Osobní služebnost požívacího práva k neinkorporovanému podílu v obchodní korporaci není v tuzemsku frekventovaným tématem. To na rozdíl od právního prostředí řady evropských zemí, kde bývá toto věcné právo k cizí věci součástí korporační praxe i předmětem odborných pojednání. Příspěvek zmiňuje praktické využití tohoto institutu a poukazuje na specifika podílu ve společnosti s ručením omezeným jako předmětu požívacího práva. Zaměřuje se na otázku, která majetková práva, jež jsou obsahem podílu, náležejí společníkovi (tzv. holému vlastníku) a která poživateli, konkrétněji, kdo má právo na podíl na zisku, komu náleží podíl na likvidačním zůstatku, jaký je osud služebnosti při přeměně obchodní korporace a jaká jsou práva společníka a poživatele při efektivním a nominálním zvyšování základního kapitálu.

Téma podílu ve společnosti s ručením omezeným jako služebné věci v tuzemské diskusi příliš nerezonuje. Zákon o obchodních korporacích upravuje pouze zřízení a vznik věcných práv k neinkorporovaným podílům (§ 35 odst. 2 z. o. k.), specifika služebnosti podílu ale ani dílčím způsobem neřeší. K dispozici není ani judikatura, s výjimkou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z roku 1929, které se ale vztahovalo k akcii.[1] Úprava služebností v občanském zákoníku míří spíše na nemovité věci než na nehmotnou movitou věc, jíž je i neinkorporovaný podíl v obchodní korporaci.[2]

Naproti tomu ve Francii, Lucembursku, Švýcarsku, Belgii, Itálii či Španělsku je věcné požívací právo k podílu či akcii (usufruit de droits sociaux, Niessbrauch am Geschäftsanteil, usufrutto di quote societarie) součástí korporační praxe, předmětem odborné diskuse a některé otázky, zejména hlasovací či „svolatelské“ právo nebo výplata volných rezerv, jsou i judikovány. Rozdělení práv k podílu mezi poživatele a společníka jako holého vlastníka je v těchto zemích předmětem dílčí regulace motivované snahou modernizovat právo obchodních společností a posílit právní jistotu. Tyto úpravy jsou často součástí širších reforem věcných práv. V Německu věcné požívací právo k podílu sice speciálně upraveno není, věnuje se mu ale odborná, zejména komentářová literatura. Je přitom patrné, že názorové spektrum je značně široké, a to nejen ze srovnávacího pohledu, ale i uvnitř jednotlivých národních právních prostředí.

Rozčlenění vlastnických oprávnění mezi společníka (holého vlastníka), kterému náleží podíl, a poživatele, jenž sice není společníkem, ale má přímé věcné právo brát z podílu užitky, může být v mnohém zajímavé i pro tuzemské právní prostředí.

Samotné téma služebnosti nevtěleného podílu je velmi široké. Tento příspěvek se zaměřuje na některé problémy související se shora naznačeným tématem. Klade si zejména otázku, komu náleží podíl na likvidačním zůstatku či podíly získané výměnou za služebné podíly ve společnosti zanikající přeměnou a jaká je pozice poživatele a společníka v rámci jednotlivých variant zvýšení základního kapitálu společnosti s ručením omezeným. To ve vztahu k podílu ve společnosti s ručením omezeným, který není představován kmenovým listem.

Služebnost požívacího práva obecně  

Služebnost je přímým věcným právem k věci cizí. Je jedním ze dvou druhů věcných břemen (vedle břemen reálných). Patří tudíž mezi absolutní práva. Vlastníka věci zatěžuje tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet (§ 1257 odst. 1 o. z.). Individualizován je subjekt povinnosti (vlastník věci), který je povinován specifikovanou pasivitou.[3] Neplatí to ale absolutně, neboť obsahem služebnosti je i povinnost vlastníka k aktivnímu chování (např. podle ust. § 1263 o. z. je ten, kdo je obtížen služebností, povinen poměrně přispívat na náklady na zachování a opravy věci, užívá-li věc spolu s oprávněnou osobou, podle ust. § 1284 o. z. nese vlastník služebné věci všechny její závady a musí věc udržovat v dobrém stavu). Služebnost omezuje právo vlastníka služebné věci disponovat s jejím užíváním. Ostatní vlastnická oprávnění, tedy např. právo věc zcizit či zatížit, mu zůstávají zachována, není-li jiného ujednání.

Služebnost požívacího práva dává poživateli právo užívat cizí věc a brát z ní plody a užitky, včetně mimořádného výnosu (§ 1285 o. z.). Při výkonu svých práv je poživatel povinen šetřit podstatu věci. Pro výklad obsahu služebnosti je důležité, že zahrnuje vše, co je nutné k jejímu výkonu, přičemž pro případ, že obsah nebo rozsah služebnosti není určen a nelze-li jej posoudit ani podle místních zvyklostí, platí vyvratitelná domněnka menšího rozsahu nebo obsahu („má se za to, že je rozsah nebo obsah spíše menší než větší“, § 1258 o. z.). Jde o to, že služebnost či jiné věcné břemeno sice zatěžují cizí věc, její vlastník by ale měl být omezován co nejméně.[4]

Služebností se v praxi typicky zatěžuje věc nemovitá, zejm. pozemek. Na tuto pozemkovou služebnost míří i většina ustanovení občanského zákoníku o služebnostech (§ 1267 a násl. o. z.) a též judikatura. Vychází se z konceptu panujícího a služebného pozemku.[5] Pozemkové služebnosti působí ad rem, a oprávněným z nich je tudíž každý vlastník panujícího pozemku. Změna vlastníka proto nemá zásadně žádný význam pro trvání této služebnosti.

Služebnou věcí může být ale i věc movitá, a to jak hmotná, tak nehmotná. Může jí tudíž být i neinkorporovaný podíl ve společnosti s ručením omezeným, která je početně dominující tuzemskou právní formou obchodní korporace. Z povahy věci bude takový podíl předmětem osobní služebnosti, která působí ad personam. Osoba oprávněná ze služebnosti je určena přímo, nikoli prostřednictvím vlastnictví panující věci. Jinak řečeno, přímo individualizována je nejen osoba povinná (vlastník věci), ale nějakým způsobem je určena i fyzická či právnická osoba oprávněná ze služebnosti. Osobní služebnost je tedy pojmově i z povahy věci vázána na konkrétní osobu a je zásadně nepřevoditelná. Zpravidla zatěžuje povinnou osobu (vlastníka služebné věci) intenzivněji než pozemková služebnost. Její trvání je omezeno smrtí fyzické či zánikem právnické osoby, není-li ujednána jiná doba jejího trvání či není-li služebnost rozšířena i na dědice oprávněné osoby (§ 1302 o. z.).

Výčet služebností v občanském zákoníku je demonstrativní. Služebnost lze tudíž zřídit i k jiné věci, než upravuje občanský zákoník, a je též možné modifikovat její obsah. Služebnost podílu speciál­ně upravena není, a lze ji tudíž označit za služebnost nepojmenovanou.

Služebnost podílu

Je-li služebností požívacího práva zatížen podíl v obchodní korporaci, vzniká právní uspořádání, v němž společníkovi náleží tzv. holé vlastnictví podílu a poživateli výnosy z něho. Zahraniční odborná literatura v této souvislosti hovoří o rozčlenění, dekompozici (démembrement) vlastnického práva mezi různé subjekty.[6] Dodejme, že podíl může být předmětem i jiných věcných práv, jako je věcné předkupní právo, zákaz zcizení, zákaz zatížení, právo zpětné koupě a další, které uvádí jako příklady komentářová literatura.[7] Tato věcná práva omezují společníka v dispozicích s jeho podílem. Naproti tomu služebnost zasahuje jinou složku jeho vlastnických oprávnění, a to právo brát plody a užitky, tudíž požívat podíl. Společník tak může se svým podílem nakládat v rámci daném zákonem a společenskou smlouvou, příp. vedlejším ujednáním. Může jej zcizit, zastavit, zřídit k němu předkupní či jiné věcné právo. Tyto dispozice se však budou týkat jen holého podílu, přičemž výnosy budou bez ohledu na uvedená právní jednání náležet poživateli jako osobě oprávněné ze služebnosti požívacího práva. Jinak řečeno, společník se vzdal ve prospěch jiného svého práva brát to, co jeho podíl v obchodní korporaci založené za lukrativním cílem standardně poskytuje ze své právní povahy. Vzdal se tudíž práva na výnosy, o něž se ziskotvornou činností obchodní korporace zvýšil její vlastní kapitál. „Redukce práv“ vlastníka se týká jiného než dispozičního práva. To však neznamená, že by společníkovi jako holému vlastníku nezůstala ve společnosti žádná práva (k tomu níže).

Řečeno trochu odlehčeně, podíl je v tomto uspořádání sluhou dvou pánů. Podíl, přesněji obě věcná práva k němu, a to vlastnické a požívací, jsou základem právního společenství vlastníka a poživatele s komplikovaným obsahem, které musí respektovat jak obchodní společnost, která má v tomto uspořádání postavení dlužníka, tak další třetí osoby.

