Verše 16–28, kapitola 3., 1. kniha Královská, Bible kralická, (v klasickém českém překladu) praví:[1]

1. Tedy přišly dvě ženy ženštiny smilné ke králi, a stály před ním.
2. I řekla jedna žena: Ach, pane můj, já a žena tato bydlíme v jednom domě, a porodila jsem u ní v domě.
3. I stalo se třetího dne po mém porodu, že porodila i tato žena. A byly jsme spolu, žádného cizího s námi v domě nebylo, kromě nás dvou v tom domě.
4. I umřel syn ženy této v noci, nebo byla na něm usnula.
5. A vstala o půlnoci a vzavši syna mého ode mne, když spala děvečka tvá, položila jej na lůžko své a syna svého mrtvého položila na mé lůžko.
6. A když jsem vstala ráno, abych kojila syna svého, aj, byl mrtvý; ale spatřivši ho ráno lépe, uzřela jsem, že to nebyl můj syn, kteréhož jsem porodila.
7. I řekla druhá žena: Není tak, ale syn můj jest ten živý a syn tvůj ten mrtvý. Ale první řekla: Není tak, syn tvůj jest ten mrtvý a můj syn ten živý. Tak se hádaly před králem.
8. I řekl král: Tato praví: Syn můj ten živý, a syn tvůj ten mrtvý. A tato praví: Není tak, syn tvůj ten mrtvý, a syn můj ten živý.
9. I řekl král: Přižeňte mi meč. A přinesli meč před krále.
10. I řekl král: Rozetněte dítě to živé na dvoje a dejte polovici jedné a polovici druhé.
11. I řekla žena, jejíž byl syn ten živý, králi (nebo pohnulo se srdce její nad synem jejím): Prosím, pane můj, dejte jí dítě to živé a nikoli nezabíjejte ho. Ale druhá řekla: Nechť není ani mně ani tobě, rozetněte.
12. I odpověděl král a řekl: Dejte té první dítě to živé a nikoli nezabíjejte ho; tať jest matka jeho.
13. I slyšel všecken Izrael o soudu tom, jak soudil král; i báli se krále, nebo viděli, že jest moudrost Boží v něm k vykonávání soudu.

 

Příběh krále Šalamouna je jedním z nejznámějších biblických  vyprávění o moudrém a spravedlivém rozhodování. Dvě ženy se přely o dítě – každá tvrdila, že je jeho matkou.

Šalamounovo rozhodnutí nevycházelo z důkazů, ale z hlubokého porozumění lidské přirozenosti a mateřské lásky. Ukázal, že spravedlivé rozhodnutí někdy vyžaduje nejen zákon, ale i moudrost, intuici a citlivost. Příběh lze chápat jako symbol zohlednění nejlepšího zájmu dítěte, tedy principu, který je dnes základní zásadou v moderním rodinném právu.

Příběh krále Šalamouna není jen náboženský mýtus – je to nadčasová ukázka spravedlnosti, která zohledňuje nejen zákon, ale i lidskost, cit a morálku.

Právo by v České republice bylo, minimálně v podobě čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod a třeba § 907 občanského zákoníku.

Až sem je to tedy celkem hezké a nedá se tomu nic vytknout, příběh znají všichni. My, co chodíme k soudům, však známe praxi. Ti, co si prostudovali text z 6. rodinně-právního sympozia „Jak pracovat s nekompetentními rodiči“, chápou, že teď už jde do tuhého. A ti, co stejně jako já, dělají téměř výlučně vysoce konfliktní spory, včetně sporů rodinně-právních, se musí ptát:

„Snaží se dnešní soudy rozhodnout tak, aby to bylo v jeho prospěch, i kdyby to nebylo přesně podle přání a práv rodičů?“

„Staví české soudy zájem dítěte nad práva rodičů?“

„A opravdu máme závěry tohoto sympozia 32 odborníků, z nichž – zdá se – je většina soudců (advokáty jsem našla jen dva), chápat tak, že americké dítě je před domácím násilím a zneužíváním návykových látek chráněno lépe než české dítě?“

