Nalézací rovina daňového řízení je materiálně omezena lhůtou pro stanovení daně. Daňový řád přitom vyžaduje pro stanovení daně vydání rozhodnutí v podobě platebního výměru nebo dodatečného platebního výměru. V rámci správy daní však dochází k situacím, kdy vyměřovací či doměřovací řízení nevede ve lhůtě pro stanovení daně k věcnému rozhodnutí. To může být způsobeno komplikovaností případu, liknavostí správce daně i dodatečným daňovým tvrzením daňového subjektu v samém závěru maximální lhůty pro stanovení daně. Článek se věnuje případům, kdy řízení nevede ke svému účelu vlivem uplynutí lhůty pro stanovení daně, a identifikuje dopady usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 231/2022-44 do jednotlivých procesních situací.

Páteří správy daní je daňové řízení.[1] Jeho cíl daňový řád vymezuje ve shodě s cílem správy daní, a je proto vedeno za účelem správného zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady. Z uvedené formulace je již patrné, že se předpokládá nejen stanovení daně, ale i její vybrání. Daňové řízení se proto odehrává ve dvou rovinách, a to rovině nalézací a rovině platební. Podstatou nalézací roviny je správné zjištění a stanovení daně skrze autoritativní rozhodnutí orgánu veřejné moci. Rovina platební pak sleduje skutečné splnění daňové povinnosti v podobě uhrazení daně správci daně,[2] a tím i materiální vyrovnání vztahu mezi subjektem daně a veřejným rozpočtem.[3]

Daňové řízení však není vedeno jako jedno řízení. Jde o soubor postupů[4] v rámci časového úseku,[5] který ohraničuje proces správy daní vztahující se k předmětu vymezenému konkrétní daní a zdaňovacím obdobím nebo jednotlivou skutečností, vedený v rámci vymezeného účelu daňového řízení. Počátek daňového řízení je tak vymezen buď začátkem zdaňovacího období, nebo v případě, že je předmětem zdanění jednotlivá skutečnost, touto skutečností.[6] Naopak jeho skončení je v nalézací rovině spojeno se lhůtou pro stanovení daně, jejímž uplynutím je daňová povinnost nezměnitelná a hmotněprávně fixovaná, a v rovině platební se lhůtou pro placení daně, jejímž uplynutím nelze platbu daně přijmout ani vymáhat.[7] Pro daňové řízení je tak stěžejní jeho materiální počátek a konec. Oproti tomu pro jeho dílčí řízení[8] je podstatný jejich formální počátek a konec, který je však limitován trváním daňového řízení v příslušné rovině.

Jedním z posledních, a bezesporu zásadním rozhodnutím, které se dotýká lhůty pro stanovení daně, je usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2025, č. j. 1 Afs 231/2022-44. V jeho druhém výroku přitom soud vstupuje na pole dotváření práva a vymezuje (novou) situaci prodloužení maximální lhůty pro stanovení daně. Tomuto tématu se věnuje i tento článek. Jeho cílem je identifikovat dopady rozhodnutí do jednotlivých situací tvrzení daně na sklonku maximální lhůty pro stanovení daně.

Stanovení daně

V rámci nalézací roviny daňového řízení lze vést dvě dílčí nalézací daňová řízení za účelem zjištění a stanovení daně – vyměřovací a doměřovací. Obligatorní součástí daňového řízení je vyměřovací řízení, které je vedeno vždy.[9] Fakultativně lze však vést řízení doměřovací v případě, kdy se v rámci vyměřovacího řízení nepodařilo správně stanovit daň.[10] Obě tato řízení je třeba v konečném smyslu vnímat jako jeden celek, tvořící nalézací rovinu daňového řízení majícího stejný předmět.[11]

Obě dílčí nalézací daňová řízení jsou spojena s formálním zahájením dle § 91 odst. 1 daňového řádu – řízení je tak zahájeno buď prvním podáním ve věci (daňovým tvrzením), nebo dnem, kdy byl správcem daně učiněn vůči daňovému subjektu první úkon ve věci (např. tedy výzvou k podání daňového tvrzení nebo zahájením daňové kontroly k již vyměřené dani[12]).[13] Tomuto rozdělení odpovídá i koncepce vyměřovacího řízení vedeného na základě daňového tvrzení nebo z moci úřední.[14]

