S výjimkou aktuálně probíhající diskuse o vládním návrhu novely trestního zákoníku (sněmovní tisk č. 861) se zřejmě nikde jinde aktuálně nedemonstruje rozdílnost představ o smyslu či účelu trestního řízení, příp. dokonce trestní politiky, tak markantně jako v diskusi o podmínkách pro uzavření dohody o vině a trestu (dále jen „DOVT“ nebo „dohoda“). Podobně v diskusi o podmínkách prohlášení viny. Je nesporné, že cílem těchto institutů je zefektivnění trestního řízení zkrácením doby dokazování. Ovšem za cenu podstatného omezení práv obviněného či obžalovaného (dále jen „obviněný“). Tématem mého článku je proto prezentace současného stavu sporu o to, za jaké procesní situace lze DOVT uzavřít (§ 175a tr. řádu a násl.), ale také tuto dohodu schválit (§ 314o a násl. tr. řádu).

V této souvislosti, jak jsem výše naznačil, nelze pominout, minimálně v souvislosti s recentní judikaturou, kterou dále zmíním, též i institut prohlášení viny (§ 206c tr. řádu). Poněkud stranou zůstávají další procesní instituty se stejným efektem, jako např. odklony dle § 307 a 309 tr. řádu, které fungují na velmi podobném principu (prohlášení o spáchání skutku). Snad díky tomu, že upravují možnost zrychlení trestního stíhání pro přečin, zůstaly doposud stranou diskuse na téma, za jakých podmínek lze odklon akceptovat. Přitom, alespoň pokud je mi z praktické zkušenosti známo, šlo fakticky o jakousi DOVT v malém. Většinově byla zásadní podmínkou ochota obviněného doznat spáchání činu, nahradit škodu a pak faktická dohoda o tom, co za to v podobě trestu, byť nikoliv smluvně garantovaná jako v případě DOVT, a to obvykle na základě dohody, asi nejlépe označitelné jako gentleman’s agreement.

Jak z dalšího vyplyne, spor o to, v jakém procesním stadiu, přesněji za jaké důkazní situace lze DOVT uzavřít, kdy přijmout prohlášení obviněného o tom, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a dospět k závěru, že skutek se stal a je trestným činem, je fakticky sporem o to, co od trestního řízení vlastně očekáváme, resp. co preferujeme. Zda zcela nesporné prokázání viny obviněného, vylučující „rozumnou pochybnost“, samozřejmě v mezích, v jakých je tento pojem vykládán, což je někdy dosti individuální záležitost, bez ohledu na to, jak dlouho bude trestní řízení trvat. Nebo více či méně významné zkrácení trestního řízení za předpokladu, že obviněný je ochoten uznat, že spáchal skutek, pro který je stíhán, o pravdivosti uznání nejsou důvodné pochybnosti a jsou splněny další podmínky. Podobně je tomu v případě prohlášení viny. Přičemž opravdu dobrovolné doznání obviněného je v trestněprávní teorii i praxi vnímáno jako významný doklad jeho nápravy. Pro úplnost je třeba poznamenat, že obviněný v DOVT uznává fakticky pouze spáchání skutku (§ 175a odst. 3 tr. řádu). Poněkud mimo sféru jeho souhlasného projevu zůstává závěr orgánů činných v trestním řízení, že se skutek stal. A zcela na posouzení těchto orgánů, v konečné fázi soudu, je pak závěr o tom, že doznaný skutek je trestným činem a tento trestný čin (nikoliv skutek) spáchal obviněný.

Je zjevné, že jednání o uzavření DOVT je podmíněno současnou existencí subjektivně prezentovaného tvrzení obviněného, že skutek spáchal, a relativně objektivních zjištěných skutečností. Závěr o tom, že skutek je trestným činem, a zejména, zda jej spáchal obviněný, lze činit pouze v mezích důkazů dostupných v dané procesní fázi trestního řízení. Splnění celé podmínky dle § 175a odst. 1 tr. řádu je určující pouze pro státního zástupce, aby mohl zahájit jednání o DOVT. Pro státního zástupce je zásadní, jak se celá důkazní situace objektivně jeví, pro obviněného je relevantní pouze zodpovězení otázky, zda z tohoto všeho uzná spáchání skutku. Tento mix podmínek pro uzavření DOVT nutně generuje minimálně tři otázky.

Jednak otázku, do jaké míry je určující prohlášení obviněného, že skutek spáchal.

Dále, jaká míra jistoty je při sjednání DOVT nezbytná pro závěr, že skutek, k němuž se obviněný doznal, je trestným činem a spáchal jej obviněný. Samozřejmě poté, kdy se jako věrohodné jeví to, že se skutek stal.

To vše se ale koncentruje do zásadní otázky, za jaké důkazní situace se může obviněný fakticky vzdát aplikace zásady materiální pravdy a zásady presumpce neviny a procesních práv, která ji mají chránit, a svobodně se rozhodnout, že trestní řízení skončí či se významně urychlí, z jeho iniciativy. Nikoliv ale pouze z jeho vůle.

Nejde ale jen o fázi uzavírání DOVT, neboť stejně důležitá je i další fáze, v níž, je-li dohoda uzavřena, soud rozhoduje o tom, zda ji schválí. Ovšem podmínky, které pro schválení zákon ukládá, jsou formulovány poněkud odlišně.

