Nezanedbatelná část trestních věcí je v současné době medializována, a to nejenom ve fázi řízení před soudem. Medializace je okolnost, se kterou se musí vypořádat všechny subjekty zúčastněné na konkrétním trestním řízení. Následující článek se věnuje tomu, jak se medializace trestního stíhání projevuje u osob, kterým nebyla vina prokázána a mají nárok na odškodnění. Přibližuje problematiku zásady veřejnosti, která neplatí pro přípravné řízení. Věnuje se nakládání s informacemi o trestním řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení a sdělovacích prostředků. Přináší i výstupy z analýzy rozhodovací praxe soudů.

Velmi diskutovaným tématem v poslední době je problematika úniků informací z trestních spisů. Téma má celospolečenský přesah – vyjadřují se k němu odborníci z řad právníků, politici i novináři. V neposlední řadě se o něj zajímají i autoři populárních podcastů.[1]

Nad „veřejnou dehonestací a mediálním zničením“ nezákonně stíhaných osob se pozastavoval i poslanec Pavel Bělobrádek, na jehož písemnou interpelaci z března roku 2023 reagoval ministr spravedlnosti Pavel Blažek tak, že chtěl zahájit debatu o zakotvení trestnosti úniků údajů z trestních spisů.[2] Ministr spravedlnosti je v této otázce aktivní i na sociální síti X. Pozornosti uživatelů této sítě neunikla jeho diskuse s novinářem Jindřichem Šídlem v srpnu roku 2024[3] ani jeho kritika medializace aktuální kauzy motolské nemocnice.[4]

Zajímavá diskuse probíhala dne 30. května 2024 i na půdě Univerzity Karlovy v rámci tradičních Diskusních čtvrtků nad trestním právem na téma „Informace v trestním řízení a jejich ochrana“. U státního zástupce Adama Borguly, soudce Michala Dvořáka a obhájce Filipa Seiferta přitom panovala vzácná shoda ohledně nezbytnosti zdrženlivého informování veřejnosti o detailech z konkrétních trestních řízení, zejména ve fázi předsoudního přípravného řízení. Bez povšimnutí nelze ponechat podnět vedoucího zdejší Katedry trestního práva Tomáše Gřivny k úplnému zákazu zveřejňování informací z přípravného řízení (při existenci určitých výjimek, zejména veřejného zájmu).[5]

O trestních řízeních by tedy zejména v předsoudní fázi mělo být informováno poskrovnu, a to nezávisle na tom, v jaké rozhodnutí nakonec trestní stíhání vyústí. Přesto je důležité zmínit, že z osob postavených před soud bylo v roce 2023 zproštěno obžaloby [mimo důvod zproštění podle § 226 písm. e) tr. řádu pro zánik trestnosti] na úrovni okresních státních zastupitelství 1,82 %, na úrovni krajských státních zastupitelství 9,92 % a na úrovni vrchních státních zastupitelství 19,11 % osob, což souhrnně pro všechna státní zastupitelství činí 4,2 %.[6] Podle statistiky Ministerstva spravedlnosti je přitom cca 40 % trestních stíhání, která nevyústí v odsuzující rozsudek a je za ně požadováno odškodnění, medializováno.[7]

Jako obhájce jsem přesvědčen o tom, že zveřejňování informací z trestních řízení by s ohledem na ochranu práv obviněných, zejména práva na spravedlivý proces, obhajobu a řádné dodržení zásady presumpce neviny, mělo být minimální. Ve fázi přípravného řízení by podle mého názoru neměly být zveřejňovány informace žádné, neboť se teprve shromažďují důkazy pro fakultativní soudní řízení a zveřejněním fragmentů spisu bez kontextu může být podstatně ztížena obhajoba i snížena hodnota důkazů (např. hrozí ovlivnění svědeckých výpovědí).

Na následujících řádcích nahlédnu na toto téma z úhlu pohledu osob nezákonně stíhaných, majících nárok na odškodnění podle zák. č. 82/1998 Sb. Je medializace nezákonného trestního stíhání faktorem, který by měl být zohledňován při výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu? Pokud ano, jak by měl být zohledňován?

Zásada veřejnosti trestního řízení

Pro téma článku je nezbytné připomenout zásadu veřejnosti trestního řízení. Podle § 2 odst. 10 tr. řádu[8] se trestní věci před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v tomto nebo zvláštním zákoně. Podrobnosti jsou upraveny v § 199 a násl. tr. řádu.

Obdobně je zásada veřejnosti vyjádřena i v rovině ústavního práva. Podle čl. 96 odst. 2 Ústavy[9] je jednání před soudem ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně. V souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny[10] má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Veřejnost soudního jednání je i jedním z komponentů práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.[11] Zásadu veřejnosti upravují i další právní předpisy (např. § 6 zákona o soudech a soudcích[12]).

Veřejnost soudního jednání má především umožňovat kontrolu řádného výkonu soudnictví a má zabraňovat tzv. kabinetní justici.[13] Veřejný charakter řízení chrání strany ve sporu před tajným výkonem spravedlnosti bez veřejného dohledu, je prostředkem k udržení důvěry v soudy.[14] Veřejnost trestního řízení byla jedním z požadavků občanského liberalismu 19. století jako určitá protiváha inkvizičního procesu, který byl svou písemnou povahou tajný.[15] Průhlednost výkonu spravedlnosti napomáhá dosažení cíle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. spravedlivého procesu.[16]

Zatímco trestní řízení před soudem (hlavní líčení a veřejné zasedání) má být zásadně veřejné, přípravné řízení je neveřejné, mj. s ohledem na specifika odhalování a vyšetřování trestných činů.[17] S tím úzce souvisí funkce těchto fází řízení. Zatímco primárním účelem řízení před soudem je posouzení viny obviněné osoby, případné uložení sankce (trestu a ochranného opatření) či povinnosti k náhradě újmy poškozenému, přípravné řízení slouží k opatření potřebných důkazů a podkladů pro vedení řízení před soudem (funkce zajišťovací a zjišťovací); dále má přípravné řízení funkci odklonnou a filtrační.[18]

Zkoumáním zásady veřejnosti, jejími limity a rolí médií v trestním řízení se zevrubně zabýval Jiří Herczeg, dovolím si zde proto připomenout některé myšlenky z jeho bohaté publikační činnosti.[19]

V článku „Přístup médií na jednání soudu a právo na spravedlivý proces“[20] připomíná, že existuje dvojí veřejnost: veřejnost v soudní síni a dále mediální veřejnost, která je přítomna soudnímu jednání prostřednictvím různých mediálních služeb (televize, rozhlas, noviny, v dnešní době je zřejmě nejvýznamnějším zdrojem informací ze soudních síní internet). Upozorňuje, že přenos informací z jednací síně je regulován, jde o:

• režim volný bez jakéhokoliv omezení (písemné poznámky, kresby, stenografický záznam),
• režim ohlašovací (zvukový záznam), a
• režim povolovací („live“ přenosy obrazu a zvuku a obrazové záznamy).