 

6. rodinně-právní sympozium říká

Rozchod nebo rozvod rodičů nebrání zneužívání dětí nebo jejich matek. Naopak, fyzické týrání, obtěžování a pronásledování žen pokračuje v poměrně vysoké míře po rozchodu a rozvodu a někdy jen začíná nebo výrazně eskaluje po rozchodu (Hardesty a Chung, 2006). Až čtvrtina týraných žen uvádí, že jejich bývalý partner dětem vyhrožoval, že jim ublíží nebo je unese (např. Liss a Stahly, 1993), a děti mohou být po rozchodu svědky násilí častěji než dříve (Hardesty a Chung, 2006). Zdá se, že mnoho násilníků využívá právní systém k udržování kontaktu a obtěžování svých bývalých partnerů (Bancroft a Silverman, 2002; Hardesty a Ganong, 2006), občas za použití rozsáhlých a zdlouhavých soudních sporů (Jaffe, et al., 2003). Dětem může být také ublíženo, pokud násilník podkopává autoritu jejich matek, znevažuje její charakter před dětmi a pokouší se využít děti k ovládání matky (Bancroft a Silverman, 2004); zdá se, že k tomu dochází častěji po odloučení nejzávažnějšími násilníky (Beeble, Bybee, a Sullivan, 2007).

Negativní výsledky pro oběti domácího násilí a jejich děti zahrnují (1) nebezpečné pachatele v kontaktu s bývalými partnery a dětmi v důsledku návštěv bez dozoru nebo pod dozorem; (2) výhradní nebo společnou péče o děti svěřenou násilnému rodiči, spíše než nenásilnému; a (3) naléhání na mediaci nebo nařizující mediaci, která ohrožuje práva obětí nebo jim vnucuje větší nebezpečí. (Barnsley, Goldsmith, Taylor, 1996; Ramos a Runner, 1999). Osoby s anamnézou vážného násilného chování a zapojené do vysoké úrovně antisociálního chování nemusí být nikdy schopny poskytnout bezpečí a péči, kterou jejich děti potřebují (Jaffe a Crooks, 2005; Stover, s kol., 2003).

Doporučení

National Centre for Jouvenile Justice (dále jen NCJJ) uvádí, že by měl existovat předpoklad, že je pro dítě škodlivé, aby bylo svěřeno do výhradní nebo společné (pozn. v ČR střídavé) péče s pachatelem rodinného násilí. Zdůrazňuje, že prvořadá musí být bezpečnost a blaho dítěte a rodiče, který byl obětí domácího násilí. Státy by navíc měly zrušit dohody rodičů nebo alespoň říci, že nemají žádnou váhu, v případech, kdy došlo k domácímu nebo rodinnému násilí.

Je v nejlepším zájmu dítěte bydlet s nenásilným rodičem, tento rodič by měl mít možnost vybrat si místo pobytu. NCJJ uvádí, že styk osoby dopouštějící se násilného chování by měl být povolen pouze v případě, že lze učinit adekvátní bezpečnostní opatření pro dětskou a dospělou oběť. Rozhodnutí o styku mohou mimo jiné specifikovat předání dítěte v chráněném prostředí, styk pod dohledem konkrétní osoby nebo instituce, povinnost dokončení intervenčního programu pro pachatele a žádný styk přes noc. Pokud soud povolí rodinnému příslušníkovi dohlížet na návštěvu, musí soud stanovit podmínky, které je třeba při návštěvě dodržovat (O’Sullivan a kol., 2006).

Rozhodnutí může například stanovit, že agresor před návštěvou nebo během ní nesmí užívat alkohol a že dítě může kdykoli zavolat druhému rodiči (popis různých úrovní dohledu viz Bancroft a Silverman, 2002).

