Svěřenský fond v procesní teorii a soudní praxi – co ukázalo 10 let existence?
Následující článek přináší ucelenou syntézu dosavadní judikatorní praxe i odborných názorů na aspekty svěřenského fondu v civilním řízení sporném, insolvenčním a exekučním, s novými poznatky a zjištěními o procesním charakteru institutu. Předmětem první části článku je zhodnocení odrazu charakteru svěřenského fondu v procesním účastenství a rozlišení řízení o svěřenských fondech s důrazem na odlišení sporných a nesporných řízení. Pohled na svěřenský fond z hlediska obrany proti jeho zneužití jako nástroje pro zbavení se majetku je předmětem jeho druhé části.
Vysvětlení záměru a metodiky
Po uplynutí dekády od rekodifikace soukromého práva v českém právním řádu se celá řada nových a právní doktrínou neznámých nebo zapomenutých institutů v českém právním řádu etablovala a tyto instituty dostaly z hlediska doktrinálního výkladu i z hlediska jejich aplikace v právních vztazích konkrétní kontury. Mezi takové velmi diskutované nové instituty patřily i svěřenské fondy, těšící se po celou dobu značné pozornosti právní vědy.
Původní predikce o široké využitelnosti svěřenských fondů,[1] vystřídané částečnou skepsí v četnosti využití po zavedení povinné evidence od počátku roku 2018,[2] lze po 10 letech existence institutu ověřit konkrétními bilančními výsledky. Z nich např. vyplývá, že počet nově zakládaných svěřenských fondů v České republice v posledních letech neroste, naopak. Dle dat Ministerstva spravedlnosti bylo nejvíce fondů registrováno v souvislosti se zavedením evidenční povinnosti v roce 2018,[3] od té doby počet nově zaregistrovaných fondů stagnuje, v posledních letech pak klesá. Data autorovi na základě žádosti o poskytnutí informací sdělilo Ministerstvo spravedlnosti vč. podrobností o soudech, kde byly svěřenské fondy evidovány:
Jedná se tedy v porovnání s jinými majetkovými instituty (např. SJM) nebo subjekty evidovanými ve veřejných rejstřících (např. obchodních korporací) o minimální počty.[4]
Vědecká atraktivita svěřenských fondů jako neobvyklého institutu přesto stále přináší nové pohledy a názory reprezentované odbornými texty, články i monografiemi, převážně posuzujícími svěřenské fondy z teoretického a hmotněprávního hlediska, jen malá část autorů se věnovala i nezvyklému procesněprávnímu vymezení institutu a jeho specifikům.[5]
Tento článek si proto s odstupem 10 let od zavedení institutu svěřenských fondů do českého právního řádu klade za cíl zrekapitulovat dosavadní poznatky a praxi ohledně teoretického i praktického poznání a aplikování institutu, a to primárně ve sporném řízení. Zejména si klade za cíl vymezit specifika řízení, v nichž může být předmětem svěřenský fond, majetek do něj vyčleněný nebo účastníky osoby, které jsou ve svěřenském fondu účastny. Značná pozornost musí být v tomto duchu věnována samotnému vymezení svěřenského fondu z hlediska účastenství a okolností řízení ve věcech svěřenského fondu jako nástroje k mnohokrát i odborně proklamovanému účelu skrytí majetku – tedy z hlediska specifik a procesních nástrojů dlužníka v obraně proti vyčlenění majetku do svěřenského fondu. Tyto dvě skupiny řízení se alespoň ukázaly jako nejobsáhlejší po rešerši soudních rozhodnutí dostupných ve veřejných databázích.[6] I s ohledem na omezenou a zatím nepříliš rozsáhlou rozhodovací praxi ohledně konkrétních otázek, zejména ve sporech mezi jednotlivými osobami angažovanými ve svěřenských fondech, tak bude článek koncipován částečně kazuisticky a se záměrem přinést na jednom místě zatím roztroušené a těžko dostupné závěry soudní praxe ve výkladu svěřenských fondů.
Svěřenský fond jako entita bez právní subjektivity v procesním postavení
Charakter svěřenského fondu jako odděleného a nezávislého vlastnictví, který našel svůj předobraz, podobně jako jiné trustové instrumenty v kontinentálním právu, v angloamerické úpravě – v případě české úpravy se jedná o (v některých ustanoveních doslovné) převzetí institutu z právního řádu provincie Quebec, se usadil v běžném právním povědomí.
Méně bývá již akcentováno, že český zákonodárce při přejímání institutu rezignoval na vymezení pojmu „oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku“, který zakládá diskuse o přístupu k institutu.[7] Dílčí zevrubný nástin charakteru svěřenského fondu namísto uvedeného lakonického konstatování proto napomůže i vnímání svěřenského fondu v procesních souvislostech.
Podstata svěřenského fondu spočívá ve vyčlenění vlastnictví zakladatele do správy svěřenskému správci s plněním, nikoliv však obligatorním, ve prospěch obmyšleného. Vyčleněním majetku pak vzniká nezávislé, autonomní jmění přivlastněné účelu vyčlenění.[8] Svěřenský fond je tak v převažující části doktríny v českém právním prostředí vnímán jako tzv. non subjekt.[9] Až na výjimky tedy nedochází k přiznávání mu subjektivních práv srovnatelných s těmi, které zákon (resp. teorie) přiznává právnickým osobám.[10] Rozpor naopak panuje nadále na tom, jak na soubor odděleného jmění, resp. bezsubjektového vlastnictví, nahlížet z hlediska jeho charakteru, tj zda jako na závazek zakladatele založený ke správě majetku se správcem,[11] nebo jako zvláštní panství správce nad věcí, které není vlastnictvím ani držbou,[12] či jako na sofistikovanou organizovanou jednotku majetku.[13]
Právě potřeba přirovnávání a hledání paralel v již známých institutech způsobuje nejasnosti a polemiky, které ale svým charakterem nereflektují – a tato skutečnost se ukázala i v soudní praxi, charakter svěřenského fondu v komparativním výkladu s jeho quebeckým předobrazem. Původní quebecký trust stojí na pojmu jmění odlišném od českého vnímání. Tím v Quebecu není jen prostý soubor a majetku a dluhů, ale nezávisle fungující „schránka“, existující i s vyprázdněným obsahem.[14]
Procesní postavení svěřenského fondu
Výše nastíněnou teorii o svěřenském fondu jako entitě bez právní subjektivity – tj. skutečnost, že svěřenský fond nemůže být účastníkem řízení,[15] reflektoval zákonodárce v rámci civilního sporného řízení hned v novele o. s. ř.,[16] provedené v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku. Ovšem poněkud nekonzistentně a neúplně. Jednak zákonodárce speciální charakter svěřenského fondu zohlednil jen v úpravě návrhu na zahájení řízení v ust. § 79 odst. 1 o. s. ř., zatímco v dalších ustanoveních týkajících se náležitostí označování účastníků tuto eventualitu zcela vypustil [např. v návrhu na vydání předběžného opatření (§ 75 odst. 2 o. s. ř.), návrhu na vydání exekučního platebního rozkazu (§ 174a odst. 2 o. s. ř.), návrhu na nařízení exekuce (§ 38 odst. 1 ex. řádu)], jednak podrobnosti o označování a vymezování svěřenského fondu v návrhu na zahájení řízení vysvětluje až po kompletním výčtu obsahových náležitostí návrhu na zahájení řízení.