Ve dvoudílném článku „Zásada veřejnosti a přístup médií na jednání soudu“[21] zmiňuje, že je nezbytné důsledně poměřovat kolidující právní zájmy, a to na jedné straně práva obviněné osoby na spravedlivý proces, na respektování presumpce neviny i svého soukromí, s právem veřejnosti na informace. Podle mého názoru správně shrnuje, že „soudní řízení se sice konají veřejně, ale nikoliv pro veřejnost“.

K pečlivému zvažování, zda v konkrétním případě veřejný zájem na zajištění co nejširší veřejnosti řízení nemusí ustoupit některému jinému zájmu (např. ochraně soukromého života, spravedlivému procesu, presumpci neviny, zájmu na řádném, důstojném a nerušeném průběhu jednání), nabádá soudce obecných soudů i Ústavní soud v kauze týkající se tzv. žhářů z Vítkova.[22]

Zajímavou sondou do rakouské právní úpravy, vyzdvihující presumpci neviny jako jednu ze základních zásad ovládajících celý rakouský právní řád, je článek „Ochrana presumpce neviny a mediální zpravodajství v Rakousku“.[23] Za pozornost stojí následující myšlenka: „Z principu presumpce neviny (čl. 6 odst. 2 Úmluvy) je možno dovodit povinnost smluvních států zajistit pozitivními opatřeními, že tisk při zpravodajství o trestních věcech bude dodržovat standardy novinářské práce a nebude zveřejňovat prejudiční stanoviska.“[24]

Na tomto místě předložím několik shrnujících tezí, důležitých pro tento článek:

• Zásada veřejnosti platí pouze pro soudní fázi trestního řízení, přípravné řízení je zásadně neveřejné.
• Ani v soudním řízení není zásada veřejnosti bezbřehá. V průběhu soudního jednání platí jiný režim pro písemné poznámky, pořizování zvukového záznamu z jednání a pořizování audiovizuálního a obrazového záznamu z jednání.
• Právo veřejnosti na informace je nezbytné poměřovat s právem obviněné osoby na spravedlivý proces (právem na obhajobu, právem na respektování presumpce neviny, právem na nestranný a nezávislý soud) a právem na ochranu soukromí. Garantem dodržování práv obviněných je stát.

Poskytování informací v trestním řízení a informování veřejnosti sdělovacími prostředky

Problematika zásady veřejnosti úzce souvisí s poskytováním informací v trestním řízení a jejich sdílením. Existují přitom výrazné rozdíly mezi poskytováním informací v přípravném a soudním řízení.

Ve vztahu k ochraně práv obviněných osob je důležitý zejm. § 8a odst. 1 tr. řádu stanovící základní právní rámec poskytování informací ze strany orgánů činných v trestním řízení. Podle tohoto ustanovení dbají orgány činné v trestním řízení při poskytování informací o své činnosti veřejnosti na to, aby neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen (§ 2 odst. 2). V přípravném řízení nesmějí zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka.

Před právem na informace o konkrétním trestním řízení má tedy ze zákona přednost:

• řádné objasnění trestní věci;[25]
• právo na ochranu soukromí;
• právo na spravedlivý proces, minimálně v části zachování práva na presumpci neviny.

Ochrana osob zúčastněných na trestním řízení je posílena v přípravném řízení, protože v této fázi řízení je zakázáno zveřejnit veškeré informace, které by mohly vést k identifikaci těchto osob.

Uvedená pravidla neplatí bezvýjimečně. Podle § 8d odst. 1 tr. řádu platí, že informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a až 8c tr. řádu, lze v nezbytném rozsahu zveřejnit pro účely pátrání po osobách, pro dosažení účelu trestního řízení, nebo umožňuje-li to tento zákon. Uvedené informace lze také zveřejnit, odůvodňuje-li to veřejný zájem, pokud převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby; přitom je třeba zvlášť dbát na ochranu zájmů osoby mladší 18 let.

Zákaz poskytování informací o trestním řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení prolamují následující okolnosti:

• Pátrání po osobách ve smyslu § 68 zákona o policii.[26]
• Účel trestního řízení, např. v některých případech pro důkazní účely, kdy nejsou známy osoby svědků některých trestných činů a je zapotřebí zveřejnit některé informace z trestního řízení, aby byli tito svědci zjištěni.[27]
• Trestní řád, typicky u hlavního líčení a veřejného zasedání, kdy je naplňována zásada veřejnosti.
• Veřejný zájem, pokud převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby, s přihlédnutím k ochraně zájmů osoby mladší 18 let.

Pro účely tohoto článku je důležitý poslední ze zmíněných důvodů. Veřejný zájem lze definovat jako opak zájmu ryze soukromého. Jde o zájem, který sdílí v zásadě společnost jako celek, tedy je obecně prospěšný (zájem státu apod.).[28] Jedná se o neurčitý právní pojem, který je třeba vykládat s přihlédnutím ke konkrétnímu případu. Herczeg k veřejnému zájmu uvádí: „Převažující imperativ veřejného zájmu by tak měl napříště posloužit jako korektiv umožňující ve výjimečných případech prolomit zákaz zveřejnění, a tedy zveřejnit některé informace z trestního řízení.“[29] Herczeg dále doplňuje, že by se mohlo jednat o případy, kdy bude obětí trestného činu představitel státu nebo veřejně známá osobnost, nebo pokud existují okolnosti nasvědčující tomu, že určitá úřední osoba mohla spáchat trestný čin.