Podmínkou pro uzavření DOVT dle ust. § 175a odst. 3 tr. řádu je „prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, pokud na základě dosud opatřených důkazů a dalších výsledků přípravného řízení nejsou důvodné pochybnosti o pravdivosti jeho prohlášení“. Podle § 314r odst. 2 tr. řádu soud dohodu neschválí mj. i „je-li nesprávná nebo nepřiměřená z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem“. V tomto případě by tedy jediným normativním kritériem měl být soulad se zjištěným skutkovým stavem. Což by se dalo interpretovat tak, že určující je jedině, zda se skutek stal a zda jej spáchal obviněný. Právní kvalifikace není kritická. S čímž zjevně nesouhlasí vysvětlivka k tomuto ustanovení, podle níž: „Z hlediska souladu se skutkovým stavem bude dohoda o vině a trestu nesprávná předně tehdy, pokud vůbec nebyly splněny podmínky pro sjednání dohody o vině a trestu, neboť výsledky vyšetřování dostatečně neprokazovaly, že se stal skutek, pro který je obviněný stíhán, že skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný … Nesprávnost z hlediska souladu se skutkovým stavem může spočívat jednak v pochybeních skutkových, jednak v pochybeních právních.“[1] Podle mého přesvědčení jde ale o dvě podmínky. První je, že zjištěný skutkový stav neodporuje tomu, co prohlašuje obviněný, a druhý, že jeho právní kvalifikace je „správná“.

Jak ještě bude zmíněno, během celého trestního řízení mohou existovat pochybnosti, dokonce velmi důvodné, do jaké míry provedené důkazy opravňují závěr o tom, co se skutečně stalo. A totéž platí o právní kvalifikaci. Takových trestních řízení je poměrně hodně, zejména v oblasti tzv. hospodářské kriminality. V těchto případech je velmi obtížné, ne-li nemožné, dospět v případě jednání o DOVT (stejně jako prohlášení viny) k nějaké zásadní jistotě, že se skutek stal, že ho spáchal obviněný a že je i trestným činem. Jediné, co je nebo může být jisté, je vědomí obviněného. Ale ani ten si nemusí být jistý nejen tím, zda skutek spáchal. Viz např. kolektivní jednání statutárního orgánu. A tedy ani, zda skutek je trestným činem a zda se to, čeho se měl obviněný dopustit, je důvodně kvalifikováno jako trestný čin. Jediné, čím si může být obviněný v takovém případě jistý, je, že to tvrdí orgány činné v trestním řízení. Ovšem s konečnou platností nejen o tom, zda jde o trestný čin a kdo jej spáchal, ale dokonce o tom, co je vlastně skutek, kterým měl být trestný čin spáchán, rozhodne až soud. Z tohoto faktu by mohla vyplývat i značná míra nejistoty o tom, zda jsou splněny podmínky pro uzavření DOVT, resp. její schválení. A samozřejmě, obdobně i ve vztahu k prohlášení viny. Tento fakt významně zpochybňuje příliš kategorické požadavky na jistotu o rozhodných skutečnostech v době uzavírání či schvalování DOVT. A to i přes obsah nedávných nálezů Ústavního soudu, které níže zmiňuji.

V jaké důkazní situaci lze DOVT uzavřít a schválit

Budeme-li se zabývat tím, v jaké důkazní situaci lze DOVT uzavřít a poté také schválit, pak zjevně nejpřísnější výklad jedněch či druhých podmínek (uzavření a schválení DOVT) nemůže vést k jinému závěru než že DOVT lze uzavřít až po úplném skončení dokazování v hlavním líčení, a někdy ani tehdy ne.

Důkazní situace v různých trestních řízeních je pochopitelně různá, ale modelově či typově můžeme uvažovat o trestním řízení, kdy již od samého začátku není pochybnost o tom, kdo skutek spáchal, že skutek je trestným činem, tedy jde, zjednodušeně řečeno, o případy, kdy je pachatel dopaden při činu. Dále ty, kdy se podezřelý zcela spontánně a v souladu se všemi důkazy doznal ke spáchání skutku. A nejsou ani pochybnosti o subjektivní stránce jeho jednání. Na druhé straně tohoto spektra pak leží případy, kdy rozpornost důkazů a názorů na jejich interpretaci řeší soud až v rozsudku, v němž formuluje svá skutková zjištění a jejich právní hodnocení. Přitom v řadě případů rozsudek soudu prvního stupně není definitivní, odvolací soud může mít jiný názor na rozsah provedených důkazů, z toho plynoucí správnost skutkových zjištění, a tedy úplnost dokazování. Jasně to dokazuje např. text ust. § 258 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Jiný názor na úplnost skutkových zjištění, zejména pokud jde o jejich interpretaci v kontextu se zásadou presumpce neviny, mívá v některých případech dovolací soud, příp. Ústavní soud, a lze si představit i odlišný názor Evropského soudu pro lidská práva. Jinak řečeno, důkazní situace v trestním řízení není ve všech případech do té míry statická, aby se s naprostou jistotou dalo říci, kdy je dokazování definitivně skončeno, a jakékoliv pochybnosti o pravdivosti prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, nepřicházejí v úvahu.

Na adresu názorů, že pro uzavření DOVT jsou vytvořeny podmínky už ve chvíli, kdy je podávána obžaloba, lze uvést, že v řadě případů teprve v hlavním líčení se ukáže např. nevěrohodnost nebo z jiného důvodu nepoužitelnost některých důkazů, do té doby vnímaných jako nesporné. Něco takového zásadně zpochybní původní jistotu, s níž byla podávána obžaloba. V mnoha případech dokonce zcela jednoznačný obsah výpovědi svědka může ztratit svoji jednoznačnost, pokud se v průběhu dalšího vyšetřování ukáže, že svědek je nedůvěryhodný do té míry, že není možné mu věřit ani to, co uvedl do protokolu o svém výslechu v přípravném řízení. V některých případech se teprve po skončení vyšetřování ukáže vzájemná rozpornost provedených důkazů, která může významně zpochybňovat konstrukci obvinění. Z obecně známých kauz připomínám stíhání pražských radních v případu Opencard a důkazní i právní peripetie, které toto řízení provázely až do jejich konečného zproštění. Podobně i případ stíhání obviněných pro uzavření údajně nevýhodné smlouvy na nákup letadel CASA. Kromě jiného v tomto druhém případě až v závěrečné řeči na konci hlavního líčení a po řadě let trestního stíhání státní zástupce změnil právní kvalifikaci tvrzeného skutku.

