Následující článek se zabývá rozhodováním o návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání. Po připomenutí starší diskuse, která proběhla v odborných kruzích, o tom, zda je soud oprávněn, nebo povinen návrhu vyhovět, se autor zabývá zejména otázkou procesního vypořádání se s nevyhověním takovému návrhu. Kritizuje současnou převládající soudní praxi, spočívající v oslyšení návrhu, aniž by o něm bylo rozhodnuto, a zdůvodňuje, proč by o nevyhovění návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání mělo být lépe rozhodováno usnesením. Takové usnesení podle autora představuje usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, a není proti němu proto odvolání přípustné. Závěrem je zmíněn také možný vývoj právní úpravy rozhodování o návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání v souvislosti s věcným záměrem civilního řádu soudního.

Kontumační rozsudek (neboli rozsudek pro zmeškání) je specifickým procesním úkonem soudu deklaratorní povahy, kterým soud v podstatě sankčně rozhoduje v prvním stupni ve věci samé toliko na podkladě žalobních tvrzení žalobce, pokládaných při splnění určitých podmínek za tvrzení nesporná. Přívlastek „kontumační“ pochází z latinského contumacia (česky neposlušnost, vzdor). Jde o klasický procesněprávní institut vlastní vyspělým právním úpravám, bránící průtahům v řízení.[1]

Smyslem kontumačního rozsudku je umožnit soudu rozhodnout věc v nalézacím řízení sporném v neprospěch žalovaného tehdy, když by jeho nečinnost bránila rychlému a účinnému poskytnutí ochrany právům, aniž by soud musel provádět dokazování a zjišťovat skutkový stav věci.[2] V neprospěch žalobce vydat rozsudek pro zmeškání možné není (§ 153b odst. 1 a contrario o. s. ř.).

Může, nebo musí soud rozsudek pro zmeškání vydat?

Rozhodnout rozsudkem pro zmeškání nelze vždy bez dalšího, leč je to možné, jen pokud jsou k tomu splněny pozitivní a negativní podmínky stanovené pak zejména v § 153b o. s. ř. Tyto podmínky někteří označují jako podmínky formální, když si všímají i materiálních podmínek kontumace, totiž absence jakékoliv procesní aktivity žalovaného a oprávněnosti žalobcova nároku.[3] Splnění těchto podmínek je zkoumáno vždy ve vztahu k prvnímu jednání ve věci. Ani odvolací soud nemůže přihlédnout k okolnostem, které v době vydání rozsudku pro zmeškání nebyly známy.[4]

Byť budou třeba všechny podmínky splněny, nemusí soud rozsudek pro zmeškání vydat. Tu je třeba věnovat pozornost samotnému závěru § 153b odst. 1 o. s. ř., z něhož jinými slovy plyne to, že pokud budou splněny všechny podmínky, „pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání“. Zákon tedy výslovně stanoví, že soud rozsudkem pro zmeškání rozhodnout „může“, nikoliv že „musí“. A přesto jsem v doktríně zaznamenal názory, klonící se právě k tomu, že musí.

Poprvé jsem tento názor zaznamenal u prof. Winterové. Prof. Winterová je toho názoru, že není možné připustit hodnocení skutkového stavu, pokládaného ex lege (a tedy bez dokazování) za nesporný. Dělo by se tak totiž pouze na základě volné úvahy soudu, protože dokazování není v takovém případě možné. Z toho důvodu zastává prof. Winterová názor, že soud kontumační rozsudek na návrh žalobce vydat musí. Pokud bude návrh podán, ale a jen tehdy, pokud podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebudou splněny, soud kontumační návrh zamítne a bude pokračovat v řízení, a to i za možného použití § 101 odst. 3 o. s. ř., tedy že žalobu projedná a rozhodne o ní v nepřítomnosti žalovaného, vycházeje toliko z obsahu spisu a provedených důkazů.[5]

