě do o. z., čímž se právní regulace obchodních vztahů znovu sjednotila pod jednotný právní rámec. Tento proces měl vliv i na zásady poctivého obchodního styku, jež se v současném komercionalizovaném o. z. vyskytují toliko v rámci ust. § 1801 o. z. a ust. § 1964 odst. 1 o. z. Zákon o obchodních korporacích, který na obchodní zákoník taktéž navazuje, zásady poctivého obchodního styku neužívá vůbec.

Jakkoliv zákonodárce s největší pravděpodobností chtěl, aby závěry právní doktríny a judikatury stran zásad poctivého obchodního styku za účinnosti obchodního zákoníku byly plně aplikovatelné i za účinnosti občanského zákoníku, nelze na těchto dříve přijatých závěrech zcela setrvat i nyní^[25], a to přesto, že se většinová právní nauka těchto závěrů k pojmu zásad poctivého obchodního styku dovozených za účinnosti obchodního zákoníku přidržuje^[26] a případnými nuancemi se nezabývá.

S tímto ojedinělým náhledem se ztotožňuji, neboť zásady poctivého obchodního styku z derogovaného obchodního zákoníku byly promítnuty do obecných zásad, zejména ust. § 6 a ust. § 8 o. z.[27] Zároveň zásady poctivého obchodního styku v o. z. mají svůj přímý inspirační zdroj v sekundárním právu Evropské unie a unifikačním projektu Draft Common Frame of Reference (dále jen „DCFR“), které ovšem pojem zásady poctivého obchodního styku vůbec neužívají.

Kolmačka, zjednodušeně řečeno, vychází z toho, že pojem užitý v již derogovaném obchod. zák. a jemu přikládaný význam nelze bez dalšího přejmout do současné právní úpravy, neboť zásady poctivého obchodního styku ve smyslu ust. § 265 obchod. zák. byly úzce spojeny s dobrými mravy, což již neplatí. Dobré mravy podle ust. § 580 o. z. totiž tvoří samostatnou kategorii obsahové kontroly a uplatní se bez dalšího i v rámci podnikatelských vztahů, pročež by nedávalo smysl vtahovat dobré mravy do ust. § 1801 o. z. věta druhá prostřednictvím zásad poctivého obchodního styku. Dále poukazuje na skutečnost, že ust. § 1801 o. z věta druhá má poskytnout „vyšší standard ochrany v případech narušení materiální svobody“, zatímco dobré mravy poskytují ochranu i v případech, kdy k tomuto narušení nedochází. Účel zásad poctivého obchodního styku užitých v § 1801 o. z. věta druhá spolu s obchodními zvyklostmi je stanovit podnikatelům nižší standard ochrany oproti § 1800 odst. 2 o. z., když závadnost doložky zkoumají volnější optikou podnikatelských vztahů, což zákonodárce akcentuje doplněním adjektiva „obchodní“ v termínu „zásady poctivého styku“.^[28]

To ovšem dle mého nelze vykládat tak, že by zásady poctivého obchodního styku per se představovaly účelovou modifikaci a zúžení obecného korektivu poctivosti ve smyslu § 6 o. z., neboť ten je objektivním měřítkem, který je přímo aplikovatelný a kogentní.^[29] Onen nižší standard ochrany v podnikatelských vztazích je třeba spatřovat právě ve společném působení zásad poctivého obchodního styku a obchodních zvyklostí.^[30] Zároveň ust. § 1801 o. z. věta druhá vychází z unifikačního projektu DCFR, jenž srovnává evropské právní úpravy zejména v oblasti závazkového práva (a jí přidružených otázek), a to konkrétně z čl. II.-9:405 DCFR. Ustanovení § 1964 odst. 1 p. z. je potom transpozicí čl. 7 směrnice 2011/7/EU. Proto je třeba při interpretaci těchto ustanovení, resp. zásad poctivého obchodního styku v nich užitých, vyjít přiměřeně z výkladu k čl. II.-9.405 DCFR, který hovoří toliko o obecném principu poctivosti s tím, že nižší standard ochrany v podnikatelských vztazích plyne právě z obchodních zvyklostí^[31] a směrnice 2011/7/EU, jež hovoří toliko o „poctivých obchodních zvyklostech“ a „poctivém jednání“.

