Druhé místo ve speciální kategorii Talent roku v 19. ročníku soutěže Právník roku obsadila s příspěvkem „Obchod s luxusem aneb Jsou si v civilním soudním řízení všichni účastníci rovni, nebo jsou si někteří rovnější?“ mladá olomoucká advokátka Michaela Olivová. „Chtěla bych říct, že je mi velikou ctí, že dnes mohu stát na tomto podiu a převzít si tuto cenu,“ řekla na galavečeru Právníka roku v brněnském hotelu International bezprostředně po převzetí šeku na 50 000 korun a dárkového poukazu v hodnotě 30 000 korun na produkty Wolters Kluwer ASPI nebo Praetor. „Získání ocenění Talent roku je pro mě důkazem, že i mladý advokát, který přistupuje ke své práci s maximální pečlivostí, cílevědomostí a odhodláním, může být slyšet v odborné komunitě,“ uvedla poté v rozhovoru pro Advokátní deník.

 

Ve své práci s názvem „Obchod s luxusem aneb Jsou si před soudem všichni rovni, nebo jsou si někteří rovnější“ se magistra Michaela Olivová věnovala soudním sporům v oblasti porušování práv majitelů ochranných známek a tomu, jak české i evropské soudy přistupují k otázce rozložení důkazního břemene v takových sporech. Autorka kriticky upozornila na riziko zneužití procesní asymetrie, když neoficiální distributoři v pozici žalovaných často čelí jen těžko splnitelným požadavkům na dokazování. Její práce je výzvou k revizi současné judikatury ve prospěch rovného postavení účastníků řízení.

„Chtěla bych nejprve poděkovat odborné porotě, která si našla čas a prostor na prostudování mého článku, který nebyl úplně nejkratší – velmi děkuji, že jste udrželi pozornost až do konce a že právě díky vám mohu dnes stát na tomto pomyslném medailovém stupínku,“ adresovala Michaela Olivová úvodní slova svého vystoupení porotě soutěže Právník roku. „Samozřejmě bych chtěla poděkovat také advokátní kanceláři doktora Tomáše Vymazala, jejímž jsem členem. Díky svým kolegům se pomalu učím advokátní řemeslo. A přirozeně musím poděkovat i svému partnerovi, své rodině a svým nejbližším přátelům, kteří mě provázejí na mé životní cestě, ať už se ubírá kamkoliv. Děkuji a přeji všem krásný večer,“ dodala.

 

O tom, proč si vybrala jako svou profesi právo, resp. advokacii, o pohnutkách, které ji vedly k volbě tématu soutěžní práce, i o tom, co pro ni zisk „stříbrné medaile“ v kategorii Talent roku soutěže Právník roku znamená, hovořila Michaela Olivová v rozhovoru, který poskytla Advokátnímu deníku.

 

Kdy jste se rozhodla, že byste chtěla být advokátkou? Splnily se Vám představy o budoucí profesi?

Rozhodnutí věnovat se právu se nerodilo z dětského snu, ale postupně, s rostoucím vědomím zodpovědnosti a touhy po smysluplné profesi. Na střední škole jsem zvažovala různé obory – medicínu, psychologii i právo. Všechny mě přitahovaly svou vazbou na člověka, řešení konkrétních situací i schopností poskytnout oporu v náročných životních momentech. Nakonec převážilo právo – možná i proto, že spojovalo potřebu racionální analýzy s možností veřejné prezentace, argumentace a strukturovaného vyjadřování, což mi bylo vždy přirozené. Byla to tedy volba rozumu i osobnostní přirozenosti.

Zpětně vnímám, že klíčovou roli v mém přístupu k volbě profese, jakož i v nyní vykonávané advokátní praxi, sehrála i předchozí zkušenost z vrcholového sportu. Dlouhá léta jsem byla zvyklá na každodenní trénink, přísnou disciplínu, ale i na to, že bez systematického úsilí a ochoty překročit vlastní komfortní zónu nelze dosáhnout výsledků. Tento vnitřní motor – potřeba věci dělat naplno, s odpovědností a smyslem pro detail – si nesu i do advokacie. Vždy se snažím pochopit právní problém a situaci klienta do hloubky, a snažím se hledat nejen právně správné, ale i lidsky udržitelné řešení.

Po vystudování právnické fakulty jsem kromě advokacie zvažovala i jiné právní profese – státní zastupitelství mě lákalo zejména kvůli trestní agendě, ke které jsem měla (a mám i v současné době) co do odvětví práva nejvíce blízko. Nakonec mě ale přesvědčila advokacie. Právě ona totiž nabízí kombinaci právní odbornosti, kontaktu s klientem, samostatného rozhodování, a především prostoru pro kreativní přístup a svobodu argumentace. V advokacii nejde jen o rigidní aplikaci zákona – jde o schopnost najít v systému cestu, která klientovi skutečně pomůže, i když se na první pohled může zdát, že žádná neexistuje.

