„Děkuji odborné porotě za to, že si všimla práce, kterou jsem za celý život odvedla. Velmi si vážím jejího uznání i ceny svatého Yva,“ zaznělo v pátek 23. května večer v kongresovém sále brněnského Internationalu z úst vítězky kategorie Trestní právo soutěže Právník roku 2024, soudkyně Věry Kůrkové. Ocenění v podobě skleněné plastiky a kytici květin jí společně předali prezident Unie státních zástupců Tomáš Foldyna a Jitka Chizzola, generální ředitelka společnosti D. A. S., partnera soutěže.

 

Celý svůj profesní život zasvětila soudkyně doktorka Věra Kůrková trestnímu právu na všech stupních soudní soustavy. Již 22 let je významnou osobností trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky. Své bohaté odborné zkušenosti předává rovněž jako lektorka Justiční akademie při výchově nastupující soudcovské generace.

O nejmladší generaci právníků, ale i o svých začátcích v trestním právu, které nebylo po skončení právnické fakulty její primární volbou, hovořila doktorka Věra Kůrková v rozhovoru pro Advokátní deník:

 

Kdy jste se, paní doktorko, rozhodla jít studovat právnickou fakultu? Co ovlivnilo rozhodnutí stát se soudkyní, navíc v oboru trestní právo, které si většina žen v justici nevybírá? A proč padla – ze všech justičních profesí – Vaše volba právě na „soudcování“?

Právnická fakulta nebyla moje první volba. V době studia na gymnáziu jsem měla představu, že půjdu na filozofii, obor český jazyk a dějepis. Jenže se ukázalo, že to nebyl nejlepší výběr, a ani jsem to nezkusila. Nakonec jsem dělala přijímací zkoušky na VŠE do Prahy a Právnickou fakultu UJEP v Brně. Brno bylo blíž než Praha, takže ve výsledku jsem zvolila Brno. Když jsem právnickou fakultu končila, samozřejmě se otvíral problém, kam dál. Už v době studií jsem pojala záměr jít do justice. Jenže doba nebyla nakloněna ženám, navíc jsem potřebovala i ubytování, takže nakonec jedinou reálnou možností byl Krajský soud v Ústí nad Labem a zařazení na Okresní soud v Mostě. Není to tak, že bych neměla zájem o advokacii, ale tehdy žádná advokátní poradna (nyní advokátní kancelář) zájem neprojevila. Současně ale musím říci, že Okresní soud v Mostě byl podnětným pracovištěm, setkala jsem se tam s několika zajímavými, inteligentními spolupracovníky, získala jsem tam – i přes relativně krátký čas působení – spoustu zkušeností. Právě tam jsem začala působit jako soudce na trestním oddělení. Já jsem si tuto oblast nevybrala, už od studií jsem měla představu o tom, že budu „právo nalézat“, celou dobu čekatelské praxe jsem se připravovala právě na působení na občanskoprávním oddělení. Jenže personální situace okresního soudu to nedovolila, nedovolila to ani další roky, a pak už jsem pomalu zjišťovala, že trestní právo vlastně není tak nepřitažlivá disciplína. A už jsem u něj zůstala.

 

Pokud byste měla možnost vrátit se v čase, volila byste stejně?

To je jistě komplikovaná otázka. Patrně bych s jistotou odpověděla „ano“ v situaci, kdy bych v době studií neměla i jiné zájmy. S odstupem času ale musím konstatovat, že právo obecně je atraktivní obor, přes veškerá období, kdy jsem pod vlivem různých okolností litovala, že jsem si je vybrala, bych nakonec volila stejně.

 

Působíte jako lektorka Justiční akademie, jste členkou zkušební komise pro justiční zkoušky a zkušební komisařkou ČAK pro advokátní zkoušky. Jaký je Váš názor na nejmladší generaci právníků, s nimiž se u zkoušek potkáváte?

Členkou zkušebních komisí jsem už řadu let a moje hodnocení „nejmladší“ generace právníků, s nimiž se zde potkáváme, je zásadně příznivé. Samozřejmě u zkoušky nemusí na první pokus každý dosáhnout kladného výsledku, ale ve většině případů nejde o takové nedostatky, které by svědčily o nezpůsobilosti v té které oblasti práva uspět. Někdy jde o podcenění přípravy, jindy se odborná očekávání členů komise nemusí střetnout s individuálními možnostmi zkoušeného. V mnoha případech jsem byla sama překvapená, jak se mladí právníci dokážou orientovat ve velmi rozsáhlé a nelehké materii, jak dokážou projevit vlastní úsudek a vyargumentovat jej.

 

Co pro Vás znamená udělení ceny sv. Yva?

V prvé řadě chci říci, že si udělení této ceny skutečně velmi vážím. Nikdy by mne nenapadlo, že by se to mohlo stát. Nikdy jsem v tomto směru žádné cílené úsilí ani nevyvinula, za každých okolností se jenom snažím dělat svoji práci co nejlépe, přičemž sebekriticky musím přiznat, že nejsem vždy spokojená. To ale bude patrně úděl všech právníků, protože právo není exaktní disciplína, a otvírá tak prostor pro pochybnosti a nejistotu. Konečně se sluší, abych poděkovala členům odborné poroty – opravdu si jejich uznání cením.

Děkujeme za rozhovor!

 

 

Hana Saitzová, redakce AD
Foto: Václav Šálek/ČTK