Český zákonodárce se tak od inspiračních zdrojů zřetelně odchýlil, když chtěl nižší standard ochrany v podnikatelských vztazích s největší pravděpodobností zdůraznit, a proto nad rámec obchodních zvyklostí přidal k zásadám poctivého styku adjektivum „obchodní“. To dle mého nasvědčuje tomu, že zásady poctivého obchodního styku představují obecný korektiv pocitovosti, avšak za společného užití s obchodními zvyklostmi tyto reflektují specifika podnikatelského prostředí a zdůrazňují, že se aplikují v podnikatelských vztazích, čímž připouští nižší standard ochrany pro podnikatele. To je nadto zdůrazněno i požadavkem na intenzitu „hrubého odporu“, jenž lze považovat za synonymum „bezohlednosti“. Rozdílné pojetí zásad poctivého obchodního styku za účinnosti o. z. oproti obchod. zák. pak dokládá též fakt, že ust. § 265 obchod. zák.  bylo transformováno do podoby zákazu zneužití práva v ust. § 8 o. z. a zčásti do ust. § 6 odst. 2 o. z. Zásady poctivého obchodního styku užité v o. z. tak představují spíše promítnutí obecného principu poctivosti do konkrétní skutkové podstaty^[32], nežli modifikaci dobrých mravů pro podnikatelské vztahy, jako tomu bylo za účinnosti obchodního zákoníku.

Havlovo vymezení zásad poctivého obchodního styku jakožto konglomerátu příslušné části obecné morálky, obchodních zvyklostí a hlediska náležité (profesionální) péče rovněž není v současnosti zcela použitelné, neboť v o. z. jsou obchodní zvyklosti postaveny naroveň zásadám poctivého obchodního styku, a je tedy zjevné, že tyto již nemohou být jejich součástí, ale slouží jako další normativní systém podnikatelského jednání, byť se spolu se zásadami poctivého obchodního styku vzájemně doplňují a podmiňují. Kolmačka přitom s poukazem na inspirační zdroje upozorňuje, že obchodní zvyklosti užité v § 1801 o. z. věta druhá nejsou obchodními zvyklostmi ve smyslu § 558 odst. 2 o. z., čili nejedná se o všeobecně či v určitém obchodním odvětví ustálená pravidla chování, která jsou obecně přijímána a dodržována účastníky obchodních vztahů, ale jde spíše o „odkaz na obvyklý stav obchodní praxe, tj. to, co se v obchodní praxi běžně sjednává“.^[33] K tomuto názoru ho vede i skutečnost, že opačné pojetí by bylo v rozporu s teleologickým výkladem, jelikož „ochrana slabšího by závisela na existenci či neexistenci obchodních zvyklostí dle § 558 odst. 2“.^[34] a rovněž v rozporu s inspiračními zdroji, s čímž mi nezbývá než souhlasit.

Ačkoliv Kolmačka tyto své závěry stran zásad v o. z. činí toliko v rámci ust. § 1801 o. z., jsem přesvědčen, že lze tyto aplikovat rovněž na zásady poctivého obchodního styku ve smyslu ust. § 1964 odst. 1 o. z., neboť i v něm jsou navázány na obchodní zvyklosti, požadavek „hrubého odporu“ a zároveň k takovému výkladu nabádá sám inspirační zdroj (směrnice 2011/7/EU).

 

Zásady poctivého obchodního styku v ust. § 1801 o. z.