Právní režim služebného podílu je spojením občanskoprávní úpravy služebnosti a práva obchodních korporací upravujícího podíl v obchodní korporaci. Obsah služebnosti podílu odráží zvláštnosti jeho podstaty, jeho charakteristické vlastnosti. Obsah podílu není homogenní. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že je souborem relativních (vzájemných) práv a povinností společníka vůči společnosti a ostatním společníkům, a to souborem vnitřně nesourodým, strukturovaným a proměnlivým, což mu dává specifickou povahu a komplikuje i určení obsahu požívacího práva k němu. Tvoří jej jednak práva podílet se na správě společnosti, která nemají bezprostředně majetkovou povahu, a v důsledku jejichž realizace nevzniká pohledávka vůči společnosti. Mají sdružovací původ, vyplývají z účasti ve sdružení společníků, z organizační struktury společnosti jako právnické osoby.[8]

Vedle nich, resp. spolu s nimi, jsou obsahem podílu i práva majetková, která jsou základem následného vzniku pohledávky vůči společnosti na majetkové plnění. Ani tato majetková práva ale nejsou homogenní, mají své vnitřní členění, a to v závislosti na právní skutečnosti, která jim dává vznik, i na jejich funkci. Některá z nich mají svůj věcný původ v ziskotvorné schopnosti obchodního závodu náležejícího obchodní společnosti, na jejímž výsledku se společník podílí prostřednictvím své účasti v ní. Tato majetková práva, resp. majetková plnění poskytnutá na jejich základě, jsou výsledkem standardní pravidelné funkce podílu, jeho právní povahy. Vedle těchto práv, která se realizují, aniž by se takříkajíc zasáhlo do podstaty, jsou obsahem podílu i majetková práva, na něž lze pohlížet jako na náhradu za „ztrátu“ podílu, tedy jakýsi věcný surogát, vypořádání za úplný či částečný zánik účasti. Vznikají po zrušení obchodní korporace či na základě jiné právní skutečnosti. Sem patří např. právo na podíl na likvidačním zůstatku, právo na plnění při snížení základního kapitálu a další. Toto vnitřní členění není jen otázkou teoretickou, ale má význam i pro hledání hranice mezi právy společníka, tedy holého vlastníka a poživatele.

Praktické využití služebnosti podílu

Rozčlenění vlastnického práva k podílu na holé vlastnictví a požívací právo může sloužit jako nástroj generačního nástupnictví. Může být tudíž součástí vlastnické a daňové strategie při přenosu majetku zejména v rodinných společnostech. V zemích, které s tímto institutem více pracují, taková dekompozice podílu sleduje v závislosti na „personálním přiřazení“ jednotlivých práv buď rezervační, zaopatřovací, či odkazovací funkci.

Převede-li zakladatel ještě za svého života (zpravidla bezplatně) svůj podíl na svého nástupce, který mu současně zřídí věcné požívací právo, rezervuje si tak právo na výnosy (a podle stanoviska té které doktríny i právo hlasovat o nich).[9] Právní nástupce získá holé vlastnictví a příležitost aklimatizovat se ve společnosti a při dědění holého podílu i daňovou výhodu. Zaopatřovací efekt má takové právní uspořádání, na jehož základě si společník sice ponechá podíl, ale věcně oddělí jeho požívání tak, že jiné osobě k němu založí právo na výnosy. Poživatelem se může stát budoucí právní nástupce, ale i jakákoli jiná osoba bez zvláštního právem reflektovaného vztahu ke společníkovi. Pokud takto společník převedl některé atributy vlastnického práva na své právní nástupce, nejpozději smrtí dojde k jejich opětovnému scelení. Nebude-li zvoleno jiné řešení, dědicové se stanou „plnými“ společníky. Dekompozice vlastnictví podílu může příp. být funkční alternativou ke svěřenskému fondu, slouží-li osobní služebnost požívacího práva k zaopatření manžela, manželky, partnerů či jiné osoby. Oba tyto instituty mají ale jinou právní konstrukci a věcné požívací právo poskytuje poživateli zásadně aktivnější roli (v závislosti na tom, zda mu konkrétní právní prostředí přiznává i právo hlasovat o rozdělení zisku).[10]

Rozčlenění vlastnictví může plnit i tzv. odkazovací funkci,[11] jsou-li dědicové jako nabyvatelé podílu na základě závěti povinni zřídit příjemci odkazu požívací právo. Takové řešení nově obecně poskytuje i tuzemské právo. Podle ust. § 1569 o. z. může zůstavitel zůstavit něco s připojením příkazu, přičemž takový příkaz se posuzuje jako rozvazovací podmínka, jejíž nesplnění zásadně zmaří zůstavení práva, nebude-li příkaz proveden. Ten, komu je splnění příkazu ku prospěchu, a také vykonavatel závěti či jiná povolaná osoba, má právo vymáhat splnění příkazu (§ 1573 o. z.). Ve vztahu k pojednávanému tématu to znamená, že dědicové podílu budou povinni na základě příkazu v závěti zřídit ke zděděnému podílu osobě určené poživatelem služebnost požívacího práva.

Uvedená řešení jsou v zemích, které dědění podílů a dalšího majetku zatěžují dědickou daní, silně motivována daňovými důvody.[12] To není případ České republiky, která s účinností od roku 2014 dědickou daň zrušila.[13] Dispozice s požívacím právem ale zřejmě nejsou bez optimalizačního potenciálu ani v tuzemských podmínkách.[14] Ambicí tohoto příspěvku není analýza daňových důsledků dekompozice korporační účasti na holé vlastnictví a věcné požívací právo. Spíše na okraj tématu lze ale poznamenat, že bezúplatně nabytá služebnost představuje majetkový prospěch, na nějž se vztahuje daň z příjmů, neboť jejím předmětem jsou jak příjmy peněžní, tak nepeněžní. Podle pravidel oceňování majetku se věcné břemeno oceňuje výnosovým způsobem na základě ročního užitku při zohlednění doby jeho trvání nebo pevnou částkou, nelze-li určit roční užitek z věcného břemene (§ 16b zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku). Od daně z příjmů jsou pak osvobozeny bezúplatné příjmy fyzických osob, které nesouvisejí s podnikatelskou činností, od příbuzného v přímé linii a stanoveného okruhu osob ve vedlejší linii činností [§ 10 odst. 3 písm. d) zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů]. Převádí-li společník svůj „holý“ podíl (aniž by byl splněn pětiletý časový test), bude rozdíl mezi realizovanou a nabývací cenou podílu při úplatném převodu podílu zpravidla nižší než rozdíl, který by vznikl při prodeji celistvého podílu [§ 4 odst. 1 písm. q) bod 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů].

Dekompozice podílu může plnit, kromě výše uvedených, i ochrannou funkci. Zadluží-li se společník, jemuž náleží jen holé vlastnictví podílu, výkon rozhodnutí zpeněžením majetku, resp. postižením jeho podílu, postihuje pouze holý podíl, nedotýká se služebnosti, z níž je oprávněn poživatel (§ 320ab o. s. ř.).[15] Důvodem je, že právo na užitky je postaveno mimo majetkovou sféru společníka (holého vlastníka), a tím i mimo dosah jeho věřitelů. Stejně tak platí, že zpeněžením majetkové podstaty v insolvenčním řízení nezanikají služebnosti a reálná břemena (§ 285 odst. 4 ins. zák.[16]), což opět znamená, že zpeněžení se týká jen holého podílu. V obou případech je právo na užitky z podílu vyčleněno vně majetku společníka, a tudíž nedostupné pro věřitele. To ovšem platí za podmínky, že zřízení služebnosti není účelové s cílem zkrátit uspokojení věřitelů. Pak má věřitel možnost dovolat se neúčinnosti předchozích právních jednání (§ 235 a násl. ins. zák.).

Nesplní-li naopak poživatel svůj dluh, pak výkonem rozhodnutí může být postižena pouze jeho pohledávka z požívacího práva. Služebnost sama je zásadně nepřevoditelná (§ 1265 odst. 2 o. z.), takže výkon rozhodnutí není možný jejím zpeněžením, ale jen přikázáním pohledávky (i budoucí) na výnos z podílu. Na podíl holého vlastníka výkon rozhodnutí nemá vliv.

Věcné požívací právo k podílu může být též nástrojem postupné úhrady společníkova dluhu, založí-li společník ve prospěch věřitele služebnost podílu s tím, že strany dohodnou, že plnění poskytnutá společností poživateli (věřiteli pohledávky) se započtou na úhradu dluhu.[17] Trvání služebnosti požívacího práva pak může být vázáno právě na splacení dluhu. Věřitel tak získává, jako osoba oprávněná z věcného požívacího práva, přímý vztah vůči společnosti a přímé právo na výnosy „nezprostředkované“ přes plnění dlužícímu společníkovi a – podle podmínek daného právního prostředí – i přímý vliv na rozhodování o rozdělování zisku.

Podle ust. § 1265 odst. 2 o. z. nelze osobní služebnost převést na třetí osobu. Není tudíž zásadně způsobilá být předmětem vkladu vnášeného poživatelem do základního kapitálu jiné obchodní korporace či předmětem dobrovolného příplatku poživatele do jejího vlastního kapitálu. Povaha citovaného ustanovení je ale v tuzemsku diskusní a někteří autoři se přiklánějí k možnosti odchylné úpravy převoditelnosti dohodou stran.[18] Poživatel ale může postoupit výkon obsahu služebnosti, zejm. práva na podíl na zisku na určitou dobu. Může též zastavit pohledávku na výnos z podílu.