V praxi obhájce se ostatně osvědčuje neklást v případě i velmi důležitých svědků všechny v úvahu přicházející dotazy při výslechu v přípravném řízení a počkat až na hlavní líčení, kdy již bude znám celý důkazní kontext. Uvedl jsem pouze několik argumentů, jimiž lze dokazovat, že ani na konci vyšetřování, ani poté, když již byla podána obžaloba, vůbec nemusíme mít jistotu, že nemohou vzniknout důvodné pochybnosti o stavu věci. Tedy i o pravdivosti prohlášení obviněného, že skutek, pro který je stíhán, spáchal, zda jde o trestný čin atd.

Otázkou je, zda tato latentní podezření zakládají pochybnosti, které vylučují uzavření DOVT. Příp. přijetí prohlášení viny. A naopak, do jaké míry se lze prostě spolehnout na to, že obviněný ví, co dělá, pokud chce DOVT uzavřít, a současná důkazní situace nenasvědčuje tomu, že by toto „doznání“ aktuálně bylo v rozporu se zásadou materiální pravdy. A to ovšem platí pro jakoukoliv fázi vyšetřování.

Z tohoto pak dovozuji, že důvodné pochybnosti o pravdivosti prohlášení obviněného, bránící uzavření DOVT, příp. jejímu schválení, musí být zcela jednoznačné, zásadní a musí existovat v době, kdy je jednáno o DOVT. Příp. když soud rozhoduje ve smyslu § 206c odst. 5 tr. řádu o nepřijetí prohlášení viny, protože není v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Tedy nesmí jít o pouhou spekulaci, že někdy v další fázi trestního řízení by se mohlo zjistit něco, co by teprve tuto pochybnost o pravdivosti prohlášení obviněného vyvolalo. Tím se ale vracíme k názoru, že v případě neexistence aktuálních pochybností by mělo být výhradně na obviněném, zda se rozhodne uzavřít DOVT (nebo prohlásit vinu). Tento názor je mnohými zpochybňován, a jak záhy zmíním, není zcela v souladu ani se zmiňovanou recentní judikaturou.

Míra autonomie obviněného při prohlášení o tom, že spáchal skutek

Diskuse vedená k tomuto tématu se zaměřovala zejména na to, do jaké míry je obviněný autonomní v rozhodování, zda prohlásí, že skutek spáchal, čímž splní základní podmínku pro uzavření DOVT, kdy lze považovat důkazní situaci za dostatečně objasněnou, resp. jak silné a určující je právě přání obviněného DOVT uzavřít. Nesporné jsou jistě zákonné limity, tedy již zmíněná zásada materiální pravdy, vyjádřená v několika ustanoveních trestního řádu, byť způsobem, který otevíral prostor pro zmíněný diskurz. Podmínka uvedená v ust. § 175a odst. 3 tr. řádu, tedy to, že na základě dosud opatřených důkazů a dalších výsledků přípravného řízení nejsou důvodné pochybnosti o pravdivosti prohlášení obviněného, byla interpretována rozličně, přesně v duchu výkladové škály možností, kterou jsem popsal výše. Záleží jen na výkladu, jak rigidně bude tato podmínka vnímána. Tak se věc nepochybně jevila i Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které ve své metodice[2] uvádí na str. 10: „Dohodu o vině a trestu lze fakticky sjednat již bezprostředně po zahájení trestního stíhání. S ohledem na právo obviněného seznámit se s podstatou obvinění a vyjádřit se k němu je nezbytné, aby sjednání dohody předcházel standardní výslech obviněného podle § 90 a násl. trestního řádu.“ Ale připomínám, že současně je v metodice zdůrazněna nezbytnost respektu k zásadě materiální pravdy.

Dosti podobný je i názor na podmínky uzavření DOVT, podle něhož: „V dohadovacím řízení není vyžadováno tak precizní zjištění skutkového stavu, jako je tomu v řízení před soudem, neboť takový požadavek by byl proti smyslu dohody samotné.“[3]

Takto nazíráno, nebyly podmínky pro sjednání a posléze schválení DOVT příliš rigidní. Další, z hlediska tématu relevantní podmínku, stanoví ust. § 314r odst. 2 tr. řádu, které zakazuje schválení DOVT, je-li nesprávná nebo nepřiměřená z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem. Jak jsem již v úvodu zmínil, pojmy „nesprávnost dohody“ nebo „nepřiměřenost dohody z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem“ se poněkud liší od podmínky uvedené v ust. § 175a odst. 3 tr. řádu a již nejsou z výkladového hlediska tak jednoduché. Vysvětlivky k trestnímu řádu v této souvislosti mj. uvádějí: „Důvodem pro neschválení dohody o vině a trestu by neměla být jakákoli pochybnost o správnosti skutkových závěrů obsažených v dohodě o vině a trestu, případně jakákoli nepodstatná věcná nesprávnost, mělo by jít o otázky zásadního rázu. Institut dohody o vině a trestu je založen právě na jistém konsenzu mezi obviněným a státním zástupcem, který se týká nejen otázek trestních sankcí, ale též otázek skutkových a případně i právní kvalifikace činu. Obviněný souhlasí s dohodou o vině a trestu, nežádá plnohodnotné prokazování všech skutečností, které je možné prokázat pouze dokazováním provedeným v hlavním líčení při zachování všech zásad dokazování.“[4]