Zásady poctivého obchodního styku se v účinném o. z., jak bylo řečeno úvodem, vyskytují pouze ve dvou ustanoveních. Prvním je ust. § 1801 o. z., které se zabývá doložkami u adhezních smluv. Adhezní smlouvy jsou fenomén, který má se smlouvou společné jen jméno, neboť „celá činnost strany, která adhezní smlouvu předkládá, je organizována způsobem, který individuální sjednávání smlouvy vůbec nepřipouští“.^[35] Adhezní smlouvy, resp. adhezní způsob kontraktace, jsou příznačné tím, že smluvní podmínky jsou stanoveny jednou stranou, zatímco druhá strana (adherent) má toliko možnost tyto podmínky akceptovat či odmítnout, a to bez možnosti jakéhokoliv vyjednávání.

Ustanovení § 1801 o. z. obsahuje obecný zákaz odchýlení se od právní úpravy doložek v adhezních smlouvách dle ust. § 1799 a ust. § 1800 o. z., s výjimkou smluv uzavřených mezi podnikateli, „ledaže strana prokáže, že doložka uvedená mimo vlastní text smlouvy a navržená druhou smluvní stranou hrubě odporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku“. Ustanovení § 1801 o. z., které činí adhezní úpravu mezi podnikateli dispozitivní, je právní doktrínou kritizováno, neboť úprava adhezních smluv je postavena na tom, že adherent je zbaven možnosti vyjednávání nad konkrétními smluvními podmínkami, a proto ani případnou doložku vylučující úpravu adhezních smluv by nebylo možné považovat jako doložku sjednanou svobodně. Současně je vůbec otázkou, zda „může podnikatel připravující smlouvu vyloučit ochranu, aniž naplní skutkovou podstatu § 1800 odst. 2. Takovéto vyloučení citovaného ustanovení by jím samým tudíž mohlo být vyloučeno.“^[36]

Nadto považuje Pelikán toto ustanovení za duplicitní, neboť „Kogentnost se podle § 1801 má ve vztazích mezi podnikateli uplatnit jenom pro doložky stojící mimo text smlouvy a ještě ke všemu kvalifikovaně nemravné. To je ovšem zhola zbytečné, neboť takové doložky stejně nebudou vůči přistupující straně účinné vzhledem k § 1753 (ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla očekávat, je neúčinné).“^[37] Recentní judikatura, v souladu s právní doktrínou, v problematice přezkumu ujednání o odchýlení se od § 1799 o. z. nebo § 1800 o. z. ve vztazích mezi podnikateli dospěla k tomu, že toto ustanovení nelze vykládat doslovně, a proto pro přezkum doložky není podstatné, zdali je doložka uvedena mimo text vlastní smlouvy či přímo obsažena v textu smlouvy.^[38]

Vzhledem k tomu, že i mezipodnikatelských vztazích se lze setkat s velkými rozdíly síly mezi stranami, a právě proto zde má obecná úprava adhezních smluv smysl, je potřeba ust. § 1801 o. z. contra verba legis interpretovat za pomocí teleologického výkladu tak, že účinné vyloučení adhezní úpravy v mezipodnikatelských vztazích umožní „jen skutečně svobodně projevený souhlas s vyloučením úpravy adhezních smluv, tj. souhlas nezahrnutý do adhezní smlouvy samotné, ale individuálně projednaný“^[39], byť si takovou situaci v podnikatelské praxi lze představit jen stěží.

Zásady poctivého obchodního styku v rámci tohoto ustanovení působí jako promítnutí obecného korektivu poctivosti do konkrétní skutkové podstaty a spolu s obchodními zvyklostmi tvoří hledisko obsahové kontroly doložek ve vztazích podnikatelů, což umožňuje zohlednit nižší standard ochrany v podnikatelských vztazích. Janoušek přitom tenduje k tomu, že korektiv dobrých mravů se v tomto případě vůbec nepoužije, protože dobré mravy a zásady poctivého obchodního styku se nekryjí, a proto se může jednat o právní jednání rozporné s dobrými mravy, avšak slučitelné se zásadami poctivého obchodního styku.^[40] S tímto názorem si dovolím zčásti nesouhlasit, neboť korektiv dobrých mravů prozařuje celým právním řádem, a proto jsou dobré mravy bezpochyby aplikovatelné i zde.