O tom, zda jde o povinnost, nebo jen možnost žalovaného za zákonem daných podmínek zkontumovat, neměla dlouho, zdá se, jasno ani praxe. Mruzek ve svém článku poukazuje na rozhodovací praxi Krajského soudu v Ostravě, kdy jeden odvolací senát zastával názor, že kontumačnímu návrhu není třeba vyhovět, že o nevyhovění dokonce není třeba vydávat ani zvláštní usnesení a ani se není třeba s návrhem vypořádat v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, zatímco jiný senát téže odvolací instance sice také připouštěl možnost nevyhovění kontumačnímu návrhu, ale akcentoval potřebu návrhu buď vyhovět, nebo jej usnesením zamítnout. Druhý zmiňovaný odvolací senát zavrhoval praxi prvního zmíněného senátu i z důvodu nepřípustnosti jím ospravedlňované libovůle. Ač se oba senáty shodly na tom, že kontumace je ponechána uvážení soudu, Mruzek jako soudce téhož soudu s jejich závěry nesouhlasil a odvolával se právě na citovaný článek prof. Winterové. Ustálená judikatura objevující se již za první republiky ho jen utvrzovala v názoru, že výraz „může“ nevyjadřuje soudcovskou volnost, libovůli, ale že v důsledku zákonem stanovených podmínek je soud povinen rozsudek pro zmeškání vydat. Podle Mruzka je, zjednodušeně řečeno, zapotřebí slovo „může“ užité v § 153b odst. 1 o. s. ř. vykládat v kontextu celého ustanovení jako „musí“. V jeho názoru ho utvrzovala i důvodová zpráva k zákonu č. 171/1993 Sb., kterým byl institut rozsudku pro zmeškání znovu zaveden do českého procesního práva.[6] Mruzek však dle mého názoru důvodovou zprávu nečetl pozorně, protože ta k rozsudku pro zmeškání výslovně uvádí, že soud návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání vyhovět nemusí, a to zejm. v případě rozporu žalobcova nároku s hmotným právem (např. pro zánik jeho práva v důsledku prekluze) nebo v případě, kdy zkrátka nelze shledat jeho nárok důvodným.[7]

S názorem prof. Winterové a Mruzka nesouhlasil Přidal, který ve svém článku přímo rozporoval jejich výklad. Přidal dle mého názoru správně poukázal na to, že doslovný jazykový výklad slova „může“ nedává prostor pro žádnou soudcovskou libovůli, když řízení stejně tak jako tak skončí vydáním meritorního rozhodnutí (jen se tak zkrátka nemusí stát po žalobcově kontumačním návrhu). Správně si všiml toho, že i v jiných ustanoveních o. s. ř. je po­užito slovo „může“, aniž by kdo taková ustanovení vykládal tak, že se podle nich postupovat „musí“. Přidal poukázal právě i na důvodovou zprávu a uvedl, že kdyby zákonodárce usiloval o pojetí kontumace po vzoru předlitavském, nehlásil by se v důvodové zprávě ke kontumaci po vzoru zalitavském, když někdejší zalitavská právní úprava dávala oproti té předlitavské soudci možnost uvážit, zda žalovaného na návrh žalobce zkontumuje. Zcela souhlasím s Přidalovým závěrem o tom, že soud by neměl rozsudkem pro zmeškání, byť pro jeho vydání byly splněny podmínky, rozhodnout, pokud existuje jiná „celkem rozumná“ alternativa v podobě provedení řízení a vydání meritorního rozhodnutí opírajícího se o provedené dokazování.[8] K tomu lze dospět také vedením řízení podle § 101 odst. 3, popř. rozhodnout bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř.

Závěr o tom, že soud rozsudkem pro zmeškání rozhodnout nemusí, nýbrž jen může, zastává také prof. Macková,[9] Bartoš,[10] Hušek[11] a dvojice autorů Bureš s Drápalem, kteří výslovně píší o tom, že žalobce nemá nárok na kontumaci žalovaného.[12] Tyto závěry následně převzala i judikatura, která se již natolik ustálila, že diskuse o tom, zda soud rozsudek pro zmeškání vydat musí, nebo může, ustaly.[13]

Jak rozhodovat o návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání?