Společník (holý vlastník) může učinit služebný podíl předmětem zástavního práva (za podmínek stanovených § 1320 odst. 1 o. z.). Zástavní právo ale nebude mít účinky vůči poživateli jako oprávněnému z dříve vzniklého požívacího práva (§ 1760 o. z.). Za trvání služebnosti je proto zastavení podílu málo praktické, neboť věřitel nemá možnost uspokojit se po splatnosti své pohledávky z výnosů z něho. Zatížení podílu služebností ale zástavnímu věřiteli nebrání v realizaci zástavního práva postižením podílu.

Souhrnněji řečeno, výnosy z podílu mohou být předmětem jak věcných, tak obligačních práv. Jestliže je ale podíl zatížen služebností požívacího práva, vylučuje to, aby k němu bylo založeno obligační právo s (téměř) stejným obsahem, tudíž zejména právo pachtu.

Která majetková práva jsou obsahem požívacího práva 

Právo podílet se na zisku

Základním a lze říci i nezpochybňovaným obsahem požívacího práva k podílu ve společnosti založené za lukrativním cílem je právo podílet se na zisku připadajícím na podíl. Opačný závěr by vedl k vyprázdnění obsahu požívacího práva. Pohledávka na výplatu podílu na zisku je užitkem, právním plodem plynoucím z povahy podílu jako ziskotvorné movité věci (§ 491 odst. 2 o. z.). Jako civilní plod se označuje proto, že předpokladem jejího vzniku jsou právní skutečnosti předvídané zákonem či společenskou smlouvou (nikoli přírodní procesy), tj. rozhodnutí valné hromady o rozdělení kladného hospodářského výsledku v souladu s tzv. testy základního kapitálu (§ 34 a 40 z. o. k.). Realizovaný zisk lze v širším smyslu považovat za „přírůstek“ majetku společnosti, který zvyšuje i hodnotu podílu společníka.[19] Pohledávka na výplatu podílu na zisku vznikne až rozhodnutím jejího nejvyššího orgánu o rozdělení zisku. Z účetního hlediska nedochází ke změně na straně aktiv, ale k přesunům na straně pasiv bilance společnosti. Vlastnictví peněžitého či nepeněžitého plnění realizovaného jako podíl na zisku nabývá poživatel až jejich převzetím, tj. separací od majetku předchozího vlastníka, jímž byla společnost (na jejím účtu také podíl na zisku figuruje). Důsledkem je snížení majetku společnosti a též pokles hodnoty podílu společníka (holého vlastníka).

Právo podílet se na zisku z podílu vykonává poživatel přímo, nikoli skrze společníka, neodvozuje je tudíž od vlastníka a je přímým oprávněným z pohledávky na výplatu podílu na zisku. Společnost ve vztahu založeném služebností vystupuje jako dlužník.[20] Výše užitků z podílu závisí na způsobu, jakým se svým majetkem nakládá společnost, jak jej spravuje a rozmnožuje. Společníci a příp. i poživatel mohou mít jen nepřímý vliv prostřednictvím práv vykonávaných v rámci organizační struktury společnosti, příp. neformálně na základě nejrůznějších vedlejších ujednání.

Ustanovení § 34 odst. 1 z. o. k. in fine, podle něhož zisk a jiné vlastní zdroje lze rozdělit pouze mezi společníky, ledaže společenská smlouva určí jinak, se neuplatní, neboť věcné požívací právo nesnižuje rozsah zisku rozdělitelného mezi ostatní společníky, pouze namísto společníka nastupuje jiná oprávněná osoba.

Právo na podíl na likvidačním zůstatku

Otevřenější otázkou je, kdo má právo na podíl na likvidačním zůstatku. Toto právo vzniká společníkovi, je-li obchodní korporace zrušena bez právního nástupce, a tudíž s likvidací jejího majetku. Rozhodnutím společníků či valné hromady, určí-li tak společenská smlouva, vzniká společníkovi obecné oprávnění na podíl na likvidačním zůstatku. Pohledávka na výplatu tohoto podílu je splatná bez zbytečného odkladu po schválení návrhu na jeho použití (§ 38 odst. 2 z. o. k.). Na první pohled se nabízí závěr, že jde o výnos z podílu a jako takový by měl náležet poživateli. Tuzemská odborná literatura se otázce, kdo má právo na výplatu podílu na likvidačním zůstatku ze služebného podílu zrušené společnosti s ručením omezeným, dosud nevěnovala. Někteří tuzemští autoři o něm pojednali spíše na okraj či v souvislosti se svým jiným hlavním tématem, zaměřeným primárně na akciové právo. Patrný je příklon k závěru o kvalifikaci práva na podíl na likvidačním zůstatku jako užitku, výnosu (v daném případě z kmenového listu či akcie).[21]

Ke zvážení je i jiný pohled. V důsledku zrušení zaniká následně společnost jako personifikované sdružení, na němž se společník podílí. Zánik společnosti znamená i zánik účasti v ní. Z hlediska podílu jako předmětu vlastnictví zanikne sama věc (podstata), která dosud přinášela užitky. Společník ztratí vlastnické právo k podílu, tudíž právo držet jej, disponovat jím, měnit jeho podstatu, nakládat s požívacím právem, pokud by předtím služebnost zanikla a vlastnické právo se scelilo. Z tohoto úhlu pohledu je podíl na likvidačním zůstatku protihodnotou za zánik podílu, je hodnotou, která nastupuje na místo zaniknuvší věci. Nevzniká rozdělením toho, oč se vlastní ziskotvornou schopností zvýšil vlastní kapitál společnosti, není „pohledávkou z přírůstku“, ale představuje závěrečné vypořádání vlastního kapitálu, reziduální pohledávku sui generis. Je náhradou, surogátem za ztrátu účasti, za zánik podílu, tudíž věci samé. I z konstrukce velikosti likvidačního zůstatku (§ 37 odst. 2 z. o. k.) je zřejmá vazba na základní kapitál, resp. na vklady, které společníci vnesli do společnosti. Obecněji řečeno, obsahem požívání není právo na cizí věc a služebnost není právním titulem pro nabytí ceny plodonosné věci (či alespoň nikoli celé její ceny, k tomu viz níže). To na rozdíl od zástavy, která má uhrazovací funkcí a z jejíž podstaty se věřitel může uspokojit.[22] Obdobně lze poznamenat, že prodá-li společník svůj podíl, inkasuje jeho cenu, která též nepřipadá poživateli.

Uvedené závěry podporují i některé zahraniční přístupy. K názoru, že podíl na likvidačním zůstatku náleží „ve finále“ společníkovi jako holému vlastníku (nu proriétaire) dospělo frankofonní právní prostředí. Francouzské, lucemburské, belgické či švýcarské právo pracuje v této souvislosti s institutem quasiusufructu,[23] dodejme, že zejm. v souvislosti s požívacím právem k akcii, resp. dalším cenným papírům. Podíl na likvidačním zůstatku se vyplácí poživateli, který je povinen restituovat jej na konci požívání společníkovi. Vypořádání mezi poživatelem a holým vlastníkem po zániku podílu (akcie) jde již mimo společnost. Namítá se v této souvislosti, že holý společník je ve slabší pozici, neboť na disciplíně poživatele závisí, zda bude společník bez právních problémů realizovat hodnotu své účasti. Uvedené řešení ale předpokládá pohled na akcii či podíl jako na zuživatelnou zastupitelnou věc (la chose consomptable) či alespoň volný výklad tohoto institutu vedený snahou nalézt spravedlivé řešení i na úkor doktrinální a terminologické přísnosti, s akcentem na sledovaný cíl. Vstříc tomuto výkladu vychází rozlišení mezi objektivní, resp. přirozenou, zastupitelností (zaměnitelností), která předpokládá náhradu požívané věci za jinou věc stejné kvality a množství, a tzv. subjektivní zastupitelností,[24] kdy se vlastník věci spokojí s tím, že na konci požívání získá „jen“ stejnou hodnotu. V této souvislosti se hovoří o reálné subrogaci.[25]

Podle francouzského práva je podíl na likvidačním zůstatku tzv. produktem (le produit), který vzniká v důsledku „zásahu do kapitálu“. To na rozdíl od podílu na zisku, který je výnosem (le fruit). Vychází se z toho, že to, co zasahuje kapitál (jeho podstatu), nemůže být považováno za výnos, užitek. Jinak řečeno, výnos z podílu náleží poživateli (usufruitier) jako užitek. Naproti tomu, snižuje-li se majetek společnosti či je zasažen jinak než rozdělováním zisku, jde o produkt, který náleží holému vlastníkovi, a jeho vypořádání má jiný právní režim než výnosy.[26] Touto logikou nahlíží francouzské právní prostředí i na právo na výplatu částky odpovídající snížení základního kapitálu, na pohledávku z koupě vlastních akcií společností apod.[27]

Podle lucemburského práva (čl. 1825 bis Code civil)[28] má při zrušení společnosti poživatel právo na quasiusufructus dle čl. 587 (CC) k částce vyplacené holému vlastníkovi nebo k hodnotě věcí, které mu byly vráceny. Peněžité či nepeněžité plnění poskytnuté společností při jejím zrušení náleží tudíž společníkovi (holému vlastníku, nu propriétaire). Poživateli vzniká k penězům či hodnotě nepeněžitého plnění právo quasi usufructu.[29] Úprava přesahuje akciové právo a vztahuje se obecně na požívání akcií i podílů v ostatních společnostech.