Z podstaty vyměřovacího nebo doměřovacího řízení jakožto řízení plyne, že je formálně zakončeno rozhodnutím.[15] Takovým rozhodnutím je zpravidla rozhodnutí o stanovení daně, a to v podobě platebního výměru u vyměřovacího řízení a dodatečného platebního výměru u řízení doměřovacího.[16] V ojedinělých případech však takovým rozhodnutím může být i rozhodnutí o zastavení řízení, např. v případě zániku daňového subjektu bez právního nástupce nebo stalo-li se řízení bezpředmětným.[17] Konečně v některých situacích zákonodárce předpokládá skončení řízení ex lege bez vydání rozhodnutí (ať již meritorního, nebo procesního).[18]

Daňový řád pro některá rozhodnutí o stanovení daně nevyžaduje oznámení výsledku stanovení daně daňovému subjektu. Jde o případy, kdy dochází ke stanovení daně shodně s tvrzením daňového subjektu obsaženým v daňovém tvrzení, bez toho, aby správce daně provedl ohledně konkrétní daně kontrolní postup.[19] V takovém případě stanovuje fikci doručení rozhodnutí o stanovení daně na poslední den lhůty pro podání příslušného daňového tvrzení nebo na den, kdy bylo daňové tvrzení podáno, bylo-li podáno opožděně.[20] Neznamená to ovšem, že by se platební výměr nebo dodatečný platební výměr nevydával, zákonodárce nadále předepisuje vydání rozhodnutí, které je založeno do spisu,[21] avšak v rámci procesní ekonomie zákonodárce upouští od jeho oznámení daňovému subjektu. Z tohoto obecného pravidla lze nalézt odchylky v různých podobách, od placení daně bez jejího stanovení po samovyměření a samodoměření,[22] se kterým se lze setkat např. u daně z přidané hodnoty[23] a daně z hazardních her.[24]

Odlišnou koncepci měl zákon o správě daní a poplatků. Ten v § 46 odst. 5 neobsahoval jen fikci doručení, kterou známe i dnes,[25] ale i fikci vyměření. V případě, kdy se tedy vyměřená daň neodchylovala od daně tvrzené, nemusel být platební výměr vůbec vydán. K vyměření došlo mlčky.[26]

Lhůta pro stanovení daně

Ačkoliv dílčí daňové řízení končí vydáním platebního výměru nebo dodatečného platebního výměru, samotná nalézací rovina daňového řízení končí až s uplynutím lhůty pro stanovení daně. V rámci nalézacího daňového řízení se tak neuplatní princip res administrata (res iudicata),[27] neboť daň stanovená v platebním výměru není bez dalšího daní konečnou, a to ani po nabytí právní moci rozhodnutí vydaného v rámci dílčího nalézacího řízení.[28] Cílem správy daní je správné zjištění a stanovení daně, což koresponduje s účelem daňového řízení. Daňové řízení v nalézací rovině tak může směřovat k tomuto cíli prostřednictvím několika dílčích řízení, kterými se výše daně mění tak, aby došlo ke správnému zjištění a stanovení daně. Jde o projev veřejného zájmu na správném a řádném plnění veřejného rozpočtu. Tento veřejný zájem je však v tomto ohledu ve střetu s principem právní jistoty daňového subjektu, který by bez existence konečného okamžiku vyrovnání daně v nalézací rovině existoval v neustálé nejistotě ohledně pozdějších změn daně. To by v kontextu důkazní povinnosti,[29] která jej tíží, v konečném důsledku znamenalo nemožnost prokázat správnost jím tvrzené daně vlivem plynutí času. Omezením nalézací roviny daňového řízení je proto lhůta pro stanovení daně. Jejím marným uplynutím je nastolena jistota, že posledně stanovená daň zůstane beze změny, popř. že ani nedojde ke stanovení daně, pokud stanovena nebyla.[30] Současně dochází ke stimulaci veřejné moci k včasnému výkonu jejích oprávnění a povinností.[31]