Za těchto okolností mohou orgány činné v trestním řízení informace o probíhajícím trestním řízení poskytnout. Běžnou praxí orgánů činných v trestním řízení je zveřejnění tiskové zprávy, která v základních rysech nastíní stíhaný skutek, právní kvalifikaci a uvede počet osob, které se trestného činu měly dopustit (zpravidla anonymizovaně).

Nicméně to, co platí pro orgány činné v trestním řízení, neplatí pro sdělovací prostředky.[30] A zde nastává problém – zveřejňování osobních údajů o obviněných osobách (jméno, podobizna) a detailních informací z trestních spisů, často i formou citací z protokolů o jednotlivých úkonech trestního řízení, a to zejm. ve fázi přípravného řízení ze strany sdělovacích prostředků. Mediální interpretace konkrétní kauzy přitom nemusí vždy sledovat podání objektivní informace o podstatě trestní věci; naopak jsou ne zřídkakdy zveřejňovány pikantní informace z trestních spisů, které podle mého názoru míří na získání co největšího dosahu mezi čtenáři.[31] Ať už byly informace z trestního spisu poskytnuty sdělovacím prostředkům kýmkoliv.

Nabízí se následující teze: Kde je veřejný zájem, tam má veřejnost právo na informace. Je tomu ale skutečně tak?

V první řadě platí, že právo novinářů na šíření informací o věcech obecného zájmu, jež je posíleno i právem novináře nezveřejňovat své informační zdroje,[32] má u Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) v zásadě přednost před právem na ochranu soukromí obviněné osoby.[33] Jako kritéria, která je třeba zvažovat při poměřování práva veřejnosti na informace s právem konkrétní osoby na ochranu soukromí, Herczeg uvádí:

• sledovaný účel zveřejnění,
• způsob zveřejnění,
• zveřejněním dosažený či předpokládaný účinek,

přičemž imperativ veřejného zájmu podle jeho názoru zpravidla převáží v případech zveřejnění informací o trestné činnosti veřejně činných osob (zejm. politiků a úředních osob) spáchané v souvislosti s výkonem veřejné činnosti.[34]

Ačkoliv není mým zájmem zpochybňovat právo veřejnosti na informace ani právo novinářů na svobodu projevu, je třeba připomenout, že i tato práva mají svoje limity.

Těmito limity se podrobně zabýval (kdo jiný než) Herczeg ve svém článku „Mediální odsouzení a presumpce neviny“.[35] Zásadním limitem svobody projevu novinářů je podle Herczega právě princip presumpce neviny. Za zmínku stojí závěry některých rozhodnutí ESLP citovaných v jeho článku. V rozsudku ze dne 24. 11. 2005 ve věci Tourancheau a July proti Francii[36] je uvedeno, že ochrana práv novinářů šířit informace o otázkách obecného zájmu vyžaduje, aby jednali v dobré víře a na přesném skutkovém základě a poskytli spolehlivé a přesné informace v souladu s novinářskou etikou. Podle rozsudku ze dne 3. 10. 2000 ve věci Du Roy a Malaurie proti Francii[37] je nezbytné, aby žurnalisté píšící o trestních řízeních, která právě probíhají, nepřekračovali hranice stanovené v zájmu řádného procesu, a aby respektovali právo obviněných na zachování presumpce neviny. I známé osobnosti mají právo na spravedlivý proces, které zahrnuje i právo být slyšen nestranným soudem. Novináři musí toto mít při psaní článků o probíhajících trestních řízeních na paměti, aby neohrozili šance obžalovaného na spravedlivý proces nebo důvěru veřejnosti v úlohu svěřenou soudům při výkonu trestní justice.

Není v této souvislosti bez významu doporučení výboru ministrů Rady Evropy ze dne 10.  7. 2003, č. Rec (2003) 13 k „Poskytování informací týkajících se trestních řízení prostřednictvím médií“[38] jehož existenci Herczeg připomíná.[39] Za  zmínku stojí příloha tohoto doporučení obsahující 18 zásad, na jejichž dodržování by jednotlivé signatářské státy měly dbát. Uvedené doporučení mj. zdůrazňuje respektování presumpce neviny ze strany médií (zásada č. 2) či ochranu soukromí obviněných osob (zásada č. 8).

Upozorňuje i Rozehnal: „Spektakulární pseudosoudy v médiích mají pak fatální důsledky, obzvláště v případech, kdy se jedná o složité a subtilní nuance práva. Je skutečně extrémně nebezpečné, pokud média vytvoří klima očekávaného soudního rozhodnutí s určitým obsahem a soudce má problém tomuto klimatu a očekávání odolat.“[40] Na problematický vztah trestní spravedlnosti a masových sdělovacích prostředků upozorňoval před více než 20 lety i Repík.[41]

Apel na zamezení maření trestního řízení je patrný i z rozhodovací praxe českého Ústavního soudu. Jak uvedl v nálezu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 2155/16:[42] „Není pochyb o tom, že zpřístupněním textu usnesení o zahájení trestního stíhání či jiných informací z přípravného řízení dalším osobám, tím spíše široké veřejnosti, může dojít k maření trestního řízení. V tomto směru Ústavní soud považuje za opodstatněné obavy policejního orgánu, že tato situace může mít vliv na svědecké výpovědi, které tak jsou způsobilé stát se předmětem pochyb, ať již co do jejich procesní použitelnosti ve fázi řízení před soudem, tak i co do jejich samotné důvěryhodnosti. Tyto skutečnosti pak mohou samy o sobě nebo ve spojení s dalšími možnými negativními důsledky publikace předmětného okruhu informací vést k ohrožení či zmaření celého trestního řízení.“

Na tomto místě je třeba připomenout, že z principu presumpce neviny ve smyslu čl. 6 odst. 2 Úmluvy je možné dovodit povinnost státu zajistit pozitivními opatřeními, že se tisk při kriminálním zpravodajství o trestních věcech bude držet v mezích věcného a pravdivého zpravodajství.[43] Herczeg připomíná, že státy mohou porušit ustanovení Úmluvy nejen aktivním jednáním svých orgánů, ale také nekonáním v případě, že stát jednat má (laxní vyšetřování úniků informací z trestního spisu).[44] Zásada primární odpovědnosti státu za ochranu důvěrných informací z trestního řízení vyplývá podle Herczega i z rozhodovací praxe ESLP, konkrétně z rozsudků ze dne 25. 4. 2006 ve věci Damman proti Švýcarsku[45] a ze dne 19. 12. 2006 ve věci Rádio Twist proti Slovensku.[46] Proto platí následující:[47]

• Státům přísluší zorganizovat svou činnost a vychovat své úředníky tak, aby neunikla žádná informace obsahující údaje, jež jsou považovány za důvěrné.
• Pouhá skutečnost, že média ve veřejném zájmu zveřejnila informaci, kterou někdo jiný získal protiprávně (např. odposlech či informace z vyšetřovacího spisu), by neměla primárně vést k postihu médií.