Nová belgická úprava věcných práv[30] zpřesnila práva poživatele k akciím a podílům. Pokud jde o příjmy z akcií a podílů, i belgický zákonodárce rozlišuje mezi plody a produkty. Podle nového belgického práva je to poživatel, kdo vykonává všechna práva spojená s akciemi (čl. 7:26, Kniha 7, Část 2. Les sociétés, Code des sociétés et des associations „CSA“) či podíly ve společnosti s ručením omezeným (čl. 5.22, Kniha 5. Část 2. Les sociétés „CSA“), přičemž stanovy, závěť, darovací akt či smlouva mohou stanovit jinak. Dividendy vyplácené bez toho, že by se dotkly kapitálu, náleží usufruktuáři. To, co zasahuje kapitál, nemůže být považováno za výnos, užitek. Např. odměna (prime) přiznaná při koupi vlastních akcií společností není výnosem náležejícím usufruktuáři. Ten se nestává jejím vlastníkem. Inkasuje ji, ale je povinen restituovat ji společníkovi na konci požívání v rámci konceptu quasiusufructu.[31]

Úpravu quasi požívacího práva zná i české právo. Podle ust. § 1294 o. z., „zřídí-li se užívací nebo požívací právo k zuživatelným zastupitelným věcem, může uživatel nebo poživatel věci s ní nakládat podle své libosti“. Když jeho právo skončí, vrátí stejné množství věcí téhož druhu a jakosti. Je tedy zřejmé, že tato konstrukce předpokládá přechod vlastnictví k zuživatelným zastupitelným věcem na poživatele. To je dáno právě skutečností, že předmětem požívání je zuživatelná a zastupitelná věc. Domnívám se, že aplikováno na právo obchodních korporací by snad bylo možné toto pravidlo použít extenzivně na zastupitelnou akcii či jiný cenný papír (frankofonní doktrína má ostatně při formulaci závěrů o subjektivní zastupitelnosti před očima hlavně, i když nejenom, akcii či jiný cenný papír jako investiční nástroj). Podíl ve společnosti s ručením omezeným lze těžko řadit do kategorie zastupitelných věcí. Kromě námitky individuální povahy takového podílu, změny vlastnictví, a tím i společnické struktury, lze k uvedené koncepci namítnout, že poskytuje menší ochranu holému vlastníkovi, neboť hrozí, že na konci požívání nebude mít poživatel majetek k uspokojení jeho majetkových práv. Vedle toho je zřejmé, že zánikem podílu sice společník ztrácí holé vlastnictví, ale poživatel současně přichází o požívací právo, které může mít podle okolností značnou hodnotu. Je tudíž namístě uvažovat o uspokojivějším řešení.

Aplikační potenciál v tuzemských podmínkách má, domnívám se, při absenci korporační úpravy ust. § 1295 o. z.,[32] které je speciální k úpravě quasi požívacího práva (§ 1294 o. z.). Doslovně vzato upravuje užívací a požívací právo k jistině uložené na úrok, v širších souvislostech je ale lze chápat jako úpravu požívacího a užívacího práva ke kapitalizované jistině, tudíž hodnotě nesoucí výnos. Na rozdíl od předchozího ustanovení se uživatel nebo poživatel nestává vlastníkem služebné věci a nemůže s ní nakládat podle své libosti.

Jistinou jsou nepochybně peníze, jako druhově určená věc, která, je-li úročena, přináší výnos. Výnosem nemusí být ale jen pohledávka z peněz uložených na účtu či pohledávka z úvěru či úročené zápůjčky. Komentářová literatura se shoduje, že za jistinu lze považovat i uschované cenné papíry či majetek ve správě či svěřenském fondu zřízeném za účelem investování.[33] V širším smyslu lze touto optikou nahlížet i na podíl, který je předmětem vlastnictví, kapitalizovanou hodnotou, do níž společník investoval, aby mu přinášela výnos či aby se mu vrátila její zvětšená hodnota.

Hodnota podílu (i jeho výnosnost) je výsledkem správy jiné osoby, v případě služebného podílu výsledkem toho, jak si vede obchodní korporace, která je povinnou osobou (vznikne-li právo na výnosy z podílu). Společnost jako dlužník poskytuje plnění přímo poživateli. Na rozdíl od ustanovení o quasi požívacím právu, vlastnictví věci nepřechází na poživatele, neboť ten má právo jen na výnos, nikoli tudíž na jistinu, hodnotu věci (§ 1295 odst. 1 o. z.).

Zvláštní úprava (§ 1295 o. z.) stanoví podmínky přenosu užívacího nebo požívacího práva jak na peněžité, tak na nepeněžité náhrady dřívější jistiny. Je-li náhradou věci peněžité plnění, pak, řečeno slovy zákona, dlužník se dluhu zprostí jen splacením jistiny společně věřiteli a tomu, kdo je jejím uživatelem nebo poživatelem, přičemž každý z nich se může domáhat jen toho, aby se pro oba složila jistina do notářské nebo soudní úschovy (§ 1295 odst. 3 o. z.). Uživatel nebo poživatel a věřitel se budou muset dohodnout, co se má s jistinou podniknout, jinak rozhodne soud (§ 1295 odst. 2 o. z.). Toto zákonné řešení vyplývá ze skutečnosti, že splacením jistiny požívací právo nezaniklo. Přeneseno do poměrů obchodní korporace, požívaný podíl je v jistém smyslu prodloužen do formy pohledávky na výplatu podílu na likvidačním zůstatku a společnost jako dlužník se zprostí svého dluhu (v daném případě povinnosti vyplatit podíl na likvidačním zůstatku) jen společným splacením společníkovi (vlastníkovi podílu) jako věřiteli a poživateli a na jejich dohodě je, jak s ním naloží. Pohledávka na výplatu podílu na likvidačním zůstatku vznikla ještě před zánikem společnosti a je splatná bez zbytečného odkladu po schválení návrhu na jeho použití (§ 38 odst. 2 z. o. k.). Bude se na ni vztahovat speciální „společný“ režim (§ 1295 odst. 2 a 3 o. z.). Uvedené řešení, mám za to, více vyvažuje právní následky zániku podílu zatíženého služebností požívacího práva. Je vhodné i z praktického hlediska, neboť společnost je dlužníkem nedílného dluhu, byť s dělitelným plněním.[34] Věřitel (společník) ani poživatel se nemohou samostatně domáhat splacení, ale mohou své právo uplatnit jen společnou žalobou. Úprava společného rozhodování o naložení s jistinou je dispozitivní, takže strany, tedy holý vlastník a poživatel, mohou dohodnout i odchylný režim.

K výše uvedenému lze ještě dodat, že k obdobnému řešení dospělo i německé právní prostředí.[35] Jeho východiskem je občanskoprávní úprava § 1975 odst. 1 BGB upravující požívací právo k hodnotě přinášející výnos poskytovaný třetí osobou. Podle ní, plní-li dlužník poživateli, nabývá věřitel poskytnutý předmět a poživatel požívací právo k němu. Jinak řečeno, poživatel nabývá požívací právo k náhradě, surogátu za dřívější hodnotu, je-li taková náhrada způsobilá být předmětem požívacího práva. Mají-li tyto náhrady podobu pohledávky na kapitálové plnění, budou se aplikovat ust. § 1077[36] a 1079,[37] které jednak stanoví, že dlužník může splatit kapitál jen společně poživateli a dlužníkovi a každý z nich může požadovat jen toto společné plnění, a určují, jak se naloží s kapitálem poskytnutým dlužníkem. Německá komercialistická literatura z toho dovozuje,[38] že požívací právo se vztahuje také na surogáty podílu, pokud mohou být předmětem požívacího práva. Aplikováno v podmínkách práva obchodních korporací, nastoupí-li na místo podílu jako náhrada pohledávka na výplatu podílu na likvidačním zůstatku, společnost se dluhu zprostí jen splacením společně věřiteli (společníkovi) a poživateli (§ 1075 odst. 3 BGB). Stejnou logikou se pohlíží i na jiná plnění poskytovaná společností, jako jsou různá vypořádání při zániku účasti ve společnosti, peněžní vyrovnání při přeměnách, vracené příplatky atd. Tato plnění nejsou považována za užitky z podílu ve smyslu § 1030 či 1068 BGB.[39]

Plnění za zaniknuvší služebný podíl při přeměně 

Občanskoprávní úprava quasi požívacího práva poskytuje základ řešení i pro věcné náhrady dřívější jistiny. Nastoupí-li na místo dřívější jistiny jiná jistina, bude se požívací právo vztahovat i na tuto nahrazující jistinu (§ 1295 odst. 1 věta druhá o. z.). V poměrech práva obchodních korporací by se mohlo jednat o případ, kdy v rámci přeměny zaniká zúčastněná obchodní korporace, a tím i podíl v ní, a místo něho (náhradou za něj) nabývá společník podíl v nástupnické společnosti. Český zákon o přeměnách obchodních společností a družstev (zák. č. 125/2008 Sb., § 40 a násl., dále „zák. o přeměnách“) upravuje pouze přechod či rozšíření zástavního práva k podílu nebo k účastnickému cennému papíru při fúzi, rozdělení a změně právní formy. Zákon o obchodních korporacích (§ 32 odst. 5 z. o. k.) sice stanoví, že na zřízení a vznik jiných věcných práv k neinkorporovanému podílu se obdobně použijí ustanovení o zřízení a vzniku zástavního práva, odkazuje ale pouze na úpravu v občanském zákoníku, nikoli v jiném právním předpise. S přechodem ostatních věcných práv, tudíž ani služebnosti požívacího práva, se výslovně nepočítá. To na rozdíl od německého zákona o přeměnách (UmWG), který obecně stanoví, že práva třetích osob k akciím nebo podílům převádějící právnické osoby přetrvávají (nadále existují) na akciích či podílech, které nastupují na jejich místo (§ 20/1, 36, 131 UmWG).