Byly prezentovány i další názory, namnoze dosti protichůdné, na to, jaká má či obligatorně musí být důkazní situa­ce, aby bylo možné uzavřít, resp. následně schválit DOVT.[5] Problematice byla věnována i monografie.[6] Vzhledem k následné judikatuře, kterou považuji za zásadnější, jen stručně zmíním, že názory prezentované ve zmíněných publikacích oscilovaly od benevolentnějšího přístupu k přístupu rigoróznějšímu, pokud jde o penzum důkazů nezbytných pro akceptaci prohlášení obviněného, že spáchal skutek, a tedy uzavření a schválení DOVT. V této souvislosti ale zazněl i názor, podle něhož: „V této části lze spatřovat částečnou nedostatečnost znění zákonné úpravy, neboť zákonodárce hovoří o nepřiměřenosti či nesprávnosti v souvislosti se ,zjištěným skutkovým stavem‘. Jak tomu však je v případě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, o čemž zákonná úprava mlčí, a to v režimu sjednávaného institutu dohody o vině a trestu, jehož základním cílem při zakotvení do zákonné úpravy byla snaha dostát zásadám rychlosti a hospodárnosti trestního řízení? V daném případě lze systematickým výkladem v případě konkurence zásady materiální pravdy a zásad hospodárnosti a rychlosti řízení dojít k závěru, že je nutné upřednostnit zásadu materiální pravdy a umožnit soudu neschválit dohodu o vině a trestu pro nedostatečnost skutkových zjištění (a z toho pramenící její nesprávnost), neboť jakýkoli odlišný výklad by byl absurdní. De lege ferenda by však bylo vhodné do zákona výslovně zakotvit i možnost neschválit dohodu o vině a trestu v případě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.“[7] Autor zjevně za podmínku schválení DOVT považuje nejen aktuální důkazní situaci, ale i fakt, že by bylo možné ještě tuto důkazní situaci měnit dalšími důkazy, které se (snad) z obsahu dosavadního vyšetřování nabízejí k provedení. Tento názor je opakem toho, co jsem k otázce, co vlastně má být posuzováno, dovodil v úvodu tohoto článku. Ani tento názor ale nemění nic na mém přesvědčení, že je nutné „hrát pouze s kartami, které jsou na stole“ a nespekulovat o dalších možných budoucích výsledcích dalšího vyšetřování.

Nedisponuji reprezentativní analýzou zabývající se důkazním stavem trestních věcí v době uzavření a následně schválení DOVT, a dokonce silně pochybuji, že nějaká taková analýza existuje. Na základě osobních zkušeností a informací kolegů usuzuji, že i praxe uzavírání a schvalování DOVT oscilovala mezi relativně benevolentní akceptací vůle obviněného uzavřít DOVT a přísnějším hodnocením přiměřenosti obsahu dohody vzhledem k opatřeným důkazům a dalším výsledkům přípravného řízení.

I po těchto praktických zkušenostech setrvávám v přesvědčení, že obviněný by měl mít co možná největší právo sám se rozhodnout, zda učiní požadované prohlášení o spáchání skutku, a tím umožní uzavření dohody, a nejsou-li pochybnosti o jeho plné informovanosti o důsledcích takového kroku a naprosto svobodné volbě, pak by tato vůle měla být významným, ne-li určujícím kritériem.

Všechny námitky, poukazující na nutnost respektovat zásadu materiální pravdy, a i na možná nebezpečí zneužití DOVT, jsou rozhodně silným argumentem. Při jednání o uzavření DOVT, včetně možného přesvědčování obviněného, zejména když nemá obhájce, jistě hrozí, že bude porušena zásada materiální pravdy či zásada presumpce neviny. To je ale memento zejména pro rozhodování soudu o schválení DOVT. Nikoliv důvod jejího odmítání či zcela rigidního trvání na absolutním vyloučení všech pochybností o tom, že se obviněný doznává ke spáchání skutku důvodně.

Na druhé straně je zřejmý fakt, že tím, kdo nejlépe může vědět o tom, zda se skutek stal a zda jej spáchal obviněný, je právě sám obviněný. Může mít tedy velmi silný motiv uzavřít DOVT i v době, kdy snad další její aktéři, tedy zjednodušeně řečeno, orgány činné v trestním řízení, v tomto směru ještě zcela jasno mít nemusí. Jinak řečeno, nemusí o tom jednoznačně svědčit stávající výsledky vyšetřování. Přitom obviněný může mít celou řadu důvodů, proč se zcela dobrovolně „doznávat“. Počínaje kritickou sebereflexí svého chování až po obavu, že suma skutkových zjištění, k nimž orgány činné v trestním řízení po úplném dokazování dospějí, mu vynese mnohem přísnější trest než ten, na němž by se mohl dohodnout se státním zástupcem. Jsou to ale motivy neakceptovatelné? Zejména, když až na vzácné výjimky lze o motivaci obviněného uzavřít DOVT toliko spekulovat?

I poslední z uváděných důvodů stále ještě není tím, co by se dalo označit občasně používaným výrazem „obchodování se spravedlností“, příp. smluvní přístup k pojetí viny. Oba pojmy jsou užity jako hanlivé označení pro něco nežádoucího. Ale striktně vzato, co špatného je na „obchodu“, v jehož rámci obviněný nabízí, že se nebude roky urputně bránit a využívat nejasné důkazní situace, ale proto, že si je vědom spáchaného činu a chce mít klid, nabízí státu uzavření DOVT, a tím i úsporu nemalých nákladů? DOVT i uznání viny jsou bez jakéhokoliv hanlivého podtextu označovány za konsensuální prvky v trestním řízení. Konsensuální přístup je ale v podstatě totéž jako smluvní přístup. Jistě to není míněno ve stylu, ty se přiznáš k něčemu, co jsi nespáchal, a za to dostaneš mírnější trest. Ovšem onen smluvní přístup přetrvává i ve chvíli, kdy se obviněný doznává ke skutku, kterého se dopustil, orgánům činným v trestním řízení tím významně usnadní práci a za to je mu uložen mírnější trest, který se jednoznačně na bázi obchodního či smluvního jednání dohodne.

Aktuální judikatura Ústavního soudu 

Akcent na respekt ke svobodné vůli obviněného uzavřít DOVT je poněkud zpochybněn posledními nálezy Ústavního soudu.

Konkrétně jde o nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, k němuž se obsahově hlásí i nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 2299/23.

První z uvedených nálezů se primárně zabýval ústavností výluky opravných prostředků, konkrétně odvolání ve věci, v níž předtím došlo k prohlášení viny.

Druhý nález se zabývá připuštěním práva na obnovu řízení v případě předchozího prohlášení viny.