Neasistovaný styk by měl být povolen pouze poté, co rodič dokončí specializovaný program pro osoby dopouštějící se násilného chování (APA, 1996) a po delší dobu nevyhrožuje ani se násilně nechová. Styk by měl být zrušen/ukončen, pokud dochází k opakovanému porušování podmínek návštěvy, pokud je dítě v reakci na návštěvu vážně rozrušené nebo pokud existují jasné náznaky, že násilný rodič dítěti vyhrožoval, že mu ublíží nebo s ním uteče.

Sympozium se shora uvedenými východisky a doporučeními souzní. Byť navržená omezení pro styk vychází z amerického práva a jeví se nepřenositelná do rozhodovací praxe českých soudů, lze soudcům doporučit být invenční a využívat ukládání omezení rodičům bránící škodlivým vlivům na výchovu dítěte podle § 925 odst. 1, písm. c) o. z.[2]

 

Jinými slovy, americké dítě, respektive jeho jménem nenásilný rodič (oběť), má šanci se domoci reálné ochrany pro sebe i pro dítě. České dítě, respektive jeho jménem nenásilný rodič, dostane napomenutí, případně dohled nad dítětem, neboť bude shledán nekompetentním rodičem, protože se s násilníkem nebyl schopen dohodnout, a dítě má právo/povinnost styku s násilným rodičem.

Nejde o zkratku výše citovaných textů, jde o zkušenost, kterou já i někteří mí kolegové osobně vnímají. Rozhodnutí nám v praxi denně potvrzují, že čeští rodinní Šalamounové ztratili svobodu rozhodování a schopnost či vůli rozhodnout konkrétní věc podle konkrétních skutečností a podlehli nejen ideologizaci práv rodiče, Cochemskou praxí, jejíž pravidla jsou pro vysoce konfliktní věci zcela nefunkční, ale podlehli i hyper rodičovsky korektnímu tónu vyšších soudů.

Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017 konstatuje, že:

29. Ústavní soud na závěr pokládá za podstatné zdůraznit, že i sebevíce ukřivděný člověk si musí přiznat, že dítě má právo poznat skutečně a pořádně oba své rodiče, mít možnost trávit s každým z nich čas a vyrovnat se třeba i s tím, že jeho rodič není dokonalý…[3]

Nález Ústavního soudu ve věci I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 říká, že:

Než Ústavní soud přistoupí k rozboru důvodů, které mohou vyvrátit presumpci ve prospěch střídavé péče, musí nejprve blíže rozvést obsah jednotlivých čtyř základních objektivních kritérií zmíněných v bodě 27 tohoto nálezu. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby není obvykle naplněna stejnou měrou například tehdy, pokud byl jeden z rodičů v blízké minulosti odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, pokud se jeden z rodičů dopustil fyzického či psychického násilí na dotčeném dítěti či existuje prokazatelná „násilná historie“ tohoto rodiče ve vztahu k jiným dětem, pokud se jeden z rodičů prokazatelně dopustil domácího násilí na druhém z rodičů, pokud je jeden z rodičů závislý na drogách, alkoholu či silných lécích snižujících jeho motorické a psychologické schopnosti, pokud jeden z rodičů vede nezřízený život, či pokud má jeden z rodičů diagnostikovány závažné psychické problémy(ani v těchto případech však obvykle nelze vyloučit styk takového rodiče s dítětem zcela); srov. rozsudek ESLP ve věci T. proti České republice ze dne 17. července 2014 č. 19315/11).[4]

Jinými slovy to vypadá, že české dítě má mít možnost/povinnost trávit čas i s rodičem, který se dopustil fyzického či psychického násilí na dotčeném dítěti či existuje prokazatelná „násilná historie“ tohoto rodiče ve vztahu k jiným dětem, pokud se jeden z rodičů prokazatelně dopustil domácího násilí na druhém z rodičů, pokud je jeden z rodičů závislý na drogách, alkoholu či silných lécích snižujících jeho motorické a psychologické schopnosti, pokud jeden z rodičů vede nezřízený život, či pokud má jeden z rodičů diagnostikovány závažné psychické problémy. A to možná dokonce proto, aby mělo dítě možnost se vyrovnat s tím, že jeho rodič není dokonalý.  Takže závěry National Centre for Jouvenile Justice, které jsou založeny na všeobecně uznávaných studiích a poznatcích pro české prostředí neplatí? nejsou vhodná?…..respektive, jak říkají odborníci z uvedeného sympozia „nejsou přenositelná do rozhodovací praxe českých soudů“? Proč?

