Leges, Praha 2024, 352 stran, 680 Kč.

V úvodních pasážích seznamuje autor s tím, jak je v oblasti politické i v normách mezinárodního práva pojímána velmoc, kterými znaky byla v historii definována, jak se jejich realita vyvíjela a jak stojí v praxi dnes. Podotýká zde, že trvalým znakem zůstává jejich nechuť účastnit se jednání před mezinárodními soudy, kde by měly vystupovat jako žalovaná strana, resp. úspěšně se vyhýbají provedení rozsudku, což platí i ohledně sporadické judikatury Evropského soudu pro lidská práva v této věci.

Kapitola o vzniku Československa je uvedena analýzou geneze doktríny a praxe národnostní koncepce státu, která od poloviny 19. století nahradila koncept národního státu jakožto „patrimonia panovníka“. Konstatuje, že právo národů na sebeurčení, formulované W. Wilsonem v lednu 1918, sice sehrálo důležitou roli při vzniku samostatného československého státu, nicméně jeho místo bylo významné v době války, ale v mírových dobách jej nahradila spíše zásada práva na zachování územní celistvosti. Současně připomíná, že národnostní princip ostatně vždy rezonoval spíše v oblasti politické a ideologické, mnohem méně v mezinárodním právu.

Zkoumány jsou důvody vzniku bipolárního světa v předvečer 1. světové války a hodnotové cíle obou uskupení, v nichž opět jen malý význam byl ve skutečnosti přiznáván právu na sebeurčení, které sloužilo hlavně jako argument pro dosažení politických cílů států Dohody.

Pokud se týká příprav konstituování samostatného československého státu, je zdůrazňována role zahraničních akcí, které byly zásadní, vzhledem k tomu, že domácí scéna se ocitla po zatčení a odsouzení jejích předáků v roce 1916 „ve stavu klinické smrti“, z níž se jen pomalu probírala, a její odvolávání na anachronický historicko-státoprávní program neměl patřičný ohlas u vlád zemí Dohody. Autor také dovozuje, že různá jednání, vedená představiteli zahraničních spolků, resp. dokumenty zde přijaté (např. tzv. Pittsburská dohoda z května 1918), neměly z hlediska mezinárodního práva v podstatě žádný význam. Sledována je geneze ideje tzv. československého národa, která pro nedostatek konsensu nakonec vyústila spíše v emoce než uvážlivě definovaný koncept. Vyzdvižen je význam legií, které získaly na sklonku války status zvláštního subjektu, bojujícího v rámci dohodových armád, a jejichž vlády tak uznaly příspěvek Čechoslováků k vítězství Spojenců. Podrobně jsou analyzovány události předznamenávající vznik republiky, ústící v závěr, že datum 28. října bylo určující i pro Slovensko. Připomenuto je konečně, že při vymezování hranic s Německem, Rakouskem a Maďarskem bylo postupováno podle zásady uti possidetis, která se naopak neprosadila při stanovení hranic s Polskem, kde bylo přihlíženo k pragmatickým ekonomickým a dopravním aspektům.

Závěr této kapitoly vyznívá až poněkud nostalgicky: v důsledku vývoje na počátku 30. let už nebylo Československo schopno nést ideje, na jejichž základech vzniklo (zmiňována je zde preambule Saintgermainské smlouvy), a formulovat svoje zájmy, takže velmoci z roku 1918 přijaly jeho konec bez emocí.

Analýzu osudového roku 1938 Malenovský začíná kritickou reflexí Versailleské smlouvy, která byla koncipována jako trest pro poraženého, tj. Německo, i nástroj, jak mu zabránit ve válečné recidivě. Současně však odhalila rozpory mezi Spojenci, protože Francie ho chtěla reparacemi „přidusit“, kdežto Anglie a Itálie v tom spatřovaly nebezpečí francouzské dominance v Evropě, a proto nebyly při její realizaci tak rigidní. V Německu vyvolala pocit zmaru a nálady odporu, které později využil Hitler. Autor se dále kriticky vyrovnává se směřováním národnostní politiky meziválečného Československa, která nebyla schopna se na státoprávní úrovni vyrovnat s odstředivými tendencemi menšin, zejména kvantitativně velké německé skupiny obyvatel, která se ani za menšinu nepovažovala, a tím bylo nahráváno argumentaci o jejich útlaku a nutnosti ochrany, na kterou v okamžiku rozhodování přistoupily obě demokratické západní mocnosti. Nacistické Německo přitom sledovalo inkluzi, spojení „pokrevních Němců“, kteří si nárokovali Lebensraum, a do tohoto rámce se mu podařilo vtáhnout i víceméně uměle vytvářený prostor Sudet.

Zasvěceně jsou zkoumány mezinárodněprávní aspekty neplatnosti Mnichovské dohody, mezi jinými s ohledem na omezené uplatnění možnosti obligatio in detrimentum tertii v mezinárodním právu. Sledován je proces eliminace Československa, které bylo ještě v roce 1938 nuceno odstoupit další části území Maďarsku a Polsku, až se z něho brzy stalo těleso zcela neživotaschopné, které E. Hácha odevzdal do rukou vůdce německé říše (jakkoli byl tento jeho akt bez vnitrostátní i mezinárodněprávní opory).

Akcentován je fakt, že již během války se československé zahraniční reprezentace snažily prosadit myšlenku, že Mnichovská dohoda byla neplatná od samého počátku, což se jim však na úrovni mezinárodního práva, resp. signatářů dohody, nikdy nepodařilo.