V odůvodnění obou nálezů Ústavní soud řešil aplikaci zásady materiální pravdy v případech prohlášení viny jako vedlejší problém, ovšem závěry, které v této souvislosti vyjádřil, jsou velmi zásadní i pro odpověď na otázku míry svobody obviněného prohlásit, že spáchal skutek, pro který je stíhán.

A samozřejmě jsou závazné, takže půjde spíše o to, jaký ještě dávají prostor pro volnější interpretaci podmínek pro uzavření a schválení DOVT. Podle mě se významně zmenšil a neřekl bych, že to je dobrý výsledek.

V nálezu II. ÚS 1873/2023 Ústavní soud jednak konstatoval, že se ústavně konformní aplikaci prohlášení viny ve své judikatuře dosud hlouběji nevěnoval (odst. 27). Obdobně tomu pravděpodobně je i v případě prohlášení při uzavírání DOVT. Dále Ústavní soud zmínil, že doposud projednávané případy, tedy ústavní stížnosti směřující nějakým způsobem proti rozsudku vydanému na základě uznání viny, vyjadřují pocity nespokojenosti z „nefér“ trestu, a podle Ústavního soudu vyplývají ze způsobu, jakým bylo prohlášení viny zakotveno do českého právního řádu. Podle Ústavního soudu se prohlášením viny obviněný dobrovolně vzdá jakékoliv možnosti obhajoby v otázce viny a následně je vydán „na milost“ soudům. Toto konstatování se DOVT zásadněji nedotýká, i když již došlo k případu, kdy obviněný „sveden“ slibem již předjednané DOVT učinil úplné doznání do protokolu o výslechu obviněného a státní zástupce pak DOVT odmítl uzavřít s odůvodněním, že nebyla aprobována nadřízeným.

V odst. 33 nálezu Ústavní soud uvádí: „S pojmem viny je v českém ústavním pořádku nutně spojena legitimita nejen jakéhokoliv trestu, nýbrž i samotného odsouzení. Uložení trestu, jakožto ústavně předvídané omezení základních práv a svobod, může sledovat jediný účel, jímž je potrestání viny (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny). Jinak řečeno, nelze akceptovat jakýkoliv výklad právních předpisů, který by odporoval právu nevinného jedince nebýt potrestán (nullum crimen sine culpa).“

Na to Ústavní soud v odst. 34 navazuje zřejmě tím nejpodstatnějším názorem: „Uvedené právo je navíc nezcizitelné, a tudíž s ním nedisponuje ani jeho nositel (srov. čl. 1 Listiny). Za ústavně nepřijatelný by proto Ústavní soud musel považovat ‚smluvní‘ přístup k pojmu viny. Zdroj legitimity trestního postihu nelze hledat v autonomii procesního jednání obviněného, nýbrž ve faktické pravdivosti odsuzujících rozhodnutí. Výjimečnost prostředků trestní represe je mimo jiné dána i nemožností jejich ospravedlnění prostřednictvím absence materiální a duševní bdělosti obviněného, která snad může být v jiných právních odvětvích sankcionována pod pláštěm ochrany zásady vigilantibus iura scripta sunt.“

V odst. 35 pak Ústavní soud uvádí: „Z výše uvedeného dovozuje Ústavní soud dva nepřekročitelné limity aplikace prostředků trestní represe. Prvním je požadavek, aby soud rozhodující o vině měl svá skutková zjištění opřená o konkrétní důkaz (případně nesporné skutečnosti podle § 206d trestního řádu). Proto nakonec i zákon stanoví v § 206c odst. 5 trestního řádu, že ,Soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Soud nemusí prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran.‘ Soud tedy nemůže k relevantním skutkovým závěrům v rámci procesního dokazování dospět na základě pouhého spoléhání se na tvrzení účastníků řízení, přičemž Ústavní soud spatřuje rozdíl mezi obsahem procesního tvrzení obviněného a obsahem jeho výpovědi jako důkazu. Tento imperativ je jedním z projevů zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (tzv. zásady materiál­ní pravdy podle § 2 odst. 5 trestního řádu). Podle nálezu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 236/23, je i při využití konsensuálních způsobů řešení trestních věcí nutné mít na paměti, že stále platí základní zásady trestního řízení, zejména zásada materiální pravdy. To konkrétně znamená, že orgány činné v trestním řízení by ani v těchto případech neměly rezignovat na zjištění skutečného stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. A nelze-li relevantní skutková zjištění v potřebné míře učinit, je nutné postupovat v duchu druhého ze zmíněných nepřekročitelných limitů – pravidla in dubio pro reo vyplývajícího ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), a to opět bez ohledu na procesní návrhy účastníků řízení.“

Je zjevné, že prohlášení viny je co do své podstaty zásadnější rezignací na možnost procesní obrany obviněného v intencích presumpce neviny a povinnosti prokázat obviněnému vinu. Otázkou je, do jaké míry je výše prezentovaný názor Ústavního soudu determinující i pro sjednávání a schvalování DOVT. Lze ale minimálně předpokládat, že tak bude jako argument používán. Prohlášení obviněného o tom, že spáchal skutek, je v mnoha trestních věcech naprosto klíčové a fakticky je srovnatelné s prohlášením viny. Ostatně podle ust. § 206c odst. 1 tr. řádu může obžalovaný prohlásit vinu, „pokud nedošlo k sjednání DOVT“. Není podstatné, zda je předchozí neuzavření DOVT obligatorní podmínkou, bez jejíhož splnění nelze účinně vinu prohlásit, významná je procesní blízkost obou institutů a jejich následků pro další řízení. Pro posuzování podmínek, za nichž lze uzavřít DOVT, mají nepochybně význam i další úvahy Ústavního soudu zmíněné v uvedeném nálezu. V nich je připomenuta možná motivace orgánů činných v trestním řízení ukončit řízení co nejefektivnějším způsobem. O této, jednoduše řečeno, neakceptovatelné motivaci jsem se již zmiňoval, její hrozba nepochybně existuje, ale na druhé straně mohou jistě existovat i zcela aprobovatelné důvody, proč se obviněný „chce doznat“, i když důkazní situace není zcela jasná. Soud zmiňuje i „přirozenou motivaci podezřelých vyhnout se přísnějšímu postihu“ a v této souvislosti připomíná i možná falešná doznání. Tato „přirozená motivace“ mi ale naopak připadá akceptovatelná, a snad i dokonce žádoucí jako možný náznak fungování individuální prevence trestního postihu. Dokonce i v případě, kdy není jisté, zda skutek spáchal obviněný, zda je trestným činem, příp. je nejisté oboje.