Zásady poctivého obchodního styku proto představují požadavek kladený na silnější stranu, aby při formulaci smluvního obsahu zohlednila i zájmy adherenta, čímž se do obsahové kontroly vtahují otázky stran přiměřenosti doložky, což vyžaduje podrobný přezkum veškerých okolností doprovázejících kontraktační proces. Tím dochází Kolmačka k následující opisné formuli stran obsahové kontroly: „Silnější stranou jednostranně stanovená doložka je neplatná, jestliže v rozporu s obvyklou obchodní praxí a principem poctivosti způsobuje adherentovi újmu, která se v podnikatelských vztazích jeví jako nepřiměřená.“ ^[41]

Prokáže-li adherent, že doložka uvedená mimo text smlouvy, kterou navrhla druhá smluvní strana, hrubě odporuje obchodním zvyklostem a zároveň zásadám poctivého obchodního styku, k takové doložce se slovy zákona nepřihlíží. Z dikce § 1801 o. z. věta první se může zdát, že taková doložka pak bude zdánlivým právním jednáním. Je třeba si ovšem uvědomit, že ne každé „nepřihlíží se“ v o. z. lze automaticky označit za zdánlivé právní jednání.^[42] Dále je třeba vzít na zřetel, že se jedná o podnikatelský vztah, kde je vyšší autonomie vůle, a tedy méně intenzivní zasahování ex officio. Kolmačka proto pléduje k tomu, že následkem porušení § 1801 o. z. věta druhá není zdánlivost, ale relativní neplatnost, kterou dovozuje ze systematické argumentace k § 1799 a § 1800 o. z.^[43] S ohledem na rozdílnou ochranu zohledňující v rámci podnikatelských vztahů vyšší autonomii vůle traktuji taktéž k sankci relativní neplatnosti, když důvody neplatnosti doložky musí adherent prokázat.

 

Zásady poctivého obchodního styku v § 1964 o. z.

Dne 6. 1. 2023 nabyla účinnosti tzv. „tříkrálová novela“ o. z. provedená zákonem č. 374/2022 Sb., jež do českého právního řádu transponovala mj. čl. 7 směrnice 2011/7/EU.^[44] Článek 7. směrnice 2011/7/EU stanoví, že pro určení, zdali je smluvní podmínka či praxe hrubě nespravedlivá vůči věřiteli, je nutné zvážit všechny okolnosti případu včetně „jakéhokoli hrubého porušení poctivých obchodních zvyklostí v rozporu s dobrou vírou a poctivým jednáním“. Účelem směrnice 2011/7/EU je přitom rozvinutí právního a podnikatelského prostředí podporujícího včasné placení peněžitých dluhů a zároveň ochrana drobných podnikatelů proti praktikám silnějších podnikatelů spočívajícím ve vynucování neúměrně dlouhých dob splatnosti, ve vynucování nízkého úroku z prodlení či jinak nevýhodných ujednání pro věřitele.

Ustanovení § 1964 odst. 1 o. z., jež je transpozicí právě čl. 7 směrnice 2011/7/EU, zní: „Ujednání o času plnění, úroku z prodlení nebo o náhradě nákladů spojených s uplatněním pohledávky, které se odchyluje od zákona tak, že je se zřetelem k okolnostem případu pro věřitele zvláště nevýhodné, je neplatné. Přitom se zohlední zejména povaha předmětu plnění, zda je pro takovou odchylku spravedlivý důvod a zda takové ujednání hrubě neodporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku.“ Účelem tohoto ustanovení je v souladu se směrnicí zakotvit ochranu pro věřitele v případě, je-li čas plnění, úrok z prodlení nebo ujednání o náhradě nákladů spojených s uplatněním pohledávky vůči věřiteli s přihlédnutím ke všem okolnostem stanoven zvláště nevýhodně. Následkem takového ujednání je neplatnost. Vzhledem k tomu, že je neplatnost stanovena k ochraně poškozené strany, bude se jednat o neplatnost relativní.[45] Ochrana je tímto ustanovením poskytována výlučně obchodním transakcím ve vztazích podnikatel–podnikatel a podnikatel–orgán veřejné moci.^[46]