Nelze však pominout, že obviněné osobě vzniká medializací trestního stíhání újma, se kterou se musí v průběhu řízení i dlouho po jeho skončení vyrovnávat. Okolnosti svého trestního stíhání musí vysvětlovat rodině, přátelům, kolegům, obchodním partnerům, kteří jsou více či méně ovlivněni mediálním obrazem. Musí čelit tlaku veřejnosti skrze internetové diskuse a sociální sítě.

Z uvedeného plynou následující teze:

• Informace o probíhajících trestních řízeních mohou orgány činné v trestním řízení zveřejnit výjimečně. Jde např. o případy, kdy veřejný zájem převáží nad právem na soukromí a nebude zároveň ohrožen účel trestního řízení. Zvýšená ochrana informací je vyžadována v přípravném řízení, ve kterém neplatí zásada veřejnosti.
• Sdělovací prostředky musí při poskytování informací veřejnosti v průběhu celého trestního řízení dodržovat zásadu presumpce neviny, práva obviněných na obhajobu a na nezávislý a nestranný soud, tedy obecně právo na spravedlivý proces. Interpretace informací z trestních řízení musí být objektivní, spolehlivá a přesná.
• Odpovědnost za ochranu informací v trestním řízení nese primárně stát.
• Obviněné osobě vzniká újma, kterou je třeba kompenzovat.

Obecně k odčinění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání

Pro potřeby tohoto článku se sluší připomenout základy, na kterých stojí odčinění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání.

Samotný nárok na odškodnění nezákonného trestního stíhání má svůj původ v normách ústavního práva. Nevyplývá přitom pouze z čl. 36 odst. 3 Listiny, ale přímo z principů materiálního právního státu. Takový stát musí nést objektivní odpovědnost za jednání, kterým orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce.[48] Objektivní odpovědnost státu bez možnosti liberace je stanovena i přímo v § 2 OdpŠk.[49]

Ústavní soud akcentuje význam zásady presumpce neviny, neboť při jejím důsledném dodržování představuje každé trestní řízení významný zásah do osobního života trestně stíhané osoby a negativně se dotýká její cti a dobré pověsti. To platí tím spíše v případech mediál­ně sledovaných, v nichž je trestně stíhaný vystaven nejen reakcím svého bezprostředního okolí, nýbrž je vydán napospas hodnocení statisíců svých spoluobčanů; zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek nestal, nebo nebyl trestným činem.[50]

V rovině zákonné je nárok upraven zejména v § 7 a 8 OdpŠk, neboť podle konstantní judikatury se újma za nezákonné trestní stíhání odškodňuje jako nárok z titulu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 a 8 OdpŠk, nikoliv jako nesprávný úřední postup podle § 13 OdpŠk.[51]

Podle § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla újma.[52] V praxi půjde nejčastěji o obviněného, příp. o podezřelého ve zkráceném přípravném řízení upraveném v § 179a a násl. tr. řádu. Ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem; rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě újmy vázán. Podle § 8 odst. 2 OdpŠk platí, že byla-li újma způsobena nezákonným rozhodnutím bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

Ust. § 8 OdpŠk je ve vztahu k nezákonnému trestnímu stíhání interpretováno konstantní judikaturou[53] tak, že nárok je dán v situaci, kdy je trestní stíhání objektivně nedůvodné, tedy vyústí ve zproštění obžaloby, zastavení trestního stíhání či v postoupení věci do přestupkového řízení; v takovém případě se vychází z předpokladu nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání,[54] ačkoliv nebylo formálně zrušeno, jak vyžaduje § 8 OdpŠk.[55] Pro doplnění, v trestním řízení existují i situace, kdy je usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno přímo příslušným orgánem;[56] v takovém případě jsou podmínky § 8 OdpŠk dány i bez výše uvedených závěrů konstantní judikatury.

Podle § 26 OdpŠk se subsidiárně použije občanský zákoník. Půjde zejména o způsob a rozsah náhrady újmy (§ 2951 až 2971 o. z.[57]), či o počátek a běh promlčecí lhůty (§ 619 až 628, § 645 až 652 o. z.).

Konkrétní kritéria pro formu a výši zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, nastíněná v § 31a odst. 2 OdpŠk, stanovila zejména dvě sbírková rozhodnutí Nejvyššího soudu z minulé dekády.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011,[58] platí, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Jedná se o normu s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a přenechává tak soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění mají vycházet především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Přiznání zadostiučinění nad rámec konstatování porušení práva (morální či peněžní zadostiučinění) je proto namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému takové satisfakce skutečně mělo dostat.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014,[59] plyne, že výše zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk v případech nezákonného trestního stíhání musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují, přičemž významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový obdobný případ, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkových újem. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé. V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.

Judikatura k odčinění nemajetkové újmy za nezákonné medializované trestní stíhání

Co se týče medializace nezákonného trestního stíhání jakožto faktoru, který musí být při odčinění nemajetkové újmy brán v potaz, je třeba v první řadě připomenout nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04.[60] Byť se rozhodnutí meritorně zabývá odškodněním průtahů v trestním řízení, je podle Ústavního soudu třeba přihlížet k tomu, že probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného. Na něho je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného.

To, že následkem nezákonného trestního stíhání je kromě škody i nemateriální újma, explicitně dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05.[61]

Konkrétnější ohledně jednotlivých aspektů odčiňované nemajetkové újmy byl nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05.[62] Podle tohoto rozhodnutí zasahuje každé trestní stíhání výrazně do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Uvedené je podle Ústavního soudu umocněno tím, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle kterého se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, příp. nebyl trestným činem.

S rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010,[63] se v praxi lze častěji setkat v souvislosti s odškodněním vazby, neboť stanovuje orientační rozmezí odškodnění 500 až 1 500 Kč za jeden den vazby. Jeho význam je však širší. Přináší výklad § 31a odst. 2 OdpŠk, tedy ustanovení týkajícího se veškeré nemajetkové újmy odčiňované podle zák. č. 82/1998 Sb. Jeho závěry lze proto vztáhnout i na odčinění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Ostatně, konkrétní kritéria pro odčinění obou těchto újem jsou podle konstantní judikatury stejná – povaha věci, délka trestního stíhání (vazby) a následky v osobnostní sféře poškozené osoby.[64] Ve vztahu k odčinění medializace pak z cit. rozsudku plyne, že je třeba zabývat se též dopadem do profesního života jedince, do jeho společenské pověsti a cti; v tomto ohledu může být popř. relevantní i skutečnost, že informace o zatčení a vzetí do vazby (v kontextu článku zaměňme za „informace o obvinění“) byla šířena, a za jakých okolností.

Nezbytnost zohlednění medializace trestního stíhání při stanovení přiměřeného zadostiučinění předpokládá také nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3016/11.[65]

Často citovaným rozhodnutím v praxi[66] je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011.[67] Nejvyšší soud zde posuzoval, zdali byla v projednávané věci při posuzování formy a výše přiměřeného zadostiučinění zohledněna všechna relevantní kritéria. Vycházel přitom z dosavadní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, mj. z rozsudku ve věci sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, citovaného výše. Význam rozhodnutí tkví zejména v tom, že demonstrativně určil další kritéria, která by měly soudy při posuzování formy a výše přiměřeného zadostiučinění brát v potaz.

Dospěl k tomu, že soudy rozhodující o odškodnění nemohou:

• znovu posuzovat otázku viny poškozené osoby ani
• vycházet z úvah, že trestní rozsudek naznačuje určité pochybnosti o spáchaném skutku nebo tom, zda ho skutečně spáchala osoba zproštěná obžaloby.

Naproti tomu mohou přihlédnout k:

• chování obžalovaného vedoucímu k dalšímu pokračování trestního stíhání,
• excesivnímu způsobu jednání orgánů činných v trestním řízení, např. nevybíravému či urážlivému chování příslušníků vyšetřujícího policejního (popř. i soudního) orgánu ve vztahu k obviněnému.

K samotné medializaci nezákonného trestního stíhání rozsudek uvádí:

• lze přihlédnout k nevhodnému mediálnímu vyjadřování orgánů činných v trestním řízení, které způsobem umocňujícím újmu stíhané osoby komentují její domnělou trestnou činnost (např. rozsah či způsob provedení), či dokonce způsobem, který výslovně či nepřímo vede k porušení presumpce neviny,
• a pokud takových vyjádření či postupů není a medializace případu je prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře, neboť zde dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a okolností způsobující takovou újmu; na sdělovací prostředky Nejvyšší soud dále apeluje v tom smyslu, že neodpovídající vyjadřování může mít vliv na spravedlivý proces.

Uvedený právní závěr k odčinění nemajetkové újmy za nezákonné medializované trestní stíhání byl převzat další rozhodovací praxí, např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012,[68] ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015,[69] ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1635/2016, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2235/2017,[70] nebo např. ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3942/2016.[71]

Je nezbytné uvést na pravou míru, že cit. rozsudek Nejvyššího soudu neřeší odpovědnost za medializaci nezákonného trestního stíhání obecně. Řeší toliko následující konkrétní situace, mající bezprostřední vztah k porušení presumpce neviny:

• Nevhodné mediální vyjadřování orgánů činných v trestním řízení umocňující újmu nezákonně stíhané osoby, či dokonce porušující zásadu presumpce neviny – zde stát odpovídá za újmu i za porušení presumpce neviny.
• Porušení zásady presumpce neviny ze strany sdělovacích prostředků, které se k informacím o probíhajícím trestním řízení dostaly v důsledku zásady veřejnosti či obecných veřejných poměrů případu – zde stát neodpovídá za porušení presumpce neviny, neboť toto porušení způsobily samy sdělovací prostředky.[72]

Další rozhodnutí zdůraznila obecnou povinnost nahradit újmu způsobenou medializací nezákonného trestního stíhání. V první řadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013.[73]

Následně v nálezu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16,[74] Ústavní soud s odkazem na svoji dřívější rozhodovací praxi připomněl, že i při důsledném dodržování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do osobního života trestně stíhané osoby a negativně se dotýká její cti i dobré pověsti. To platí tím spíše v případech mediálně sledovaných, v nichž je trestně stíhaný vystaven nejen reakcím svého bezprostředního okolí, nýbrž je „vydán napospas“ hodnocení statisíců svých spoluobčanů. Zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek nestal nebo nebyl trestným činem.

Podle Ústavního soudu je třeba dále vzít v potaz, že pokud trestní stíhání fyzické osoby vešlo ve všeobecnou známost, existuje negativní dopad na její pověst i po skončení stíhání, jelikož negativní důsledky pro pověst budou nadále po určitou dobu přetrvávat. Není bez významu, že v bodě 19 citovaného nálezu zkritizoval postup Obvodního soudu pro Prahu 2 v projednávané věci, kdy byl podle jeho názoru „velmi zdrženlivý stran přičítání medializace k tíži státu“.

Nezbytnost zohlednění medializace nezákonného trestního stíhání plyne i z aktuální rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se kauz veřejně známých osob, majících z logiky věci významný mediální potenciál.[75]

Dílčí závěry 

Dosud uvedené lze proto shrnout do následujících tezí:

• Medializací trestního stíhání vzniká nezákonně trestně stíhané osobě nemajetková újma.
• Stát mající absolutní objektivní odpovědnost odpovídá za to, že je konkrétní trestní stíhání medializováno.
• Medializace nezákonného trestního stíhání je kritériem, které se zohledňuje při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění.
• Při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je třeba zohlednit i další, zvláštní projevy medializace. Ty lze rozdělit na zákonné a nezákonné.
• Zákonná medializace vzniká jako důsledek zásady veřejnosti a obecných veřejných poměrů konkrétního případu a zároveň není spojena s porušením práva. Její intenzita je závislá na dalších okolnostech, např. na způsobu informování veřejnosti z jednací síně [zdali probíhá online přenos, či nikoli, a v jaké formě (písemná, audio, či audiovizuální)] či množství novinových článků a reportáží.
• Nezákonná medializace je spojena s porušením práva. Její podoby mohou být následující:
• Porušení zákonných ustanovení pro poskytování informací ze strany orgánů činných v trestním řízení, zejm. ve fázi přípravného řízení.
• Informování veřejnosti ze strany sdělovacích prostředků způsobem, který porušuje právo obviněného na spravedlivý proces, jeho právo na obhajobu, právo na nestranný a nezávislý soud, nebo který maří trestní řízení, není-li medializace důsledkem zásady veřejnosti a obecných veřejných poměrů případu.
• Stát neodpovídá za následující nezákonnou medializaci:
• Informování veřejnosti ze strany sdělovacích prostředků způsobem, který porušuje právo obviněného na spravedlivý proces, jeho právo na obhajobu, právo na nestranný a nezávislý soud, nebo který maří trestní řízení, je-li medializace důsledkem zásady veřejnosti a obecných veřejných poměrů případu.