To české děti budou tedy proti americkým velmi… jaké?… poničené, poškozené psychicky a možná i fyzicky, možná budou i bez druhého rodiče, který domácí násilí prostě nezvládl? Opět se ptám: Proč? Možná proto, že pro české soudy nejsou dost dobré závěry ani krále Šalamouna, ani závěry National Centre for Jouvenile Justice. V rámci jehož doporučení je naprostá shoda na tom, že by měl v řízeních existovat předpoklad, že je pro dítě škodlivé, aby bylo svěřeno do výhradní nebo společné péče (pozn. v ČR střídavé) s pachatelem rodinného násilí, a že je v nejlepším zájmu dítěte bydlet s nenásilným rodičem.

Za opačné závěry nemohu já osobně české právní praxi a teorii tleskat. A k tomuto nepochopitelnému postoji nevidím žádné důvody. Zdá se, že je česká rodinně-právní praxe hluboce pozadu, co se týče právní úpravy a vývoje rodinného práva jako mezioborové disciplíny. Stejně pozadu je ve vzdělávání praktiků, kteří soudí. Roky se ze soudních síní ozývala výlučná péče matky a uzurpace otců, následovalo dogma dohody, pak půlení dětí, teď možná přijde domácí násilí? S ohledem na výše uvedené musí ale následovat otázka: Je na kvalitní rozhodování v takových vysoce konfliktních věcech soudní praxe připravena, když odmítá odborné poznatky ze zahraničí, když vlastně „odmítá/popírá“?

Kdo z dnes praktikujících rodinných soudců ví, co je DARVO a jak funguje? „Deny, Attack, Reverse Victim & Offender“ zní jako zaklínadlo, a stejně tak se v soudních síních chová. Jak se s touhle notorietou vysoce konfliktních sporů (téměř vždy přítomno domácí násilí) vypořádá český soudce? Co takový soudce udělá, až mu „nakráčí“ do soudní síně manipulátor a agresor v rouše perfektní oběti? Odpověď je nasnadě, „nijak/nic“, když důsledky, příznaky a vlastně existenci domácího násilí jako takového soudní praxe popírá (Deny), za nekompetentní považuje oba rodiče, kdy často obviňuje oběť, že se nechce dohodnout (Attack), a pak už je jen krůček k tomu, aby agresor odcházel se střídavou nebo výlučnou péčí k dítěti, ze kterého umí vychovat jen oběť nebo agresora (Reverse Victim & Offender). Je to děsivé a je třeba si to alespoň uvědomit. To je to nejmenší, co můžeme každý udělat. Pokud ale česká praxe zkušenosti ze zahraničí skutečně vnímá jako nepřenositelné a česká zkušenost je tak zaostalá, mají české děti i jejich nenásilní rodiče prostě asi smůlu.

Výsledkem soudního řízení by měla být spravedlivá a životaschopná řešení, založená na skutečnostech konkrétní kauzy, kdy soud bude ve vysoce konfliktních sporech kvalifikovaně zjišťovat rodičovské kompetence a dokazovat k domácímu násilí. Jinak je domácí násilí pro systém legitimní.