V komentáři k trestnímu řádu,[8] vysvětlivka 1. k ust. § 175a, je mj. uvedeno: „Zákonodárce otevřeně přiznává inspiraci angloamerickým dohadovacím řízením o vině a trestu, ovšem v podobě uplatňované v USA či Velké Británii tento institut (Plea of Guilty, Plea Bargaining) s ohledem na zcela odlišné právní tradice nebylo možné bez dalšího přijmout, bylo však možné se jím inspirovat a vytvořit institut vlastní, který by neodporoval principům českého trestního procesu původně založeného na inkvizičním (germánsko-románském) procesu s akuzačními prvky.“ Inspirace je nesporná, takže je otázkou, zda tvrzený ohled na odlišné právní tradice, pro které nebylo možné přijmout bez dalšího angloamerické dohadovací řízení o vině a trestu, je skutečně tak přesvědčivý argument. Na základě této otázky se totiž objevuje jiná otázka. Proč v některých zemích, jistě právních státech, může obviněný o svém osudu rozhodnout s podstatně větší rozhodovací svobodou, než je tomu v ČR? Přitom si lze jistě představit korekci úpravy požadavku či zásady materiální pravdy zakotvením výjimky, která by tuto zásadu omezovala či sistovala v případech, kdy by měla stát proti svobodnému a informovanému rozhodnutí obviněného. Příp., proč ve střetu ústavního práva činit, co není zákonem zakázáno, a dobrovolnou limitací práva, zakotveného v čl. 1 Listiny, se nemůže rozhodnout, podotýkám, zcela svobodně, ten, koho se to nejvíc týká? A samozřejmě, jak již bylo opakovaně zmiňováno, v případě prohlášení obviněného, že spáchal skutek, nemusí nutně dojít k tomu, co odsuzuje Ústavní soud, totiž k situaci, kdy zdrojem legitimity trestního postihu byla autonomie procesního jednání obviněného, nikoliv faktická pravdivost odsuzujících rozhodnutí. Tyto dva aspekty se navzájem nevylučují. Faktická pravdivost odsuzujícího rozhodnutí může vycházet z pravdivosti prohlášení obviněného.

Všem obavám z možných negativních důsledků DOVT, které jsou vyslovovány v uvedených nálezech Ústavního soudu i v dalších různých komentářích, lze jistě přitakat, neboť obavy jsou zcela důvodné. To ale nemůže nic změnit na faktu existence či pravděpodobné existence řady obviněných, kteří se pro prohlášení, že spáchali skutek, nebo pro prohlášení viny rozhodnou zcela svobodně a informovaně, včetně svobodného rozhodnutí, jímž se vzdávají podstatné části svých procesních práv. Je jinou věcí, že v případě prohlášení viny je obviněný, resp. obžalovaný, v nejisté situaci, pokud jde o budoucí trest. Obava, že obviněný uzavře DOVT pod tlakem, a tedy fakticky nedobrovolně, jistě trvá, ovšem v tomto případě má obviněný v rukou celý výsledek trestního řízení, neboť jde o dohodu. Je tedy otázkou, zda i v tomto případě by přístup ke schvalování měl být tak strohý jako přístup k podmínkám akceptace prohlášení viny.

Ve vztahu k DOVT i prohlášení viny je třeba připomenout jeden velmi důležitý fakt. V obou případech je velmi relativní pojem svoboda rozhodování.

Ví-li obviněný, že se skutku dopustil, anebo není-li si jistý, zda skutek nebude za trestný čin považován (viz výše téma hospodářské kriminality), i bez jakýchkoliv dalších tlaků má velmi malý manévrovací prostor. Jeho rozhodnutí je do značné míry limitováno právě úvahou o možném dalším průběhu v jeho trestní věci.

Obviněný má právo hájit se způsobem, který uzná za vhodný, tedy i nevypovídat, příp. lhát, pokud to pro sebe považuje za nejvýhodnější řešení. Proč by nemohl usilovat o skončení trestního řízení DOVT, když tento institut je konstruován ve prospěch obviněného? A proč mu vnucovat jiný institut, zásadu materiální pravdy či presumpce neviny, pokud se práv z toho pro něj plynoucích chce dobrovolně vzdát, neboť se mu to jeví jako pro něj příznivější řešení?

Tato „ochrana“ zájmů a práv obviněného může dokonce působit až absurdně. Obviněný musel vzít na vědomí, že nezávisle na jeho přesvědčení je trestně stíhán, neboť prověřováním podle § 158 tr. řádu zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchal on (§ 160 odst. 1 tr. řádu). Ovšem pokud se obviněný s tímto faktem ztotožní do té míry, že se přizná ke spáchání skutku, mělo by být ještě zjišťováno, zda výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný (§ 175 a tr. řádu)?

Jinak řečeno, mělo by být prověřováno, zda se v případě usnesení o zahájení trestního stíhání nejedná o omyl jen proto, že se obviněný doznal? A to i v situaci, kdy obviněný sám nemůže nabídnout žádné další důkazy o své nevině, tedy vývoj důkazní situace je z jeho pohledu zcela zřejmý. Dokonce by snad obviněný v případě nejistoty v otázce, zda je DOVT možná, měl tvrdit, jaké všechny důkazy prokazují závěr, že mluví pravdu, pokud prohlašuje, že skutek spáchal, příp. ještě prokazovat i to, že skutek je trestným činem. Dalo by se tedy namítnout, že jestliže stačily doposud shromážděné důkazy k zahájení trestního stíhání, a poté obviněný důkazy doplní svým doznáním skutku, další důkazní návrhy nemá, pak by snad bylo možné dospět k závěru, podle něhož výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal. A pokud obviněný nic dalšího nenamítá, je možné ihned po zahájení trestního stíhání přistoupit k jednání o uzavření DOVT. Tím spíše to pak platí o stadiu po podání obžaloby, pokud státní zástupce dospěl k závěru, že není namístě postup dle § 172 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. řádu, a naopak přistoupil k podání obžaloby.