Český občanský zákoník (§ 1350) sice upravuje právní následky přeměny zástavy v novou věc, když stanoví, že přemění-li se zástava v novou věc, zatíží zástavní právo i věc novou. Hypotéza ust. § 1350 o. z. je ale jiná, neboť míří primárně na zpracování zastavené věci, nikoli na její náhradu věcí nastoupivší místo ní. Komentářová literatura připomíná, že v tomto případě nejde o záměnu původní zástavy za novou, a uvádí příklad přestavby.[40] I v dalších komentářových textech se přeměnou zástavy rozumí primárně její zpracování, v jehož důsledku vzniká nová věc. Současně s výhradou značné extenzivnosti výkladu uvažuje část komentářové literatury jako o přeměně zástavy o případu jejího prodeje, v jehož důsledku se zástava mění na pohledávku na zaplacení kupní ceny. Připomíná se současně, že nejde o faktickou přeměnu, ale o nahrazení původní zástavy zcela odlišnou věcí.[41] Obdobná aplikace ust. § 1350 o. z. tudíž není přiléhavá na zánik a náhradu služebného podílu v zanikající společnosti zúčastněné na přeměně.

Speciální úpravou je v tomto případě právě ust. § 1295 odst. 1 o. z., neboť je na podíl v nástupnické společnosti jako na věcnou náhradu služebného podílu v zanikající společnosti použitelný přímo. Požívací právo trvající ke dni zápisu fúze, rozdělení či změny právní formy do obchodního rejstříku tudíž přechází na podíly, příp. účastnické cenné papíry v nástupnické společnosti, které společník nabyl za své podíly v zaniknuvší (či přeměněné) společnosti. Ve výsledku společník jako vlastník služebného podílu nabývá holé vlastnictví podílu získaného místo „dřívějšího“ podílu a poživateli by v důsledku přechodu mělo náležet požívací právo k němu. Extenzivním výkladem a cestou zákonné analogie s ust. § 40 odst. 2 zák. o přeměnách (při absenci výslovného zákonného odkazu) by se zřejmě řešil případ, kdy při fúzi či rozdělení zanikají služebné podíly, aniž dojde k jejich výměně, ale společník se již podílí na nástupnické společnosti (totéž pak platí o aplikaci § 42 zák. o přeměnách). I při zdrženlivosti k návrhům na rozšíření a modifikace stávající právní úpravy mám nicméně za to, že by si právní režim požívacího práva při přeměnách obchodních korporací zasloužil speciální úpravu. Problém je ale širší, neboť v obdobné regulatorní nouzi se nachází i věcné předkupní právo a další věcná práva k neinkorporovaným podílům i účastnickým cenným papírům.

Výše nastíněné tuzemské, ale i zmiňovaná zahraniční řešení, reflektují skutečnost, že zánikem podílu ztrácí sice společník jako holý vlastník svůj původní podíl, ale nabývá hodnotovou náhradu za něj, přičemž požívací právo založené k původnímu služebnému podílu nezaniká, ale přechází na tuto náhradu, takže je chráněno i absolutní majetkové právo poživatele. Tuzemská úprava je, mám za to, dostatečně pružná, neboť odkazuje na dohodu věřitele (společníka jako holého vlastníka) a poživatele o tom, co se má s náhradní jistinou podniknout, a teprve při absenci dohody povolává k řešení soud.[42] Obdobně by se pak mělo pohlížet na pohledávku na vyplacení částky odpovídající snížení základního kapitálu v důsledku snížení výše vkladu či zániku vkladu (§ 233, 234 z. o. k.) či na peněžité dorovnání v případě přeměny obchodní společnosti (§ 45 zák. o přeměnách)[43] apod.

Kdo má právo převzít vkladovou povinnost při efektivním zvýšení základního kapitálu?

Otázka obsahu požívacího práva vyvstává i v souvislosti se zvýšením základního kapitálu převzetím vkladové povinnosti (tzv. efektivní zvýšení). To je vedle tzv. nominálního zvýšení jedním ze dvou základních způsobů, jimiž může společnost s ručením omezeným zvýšit svůj základní kapitál. Možné jsou i jejich kombinace.

Přednostní právo k účasti na zvýšení základního kapitálu dává zákon společníkovi, zvyšuje-li se základní kapitál peněžitými vklady (§ 220 odst. 1 z. o. k.). Rozsah přednostního práva je dispozitivně určen poměrem podílů, dohoda všech společníků jej ale může nastavit jinak. Odchylně od zákona může rozsah přednostního práva určit i společenská smlouva, příp. je může i vyloučit či omezit. Vždy ale při respektu k ochraně společníka (zejm. § 171 odst. 2 z. o. k.). Společník se může svého přednostního práva též vzdát (§ 221 z. o. k.). České korporační právo nespecifikuje práva poživatele nevtěleného služebného podílu (ani akcie či jiného účastnického cenného papíru) při zvýšení či jiných „pohybech“ základního kapitálu. Obecně platí, že po marném uplynutí lhůty pro využití přednostního práva může vkladovou povinnost se souhlasem valné hromady převzít kdokoli. Tuto možnost tudíž má, ovšem bez přednosti, i poživatel. V tom případě se stává společníkem se všemi právy spojenými s nabytým podílem.

Právo zvýšit svůj dosavadní vklad či vnést nový má, domnívám se, pouze společník (holý vlastník), i když je podíl předmětem požívacího práva.[44] Přednostní právo k účasti na zvýšení není výnosem, užitkem z podílu, ale jde o právo, které je obsahem účasti ve společnosti, oprávněním společníka určit výši svého kapitálového podílu. Náleží mu jako smluvní straně společenské smlouvy, která jemu či jeho právnímu předchůdci založila členství ve společnosti. Rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu má za následek její změnu. Požívací právo tudíž nezahrnuje právo poživatele zvyšovat původní vklad společníka ani vnášet nový, a nabývat tak účast ve společnosti. V tuzemských podmínkách se k této otázce vyjádřil svého času Nejvyšší soud v rozhodnutí z roku 1930, v němž mj. konstatoval (ovšem ve vztahu k přednostnímu právu na upsání akcií),[45] že přednostní právo k odběru nově vydaných akcií je „… výronem držebního práva akcií a přísluší jako reální právo (§ 307 o. z.) vlastníku akcií, nikoli jejich poživateli“.[46]

Ke stejnému závěru dospívá většinově i německá doktrína, podle níž tato transakce pouze rozšiřuje vázanost základního kapitálu na stávající podíl (zvyšuje na něj připadající sumu).[47] Obdobně a výslovně řeší tuto otázku i frankofonní právní prostředí. Francouzský obchodní zákoník (čl. 223-7 Code de commerce) přiznává společníkovi společnosti s ručením omezeným právo převzít vkladovou povinnost při zvýšení základního kapitálu bez dalšího, aniž by v této souvislosti zakládal zvláštní práva poživatele. I úprava akciového práva (čl. 225-140 Code de commerce) vychází ze zásady, že přednostní právo upsat akcie při zvýšení základního kapitálu náleží zásadně vlastníku zatížené akcie.[48] Převede-li holý vlastník úplatně svá přednostní práva, takto získaná částka či jiné statky podléhají požívacímu právu. Francouzský zákonodárce ale chápe toto právo akcionáře jako právo první přednosti. Zohledňuje současně poživatele, který může vstoupit do práv holého vlastníka a upsat akcie či prodat přednostní práva, pokud holý vlastník své přednostní právo včas nevyužije. Ve druhém případě může holý vlastník požadovat, aby byly částky z úplatného převodu reinvestovány, a takto nabytý majetek podléhá užívacímu právu. K novým akciím má zásadně akcionář holé vlastnictví a poživatel požívací právo. Pokud ale holý vlastník nebo poživatel upsal akcie a vnesl své prostředky, náleží mu nové akcie v rozsahu jeho upisovacích práv. Zbývající část nových akcií nabývá v plném rozsahu (třetí) osoba, která je splatila. Ustanovení je dispozitivní a poskytuje stranám značnou volnost při úpravě jejich práv.

Regulatorně téměř shodné řešení má i lucemburské právo. I zde se vychází ze zásady, že přednostní právo převzít vkladovou povinnost náleží společníkovi (holému vlastníku), aniž by se poživateli podílu ve společnosti s ručením omezeným stanovila zvláštní substituční práva. I ve vztahu k akcionáři jako holému vlastníku se respektuje jeho přednost při upsání nových akcií, ale stejně jako ve Francii je k dispozici relativně kazuistická dispozitivní úprava pro případ, že akcionář své právo nevyužije.