Poněkud neobratné je i vlastní legislativní vymezení: „Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu“, z něhož a priori nemusí být patrné, jak by měly vypadat procesní vztahy v případech, kdy je předmětem nároku majetek ve svěřenském fondu nebo se spor týká fondu samotného. Tato skutečnost není ostatně patrná ani z důvodové zprávy, která sice stylizuje správce v podání § 79 odst. 1 o. s. ř. jako procesní stranu, ovšem bez kategorického odmítnutí účasti fondu jako procesního subjektu, když právě za fond „správce jedná“.[17]
Také proto zejména z počátku účinnosti rekodifikace soukromého práva nepanovala shoda na postupu, jaký má soud zvolit v případě, kdy jako strana sporu bude chybně označen svěřenský fond namísto správce s uvedením, že jde o svěřenského správce konkrétního fondu.[18]
Rozlišení procesního subjektu jen jako fyzické osoby, resp. správce svěřenského fondu, je mj. určující z hlediska následného uspokojení nároku (i pokud by se mělo jednat jen o uspokojení náhrady nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci). V případě označení fyzické osoby bude nárok uspokojován z jejího osobního majetku. Naopak v případě označení za svěřenského správce se žaloba týká plnění z majetku svěřenského fondu. V praxi se jedná o totožné účinky jako v případě označování insolvenčního správce.[19]
V praktických dopadech, jakkoliv počet vadně označených účastníků svěřenských fondů velmi pravděpodobně v praxi nebude nijak závratný, nicméně není a nebylo zaujato jednoznačné řešení, jak by měl soud postupovat u mylně označeného účastníka v případě, kdy se spor týká existence nebo majetkové masy ve svěřenském fondu.
Soudní praxe prozatím zvolila jiná řešení, než která předpokládala právní doktrína. V případě nesprávného označení (žalovaného) subjektu, stručně řečeno:
1. volí postup výzvy dle § 43 o. s. ř.,[20] resp.
2. připouští i možnost meritorního projednání a zamítnutí pro nedostatek pasivní legitimace v případě, kdy je za účastníka označena toliko osoba bez specifikace, že jde o svěřenského správce.[21]
Soudní praxe v individualizovaných otázkách „účastenství fondu“ zaujala rozličná stanoviska: Nejvyšší soud konstantně uvádí, že svěřenský fond je entitou bez vlastní subjektivity, upozorňuje však na jiný výklad procesního a hmotněprávního jednání za takový subjekt. Nejvyšší soud např. revidoval rozhodnutí o zastavení řízení ve vztahu k žalovanému, kterého žalobkyně označila jako svěřenský fond zastoupený svěřenským správcem, neboť dle jeho názoru žalobkyně „projevila jednoznačně vůli uplatnit žalobu proti [svěřenskému správci konkrétního fondu, pozn.]. Její skutečná vůle v procesním úkonu (…) neprojevená (…) nemá na posouzení obsahu žaloby jako procesního úkonu žádný dopad.“[22] Soudy proto dle názoru Nejvyššího soudu nepostupovaly správně, když řízení vůči chybně označenému účastníkovi zastavily, ačkoliv z obsahu podání bylo lze seznat skutečný záměr žalobkyně. V takovém případě je nutné postupovat v souladu s § 41 odst. 2 o. s. ř. v duchu zásady bezformálnosti.
Zvolené řešení by v případech, kdy je vzhledem k označení účastníka i obsahu žaloby zřejmé, že skutečným sledovaným cílem je zásah do majetku vyčleněného do svěřenského fondu a formální vada spočívá toliko v nesprávném označení účastníka – v tomto případě fakticky označeného jako „svěřenský fond, svěřenský správce“ namísto správného „svěřenský správce svěřenského fondu“, bylo řešením více než namístě. V případě, kdy by výklad skutečné vůle účastníka nebyl nasnadě tak jako v projednávaném případě, nelze než souhlasit s doktrínou a jejím názorem na vhodnost aplikace poučení a výzvy podle § 43 odst. 1 o. s. ř., ostatně to i koresponduje s již dříve zaujatým názorem NS.[23] Jako vada řízení, kterou je nutné odstranit, je považována dále situace, kdy fond žádného správce nemá, a proto bude nutné jmenovat nového, dokonce i za situace, kdy je předmětem řízení otázka určení neplatnosti vzniku svěřenského fondu, neboť i tehdy je nutné stanovit osobu, která bude s to „hájit zájmy svěřenského fondu“.[24]
Jiná situace nastává v případě, kdy je nutné vtáhnout svěřenského správce do sporu až v jeho průběhu – např. dojde-li k vyčlenění vlastnictví k věci v projednávaném případě ve prospěch svěřenského fondu. Při aplikaci procesního nástupnictví při singulární sukcesi dle § 107a o. s. ř. je nutné účastníka označit hned napoprvé správně, opačný případ a označení non subjektu by muselo vést k zamítnutí návrhu pro nedostatek procesní způsobilosti zamýšleného účastníka.[25] Totéž platí i v případě svěřenských fondů.[26]
V případě plurality správců je nepochybně rovněž vhodné jako účastníky označit všechny správce. V případě, kdy je pluralita správců založena z důvodu obligatorního přibrání správce dle § 1454 o. z., tj. v případě, kdy je správcem zakladatel nebo obmyšlený, je takové procesní nucené společenství nutné respektovat i ve sporu a jako účastníky označit oba správce, v opačném případě by se jednalo o nedostatek věcné legitimace pro absenci všech povinných účastníků a důvod pro zamítnutí žaloby.[27]
Vliv na úspěch ve sporu může mít i formálně vadné jednání při udělování plné moci. V případě, kdy v řízení vystupoval advokát s procesní plnou mocí znějící „Já níže podepsaný (…) svěřenský fond (…), zastoupený svěřenským správcem (…), zmocňuji (…), advokáta, (…) aby mne zastupoval ve všech právních věcech (…).“, Nejvyšší soud nepřistoupil k samotnému přezkumu, neboť v podaném dovolání nedovodil přípustnost, aby mohl zkoumat i otázky zmatečnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), kam by uvedené posouzení jednoznačně spadalo. Upozornil nicméně, že „výkladu podle § 555 až 558 o. z. podléhá zásadně každé vícestranné či jednostranné právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné)“.[28] Nepochybně by se proto v případě formálně zcela vadně uděleného zmocnění mohlo jednat o zásadní překážku pro vlastní zahájení řízení.
Hranice a odlišení sporných a nesporných řízení v případě svěřenských fondů
Přestože tato analýza zkoumá především aspekty svěřenských fondů promítajících se do sporného řízení, je otázka rozlišení sporných a nesporných řízení ve vztahu ke svěřenským fondům zásadní z hlediska určení režimu, ve kterém se bude řízení odvíjet, např. z důvodu uplatnění principu vyšetřovacího a materiální pravdy v řízení nesporném.
Procesní předpis v ust. § 94 až 97 z. ř. s. genericky a obecně hovoří o řízeních ve věcech svěřenských fondů. Na rozdíl od předcházejícího dílu týkajícího se řízení ve věcech právnických osob, kde je i enumerativní vyčet předmětných řízení, vzbuzuje úprava týkající se svěřenských fondů zdání, že by se v podstatě každý spor, jehož účastníkem je správce, zakladatel nebo obmyšlený měl řídit úpravou z. ř. s. Část řízení, jejichž vznik předpokládá hmotněprávní úprava, ale mít charakter nesporného řízení nebude.
O nesporná řízení ve věcech svěřenského fondu se bude jednat v případech, kde hmotné právo předpokládá ingerenci soudu a zároveň vymezuje okruh konkrétních osob, které jsou oprávněny podat návrh na zahájení řízení.[29] Současně však některá řízení, která by splňovala předchozí podmínky, nevykazují žádné znaky nesporného řízení. Taková řízení bude třeba projednat ve standardním sporném řízení dle části třetí o. s. ř.[30] Po vzoru právnických osob by se proto i řízení týkající se svěřenských fondů dala rozdělit do několika skupin.