Lhůta pro stanovení daně je lhůtou prekluzivní (propadnou)[32] hmotněprávní povahy. Jejím uplynutím je tak hmotněprávní vztah subjektu daně a veřejného rozpočtu fixován[33] a již neexistuje instrument, kterým by bylo možné do tohoto vztahu zasáhnout. Veřejná moc tím ztrácí oprávnění stanovit daň, resp. změnit její výši.[34] V rovině procesní je tak zcela neúčelné vést jakékoliv řízení či postup, které by měly vést ke stanovení daně, neboť ke stanovení daně s ohledem na propadnutí oprávnění nedojde.[35]

Dojde-li tedy k uplynutí lhůty pro stanovení daně, není možné daň stanovit, a to i v případě, kdy je o této dani již vedeno nalézací daňové řízení, ev. kontrolní postup v rámci nalézacího daňového řízení. Takové nalézací řízení je třeba zastavit podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu pro bezpředmětnost.[36] Toto řešení je výsledkem striktní povinnosti stanovit daň ve lhůtě pro stanovení daně.[37] Není tedy možné uplatnit fikci vyměření známou ze zákona o správě daní a poplatků, jak bylo dříve judikováno Ústavním soudem[38] a v kontextu daňového řádu prosazováno 2. senátem Nejvyššího správního soudu.[39] Odklonil se tím však od rozhodovací praxe založené 5. senátem,[40] čehož si povšiml 1. senát[41] a věc předložil rozšířenému senátu. V odpovědi je jasně aprobována správnost postupu 5. senátu, neboť daňový řád „nezná fikci vyměření daně, a vyměřit daň v souladu s údaji tvrzenými v přiznání k dani lze pouze vydáním platebního výměru“. Nic na tom nemění ani skutečnost, že tento „platební výměr není ve skutečnosti vydáván k poslednímu dni lhůty pro podání daňového přiznání či ke dni jeho faktického podání“, ačkoliv daňový řád stanovuje fikci oznámení a právní moci k tomuto okamžiku.[42]

Pokud tedy v rámci lhůty pro stanovení daně nedojde ke stanovení daně v důsledku neukončeného kontrolního postupu, je třeba takové řízení zastavit. V rámci daňového práva pro takovou situaci neexistují prostředky nápravy. Takový výsledek může být ve prospěch i v neprospěch daňového subjektu. Pokud totiž má jít o rozhodnutí ve „prospěch“ daňového subjektu (např. samotné vyměření daně nebo pozitivní doměření daně zvyšující daň), uplynutím lhůty již není možné daň stanovit, a nedojde tak ani k vyrovnání daně v platební rovině (nedojde k jejímu zaplacení). Naopak však může existovat i situace, kdy má jít o rozhodnutí v „neprospěch“ daňového subjektu (typicky má dojít ke stanovení negativní daně nebo k negativnímu doměření daně snižujícímu dříve stanovenou daň). Daňový subjekt se v takové situaci nemůže domáhat přeplatku, který mu mohl následkem rozhodnutí vzniknout, prostředky daňového práva. Daňový subjekt pak může pokračovat cestou náhrady škody (tedy již půjde o civilní deliktní nárok).[43]

Daňové tvrzení na sklonku lhůty pro stanovení daně

Stanovit daň lze obecně ve lhůtě tří let ode dne, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by byla povinnost řádné daňové tvrzení podat.[44] Za splnění zákonných podmínek však dochází k prodlužování,[45] přerušení[46] či stavění této lhůty.[47] I přes tyto zásahy do jejího běhu však dle normativního vyjádření zákonodárce může činit nejdéle 10 let,[48] s prolomením v případech souvisejících s trestním řízením.[49]

Jednou ze situací, pro kterou dochází k prodloužení lhůty pro stanovení daně, je podání dodatečného daňového tvrzení v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně. V takovém případě dochází k jejímu prodloužení o jeden rok. Toto prodloužení však bylo vždy uvažováno v limitu maximální lhůty pro stanovení daně o délce 10 let.[50]

Kromě toho, že lhůta pro stanovení daně časově ohraničuje oprávnění správce daně vést postupy a řízení vztahující se ke konkrétní dani, ohraničuje i právo daňového subjektu podat dodatečné daňové tvrzení.[51] Vlivem kombinací jednotlivých variant prodloužení, přerušení či stavění lhůty pro stanovení daně je však reálná situace, kdy lhůta pro stanovení daně trvá celých 10 let.[52] Daňový subjekt tak může mít právo podat dodatečné daňové přiznání i těsně před jejím uplynutím. Správce daně se v takovém případě ocitá v situaci, kdy s ohledem na maximální délku lhůty nemá časový prostor pro prověření správnosti tvrzení daňového subjektu, ačkoliv daňový subjekt využil práva tvrdit daň v zákonem předpokládané lhůtě.