Nelze odhlédnout, že zásady poctivého obchodního styku i v tomto ustanovení působí společně s obchodními zvyklostmi. Vzhledem k tomu, že § 1964 odst. 1 o. z. vychází ze směrnice 2011/7/EU je třeba poukázat, že tato směrnice pojem zásady poctivého obchodního styku nezná, když naopak užívá pojem „poctivé obchodní zvyklosti“ a „poctivé jednání“. Tenduji proto k tomu, že zásady poctivého obchodního styku i v tomto ustanovení mají stejný význam jako v rámci § 1801 věta druhá o. z., a proto se mutatis mutandis uplatní stran zásad poctivého obchodního styku závěry rozvinuté výše.

 

Vztah dobrých mravů a zásad poctivého obchodního styku

Funkce zásad poctivého obchodního styku i dobrých mravů je vcelku obdobná. Obě zásady slouží jako korektivy či limity smluvní autonomie a k nalézání spravedlivého řešení. Právní jednání, jež není v souladu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku, se považuje za nepřípustné, i přestože formálně nevykazuje znaky rozporu s právním předpisem. Zásady poctivého obchodního styku jsou, stejně jako dobré mravy, pojímány jako právní norma s relativně neurčitou hypotézou, přičemž vymezení náleží judikatuře a právní teorii. K jejich aplikaci je třeba přistupovat vždy „v souladu s konkrétními okolnostmi zjištěnými v dané věci“.^[47]

Za účinnosti dřívější právní úpravy byla zásada dobrých mravů aplikována jak na právní úkony, tak výkon práva, zatímco aplikace zásad poctivého obchodního styku přicházela v úvahu toliko na zneužívající výkon práva, nikoli již právní úkon. To se změnilo až s přijetím o. z., kde není výkon práv poměřován ani zásadou dobrých mravů, jež se aplikuje pouze na právní jednání^[48], ani zásadami poctivého obchodního styku, které se aplikují na právní jednání podnikatelů v případě doložek u adhezních smluv a v případě ujednání týkajícího se mj. času plnění, úroku z prodlení nebo náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky, které se odchyluje od zákona a je pro věřitele zvlášť nevýhodné, kde plní roli obecného korektivu poctivosti protnutého ve zvláštním ustanovení. Specifika podnikatelského prostředí tak zohledňují zásady poctivého obchodního styku společně s obchodními zvyklostmi neboli obvyklým stavem obchodní praxe.^[49]

Dále platilo a nadále platí, že následkem nemravného jednání je sankce absolutní neplatnosti, zatímco následkem výkonu práva rozporného se zásadami poctivého obchodního styku byla za účinnosti obchod. zák. nevymahatelnost, byť pokud byl závadný výkon práva rovněž právním úkonem, mohl být neplatným pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 o. z. 1964. Za účinnosti o. z. je následkem právního jednání podnikatele rozporného mj. i se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 1801 o. z., resp. § 1964 odst. 1 o. z. relativní neplatnost.