Platí tyto teze v rozhodovací praxi soudů I. a II. stupně?

Údaje zveřejňované Ministerstvem spravedlnosti

Ministerstvo spravedlnosti zveřejňuje na svém webu přehled konkrétních odškodňovacích kauz s uvedením bližších charakteristik, vč. výše náhrady za nemajetkovou újmu.[76] Pomocí základních statistických metod lze dojít k závěru, že u nezákonných medializovaných trestních stíhání je přiznáváno významně vyšší zadostiučinění (cca o 150 % v průměru) než v případech nezákonných trestních stíhání, která medializovaná nejsou (viz obrázek č. 1).

Konkrétně platí následující (statistické údaje ke dni 26. února 2025):

• Aritmetický průměr výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu v případě nezákonného trestního stíhání (490 případů): 112 332 Kč.
• Medián výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu v případě nezákonného trestního stíhání (490 případů): 68 533 Kč.
• Aritmetický průměr výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu v případě nezákonného medializovaného trestního stíhání (192 případů): 175 726 Kč.
• Medián výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu v případě nezákonného medializovaného trestního stíhání (192 případů): 100 000 Kč.
• Aritmetický průměr výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu v případě nezákonného nemedializovaného trestního stíhání (298 případů): 70 932 Kč.
• Medián výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu v případě nezákonného nemedializovaného trestního stíhání (298 případů): 50 000 Kč.

Uvedené údaje je však nutné vnímat v kontextu. Nelze totiž říci, že medializace je v uvedených případech rozhodujícím, či dokonce jediným kritériem, které zvyšuje odškodnění. Vliv na jeho výši měly v konkrétních případech i další faktory, jako např. povaha věci, délka trestního stíhání a zásahy do osobnosti, ačkoliv zrovna ty bývají u medializovaných kauz intenzivnější. I tak lze podle mého názoru konstatovat, že medializace trestního stíhání je faktorem, který je při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění v praxi obecně brán v potaz a v jeho výši se projevuje.

Konkrétní rozhodnutí soudů I. a II. stupně

Dále jsem se zaměřil na analýzu rozhodnutí soudů I. a II. stupně v konkrétních odškodňovacích kauzách, ve kterých byl posuzován vliv medializace nezákonného trestního stíhání na odčinění nemajetkové újmy. Vycházel jsem z řádově nižších stovek rozhodnutí jednak poskytnutých na základě žádostí o informace podle zák. č. 106/1999 Sb., jednak z veřejně dostupné databáze rozhodnutí okresních a krajských soudů.[77]

Pro samotnou analýzu jsem vybral 29 odškodňovacích kauz (viz obrázek č. 2 na str. 14), které byly pravomocně rozhodnuty v rozmezí let 2013 až 2024 a které z mého úhlu pohledu zaujaly odůvodněný závěr ohledně toho, zdali a jak medializaci trestního stíhání zohledňovat při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění.

Delší časový interval považuji za přínosný z důvodu možné demonstrace změny přístupu soudů v čase. Starší rozhodnutí (s právní mocí v rozmezí let 2013 až 2021) jsou používanými referenčními rozhodnutími v dalších obdobných kauzách a je zpravidla vyloučena jejich revize mimořádnými opravnými prostředky a ústavní stížností; ne zřídkakdy byly tyto kauzy v průběhu řízení Nejvyšším soudem na základě podaných dovolání i Ústavním soudem z titulu ústavní stížnosti korigovány. Novější rozhodnutí s právní mocí z let 2022 až 2024 přinášejí aktuální pohled na problematiku.

Z těchto 29 kauz je odpovědnost státu za medializaci nezákonného trestního stíhání připuštěna v 17 kauzách. V deseti z těchto kauz jsou kromě obecného konstatování, že stát za medializaci nezákonného trestního stíhání odpovídá, zvláště zohledněny i další okolnosti blíže charakterizující medializaci v konkrétním případě:

• Zdali došlo zároveň i k pozitivní medializaci (např. v důsledku informování veřejnosti o zprošťujícím rozsudku) – jeden případ.
• Zdali došlo i k medializaci přípravného řízení – tři případy.
• Intenzita medializace, a to oběma směry, tedy málo intenzivní (pouze lokálního charakteru, menší množství článků) i hodně intenzivní (celostátní, velké množství článků) – deset případů.
• Zdali došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k porušení zákona při poskytování informací – tři případy.

Naproti tomu ve 12 případech soudy konstatovaly, že odpovědnost státu za medializaci nezákonného trestního stíhání není dána, pokud nebylo prokázáno pochybení orgánů činných v trestním řízení (zpravidla na úseku poskytování informací o trestním řízení). Soudy se v těchto kauzách opíraly o dříve v tomto článku cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011,[78] které však bylo z jejich strany interpretováno velmi zjednodušujícím způsobem (na úkor poškozených ve prospěch státu) až dezinterpretováno. Zjednodušeně řečeno, podle jejich mínění byla medializace v projednávaném případě projevem zásady veřejnosti a v takovém případě je přetržena příčinná souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a újmou, neboť za ni nesou odpovědnost výhradně média. S tím však nelze souhlasit, protože, jak bylo popsáno dříve v tomto článku, existuje judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu, která obecně připouští odpovědnost státu za medializaci trestního stíhání. Navíc zásada veřejnosti platí toliko pro soudní řízení, nikoliv pro řízení přípravné. Mám tedy za to, že závěry v uvedených 12 případech jsou závěry chybnými, jež nemají oporu v zákonné úpravě ani konstantní judikatuře.