Mezi nesporná řízení – ne nepodobná svým charakterem řízením ve statusových věcech právnických osob,[31] budou patřit řízení:
- o jmenování správce (§ 1455 odst. 2 o. z.);
- o jmenování osoby oprávněné dohlížet nad správou svěřenského fondu (§ 1464 o. z.);
- o odvolání a jmenování svěřenského správce (§ 1466 odst. 1 věta první in fine o. z.);
- o pověření osoby k zahájení nebo vedení řízení v zájmu svěřenského fondu (§ 1466 odst. 2 o. z.);
- o zrušení svěřenského fondu (§ 1469 odst. 1 věta první o. z.);
- o nahrazení původního účelu veřejně prospěšného svěřenského fondu (§ 1469 odst. 1 věta druhá o. z.);
- o úpravě statutu (§ 1469 odst. 2 o. z.);
- o skončení správy svěřenského fondu (§ 1471 o. z.);
- o převedení majetku veřejně prospěšného svěřenského fondu při jeho zrušení do majetku jiného svěřenského fondu nebo právnické osoby (§ 1473 odst. 1 o. z.).
Mimo to z hmotného práva přímo či nepřímo vyplývá spektrum potenciálních sporných řízení, která naopak svým charakterem připomínají řízení ve sporech vedených mezi obchodními korporacemi a jejich členy dle § 9 odst. 2 písm. e) a f) o. s. ř.
Do skupiny sporných řízení ve věcech svěřenských fondů, které předpokládá přímo hmotné právo, budou patřit řízení:
- o nárok obmyšleného na plnění ze svěřenského fondu (§ 1459 a § 1461 odst. 1 o. z.);
- o povinnosti svěřenského správce konat nebo se zdržet určitého jednání (§ 1466 odst. 1 věta první in medio o. z.);
- o vyslovení neplatnosti jednání svěřenského správce, kterým je poškozován svěřenský fond (§ 1466 odst. 1 věta druhá o. z.);[32]
- o odpovědnosti za úmyslné jednání správce, zakladatele nebo obmyšleného sledující poškození svěřenského fondu, budou-li účastníky zakladatel, svěřenský správce, obmyšlený nebo osoba, která má právo dohledu (§ 1467 o. z.).[33]
Oproti tomu hmotné právo neupravuje celou řadu variant sporů jinak běžných u obchodních korporací, resp. právnických osob, např. obranu proti odvolání svěřenského správce.[34] Z důvodu omezené soudní praxe, která by ve věcech svěřenských fondů rozhodovala,[35] tak nelze stanovit ani praktický a kategorický a judikatorní praxí podepřený názor na výše uvedené rozdělení řízení týkajících se svěřenských fondů na sporná a nesporná – byť i nesporná řízení upravená v § 94-97 z. ř. s. mají potlačeny některé znaky nesporného řízení [např. zde absentuje zásada oficiality (§ 96 z. ř. s.)]. Jednotná v tomto duchu není ani odborná veřejnost.[36]
Dostupná soudní praxe nicméně jako vůdčí znak pro rozlišení sporného a nesporného řízení v rámci řízení o svěřenských fondech stanovila:
1. předpoklad zákona o ingerenci soudu (tj. svěření pravomoci o věci rozhodnout dle o. z.), a
2. vymezení okruhu účastníků v zákoně.[37]
Vzápětí nicméně objasňuje skutečný pojmový rozdíl sporných a nesporných řízení ve věcech svěřenského fondu, když uvádí, že má jít o řízení, „která ovlivňují základní fungování svěřenského fondu a na která se vztahují (…) pravidla obsažená v první obecné části zákona o zvláštních řízeních soudních (vyšetřovací zásada apod.), neboť u těchto řízení zájem na jejich vyřešení přesahuje zájem konkrétních účastníků řízení, resp. v těchto řízeních soud rozhoduje konstitutivně a preventivně o vztazích mezi účastníky do budoucna“.[38] Právě znak veřejného zájmu v duchu teorie o vymezení nesporného řízení je nutné považovat za rozhodující pro určení charakteru sporu a současně tento znak nenaplňuje žádný ze tří druhů sporných řízení předpokládaných zákonem a uvedených výše, neboť v každém z těchto řízení bude hrát primární roli zájem nebo nárok (často majetkový) konkrétní osoby vůči jiné, kde spojujícím prvkem bude jejich vzájemná účast ve svěřenském fondu.
V určení, zda konkrétní řízení ve věcech svěřenského fondu podléhá režimu sporného či nesporného řízení, tak nebude stačit toliko spoléhat na naplnění znaků zákonem vymezených účastníků a předmětu týkajícího se svěřenského fondu, čímž by zdánlivě mohl být naplněn i jeden z bodů taxativního výčtu dle § 2 písm. e) z. ř. s., ale je třeba vycházet z povahy sporu[39] a zájmu na jeho vyřešení přesahujícího zájem jednotlivých účastníků, resp. konstitutivní rozhodnutí o vztazích mezi účastníky do budoucna.[40] V obou případech se nicméně bude jednat o spory věcně příslušné okresním soudům.[41]
Ochrana věřitelů svěřenského fondu ve světle procesualistiky
V návaznosti na již uvedené v předcházející části je třeba vyzdvihnout, že následná analýza má po etablování svěřenského fondu v českém právním řádu po 10 letech existence tohoto institutu posoudit, zda existují efektivní nástroje ochrany, ať již dané přímo zákonodárcem v regulaci svěřenského fondu, nebo nástroje obecně používané, které by věřitele dokázaly ochránit před vyčleněním majetku do svěřenského fondu, typicky z důvodů obav jeho zakladatele o postižení jeho majetku.
Jakkoliv se svěřenský fond neocitl v centru debat v rámci příprav občanského zákoníku, po roce 2014 se stal předmětem diskuse, mnohdy emotivní, která varovala před zneužitím svěřenských fondů z hlediska skrývání majetku před věřiteli nebo jiného nekalého nakládání s majetkem. Jedná se i o jeden z historických důvodů k zakládání angloamerických trustů, který se začal dostávat v common law do širší pozornosti soudů již v 80. letech 20. století. Od samého počátku přitom osoby využívající fondy uvedeným způsobem pracují s jednou ze základních pojmových charakteristik fondu – zvláštního charakteru majetku do něj vloženého, a tudíž ztížené možnosti věřitelů k efektivní obraně proti skrytí majetku.
Zákonné nástroje ochrany a možnosti (efektivita) jejich aplikace
V jinak skromné soudní praxi ohledně svěřenských fondů tvoří podstatnou skupinu spory, jež se týkají aktivity věřitelů brojících proti vyčlenění majetku – typicky jejich dlužníka, do svěřenského fondu. Zatímco ochranu věřitele před právním jednáním dlužníka obecně řeší o. z. prostřednictvím obecné úpravy relativní neúčinnosti, v některých institutech přistoupil zákonodárce k samostatné regulaci.[42] Ponechme přitom stranou, že vztah jednotlivých dílčích, speciálních či samostatných úprav odporovatelností v o. z. není konkrétně vyjasněn a vztah k základní úpravě nevyplývá mnohdy ani z textu zákona.
Naproti tomu zcela specifickou úpravu obsahuje ve vztahu ke svěřenskému fondu ust. § 1467 o. z., stanovující odpovědnost zakladatele, svěřenského správce nebo obmyšleného (nebo kombinaci těchto osob) za poškození práva věřitele zakladatele svěřenského fondu. Musí přitom dojít ke splnění kumulativních podmínek:
1. musí se jednat o vědomé poškození věřitele,
2. musí jít o jednání některé ze tří vyjmenovaných osob (odpovědnost zakladatele, svěřenského správce nebo obmyšleného), a
3. musí dojít k poškození práv věřitele zakladatele fondu.