Jediné, co v téhle situaci zatím skýtá naději, je morálka, intuice a cit soudce krále Šalamouna. Jak jej hledat? Možná každý u sebe. Rozhodovali by tito dnes tak korektní soudci stejně, kdyby šlo o jejich syna či dceru, nebo vnuka či vnučku? Nařídili by střídavou péči nebo široký styk 4letého dítěte („našeho Honzíka“) s těžkým manipulátorem, násilníkem, nebo „feťákem“, který týral „naši Věrku“, jen proto, že je otcem dítěte? Myslím, že ne, protože znají příběh a mají tam cit. Proč tedy nechtějí poznávat příběhy účastníků řízení a zjišťovat, kde je pravda a kdo je kompetentnější rodič? Nejde o jakousi formu právnického pokrytectví? Kde je lidskost a morálka a ochrana zvlášť zranitelné oběti-dítěte? Opravdu čeští soudci ztratili schopnost rozlišovat, dokonce schopnost chtít rozlišovat rodičovské kompetence? Opravdu v České republice neumíme děti, které čelí domácímu násilí, a třeba i tak zhoubnému násilí jako je „jen“ psychické násilí, chránit?

Nejen po přečtení citovaného materiálu, ke kterému se soudní praxe určitě bude upínat, ale po množství rozhodnutí z praxe, která denně vidím, se mi zdá, že se k těmto závěrům o nepřenositelnosti mezinárodní odborné zkušenosti do českého prostředí hlásí i odborníci. Co je tedy dobré pro děti americké pro české asi dost dobré není… A mně tedy stále zůstává otázka: Proč, a zda je to opravdu v souladu s právy českého dítěte?

 

Post scriptum

Myslím, že rodinné právo není jaderná fyzika a žádnému praktikovi, tedy ani soudci, neublíží si „ušpinit ruce“ zkušenostmi jiných lidí z praxe. Stejně tak si myslím, že není záměrem plošného vzdělávání ideologizovat trendy v rozhodování soudců tak, aby jim to bránilo rozhodovat zdravým rozumem. I dobrá myšlenka všeobecné edukace by neměla vést k narušení svobody soudce, který je opravdu vázán jen zákonem a vlastním svědomím. Jak se pak takový soudce vypořádá s tím, že dítě omdlívá, koktá nebo se počůrává, když má jít „na styk“? Snadno, slepou vírou v nějakou ideu. Ideologizace justice nikdy nic dobrého nepřinesla. Právo na oba rodiče a povinnost realizovat s nimi styk za každou cenu, na úkor dítěte, je na hraně ideologizace. Jsou způsoby, jak rozpoznat nástrahy domácího násilí, včetně toho psychického, ale nemyslím, že je člověk vyčte v teoretických studiích. Myslím, že je lepší čerpat z praktických zkušeností lidí, kteří tyto problémy řeší v praxi, proto společně s kolegyní Mgr. Danielou Holou tímto sdílím některé praxí osvědčené zdroje poznání:

Dr. Ramani Durvasula velmi zkušeně seznamuje s problematikou narcistického zneužívání. Poukazuje na bolavá místa soudního systému a medializuje již známé případy narcistních delikventů v odborném psychologickém kontextu. Dr. Ramani má více než 25 let zkušeností v klinické práci s těmito poruchami osobnosti https://doctor-ramani.com/. Bohužel žádná z jejích knih dosud nebyla přeložena do češtiny, ale na českém trhu jsou k sehnání její originální publikace.

Carl Knickerbocker je americkým advokátem a nebojí se dělat profesní osvětu v oblasti právního povědomí ohledně spolurodičovství s „toxickým“ ex-partnerem. Je jedním z propagátorů systému paralelního rodičovství v případech narcistních rodičů. Má vlastní podcast Unapologetic Parenting, kde nabízí stručné epizody ohledně spolurodičovských situací, anebo soudního řízení s vysoce konfliktními osobami https://unapologeticparenting.buzzsprout.com/.