Je zřejmé, že zmiňované právní úpravy respektují specifika obou kapitálových společností a osobnější povahu společnosti s ručením omezeným v porovnání s akciovou společností. Současně se upozorňuje na řadu aplikačních problémů, které nejsou ani judikatorně dostatečně řešeny.[49]

Zvyšuje-li se v tuzemských podmínkách základní kapitál společnosti s ručením omezeným novými vklady společníka připadajícími na nové podíly, mám za to, že dosavadní služebnost nezatěžuje nový podíl, nepřenáší se na něj. Přenositelnost v tomto případě – při absenci jiné úpravy – nelze dovodit z obsahu obligace založené mezi společníkem a společností, ani z obsahu, resp. účinků, věcného požívacího práva, jímž je zatížen původní podíl. Při zvýšení vzniká nový podíl jako nová nehmotná movitá věc, k jejímuž zatížení požívacím právem by musel být nově založen právní titul (typicky zřízení smlouvou a vznik zápisem do obchodního rejstříku). Ostatně, nové podíly mohou být i jiného druhu než podíl dosavadní (např. bez podílu na zisku, likvidačním zůstatku či s předností atd.). Teleologicky lze argumentovat, že společník (holý vlastník) splatil vklad na nový podíl z vlastního majetku, který je pro společnost externím zdrojem, neboť jej nevytvořila svou činností, a podíl představuje v jistém smyslu protiplnění za hodnotu předmětu vkladu společníka do základního kapitálu.

Zvyšuje-li se základní kapitál převzetím vkladové povinnosti společníkem (holým vlastníkem) ke zvýšení jeho dosavadního vkladu, zvyšuje se „jmenovitá hodnota“ podílu, přesněji částka základního kapitálu připadající na podíl, nikoli ale zásadně podíl na výnosech společnosti. Pokud se na zvýšení shodně s podpůrnou úpravou (§ 220 odst. 2 z. o. k.) podílejí všichni společníci podle výše svých podílů, nemění se poměr podílů a – není-li jiné dohody – ani rozsah podílu poživatele na výnosech.

Právní úprava i korporační praxe ale otevírá širokou škálu va­riant realizace přednostního práva. Výsledkem může být změna počtu podílů vlastněných jednotlivými společníky, ale i změna vzájemného poměru podílů a při absenci zvláštní úpravy ve společenské smlouvě i snížení rozsahu zisku a dalších výnosů připadajících na zatížený podíl (např. z 10 % na 5 %). To může nastat, zejm. vzdá-li se společník přednostního práva či nechá-li marně uplynout lhůtu pro převzetí vkladové povinnosti nebo dohodnou-li se společníci na modifikaci rozsahu přednostního práva a společenská smlouva se neodchyluje od pravidel § 133 a 161 z. o. k. Zákon možnost vstupu poživatele do přednostních práv společníka při zvýšení základního kapitálu společnosti s ručením omezeným neupravuje. Logické by bylo, aby poživatel měl právo na zřízení služebnosti k odpovídající části nového podílu, pokud dosavadní zatížený podíl v důsledku zvýšení základního kapitálu utrpěl „ztrátu na hodnotě“ snížením výnosnosti a nevydávají-li se na zvýšení nové podíly, pak příp. na jinou kompenzaci od společníka.

Výsledek zvýšení základního kapitálu (a vkladu společníka) ale může být i opačný, tudíž zvýšení velikosti podílu i podílu na výnosech (např. v důsledku dohody všech společníků odchylující se od pravidla § 220 odst. 2 z. o. k.). V této souvislosti se otevírá otázka, zda se požívací právo bude vztahovat na veškeré výnosy zvýšené v důsledku zvýšení společníkova vkladu, nebo zda poživateli budou náležet pouze výnosy v dosavadní poměrné výši s tím, že zvýšený rozsah výnosů bude realizovat společník (holý vlastník). Jinak řečeno, zda se v důsledku změny velikosti (rozsahu) služebného podílu mění i míra služebnosti. Prioritu při řešení této otázky by měla mít právní skutečnost, na jejímž základě služebnost vznikla, např. ujednání ve smlouvě mezi společníkem a poživatelem, jímž bylo požívací právo zřízeno. Z korporačních pravidel a obligace, která na jejich základě vzniká mezi společníkem a společností, vyplývá pouze povinnost společnosti plnit na podíl ve zvýšeném rozsahu. Věcněprávní pravidla naznačují, zdá se, spíše restriktivnější řešení. Podle obecného ust. § 1264 odst. 2 o. z.  se služebnost nemění změnou rozsahu služebné nebo panující věci (i když ustanovení i judikatura míří především na služebnosti pozemkové). Není přitom rozhodné, zda změna rozsahu služebné věci byla vyvolána faktickými změnami, či lidským jednáním.[50] Zvedne-li se v důsledku zvýšení základního kapitálu podíl na výnosech společnosti, nepůjde o mimořádný výnos, k němuž zákon výslovně opravňuje poživatele (§ 1285 o. z.), ale jde spíše o zlepšení charakteristik služebné věci, o její trvalou změnu.[51] Restriktivnějšímu závěru nasvědčuje i základní výkladové pravidlo, které rozsah služebnosti ve sporných případech spíše zužuje, než rozšiřuje (§ 1258 o. z.). Obecněji k tomu lze dodat, že pro určení rozsahu služebnosti by měly být rozhodné okolnosti, tudíž i velikost podílů a výnosů z nich v době, kdy byla služebnost zřízena. S takovým rozsahem požívání (podílu na výnosech) poživatel měl a mohl při vzniku požívání počítat. Při absenci jiných pravidel se tudíž kloním spíše k závěru, že se míra služebnosti nemění, tudíž podíl poživatele na výnosech se nezvyšuje, změní-li se velikost podílu (a spolu s ní i rozsah výnosů) zvýšením dosavadního vkladu poskytnutého společníkem. Zvýšené výnosy by tudíž měl realizovat společník. Právní úprava takové dělbě výnosů mezi společníkem a poživatelem nebrání. Obdobné poměrné založení požívacího práva k podílu by mohlo být výsledkem kombinovaného zvýšení základního kapitálu realizovaného částečně převzetím vkladové povinnosti a současně z vlastních zdrojů společnosti (§ 216 z. o. k.).

Požívací právo při nominálním zvýšení základního kapitálu

Druhou základní alternativou zvýšení základního kapitálu je zvýšení z vlastních zdrojů společnosti vykázaných ve schválené účetní závěrce (tzv. nominální zvýšení). Jde v podstatě o účetní operaci na straně pasiv bilance společnosti, která má za následek změnu ve struktuře vlastního kapitálu, kdy se vlastní zdroj nebo zdroje (označené v usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu) přesunou do položky základního kapitálu. Společnost tudíž nezískává prostředky (hodnoty) z externích zdrojů, ale pouze „přesouvá“ mezi jednotlivými položkami své vlastní zdroje, které nejsou účelově vázány. Strana aktiv se tím nemění.

Stejně tak jako při efektivním zvýšení je i důsledkem nominálního zvýšení základního kapitálu změna výše vkladů společníků, a to v poměru dosavadních vkladů či vznik nových podílů všech společníků v poměru výše dosavadních podílů.[52] Stejně jako při efektivním zvýšení svědčí právo na zvýšení vkladu či právo na nabytí nového podílu společníkovi (holému vlastníku). Opačně vzato, právo podílet se na zvýšení základního kapitálu není obsahem požívacího práva a ani nominální zvýšení nezakládá účast poživatele ve společnosti. To s obdobnými argumenty, které zazněly výše, neboť obsah účasti ve společnosti přesahuje obsah požívacího práva.

Charakteristiky nominálního zvýšení se ale přesto promítnou do poměrů požívacího práva. Z ekonomického pohledu jde totiž o situaci, kdy společnost pro zvýšení částky svého základního kapitálu – a odpovídající zvýšení vkladů či vytvoření nových podílů – použije vlastní zdroje, které by jinak mohly být rozděleny jako výnosy z podílu. Na ně by měl poživatel vůči společnosti přímý nárok. Proto je v logice věci, aby poživateli vzniklo k novým podílům požívací právo. Obdobně by mělo požívací právo přetrvat v celém rozsahu na podílu se zvýšeným vkladem. Domnívám se, že titulem pro vznik požívacího práva nemá být v daném případě plnění povinnosti (právní jednání) společníka založit či rozšířit pro poživatele požívací právo k novým podílům, ale požívací právo by mělo vzniknout silou věcných důsledků (§ 1285 o. z.), s podporou funkční argumentace odkazující na skutečnost, že nový podíl byl „splacen“ z výnosů, které by jinak byly plněním plynoucím z věcného požívacího práva. Dodejme ještě, že při nominálním zvýšení se zásadně rozsah výnosnosti nemění, neboť zákon respektuje zásadu proporcionality, tudíž že v důsledku nominálního zvýšení by se neměl měnit dosavadní poměr podílů (společník se ovšem může podílu na nominálním zvýšení vzdát).