V odst. 38 nálezu sp. zn. II. ÚS 1873/23 Ústavní soud vyslovuje již zmíněnou obavu z falešného doznání. Kromě přirozené motivace vyhnout se přísnějšímu postihu uvádí, že „… nelze přehlížet, že běžný podezřelý je právním laikem, kterému nezřídka (zejména nebude-li zastoupen obhájcem) zůstanou možnosti procesního postupu utajeny. Avšak i kdyby podezřelí měli všechny dostupné informace (a to nejen v podobě dlouhých a pro laika nesrozumitelných poučovacích formulářů), budou u významného procenta z nich absentovat schopnosti k jejich vyhodnocení.“ I když i tato argumentace souvisí především s prohlášením viny, jistě může být relevantní i v případě zájmu obviněného o uzavření DOVT. Zejména v situaci, kdy schopnost vyhodnocení aktuální procesní situace sice neschází obhájci obviněného, co ale schází, je schopnost predikce výsledku řízení s mírou jistoty, která by pro obviněného byla alespoň akceptovatelná. Případů, kdy snad lze dospět k závěru, že obviněný se dopustil skutku, ale naprosto nelze odhadnout, k jakému závěru dospěje soud, pokud jde o to, zda skutek je trestným činem a spáchal jej obviněný, je velmi mnoho. Z mnoha důvodů.

Dva případy jsem již zmínil v předchozí části tohoto článku. V prvním z nich kromě jiného popis skutku sestával z jedné věty o 1 361 slovech a fakticky šlo o líčení poměrně složité interakce celé řady fyzických a právnických osob. Obviněných a posléze obžalovaných bylo 15 a předpokládám, že žádný z jejich obhájců nebyl schopen s přijatelnou mírou jistoty garantovat svému klien­tovi, že trestní stíhání bude zastaveno, příp. bude zproštěn obžaloby. Bylo by za této situace neakceptovatelné, kdyby některý z obviněných uzavřel DOVT prostě proto, aby si ušetřil léta dokazování, když si ale navíc nemohl být jist, že to, co on považoval za právně aprobovaný postup, bude shledáno jako porušení povinností při správě cizího majetku, a tedy trestný čin? Lze se ztotožnit se závěrem Ústavního soudu, že právo nevinného nebýt potrestán je nezcizitelné, a tudíž s ním nedisponuje jeho nositel?

Jistě nelze připustit případy vynuceného doznání nebo vynuceného uzavření DOVT. V takových případech ovšem s tímto právem nebýt potrestán (nullum crimen sine culpa) nedisponuje obviněný dobrovolně, ale je manipulován nepřijatelným způsobem. Pokud ovšem se tohoto práva vzdá dobrovolně, zejména pokud si nemůže být jist, zda soud k závěru o jeho nevině dospěje, je podle mě situace zcela jiná. A samozřejmě tím spíše to platí, není-li si ani sám obviněný jist, zda se skutku dopustil. Např. nepřizpůsobil rychlost jím řízeného vozidla stavu a povaze vozovky, příp. dalším relevantním skutečnostem, a v důsledku toho došlo k dopravní nehodě. Subjektivně si může být naprosto jist tím, že žádnou svoji povinnost neporušil a řídil motorové vozidlo zcela korektně. O tom, zda má pravdu, ale bude s velkou pravděpodobností rozhodovat znalecký posudek, možná že ne jeden, a dost možná bude na závěr soud nově judikovat, co v dané chvíli a na daném místě byla ona korektní jízda. Takže je jednodušší hned na začátku uzavřít DOVT než se roky zabývat problémem s nejistým výsledkem. V tomto případě, protože by šlo pravděpodobně o přečin, by byla taková kauza skoro standardně řešena odklonem, bez složitého uvažování, zda se skutek stal.

Zvláštní situace je, či zřejmě může být, v případě úpravy trestního stíhání právnických osob, u nichž je v návrhu novely trestního zákoníku (sněmovní tisk č. 861) navrhována úprava – podmíněné upuštění od trestního stíhání (§ 37b). Podle důvodové zprávy k tomuto návrhu: „Navrhuje se zavedení nového odklonu v podobě podmíněného upuštění od trestního stíhání, který se svou povahou blíží podmíněnému zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. řádu. Specifikem tohoto institutu oproti jiným alternativním způsobům řešení trestních věcí je možnost jeho uplatnění i ve fázi prověřování, tedy ještě před zahájením trestního stíhání, pakliže jsou z hlediska důkazní situace jinak splněny podmínky pro postup dle § 160 odst. 1 tr. řádu.“ Je zřejmé, že o zásadě materiální pravdy zřejmě nelze v souvislosti s touto úpravou vůbec uvažovat. Žádné „opatřené důkazy a další výsledky přípravného řízení“ nepřipadají z povahy úpravy vůbec v úvahu. Ostatně i skutek je zatím jen vágně formulován, neboť nebylo vzneseno obvinění. Pro účely tohoto článku není podstatné, zda bude novela s touto úpravou schválena, neboť vzhledem k časovému prostoru limitovanému podzimními volbami k tomu dojít nemusí, aniž by to cokoliv vypovídalo o akceptovatelnosti navrhované úpravy. Mnohem zásadnější podle mě je, že proti tomuto návrhu se neobjevily žádné zásadní námitky a „propracoval“ se zjevně až do druhého čtení. Zcela jistě to pak vypovídá o tom, že trend posouvat DOVT ke zmíněnému Plea Bargainingu zde existuje. Otázkou by pak bylo, jak by se tato úprava slučovala s rigidním přístupem k DOVT v případě fyzických osob a zda by to nemohlo posléze být vnímáno jako jejich diskriminace.