Bill Eddy je americký právník, mediátor a terapeut. Publikoval několik knih ohledně rozpoznávání vysoce konfliktních vzorců chování s tipy, jak se s nimi vypořádat, a především odosobnit se od jejich ničivého vlivu (některé jsou přeložené do češtiny). Jako rodinný právník dlouhodobě upozorňuje na dopady na děti, které přinášejí tyto vysoce konfliktní spory a obtížnost jejich detekce v soudním systému. Je spoluzakladatelem High Conflict Institute https://highconflictinstitute.com/, který se specializuje na školení a osvětu v této oblasti.

Dr. Christine Cocchiola je britská terapeutka a dlouholetá sociální pracovnice, jež pracuje s oběťmi domácího a sexualizovaného násilí a zejména trestné činnosti s názvem „Coercive Control“ (nátlaková kontrola) – tento typ kontroly, resp. ovládajícího chování, často používaného k izolaci a vyhrožování oběti, je v některých angloamerických státech stíhaný. Zabývá se systémovou viktimizací obětí trestné činnosti a ničivými dopady na společné děti, které jsou vždy sekundárními oběťmi v rodinných systémech, kde je přítomné narcistní zneužívání. Na svých stránkách https://www.coercivecontrolconsulting.com/ má podpůrný program pro rodiče, tzv. Protective Parents, proti nimž jsou děti programovány ze strany agresora s množstvím tipů ohledně terapeutického výchovného působení ze strany tzv. bezpečného rodiče. Upozorňuje na dopady výchovy vysoce konfliktních osob a staví se proti systému svěřování dětí do jakékoliv péče těchto jedinců.

 

Mgr. Markéta Chudáčková působí jako advokátka v Praze
Ilustrační foto: canva.com

 

---

Knižní zdroje

Bill Eddy, Mediating High Conflict Disputes, HCI Press 2021

Carl Knickerbocker JD, The Parallel Parenting Solution: Eliminate Confict With Your Ex, Create The Life You Want

Carl Knickerbocker JD, Family Court Solutions: Defeat Narcissists, Bullies, and Liars in Divorce and Custody Cases

Ramani Durvasula PhD, It’s Not You: Identifying and Healing from Narcissistic People, 2024

Ramani Durvasula PhD, Don’t You Know Who I Am?“: How to Stay Sane in an Era of Narcissism, Entitlement, and Incivility 2019

Ramani Durvasula PhD, Should I Stay or Should I Go: Surviving A Relationship with a Narcissist, 2015

Selma Evans, Co-Parenting With A Narcissist, Selma Evans 2023

Michael Marino, Breaking Free From a Narcissistic Co-Parent: A Comprehensive Guide to Co-Parenting With a Narcissistic Ex-Partner, Overcoming Their Control, and Protecting Your Children

Mary Dale, The Art of Detachment: Tips & Tricks for Co-Parenting with a Narcissist: Set Boundaries, Preserve Your Sanity, and Protect Your Child from a Toxic Parent

Bill Eddy, Proč volíme psychopaty a jak to zastavit, Prtál 2022

Bill Eddy, 5 Types of People Who Can Ruin Your Life, J.P.Tracher 2018

Miraza Debbie, Jak odhalit skryté narcisty a bránit se jim, Grada Publishing, a.s. 2022

Bonelli, Raphael M., Mužský narcismus, Portál, 2018

Röhr Heinz-Peter, Narcismus – vnitřní žalář, Portál 2001

Jandová Lucie, Život s narcisem – Více než příručka pro srážku s psychopatem, Jandová Lucie 2021

Ross Rosenberg, Syndrom lidské přitažlivosti, Dauphin, 2019

[1] Bible kralická. Česká biblická společnost, 2015. ISBN 8594160430248.

[2] Justiční akademie. 6. rodinně-právní sympozium „Jak pracovat s nekompetentními rodiči“. [online] 25. 10. 2024. Dostupné z: https://www.jacz.cz/images/rodinnepravni_sympozium/6_sympozium_Jak_pracovat_s__nekompetentními_rodiči.pdf

[3] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017, dostupné také na: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2017/I._US_1079_17_an.pdf

[4] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, dostupné také na: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/I._US_1554_14_an.pdf