Právní doktrína se ustálila v tom, že oba pojmy již nestaví naroveň^[50], přestože mají společný ekvitní základ.^[51] Historicky sice byly snahy užívat tyto pojmy promiscue^[52] či považovat zásady poctivého obchodního styku za podmnožinu dobrých mravů, avšak takové pojetí je zjevně nesprávné, neboť by vedlo k tomu, že rozpor se zásadami poctivého obchodního styku automaticky působí i rozpor s dobrými mravy.^[53] Za účinnosti dřívější právní úpravy tak platilo, že zásady poctivého obchodního styku jsou účelovou modifikací dobrých mravů v obchodních vztazích.^[54] Recentní judikatura se v tomto ohledu shoduje se závěry právní doktríny, když zásady poctivého obchodního styku ve smyslu obchod. zák. označuje za „institut navazující na kategorii dobrých mravů, jedná se o určitý soubor morálních pravidel, byť jiného druhu“.^[55] Za stávající právní úpravy jsou zásady poctivého obchodního styku úzce navázány na korektiv poctivosti ve smyslu § 6 o. z., neboť představují jeho promítnutí do zvláštní skutkové podstaty, a to konkrétně v § 1801 o. z. věta druhá a v § 1964 odst. 1 o. z.

Skutečnost, že rozpor se zásadami poctivého obchodního styku automaticky nepůsobí rozpor s dobrými mravy, judikoval již Nejvyšší soud první Československé republiky: „Neučiní-li některý obchodník při ujednání smlouvy totéž, co by v podobném případě učinil „poctivý, slušný a reelní obchodník, dbalý své stavovské cti“ (jak praví odvolací soud), neplyne z toho ještě, že se ujednání smlouvy, když se ukázala pro zákazníka nevýhodnou, příčí dobrým mravům tou měrou, že činí smlouvu nicotnou.“^[56], na jehož závěry Nejvyšší soud navázal takto: „Je nesprávné, je-li jednání, které je v rozporu s poctivým obchodním stykem, a jednání, které se příčí dobrým mravům, pojímáno jako vztah příčiny (jednání je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku) a následku (a tudíž se takové jednání příčí dobrým mravům).“^[57]

Toto pojetí je přitom platné i dnes, vycházíme-li z premisy, že korektiv poctivosti je dobrým mravům nadřazen, což je aktuální náhled dominantní části právní doktríny. Dobré mravy se jako obecný korektiv užijí univerzálně napříč právním řádem, naopak zásady poctivého obchodního styku mají své uplatnění výlučně v mezipodnikatelských vztazích. K témuž přitom dospěl i Nejvyšší soud, když judikoval, že: „význam § 265 obch. zák. spočívá v tom, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla“.^[58] Zásady poctivého obchodního styku, přestože vycházejí ze stejných morálních základů jako dobré mravy, tak s nimi nejsou synonymní ani nepředstavují jejich podmnožinu, neboť „plní v obchodněprávních vztazích specifickou úlohu dobrých mravů (lze to formulovat i tak, že jde pro obchodně právní oblast o doplněk dobrých mravů)“.^[59]

Zásady poctivého obchodního styku aprobují zvláštnosti profesionálních vztahů podnikatelského prostředí, když „citlivost k aspektům sociální spravedlnosti je v režimu obchodního práva o něco slabší, což může vést k tomu, že za poctivé v rovině obchodně právní lze – podle okolností – považovat ještě i postupy, které by se ve sféře obecného práva občanského mohly jevit již jako nemravné“.^[60] Takové pojetí preferoval jak Lokajíček: „Síto zásad poctivého obchodního styku je přitom, obrazně řečeno, hrubší a propadnou jím i jednání, která by již sítem dobrých mravů neprošla.“^[61], tak Havel: „Je třeba vyjít z toho, že dobré mravy a poctivý obchodní styk není možno používat promiscue, tedy že jedno jsou… Ať totiž chceme nebo ne, podnikatelské vztahy vykazují stupeň specifičnosti a konkrétnější úprava jejich základních principů je proto nutná.“^[62]