Zajímavostí na okraj je, že uvedené rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4280/2011 bylo dezinterpretováno i ve dvou kauzách, v nichž byla odpovědnost státu za nezákonné medializované trestní stíhání obecně připuštěna.

Za důležité považuji upozornit na to, že z uvedených kauz zařazených do časové osy je patrný mírný odklon od původního přesvědčení soudů, že medializace nezákonného trestního stíhání je obecně státu přičitatelná, směrem k tomu, že pokud není prokázáno porušení zákona ze strany orgánů činných v trestním řízení, medializace nezákonného trestního stíhání státu přičitatelná není.

Závěr

Rozhodovací praxe soudů I. a II. stupně není jednotná a v nezanedbatelné části nerespektuje požadavky kladené na odčinění nemajetkové újmy za nezákonné medializované trestní stíhání Nejvyšším a Ústavním soudem. Přesto je zřejmé, že pokud je nezákonné trestní stíhání medializované, zohledňuje rozhodovací praxe tuto okolnost ve výši peněžitého odškodnění za způsobenou nemajetkovou újmu.

Jsem přesvědčen, že újmu způsobenou tím, že trestní stíhání vešlo ve všeobecnou známost, je nezbytné dostatečně odčinit. Zejména proto, že články a jiné mediální výstupy, informující o probíhajícím trestním stíhání, jsou veřejně dostupné i poté, co trestní stíhání skončí. Proto je žádoucí, aby stát tuto okolnost zohledňoval nejenom v případě nezákonných trestních stíhání, ale i v případě ukládání trestu, pokud trestní stíhání skončí odsouzením.[79]

Lze shrnout, že nebýt medializace trestního stíhání, zásahy do osobnosti nezákonně stíhané osoby by byly méně intenzivní. Absence medializace trestního stíhání, příp. její omezení, by přitom byly pozitivní nejenom z pohledu nezákonně stíhané osoby, které vznikne méně závažná újma a nebude medializací ohroženo její právo na spravedlivý proces, ale i z pohledu státu jakožto škůdce, který bude vynakládat menší objem finančních prostředků na odškodnění; v době probíhající diskuse na téma výše odškodnění za nezákonná trestní stíhání[80] lze na smysl medializace trestního stíhání nahlížet i optikou ekonomickou.

Ačkoliv může být medializace intenzivní i v průběhu řízení před soudem, problémem je zejména medializování přípravného řízení, ve kterém neplatí zásada veřejnosti. Medializací přípravného řízení, v němž se teprve shromažďují důkazy pro následné soudní řízení, v rámci kterého ani nemusí být řešena podstatná část skutků, pro které bylo trestní stíhání zahájeno, trpí spravedlivý proces, právo na zachování presumpce neviny i právo na obhajobu konkrétní osoby.

Proto považuji za důležité apelovat na všechny zúčastněné subjekty, aby při svém konání důsledně zvažovaly důsledky, které medializace konkrétní trestní věci může způsobit.[81]

 

Mgr. Pavel Kohút působí jako advokát a externí doktorand na Katedře občanského práva PF UK v Praze.

Ilustrační foto: Pixabay.com

---

[1] Epizoda č. 198 podcastu „Insider“ autorů Michala Půra a Tomáše Jirsy, jehož hostem byl advokát Lukáš Trojan, člen představenstva České advokátní komory a člen prezidia Unie obhájců České republiky.

[2] Více na webu: https://www.ceska-justice.cz/2023/03/blazek-uniky-informaci-z-trestnich-spisu-by-mely-byt-trestnym-cinem/.

[3] Více na webu: https://x.com/blazek_p/status/1822648762260480374.

[4] Více na webu: https://x.com/blazek_p/status/1894354949200384317.

[5] Záznam z diskuse je možné zhlédnout zde: https://www.epravo.cz/eshop/diskusni-ctvrtky-nad-trestnim-pravem-online-zive-vysilani-30-5-2024-1056.html?action=cdefe2a9, příp. krátká reportáž zde: https://advokatnidenik.cz/2024/06/03/tematem-ctvrteho-diskusniho-ctvrtka-byly-uniky-informaci-v-trestnim-rizeni/.

[6] Zpráva o činnosti státního zastupitelství za rok 2023 ze dne 24. 6. 2024, č. j. 4 NZN 501/2024, str. 7.

[7] Přehled jednotlivých rozhodnutí o odškodnění nezákonného trestního stíhání vč. kritérií pro posuzování nemajetkové újmy je dostupný zde: Peněžní zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním – Ministerstvo spravedlnosti České republiky – Portál justice

[8] Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dále „tr. řád“.

[9] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

[10] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.

[11] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících.

[12] Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (zákon o soudech a soudcích).

[13] J. Herczeg: Média a trestní řízení, Leges, Praha 2013, str. 14.

[14] J. Kmec, D. Kosař, J. Kratochvíl, M. Bobek: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2012, str. 687.

[15] J. Herczeg: Zásada veřejnosti a přístup médií na jednání soudu, Trestněprávní revue č. 1/2014, str. 1.

[16] P. Šámal a kol.: Trestní řád. Komentář, 7. vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 49, citováno z rozsudku ESLP ze dne 8. 12. 1983 ve věci Pretto proti Itálii, stížnost č. 7984/77.

[17] Tamtéž, str. 49.

[18] Tamtéž, str. 1901-2.

[19] Kromě níže uvedených článků lze odkázat na jeho monografii op. cit. sub 13.

[20] J. Herczeg: Přístup médií na jednání soudu a právo na spravedlivý proces, Bulletin advokacie č. 3/2013, str. 26.

[21] Op. cit. sub 15; J. Herczeg: Zásada veřejnosti a přístup médií na jednání soudu (2. část), Trestněprávní revue č. 2/2014, str. 34.

[22] Usnesení ÚS ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1418/12, publikované v Trestněprávní revui č. 1/2015, str. 15.

[23] J. Herczeg: Ochrana presumpce neviny a mediální zpravodajství v Rakousku, Trestněprávní revue č. 5/2013, str. 113.