Jde o velmi specifická kritéria, která nedopadají např. na jednání třetí osoby vkládající majetek do svěřenského fondu. Zároveň však ustanovení dopadá i na odpovědnost za správu svěřenského fondu (tomu přisvědčuje i systematické řazení do pododdílu „Dohled nad správou svěřenského fondu“), a to opět vůči třem jmenovaným subjektům v případě poškození svěřenského fondu.
Ostatně ochranu svěřenského fondu a subjektů dohlížejících nad správou (zakladatele a obmyšleného) jako primární míní i zákonodárce, když v důvodové zprávě uvádí, že jde v případě § 1467 o. z. o „nástroje k odvrácení rizika malverzace nebo jiných nekvalifikovaných zásahů při správě svěřenského fondu směřujících k poškození svěřenského fondu nebo učiněných k újmě věřitelů“.[43] Prakticky doslovné převzetí původní quebecké úpravy[44] je v ustanovení patrné, ve svém důsledku však ustanovení nepřináší k ochraně věřitelů žádný zvláštní prostředek ochrany a ti jsou odkázáni na obecnou úpravu odporovatelnosti. Je třeba ovšem poznamenat, že zákonodárce původní úpravu svěřenských fondů bez obligatorní registrace nahradil (když původní úprava byla terčem kritiky z odborných řad i orgánů veřejné moci)[45] novelou z roku 2016 stanovující povinnost zápisu do evidence svěřenských fondů, když sám v důvodové zprávě konstatuje nutnost publicity mj. i pro ochranu potenciálních věřitelů.[46]
Ani s novou úpravou a prosazením principu publicity není ochrana věřitelů konzistentní a dostačující – ostatně o tom svědčí i nevyužitá možnost praktické aplikace § 1467 o. z. Praktický dopad na použitelnost ustanovení může mít např. fakt, že statut svěřenského fondu není dokument veřejně přístupný dálkovým přístupem (jako např. zakladatelská právní jednání u obchodních společností), neboť ve sbírce listin evidence svěřenských fondů dle § 65e odst. 3 věty první zák. č. 303/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, neplatí princip materiální publicity a takové údaje mohou být poskytnuty jen po prokázání právního zájmu a na základě rozhodnutí soudu. Cimrmanovsky paradoxní je, že takovou úpravu zákonodárce zavádí s odkazem na „povahu evidence svěřenských fondů jako evidence zásadně neveřejné“ již výše zmiňovanou novelou, upozorňující na iluzorní možnost věřitele domoci se odpovědnosti, když mu není znám obsah statutu svěřenského fondu.
Institut náhrady újmy dle § 1467 o. z. tak zůstává, slovy zákonodárce hodnotícími úpravu před rokem 2018, spíše iluzorní. Jednak může být, jak je nastíněno výše, ztížena možnost určit okruh procesně pasivně legitimovaných osob – vyjma zakladatele jako původního věřitele a správce jako osoby veřejně evidované, jednak je následkem odpovědnosti nárok na náhradu újmy vzniklé založením fondu a tento pojem by měl být předmětem dalších diskusí ve vztahu k jeho výkladu. Je zřejmé, že odpovědnost konkrétních osob bude solidární, ovšem také subjektivní a již jen určení okruhu žalovaných může být problematické s ohledem na zatížení žalobce (poškozeného založením fondu) důkazním břemenem. Důkazní nouze by žalobce mohla přivést k rozhodnutí pouze o odpovědnosti zakladatele, a tedy by měl k dispozici další nárok vůči zakladateli, o němž se předpokládá, že svůj majetek vyčlenil do fondu, a ustanovení nijak neřeší samotnou možnost postihnout majetek ve fondu. Konečně o problematické možnosti praktické aplikace svědčí i fakt, že na základě zákonného titulu dle § 1467 o. z. nebylo doposud vedeno žádné řízení.[47]
Jako daleko vhodnější se tak jeví promítnutí institutu relativní neúčinnosti dle § 589 a násl. o. z. Úprava odporovatelnosti je aplikovatelná na jednání vyčleňující majetek do svěřenského fondu. Tedy vlastní smlouvu o zřízení fondu jako zakládající jednání dle § 1448 odst. 1 o. z., nikoliv statut jako obligatorní formalizační prvek svěřenského fondu.[48] Zpravidla také bude možné domáhat se relativní neúčinnosti v prekluzivní lhůtě dvou let dle § 590 odst. 1 písm. c) o. z.[49]
Okruh účastníků v případě takového odpůrčího sporu je dán s odkazem na § 594 odst. 1 o. z. vůči smlouvu uzavírajícímu správci,[50] pokud je správců více, pak může žaloba směřovat i proti nim. V případě obligatorního přibrání správce a společného jednání správců za fond v případě, kdy jako správce vystupuje zakladatel nebo obmyšlený (§ 1454 o. z.), je i vzhledem k výše uvedenému ohledně legitimace fondu a účastníků třeba žalovat oba, resp. všechny správce.
Otázka místně příslušného soudu v takovém řízení se může odvíjet od charakteru majetku vyčleňovaného smlouvou, věcně příslušné budou k řízení okresní soudy.[51] Okresní soud je příslušný, i pokud by se smlouvou do svěřenského fondu vyčleňoval obchodní podíl, neboť v takovém případě nejde o spor mezi členy (ani domnělými) obchodní korporace, a není tedy založena příslušnost dle § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř.[52] V praxi často může jít o výlučně místně příslušný okresní soud v případě vyčlenění nemovitosti.[53] V případě relativní neúčinnosti smlouvy, kterou se do fondu vyčleňují věci, jež by zakládaly několik místních příslušností soudů, by se příslušnost řídila dle příslušnosti výlučné dle § 88 o. s. ř., příp. by byla dána k volbě žalobci.[54]
Z hlediska pravomocných účinků rozhodnutí o relativní neúčinnosti vyčlenění majetku do fondu vůči žalobci bude postup částečně odlišný od následků relativní neúčinnosti vůči osobě, která jedná vlastním jménem (tj. nikoliv jako svěřenský správce). Dle ust. § 595 odst. 1 o. z. vzniká prohlášením neúčinnosti právního jednání věřiteli právo „domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo“. Bez ohledu na komplikovanou konstrukci vedení vykonávacího řízení na základě rozsudku zakládajícího relativní neúčinnost konkrétního jednání ve spojení s vykonatelným exekučním titulem vůči dlužníkovi, čímž fakticky dochází k vedení exekuce proti subjektu odlišnému od subjektu, jemuž bylo plnění uloženo exekučním titulem,[55] je v případě svěřenského fondu nasnadě otázka, z jakého majetku může být pohledávka věřitele zakladatele svěřenského fondu uspokojena.
Z hlediska teleologického výkladu i komparace by se v takovém případě mělo jednat primárně o majetek, který byl relativně neúčinným jednáním vyčleněn do fondu, nikoliv o osobní majetek správce, který by jeho hodnotu substituoval (nedojde-li k situaci dle § 595 odst. 1 věty druhé o. z.).
Rozhodnutí soudu zakládající relativní neúčinnost je podkladem k tomu, „aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (srov. § 595 odst. 1 větu první o. z.)“.[56] Snaha zákonodárce primárně postihovat totožný majetek s tím, o který bylo jmění dlužníka zkráceno, je shodná s předchozí právní úpravou i inspiračním zdrojem – odpůrčím řádem (čl. III zák. č. 64/1931 Sb.)[57] a shoduje se s prakticky totožným zněním v rakouské právní úpravě.[58] Pro postižení majetku by proto měl být výkon rozhodnutí (exekuce) nařízen vůči majetku fondu, a to v souladu s procesními pravidly pro svěřenský fond jako non-subjekt, tedy na místě povinného je třeba označit správce fondu, se kterým došlo k uzavření konkrétní dohody.