Lze uzavřít, že i v právním jednání mezi podnikateli se dobré mravy aplikují, byť podnikatel je svého typu profesionál a v tomto odvětví jsou ekvitní aspekty o něco slabší než v běžném občanskoprávním vztahu, když i autonomie vůle je u podnikatelů silnější než u nepodnikatelských osob, což se projevuje mj. tím, že zákonodárce minimalizuje zásahy do právních vztahů podnikatelů na situace výjimečné a ojedinělé.^[63] Výklad, že dobré mravy se na podnikatelská jednání neaplikují, by zjevně narušoval ideu spravedlnosti a rovnosti. Sankce absolutní neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy je přitom řešení ultima ratio, jenž by měl soud aplikovat pouze výjimečně a vždy s důkladným odůvodněním. To platí tím spíše v podnikatelských vztazích, a proto jsou v těchto vztazích dobré mravy aplikovány zřídka a restriktivněji než v běžných občanskoprávních vztazích.^[64]

 

Tomáš Svoboda, absolvent magisterského studia Právnické fakulty UK v Praze
Ilustrační foto: FREEPIK.com

 

---

[1] Usnesení Ústavního soudu z 21. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 1642/10, usnesení Nejvyššího soudu z 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2383/2010.

[2] Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 684/05, nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 242/2011.

[3] ČECH, Petr. K přiměřenosti smluvní pokuty. Právní rádce. 2008, č. 5, str. 24.

[4] LOKAJÍČEK, Jan. Zásady poctivého obchodního styku v aplikační praxi. Soudní rozhledy. 2013, č. 10, str. 342.

[5] HAVEL, Bohumil. Dobré mravy a poctivý obchodní styk. Právník. 2000, č. 1, str. 74.

[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4700/2010.

[7] HAVEL, Bohumil. Dobré mravy a poctivý obchodní styk. Str. 74.

[8] Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 684/05.

[9] PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. 2. upravené vydání. Praha: Linde, 1998, str. 54.

[10] LOKAJÍČEK, Jan. Zásady poctivého obchodního styku. Právní rozhledy. 2013, č. 1, str. 21.

[11] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2006/2022.

[12] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2006/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 45/2004.

[13] KNAPPOVÁ, Marta; DVOŘÁK, Jan, ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanské právo hmotné 1. 5., aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, str. 259.

[14] PATĚK, Daniel. Smluvní pokuta v obchodních vztazích. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 69.

[15] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016.

[16] KNAPPOVÁ, Marta; DVOŘÁK, Jan, ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanské právo hmotné 1. 5., aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, str. 259.

[17] ŠVESTKA, Jiří. § 3 [Výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů; zásada prevence]. In: ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 67.

[18] LOKAJÍČEK, Jan. Zásady poctivého obchodního styku. Str. 19.

[19] Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 542/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000.

[20] TOMSA, Miloš. § 265 (Rozpor se zásadami poctivého obchodního styku). In: ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol. Obchodní zákoník. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 907.

[21] KOVAŘÍK, Zdeněk. § 265 (Zásady poctivého obchodního styku). In: POKORNÁ, Jarmila, KOVAŘÍK, Zdeněk, ČÁP, Zdeněk a kol. Obchodní zákoník: Komentář. II. díl. Wolters Kluwer, 2009, str. 1275.

[22] PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. 2. upravené vydání. Praha: Linde, 1998, str. 54.

[23] LOKAJÍČEK, Jan. Zásady poctivého obchodního styku v aplikační praxi. Str. 342.

[24] KOCINA, Jan. Dobré mravy v obchodněprávních vztazích. Bulletin advokacie. 2023. č. 6, str. 28.

[25] KOLMAČKA, Viktor. § 1801 (Kogentnost ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem). In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo.

[26] Např. JANOUŠEK, Michal. § 1801 (Právní povaha adhezní kontraktace). In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024.

[27] PELIKÁNOVÁ, Irena a PELIKÁN, Robert. § 8 (Zákaz zneužití práva).  In: ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek I. (§ 1 – § 654). Str. 35.

[28] KOLMAČKA, Viktor. § 1801 (Kogentnost ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem). In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo.

[29] ELIÁŠ, Karel. K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku. Str. 18.