Tuto situaci Nejvyšší správní soud v rozebíraném usnesení rozšířeného senátu posoudil jakožto otevřenou teleologickou mezeru zákona, neboť daňový subjekt sice vykoná své právo ve stanovené lhůtě, avšak právo veřejné moci neposkytuje nástroj, jak úkon daňového subjektu věcně vyřídit (příp. je časový prostor tak krátký, že není možné prověřit správnost tvrzení daňového subjektu).

Tuto mezeru se soud rozhodl vyplnit analogickým prodloužením maximální lhůty pro stanovení daně o lhůtu dle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu, tedy o jeden rok. Tím má být správci daně poskytnut dostatečný časový prostor pro věcné vyřízení, vč. případného kontrolního postupu. K tomuto kroku přistupuje na obdobném teleologickém pozadí. Prodloužení podle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu má totiž za účelem poskytnout správci daně dostatečný časový prostor pro prověření správnosti tvrzení daňového subjektu. Prodloužení lhůty pro stanovení daně i přes její desetiletý limit sleduje stejný účel.

Tento zásah do právní jistoty (formované maximální lhůtou pro stanovení daně) se Nejvyšší správní soud snaží vyvážit omezením, že správce daně sice může provést komplexní prověření tvrzení daně, ale v takto prodloužené lhůtě nemůže stanovit daň vyšší, než jak ji dodatečně tvrdí daňový subjekt, nebo než poslední známou.[53] Současně nepřipouští řetězení těchto prodloužení (využitím jiných hypotéz prodloužení lhůty dle § 148 odst. 2 daňového řádu)[54] a ani podání dalšího dodatečného daňového tvrzení, kterým by daňový subjekt tuto lhůtu mohl opakovaně prodlužovat (ad absurdum do nekonečna).[55]

Situace na konci lhůty pro stanovení daně 

S koncem lhůty pro stanovení daně může nastat několik procesních situací:[56]

1. Probíhá vyměřovací řízení, které vlivem různých kombinací dosáhne v probíhajícím kontrolním postupu až na maximální lhůtu pro stanovení daně. Vyměřovací řízení nedojde svého účelu.

2. Dojde k zahájení doměřovacího řízení z moci úřední (zahájením daňové kontroly), která však v rámci lhůty pro stanovení daně nevede ke stanovení daně. Doměřovací řízení nedojde svého účelu.

3. V posledních 12 měsících lhůty před uplynutím lhůty pro stanovení daně v její maximální délce dojde k podání dodatečného daňového tvrzení.

a) V maximální lhůtě pro stanovení daně prodloužené o jeden rok nedojde ke stanovení daně. Doměřovací řízení nedojde svého účelu.

b) V maximální lhůtě pro stanovení daně prodloužené o jeden rok dojde ke stanovení daně. Doměřovací řízení dojde svého účelu.

Situace 1 je charakteristická značným časovým prostorem pro správce daně k vyměření daně, kdy na vyměření daně správce daně využije maximální časový prostor v délce 10 let. Pánem řízení je přitom správce daně, a je tedy na něm, aby přijal procesní opatření, která umožní daň řádně a včas stanovit. Výsledkem takového řízení tak bude ztráta oprávnění daň stanovit. Správce daně takové vyměřovací řízení s uplynutím lhůty pro stanovení daně procesně ukončí rozhodnutím o zastavení řízení.

Situace 2 znamená také využití vymezeného času pro stanovení daně správcem daně. Děje se tak však v rámci daňové kontroly, kterou bylo zahájeno doměřovací řízení. Vzhledem k tomu, že lhůta pro stanovení daně limituje nalézací rovinu daňového řízení jako takovou, vede její uplynutí i k nemožnosti dále vést doměřovací řízení. Správce daně takové řízení opět ukončí rozhodnutím o zastavení řízení.