Doc. Sedláček se přiklání k právnímu názoru někdejšího 42. odvolacího senátu ostravského krajského soudu, o kterém referuje Mruzek, tj. že v případě, kdy soud nevyhoví kontumačnímu návrhu, nevydá o tom žádné rozhodnutí a nemusí se s ním vypořádat ani v odůvodnění následně vydaného meritorního rozhodnutí.[14] Tentýž názor zastává také odborná literatura.[15] S tímto závěrem se však osobně nemohu ztotožnit a nepodařilo se mi najít žádnou odbornou literaturu nebo soudní rozhodnutí, které by tento postup blíže zdůvodňovaly. Dle mého názoru by soud měl kontumační návrh zamítnout usnesením nebo přinejmenším výslovně do protokolu o jednání uvést, že kontumačnímu návrhu nebylo vyhověno pro nesplnění podmínek kontumace.

V řízení ovládaném zásadou dispoziční a zásadou projednací je přístup nastíněný výše odbornou literaturou dle mého názoru nepřípustný, rozporný s těmito zásadami. Podání kontumačního návrhu je odrazem žalobcovy vůle a aktivity (ten takto disponuje s řízením, když dosáhne toho, že soud buď kontumační rozsudek vydá, nebo nevydá). Zásada projednací potom znamená, že soud projednává v procesu to, co mu účastníci k projednání předloží ve vztahu ke skutkovým okolnostem.[16] To dle mého názoru může být i kontumační návrh, který je se skutkovými okolnostmi spjat zcela zásadně, neboť vyhoví-li mu soud, vezme skutková tvrzení žalobce za nesporná. Navíc si myslím, že takový návrh, stejně jako jakýkoliv jiný návrh směřující k vydání rozhodnutí – ať meritorního, nebo procesního – je třeba projednat, to znamená, že soud se musí návrhem zabývat a rozhodnout o něm. K tomu, aby se soudy zamýšlely nad kontumačním návrhem, jsou konečně nabádány také judikaturou.[17]

Mé obavy sdílí Dvořák, podle jehož názoru rozhodování rozsudkem pro zmeškání toliko na základě uvážení soudu zakládá nebezpečí soudcovské libovůle, což může vážně poškodit zájmy žalobce. V zájmu zajištění rovnosti stran v řízení pak považuje za vhodné kontumační návrhy zamítat navzdory splnění všech podmínek prostřednictvím § 2 o. s. ř., a to zejm. v situaci, ve které by vydání rozsudku pro zmeškání znamenalo porušení právem chráněných zájmů či zneužití práva (vč. práva žalobce navrhnout vydání kontumačního rozsudku). Dvořák svůj právní názor opírá o podobnost kontumačního návrhu s návrhem na procesní nástupnictví podle § 107a odst. 1 o. s. ř., jemuž soud také nemusí vyhovět, byť jsou pro procesní nástupnictví splněny podmínky, jak judikoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010.[18]

Kontumační návrhy se povahově blíží také např. důkazním návrhům. Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. je totiž v jejich případě také ponecháno k uvážení soudu, které z navrhovaných důkazů provede. O tom, že navrhovaný důkaz nebude prováděn, vydává soud zamítavé usnesení. Pokud soud o důkazním návrhu nerozhodne, zatěžuje tím podle judikatury Ústavního soudu řízení procesní vadou.[19] Podobně vyznívá také jeho rozhodovací praxe týkající se návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného pravomocného rozhodnutí.[20] Citovaná judikatura podporuje obecnější závěr, že soudy musí o všech vznesených procesních návrzích rozhodovat. Měly by tedy dle mého názoru vždy rozhodnout také o návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání (kontumačním návrhu), a to buď usnesením o jeho zamítnutí, nebo mu vyhovět v podobě vydání rozsudku pro zmeškání.