Pokud funkce takového konkrétního správce mezitím zanikla nebo došlo ke změně, nelze konkrétní majetek včleněný do fondu prostřednictvím nového správce postihnout, neboť povinným v takovém případě zůstává původní správce a účastník odporované smlouvy mezi ním a zakladatelem.[59] V takovém případě by přicházela v úvahu substituce osobním majetkem správce jako povinného dle § 595 odst. 1 věty druhé o. z. V praxi např. tehdy, byl-li převod učiněn v době, kdy trvaly účinky generálního inhibitoria na majetek dlužníka, a tedy se jednalo o absolutně neplatné jednání.[60]
Ochrana věřitelů v rámci exekučního řízení
Cesta podání odpůrčí žaloby je nejefektivnější cestou, jak případný majetek dlužníka vyčleněný do svěřenského fondu postihnout. Variantou totiž není ani cesta označení majetku svěřenského fondu v exekuci vedené proti zakladateli, správci jako fyzické osobě nebo obmyšlenému – opět platí již uváděná teze, že se jedná o „oddělené a nezávislé vlastnictví, které není vlastnictvím ani zakladatele fondu, ani jeho správce, ani osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno“.[61] Majetek svěřenského fondu a majetek správce nebo zakladatele nelze spojovat ani při obraně věřitele prostřednictvím institutu relativní neúčinnosti, tím spíše tak není uplatnitelná možnost postižení ani v exekučním řízení, vedeném toliko ve vztahu ke správci nebo zakladateli jako samostatným subjektům právních vztahů.
Exekucí pak nelze postihnout ani majetek, který byl prokazatelně pořízen prostřednictvím svěřenského fondu z prostředků vložených do svěřeného fondu zakladatelem – povinným.[62] Takové jednání by bylo zároveň obtížně postižitelné relativní neúčinností i z hlediska pojmenování konkrétního jednání, kterému má být odporováno.
Typově jiná situace nicméně může nastat, když exekuce postihuje nepeněžité plnění, v praxi odstranění věcí movitých z pozemku, který není ve vlastnictví osoby povinné, ale je vyčleněn do svěřenského fondu. V takovém případě skutečnost odděleného vlastnictví pozemku (nikoliv však movitých věcí na něm stojících) od majetku povinného není překážkou provedení exekuce, když v takovém případě „předmětný pozemek (…) není prostředkem uspokojení peněžité pohledávky oprávněné osoby, ale představuje ve výroku exekučního titulu primárně identifikační prvek za účelem materiální vykonatelnosti titulu (…)“.[63]
Ochrana věřitelů v rámci insolvenčního řízení
Je rovněž vhodné zastavit se krátce u nástrojů ochrany věřitelů před vyčleněním majetku do svěřenského fondu v případě insolvenčního řízení zakladatele nebo původního vlastníka majetku. Ve vztahu k majetku vyčleněnému do svěřenského fondu jde totiž o relativně efektivní nástroj, jak se případného majetku vyčleněného do fondu domoci – samozřejmě i ve prospěch dalších věřitelů.
Jednání, kterým dlužník vyčleňuje svůj majetek do svěřenského fondu, je v režimu insolvenčního řízení postaveno naroveň jinému nepoctivému jednání, které dlužník činí s úmyslem zbavit se svého hodnotného majetku v době před zahájením insolvenčního řízení nebo v úpadkové situaci.[64] To z insolvenčního řízení činí další účinný nástroj obrany proti jednání dlužníka, který zneužívá institutu svěřenského fondu s úmyslem skrýt před věřiteli majetek. V praktické aplikaci přitom není určeno, jak dlouhá má taková doba před zahájením insolvenčního řízení být. Jde každopádně o důvod pro nepovolení oddlužení pro nepoctivý záměr dlužníka dle § 395 odst. 1 písm. a) ins. zák.[65] Pojem „relativně krátká doba“ před podáním návrhu na povolení oddlužení přitom vzhledem k okolnostem jednání dlužníka může být i časový úsek trvající déle než čtyři roky.[66]
I v případě vyčlenění majetku dlužníka do svěřenského fondu je dána možnost odporovat tomuto právnímu jednání – nejčastěji dle § 242 ins. zák. žalobou proti svěřenskému správci (správcům), jde o žalobu podanou „proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů“ dle § 239 odst. 1 ins. zák. V incidenčním sporu je přitom řešen jen samotný odpůrčí nárok z neúčinného právního jednání, navrácení konkrétní věci, která takovým jednáním z majetkové podstaty ušla, ta je bez ohledu na to, zda náleží do svěřenského fondu nebo osobě, předmětem samostatného odvozeného nároku na vydání, k jehož projednání je příslušný okresní soud.[67], [68] V případě pojetí majetku domněle vyčleněného do svěřenského fondu do majetkové podstaty je naopak svěřenský správce legitimován k podání žaloby na vyloučení (§ 225 odst. 1 ins. zák.).[69]
Na okraj lze upozornit, že vyčlenění majetku do svěřenského fondu v okamžiku, kdy je zakladatel zatížen dluhy, může být nad rámec výše popsaných soukromoprávních sankcí sankcionováno i v trestněprávní rovině jako trestný čin poškození věřitele. Vyčlenění majetku do svěřenského fondu v tomto případě představuje naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu dle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.[70] V takovém případě nelze vyčlenění majetku ztotožňovat s jeho zcizením, neboť dlužník neztrácí zpravidla možnost vyčleněnou majetkovou hodnotu ovládat nebo z ní profitovat. Takovému stavu, kdy vyčlenění majetku dlužníka „spočívá v jeho ukrytí, které dlužníkovi umožňuje nadále disponovat s takovýmto majetkem, využívat jej, přičemž tímto postupem si dlužník zachová i možnost získat takový svůj majetek později zpět“, zákon vyhrazuje termín „odstranění“.[71] To platí za současného splnění podmínky (naplnění skutkové podstaty), že dlužník není schopen poskytnout věřiteli celé plnění, které je obsahem závazkového vztahu mezi dlužníkem a věřitelem.[72]
Nástin dalších nástrojů
Stranou nástrojů ochrany věřitele stojí možnost domáhat se určení neplatnosti zakládajícího právního jednání svěřenského fondu v rámci sporného řízení. Na rozdíl od právnické osoby, u níž § 128 o. z. zapovídá možnost domáhat se určení, že právnická osoba nevznikla, nebude v případě svěřenského fondu žaloba směřující k prohlášení neplatnosti založení fondu vyloučena. Charakter a úspěšnost takové žaloby je nutně definován jejím charakterem jako negativní určovací žaloby, a prakticky proto bude potřeba k formálnímu úspěchu takové žaloby ve sporném řízení splnit dvě podmínky:
1. být dotčen právním jednáním, kterým byl konkrétní majetek vyčleněn do svěřenského fondu nebo kterým byl zřízen svěřenský fond, a
2. mít naléhavý právní zájem na takovém určení dle § 80 o. s. ř.[73]
Naléhavý právní zájem žalob na určení neplatnosti zakládajícího jednání fondu přitom nebude odlišný od jiných určovacích žalob a i zde bude mít charakter podpůrného nástroje v případě, kdy nelze odstranit nejistotu v právním vztahu jinak nebo určení představuje nejefektivnější nástroj k budoucímu odvrácení dalších sporů.[74] Naléhavý právní zájem může být dán rovněž v případě, kdy určovací žaloba působí jako neúčinnější nástroj k vymezení širokého spektra vztahů odvíjejících se od konkrétního jednání.[75] V takovém případě není vyloučeno, aby neplatnost zakladatelského jednání, kterým vznikl svěřenský fond, byla posouzena jako předběžná otázka ve sporném řízení.