Zatímco předchozí situace se týkají řízení z moci úřední, situace 3 řízení zahájeného podáním daňového subjektu na sklonku maximální lhůty pro stanovení daně – v extrémní podobě v poslední den této lhůty. Správce daně tak má limitovaný prostor pro stanovení daně, příp. i prověření správnosti tvrzení daňového subjektu v rámci kontrolního postupu. V takovém případě by v kontextu zde řešeného rozhodnutí mělo dojít k prolomení maximální délky lhůty pro stanovení daně. Lhůta pro stanovení daně se tak prodlouží o jeden rok analogicky k § 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu. V takto prodloužené lhůtě buď dojde ke stanovení daně (situace 3b), ale může se opakovat stav obdobný situaci 2. Správce daně po uplynutí 11 let tak opět bude muset řízení zastavit pro absenci jeho předmětu. Takto prodlouženou maximální lhůtu pro stanovení daně nelze nijak dále prodlužovat, stavět či přerušovat s výjimkou kombinací s trestním řízením.

Závěr

Z popsaných situací lze vyvodit dva stěžejní závěry:

• Ke stanovení daně podle daňového řádu musí vždy dojít v rámci lhůty pro stanovení daně. Musí se tak stát rozhodnutím, neboť daňový řád na rozdíl od zákona o správě daní a poplatků nezná fikci vyměření. Pokud v rámci lhůty pro stanovení daně nedojde řízení svého účelu, tj. stanovení daně, je třeba takové řízení zastavit. V rámci daňového práva již není možné o dani jakkoliv věcně rozhodnout. Tento stav může být prospěšný pro daňový subjekt (nedojde ke stanovení daně, a tedy nebude ani daň vybrána), ale i v jeho neprospěch. V druhém případě je prostředkem řešení situace jedině náhrada škody v režimu zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
• Pokud dojde k podání přípustného dodatečného daňového tvrzení v posledních 12 měsících maximální lhůty pro stanovení daně, lze analogicky k § 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu prodloužit tuto maximální lhůtu pro stanovení daně o jeden rok. Účelem tohoto prodloužení je poskytnout správci daně časový prostor pro stanovení daně, vč. prověření správnosti tvrzení daňového subjektu kontrolním postupem. Tuto lhůtu však nelze dále prodlužovat, přerušovat či stavět s výjimkou kombinací s trestním řízením. I v takto prodloužené lhůtě je třeba o dani rozhodnout platebním výměrem. Pokud k tomu nedojde, nelze daň stanovit. Pokud se daňový subjekt chce domáhat částky odpovídající přeplatku z dodatečného daňového tvrzení, musí tak činit opět cestou náhrady škody.

Ačkoliv postup navržený rozšířeným senátem poskytuje správci daně časový prostor pro věcné vyřízení podání daňového subjektu, je otázkou, zda soud vůbec korektně identifikoval mezeru v zákoně. Předkládací senát se rozšířeného senátu dotazoval pouze na povahu vyměření daně – tedy zda lze daň vyměřit fikcí, obdobně jako tomu bylo v zákoně o správě daní a poplatků. Jako mezeru v zákoně tedy bylo možné identifikovat právě chybějící pravidlo na fikci vyměření, která umožňuje alespoň fikcí stanovit daň, o které správce daně nemůže rozhodnout pro uplynutí lhůty pro stanovení daně. Je však třeba podotknout, že v rámci daňového řádu takovou fikci stanovení daně neznáme, a tedy je metodologicky problematické takové pravidlo dotvářet.[57]

• Alternativně by bylo možné uvažovat i o uzavřené teleologické mezeře v tom smyslu, že daňový subjekt nemá mít právo podat daňové tvrzení po celou lhůtu pro stanovení daně. Zákonodárce v takovém případě nedostatečně zohlednil situaci[58] podání daňového tvrzení v závěru maximální lhůty pro stanovení daně. V takovém případě by muselo dojít k teleologické redukci[59]zkrácením období, po které lze podat dodatečné daňové přiznání, na devět let, obdobně jako je tomu u samodoměření.[60] S uplynutím desátého roku by ovšem nadále mohla existovat situace bez věcného rozhodnutí, pokud by v rámci posledního roku správce daně platební výměr nebo dodatečný platební výměr nevydal.