[24] Tamtéž. Autor cituje z rozhodnutí rakouského Ústavního soudu ze dne 28. 9. 1995, sp. zn. G 249/94-254/94, Medien und Recht č. 6/1995, str. 217, které odkazuje na literaturu: J. A. Frowein, W. Peukert: Europäische Menschenrechtskonvention. Kommentar, 2. Auflage, N. P. Engel Verlag, Kehl-Strassburg- Arlington 1996.

[25] Srov. op. cit. sub 16, str. 147.

[26] Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.

[27] Srov. op. cit. sub 16, str. 164-5.

[28] Tamtéž, str. 165.

[29] J. Herczeg: Novela náhubkového zákona: Korektiv veřejného zájmu, Trestněprávní revue č. 10/2011, str. 285.

[30] Srov. nález ÚS ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 2155/16, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 50/2018; H. Chaloupková, P. Holý, J. Urbánek: Mediální právo. Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2019, str. 389; a ostatně i J. Herczeg: Meze svobody projevu, Orac, Praha 2004, str. 133.

[31] Např. článek na webu: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/porady-teren-tajne-policejni-zabery-expolitik-na-nich-rozdava-a-snupe-bily-prasek-249042.

[32] J. Herczeg: K právu novinářů nezveřejňovat své informační zdroje, Právní rozhledy č. 10/2011, str. 343.

[33] Op. cit. sub 13, str. 74 a násl. a zde uvedená judikatura ESLP: rozsudek velkého senátu ze dne 7. 2. 2012 ve věci Axel Springer proti Německu, stížnost č. 39954/08, rozsudky ze dne 13. 12. 2005 ve věci Wirtschafts-Trend Zeitschriften-Verlagsgesellschaft m. b. H. proti Rakousku, stížnost č. 15653/02, a ze dne 19. 9. 2006 ve věci White proti Švédsku, stížnost č. 42435/02.

[34] Op. cit. sub  32, str. 343.

[35] J. Herczeg: Mediální odsouzení a presumpce neviny, Trestněprávní revue č. 10/2016, str. 226.

[36] Stížnost č. 53886/00.

[37] Stížnost č. 34000/96.

[38] Recommendation Rec (2003) 13 of the Commitee of Ministers to member states on the provision of information through the media in relation to criminal proceedings. Adopted by the Committee of Ministers on 10 July 2003 at 848th meeting of the Ministers’ Deputies.

[39] Op. cit. sub 13, str. 52-56.

[40] A. Rozehnal: Média, etika a právo, Aleš Čeněk, Plzeň 2022, str. 49.

[41] B. Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, Praha 2002, str. 139.

[42] Publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 50/2018.

[43] J. Herczeg: Vliv medializace trestního stíhání na odpovědnost státu za dodržení spravedlivého procesu, Trestní právo č. 3/2017, str. 3; op. cit. sub 13, str. 178; J. A. Frowein, W. Paukert, op. cit. sub 24, str. 287.

[44] Op. cit. sub 35, str. 226.

[45] Stížnost č. 77551/01.

[46] Stížnost č. 62202/00.

[47] Op. cit. sub 13, str. 93-99.

[48] Srov. nálezy ÚS ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 108/2008, ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 42/2011, ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 1540/11, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 32/2013, či ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 45/2018.

[49] Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dále také „OdpŠk“.

[50] Srov. nálezy ÚS ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 67/2005, ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 133/2007, ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 42/2011, či ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 45/2018.

[51] Rozsudek NS ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. C 1813, a navazující konstantní judikatura, např. rozsudek NS ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 16039.

[52] Ačkoliv zákon používá termín „škoda“, je tím myšlena i nemajetková újma. Viz § 31a OdpŠk. Z praktických důvodů proto užívám zastřešující termín „újma“.

[53] Rozsudek NS ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 35/1991, a navazující konstantní judikatura, mj. např. rozsudek NS ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. C 14513.

[54] P. Simon: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2019, str. 127.

[55] A vyžadoval tak i § 4 předchozího odškodňovacího zákona č. 58/1969 Sb.

[56] Formálně se usnesení o zahájení trestního stíhání ruší na podkladě stížnosti podané obviněným podle § 141 tr. řádu. V případě, že bylo vydáno policejním orgánem, může usnesení o zahájení trestního stíhání zrušit státní zástupce i postupem podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu, či v případě, že bylo usnesení o zahájení trestního stíhaní vydáno státním zástupcem, na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti může být zrušeno Nejvyšším soudem (§ 266 a násl. tr. řádu).

[57] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[58] Publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 122/2012.

[59] Publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 67/2016.

[60] Publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 67/2005.

[61] Publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 185/2006. Obdobně též nález ÚS ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 42/2011.

[62] Publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 133/2007.

[63] Publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 52/2012.

[64] Srov. cit. rozsudek a rozsudek NS ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 122/2012.

[65] Publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 116/2012.

[66] Z nedávné doby např. rozsudky NS ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3952/2023, ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 998/2022, publikovaný v časopisu Soudní rozhledy č. 6/2023, str. 193, nebo mnoho rozhodnutí soudů I. a II. stupně.

[67] Publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. C 13181.

[68] Publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. C 12995.

[69] Publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. C 15142.

[70] Publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. C 17461.

[71] Publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. C 18029.

[72] Srov. také rozsudek NS ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2235/2017, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. C 17461, podle kterého nenese stát odpovědnost ani za nepřípustné závěry, jež sdělovací prostředky vyvodily z veřejně dostupných zdrojů a prohlášení o průběhu trestního řízení, pokud odpovídají požadavkům zákona.

[73] Publikovaný ve Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. C 14357.

[74] Publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 45/2018.

[75] Např. nálezy ÚS ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, či ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 2241/24.

[76] Dostupné na webu: Peněžní zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním – Ministerstvo spravedlnosti České republiky – Portál justice

[77] Dostupné na webu: https://rozhodnuti.justice.cz/.

[78] Publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. C 13181.

[79] Vice op. cit. sub 13, str. 176 a násl.

[80] Dostupné mj. na webu: https://advokatnidenik.cz/2020/08/19/za-odskodneni-nezakonneho-stihani-a-vazby-zaplati-msp-kazdorocne-miliony/.

[81] Článek vychází z příspěvku autora prezentovaného dne 19. 6. 2024 na konferenci „Civilistické pábení“ pořádané Právnickou fakultou Univerzity Karlovy.