Svěřenský fond ve sporech ze soukromoprávních vztahů
Svěřenské fondy se mohou vyskytovat rovněž v celé řadě sporných řízení týkajících se sporů z právních vztahů, které se svěřenských fondů dotýkají. Tato řízení se mohou dotýkat širokého, předem neomezeného spektra otázek, v rámci výzkumu je k této skupině dat z právní praxe nutné přistoupit kazuisticky a s ohledem na výběr otázek s potenciálním přesahem ke svěřenským fondům v rámci civilního sporného řízení. Takové spory však nebudou mít nad rámec specifických nároků na označení účastníků zásadnější vliv na nazírání svěřenského subjektu z hlediska procesualistiky.
Z takových řízení např. vyplývá, že svěřenští správci mohou při správě majetku vstupovat i do standardních procesních vztahů vyplývajících ze závazků, tj. být žalováni a žalovat na peněžité plnění,[76] na náhradu škody,[77] o určení vlastnického práva,[78] či např. o vyloučení věcí z fondu.[79] Podrobné skutkové a právní vymezení takových sporů je však nad rámec procesních aspektů svěřenských fondů.
Závěr
Svěřenské fondy se za poslední dekádu staly předmětem a námětem obšírného množství odborných textů. S odstupem této doby se nicméně ukazuje, že jejich praktická aplikace je spíše nízká, v řádech jednotek tisíc, a tomu odpovídá i četnost sporů, v nichž by svěřenské fondy vystupovaly. Článek charakterizuje právě procesní aspekt, a to s důrazem na zjištění, která se dají učinit z dosavadních výsledků sporů.
Především svěřenský fond jako institut bez právní subjektivity vykazuje specifické charakteristiky, které se odráží v jeho procesním postavení. Otázku procesní subjektivity svěřenského fondu, nedílně spjatou s jeho charakterem a probíranou již odbornou literaturou, se ovšem podařilo soudní praxí uspokojivě vyřešit v zásadě univerzálním řešením procesní účasti svěřenského správce s označením svěřenského fondu, který spravuje.
Specifický charakter majetku vyčleněného do svěřenského fondu vyústil ve fraudulózní využívání svěřenského fondu k zakrývání majetku před věřiteli. Tato praxe není v České republice výjimkou a objevila se již v angloamerickém právu. Spory z takového nakládání se svěřenskými fondy tvoří nejobjemnější skupinu řízení, na které je možné procesní aspekty institutu demonstrovat i zkoumat. V této souvislosti se však jako zcela neúčinná jeví ochrana, kterou zákonodárce vtělil přímo do úpravy svěřenských fondů (§ 1467 o. z.), spočívající v odpovědnosti zakladatele, správce nebo obmyšleného za vědomé poškození věřitele. Uplatnění možnosti náhrady škody je v praxi limitované a nevyužívané.
Komplikace vyplývají jednak z omezené dostupnosti informací o fungování fondu (statutu fondu), jednak i neřeší situaci, když de facto institut nahrazuje nynějšího dlužníka totožným (ve vztahu k zakladateli). Jako daleko účinnější se proto v obraně před zkracujícím jednáním dlužníka v podobě vyčlenění majetku do fondu ukazuje tradiční možnost vyslovení relativní neúčinnosti, resp. odporovatelnosti v rámci insolvenčního řízení.
Nedostatečná úprava se projevuje i ve vymezení „statusových“ věcí svěřenských fondů. Zákonodárce úpravu sice ve vztahu mezi svěřenským správcem, zakladatelem a obmyšleným svěřuje do působnosti z. ř. s., v praxi tomu tak ale být nemůže. Charakter takových řízení bude zejména v majetkových otázkách sporný, přičemž konkrétní hranici se právě článek snaží i s pomocí existující soudní praxe vymezit – ve vztahu k podstatě konkrétních zákonem předpokládaných řízení.
S postupem času lze navzdory relativně nízkému využití svěřenských fondů předpokládat další vývoj v soudní praxi i odborných názorech na uvedené téma. Stanovisko bude třeba zaujmout zejména ke sporům, které budou vznikat mezi vlastními subjekty účastnými ve svěřenském fondu. Jejich nárůst lze s postupným uplynutím doby zřízení fondu předpokládat a s tím i další hmotněprávní i procesní otázky. Další vývoj lze předpokládat rovněž ohledně ochrany věřitelů, ačkoliv, jak se podává z tohoto textu, základní parametry fungování nástrojů ochrany jsou již vytyčeny.
Mgr. et Mgr. Jan Pšenička je advokátním koncipientem a doktorandem Katedry občanského práva PF UK v Praze.
Ilustrační foto: PIXABAY.COM
[1] J. Svejkovský a kol.: Svěřenské fondy: příležitosti a rizika, C. H. Beck, Praha 2018. Shodně také M. Kocí: Institut svěřenského fondu v NOZ, Bulletin advokacie č. 1-2/2014, str. 28-32.
[2] V. Pihera: Krocení trustů. Svěřenské fondy v hledáčku první novely občanského zákoníku, Obchodněprávní revue č. 5/2016, str. 129-134.
[3] Registrace se v roce 2018 týkala i svěřenských fondů založených před evidenční povinností.
[4] Např. dle dat ČSÚ z cenzu obyvatelstva k roku 2021 existovalo v ČR 2,0035 milionu manželských svazků, zatímco počty uzavřených manželských smluv upravujících zákonný režim SJM dosahují počtu jednotek tisíc ročně (ČTK, https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/2313021). Počet registrovaných obchodních korporací přesahuje půl milionu (FINSTAT, https://finstat.cz/).
[5] Např. T. Střeleček: Procesní postavení svěřenského fondu, Právní rozhledy č. 18/2016, str. 616-621; kapitoly in J. Hollman a kol.: Svěřenské fondy pro praxi, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2022. Částečně také T. Střeleček: An introduction to the trust funds’ registration in the Czech Republic, Trusts & Trustees, Oxford University Press, č. 7/2017, str. 763-769. A komentářová literatura.
[6] Autor článku čerpal ve věci prvostupňových rozhodnutí zejm. z databáze www.rozhodnuti.justice.cz, u ostatních rozhodnutí z prověrky již zveřejněných odpovědí na dotazy dle informačního zákona k otázkám svěřenských fondů, dostupných v archivech krajských soudů, z databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu a webových právních informačních systémů.
[7] J. Svejkovský, V. Lederer: O principech svěřenského fondu, jeho flexibilitě a unikátnosti, Bulletin advokacie č. 5/2024, str. 36-40.
[8] J. Svejkovský, R. Marek a kol.: Správa cizího majetku v novém občanském zákoníku. Komentář. § 1400-1474, C. H. Beck, Praha 2015, str. 390.
[9] S výjimkou úpravy v daňovém právu – § 17 odst. 1 písm. f) ZDP.
[10] Celou odbornou polemiku ohledně charakteru bezsubjektového vlastnictví a k pojmu svěřenský fond vůbec shrnul M. Kocí: Svěřenské fondy: teorie tranzitivního vlastnictví jako léčba zvláštní formy Münchhausenova syndromu v zastoupení, Právní rozhledy č. 22/2022, str. 782-787. Přesnější v definici a vysvětlení principů svěřenského fondu a odlišností od quebecké úpravy ale např. V. Lederer: Nezávislé vlastnictví jako zvláštní paradigma v quebeckém a českém právu, Bulletin advokacie č. 12/2022, str. 30-38.
[11] M. Kocí, op. cit. sub 10.
[12] V. Lederer: Fiducie a svěřenský fond, Wolters Kluwer, Praha 2021, str. 55.
[13] K. Schmidt: Trust jako legislativní výzva: dvoustranný vztah nebo kvazikorporátní status? Základní modely v právní praxi, teorii a zákonodárství, in L. Tichý a kol.: Svěřenský fond a trust – jejich fungování v mezinárodním srovnání, Centrum právní komparatistiky PF UK, Praha 2016, str. 23.