Prof. Winterová vyjádřila názor, že pokud nejsou splněny podmínky pro vydání kontumačního rozsudku, soud kontumační návrh zamítne.[21] Dle mého názoru by však soud takový návrh měl zamítnout nejenom v tomto případě, ale ve shodě s názorem Dvořákovým právě i tehdy, když podmínky kontumace sice splněny jsou, ale soud se z nějakého důvodu rozhodne kontumační rozsudek nevydat. Tento právní názor jsem zaznamenal také ve starší rozhodovací praxi. Mruzek ve svém článku zmiňuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 56 Co 273/2002, kterým odvolací soud posvětil praxi prvoinstančního soudu, který kontumační návrh zamítl navzdory splnění podmínek kontumace mj. právě s odůvodněním, že navrhne-li žalobce vydání rozsudku pro zmeškání, je soud povinen o jeho návrhu rozhodnout buď tak, že tento rozsudek vydá, nebo že návrh zamítne.[22]

Judikatura Soudního dvora Evropské unie pak ve vztahu k podmínce oprávněnosti žalobního nároku a v souvislosti s ochranou spotřebitele při rozhodování rozsudkem pro zmeškání dovodila, že soud je povinen a musí mít možnost z moci úřední posoudit možnou zneužívající povahu smluvních ujednání, na kterých podnikatel založil svůj žalobní návrh, pokud má soud pochybnosti o povaze těchto ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a to i tehdy, když vnitrostátní právo stanoví, že skutková tvrzení obsažená v žalobě se za určitých okolností považují za pravdivá. Cílem směrnice je totiž podle SD EU také zajištění práva spotřebitele na účinnou právní ochranu, kterého by se mu v takovém případě nemuselo dostat.[23] To se rovněž může odrazit v tom, že soud za takových okolností návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání nevyhoví.

Uvědomuji si, že kontumační návrh nelze zcela zahrnout ani mezi procesní úkony účastníků řízení, jimiž je nakládáno s řízením a jeho předmětem (např. žaloba, změna žaloby, zpětvzetí žaloby či vzájemná žaloba), ani mezi návrhy směřující vždy k vydání toliko procesního rozhodnutí (např. návrh na vydání předběžného opatření, návrh na přistoupení účastníka řízení či jeho záměnu). Domnívám se tak kvůli zcela unikátní povaze kontumačního návrhu, která je dle mého názoru dána tím, že pokud mu bude vyhověno, bude to mít za následek vydání rozhodnutí ve věci samé, zatímco pokud mu vyhověno nebude, bude to mít za následek vydání zamítavého usnesení, totiž rozhodnutí procesního. Toto zamítavé usnesení lze dle mého názoru za stávající právní úpravy podřadit pod množinu usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení (když jeho vydání bude mít za následek, že k meritornímu rozhodnutí se v řízení dospěje jinou cestou) a proti kterým není odvolání přípustné [§ 201 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

Snad jen odlišný názor soudcovské obce mohl udržet při životě praxi spočívající v přehlížení kontumačního návrhu tam, kde mu soud nechce vyhovět. Domnívám se, že unikátnost kontumačního návrhu a to, že jeho procesněprávní povaha nebyla zatím předmětem bližšího zkoumání, mohly způsobit, že soudy v zájmu zbytečného neprotahování řízení, a budu-li příliš kritický, pak možná i z důvodu jisté pohodlnosti, o kontumačních návrzích nerozhodují, protože v režimu platné právní úpravy není zcela jasné, zda usnesení zamítající kontumační návrh je usnesením, kterým se upravuje vedení řízení. Pokud bychom tento závěr akceptovali, pak by proti usnesení o zamítnutí kontumačního návrhu nebylo odvolání přípustné, a negativní reakce soudu na kontumační návrh v podobě zamítavého usnesení by tak byla mnohem adekvátnější než ignorace tohoto návrhu způsobem mnohdy zavánějícím soudcovskou libovůlí. Takový přístup ke kontumačním návrhům je dle mého názoru velice těžko obhajitelný, a snad právě z toho důvodu jsem nezaznamenal žádné názory, které by ho blíže vysvětlovaly, natožpak aby ho obhajovaly.

K případné přípustnosti odvolání proti usnesení, jímž soud zamítne kontumační návrh, pak uvádím, že i kdybychom ho připustili, lze mít pochybnosti o praktické využitelnosti opravného prostředku. Žalovaní nebudou mít důvod se odvolávat, když zamítavé usnesení svědčí v jejich prospěch. Žalobci by pak sice usnesení napadat mohli, ale řada z nich – jestliže si bude jistá svými tvrzeními a důkazy – by od toho s největší pravděpodobností stejně upustila, protože by si tím řízení úmyslně prodloužila.