Konečně, rozšířený senát ve druhém výroku, kterým dovozuje prodloužení maximální lhůty pro stanovení daně, překročil spornou otázku vymezenou předkládacím senátem i projednávanou věc. Ust. § 17 odst. 1 s. ř. s. předpokládá právě rozhodování v případech odlišného závěru předkládacího senátu ukotvených ve skutkových zjištěních konkrétního případu, nikoliv řešení abstraktních právních otázek, jak se zde stalo.[61]

 

JUDr. Ondřej Málek působí na Katedře finančního práva a finanční vědy na PF UK v Praze a je daňovým poradcem.

Ilustrační foto: Pixabay.com

---

[1] K. Alexa: Pojem daňového řízení v novém daňovém řádu, Daně a finance č. 2/2012, str. 8-15.

[2] M. Karfíková et al.: Teorie finančního práva a finanční vědy, Wolters Kluwer, Praha 2018, str. 169.

[3] Srov. obsah daňověprávního vztahu dle R. Boháč: Daňové příjmy veřejných rozpočtů v České republice, Wolters Kluwer, Praha 2013, str. 27.

[4] J. Baxa et al.: Daňový řád. Komentář, II. díl, Wolters Kluwer, Praha 2011, str. 806.

[5] O. Lichnovský, R. Ondrýsek a kol.: Daňový řád. Komentář, 5. vyd., C. H. Beck, Praha 2024, str. 616.

[6] Tamtéž, str. 616.

[7] L. Kaniová in O. Lichnovský, R. Ondrýsek a kol., op. cit. sub 5, str. 807.

[8] § 134 odst. 3 daňového řádu.

[9] Existují ovšem specifické situace, kdy ke stanovení daně nedochází a daň je pouze placena [srov. R. Boháč: K problematice samovyměření a samodoměření daně, DAUC.CZ – expertní příspěvky (online), Wolters Kluwer, 15. 6. 2017 [cit. 15. 3. 2025], dostupné z: https://www.aspi.cz/products/lawText/7/233702/1/2].

[10] Op. cit. sub 4, str. 806.

[11] Rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2017, č. j. 5 Afs 27/2017-45.

[12] Srov. zahájení doměřovacího řízení dle rozsudku NSS ze dne 15. 6. 2016, č. j. 6 Afs 76/2016-33.

[13] Srov. § 145 odst. 1 daňového řádu.

[14] § 139 odst. 1 daňového řádu.

[15] M. Bakeš et al.: Finanční právo, 6. vyd., C. H. Beck, Praha 2012, str. 261.

[16] § 147 odst. 1 daňového řádu.

[17] § 106 odst. 1 daňového řádu.

[18] § 88a odst. 3 daňového řádu.

[19] § 140 odst. 1 a § 144 odst. 1 daňového řádu.

[20] § 140 odst. 2 a § 144 odst. 2 daňového řádu.

[21] Srov. § 140 odst. 1 in fine a § 144 odst. 1 in fine daňového řádu.

[22] Op. cit. sub 9.

[23] § 110zl zákona o DPH.

[24] § 11 zákona o dani z hazardních her.

[25] Za den oznámení považujeme poslední den lhůty pro podání daňového tvrzení, příp. den podání, bylo-li podáno opožděně.

[26] M. Kindl, D. Telecký, H. Válková: Zákon o správě daní a poplatků. Komentář, C. H. Beck, Praha 2002, str. 310-311.

[27] Srov. s obecnou situací ve správním právu procesním (S. Skulová et al.: Správní právo procesní, 4. vyd., Aleš Čeněk, Plzeň 2020, str. 176).

[28] Rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2017, č. j. 5 Afs 27/2017-45.

[29] § 92 odst. 3 daňového řádu.

[30] Op. cit. sub 1, str. 142-143.

[31] Nález ÚS ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 493/05.

[32] Srov. rozhodnutí ke lhůtě pro vyměření v zákoně o správě daní a poplatků (nález ÚS ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 8/98; rozsudek NSS ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Afs 9/2003-70); rozhodnutí ke lhůtě pro stanovení daně v daňovém řádu (rozsudek NSS ze dne 12. 8, 2021, č. j. 8 Afs 292/2020-23).