[14] V. Lederer, op. cit. sub 10.
[15] K. Ronovská, P. Lavický: Czech Republic: Foundations and trust funds in the Czech Republic after the recodification of Civil Law: a step forward? Trusts & Trustees, Oxford University Press č. 6/2015, str. 639-644.
[16] Zákon č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[17] Důvodová zpráva k zákonu č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, č. 293/2013 Dz: „V návrhu na zahájení řízení se nově navrhuje výslovně stanovit, že v případě, kdy bude účastníkem řízení svěřenský správce, který bude jednat jako svěřenský správce určitého svěřenského fondu, musí být označen jako svěřenský správce a současně musí být označen i svěřenský fond, za který správce jedná. Toto ustanovení reflektuje úzkou vazbu mezi svěřenským fondem a svěřenským správcem.“
[18] Jako o procesním subjektu v souvislosti s fondem lze uvažovat rovněž i o obmyšleném, ostatně viz níže závěry soudní praxe k této eventualitě.
[19] Bod 46 rozsudku NS ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1754/2022.
[20] P. Lavický a kol.: Civilní proces. Řízení sporné: občanský soudní řád (§ 1 až 250l), zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů, Wolters Kluwer, Praha, 2016. Shodně také T. Střeleček: Procesní postavení svěřenského fondu, Právní rozhledy č. 18/2016, str. 616-621.
[21] K. Svoboda a kol.: Občanský soudní řád: komentář, C. H. Beck, Praha 2021, str. 424: „Jestliže je žaloba podána vůči svěřenskému správci, aniž by žalobce uvedl, že žaloba směřuje nikoliv vůči majetku správce, ale vůči konkrétnímu svěřenskému fondu, opět se nejedná o skutečnou vadu žaloby, ale o neuvedení okolnosti, z níž vyplývá případný nedostatek pasivní legitimace žalovaného, který může vést nikoliv k odmítnutí, ale k zamítnutí žaloby.“
[22] Usnesení NS ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3033/2019, C 20051.
[23] Usnesení NS ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 170/2004, C 2767.
[24] Rozsudek NS ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1754/2022.
[25] Usnesení NS ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 1050/2003, C 2432.
[26] Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 14 Co 138/2020.
[27] Obdobně v případě společné věci srov. rozsudek NS ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1811/2020, Rc 82/2021: „Lze tedy uzavřít, že ačkoliv odvolací soud (…) dospěl ke správnému závěru, že žalobu je třeba zamítnout pro nedostatek věcné legitimace, neboť se řízení neúčastní všichni vlastníci jednotek. Protože tento nedostatek je sám o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby, je rozhodnutí odvolacího soudu správné, (…).“
[28] Rozsudek NS ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 456/2022.
[29] M. Wipplingerová, R. Zahradníková, K. Spurná: Zvláštní soudní řízení, Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 68. Shodně také závěr rozsudku KS v Ostravě ze dne 13. 1. 2021, č. j. 16 Co 160/2020-120, bod 9 odůvodnění.
[30] Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář [Systém ASPI], Wolters Kluwer, dostupné z: www.aspi.cz. Shodně P. Lavický a kol., op. cit. sub 20, str. 251. Jiná odborná a komentářová literatura se k rozdílu nevyjadřuje.
[31] T. Střeleček: Procesní postavení svěřenského fondu, Právní rozhledy č. 18/2016, str. 616-621.
[32] Ve vztahu ke škodě způsobené jednáním svěřenského správce považuje část odborných názorů takové řízení za sporné řízení: viz op. cit. sub 8, str. 502. Opačně J. Petrov a kol.: Občanský zákoník: komentář, C. H. Beck, Praha 2019, § 1467.
[33] Opačně op. cit. sub 8, str. 501. Toto řízení nicméně nesplňuje ani podmínku veřejného zájmu na vyřešení sporu a zejména konstituuje práva a povinnosti účastníků do budoucna. Bude se proto dle názoru autora jednat o sporné řízení.
[34] Formálně by byl takový nárok fakticky neobhajitelný, srov. závěry usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2023, č. j. 23 Co 148/2023-184.
[35] Relativně časté, v počtech nižších desítek případů, jsou řízení o úpravách statusů svěřenských fondů dle § 1469 odst. 2 o. z.
[36] Zatímco tento článek víceméně koresponduje se závěry, které učinil P. Lavický in op. cit. sub 20, str. 251. Shodně též op. cit. sub 30, byť tyto zdroje objem sporných řízení vycházejících z hmotněprávní úpravy vnímají ještě šířeji, jiná komentářová literatura alespoň potenciální sporný charakter řízení vůbec neuvádí (K. Svoboda a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, C. H. Beck, Praha 2020, str. 200; A. Macková a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních: Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou, Leges, Praha 2016, str. 193 a 195).
[37] Srov. odůvodnění rozsudku KS v Ostravě ze dne 13. 1. 2021, č. j. 16 Co 160/2020-120.
[38] Rozsudek KS v Ostravě ze dne 13. 1. 2021, č. j. 16 Co 160/2020-120, bod 9 odůvodnění.
[39] K rozlišování a znakům srov. také závěry rozsudku NS ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1849/2022, Rc 7/2024, bod 21 odůvodnění.
[40] Op. cit. sub 37, bod 9 odůvodnění.
[41] Usnesení VS v Praze ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. Ncp 257/2020, v případě nesporných řízení s místní příslušností dle § 94 z. ř. s.; usnesení VS v Praze ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. Ncp 278/2021, v případě sporných řízení s místní příslušností (není-li tak jako např. v odkazovaném usnesení dána výlučně) dle § 84 o. s. ř.
[42] O. z. obsahuje celou řadu možností domáhat se neúčinnosti zkracujícího jednání: § 737 (v případě vypořádání SJM), § 1524 odst. 2 (v případě svěřenského nástupnictví ze závěti), § 1588 odst. 2 (v případě pořízení pro případ smrti), § 1654 odst. 2 (v případě dohody dědiců), § 1893 odst. 3 (v případě převzetí majetku dlužníka v případě nepřevzetí dluhů), § 2146 (v případě využití předkupníkova práva), § 2181 (v případě prodeje závodu) a § 2354 o. z. (v případě pachtu závodu).
[43] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, č. 89/2012 DZ, str. 906.
[44] Čl. 1292 quebeckého občanského zákoníku (QCC).
[45] J. Švestka a kol.: Občanský zákoník: komentář, Svazek III (§ 976 až 1474), Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 1199. A dále M. Kocí, op. cit. sub 1, str. 28-32; K. Horn: Praktické aspekty svěřenského fondu ve světle návrhu urgentní novely občanského zákoníku, Ad Notam č. 1/2015, str. 9-14.
[46] Důvodová zpráva k zákonu č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony, č. 460/2016 Dz: „Anonymita svěřenského fondu, vyplývající z toho, že tento nemusí být nikde registrován, a nedostupnost statutu svěřenského fondu, který by osvědčoval vztah mezi konkrétní osobou jakožto zakladatelem svěřenského fondu a tímto fondem, oslabuje pozici věřitele a limituje užitečnost institutů, které mají sloužit k jeho ochraně (např. relativní neúčinnost). Ve světle výše řečeného je možnost věřitele domoci se náhrady škody podle § 1467 pouze iluzorní, byť se toto pravidlo o solidární odpovědnosti svěřenského správce, zakladatele a obmyšleného na první pohled jeví jako k věřitelům vstřícné. Vzhledem k praktické nemožnosti zjistit totožnost odpovědných osob a zákonnému požadavku na prokázání jejich společného poškozujícího úmyslu se zdá nepravděpodobné, že by se věřitel svého práva na náhradu škody mohl s úspěchem domoci.“
[47] Jak alespoň vyplývá z dostupných justičních databází, zejm. www.rozhodnuti.justice.cz.