Jak se problémy s výkladem DOVT projevují v praxi?

Zda a jak se výše popsané problémy s výkladem ne zcela jasných ustanovení projevují v praxi, nelze nijak spolehlivě zjistit. Jisté je toliko to, že podle mých zkušeností existují dosti značné názorové rozdíly mezi státními zástupci, pokud jde o ochotu jednat o DOVT, příp. ji uzavřít. To jistě není dobrá vizitka právního státu, jehož jedním z atributů je předvídatelnost práva. Zřejmě budou existovat i rozdíly mezi soudci, rozhodujícími o schválení DOVT, ale ani o tom neexistují relevantní informace.

Osobně jsem zaregistroval rozdíl mezi názory státních zástupců jednoho státního zastupitelství. V trestní věci, kterou ve fázi hlavního líčení projednával Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, státní zástupce předložil soudu ke schválení DOVT dvou ze 17 obžalovaných. Ještě než ale o návrhu na její schválení soud rozhodl, vzal státní zástupce návrh na schválení dohody zpět. Předpokládám, že vzhledem k absenci aprobace. Dle ust. § 314o odst. 5 tr. řádu státní zástupce návrh na schválení DOVT vzít zpět může, ovšem tím se věc vrací do přípravného řízení. V dané věci ale již proběhlo za čtyři roky 11 hlavních líčení a zatím nevyřešena zůstává otázka, zda v daném případě se úprava vrácení věci týká jen dvou obžalovaných, jejichž uzavřená DOVT byla vzata zpět, anebo všech obžalovaných. V tomto článku není prostor pro analýzu problému, ale podle mě k vrácení věci došlo ex lege okamžikem zpětvzetí návrhu, a to ve vztahu k celé „věci“. Podstatné je, že i v rámci jednoho státního zastupitelství se vyskytly dva diametrálně odlišné názory na možnost schválení DOVT, uzavřené dokonce v pokročilé fázi hlavního líčení.

Separátním a podle mě doposud též ne zcela vyřešeným problémem je pak DOVT, v níž jeden z obviněných doznává skutek, kterého se ale dle obvinění měl dopustil s dalšími obviněnými. I rozbor této problematiky je již na rámec prostoru pro tento článek.[9] Cit. nálezy Ústavního soudu nepochybně nastavily poměrně přísná kritéria pro posuzování přípustnosti prohlášení viny a sekundárně zřejmě i pro uzavírání a schvalování DOVT. To ale neznamená, že by vyloučily volné hodnocení důkazů významných pro závěr o přípustnosti DOVT. Jde tedy stále o individuální posouzení celé důkazní situace, podle mě aktuální, nikoliv nějaké v budoucnu možné, a zvážení toho, co jsou důvodné pochybnosti o pravdivosti prohlášení obviněného, příp. co lze považovat za soulad dohody se zjištěným skutkovým stavem.

V každém případě by současná úprava všech institutů podobného charakteru, tedy jak DOVT, tak prohlášení viny a také odklonů, měla de lege ferenda projít legislativní unifikací pojmů, které jsou v nich užívány. Za sebe bych se přimlouval za legislativní zmírnění aplikace zásady materiální pravdy, resp. presumpce neviny, pokud by ve svých důsledcích měla být v rozporu se zájmem obviněného. Čímž se vracím k otázce, co je vlastně smyslem trestního řízení. Jistěže náležité zjištění, zda došlo k trestnému činu, kdo jej spáchal, a pak spravedlivému potrestání. Ústavní soud posléze tuto parafrázovanou definici v § 1 odst. 1 tr. řádu doplnil tak, že účelem trestního řízení je i fair proces (viz nález ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03). Vyhovuje požadavku na fair proces řízení, v němž je obviněnému bráněno, aby využil jeden z institutů trestního procesu, proto, že někdo jiný za obviněného rozhoduje, co je pro něj v dané věci dobré a co nikoliv?

 

JUDr. Tomáš Sokol, působí jako advokát a obhájce, je prezidentem Unie obhájců ČR a členem představenstva ČAK.

Ilustrační foto: PIXABAY.COM

---

[1] P. Šámal a kol.: Trestní řád. Komentář, 7. vyd., C. H. Beck, Praha 2013, odst. 5.

[2] Metodika k postupu státních zástupců při sjednávání dohod o vině a trestu, viz https://verejnazaloba.cz/wp-content/uploads/2023/03/1-SL-111-2022.pdf.

[3] F. Ščerba a kol.: Dohoda o vině a trestu a další prostředky racionalizace trestní justice, Leges, Praha 2012, str. 25.

[4] Op. cit. sub 1.

[5] Viz např. P. Vantuch: K dohodě o vině a trestu mezi obžalovaným a státním zástupcem po přednesení obžaloby, Bulletin advokacie č. 4/2021, str. 24; P. Vantuch: Lze uzavírat dohody o vině a trestu na počátku vyšetřování? Bulletin advokacie č. 1-2/2023, str. 23; T. Sokol: Dohoda o vině a trestu jako kvadratura kruhu, Bulletin advokacie č. 5/2023, str. 15; P. Vantuch: K odlišným názorům obviněného a jeho obhájce na sjednávání dohody o vině a trestu, Bulletin advokacie č. 12/2023, str. 26.

[6] L. Bohuslav: Dohoda o vině a trestu, Wolters Kluwer, Praha 2023.

[7] J. Kučera: Odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu a neschválení dohody o vině a trestu z pohledu teorie a praxe, Trestněprávní revue č. 2/2024, str. 105.

[8] Op. cit. sub 1.

[9] Viz jen rozsudek ESLP ve věci Mucha versus Slovenská republika ze dne 25. 11. 2021, stížnost č. 63703/19.