V argumentačně trochu komfortnější pozici, i když též s řadou otevřených otázek, se nacházejí některá zmiňovaná zahraniční právní prostředí. Např. lucemburské právo tuto otázku řeší explicitně, ovšem ve vztahu k požívání akcií. Stanoví, že zvyšuje-li se základní kapitál kapitalizací rezerv, patří nové akcie majiteli s výhradou práv náležejících poživateli (čl. 420-24).[53] Obdobný přístup má i francouzské právní prostředí (L. 225-140, 225-149 Code de com­merce). Ani podle německé doktríny nepatří nové podíly při zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů poživateli. Bez výslovné opory v platném právu se dospívá k závěru, že požívací právo se při zvýšení základního kapitále z vlastních zdrojů společnosti rozšiřuje bez dalšího na nové podíly, které nabyl společník (holý vlastník).[54]

Závěry 

Podíl ve společnosti s ručením omezeným je způsobilým předmětem osobní služebnosti požívacího práva. Jeho právní režim stojí na spojení občanskoprávní úpravy služebností a práva obchodních korporací. Služebnost vytváří relativně komplikované společenství mezi společníkem jako holým vlastníkem podílu a poživatelem, kterému náleží právo brát z podílu užitky. Obsah věcného požívacího práva je předmětem zahraniční diskuse a otevřenou otázkou i v tuzemských podmínkách.

Z praktického pohledu může být osobní služebnost požívacího práva k podílu nástrojem právního nástupnictví zejm. v rodinných společnostech. Tato dekompozice majetkových oprávnění může plnit, není-li zneužita, i ochrannou funkci, neboť právo na užitky z podílu je postaveno mimo majetkovou sféru společníka.

Nezpochybňovaným obsahem služebnosti požívacího práva k podílu je právo poživatele podílet se na zisku (zahraniční doktríny řeší různě podíl na některých jiných vlastních zdrojích, konkrétně rezervách). Diskusně více otevřenou otázkou je právo na podíl na likvidačním zůstatku, na něž lze z věcněprávního pohledu pohlížet jako na závěrečné vypořádání vlastního kapitálu, reziduální pohledávku sui generis, náhradu (surogát) za ztrátu účasti a zánik podílu jako věci samé.

Dovozuji, že společnost, která je v postavení dlužníka, se povinnosti vyplatit podíl na likvidačním zůstatku zprostí splacením společně společníkovi jako věřiteli a poživateli. Při zrušení společnosti s právním nástupcem dospívám k závěru, že zánikem podílu ztrácí holý vlastník svůj původní podíl, nabývá hodnotovou náhradu za něj, přičemž požívací právo založené k původnímu služebnému podílu nezaniká, ale přechází na tuto náhradu. Chráněno je tudíž i absolutní majetkové právo poživatele.

Dovozuji dále, že právo převzít vkladovou povinnost při efektivním zvýšení základního kapitálu náleží společníkovi (holému vlastníku), který pro nabytí podílu poskytuje vlastní, pro společnost externí zdroje. Služebnost se zásadně nevztáhne na takto nabyté nové podíly ani se nerozšiřuje na podíly se zvýšeným vkladem, vede-li zvýšení k rozšíření výnosů. V korporační praxí ale mohou nastat hraniční případy, které mohou poměrnou dělbu výnosů odůvodnit. Při zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů společnosti náleží nové podíly společníkovi (holému vlastníku) s tím, že podíl se zvýšeným vkladem či nový podíl podléhá v plném rozsahu požívacímu právu (při kombinovaném zvýšení pak poměrně).

Služebnost tudíž není titulem k nabytí účasti ve společnosti, neboť v tomto ohledu obsah podílu přesahuje obsah služebnosti. V závislosti na způsobu splacení vkladu, resp. způsobu zvýšení základního kapitálu, může toto věcné právo přejít bez dalšího na nový podíl.

 

Prof. JUDr. Stanislava Černá, CSc., působí na Katedře obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Ilustrační foto: Freepik.com

---

[1] Rozhodnutí NS ČSR ze dne 9. 1. 1930, sp. zn. R I 1023/29.

[2] Usnesení NS ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 5719/2016.

[3] M. Kindl in M. Kindl, A. Rozehnal: Nový občanský zákoník. Úskalí věcných práv, Aleš Čeněk, Plzeň 2015, str. 200.

[4] K tomu srov. rozhodnutí NS ze dne 6. 1. 2006, sp zn. 26 Cdo 2647/2004.

[5] A. Thöndel in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník. Komentář, Svazek III., 2. vyd., Wolters Kluwer ČR, Praha 2022, str. 686.

[6] L. Godon: Fin de la controverse: l’usufruitier n’est pas associé, Revue des Sociétés č. 2/2022, str. 136.

[7] Např. J. Pokorná in J. Lasák, J. Dědič, J. Pokorná, Z. Čáp a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář, 2. vyd., Wolters Kluwer ČR, Praha 2021, str. 171.

[8] Vedle nich lze hovořit i o tzv. ochranářských právech (např. právo podat společnickou žalobu či právo navrhnout prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady).

[9] Podle německého většinového názoru poživateli hlasovací právo nenáleží, může si však vyhradit práva na konzultace (Scholz: Kommentar zum GmbH-Gesetz, I. díl, 12. vyd., nakl. Otto Schmidt 2018, str. 1090). Naproti tomu frankofonní právní prostředí toto právo poživateli přiznává.

[10] K tomu pozn. č. 9.

[11] M. Gehrlein, M. Born, S. Simon: Gesetz betreffend die Gesellschaften mit beschrankter Haftung, Kommentar, Carl Heymanns Verlag 2021, str. 308, komentář k § 15.

[12] Má se tak zabránit případům, kdy právní nástupci zdědí podíly s velmi vysokou majetkovou hodnotou v prosperující společnosti, mají v úmyslu si je ponechat, nemají ale prostředky na zaplacení vysoké dědické daně. Požívací právo založené za života zůstavitele snižuje hodnotu podílu jako základu pro dědickou daň.

[13] Daň dědická (i darovací) byla s účinností od roku 2014 zrušena. Dědictví je nově považováno za bezúplatné nabytí a je osvobozeno od daně z příjmů (§ 4a zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů).

[14] O tom, že i v tuzemsku je snaha využít oddělení práva na výnosy pro daňové úspory, byť v daném případě neúspěšně, svědčí i judikatura (srov. rozhodnutí NSS ze dne 31. 10. 2022, č. j. 2 Afs 94/2021-48). V řešené kauze šlo ale o dispozici obligační.

[15] Je-li podíl neomezeně převoditelný, vlastníkem holého podílu se stává osoba, která jej získala v dražbě. Je-li nepřevoditelný, účast společníka zaniká pravomocným nařízením výkonu rozhodnutí postižením podílu nebo právní mocí exekučního příkazu (§ 206 odst. 1 z. o. k.). Podíl společníka, jehož účast zanikla, se stává uvolněným podílem (§ 212 z. o. k.). Výkonem rozhodnutí je postižen vypořádací podíl (§ 320ab o. s. ř.). Společnost rozhodne o přechodu uvolněného podílu na zbývající společníky (§ 215 z. o. k.).

[16] Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

[17] Obdobný postup konstruuje občanskoprávní úprava k úhradě dluhu zajištěného zástavním právem k podílu. Pro zástavní právo je ale stanoveno zákonné započtení, dospěje-li pohledávka a zástavní věřitel nabyl právo na peněžitá a jiná věcná plnění vyplývající z účasti v obchodní korporaci (§ 1342 odst. 1 o. z.). Pro plnění ze služebnosti by měly strany započtení dohodnout.

[18] Někteří autoři se kloní ke kogentní povaze tohoto ustanovení s odkazem na skutečnost, že praktické postupy vycházející z postoupení pohledávky nejsou použitelné, neboť se nejedná o závazkový vztah, ale o věcné právo k věci cizí. Uvádí se nicméně, že zákonem výjimečně připuštěná zcizitelnost (evidentně je míněna služebnost k prostoru pod povrchem dle § 1265 odst. 3 o. z. – pozn. aut.) se zřejmě bude realizovat jako postoupení pohledávky (srov. op. cit. sub 5, str. 688, 689, 725). Uvedenému by mohlo nasvědčovat i znění důvodové zprávy k občanskému zákoníku, podle níž: „Typické pro služebnosti je, že se pojí s určitým pozemkem nebo s osobou. Nelze je tedy přenést na jiný pozemek nebo spojit s jinou osobou ani svémocně, ani dohodou. Jen pro užívací právo na prostor pod povrchem se připouští možnost zřídit je jako dědičné nebo zcizitelné.“ Jiní autoři se diskusně přiklánějí k možnosti (s odkazem na § 978 o. z.), aby si strany sjednaly odchylku od ust. § 1265 o. z. dohodou [J. Lasák, D. Hrabánek in J. Spáčil a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 946; K. Eliáš: Nenápadný půvab věcných břemen pro komerční praxi, XX. Karlovarské právnické dny. Dodatek k monografii, KJT, Praha 2012].

[19] O přírůstku hovoří zákon (§ 1272 o. z.) v souvislosti s přirozeným přírůstkem movité věci.

[20] Společnosti ovšem musí být skutečnost, která konkrétní osoba má k podílu věcné požívací právo, známa, což nemusí být samozřejmostí, neboť tato skutečnost není údajem povinně zapisovaným do seznamu společníka a podle rejstříkového práva není poživatel povinně zapisovanou osobou.