[48] P. Lavický a kol.: Občanský zákoník III: komentář, C H. Beck, Praha, 2020, str. 1546, marg. č. 23.
[49] V případě svěřenských fondů lze ohledně úspěšných žalob o relativní neúčinnost zakladatelské smlouvy o svěřenském fondu odkázat např. na rozsudek OS v Bruntále – pobočka v Krnově ze dne 8. 9. 2020, č. j. 7 C 122/2017-230, potvrzený rozsudkem KS v Ostravě ze dne 9. 12. 2021, č. j. 71 Co 96/2021-309.
[50] Srov. závěry KS v Brně v rozsudku ze dne 16. 12. 2021, č. j. 18 Co 15/2020-142: „S ohledem na výše uvedené tak lze sice připustit, že svěřenský správce může být pasivně věcně legitimován v řízení o neúčinnost právního jednání, a může být i účastníkem řízení, byť sám svěřenský fond je entitou bez právní subjektivity a svěřenský fond sám jako účastník řízení (…).“
[51] Usnesení VS v Praze ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. Ncp 461/2020.
[52] Usnesení VS v Praze ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. Ncp 362/2021.
[53] Usnesení NS ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 58/2005, uveřejněné pod č. 46/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.
[54] Viz skutkové okolnosti v usnesení VS v Praze ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. Ncp 461/2020.
[55] Ke kritice současného právního a judikatorního nastavení institutu srov. také P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I: komentář, C. H. Beck, Praha 2020, str. 1926, marg. č. 7.
[56] Rozsudek NS ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018.
[57] § 14 odst. 1 odpůrčího zákona 1934: „Co odporovatelným jednáním ušlo ze jmění (…), může věřitel pro sebe požadovati potud, pokud toho jest třeba k jeho uspokojení; není-li to možno, buď dána náhrada.“
[58] Po zrušení odpůrčího řádu (Anfechtungsordnung – AO) v roce 2021 byla úprava vtělena do exekučního řádu (Exekutionsordnung – EO), §.447 I EO. Naopak německá právní úprava požaduje, aby v odpůrčí žalobě věřitel rovnou navrhl, co a jakým způsobem má protistrana poskytnout (§ 13 AnfG).
[59] Srov. závěry rozsudku KS v Ostravě ze dne 9. 12. 2021, č. j. 71 Co 96/2021-309: „Žaloba tedy musí směřovat proti těm osobám, které stály u zrodu svěřenského fondu, tedy zakladatelům a osobám, které spravovaly vložený majetek v době jeho vložení do svěřenského fondu. (…) Případné další změny ve správcovství svěřenského fondu nemají na pasivní věcnou legitimaci v tomto typu řízení žádný vliv.“
[60] Rozsudek NS ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod č. 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. V případě vyčlenění do svěřenského fondu srov. též závěry rozsudku KS v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2017, č. j. 42 ICm 2544/2016-88, potvrzeného (nikoliv však v hmotněprávní rovině) rozsudkem VS v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 103 VSPH 720/2017-154.
[61] Usnesení NS ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 20 Cdo 617/2021.
[62] Rozsudek OS v České Lípě ze dne 10. 2. 2022, č. j. 15 C 278/2021-80.
[63] Usnesení NS ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 20 Cdo 1166/2024.
[64] Jak takové nepoctivé jednání vyložil NS v usnesení ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 NSCR 88/2013, uveřejněné pod č. 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.
[65] Usnesení NS ze dne 31. 10. 2023, sen. zn. 29 NSČR 26/2023: „Dlužník, který v relativně krátké době předtím, než na sebe podá insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, nakládal se svým nemovitým majetkem tak, aby nebyl postižitelný věřiteli (vložil jej do svěřenského fondu), nekoná poctivě [je důvod na tomto základě ‚předpokládat‘, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr (…)].“
[66] Usnesení NS ze dne 29. 8. 2024, sen. zn. 29 NSČR 97/2023.
[67] Usnesení NS ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 29 ICdo 33/2022: „Jestliže se věc, která ušla z majetkové podstaty dlužníka neúčinným právním jednáním dlužníka, navrací do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, jímž insolvenční soud vyhověl odpůrčí žalobě (tak, že ji insolvenční správce po právní moci takového rozhodnutí sepíše do majetkové podstaty), pak důsledky toho, že osoba, která má takovou věc u sebe, nerespektuje účinky soupisu (nevydá věc dobrovolně do majetkové podstaty), lze rovněž řešit nejdříve od právní moci rozhodnutí, jímž insolvenční soud vyhověl odpůrčí žalobě. Nejde (proto) již o součást odpůrčího nároku (ani podle § 239 odst. 4 věty druhé ins. zák.), takže k projednání a rozhodnutí vindikační žaloby je věcně příslušný okresní soud (§ 9 odst. 1 o. s. ř.).“
[68] Ve vztahu ke svěřenskému fondu srov též závěry usnesení VS v Praze ze dne 29. 7. 2024 č. j. 103 VSPH 23/2024-170 (MSPH 92 INS 8667/2020).
[69] V praxi např. rozsudek KS v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2017, č. j. 42 ICm 2544/2016-88, potvrzený (nikoliv však v hmotněprávní rovině) rozsudkem VS v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 103 VSPH 720/2017-154.
[70] Usnesení NS v trestní věci skutkově navazující na insolvenční věc pod předchozí poznámkou, kde dovolání podala advokátka odsouzená za pomoc k trestnému činu spočívající v její aktivní účasti na odstranění majetku do fondu. NS v usnesení ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1273/2021, uveřejněném pod č. 24/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, formuloval právní větu: „Odstraněním části či celého majetku dlužníka ve smyslu § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o trestném činu poškození věřitele se rozumí i jeho ukrytí, které dlužníkovi umožňuje nadále disponovat s takovým majetkem a využívat jej a eventuálně získat později tento majetek zpět. Takto je nutné posoudit i vyčlenění majetku z vlastnictví dlužníka jako zakladatele do svěřenského fondu (§ 1448 a násl. o. z.), který nemá právní osobnost. V tomto případě nejde o zcizení majetku, které spočívá v převodu majetku dlužníka nebo jeho části na jinou osobu, např. darováním nebo prodejem, pokud jím získané peněžní prostředky použije k jinému účelu než k uspokojení pohledávek svých věřitelů.“
[71] Usnesení NS ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1273/2021, bod 18.
[72] Tamtéž, bod 20.
[73] Obě podmínky definoval NS ve vztahu ke svěřenskému fondu v usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1169/2020.
[74] Základem soudní praxe je rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, doplněný např. o rozsudek NS ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, 23/2003, C 1637.
[75] Rozsudek NS ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1754/2022: „Rozhodovací praxe dále postupně dospěla k závěru, že lze-li žalovat na splnění povinnosti, může být i přesto naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění (…), tzn., že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu (…). V případech sporů o platnost zřízení svěřenského fondu, kdy zpravidla bude docházet spíše k vyčlenění rozsáhlejšího majetku, se přitom vytvoření pevného právního základu prostřednictvím žaloby na určení neplatnosti zakladatelského právního jednání může jevit jako vhodné.“
[76] Rozsudek OS v Táboře ze dne 26. 4. 2023, č. j. 2 C 72/2023-23.
[77] Rozsudek OS ve Vyškově ze dne 15. 9. 2020, č. j. 12 C 72/2018-354.
[78] Rozsudek OS Praha-východ, ze dne 12. 2. 2021, sp. zn. 3 C 53/2020.
[79] Rozsudek OS pro Prahu 10 ze dne 20. 10. 2022, č. j. 26 C 230/2020–127.