[30] KOLMAČKA, Viktor. § 1801 (Kogentnost ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem). In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo.

[31] BAR, Christian von, CLIVE, Eric, SCHULTE-NÖLKE, Hans (eds.). Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law. [online]. Munich: Sellier European Law, 2009, str. 283 [cit. 2025-01-15]. Dostupné z: https://www.ccbe.eu/fileadmin/speciality_distribution/public/documents/EUROPEAN_PRIVATE_LAW/EN_EPL_20100107_Principles__definitions_and_model_rules_of_European_private_law_-_Draft_Common_Frame_of_Reference__DCFR_.pdf.

[32] MELZER, Filip, TÉGL, Petr. § 6. In: MELZER, Filip, TÉGL, Filip a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1-117. Praha: Leges, 2013, str. 104.

[33] KOLMAČKA, Viktor. § 1801 (Kogentnost ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem). In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo.

[34] Tamtéž.

[35] PELIKÁN, Robert. Meze smluvní volnosti. Právní prostor (online). 2019 (cit. 2025-01-16). Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/meze-smluvni-volnosti.

[36] PELIKÁNOVÁ, Irena; PELIKÁN, Robert. § 1801 (Kogentní povaha ustanovení, zvláštní režim podnikatelů). In: ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef; PELIKÁNOVÁ, Irena; PELIKÁN, Robert, BÁNYAIOVÁ, Alena a kol. Občanský zákoník: Komentář. Svazek V (§ 1721 až 2520). 1. vydání. Wolters Kluwer, 2014, str. 163.

[37] Tamtéž.

[38] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019.

[39] PELIKÁNOVÁ, Irena; PELIKÁN, Robert. § 1801 (Kogentní povaha ustanovení, zvláštní režim podnikatelů). In: ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef; PELIKÁNOVÁ, Irena; PELIKÁN, Robert, BÁNYAIOVÁ, Alena a kol. Občanský zákoník: Komentář. Svazek V (§ 1721 až 2520). Str. 163.

[40] JANOUŠEK, Michal. § 1801 (Právní povaha adhezní kontraktace). In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník.

[41] KOLMAČKA, Viktor. § 1801 (Kogentnost ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem). In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo.

[42] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5943/2016.

[43] KOLMAČKA, Viktor. § 1801 (Kogentnost ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem). In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo. (cit. 2025-01-16).

[44] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (přepracované znění).

[45] Důvodová zpráva k zákonu č. 374/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[46] HORÁK, Pavel. § 1964 (Neúčinnost splatnosti nespravedlivé vůči věřiteli). In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník.

[47] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2229/2022.

[48] MELZER, Filip, TÉGL, Petr. § 6. In: MELZER, Filip, TÉGL, Filip a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. Str. 124.

[49] KOLMAČKA, Viktor. § 1801 (Kogentnost ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem). In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo.

[50] LOKAJÍČEK, Jan. Zásady poctivého obchodního styku v aplikační praxi. Str. 344.

[51] Usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3727/10.

[52] Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 684/05.

[53] HAVEL, Bohumil. Dobré mravy a poctivý obchodní styk. Str. 51.

[54] LOKAJÍČEK, Jan. Zásady poctivého obchodního styku. Str. 19.

[55] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2006/2022.

[56] Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 1. 10. 1931, sp. zn. Rv II 261/30.

[57] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006.

[58] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2229/2022.

[59] ŠVESTKA, Jiří. § 3 (Výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů; zásada prevence). In: ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Str. 70.

[60] Rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007.

[61] LOKAJÍČEK, Jan. Zásady poctivého obchodního styku. Str. 19.

[62] HAVEL, Bohumil. K aplikovatelnosti dobrých mravů v obchodním styku. Obchodní právo, 2001, č. 2, str. 13.

[63] JANOUŠEK, Michal. § 1801 [Právní povaha adhezní kontraktace]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník.

[64] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1070/2021.