Samozřejmě, představy o výkonu advokacie byly zpočátku do určité míry idealizované – až praxe po dokončení studia odhalila reálnou podobu advokátního provozu, jeho dynamiku, někdy i tvrdost, a především konfrontaci s hranicemi systému, který ne vždy umožní i přes maximální nasazení dosáhnout z vašeho pohledu „spravedlivého výsledku“. To ale nevnímám jako deziluzi – spíše jako výzvu. V advokacii se i dnes snažím hledat prostor pro řešení tam, kde se na první pohled nezdá být. Advokacie není jen o předpisech, ale i o odvaze najít a pokusit se prosadit nový výklad, zvolit vhodný scénář, správné načasování atd.

Mohu tedy říci, že se mé představy o profesi naplnily – ne snad v podobě ideálního systému, ale v té skutečnosti, že právě advokát může být tím, kdo v daném systému vytváří prostor pro spravedlnost – v konkrétním případě, pro konkrétního člověka.

 

Název Vaší práce je „Obchod s luxusem aneb Jsou si v civilním soudním řízení všichni účastníci rovni, nebo jsou si někteří rovnější?“ Podle Vašich osobních poznatků – jsou anebo nejsou si účastníci v uvedeném řízení rovni? A pokud ne, lze s tím vůbec něco dělat?

Název článku inspirovaný citátem George Orwella jsem zvolila s nadsázkou, ale jistým způsobem odráží realitu, která se v určitých typech řízení bohužel projevuje. Zaměřila jsem se na spory týkající se porušení práv k ochranným známkám – zejména na případy, kdy jsou žalovaní (neoficiální distributoři) viněni z porušení práva majitele ochranné známky z důvodu údajné distribuce tzv. padělků nebo zboží z tzv. nedovoleného paralelního dovozu. Z mé vlastní zkušenosti i z analýzy soudní praxe vyplývá, že rozložení důkazního břemene v těchto řízeních často vybočuje ze standardních pravidel civilního procesu.

Zjednodušeně řečeno – aktuální soudní praxe de facto akceptuje jako dostatečné ze strany žalobce (majitele ochranné známky) pouhé slovní tvrzení o porušení práva, přičemž veškerá procesní zátěž k prokázání opaku je přenášena na žalovaného (neoficiálního distributora). Takový přístup – dle mého názoru – narušuje princip rovnosti zbraní i spravedlivého procesu. Nejde jen o právní detail, ale o systémovou disproporci, která může být snadno zneužitelná ze strany žalobců (majitelů ochranných známek) k obchodnímu nátlaku či odstraňování konkurence. A to i v těch v případech, kdy laicky řečeno „nemají žalobci nabito“, tedy nemají pro svá tvrzení objektivní důkaz, či dokonce v případech, kdy fakticky k žádnému protiprávnímu jednání ze strany žalovaných (neoficiálních prodejců) vůbec nedošlo.

Změnit tento přístup je možné, a to důsledným trváním na procesní aktivitě žalobců a aplikací civilněprávních i ústavních zásad. Pokud soudy začnou důsledněji po žalobcích požadovat věcná tvrzení, a především řádnou důkazní aktivitu, lze dosáhnout větší spravedlnosti i právní předvídatelnosti. O částečném posunu ve prospěch žalovaných (neoficiálních distributorů) již svědčí aktuální judikatura Soudního dvora EU, která začíná být aplikována sousedními zeměmi.

 

Pomyslná stříbrná medaile v prestižní soutěži Právník roku, kategorie Talent roku, je velký úspěch. Co to pro Vás osobně a pro Vaši další profesní dráhu může znamenat?

Získání ocenění Talent roku vnímám jako velkou čest, ale i závazek. Je to pro mě důkaz, že i mladý advokát, který přistupuje ke své práci s maximální pečlivostí, cílevědomostí a odhodláním, může být slyšet v odborné komunitě. Jsem člověk, který má na sebe velmi přísné nároky a který se vždy snaží věci dotáhnout do konce – ať už šlo o sport, studium, nebo nyní advokacii a o to, dosáhnout pro klienta spravedlivého a co nejlepšího výsledku. Ocenění v kategorii Talent roku je pro mne v jistém směru i oceněním za mou dosavadní práci věnovanou dané právní agendě.

Toto ocenění mi dává motivaci dál růst, prohlubovat svou odbornou specializaci, přinášet nová témata do odborné diskuse, a především nadále hájit klienty s plným nasazením, které ale neztrácí respekt k právu jako takovému. Vnímám ho jako potvrzení, že má práce má smysl, a jako impulz k dalším krokům v odborné i lidské rovině.

Děkujeme za rozhovor!

 

 

Redakce AD
Foto: Petr Gebauer, Václav Šálek/ČTK a archiv M. Olivové