Ve shrnujícím závěru J. Malenovský poukazuje na fakt, že naše právní věda ani politická reprezentace nebyly do současnosti schopny se vymanit ze zajetých koridorů, formulovaných v 60. a 70. letech minulého století, a dovozuje, že fakticky rezonují i ve Smlouvě mezi SRN a ČSFR z roku 1992, a sám nabízí na půdorysu mezinárodního práva řešení, které by tento, byť v současnosti již jen akademický problém, zbavilo zastaralého a překonaného jednostranného ideologického a politického nahlížení.

Pojednání o invazi do Československa v roce 1968 je uvedeno úvahami nad kontinuitou sovětského a ruského státu, která se zprvu jevila jako užitečná, předcházející možnému chaosu (což se mj. odrazilo v tom, že se stal jeho nástupcem v OSN a Radě bezpečnosti), brzy se však ukázalo, že Ruská federace převzala jak imperiální praxi (vpád do Gruzie v roce 1992), tak i rétoriku svého předchůdce (výhrůžky intervencí na ochranu rusky mluvícího obyvatelstva v Pobaltí). Autor dovozuje, že se tu vrací pojetí, které vyjádřil Stalin větou, že každý nastoluje svůj systém, kam je schopna dojít jeho armáda, což platilo nejen o roce 1968, ale i v současnosti, kdy prostor východní a střední Evropy Rusko stále považuje za sféru svého vlivu (fakticky na něj přitom takto nazírá již nejméně od konce 30. let minulého století, což je dokazováno na obsahu tajného protokolu k německo-sovětské smlouvě z roku 1939). V rámci přehledného shrnutí vývoje v období od konce války do počátku 90. let minulého století, kdy se SSSR etabloval jako supervelmoc, nárokující si ochranu světového socialismu, zevrubně rekapituluje události v NDR (1953) a Maďarsku a Polsku (1956), kde pokusy o demokratizaci nebo alespoň uvolnění režimu Moskva v zárodku zadusila a které se staly jakýmsi předobrazem srpnové intervence v roce 1968.

Pohledem na dva dokumenty z července a srpna 1968 (ze schůzky v Čiernej nad Tisou a Bratislavy) je konstatováno, že se sice jednalo o akty formálně uzavřené mezi vedením komunistických stran, nikoli vlád, nicméně s ohledem na to, že v totalitních režimech byly tyto strany povolány „k vedoucí roli ve společnosti“, měly relevanci i z pohledu mezinárodního práva.

Analyzovány jsou postoje, které zaujala naše politická reprezentace k invazi a následné okupaci, a objasněn je jejich význam z pohledů norem mezinárodního práva.

Pokud jde o rozhodnutí sovětských stranických špiček realizovat invazi, autor jednoznačně dovozuje, že šlo o součást permanentní politiky expanze, vlastní sovětské velmoci, na niž v současnosti plynule navazuje velmoc ruská, jakkoli pod jiným ideovým odůvodněním. Upozorňuje dále na to, že v žádné z dohod uzavřených mezi Československem, resp. Českou republikou, a Ruskem na počátku 90. let se neobjevuje doznání, že Ruská federace, jakožto pokračovatel SSSR, nese odpovědnost za invazi a následnou okupaci, což ji nevede ke změně politické pozice.

Nemalou pozornost věnuje pokusu o projednání agrese v srpnu 1968 na půdě Rady bezpečnosti, které mj. odhalilo slabiny mechanismů, jimiž disponuje OSN, protože dík sovětskému vetu byl a priori „naprogramován neúspěch“ každé iniciativy v tomto směru, což se ostatně reprodukovalo např. v jednání o anexi Krymu v roce 2014 nebo rezoluci, která měla odsoudit útok proti Ukrajině v roce 2022.

Hodnocen je význam tzv. Moskevského protokolu ze srpna 1968, který podle autora nevykazoval znaky mezinárodní smlouvy, přesto však měl na více než 20 let devastující účinky na československou společnost. Jeho text jednoznačně odrážel sovětské zájmy a potřeby, zejména v podobě zajištění smluvní úpravy pobytu jejich vojsk na našem území z října 1968. Tím však nebyl získán souhlas s předchozí intervencí, protože smlouvy zásadně působí pro futuro.

Kriticky se autor v závěru vymezuje, z pohledu mezinárodního práva, vůči Dohodě o odchodu sovětských vojsk z roku 1990, kam se např. nepodařilo prosadit klauzuli o neplatnosti dohody z roku 1968 od samého počátku nebo uspokojivě upravit náhrady škod. Upozorňuje konečně na to, že přes politické proklamace Česká republika opakovaně souhlasila s tím, že dohoda o dočasném pobytu byla uzavřena platně, a jako takovou ji i aplikovala v právních předpisech (např. zák. č. 203/2005 Sb., o odškodnění některých obětí okupace Československa, s touto smlouvou zachází jako s platnou, na čemž nic nemění, že byla v roce 1990 zrušena).

Všechna osudová setkání, o nichž monografie pojednává, byla nesčíslněkrát námětem pro práce historiků, politologů a právníků našich i zahraničních (zejména německých a ang­lických), nicméně stále absentoval pohled odborníka na mezinárodní právo, které nyní podává J. Malenovský a v němž se mnohdy vymezuje proti zažitým klišé, jakkoli asi nezíská všeobecné přijetí. Nelze v této souvislosti nezmínit, že kniha je opřena o velmi široce využitý okruh literatury a pramenů a v neposlední řadě je formulována vysoce kultivovaným jazykem.

Nakonec je třeba dodat, že ačkoli v úvodu autor skromně říká, že téma lze stěží označit za aktuální, činí jej invaze Ruska vůči Ukrajině (ostatně nejednou v textu připomínaná) aktuální navýsost.

doc. JUDr. PAVEL MATES, CSc., pedagog na Vysoké škole finanční a správní Praha a na FSE UJEP v Ústí nad Labem