[33] Srov. důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona daňový řád, sněmovní tisk 685, 5. volební období (2006-2010), str. 98.

[34] Op. cit. sub 1, str. 153.

[35] Srov. časové mantinely vyhledávací činnosti dle rozsudku NSS ze dne 22. 7. 2011, č. j. 5 Aps 3/2011-101.

[36] Op. cit. sub 5, str. 524.

[37] V této lhůtě přitom musí dojít k pravomocnému stanovení daně (usnesení NSS ze dne 31. 7. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007-134, rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2009, č. j. 8 Afs 76/2008-148). Pro samotného správce daně tedy už nemusí být účelné vydat rozhodnutí o stanovení daně před samotným koncem lhůty pro stanovení daně, pokud nelze předpokládat, že se stane pravomocným. Lze však uvažovat o situaci, kdy správce daně vydá rozhodnutí o stanovení daně i v poslední den lhůty a daňový subjekt se ihned vzdá práva na odvolání, čímž rozhodnutí nabude právní moci.

[38] Nález ÚS ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09.

[39] Rozsudek NSS ze dne 30. 12. 2022, č. j. 2 Afs 60/2021-23.

[40] Rozsudky NSS ze dne 8. 4. 2022, č. j. 5 Afs 57/2021-31, a ze dne 14. 11. 2023, č. j. 5 Afs 103/2022-47.

[41] Usnesení NSS ze dne 25. 1. 2024, č. j. 1 Afs 231/2022-35.

[42] Usnesení NSS ze dne 5. 2. 2025, č. j. 1 Afs 231/2022-44.

[43] Nález ÚS ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09; O. Dráb, O. Trubač, T. Zatloukal: Obrana před daňovou kontrolou, ASPI, Praha 2006, str. 334-337.

[44] § 148 odst. 1 daňového řádu.

[45] § 148 odst. 2 daňového řádu.

[46] § 148 odst. 3 daňového řádu.

[47] § 148 odst. 4 daňového řádu.

[48] § 148 odst. 5 daňového řádu. Jako absolutní limit ji vnímala i literatura (srov. op. cit. sub 5, str. 678; op. cit. sub 4, str. 879-880; T. Rozehnal: Daňový řád. Praktický komentář, 3. vyd., Wolters Kluwer, Praha 2024, str. 300; L. Matyášová, M. E. Grossová: Daňový řád s komentářem a judikaturou, 2. vyd., Leges, Praha 2015, str. 542; M. Kopřiva, J. Novotný: Manuál k daňovému řádu, 2. vyd., Sagit, Ostrava 2013, str. 515).

[49] § 148 odst. 6 a 7 daňového řádu.

[50] Oproti zákonu o správě daní a poplatků maximální lhůtu pro stanovení daně nestaví ani probíhající soudní řízení podle § 41 s. ř. s. (srov. op. cit. sub 5, str. 678).

[51] § 141 odst. 1 a 2 daňového řádu a k tomu navazující rozhodnutí (zejm. usnesení NSS ze dne 5. 9. 2023, č. j. 5 Afs 363/2019-50).

[52] Srov. opakované prodloužení dle rozsudku NSS ze dne 25. 5. 2016, č. j. 2 Afs 22/2016-43.

[53] Usnesení NSS ze dne 5. 2. 2025, č. j. 1 Afs 231/2022-44, bod 70.

[54] Tamtéž, bod 71.

[55] Tamtéž, bod 72.

[56] Jednotlivé situace neřeší zvláštní případy prolomení lhůty pro souběh s trestním řízením dle § 148 odst. 6 a 7 daňového řádu.

[57] Právní úprava tedy je zásadním způsobem odlišná od stavu v nálezu ÚS ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09.

[58] E. A. Kramer, R. Arnet: Juristische Methodenlehre, 7. vyd., Stämpfli Verlag, Bern 2024, str. 224.

[59] Tamtéž, str. 252.

[60] Srov. § 13 odst. 1 zákona o dani z hazardních her a § 110zp odst. 4 zákona o DPH.

[61] Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 6. 2007, č. j. 2 Afs 52/2006-86.