Konečně si dovoluji poznamenat, že pokud soud zamítne kontumační návrh, dojde buď k tomu, že jednání bude usnesením odročeno, nebo bude v jednání pokračováno podle § 101 odst. 3 o. s. ř. Nabízí se proto i poměrně pragmatické řešení zamítnutí kontumačního návrhu – soud může vydat usnesení o dvou výrocích, přičemž prvním kontumační návrh zamítne a druhým jednání odročí. V případě, že soud se rozhodne neodročovat, vydá zamítavé usnesení ke kontumačnímu návrhu a věc projedná v režimu § 101 odst. 3 (o možnosti jednat v nepřítomnosti účastníků řízení je však třeba je v předvolání poučit).

Závěrem své argumentace ve prospěch zamítavých usnesení ke kontumačním návrhům si dovoluji poznamenat, že s těmito usneseními v návaznosti na materiální předpoklady kontumace i kritiku stávající praxe pro hrozbu libovůle ze strany soudu počítá věcný záměr civilního řádu soudního, přičemž opravný prostředek proti nim výslovně nepřipouští.

Vzhledem k formulaci bodů 322 a 323 věcného záměru by se však mohly znovu pomyslně rozhořet výkladové spory o to, zda soud rozsudek pro zmeškání vydat může, nebo musí. Textace příslušných bodů totiž zní tak, že nedává soudu prostor pro diskreci, a navrhne-li za splnění dalších podmínek žalobce vydání rozsudku pro zmeškání, soud jím rozhodne. Prostor pro určitou diskreci zakládá věcný záměr pouze v případě, když by žalobní nárok neměl oporu v obsahu spisu. Na druhou stranu však bod 326 stanoví, že proti usnesení o zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání není rekurs přípustný. Mohlo by se tedy zdát, že bod 326 reaguje pouze na případy, kdy se soud rozhodne nevydat rozsudek pro zmeškání, protože nárok nebude oprávněný. Z odůvodnění bodu 326 se mi však podává, že se jím autoři věcného záměru snaží bojovat proti libovůli při posuzování naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, reagovat na judikaturou dovozené materiální předpoklady kontumace a umožnit úvahu soudu nad tím, zda kontumační rozsudek vydá v každém případě. Dikce bodů 322 a 323 však nedává soudům příliš prostoru pro uvážení a tváří se jasně kogentně.[24] Pokud tedy bylo úmyslem autorů věcného záměru umožnit posouzení splnění předpokladů kontumace vždy, navrhuji tyto body drobně přeformulovat v tom smyslu, že soud rozsudek pro zmeškání vydat na návrh „může“.

Pokud nebudou splněny předpoklady kontumace, soud kontumační návrh usnesením zamítne a bude pokračovat v řízení. Souhlasím, že rekurs proti zamítavému usnesení by neměl být přípustný, neboť přípustnost řádného opravného prostředku proti usnesení o zamítnutí kontumačního návrhu by znamenala jen prodloužení řízení. Uplatní se pak ustanovení bodu 429 o tzv. odloženém rekursu, podle kterého není-li rekurs přípustný, může účastník řízení napadnout zamítavé usnesení opravným prostředkem směřujícím proti samotnému rozsudku pro zmeškání.[25]

Pokud však podmínky kontumace splněny budou, ale skutková tvrzení žalobce neumožní jeho žalobě vyhovět, soud vydá rozsudek pro zmeškání, jímž žalobu zamítne. Tomu lze zabránit změnou žaloby nebo doplněním skutkových tvrzení. Domnívám se však, že pokud by bylo zřejmé, že žalobce přehlédl významné právní hledisko, které podle soudu má vést k zamítnutí jeho žaloby, měl by soud podle bodu 224 toto možné právní hledisko s navrhovatelem probrat a dát mu možnost se k možnému zamítnutí žaloby rozsudkem pro zmeškání vyjádřit.[26]

Závěr

Zabýval jsem se tím, zda soud na návrh (ne)musí vydat rozsudek pro zmeškání, právní povahou kontumačního návrhu a tím, proč by ho soud měl dle mého názoru zamítat usnesením, jestliže mu nechce vyhovět, což je otázka, kterou se zatím judikatura ani právní věda doposud blíže nezabývaly, a snad by tak tento článek mohl posloužit jako první příspěvek do možné širší vědecké diskuse o této doposud opomíjené otázce.