[21] R. Kříž v příspěvku Pacht akcií – možnost, nebo fikce? Bulletin advokacie č. 3/2023, str. 11-13, zpracovává téma pachtu akcie. Vedle toho se dotýká (str. 13) i možnosti pachtu kmenového listu, k němu se vyjadřuje kladně a uvádí i výčet práv, která budou užitkem z kmenového listu. Mezi nimi, kromě podílu na zisku a jiných vlastních zdrojích, přednostního práva k účasti na zvýšení základního kapitálu dle § 220 z. o. k. a dalších, uvádí i podíl na likvidačním zůstatku dle § 242 odst. 2 z. o. k. Uvedený názor zmiňuji proto, že pacht lze považovat za jakousi obligačně právní paralelu služebnosti požívacího práva a přes konstrukční odlišnosti jsou si obě právní uspořádání svým obsahem blízké. Výslovně se k věcnému požívacímu právu, ovšem ve vztahu k akcii v rámci širšího tématu, vyslovila i L. Slavíková: Výkon hlasovacího práva v akciové společnosti, disertační práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta. V ní se přiklání k závěru, že právo na podíl na likvidačním zůstatku je obsahem věcného požívacího práva a jako mimořádný výnos náleží poživateli (str. 168).

[22] Op. cit. sub 5, str. 655.

[23] Jako quasiusus či quasiusufructus označuje romanistická literatura věcné užívací či požívací právo, jehož předmětem jsou zuživatelné zastupitelné věci, s nimiž může poživatel nakládat podle své libosti, přičemž po skončení quasiusufructu je povinen vrátit stejné množství věcí téhož druhu. V římském právu se tento institut vyvinul z původního závazkového vztahu. Viz op. cit. sub 5, str. 738.

[24] Problematika výkladu zastupitelnosti je řešena především ve vztahu k formě akcií a jejich dematerializaci.

[25] T. Gheidene: L’usus des droits sociaux, disertační práce obhájená dne 10. 3. 2023 v oboru Droit, Université Bourgogne Franche-Comté, Francie, str. 140. Koncept reálné subrogace byl ve Francii formulován v široce diskutovaném rozhodnutí Bayett (Cour de cassation, civile, Chambre civile 1, 96-18.041 ze dne 12. 11. 1998, Bull. civ 1998 I n°315, str. 217). Lucemburský občanský zákoník (čl. 587 L. č. 60-464 ze dne 17. 5. 1960) stanoví alternativně vedle vrácení stejného množství a kvality spotřebované věci jako možnost vrátit hodnotu spotřebovaných věcí zjištěnou ke dni restituce.

[26] M. Vincent: SAS, SARL, SCI: usufruitier et nu-propriétaire de parts sociales ou d’actions, quels sont leurs droits (participation, votes, dividendes, droits préférentiels de souscription, AGA, boni)? https://www.solon.law/actualites/2023/6/22/sas-sarl-sci-usufruitier-et-nu-propritaire-de-parts-sociales-ou-dactions-quels-sont-leurs-droits-participation-votes-dividendes-.

[27] P. Le Cannu: Droit des sociétés, Montchrestien 2003, Librairie générale de Droit et du Jurisprudence, EJA, str. 544, bod 851; Q. Bournonville: L’usufruit de parts sociales, https://www.e2.law/fr/2021/11/2017/lusufruit-de-parts-sociales.

[28] Tento článek byl do občanského zákoníku vložen zákonem č. 167 z 10. 8. 2016, jímž byl novelizován zákon o obchodních společnostech z 10. 8. 1915, občanský zákoník, úprava obchodního rejstříku a účetní předpisy. Text návrhu novely a její zdůvodnění viz: Microsoft Word – L-1907-texte projet de loi.doc  (L-1907-texte projet de loi.doc; str. 46 a násl.).

[29] Čl. 587 lucemburského občanského zákoníku (Code civil) zní: „Si l’usufruit comprend des choses dont on ne peut faire usage sans les consommer, comme l’argent, les grains, les liqueurs, l’usufruitier a le droit de s’en servir, mais à la charge de rendre, à la fin de l’usufruit, soit des choses de même quantité et qualité soit leur valeur estimée à la date de la restitution.“

[30] Zákon z 4. 2. 2020 (Loi portant le livre 3 „Les biens“ du Code civil) s účinností od 1. 9. 2021 nahradil knihu II dosavadního občanského zákoníku novou knihou III, označenou „Les bien“, která byla převzata do nového občanského zákoníku. Titul 6 této nové knihy upravuje právo usufructu.

[31] T. Hoogstoel: Le nouveau droit d’usufruit, quoi de neuf pour votre entreprise? 25. 10. 2021, dostupné: https://www.lexgo.be/fr/actualites-et-articles/11284-le-nouveau-droit-d-usufruit-quoi-de-neuf-pour-votre-entreprise.

[32] Ust. § 1295 zní: „(1) Uživatel nebo poživatel jistiny uložené na úrok má právo jen na tento úrok. Úrok náleží uživateli nebo poživateli i z jistiny, která následkem nějaké změny nastoupí na místo jistiny dřívější. (2) Uživatel nebo poživatel a věřitel rozhodují společně, má-li se co s jistinou podniknout. Nedohodnou-li se, rozhodne soud. (3) Dlužník se dluhu zprostí jen splacením jistiny společně věřiteli a tomu, kdo je jejím uživatelem nebo poživatelem. Každý z obou, věřitel i uživatel nebo poživatel, se může domáhat jen toho, aby se pro oba složila jistina do notářské nebo soudní úschovy.“

[33] Op. cit. sub 5; D. Hrabánek, J. Lasák, in J. Spáčil a kol., op. cit. sub 18, str. 1018.

[34] Op. cit. sub 5, str. 741.

[35] Názorové spektrum je ale širší a zahrnuje mj. i stanovisko, že veškerá majetková plnění náleží poživateli.

[36] Ust. § 1077 BGB zní: „(1) Der Schuldner kann das Kapital nur an den Nießbraucher und den Gläubiger gemeinschaftlich zahlen. Jeder von beiden kann verlangen, dass an sie gemeinschaftlich gezahlt wird; jeder kann statt der Zahlung die Hinterlegung für beide fordern. (2) Der Nießbraucher und der Gläubiger können nur gemeinschaftlich kündigen. Die Kündigung des Schuldners ist nur wirksam, wenn sie dem Nießbraucher und dem Gläubiger erklärt wird.“

[37] Ust. § 1079 zní: „Der Nießbraucher und der Gläubiger sind einander verpflichtet, dazu mitzuwirken, dass das eingezogene Kapital der Rechtsverordnung nach § 240a entsprechend angelegt und gleichzeitig dem Nießbraucher der Nießbrauch bestellt wird. Die Art der Anlegung bestimmt der Nießbraucher.

[38] Op. cit. sub 9, str. 1074, 1075.

[39] Tamtéž, str. 1077.

[40] Srov. J. Fiala in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol., op. cit. sub 5, str. 861.

[41] L. Vondřich in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník. Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2019, str. 1339.

[42] Německé řešení favorizuje poživatele, neboť poživatel může určit druh reinvestice a nárokovat si požívací právo (§ 1079 BGB).

[43] Nabytí vlastních podílů smlouvou o převodu podílu zákon společnosti s ručením omezeným zakazuje (§ 149 z. o. k.).

[44] Shodně ve vztahu k přednostnímu právu na upsání akcií L. Slavíková, op. cit. sub 21, str. 168.

[45] Rozhodnutí NS ČSR ze dne 9. 1. 1930, sp. zn. R I 1023/29, jehož právní věta zní: „Výtěžek z prodeje upisovacích práv při nové emisi akcií není výtěžkem z akcií, jenž by připadal požívateli, nýbrž jest volným vlastnictvím vlastníka starých akcií.“

[46] Tamtéž.

[47] Op. cit. sub 11, str. 309, komentář k § 15; I. Saenger, M. Inhester: NomosKommentar. GmbhG, Hadkommenter, 3. vyd., str. 430; op. cit. sub 9, str. 1074, 1075.

[48] Op. cit. sub 27, str. 544.

[49] C. Orlhac: Démembrement et droits sociaux: transmettre en préservant le donateur, dostupné z: https://revuefiduciaire.grouperf.com/article/3759/hb)20180604100824756.html; op. cit. sub 27, str. 544, bod 851.

[50] J. Lasák, D. Hrabánek in J. Spáčil a kol., op. cit. sub 18, str. 944.

[51] Op. cit. sub 5, str. 684 a násl.

[52] Připouští-li pluralitu podílů společenská smlouva a rozhodne-li tak valná hromada (§ 229 odst. 1 a 2 z. o. k.).

[53] Čl. 420-24 zákona o obchodních společnostech z 10. 8. 1015 zní: „En cas d’augmentation de capital par incorporation de réserves, les actions nouvelles appartiennent au nu-propriétaire, sous réserve des droits de l’usufruitier.“

[54] Op. cit. sub 11, str. 309, komentář k § 15; L. Saenger, M. Inhester: NomosKommentar. GmbhG, Hadkommenter, 3. vyd., str. 431; op. cit. sub 9, str. 1089.