Můj názor je takový, že soudy by návrhy žalobců na vydání rozsudku pro zmeškání měly zásadně zamítat usnesením, a to už jen z toho důvodu, že dosavadní praxe spočívající v tom, že o návrhu nebude vůbec rozhodnuto a v lepším případě bude jen zaprotokolováno, že byl podán a že mu nebylo vyhověno, aniž by to bylo soudem jakkoliv blíže odůvodňováno, je neudržitelná a těžko obhajitelná, jakkoliv může soudům sebevíc vyhovovat.[27]

 

JUDr. Tomáš Danihlík je advokátním koncipientem v HAVEN Legal s. r. o., advokátní kancelář, a doktorandem na Katedře občanského práva PF UK v Praze.

Ilustrační foto: PIXABAY.COM

---

[1] M. Sedláček: Kontumační rozsudek – analýza, komparace a náměty ke koncepci budoucí úpravy, Právní rozhledy č. 10/2020, str. 357-363.

[2] M. Sedláček: Kontumační rozsudek, in P. Lavický, E. Dobrovolná, J. Valdhans (eds.): Dny práva 2017. Reforma civilního procesu, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Brno 2017, str. 59.

[3] Z. Pinkavová, P. Konečná: Aktuální otázky rozsudku pro zmeškání ve světle nálezu Pl. ÚS 49/10, Acta Iuridica Olomucensia č. 2/2015, str. 106.

[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 447/96.

[5] A. Winterová: Rozsudek pro zmeškání, rozsudek pro uznání, Právní praxe č. 10/1993, str. 596.

[6] K. Mruzek: Problematika výkladu „může“ v ustanovení § 153b odst. 1 OSŘ, Právní rozhledy č. 4/2004, str. 150.

[7] Důvodová zpráva k zákonu č. 171/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád.

[8] O. Přidal: Může nebo musí soud vydat rozsudek pro zmeškání? Právní rozhledy č. 12/2004, str. 472.

[9] A. Macková: Nad novelou občanského soudního řádu, Bulletin advokacie č. 1/1994, str. 5.

[10] A. Bartoš: Rozsudek pro zmeškání, Právní rádce č. 2/1995, str. 14.

[11] J. Hušek: Rozsudek pro zmeškání v obchodních sporech, Právo a podnikání č. 7-8/1996, str. 37.

[12] J. Bureš, L. Drápal: Novelizace občanského soudního řádu provedená zákonem č. 171/1993 Sb., Právní rozhledy č. 2/1994, str. 33-39.

[13] Nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2785/07, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013.

[14] Op. cit. sub 1, str. 61.

[15] L. Drápal, J. Bureš a kol.: Občanský soudní řád I, II. Komentář, C. H. Beck, Praha 2009, str. 1053; ve stejném duchu J. Jirsa: Komentář k § 153b, in J. Jirsa a kol.: Občanské soudní řízení: soudcovský komentář, Kniha II. (§ 79 až 180 o. s. ř.), Wolters Kluwer, Praha 2019; též J. Hušek, op. cit. sub 11, str. 15.

[16] A. Winterová, A. Macková a kol.: Civilní právo procesní. Díl první: řízení nalézací, Leges, Praha 2018, str. 77.

[17] Nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10.

[18] B. Dvořák: Komentář k § 153b, bod 13, in P. Lavický a kol.: Civilní proces: Praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha 2016.

[19] Nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98.

[20] Nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16.

[21] Op. cit. sub 5, str. 596.

[22] Op. cit. sub 6, str. 150.

[23] Rozsudek SD EU ze dne 4. 6. 2020 ve věci C-495/19, Kancelaria Medius SA.

[24] E. Dobrovolná, B. Dvořák, P. Lavický, Z. Pulkrábek, A. Winterová: Věcný záměr civilního řádu soudního, Ministerstvo spravedlnosti ČR, Praha 2020, str. 303-304.

[25] Tamtéž, str. 389-390.

[26] Tamtéž, str. 250-251.

[27] Článek vychází z autorovy diplomové práce.